8 Tdo 329/2023

8 Tdo 329/2023-1496

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

17. 5. 2023 o dovoláních obviněných 1) „AAAAA“ (použit pseudonym), nar. XY,

trvale bytem XY, a 2) M. F., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 67 Tmo 4/2022, jako odvolacího soudu

v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 70 Tm 6/2020,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných „AAAAA“ a M. F.

odmítají.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 70 Tm 6/2020, byli pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými:

obviněný mladistvý „AAAAA“, nar. XY, jednak proviněním výtržnictví podle § 358

odst. 1 tr. zákoníku, jednak proviněním ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1,

3 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

obviněný M. F., nar. XY, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem (správně mělo být „zločinem“) ublížení na zdraví

podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku. Skutkem pod bodem I. byl uznán vinným rovněž obviněný M. F., nar. XY, a to přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný V. F., nar. XY, byl shledán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pod bodem II. výroku o vině rozsudku byly obviněné H. F. (rozená K.), nar. XY, a M. K., nar. XY, uznány vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným

ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedená provinění byl obviněný

mladistvý „AAAAA“ podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 a § 32 zákona

č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve

věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech

mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), a § 43 odst. 1

tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 8

měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 33 odst. 1 a §

18 odst. 1 písm. e) z. s. m. mu byla uložena výchovná povinnost nahradit podle

svých sil proviněním způsobenou škodu. Obviněný M. F., nar. XY, byl podle § 146

odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v

trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82

odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během

zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou

trestnými činy. Obviněný M. F., nar. XY, byl podle § 358 odst. 2, § 67 odst. 2

písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře

30 denních sazeb, když denní sazba činí 1 300 Kč, tedy celkem 39 000 Kč. Obviněný V. F. byl podle § 358 odst. 1 (zřejmě nesprávně uvedeno § 358 odst. 2), § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému

trestu ve výměře 40 denních sazeb, když denní sazba činí 1 300 Kč, tedy celkem

52 000 Kč. Obviněná H. F. byla podle § 173 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku

odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

18 měsíců. Obviněná M. K. byla podle § 173 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr.

zákoníku

odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

15 měsíců. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněným mladistvému „AAAAA“a M. F., nar. XY, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené

Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická

4/2020, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 80 936 Kč a

poškozenému J. S., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 90 Kč a na

náhradě nemajetkové újmy částku 27 734 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl

poškozený J. S. odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody a

nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému mladistvému „AAAAA“ uložena povinnost zaplatit poškozené

společnosti P.H., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 7 800 Kč. Podle

§ 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost P.H., odkázána se zbytkem svého

uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni

jmenovaní obvinění, v neprospěch obviněného „AAAAA“ proti výroku o trestním

opatření státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a

poškozený J. S. proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích.

Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2022, sp.

zn. 67 Tmo 4/2022, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř.

napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného „AAAAA“ toliko ve výroku o trestním

opatření a dále ohledně obviněných „AAAAA“ a M. F., nar. XY, toliko ve výroku o

náhradě škody poškozenému J. S. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu

rozhodnuto tak, že obviněnému mladistvému „AAAAA“ při nezměněném výroku o vině

jednak proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak

proviněním ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchanými

ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, bylo podle § 146 odst. 3 tr.

zákoníku, § 31 odst. 1 z. s. m. a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uloženo úhrnné

trestní opatření odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81

odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu

v trvání 20 měsíců. Podle § 33 odst. 1 a § 18 odst. 1 písm. e) z. s. m. mu byla

uložena výchovná povinnost nahradit podle svých sil proviněním způsobenou

škodu. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněným mladistvému „AAAAA“ a M. F.,

nar. XY, uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému J. S. na

náhradě škody částku 90 Kč, na náhradě nemajetkové újmy (bolestného) částku 27

734 Kč a na náhradě další nemajetkové újmy částku 70 000 Kč. Podle § 229 odst.

2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a

nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený

rozsudek nedotčen. Odvolání všech obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění mladistvý

„AAAAA“ a M. F., nar. XY, společně s obviněnými M. F., nar. XY, a V.F. dopustili skutku pod bodem I. výrokové části rozsudku tím, že dne 6. 1. 2019 v

přesně nezjištěné době okolo 22:00 až 24:00 hodin v XY, ve společenských

prostorách H. H. J., kde měly své akce dvě skupiny osob, za současné

přítomnosti nejméně 12 osob, nejprve obviněný V. F. po předchozím napomenutí

kvůli kouření cigaret v prostoru jídelny provozním hotelu poškozeným P. V.,

nar. XY, tohoto nejprve slovně napadal slovy „já tě zabiju“ a že mu rozbije

hubu a u toho se k němu přibližoval, poškozený P.V. před ním ustupoval a takto

byl zatlačen až do prostoru před barem ve vedlejší místnosti, u toho obviněnému

V. F. přicházely na pomoc další osoby, mezi nimi mladistvý „AAAAA“, který se

bil do prsou a křičel, jestli ví, kdo oni jsou, a že oni „jsou světský“, a když

tato skupina P. V. obklopila před barem, poškozený R.S., nar. XY, přistoupil k

obviněnému M. F., nar. XY, který stál dosud nečinně opodál, a zeptal se ho,

jestli by to nešlo nějak uklidnit, a v reakci na to byl obviněným M. F., nar. XY, udeřen pěstí do tváře, poté obviněný V. F. udeřil poškozeného P. V. nejméně

dvakrát pěstí do obličeje, kdy zvuky probíhajícího konfliktu upoutaly pozornost

V. K., nar. XY, který řekl obviněnému M. F., nar. XY, že „tady na tom světě

jsme stejní, jsme z masa a kostí, jsme si rovní“, načež k V. K. přistoupila

nezjištěná osoba a udeřila ho do hlavy, v důsledku čehož V. K. upadl na zem a

při pádu se udeřil hlavou o posuvné dveře do salonku, následně poškozený J. S.,

nar. XY, se zeptal co dělají, jestli si nemohou radši dát panáka u baru, čímž

na sebe strhl pozornost, mladistvý „AAAAA“ se napřáhl, aby po poškozeném J. S. hodil kulečníkové tágo, načež J. K. zatáhl posuvné dveře od salonku a tágo

dopadlo na ně, kdy v průběhu situace mladistvý „AAAAA“ kopal do posuvných dveří

od salonku a tím je poškodil, následně vyrazil J. K. do místnosti s barem v

úmyslu pomoci svému synovi V. K. a přitom byl od nezjištěné osoby udeřen pěstí

do hlavy, načež se J. K. vrátil zpět do salonku, kde po něm nezjištěná osoba

hodila lahev od piva, mezitím do místnosti s barem vstoupil M. O., nar. XY, a

šel k ležícímu V. K. a přitom byl úderem do zátylku od nezjištěné osoby sražen

na zem vedle V. K., následně v prostoru salonku mladistvý „AAAAA“ s obviněným

M. F., nar. XY, napadli poškozeného J. S., poškozený R.S. vzal „AAAAA“ pod

krkem tzv. do kravaty a chtěl ho odtáhnout pryč, u toho dostal poškozený R. S. od nezjištěné osoby ránu pěstí do boku hlavy a upadl na zem, mezitím se

poškozený J. S. pral s obviněným M. F., nar. XY, u toho oba spadli na

konferenční stolek, následně k nim přistoupil mladistvý „AAAAA“ a poškozeného

J. S. udeřil skleněnou lahví od rumu zn. Božkov do hlavy a láhev tím rozbil, a

když se poškozený J. S. vytrhl obviněnému M. F., nar. XY, a začal utíkat,

obviněný V. F. po něm hodil skleněnou lahev od piva, která se rozbila o zeď, a

obviněný M. F., nar. XY, s mladistvým „AAAAA“poškozeného J. S. pronásledovali a

bili jej pěstmi zezadu, čímž poškozenému J. S.

způsobili zranění – tržně

zhmožděnou ránu kůže týlní krajiny v délce 2 cm zasahující do podkoží, otok

měkkých tkání a krevní výron v podkoží horní plochy levého ramene, trhlinu

rotátorové manžety levého ramenního kloubu, otok měkkých tkání a krevní výron v

podkoží pravostranných partií hrudníku a zlomeninu 10. žebra vpravo, tedy

poškození zdraví vyžadující odborné lékařské ošetření a následnou zdravotnickou

péči, omezující poškozeného na obvyklém způsobu života místní bolestivostí a

omezenou hybností v období do 4. 9. 2019, kdy se podrobil operačnímu zákroku ve

V. n., následně po dobu rekonvalescence po operačním zákroku v délce 3 až 4

týdnů a po dobu rehabilitační péče trvající do 4. 11. 2019, kdy poškozený v

důsledku místní bolestivosti a omezené hybnosti nemohl v uvedeném období osobně

vykonávat svoji běžnou profesní činnost spočívající v údržbě zeleně a rizikovém

kácení stromů a řídit motorové vozidlo, a zároveň v období dobu dvou až tří

měsíců následujících po utrpění zranění zdravotní stav poškozeného vyžadoval

pomoc při oblékání, osobní hygieně a při pohybu, přičemž mladistvý „AAAAA“ kopy

do salónkových dveří způsobil poškozené společnosti P.H., IČ: XY, neopravitelné

poškození dveří ve výši 7 800 Kč, a v souvislosti s léčbou poškozeného J. S. vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, škoda ve

výši 80 936 Kč.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28.

6. 2022, sp. zn. 67 Tmo 4/2022, podali obvinění mladistvý „AAAAA“ a M. F., nar.

XY, prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný mladistvý

„AAAAA“ odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný M. F., nar. XY, uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

a), g), h), m) tr. ř.

5. Obviněný mladistvý „AAAAA“ (dále též „mladistvý“, popř. „dovolatel“)

namítl zásah do svého práva na spravedlivý proces. Nesouhlasil s rozsahem

provedeného dokazování ani se způsobem, jakým byly důkazy hodnoceny, a to

především ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozeného J. S. S odkazem na

nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚSS 182/04, vyjádřil

názor, že popis skutku nemá oporu v provedeném dokazování. Soud se přiklonil k

verzi poškozených a svědků, kteří vypovídali s poškozenými ve shodě, pomíjel

ovšem zjevné rozpory, které nejsou vysvětlitelné pouhým časovým odstupem.

Konkrétněji mladistvý zmínil, že spoluobvinění a další svědci s nimi spříznění

se sice rozcházeli v detailech svých výpovědí, všichni se nicméně shodli, že on

byl v okamžiku potyčky ve vířivce a potom se odebral na pokoj. Neprokázalo se,

že by na místě byl jen personál a dvě skupiny hostů, naopak do hotelu mohl

vstoupit i kdokoliv další. Za pochybný označil dovolatel závěr o osobě

pachatele, jelikož v dané době se v hotelu nacházeli nejméně dva další mladí

muži, na které jeho popis sedí. Pachatele navíc svědci označovali za

harmonikáře, avšak on na daný hudební nástroj nehraje. V kontrastu s názorem

soudu uvedl, že ke zranění poškozeného (spočívajícím v poranění rotoárové

manžety levého ramenního kloubu) mohlo dojít i později, a to v souvislosti s

výkonem jeho povolání.

6. Následně se mladistvý zabýval věrohodností výpovědí poškozených a

svědků, kteří popisovali skutek obdobně. K namítaným rozporům soud vysvětlil,

že je fakticky nemožné, aby všichni vnímali a vypovídali totéž, a zdůraznil, že

neměli motivaci vypovídat nepravdivě. Dovolatel však předestřel tři vysvětlení,

pro něž tomu mohlo být jinak. V prvé řadě se všichni z prožitého stresu

vzpamatovávali společně a zážitky společně reflektovali a zpracovávali. Dále

poškozený J. S. do konfliktu vstoupil nikoliv na obranu jiných poškozených,

nýbrž ve snaze ukázat se jako alfa samec, který problém vyřeší. Posléze mohl

být veden zištnými důvody. Mladistvý vytkl rovněž procení vady přípravného

řízení, které se odrazily ve vadném rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost,

že se přípravné řízení opakovalo, dala podle jeho názoru možnost některým

svědkům rozvzpomenout se na to, co předtím vůbec neuvedli. Pochybnosti vyjádřil

také nad tím, že není k dispozici videozáznam, který byl v hotelu pořizován. V

neposlední řadě vyzdvihl, že policie zapřela existenci fotografií těl

obviněných, byť o nich hovořili všichni, kdo byli fotografováni. Dovolatel též

namítl opomenuté důkazy, v daném směru však přednesl spíše teoretické poznatky

k tomuto tématu. Konkrétněji jen poznamenal, že soudy se nezabývaly důkazy

svědčícími o průběhu skutku tak, jak jej on sám vylíčil. Jím popisovaný děj

však nebyl vyloučen, přičemž znalecký posudek z oboru biomechaniky jej mohl

potvrdit či vyloučit bez pochybností.

7. Mladistvý považoval za nesprávný i právní závěr o úmyslu. Citoval

právní názor soudu prvního stupně, který však z jeho pohledu postrádal

přesvědčivost. Z popsaného průběhu je zřejmé, že by snad mohlo jít o výtržnost,

ale úmysl ublížit poškozenému z něj nevyplývá, proto není možné dovozovat ani

zavinění ve formě nedbalosti k těžšímu následku. Ohledně zranění rotoárové

manžety navíc není automaticky předvídatelné, že k němu může dojít, když ani

znalcům není jasný mechanismus jeho vzniku. Ve vztahu k útoku lahví nebyl

prokázán úmysl použít ji jako nástroj útoku. Závěrem dovolatel zpochybnil také

výrok o náhradě škody s poukazem na nedostatečná zjištění toho, kdo je škůdcem.

8. Z výše uvedených důvodů proto obviněný mladistvý „AAAAA“ navrhl, aby

Nejvyšší soud oba napadené rozsudky zrušil (návrh na další procesní postup

neučinil).

9. Obviněný M. F., nar. XY (dále též „obviněný“ nebo „obviněný M. F.

ml.“, popř. „dovolatel“) úvodem shrnul dosavadní průběh řízení. Připomenul, že

dne 16. 4. 2019 bylo zahájeno jeho trestní stíhání, a to pro přečiny poškození

cizí věci a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však

pro přečin výtržnictví, za který byl nakonec odsouzen. Odůvodnění usnesení

podle § 160 odst. 1 tr. ř. neobsahuje jediný důkaz o tom, že se měl podílet na

fyzickém napadení poškozeného J. S. Vyslovil domněnku, že došlo k záměně jeho

osoby se svědky A. N., případně A. Z. Dne 5. 2. 2020 byla podána obžaloba k

Okresnímu soudu v Trutnově, ač si státní zástupce musel být vědom porušení

zásadních ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Dne 22. 4. 2020

byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež. Dne 13. 5.

2020 vrátil soud prvního stupně věc státnímu zástupci k došetření s

odůvodněním, že nedošlo k objasnění základních skutkových okolností, nebyl

obstarán žádný procesně použitelný důkaz, který by usvědčoval ze spáchání

skutků obviněné a dále že byla porušena celá řada ustanovení z. s. m. Stížnost

státní zástupkyně proti právě uvedenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze

s tím, že ve věci absentuje jakýkoliv důkaz, který by usvědčoval konkrétní

osoby. Rovněž způsob identifikace útočníků považoval soud za nezákonný. Dne 30.

8. 2020 byla podána „nová“ obžaloba, do níž byl oproti původní obžalobě vložen

jeden odstavec (pod bodem 42.), jinak zůstal její text zcela nezměněn. Nadále

tak byly přítomny všechny vady, pro které byla věc vrácena státnímu zástupci.

Nedošlo tudíž k žádnému posunu ve zjištění rozhodných skutečností, přičemž

rekognice provedené podle zákona žádnou změnu v důkazní situaci nepřinesly

(dovolatel nebyl nikým označen jako útočník na poškozeného J. S. ani při

doplněných procesních úkonech).

10. Přes uvedené skutečnosti nařídil Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci

hlavní líčení a dne 31. 1 2022 vynesl odsuzující rozsudek. V něm uvěřil zcela

změněné výpovědi výše jmenovaného poškozeného, kterou nekonfrontoval s výslechy

ostatních slyšených svědků, nedoplnil dokazování o navržené důkazy, jejichž

odmítnutí řádně neodůvodnil. Obhajoba se domáhala výslechu zpracovatele

usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento svědek (M. F.) měl vysvětlit, na

základě jakého důkazu usoudil, že se měl právě dovolatel zúčastnit potyčky s

poškozeným, a zároveň objasnit, kam zmizely fotografie těl osob, pořízené

policií krátce po incidentu. K tomu obviněný připomenul, že byl fotografován

krátce po příjezdu policie do hotelu J., na jeho těle však nebyly žádné známky

zápasu. Nalézací soud se spokojil s přípisem policie, že fotodokumentace

obviněných nebyla pořizována. Takové tvrzení je však v rozporu se samotným

odůvodněním rozsudku, ve kterém se hovoří o prohlídce těla svědka A. Z., na

němž jsou patrné známky fyzického napadení. Dovolatel se proto pozastavil nad

tím, že svědek ve věci nefiguroval jako obviněný a ani poškozený a zdůraznil,

že mu je svědek nápadně podobný. Městský soud v Praze dne 28. 6. 2022 zamítl

odvolání všech obviněných. Odůvodnění tohoto rozhodnutí označil dovolatel za

nepřezkoumatelné, jelikož neobsahuje žádný konkrétní důkaz nebo odkaz na důkaz,

o který senát soudu druhého stupně svůj názor opřel. Namísto toho se uchýlil k

neurčitým a nicneříkajícím tvrzením (která jsou v další pasáži podaného

dovolání pro příklad citována).

11. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

obviněný spatřoval v tom, že byl odňat zákonné soudkyni Mgr. Ing. Kateřině

Hayes. Senát pod jejím vedením rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k

došetření. Po podání nové obžaloby však již ve věci nerozhodovala ona, ale

JUDr. Václav Kvapil, jenž projevil značnou benevolenci vůči nedostatkům ve

spise, které nebyly v průběhu došetření odstraněny. Prvně jmenovaná soudkyně

přitom byla v rozhodné době soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9, nebyl tedy

žádný logický důvod k výměně za jiného, nezákonného, soudce. Za další pochybení

zakládající uplatněný dovolací důvod obviněný považoval nerespektování § 38

odst. 2 z. s. m., neboť zásadně se nemá konat společné řízení proti mladistvému

a dospělému. Okresní soud v Trutnově ovšem dané pravidlo nerespektoval a odňal

dovolatele jeho zákonnému soudci. Nepochybně měl být on s ostatními dospělými

souzen v XY a pouze obviněný mladistvý „AAAAA“, jeho bratr, v XY. Žádné

mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly společné řízení, nebyly ani jedním

ze soudů vysloveny.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

obviněný namítl opomenutí důležitého důkazu, jímž měl být shora zmiňovaný

výslech zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání, které trpí zásadním

rozporem mezi jeho znělkou a odůvodněním. V této souvislosti citoval výpovědi

jednotlivých svědků, kteří sice hovořili o určité jeho aktivitě v rámci

incidentu, nikdo jej ovšem neoznačil za osobu, která měla konflikt s poškozeným

J. S. Poukázal taktéž na fakt, že jeho stížnost proti usnesení o zahájení

trestního stíhání státní zástupce zamítl s odůvodněním, že napadení poškozeného

z jeho strany mělo být prokazováno výpovědí svědkyně M. G. To ovšem není

pravda, neboť svědkyně hovořila pouze o mohutném zrzavém muži, nicméně takový

popis by se hodil na více lidí přítomných posuzovanému konfliktu. Dále

dovolatel připomněl výpovědi J. S. v přípravném řízení, z nichž vyplývá, že

poškozený si nevybavoval, kdo jej napadl, přičemž po seznámení se s fotografií

obviněného v rámci fotorekognice jej jako útočníka dokonce vyloučil. Obviněný

se podivil také nad skutečností, že svědkům nebyla předložena fotografie A. Z.,

ačkoli na jeho těle policisté zaznamenali stopy fyzické potyčky.

13. V hlavním líčení dne 20. 10. 2020 poškozený ihned na začátku

výslechu označil dovolatele jako muže, který jej napadl, nevyčkal dokonce ani

na pokyn soudce, aby obvinění povstali a sundali si respirátory (které museli

mít v důsledku proticovidových opatření nasazeny). Neviděl tedy ani jeho tvář

ani postavu, přesto jej okamžitě identifikoval jako pachatele. Obviněný

vyjádřil podezření, že poškozeného na výslech u hlavního líčení pečlivě

připravil jeho zmocněnec během polední pauzy. Vysvětlení, že si na podobu

dovolatele vzpomněl při čtení obžaloby, dovolatel neuvěřil. Uvažoval o zájmu

poškozeného na rozšíření okruhu osob uznaných povinnými k náhradě jemu

způsobené škody. S odkazem na vybrané nálezy Ústavního soudu (např. ze dne 22.

6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16) zdůraznil povinnost soudu důkladně posuzovat

věrohodnost proti sobě stojících výpovědí (zejména za situace „tvrzení proti

tvrzení“), a to i z hlediska možné zainteresovanosti svědka na výsledku řízení.

Též vyzdvihl nutnost konfrontovat svědka s jeho tvrzeními z přípravného řízení

postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř., jsou-li zcela odlišná. Obviněný se

neztotožnil ani s názorem soudu, že by některý ze svědků slyšených v hlavním

líčení podpořil zcela změněnou výpověď poškozeného. V uvedeném směru opět

citoval příslušné pasáže z výpovědí svědků „ze skupiny poškozeného“. Dále

namítl, že z rozhodnutí soudů zmizela jedna zcela zásadní okolnost, a to, že

právě poškozený byl tím, kdo celý konflikt vygradoval až do fyzické potyčky,

což opět podpořil citací vybraných částí svědeckých výpovědí. Rozporoval taktéž

zjištění soudu, podle něhož měl být poškozený R. S. napaden ještě před

zapojením poškozeného J. S. Soud podle jeho názoru rovněž dezinterpretoval

výpověď svědkyně A. K., z níž ve skutečnosti nelze jeho účast na napadení

poškozeného dovodit.

14. Dovolatel kritizoval i způsob hodnocení obou znaleckých posudků a

výpovědí znalců před soudem. Oba totiž v zásadě zpochybnili souvislost mezi

poškozením rotoárové manžety levého ramenního kloubu J. S., které bylo zjištěno

až dne 5. 2. 2019, a konfliktem ze dne 7. 1. 2019. Ani jeden ze znalců

nevyloučil možnost, že dané poškození vzniklo za zcela jiných okolností, jindy

a jinde. Oba rovněž odmítli, že by bylo možné uvažovat o době konfliktu až do

operace ramene jako o době významné z hlediska omezení poškozeného při plnění

základních životních funkcí. Obviněný se podrobněji věnoval znaleckému posudku

MUDr. Miroslava Šafra, vypracovanému ještě před zahájením trestního stíhání

obviněných. V něm znalec hodnotil poranění poškozeného jako prostou újmu na

zdraví s tím, že zlomení 10. žebra jej v rámci běžného způsobu života

neomezovalo, zatímco ve vztahu k poranění ramene, včetně trhliny rotoárové

manžety, uvažoval o omezení v trvání jednoho až dvou týdnů. Podle jeho

vyjádření u hlavního líčení poškozený neutrpěl žádné takové poranění, které by

mu bránilo v pohybu či pohyblivosti levé horní končetiny. Doplnil, že pokud by

docházelo k větším subjektivním obtížím, byla by trhlina operativně řešena

bezprostředně a promptně. Z toho dovolatel usoudil, že poškozený i jeho

partnerka S. G. údajné potíže v zájmu požadavku na náhradu škody dramatizovali.

Poukázal také na slova znalce MUDr. Jana Anderleho, podle nichž poškozený

bolest ramenního kloubu při prvních dvou ošetřeních nepopsal. Soudy v rozporu

se shodnými tvrzeními znalců uzavřely, že k poranění rotoárové manžety došlo

během posuzovaného jednání dne 7. 1. 2019, a to přesto, že oba znalci

připustili, že ke zranění mohlo dojít i jindy a za jiných okolností, a to v

době mezi 7. 1. 2019 a 5. 2. 2019, např. v souvislosti s povoláním poškozeného.

15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

obviněný vytkl, že nebyly dány zákonné důvody pro právní kvalifikaci skutku

podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti opětovně vyzdvihl shora

zmiňovaná vyjádření znalců, jednak že ke zranění mohlo dojít jindy a jinde,

jednak že omezení poškozeného ve výkonu jeho zaměstnání i v obvyklém způsobu

života nebylo až tak významné, aby bylo možno shledat delší dobu trvající

vážnou poruchu zdraví. Důrazně připomenul, že závěry o povaze ublížení na

zdraví může soud učinit pouze na základě lékařského nálezu nebo posudku (srov.

rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.) a nikoliv na základě

proměnlivých subjektivních stesků poškozeného, jak tomu bylo v posuzovaném

případě. Za nesprávnou označil dovolatel také právní kvalifikaci skutku jako

přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že za

trestný čin výtržnictví nelze považovat každé fyzické napadení jiného spáchané

veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Vždy je nutno hodnotit, za jakých

okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil

aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z

rámce normální reakce. Nic takového ovšem soud nezkoumal, naopak zcela pominul,

že poškozený J. S. sám vyprovokoval své napadení, když jako bývalý boxer rozdal

několik ran a poté již konflikt nešel uklidnit. Přitom právě vyprovokování

potyčky je jednou z okolností, která by měla být při kvalifikaci jednání

jakožto trestného činu výtržnictví zohledněna. Obviněný ještě odkázal na

výpovědi svědků D. P. a T. M., z nichž dovodil, že ani odezva veřejnosti na

projednávaný incident nebyla nijak výrazná. Vyjádřil také nespokojenost s

odůvodněním předmětné právní kvalifikace, které soudy nevěnovaly žádnou

pozornost a v rozporu se svými povinnostmi ji jaksi předpokládaly.

16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

vznesl dovolatel výhradu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Ten

zamítl podané odvolání, přestože rozhodnutí nalézacího soudu obsahovalo závažné

vady a odporovalo zásadám spravedlivého procesu. Pochybení však odvolací soud

nenapravil ani k nim nezaujal žádné přezkoumatelné stanovisko, uplatněné

odvolací námitky ignoroval.

17. S ohledem na výše uvedené obviněný M. F. ml. žádal, aby Nejvyšší

soud napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr.

ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu

9, senátu pod vedením Mgr. Ing. Kateřiny Hayes, případně Okresnímu soudu v

Trutnově, k novému projednání a rozhodnutí.

18. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k oběma podaným dovoláním

písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále

jen „státní zástupkyně“). Nejprve se věnovala zákonnému vymezení dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a námitkám obviněného M. F. ml.

uplatněným v daném rámci. Připomněla, že v době vydání rozhodnutí o vrácení

věci státnímu zástupci k došetření byla předsedkyní senátu Mgr. Ing. Kateřina

Hayes. Opětovně byla podána obžaloba dne 31. 8. 2021. Z rozvrhu práce na rok

2021, ve znění účinném od 23. 8. 2021, je patrno, že sice věci, které byly

vráceny k došetření, jsou projednány ve stejném senátu, v němž bylo rozhodováno

v původním řízení, avšak změnou č. 9 byl soudce JUDr. Václav Kvapil pověřen

rozhodováním v senátu 70 Tm. Státní zástupkyně připustila, že změnu ve složení

senátu, který byl v době nápadu věci určen rozvrhem práce k projednání věci, by

neodůvodňovalo ani přeřazení soudce do jiného senátu, zejména pokud již ve věci

začal příslušný soudce nebo senát v určeném složení vykonávat úkony směřující k

vyřízení věci. Poukázala na § 42 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., podle nějž je

změna rozvrhu práce účinná ode dne jejího vydání, nebyla-li stanovena její

pozdější účinnost. Z toho je zřejmé, že změny rozvrhu práce nemohou působit

zpětně, tedy na věci již přidělené jednotlivým soudcům, s výjimkou případů, kdy

zákon takovou změnu připouští, přičemž v tomto směru odkázala na § 42 odst. 4

zákona č. 6/2002 Sb., které stanoví, že rozvrhem práce pro příští kalendářní

rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to

možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení,

provedené před jeho účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon

nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení, provedené před jejich

účinností. V předmětné trestní věci došlo k situaci, kdy věc byla soudem v

původním složení senátu pouze vrácena státnímu zástupci k došetření, přičemž

jde sice o úkon soudu, nikoli však bezprostřední úkon směřující k rozhodnutí

věci. Byla-li tedy obžaloba znovu podána dne 31. 8. 2021, stalo se tak již za

účinnosti rozvrhu práce účinného od 23. 8. 2021, v němž byl JUDr. Václav Kvapil

pověřen rozhodováním v senátu 70 Tm. Soud tedy postupoval zcela v souladu s

rozvrhem práce, jakož i se zákonem č. 6/2002 Sb. a jeho postupem rozhodně

nedošlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce.

19. Námitce dovolatele M. F. ml., že v jeho věci rozhodl soud pro

mládež, ač tak měl učinit soud obecný, státní zástupkyně taktéž nepřisvědčila.

Podotkla, že společné řízení proti mladistvému a dospělému lze na základě § 38

odst. 2 z. s. m. konat jen výjimečně, jestliže je to nutné pro všestranné a

objektivní objasnění věci a není-li to na újmu mladistvého. Při posuzování, zda

jsou splněny uvedené podmínky, však nelze přihlížet k tomu, jaký dopad bude mít

společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde zákon nijak

nezohledňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 10. 2.

2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015). V této věci trestná činnost mladistvého a

dospělých pachatelů byla společnou vzájemně podmíněnou trestnou činností, z níž

je zřejmé, že role jednotlivých obviněných nebyly izolované a všechny měly

význam pro nastalý následek. Proto bylo nezbytné, objasňovat veškeré okolnosti

v rámci společného řízení. Státní zástupkyně tedy uzavřela, že společné řízení

mladistvého a dospělých bylo třeba konat pro všestranné a objektivní objasnění

všech skutečností posuzované trestní věci.

20. K výhradám obou dovolatelů spadajícím pod ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. státní zástupkyně akcentovala, že Obvodní soud pro Prahu 9

provedl komplexní a bezvadné dokazování a Městský soud v Praze podaná odvolání

řádně přezkoumal a se všemi námitkami stran se přesvědčivě vypořádal. Přitom

odkázala na úvahy nalézacího soudu v bodech 74.–126. a odvolacího soudu v

bodech 12.–17. jejich rozsudků. Oba soudy se zabývaly důkazním návrhem na

výslech zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání a pečlivě

odůvodnily, z jakého důvodu nepřistoupily k jeho provedení. Posudek z oboru

biomechaniky zmiňovaný v dovolání mladistvého oproti tomu dříve navrhován

nebyl, a soudy jej tak nemohly provést ani se k němu vyjádřit. Ani v jednom z

uvedených případů tudíž nelze shledat vadu opomenutého důkazu. Pokud oba

obvinění rozporovali výpovědi některých svědků, tak i s takto vedenou

argumentací se nalézací soud již vypořádal. Podle názoru státní zástupkyně soud

hodnotil svědecké výpovědi velmi precizně a dospěl k přesvědčivým skutkovým

závěrům. Připomněla, že výpovědi svědků (na rozdíl od výpovědí obviněných a

jejich rodinných příslušníků) spolu vzájemně korespondovaly, byly podpořeny i

dalšími důkazy a zároveň u svědků nebyla shledána motivace vypovídat v

neprospěch obviněných. Státní zástupkyně neměla pochybnosti ani o věrohodnosti

poškozeného J. S., jehož výpověď rozhodně nebyla osamocena. Nalézací soud ji

pečlivě posoudil a odůvodnil, proč jí uvěřil, a to i za situace, kdy v průběhu

řízení došlo k jejímu zpřesnění. Nepřisvědčila ani námitkám, že obvinění nebyli

svědky ztotožněni, poté v podrobnostech uvedla, kterými svědky a při jakém

procesním úkonu byl každý z nich identifikován a v dalším odkázala na bod 98.

rozhodnutí nalézacího soudu.

21. Ani námitkám obviněných směřujícím proti znaleckému zkoumání nedala

státní zástupkyně za pravdu. Rovněž ony byly hodnoceny nejen samostatně, ale i

v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Znalec MUDr. Miroslav Šafr sice

výslovně nevyloučil, že by hypoteticky k obdobnému poranění mohlo dojít i v

rámci výkonu profese dřevorubce, nicméně ze znaleckého zkoumání, jakož i z

ostatních provedených důkazů vyplynulo beze všech pochybností, že soudem

uvedená zranění utrpěl poškozený právě nyní posuzovaným jednáním obou

dovolatelů a že k poranění nemohlo dojít později (viz zejm. body 101.–102.

rozsudku nalézacího soudu). Nejen na základě znaleckého posudku, ale i na

základě dalších důkazů soud zjistil, jaká zranění poškozený utrpěl, jaká byla

jejich závažnost a po jak dlouhou dobu trvala porucha zdraví (zejm. bod 103.

rozsudku). Státní zástupkyně uzavřela, že nalézací soud provedl úplné a

bezvadné dokazování a jím přijaté skutkové závěry nejsou zatíženy žádným, natož

extrémním rozporem s obsahem provedených důkazů. Za dané situace tedy

nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady „in dubio pro reo“, neboť o

rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb.

22. Státní zástupkyně odmítla také námitky obviněných vtělené pod

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudem bylo zjištěno, že

oba dovolatelé mimo jiné jednali při fyzickém útoku na poškozeného společně a

ve společném úmyslu a poškozený následkem tohoto útoku utrpěl zranění s

intenzitou dosahující těžké újmy na zdraví. Trhlina rotátorové manžety levého

ramenního kloubu si vyžádala přes 6 týdnů omezení obvyklého způsobu života a

lze ji bezpochyby označit jako déle trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122

odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Dané závěry pak vyplynuly nejen ze znaleckého

zkoumání, ale i z výpovědi poškozeného a svědkyně M. G. Cílem útoku dovolatelů

a ostatních obviněných se poškozený stal poté, co verbálně vyjádřil svůj

nesouhlas s dosavadními projevy fyzické a verbální agrese v prostorách baru.

Soudem nalézacím bylo správně uzavřeno, že obviněný mladistvý „AAAAA“ musel

vědět, že rozbitím skleněné lahve o týlní partie hlavy poškozeného mu

pravděpodobně způsobí tržnou ránu, přesto tak učinil. Také si musel být vědom,

že napadením poškozeného za přispění obviněného M. F. ml. může poškozenému

způsobit pohmožděniny na různých částech těla i zlomené žebro, a přesto jej

napadl. Soud prvního stupně precizně odůvodnil, proč přičítal zavinění za těžší

následek oběma dovolatelům (v bodech 149.–152.), ač nebylo přesně zjištěno,

který z nich konkrétně nejzávažnější zranění způsobil. Soud konstatoval, že si

oba museli přinejmenším představovat, že jejich úmyslné společné jednání může

vést k tomu, aby údery pěstí v rámci fyzické potyčky směřovanými na horní

polovinu těla, včetně ramene, úchopy, vyvracením končetin, přetahováním se v

zápalu zápasu nebo zaklíněním se horními končetinami a vyvolaným následným

pádem na tvrdou podložku mohli způsobit následek poranění ramene (např.

natržení různých úponů či svalů). Podle stávající judikatury pak není

podstatné, kdo z obou spolu útočících jednajících ve společném úmyslu konkrétně

způsobil předmětné zranění.

23. Státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněné ani výhrady

obviněného M. F. ml., že se nedopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1

tr. zákoníku. K danému tématu nejdříve nastínila základní teoretická

východiska, poté popsala i průběh konfliktu vyvolaného obviněným V. F., k němuž

se postupně přidávaly další osoby ze skupiny obviněných. Zopakovala, že

obviněný M. F. ml. se dopustil napadení poškozeného J. S. a rvačky s ním a

podílel se na „živelném odporu“ směřujícímu proti prvotnímu upozornění, aby se

v prostorách jídelny nekouřilo. Nelze tedy dát za pravdu tomu, že by sám

poškozený J. S. celou situaci nějakým způsobem vyprovokoval, naopak se snažil o

její zklidnění. Dané jednání naopak spíš svědčí o jisté aroganci ze strany

skupiny rodiny F., jejíž někteří příslušníci se rozhodli nerespektovat zákaz

kouření a velmi neadekvátně na něj reagovali a taktéž velmi excesivním způsobem

odpovídali i na postupně přicházející snahy poškozených zklidnit situaci.

Jednání dovolatele rozhodně bylo takového charakteru, že hrubě ostatní uráželo,

vzbuzovalo obavy o bezpečnost zdraví, majetku a lze v něm bezpochyby shledat

znak výtržnosti.

24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní

zástupkyně ve stručnosti vysvětlila, že mohl být uplatněn toliko v jeho druhé

alternativě a nikoliv v první, jak učinil obviněný M. F. ml., jelikož soud

druhého stupně napadené rozhodnutí nalézacího soudu z podnětu podaných odvolání

řádně přezkoumal. Zvolený dovolací důvod však nebyl naplněn ani v jeho druhé

alternativě, protože nebyla zjištěna existence vytýkané vady zakládající

některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního

stupně.

25. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší

soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

26. Ke shora popsanému stanovisku státní zástupkyně se prostřednictvím

obhájce vyjádřil obviněný M. F. ml. Konstatoval, že její argumentace odporuje

obsahu spisu, není správná ani pravdivá. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný trval na tom, že byl odňat zákonné soudkyni a

že bylo porušeno ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Nepochyboval o

tom, že ve věci byl Mgr. Ing. Kateřinou Hayes učiněn úkon, a to vydání usnesení

ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 70 Tm 6/2020, jímž byla věc vrácena státnímu

zástupci k došetření. Dovolatel se neztotožnil s výkladem státní zástupkyně, že

„úkonem ve věci“ ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. se rozumí pouze

úkon směřující k rozhodnutí věci. Její výklad jde nad rámec zákona, nadto v

daném případě se jednalo o rozhodnutí ve věci. Taktéž nesouhlasil s jejím

náhledem na konání společného řízení proti mladistvému a dospělým obviněným,

který označil toliko za její subjektivní názor. Poznamenal, že soudy se otázkou

důvodnosti společného řízení nezabývaly a ve svých rozhodnutích toto nijak

neodůvodnily. Obviněný setrval na svém názoru stran porušení § 38 odst. 2, 3 z.

s. m. Zdůraznil, že společné řízení proti mladistvému a dospělému lze konat

pouze výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní posouzení věci a

zároveň není-li to na újmu mladistvého. Druhé hledisko, konkrétně další

rozumový a mravní vývoj mladistvého, považoval obviněný za důležitější, avšak v

posuzovaném případě nebylo dodrženo. Podle jeho názoru byla jeho bratrovi

mladistvému „AAAAA“způsobena újma tím, že v řízení byly projednávány skutky

obviněných H. F. a M. K., které se jej nijak netýkaly.

27. Dovolatel byl i nadále přesvědčen o neúplnosti provedeného

dokazování, jmenovitě o opomenutí výslechu M. F. – zpracovatele usnesení o

zahájení trestního stíhání. Jeho znělka je v zásadním rozporu s odůvodněním,

podle něhož byl svědkem T. M. označen za pachatele útoku na poškozeného J. S.

svědek A. N. Soudy nereflektovaly ani změnu výpovědi poškozeného,

nekonfrontovaly ji s výslechy dalších svědků, ani nedoplnily dokazování o řádně

navržené důkazy. Vůbec se nevypořádaly s faktem, že poškozený při rekognici

dovolatele vyloučil jako pachatele svého napadení. Tak jej přitom neoznačil ani

žádný ze svědků. Soudy rovněž ignorovaly zcela zásadní okolnost, a to že právě

poškozený incident vygradoval až do fyzického konfliktu. S ohledem na výše

uvedené obviněný M. F. ml. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v intencích návrhu

uvedeného v jím podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) coby

soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř.

přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně

neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům

dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá

existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení

takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na

příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění

odkázali na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Sám

obviněný M. F. ml. uplatnil ještě dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

a), m) tr. ř.

30. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze

dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy

spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §

157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.):

řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148

odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly

splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo

odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,

ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při

odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z

jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (první alternativa), ale

řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou

ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá

alternativa).

31. Obviněný M. F. ml. uplatnil předmětný dovolací důvod námitkami, v

jejichž rámci jednak vytkl nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jednak

brojil proti řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí, především rozsudku

soudu prvního stupně, a to prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst.

1 písm. a), g), h) tr. ř. Podstatné je připomenout, že soud druhého stupně po

řádném věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího

postupem podle § 254 odst. 1, 2 tr. ř. ve věci nově rozhodl rozsudkem jednak o

trestním opatření ohledně mladistvého, jednak o náhradě nemajetkové újmy

poškozenému J. S., zatímco všechna obviněnými podaná odvolání zamítl podle §

256 tr. ř. jako nedůvodná. S ohledem na tento způsob rozhodnutí odvolacího

soudu je zcela zřejmé, že obviněným zvolený dovolací důvod mohl být uplatněn

toliko v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s dalšími dovolacími důvody,

na něž on také odkázal. Naproti tomu první alternativa ustanovení § 265b odst.

1 písm. m) tr. ř. využitelná nebyla, poněvadž (jak již bylo vysvětleno výše) ta

se vztahuje výlučně na případy, kdy soud druhého stupně rozhodne bez věcného

přezkoumání napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení, k čemuž ovšem v

posuzované trestní věci nedošlo.

32. Z právě zmíněného plyne, že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí

soudu druhého stupně nemůže naplnit ani jednu ze dvou variant dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vedle toho ovšem nezakládá ani žádný jiný

z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší

soud proto může danou otázku posoudit pouze z hlediska dodržení základních

pravidel spravedlivého procesu. Platí totiž, že závaznými kompetenčními normami

jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky zavazující

soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet

mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu

vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou

základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka

porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení

o dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn.

Pl. ÚS-st. 38/14).

33. V posuzované trestní věci Městský soud v Praze zcela jednoznačně

deklaroval, že se v plném rozsahu ztotožnil jak se skutkovými závěry Obvodního

soudu pro Prahu 9, tak s jeho hmotněprávním posouzením jednání všech

obviněných. Taktéž připomenul, že nalézací soud se již bezchybně vypořádal s

veškerými námitkami, které obvinění zopakovali v jimi podaných odvoláních. Ve

všech těchto ohledech proto odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního

stupně, jehož názory přejal za své, a sám se k věci vyjádřil pouze obecně a v

základních bodech. Z jeho úvah tedy lze bez jakýchkoli pochybností dovodit,

jaký náhled na věc i jednotlivé její dílčí aspekty odvolací soud zaujal a jaké

skutečnosti jej k tomu vedly, přičemž není rozhodné, že tak učinil pouze

odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by konkrétní témata znovu

dopodrobna rozebíral. Za takové situace nelze hovořit o vadě

nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ale spíš o zcela nezávadné procesní

ekonomii, která je namístě zejména v oblasti hodnocení důkazů a přijímání

skutkových zjištění, v níž hraje dominantní roli soud prvního stupně a soud

druhého stupně je v případě absence závažných vad povinen jeho závěry

respektovat a při přezkoumávání věci z nich bezvýjimečně vycházet.

34. Je potřeba ještě doplnit, že přístup odvolacího soudu k odůvodnění

jeho rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem

bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž

koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí

soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může

přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z

takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s

argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se

jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12.

1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č.

30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne

21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09,

či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020,

uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

35. Obviněný M. F. ml. dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. a) tr. ř., který je dán, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud,

nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval

senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod dovolání reflektuje jeden

ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou

systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů, a to právo na zákonného

soudce. Není od věci připomenout, že podle č. 38 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i

soudce stanoví zákon. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný vznesl dvě

výhrady. V prvé řadě vytkl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby ve věci ve

společném řízení dospělých a mladistvého rozhodoval soud pro mládež, a vyslovil

přesvědčení, že ohledně všech dospělých obviněných (tedy včetně jeho osoby)

mělo být vedeno řízení před soudem obecným. Zároveň namítl, že byl odňat

zákonné soudkyni Mgr. Ing. Kateřině Hayes. Oba zmíněné argumenty nepochybně

zapadají do zákonného vymezení uplatněného dovolacího důvodu, ani jednomu z

nich ovšem nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

36. Námitka dospělého obviněného, že v jeho věci rozhodl soud pro

mládež, ač tak měl učinit soud obecný [§ 2 odst. 2 písm. e) z. s. m.], je

námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.,

jelikož její podstatou je zpochybnění, že ve věci rozhodl věcně příslušný soud.

Výkon soudnictví ve věcech mládeže je svěřen podle § 2 odst. 2 písm. d) a § 4

z. s. m. soudu pro mládež. Z těchto, ale i dalších ustanovení z. s. m. vyplývá

i zvláštní povaha soudu pro mládež určeného k projednávání protiprávních činů

mládeže, a proto je lze chápat jako vyjádření specifické věcné příslušnosti

soudu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To

14/2005, uveřejněné pod č. 16/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015, uveřejněné pod č. 42/2016-I. Sb.

rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda ve věci všech šesti obviněných rozhodoval

jako věcně příslušný Obvodní soud pro Prahu 9, soud pro mládež, namísto toho,

aby ohledně pěti dospělých obviněných rozhodoval Okresní soud v Trutnově, je

tedy potřeba nejprve poukázat na § 4 z. s. m., podle něhož soudnictví ve věcech

mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi

mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež. Podle § 2 odst. 2 písm. d)

z. s. m. se soudem pro mládež rozumí zvláštní senát anebo v zákonem stanovených

případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního,

krajského, vrchního a Nejvyššího soudu. Platí přitom, že řízení v trestních

věcech mladistvých je oprávněn vykonávat výlučně soud pro mládež, a to z

důvodu, aby bylo ve smyslu § 3 odst. 8 z. s. m. zajištěno, že na rozhodujících

postech budou působit osoby mající zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží.

Pokud by ve věci mladistvého obviněného rozhodl soud obecný, jednalo by se o

podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.,

kterou nelze napravit v řízení před odvolacím soudem (§ 259 odst. 1 tr. ř.). V

takovém případě by šlo o vadu stejného významu, jako když by věc spadající do

věcné příslušnosti krajského soudu projednal v prvním stupni soud okresní

(srov. již zmiňované rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2016 Sb. rozh. tr.).

37. Je tedy zřejmé, že ve věcech mladistvých mají soudy pro mládež

prioritní postavení, a to i za situace, kdy mezi dalšími obviněnými, jejichž

čin je projednáván v rámci téhož řízení, figurují také dospělí. Tomu odpovídá i

zákonná dikce ustanovení § 38 odst. 2 z. s. m., na jehož základě lze pouze

výjimečně konat společné řízení proti mladistvému a dospělému, jestliže je to

nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého.

Takové společné řízení koná soud pro mládež, a pokud jde o mladistvého, užije

se i ve společném řízení ustanovení tohoto zákona. Jedinou otázkou tedy

zůstává, zda byly splněny podmínky pro konání společného řízení ohledně „AAAAA“

a jeho dospělých spoluobviněných. Dovolatel v daném směru namítal, že tomu tak

nebylo, argumentoval tím, že vedením společného řízení byla mladistvému

„AAAAA“, jeho mladšímu bratrovi, způsobena újma a požadoval, aby jeho trestní

věc byla projednána Okresním soudem v Trutnově.

38. Pokud jde o újmu, která měla být mladistvému způsobena, je nutno

podotknout, že tuto výhradu měl ve svém mimořádném opravném prostředku vznést

mladistvý „AAAAA“ sám, což se ovšem nestalo. Pokud tak učinil obviněný M. F.

ml., jeho starší, již zletilý bratr, nelze než poukázat na ustanovení § 265d

odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož může obviněný dovolání podat pro

nesprávnost výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká. V tomto

případě však dovolatel svými argumenty fakticky mířil proti výroku o vině

ohledně mladistvého, a to zákon nepřipouští. Nad rámec právě uvedeného lze jen

v teoretické rovině doplnit, že Nejvyšší soud by s nejvyšší pravděpodobností

žádnou újmu (z hlediska jeho rozumového a mravního vývoje, o což v daných

souvislostech jde) na straně mladistvého ani neshledal, poněvadž právě on

vystupoval během posuzovaného jednání jako jeden z největších agresorů, jeho

chování by mohlo být dokonce považováno za nejzávažnější ze všech obviněných, a

není tedy zřejmé, jakou újmu by mu způsobilo společné projednávání dílčích

útoků jeho příbuzných, které ve valné většině nedosáhly závažnosti jeho

vlastního počínání.

39. Na druhou stranu je zcela jednoznačné, že oddělené projednání skutku

mladistvého na straně jedné a ostatních dospělých spoluobviněných na straně

druhé by mělo velmi negativní vliv na všestranné a objektivní objasnění věci.

Skutek byl jedním živelným celkem, jehož dílčí akty se vzájemně ovlivňovaly,

těsně spolu souvisely, jeden útok jednoho obviněného byl často spouštěčem

navazujícího ataku dalšího z nich, výbuch agrese u jednoho obviněného

bezpochyby vedl k rozvolnění zábran u druhého, společné jednání více obviněných

působilo na vznik jednoho škodlivého následku apod. Bylo by proto takřka

nemožné objektivně zhodnotit skutek samostatného účastníka verbálního a

fyzického konfliktu, pokud by byl vytržen z kontextu celkové aktivity útočící

skupiny, a to i po stránce společenské škodlivosti činu. Vysoce problematické

by bylo rovněž prokazování konkrétního jednání jediné osoby, neboť v řízení byl

slyšen velký počet svědků, kteří si pamatovali již jen útržky dané události,

často nebyli schopni přiřadit určité chování k nějakému konkrétnímu obviněnému.

Nadto je téměř jisté, že pokud by měli podávat svá svědectví ve dvou oddělených

řízeních, jejich verze by se musely lišit, neboť po nikom nelze spravedlivě

požadovat, aby si v určitý moment vybavil přesně to samé jako v jiný okamžik,

zejména pokud měl hovořit o několik let staré a vysoce chaotické události.

Oddělené řízení proti mladistvému a dospělým by tak bezpochyby bylo na újmu

všestrannému a objektivnímu objasnění věci a kromě toho by se jednalo o postup

zjevně neefektivní a neekonomický. Společné projednání věci soudem pro mládež

bylo tudíž zcela namístě a z tohoto důvodu nebylo možno uvažovat o tom, že ve

věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Závěrem lze jen dodat, že při posuzování,

zda jsou splněny podmínky § 38 odst. 2 z. s. m., nelze přihlížet k tomu, jaký

dopad bude mít společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde

zákon nijak nezohledňuje (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne

10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015, uveřejněné pod č. 42/2016-II. Sb. rozh.

tr.).

40. V konkrétním případě je poměrně jednoznačná situace ve vztahu k

druhému argumentu dovolatele, tj. že byl odňat zákonné soudkyni. Lze

připomenout, že ve svém podání tento obviněný brojil proti faktu, že po podání

druhé obžaloby byla trestní věc obviněných přidělena JUDr. Václavu Kvapilovi

jakožto předsedovi senátu, a to přesto, že původně (po podání první obžaloby)

měla věc rozhodovat Mgr. Ing. Kateřina Hayes (viz usnesení ze dne 13. 5. 2020,

jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření). V obecné rovině platí, že

součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní

agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce

soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, patří především předvídatelnost a transparentnost

obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud

příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném

než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem

práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména

vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v

důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně

jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem

práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).

41. Shora popsaná pravidla byla v posuzované trestní věci beze zbytku

dodržena. Nejvyšší soud se seznámil s rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu

9 na rok 2021 ve znění dodatku č. 9, účinným od 23. 8. 2021, tedy i v momentu

podání druhé obžaloby dne 31. 8. 2021. Zjistil přitom zcela zásadní skutečnost,

a to že Mgr. Ing. Kateřina Hayes v dané době na trestním úseku nalézacího soudu

vůbec nepůsobila. Naopak zde bylo evidováno pět jiných soudců, jmenovitě Mgr.

Lucie Průšová, JUDr. Václav Kvapil, Mgr. et Mgr. Markéta Ivičičová, Mgr. Ing.

Tereza Staňková a Mgr. Jan Sklenář. Bylo tedy zcela jisté, že soudkyně, jíž

byla věc původně přidělena, ji nebude moci po opětovném podání obžaloby

projednat a věc bude nutno přidělit novému soudci. Toto se odehrálo v plném

souladu s tehdy účinným rozvrhem práce. Shora již bylo probráno, že věc, v níž

figuruje mladistvý, musí být projednána soudem pro mládež. To předmětný rozvrh

práce reflektoval pravidlem (str. 18), podle něhož „rozhodování ve věcech

trestních podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní

činy a o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění, vyjma řízení ve věcech

dětí mladších 15 let podle hlavy III tohoto zákona – budou vždy přiděleny do

senátu 70 Tm.“ Změnou č. 9 rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 9 pro rok

2021 s účinností od 23. 8. 2021 byl soudce JUDr. Václav Kvapil pověřen

rozhodováním v senátu 70 Tm (a vyřazen ze zástupu soudce v senátu 70 Tm).

Předsedou senátu v projednávané věci byl proto v souladu s pravidly stanovenými

v rozvrhu práce právě JUDr. Václav Kvapil (zástupkyní pak Mgr. et Mgr. Markéta

Ivičičová). To znamená, že JUDr. Václav Kvapil byl v posuzovaném případě

zákonným soudcem soudu prvního stupně. Pokud byla trestní věc všech obviněných

přidělena JUDr. Václavu Kvapilovi, jakožto předsedovi senátu 70 Tm, jednalo se

o transparentní postup odpovídající všem požadavkům zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i citovaného rozvrhu

práce Obvodního soudu pro Prahu 9. Námitky obviněného M. F. ml., jimiž

odkazoval na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., proto

nemohou obstát.

42. Oba dovolatelé uplatnili námitky, jimiž dokládali existenci

dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho

základě lze podat dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo

ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento

důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy

rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného

činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve

vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné

důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí

také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv

skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků

trestného činu, jenž je na nich založen.

43. Oba obvinění v rámci právě citovaného dovolacího důvodu vznesli

argument nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení

provedených důkazů. Konkrétně zpochybňovali svou účast na posuzovaném konfliktu

jako takovém, případně na napadení poškozeného J. S., namítali, že mohli být

zaměněni s jinými muži, kteří se v dané době v hotelu nacházeli. Taktéž

nesouhlasili s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí, obviněný M. F. ml.

vyzdvihl zejména posun ve výpovědi shora zmíněného poškozeného. Oba dva vytkli,

že k jeho zranění ramene mohlo dojít i později v souvislosti s výkonem povolání

dřevorubce. Shodně taktéž poukazovali na rozličné vady v přípravném řízení

(zejména ztrátu fotografií těl obviněných pořízených bezprostředně po skutku) a

v neposlední řadě opomenutí jimi navrhovaných důkazů. Z takto vystavěné

argumentace je patrné, že obvinění uplatnili první a třetí alternativu

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani jedné z jejich dovolacích výhrad

ovšem Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.

44. Pokud jde o námitky dovolatelů vztahující se k jejich aktivní účasti

na potyčce jako celku, popřípadě zapojení do konkrétních dílčích útoků, je

situace jednodušší u mladistvého. Jeho osobu totiž velké množství svědků od

samého počátku řízení až po hlavní líčení před soudem prvního stupně opakovaně

označovalo jako jednoho z hlavních agresorů v rámci předmětné události, a to

hned vedle iniciátora celého konfliktu – obviněného V. F. Nejeden svědek v

hlavním líčení popsal dovolatelův úder lahví rumu do hlavy poškozeného J. S.,

kopání do dveří od salonku, křik, že oni „jsou světští“, apod. Veškeré tyto

poznatky nalézací soud přehledně shrnul do bodů 88.–95. a 99.–101. odůvodnění

jeho rozsudku, na které postačuje v podrobnostech odkázat. Ani Nejvyšší soud

proto nepochybuje, že mladistvý byl jedním z hlavních pachatelů projednávaného

skutku a že se dopustil veškerého jednání, kterým byl ve výroku rozsudku soudu

prvního stupně uznán vinným.

45. Nelze souhlasit ani s jeho poznámkou, že by mohlo dojít k záměně s

jiným mladým mužem přítomným v hotelu v době činu. V tomto ohledu má nesporný

význam fakt, že policejní orgán v hotelu pořídil fotografie 33 osob (na č. l.

413–445 spisu), přičemž většina z nich zachycovala členy skupiny obviněných

(tj. osoby z rodiny F., K. či Z.), ale v menší míře též další osoby. Na počátku

přípravného řízení bylo příslušné fotoalbum ukázáno poškozeným a svědkům s nimi

spřízněným a ti v hojném počtu a v tu dobu ještě s dostatečnou mírou jistoty

identifikovali právě mladistvého jako jednoho z hlavních agresorů rvačky. Dále

byli opakovaně rozpoznáváni ostatní spoluobvinění, zatímco další osoby, jejichž

trestní stíhání nakonec zahájeno nebylo, byly označovány jen zcela sporadicky,

obvykle jediným osamoceným svědkem. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na základě

těchto informací nemíní nijak dokládat učiněná skutková zjištění, nicméně v

jejich světle hodlá pouze naznačit, že s ohledem na široký výběr fotografií

možných pachatelů se záměna dovolatele za jiného mladého muže jeví jako vysoce

nepravděpodobná až prakticky vyloučená. Bez významu je pak okolnost, zda

mladistvý ovládá hru na harmoniku či nikoliv, podstatné je, že právě on byl

poškozenými a dalšími svědky mnohokrát (procesně použitelným způsobem) označen

za pachatele činu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně správně odmítl jeho

obhajobu založenou na tom, že v průběhu večera se nacházel nejprve ve vířivce,

v jídelně se zastavil toliko na malý moment (popř. dokonce vůbec) a poté se

odebral do svého pokoje. Nevěrohodnost uvedených tvrzení nalézací soud pečlivě

odůvodnil v bodech 75.–81. jeho rozhodnutí.

46. Poněkud komplikovanější je situace ve vztahu ke druhému dovolateli a

jeho účasti na konfliktu s poškozeným J. S. Taktéž obviněný M. F. ml. namítal,

že mohlo dojít k jeho záměně s jinou, podobně vypadající osobou. Vytýkal

dokonce, že v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje jakýkoliv důkaz,

že by se účastnil fyzického konfliktu s poškozeným, vyzdvihoval, že jej nikdo

ze svědků takto neoznačil. Proto vyjádřil přesvědčení, že jeho trestní stíhání

bylo zahájeno omylem, a dodal, že důkazní situace se ani v dalších fázích

trestního řízení nijak nezměnila. Nejvyšší soud se zmíněnými dovolacími

námitkami detailně zabýval a ve výsledku je nucen konstatovat, že mnohá z

tvrzení obviněného se jednoduše nezakládají na pravdě. To lze demonstrovat již

na poznámce v úvodu jeho mimořádného opravného prostředku, že nebylo zahájeno

jeho trestní stíhání pro přečin výtržnictví, což lze bez problémů vyvrátit

poukazem na předmětné usnesení (str. 1–2, č. l. 1 spisu), jímž bylo zahájeno

trestní stíhání dovolatele pro přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na

zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, všechny spáchané ve spolupachatelství

podle § 23 tr. zákoníku.

47. Dovolateli nelze přisvědčit ani ve výtce, že jeho trestní stíhání

bylo zahájeno omylem a že policejní orgán v době vydání usnesení podle § 160

odst. 1 tr. zákoníku nedisponoval žádným důkazem, který by jej usvědčoval z

napadení poškozeného J. S. Nejvyšší soud se za účelem vypořádání se s takto

vznesenou námitkou seznámil jak s usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne

16. 4. 2019, tak se všemi výpověďmi poškozených a svědků, které se staly

základem vydání předmětného usnesení. Shledal, že tvrzení obviněného o

neexistenci usvědčujících důkazů vůči němu je velmi vzdáleno od skutečného

stavu věci. Právě naopak jej jako jednoho z hlavních agresorů označilo deset

svědků z celkových patnácti, a to hned po obviněném V. F. a mladistvém „AAAAA“.

Ostatní muži z jejich skupiny byli naproti tomu označováni jen zřídka. Účast na

napadení J. S. vyplynula přímo z výpovědi tohoto poškozeného ze dne 1. 2. 2019,

kdy hovořil o svém napadení skupinou 6–7 agresorů a poté při zhlédnutí

fotografií identifikoval právě dovolatele jako jednoho ze skupiny agresorů.

Přitom k fotografiím ostatních osob (s výjimkou mladistvého a obviněného V.F.)

uvedl maximálně to, že osoba je mu povědomá, ale nedokáže ji zařadit. Informace

o účasti obviněného na napadení poškozeného bylo možno dovodit ještě z výpovědí

svědkyň M. G., J. K. a A. K. Je proto zřejmé, že policejní orgán měl více než

dost důkazů k zahájení trestního stíhání dovolatele, stejně tak lze spolehlivě

dohledat, z jakých konkrétních podkladů vycházel M. F. při vypracovávání

usnesení o zahájení trestního stíhání.

48. Reálně nepůsobí ani obviněným naznačovaná možnost záměny s jinou

osobou, poněvadž to byl právě on, kdo byl (vedle svého mladšího bratra a

strýce) opakovaně označován poškozenými i svědky jako agresor. V kontrastu s

tím, téměř, případně vůbec, nikdo z nich nepoukázal na osoby A. N. nebo A. Z.

To pochopitelně nemusí znamenat, že by se tito dva potyčky neúčastnili, mohli

být dokonce součástí skupiny útočící na poškozeného J. S., nicméně není zde

přítomen důkaz, resp. dostatečné množství důkazů, k tomu, aby jim mohlo být

přičteno jednání, za které byla vyvozena trestní odpovědnost obviněného M. F.

ml. Záměna za některého ze shora jmenovaných mužů by byla stěží možná také

vzhledem k jejich fyzickému vzhledu. Poškození a svědci totiž zmiňovali

základní charakteristiky dovolatele jakožto mladého, mohutného (tlustého),

zrzavého muže, čemuž ani jeden ze zbylých dvou neodpovídá. A. Z. lze popsat

jako muže staršího a plešatého (z fotografie na č. l. 433 se nezdá být ani

obézním), A. N. je naproti tomu štíhlý, tmavovlasý mladík, jenž není dovolateli

ani v nejmenším podobný (foto na č. l. 424). Lze ještě doplnit, že skutečnost,

že v této věci nebylo zahájeno trestní stíhání dalších osob, není předmětem

posouzení v tomto dovolacím řízení.

49. Je potřeba opětovně zdůraznit, že trestní odpovědnost všech

obviněných nebyla vyvozena na základě výše popisovaných důkazů, které měly

formu úředních záznamů o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., a

nebyly tudíž procesně použitelné. To byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč

byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, jelikož v tu dobu spis

neobsahoval (s výjimkou protokolu o výslechu poškozeného J. S.) žádnou další

procesně použitelnou svědeckou výpověď. Posléze v rámci došetření a především

hlavního líčení před soudem prvního stupně byl obstarán důkazní materiál zcela

dostačující ke spolehlivému usvědčení všech obviněných ze spáchání posuzované

trestné činnosti. Je sice pravdou, že po tak dlouhé době od dané události byly

výpovědi svědků před soudem i v rámci fotorekognice obecnější, prostší detailů,

přesto však obsahovaly dostatek informací pro vynesení odsuzujícího rozsudku.

Skutečnost, že bylo striktně vycházeno toliko z procesně využitelných důkazů,

se odrazila na změně formulace skutkové věty oproti znělce obžaloby, z níž byly

vyřazeny některé další fyzické i slovní útoky vůči jiným poškozeným (zejména ze

strany obou dovolatelů), na které si vyslýchané osoby již nevzpomněly, případně

již nebyly schopny identifikovat jejich pachatele.

50. Ke svědectvím poškozených a dalších osob vypovídajících v neprospěch

obviněných je nutno předeslat, že soudy nižších instancí správně neshledaly

nic, co by je činilo nevěrohodnými. Nelze tudíž akceptovat výhradu mladistvého,

že všichni se společně vzpamatovávali z prožitého stresu, společně také

vzpomínky reflektovali a vzhledem k opakování přípravného řízení měli možnost

rozvzpomenout se na to, co předtím vůbec nezmínili. K tomu lze uvést, že v

daném ohledu není možno shledat žádné známky naučených a úmyslně koordinovaných

výpovědí a v převážné většině ani doplňování nových, dříve neuvedených

skutečností. Poškození i svědci autenticky sdělili své vzpomínky na událost,

kterou před skoro třemi lety osobně prožili. Přestože vzhledem k nesmírné

chaotičnosti a vypjatosti popisované situace i přirozenému vytrácení paměťové

stopy byl každý z nich schopen reprodukovat jen útržky z celého děje, byly

všechny jejich výpovědi zcela logické a vzájemně do sebe zapadaly. Rovněž u

nich nebyl odhalen žádný motiv k nepravdivé výpovědi či snaha uškodit

obviněným. Již soud prvního stupně připomenul, že se na rozdíl od skupiny

obviněných nejednalo o tak úzce propojené seskupení, navíc poškození P. a S. V.

či další zaměstnanci hotelu do žádné z těchto skupin nepatřili, avšak i oni

usvědčovali obviněné v plném souladu s ostatními. Soudu prvního stupně tak nic

nebránilo vystavit na předmětných výpovědích svá skutková zjištění.

51. Totéž je možno konstatovat i o výpovědi J.S. v hlavním líčení, a to

i přesto, že poškozený nově a přesněji popsal aktivitu obviněného M. F. ml.

během napadení své osoby. Je pravdou, že ostatní svědci či poškození sice

dovolatele v hlavním líčení (nebo během fotorekognice) označili za agresora,

vzhledem k časovému odstupu si však již nebyli schopni vybavit jeho konkrétní

útoky. Proto tato pasáž výpovědi poškozeného, která navíc doznala změn, nebyla

podpořena jiným důkazem. Ani to ovšem neznamená, že jeho tvrzení je třeba

hodnotit jako nevěrohodná a že z nich nelze vycházet při přijímání rozhodných

skutkových závěrů. Výše bylo naznačeno, že nebylo v silách kohokoliv ze svědků

zaznamenat veškeré dění, které se v kritický lednový večer odehrálo, a poté je

s tříletým časovým odstupem v plné šíři reprodukovat. Podstatné ale je, že

svědectví poškozeného v dalších jeho částech plně zapadá do obsahu dalších

svědeckých výpovědí, proto jedno osamocené tvrzení jistě nezakládá jeho

nevěrohodnost. Navíc to byl právě poškozený, který jednání vnímal jako jediný z

bezprostřední blízkosti, zatímco ostatní svědci a poškození mohli uprostřed

extrémně chaotické, stresující a nepřehledné situace zaregistrovat toto

konkrétní dění jen z určitého odstupu. Nevěrohodnost předmětné části výpovědi

poškozeného soudy neshledaly ani ve světle změny, resp. upřesnění jím

popisovaného děje. Je potřeba vyzdvihnout, že v dalších aspektech bylo jeho

svědectví po celou dobu řízení konstantní. Nebylo tudíž důvodu postupovat podle

§ 211 odst. 3 tr. ř., postačovalo, že byl na modifikaci své výpovědi u hlavního

líčení dotázán. On přitom podrobně vysvětlil, že opakovaně četl obžalobu,

snažil se vzpomenout si, vše si v hlavě přehrával stále dokola, až se

rozvzpomněl na okamžik, kdy hovořil s policisty, kteří se jej ptali na

útočníky, obviněný M. F. ml. šel zrovna kolem, on na něj ukázal, načež

dovolatel začal tvrdit, že tam nebyl (č. l. 1113–1114). Takové vysvětlení

působí i na zdejší soud zcela realisticky a věrohodně. Nadto platí, že

rozvzpomenutí se na dávno zapomenutou událost je i v běžném životě naprosto

obvyklou záležitostí. Soudy tudíž neměly žádný důvod poškozenému nevěřit, že

byl atakován právě dovolatelem, zejména když ten byl prokazatelně jedním z

největších agresorů celého posuzovaného protiprávního jednání.

52. Ve stručnosti je možno doplnit, že jednání „AAAAA“ popsané ve

skutkové větě výrokové části odsuzujícího prvoinstančního rozsudku bylo

prokázáno bez jakýchkoliv pochybností, poněvadž jeho agresivní počínání, včetně

útoku na poškozeného J. S., bylo natolik výrazné, že si je větší množství

věrohodných svědků pamatovalo i v době konání hlavního líčení. Dovolatelům

nelze přisvědčit ani v tvrzení, že to byl právě tento poškozený, vystupující

jako tzv. „alfasamec“, jenž konflikt vygradoval až do fyzické potyčky. Dané

tvrzení je totiž v příkrém rozporu s výpověďmi úplně všech svědků, podle nichž

celý konflikt (v rovině verbální i fyzické) vyprovokovala výlučně mužská část

ze skupiny obviněných. Poukazoval-li obviněný M. F. ml. na slova poškozeného R.

S., že po zapojení poškozeného J. S. již situace uklidnit nešla, jde o zjevnou

dezinterpretaci jeho výpovědi za pomoci vytržení jedné věty z kontextu. Sám

poškozený R.S. totiž své tvrzení k dotazu obhájce vysvětlil, že příchod

poškozeného J. S. „to rozpoutal tak, že ho zaregistrovali ve dveřích s takovým

postojem ‚co se tady děje‘ a už po něm někdo vystartoval“ (č. l. 1118).

53. Lze tedy uzavřít, že jednání všech obviněných, včetně obou

dovolatelů, bylo v řízení před soudem bez důvodných pochybností prokázáno, a to

plně v intencích ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V daném směru proto nebylo

potřeba provádět další dokazování, jako např. pátrat, zda přeci jen neexistují

obviněnými opakovaně vyzdvihované fotografie údajně pořízené policejním orgánem

bezprostředně po skutku, zejména když z jeho sdělení ze dne 1. 11. 2021 plyne,

že žádná fotodokumentace obviněných za účelem zdokumentování známek zápasu

nebyla prováděna, učiněna byla pouze prohlídka těla poškozeného J. S. a svědka

A. Z., což je založeno i ve spisu. Nereálný je blíže nespecifikovaný požadavek

mladistvého na získání pořizovaného videozáznamu, neboť z provedeného

dokazování bylo zjištěno, že jediný záznam posuzovaného jednání, který na

služební mobil natáčela poškozená S. V., byl nenávratně zničen obviněnou H. F.

Soudy obou stupňů také důvodně zamítly návrh na výslech M. F., poněvadž zdroje

informací pro zpracování usnesení o zahájení trestního stíhání lze velmi

jednoduše zjistit studiem spisu (srov. výše), zatímco na osud fotografií těl

obviněných se nalézací soud policejního orgánu dotazoval (srov. výše) a lze jen

stěží předpokládat, že by jeden ze zde působících policistů sdělil soudu

cokoliv jiného, než bylo uvedeno v přípisu ze dne 1. 11. 2021.

54. Tento postup je přitom zcela konformní s konstantní judikaturou

Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96,

usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v

zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout

důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá

povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim

nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v

řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12.

6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze

dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv.

opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež

zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu

obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého

důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na

toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost

důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo

vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných

pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Třetí z citovaných

důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je přitom zcela přiléhavý na požadavek

obviněného M. F. ml. k provedení shora zmíněného výslechu M. F. Za opomenutý

důkaz nelze považovat ani znalecký posudek z oboru biomechaniky zmiňovaný

mladistvým „AAAAA“, a to z důvodu, že takový důkazní návrh nebyl v průběhu

řízení vůbec vznesen. Lze proto vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc

nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.

55. Prokázáno bylo nejen jednání obou dovolatelů, ale též jeho následek

v podobě zranění poškozeného J. S. mající charakter těžké újmy na zdraví ve

smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. K danému tématu vznesl detailnější

výhrady toliko obviněný M. F. ml. Konkrétně namítl, že „oba znalci v zásadě

zpochybnili souvislost mezi poškozením rotoárové manžety, které bylo zjištěno

dne 5. 2. 2019, a konfliktem ze 7. 1. 2019“. To se ovšem nezakládá na pravdě,

poněvadž oba znalci pouze v teoretické rovině připustili, že poranění tohoto

typu by mohlo vzniknout i jinak, nicméně poškozeným popisovaný průběh jeho

napadení jako možný mechanismus vzniku trhliny rotoárové manžety levého

ramenního kloubu v žádném případě nezpochybnili. Nic takového nelze dohledat ve

výpovědi znalce MUDr. Miloslava Šafra (č. l. 1125 a násl.) a MUDr. Jan Anderle

v této souvislosti přímo uvedl, že neměl důvod poškozenému nevěřit (č. l.

1184).

56. Následující tvrzení dovolatele, že „znalci odmítli, že by bylo možné

uvažovat o době od konfliktu až do operace ramene jako o době významné z

hlediska omezení poškozeného při plnění základních životních funkcí“, již vůbec

neodpovídá skutečnosti. Znalec MUDr. Miloslav Šafr při svém výslechu dne 21.

10. 2021 uvedl, že ve vztahu k trvání omezení „je potřeba odpíchnout se od dvou

okamžiků. Od okamžiku, kdy poranění vzniklo, a od okamžiku, kdy bylo

operováno.“ Poté vysvětloval, že v lékařské praxi se s operativním řešením

obvykle vyčkává a přistupuje se k němu, až pokud problémy neustupují. Následně

znalec konstatoval, že „po předmětném incidentu byl poškozený jistě omezen na

osobních i profesních činnostech … s tím, že toto omezení fakticky přetrvávalo

právě bolestí, omezenou pohyblivostí, svalovou slabostí apod.“ Znalec přitom

odkázal na detailní rozbor omezení, který přednesl v dřívější části své

výpovědi. Zde hovořil o „ztrátě svalové síly končetiny, poruše statiky ramene a

poruše rozvíjení dynamických pohybů v rámci jakýchkoliv činností, což je věc,

která může příslušnou osobu poměrně významným způsobem hendikepovat v běžných

samoobslužných činnostech, zejména v rámci osobní hygieny, oblékání, manipulace

s těžšími předměty, řízení motorového vozidla apod.“ Jako zásadní pak znalec

označil omezení v profesním životě poškozeného v oblasti zahradnictví a

lesnictví. Dobu omezení od okamžiku operačního řešení pak určil na 4–6 týdnů s

tím, že pak následuje ještě rehabilitace (srov. č. l. 1126).

57. Další námitku dovolatele, že poškozený bolest ramene při prvních

dvou vyšetřeních nepopisoval, staví do poněkud jiného světla ambulantní zpráva

vystavená bezprostředně po napadení, podle níž si poškozený stěžoval „na

bolesti L ramene a hrudníku“ (č. l. 254). Nadto skutečnost, že poškozený při

následných vyšetřeních nezmínil bolest ramene, vysvětlil znalec MUDr. Jan

Anderle tím, že poškozený měl primárně zlomené i žebro, které je „celkem

výrazně algické“, a právě pro tuto silnou bolest nemusel o jiných problémech

hovořit (č. l. 1184). Celkově tedy výhrady dovolatele postrádají na

opodstatněnosti. Proto považuje Nejvyšší soud za dostačující odkázat na body

102.–103. rozsudku nalézacího soudu, kde je totožná a v dovolání opětovně

uplatněná argumentace obviněných podrobně rozebrána a otázka vzniku zranění

poškozeného a doba omezení v obvyklém způsobu života detailně a zcela správně

vyřešena.

58. Oba obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl

nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde,

nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad,

které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo

v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti

mající význam z hlediska hmotného práva.

59. Mladistvý „AAAAA“ namítl nesprávnou právní kvalifikaci úmyslu

(subjektivní stránky) u provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr.

zákoníku, a to ve vztahu k jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě.

Obviněný M. F. ml. nesouhlasil se závěrem obou soudů o naplnění zákonných znaků

objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku

a taktéž brojil proti posouzení jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §

358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si povšiml, že hmotněprávní charakter

zakládající zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. mají spíše výhrady mladistvého, přestože jsou velmi kusé a nedostatečně

konkretizované a odůvodněné. Naproti tomu námitky obviněného M. F. ml. jsou do

značné míry zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním a blíží se tedy

tematickému okruhu shora probraného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nelze též nezaregistrovat, že opět zcela postrádají reálný základ ve zjištěném

skutkovém stavu věci.

60. Není od věci připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Způsobí-li tímto činem těžkou újmu na zdraví, naplní znaky kvalifikované

skutkové podstaty uvedené v § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně u

obou dovolatelů, jakožto spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, shledal v

případě základní skutkové podstaty trestného činu (provinění) ublížení na

zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku zavinění ve formě nepřímého úmyslu

podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované

skutkové podstatě § 146 odst. 3 tr. zákoníku dospěl k závěru o nedbalostním

zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

61. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným

společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný

čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu

společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy,

jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové

podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním

uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak

naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze

spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články

řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří

jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího

soudu SR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněné pod č. 36/1973-I.

Sb. rozh. tr., a bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz

77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu

spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na

trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené

roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je

tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné

jednání (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu,

aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl

spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování

společného cíle.

62. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel

věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného

trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním

se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně

může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u

nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku

relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek,

tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem

pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel

sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak

cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy

srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku

významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze

vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové

srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně

zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z

toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla

zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo

o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst.

2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem

uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým

zákonem (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář.

2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 221 a násl.).

63. Při vědomé nedbalosti (culpa luxuria) pachatel věděl, že může

způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým

zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z

toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku

následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které

vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené

důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde,

není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné

znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti

tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání.

Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale

oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při

vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak

nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.

Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba

hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají

charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody,

které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu

následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by

k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam,

kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť

jde o eventuální úmysl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 234 a násl.).

64. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky

dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí

doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy

činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž

je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k

porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva

Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího

soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

65. Soud prvního stupně věnoval otázce zavinění značnou pozornost v

bodech 146.-154. rozsudku. S jeho postojem se Nejvyšší soud v plném rozsahu

ztotožnil, taktéž dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového děje lze

zavinění obou obviněných bez důvodných pochybností dovodit, a to i k těžšímu

následku Je potřeba si uvědomit, že útok na poškozeného J. S. byl poměrně

brutální (úder lahví rumu do hlavy vedený takovou silou až došlo k rozbití

lahve nijak jinak označit nelze). Zejména ale šlo o útok v přesile, kdy na

samotného poškozeného zaútočilo více osob. Je zcela jisté, že i kdyby

kterýkoliv z dovolatelů útočil na poškozeného samostatně, mohl by si pouze na

základě obecné lidské zkušenosti bez problémů představit, že jednání

spočívající v úderech pěstí či dalších obvyklých výpadech učiněných v rámci

boje může vést k celé škále rozličných zranění, ať již přímo v důsledku

inkasované rány nebo následkem pádu či udeření se o nějaký tvrdý předmět. V

případě takto aktivního a úmyslného napadání lze jen těžko definovat jakoukoliv

konkrétní okolnost, s níž by mohl útočník počítat v tom směru, že by zabránila

následku, který si nutně musel představovat jako možný. To vše bylo v tomto

konkrétním případě ještě znásobeno existencí více útočníků proti jedinému

poškozenému (další poškození, kteří se pokusili J. S. pomoci, byli v podstatě

eliminováni). Při společném útoku, který je již ze samotné povahy věci veden

společným (přinejmenším konkludentně pojatým) úmyslem, znesnadňuje jeden

útočník obranu poškozeného a otevírá tak značný prostor pro napadání ze strany

druhého útočníka. V takovém případě je eventuální zranění výsledkem aktivity

obou dvou, bez ohledu na to, kdo konkrétní zraňující ránu zasadil. Výsledek

musí být přičten oběma z nich. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví

totiž odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost,

jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho

kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě

jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod

č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017,

sp. zn. 8 Tdo 82/2017, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020, aj.). Ze

stejných důvodů, jaké byly zmíněny výše, byla pro obviněné představitelná (a

poměrně realistická) i ta možnost, že následek ve formě zranění poškozeného

bude závažnějšího charakteru. Oba dovolatelé věděli, že mohou způsobit i vážnou

poruchu na zdraví mající povahu těžké újmy na zdraví, ale bez přiměřených

důvodů spoléhali, že takové porušení nezpůsobí. Závěr soudů o naplnění

subjektivní stránky § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku je tudíž naprosto správný.

66. Obviněný M. F. ml. rozporoval naplnění kvalifikované skutkové

podstaty § 146 odst. 3 tr. zákoníku i po stránce objektivní tím, že vznik těžké

újmy na zdraví u poškozeného byl zpochybněn oběma znaleckými posudky. Danou,

svým charakterem spíše skutkovou námitku obviněný odůvodnil víceméně těmi

samými argumenty, jimiž vytkl nesprávné hodnocení předmětných posudků. S nimi

se již Nejvyšší soud vypořádal v bodech 55.–57. svého usnesení s tím, že

poukázal na skutečná tvrzení znalců, kteří vůbec nezpochybnili délku trvání

poruchy zdraví poškozeného ani značnou závažnost omezení na obvyklém způsobu

jeho osobního i profesního života. Zdejší soud neakceptoval ani úvahu

obviněných, že by si poškozený mohl přivodit předmětné zranění později, jelikož

již při úvodním vyšetření na pohotovosti si stěžoval na bolest levého ramene.

Navíc poškozený utrpěl i další zranění – velmi bolestivou zlomeninu 10. žebra,

která jej v prvních týdnech významně omezovala i v těch nejzákladnějších

činnostech, a je tudíž vysoce nepravděpodobné, že by se pouštěl do jakýchkoliv

náročnějších fyzických aktivit, jimiž by si mohl obdobné zranění ramene

přivodit. V neposlední řadě lze připomenout, že výpovědi poškozeného i jeho

partnerky M. G., byly zcela správně vyhodnoceny jako věrohodné, a nebylo proto

žádného logického důvodu nevěřit jim, že ke zranění došlo právě v průběhu

konfliktu s obviněnými.

67. Obviněný M. F. ml. nesouhlasil ani s posouzením svého jednání jako

přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá, kdo se

dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo

výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo

kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh

organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv.

právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se dovolatel označeného

přečinu dopustil jako spolupachatel tím, že úmyslným společným jednáním s

dalšími osobami se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti

tím, že napadl jiného. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem

(hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a

neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Napadení jiného je

právní naukou definováno jako jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti

osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní

zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.

3322-3323).

68. Lze poukázat také na judikaturu Nejvyššího soudu k danému tématu,

např. jeho usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož k

naplnění zákonného znaku předmětného trestného činu spočívajícího v tom, že se

pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít

o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními

alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např.

s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu

organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je

výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy

napadené osoby. Podle právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 30. 3.

2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, se o výtržnost nejedná zejména v případech, kdy

napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či

konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším

osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich

důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro

případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel

jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti

přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k

veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem

sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.

69. V posuzované trestní věci obvinění zcela svévolně, bezohledně,

arogantně a z naprosto neakceptovatelného důvodu vyvolali slovní konflikt,

který postupně oni sami vygradovali ve fyzický. Tak učinili přesto, že všichni

poškození se k nim chovali zcela slušně a naopak měli snahu situaci uklidnit.

Jejich vysoce agresivní a zlovolné chování dopadlo nejen na samotné poškozené,

ale na všechny osoby, které se na místě činu v dané době nacházely. Všichni

svědci hovořili o obrovském strachu, který měli nejen o sebe, ale i o děti,

které byly v hotelu na pokojích. Popisovali, že obvinění se chovali jako

nepříčetní (dokonce je přirovnávali ke „smečce vlků“ či „zvěři a ne lidem“),

působili, že své výhrůžky jsou schopni jednoduše realizovat, křičeli, sprostě

nadávali, rozbíjeli sklo, házeli věcmi, demolovali zařízení hotelu. Hlavně se

ale chtěli prát – okamžitě, bezdůvodně a v početní převaze fyzicky napadali

poškozené. Někteří z nich upadli do krátkého bezvědomí, J. S. utrpěl vážné

zranění, jeho přítelkyně M. G. dostala záchvat, ostatní byli v obrovském

stresu, panice a řada z nich se z události dlouho vzpamatovávala (nejen

svědkyně M. G., ale i poškozená S. V. vypovídaly u hlavního líčení, tři roky po

skutku, v nepřítomnosti obviněných).

70. Z takto charakterizovaného jednání je zřejmé, že všichni obvinění

narušili veřejný pořádek velice hrubým způsobem, projevili extrémně vysokou

míru neúcty ke společnosti jako celku i k ostatním lidem, obavy i pohoršení,

které svým činem vyvolali, byly značné. Lze dospět k závěru, že společenská

škodlivost jejich skutku v rámci trestných činů této skutkové podstaty dosáhla

spíše úrovně nadprůměru. Je přitom zcela nerozhodné, že iniciátorem celého

jednání byl obviněný V. F. a ostatní jeho příbuzní se k němu postupně

přidávali. Jeho chování bylo totiž od samého počátku neakceptovatelné, a proto

snaha dalších obviněných (zejména obou dovolatelů) toto podpořit a fakticky

ještě vystupňovat dosáhla v posuzovaném případě obdobné (ne-li vyšší) míry

závažnosti jako počínání původního agresora.

71. Poslední stručné poznámce mladistvého vůči výroku o náhradě

nemajetkové újmy poškozenému J. S., že nebylo prokázáno, kdo je škůdcem, taktéž

nebylo možno přisvědčit, neboť Nejvyšší soud zejména v pasáži o zavinění

konstatoval, že i tato otázka byla v řízení spolehlivě vyřešena.

72. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obou dovolatelů jsou zjevně

neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)

tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 5. 2023

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu