8 Tdo 33/2016-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání
obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 287/2012,
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, a rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T
287/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1,
2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
sám na základě reportáže M. J., odvysílané v televizi dne 4. 8. 2011, a podle
jeho informací, které sám dále neověřoval, připravil v průběhu dne 5. 8. 2011 v
redakci TV Prima, Praha 8, Na Žertvách 24/132, navazující reportáž o „brněnském
policejním gangu“, odvysílanou dne 5. 8. 2011 v době kolem 19:30 hodin v
celoplošném vysílání Televize Prima, v pořadu Krimi zprávy, přičemž v této
reportáži konstatoval, že na všechny obviněné v této kauze, kteří včera
skončili ve vazbě, byli napojeni advokáti, státní zástupce i soudce, přičemž
byla v reportáži v tomto okamžiku při označení funkce soudce zobrazena
fotografie místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. Aleše Dufka, a to zcela
záměrně, nikoliv pouze ilustrativně, a dále bylo v reportáži mimo jiné sděleno,
že v rozvětveném případu jsou podle informací redakce zapletena i další velmi
známá jména, mimo jiné i soudce JUDr. Aleš Dufek, kdy v závěru reportáže bylo
uvedeno, že brněnskou mafii kryli vysoce postavení lidé, a to politik, soudce,
advokát a šéfové policejní inspekce, přičemž musel být srozuměn s tím, že takto
sděluje nepravdivé, nijak neověřené informace o činnosti JUDr. Aleše Dufka jako
osoby v aktivním výkonu funkce soudce a místopředsedy soudu, a způsobem
prezentace těchto informací v návaznosti na informace o organizované trestné
činnosti „brněnského policejního gangu“ věděl, že jsou způsobilé zásadním
způsobem poškodit JUDr. Aleše Dufka ve funkci soudce a místopředsedy soudu,
narušit jeho profesní a společenskou prestiž a narušit jeho rodinné poměry.
2. Za tento přečin byl obviněný R. P. odsouzen podle § 184 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému JUDr. Aleši Dufkovi
nemajetkovou újmu v penězích ve výši 70.000 Kč, podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací
usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, odvolání obviněného podané
proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítl.
4. Dovoláním nyní napadeným rozhodnutím předcházelo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, jímž bylo podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze
dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, včetně obsahově navazujících rozhodnutí.
Věc byla přikázána k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Tímto
rozhodnutím Nejvyšší soud v souladu s tehdy podaným dovoláním obviněného
shledal nedostatky zejména ve vztahu k zavinění (viz strany 7 až 13 usnesení
dovolacího soudu) a soudu nižšího stupně uložil naznačeným směrem doplnit
dokazování a vypořádat se se všemi skutečnostmi rozhodnými pro závěr o zavinění
obviněného ve vztahu k přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku
(srov. strany 14 až 18 usnesení dovolacího soudu). Právě přezkoumávaná
rozhodnutí jsou výsledkem řízení, jež po zrušení následovalo.
II.
5. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, nyní podal obviněný
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovolání, v němž považoval za nesprávné právní posouzení jemu za vinu
kladeného jednání jako přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku z
důvodu neobjasnění všech okolností důležitých pro závěr o jeho zavinění
vztahujícího se k nepravdivému údaji. Namítal tyto nedostatky i přes doplnění
dokazování po zrušení předcházejících rozhodnutí, neboť i nadále jde o
nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn,
protože soudy se stále nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí, v důsledku čehož jsou jimi učiněná skutková zjištění v extrémním
rozporu s provedenými důkazy. Tyto nepostačují k tomu, aby byl uvedeným
úmyslným přečinem, jelikož neměl důvod pochybovat o pravdivosti zveřejněné
informace. Poukázal však na to, že měl jen omezené možnosti jejího ověření,
když oficiální zdroje nebyly k dispozici, a z aktérů popisovaného jednání byl
jeden po smrti a druhý ve vazbě. Ověření této informace u poškozeného by nic
nepřineslo, protože by ji popřel, na což usuzoval i z toho, že jméno soudce
JUDr. Aleše Dufka se již dříve objevovalo v negativních souvislostech (podnikal
v hazardu, urážlivě se vyjadřoval o oběti znásilnění a byl vedením soudu
nedobře hodnocen), o což opíral i svůj názor, že měl důvod sdělovaným
informacím důvěřovat.
6. Obviněný s odkazem na argumentaci, kterou ve svém předchozím
zrušujícím rozhodnutí rozvedl Nejvyšší soud, poukázal na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku,
rozsudek ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, a Niskasaari proti Finsku,
rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 37520/07, a v souladu s ní uvedl, že
trestní postih novináře by měl být výjimečný, což v jeho věci umocňuje i
satisfakce, jíž obviněný už obdržel nikoli v zanedbatelné výši. Bylo tak již
dosaženo jak generální, tak individuální prevence, neboť provozovatel
televizního vysílání vyvodil vůči obviněnému sankční důsledky. Trestní postih
by měl být tudíž namístě jen tehdy, jestliže by novinář podněcoval k násilí či
se uchyloval k nenávistnému projevu. Ve smyslu těchto rozhodnutí obviněný
zdůraznil, že jen za výjimečných okolností je uložení trestu za tiskový delikt
slučitelné se svobodou projevu novináře chráněnou článkem 10 Úmluvy.
Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že v posuzované věci jde o onen
výjimečný případ proto, že obviněný nepravdivé a neověřené informace uveřejnil
zcela záměrně. Podle obviněného je tento závěr nesprávný, svědčil by o přímém
úmyslu, který však z provedených důkazů nevyplynul, a trestní postih jeho
novinářské práce je v rozporu s veřejným zájmem, protože může vést k omezení
investigativní žurnalistiky.
7. Výhrady obviněný zaměřil i proti neakceptování subsidiarity trestní
represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se soudy v rozporu s pokyny
vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo
149/2014 dostatečně nevypořádaly. Poukázal zejména na to, že poškozenému byla v
rámci civilního řízení přiznána na základě soukromoprávní žaloby náhrada
nemajetkové újmy ve výši 1.200.000 Kč, což však soudy patřičně neuvážily a
pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že
projednání věci v občanskoprávním řízení není dostačující a že tuto okolnost a
způsob náhrady nelze spojovat s osobní odpovědností obviněného. Podle
obviněného však uvedená opatření civilního řízení postačila, a proto neměl být
v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe trestně stíhán, jak naznačil
ve svém předchozím rozhodnutí i Nejvyšší soud.
8. K subjektivní stránce o pravdivosti získané informace obviněný na
podporu svých tvrzení učinil vlastní shrnutí některých skutečností, v němž
poukázal na to, že veškeré informace, které zazněly v reportážích, vycházejí ze
svědecké výpovědi P. M., s níž měl v jiné věci odsouzený M. J. možnost se
seznámit prostřednictvím JUDr. Pavla Hály, jenž mu umožnil nahlédnout do
předmětného protokolu. Proto neměl důvod o pravdivosti těchto informací
pochybovat, když navíc v protokolu obsažené informace potvrdil též advokát,
který byl tomuto úkonu, z něhož předmětný protokol o výpovědi svědka vzešel,
osobně přítomen. M. J. ani dovolatel neměli důvod pochybovat o pravdivosti
takové svědecké výpovědi a dovolatel se nikdy neztotožnil s tím, že musel být
srozuměn, že sděluje nepravdivé neověřené informace o činnosti JUDr. Aleše
Dufka. Televizní štáb v obou případech zprostředkoval divákům informace, které
bylo možné v danou chvíli o této konkrétní události získat, přičemž vycházel
zejména z informací poskytnutých osobou, jež vypovídala v procesním postavení
svědka v trestním řízení. Oba soudy se tudíž nesprávně a nedostatečně
vypořádaly s pokyny Nejvyššího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 26. 11.
2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, když na některé nereflektovaly vůbec. Soud
prvního stupně neprovedl všechny důkazy, které provést měl, zejména obsahem
záznamu tiskové konference ze dne 5. 8. 2011, ať již jeho slovním přepisem či
jinak, ani se nevypořádal se sdělením P. Š. ohledně důvodů předání dozoru nad
věcí tzv. T. gangu na pracoviště v O. Jím učiněná výpověď vyzněla neurčitě a
lze z ní usuzovat, že v době odvysílání předmětné reportáže ani samy orgány
činné v trestním řízení neměly jasno v tom, kdo se na činnosti tzv. T. gangu
podílí. Odvolací soud tuto okolnost označil za nepodstatnou a konstatoval, že
se jí soud prvního stupně při posuzování zavinění obviněného dostatečně
zabýval, což podle dovolatele není pravdivé konstatování. Nedůvodně soudy, když
neprovedly všechny důkazy, neuvěřily obviněnému, že se snažil na tiskové
konferenci dne 5. 8. 2011 o věci se dovědět více, avšak Policie České republiky
se odmítla oficiálně k jakýmkoli jménům vyjadřovat.
9. Ke svědecké výpovědi R. Š., o niž oba soudy svá rozhodnutí opřely,
obviněný vznesl též připomínky, a to jednak k její věrohodnosti, protože
považoval za zřejmé, že vzhledem ke svému postavení by tento svědek jen stěží
potvrdil, že s obviněným jakožto televizním reportérem komunikoval mimo kamery.
Obviněný proto vytknul, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech kameramana
M. D., který byl tomuto rozhovoru přítomen, a bez dalšího důvěřovaly svědku R.
Š. Obviněný setrval na tom, že měl dostatečné důvody se domnívat, že uváděné
informace jsou pravdivé, a v tomto duchu s odkazem na jejich zdroj je také
prezentoval.
10. Neobjasněnou zůstala okolnost, zda a jak intenzivně se dovolatel či
M. J. snažili soudce JUDr. Aleše Dufka před odvysíláním předmětných reportáží
zkontaktovat, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by takovou snahu nevyvinul.
Ve vztahu k vzniklému následku podotkl, že nebylo objasněno ani to, zda
nejmenování soudce Aleše Dufka předsedou Městského soudu v Brně souviselo s
odvysílanými reportážemi a v nich podávanými informacemi. Podle názoru
dovolatele neexistovala jediná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že
informace, které získal M. J., jsou nepřesné či nepravdivé, a tudíž si nemohl
být vědom nesprávné interpretace svědecké výpovědi P. M., což je základní
předpoklad pro závěr o zaviněném jednání ve vztahu k trestnému činu pomluvy,
neboť neexistovala možnost si pravdivost takových informací ověřovat. Způsob
zpracování reportáže považoval obviněný za shodný se všemi jinými, které jsou v
rámci zpravodajských televizí běžně vysílány. V té souvislosti odkázal na
předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se na straně 10 předchozího
usnesení s touto otázkou vypořádal.
11. Původ dotčených informací obviněný označil, oproti závěrům soudů, za
státní zdroj, protože šlo o protokol o výpovědi svědka před policejním orgánem,
který je navzdory tvrzení soudů regulérním zdrojem informací, neboť jinak by
sdělovací prostředky musely spoléhat pouze na informace regulované a schválené
státem, čímž by byly popřeny veškeré zásady investigativní žurnalistiky, která
požívá ochrany i v rámci judikatury ESLP, a umožňuje, aby hromadné sdělovací
prostředky nebyly odkázány jen na oficiální zdroje. V této souvislosti obviněný
připomenul věc ESLP Bozhkov proti Bulharsku, rozsudek ze dne 19. 7. 2011,
stížnost č. 3316/04 (odstavec 48), pojednávající o uchování zpravodajské
hodnoty zajímavosti, na nějž soudy v jeho věci nyní rozhodující nebraly žádný
ohled. I vzhledem k této skutečnosti obviněný zdůraznil, že subjektivně
vycházel z oprávněné důvěry, že informace jsou pravdivé a neztotožnil se se
závěrem soudu, který tuto skutečnost dostatečně nezkoumal a nepodložil
potřebnými důkazy, čímž neprokázal, že obviněný byl srozuměn s pravdivostí
předmětné informace, a proto vadně shledal naplnění subjektivní stránky přečinu
pomluvy.
12. Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti porušení práva na
spravedlivý proces pro nerespektování presumpce neviny, a z ní vyplývající
zásady in dubio pro reo, neboť soudy v souladu s ní nejednaly, ale postupovaly
i v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu [konkrétně s nálezy ze dne 24. 2.
2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV.
ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43), ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45
SbNU 259), či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)],
podle nichž soudy musí dodržet vysoký standard při hodnocení vypovídací hodnoty
a věrohodnosti důkazu, jenž vždy musí být obrazem skutečných událostí a
situací. Za vadný ve své věci považoval jednak proces provádění důkazů s
konstatováním jejich deformace a absence jejich racionálního zdůvodnění, a
jednak spatřoval ve věci i opomenuté důkazy.
13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 265l odst.
1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,
nebo aby ve věci sám rozhodl usnesením tak, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. se
trestní věc obviněného postupuje k projednání příslušnému správnímu orgánu,
neboť nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem
posouzen jako přestupek.
14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u
Nejvyššího státního zastupitelství. K nevyhovění návrhu obviněného na doplnění
dokazování spočívající ve výslechu svědka M. D. se ztotožnil s postupem soudu,
jestliže tento další obviněným navrhovaný důkaz pro nadbytečnost zamítl, a
přisvědčil též argumentům, jež soudy k tomuto postupu vyjádřily. Nejen tyto
námitky, ale i ty, které obviněný zaměřil proti procesním otázkám týkajícím se
způsobu realizace dokazování s odkazy na nedodržení zásady in dubio pro reo,
nepovažoval za učiněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pod uplatněný dovolací důvod bylo podle názoru státního zástupce
možné podřadit toliko námitky týkající se absence zavinění a nerespektování
zásady subsidiarity trestní represe a z toho plynoucího principu ultima ratio.
Ani tyto relevantně uplatněné výhrady ovšem neshledal důvodnými. Naopak má za
to, že soud prvního stupně poté, co mu byla věc Nejvyšším soudem přikázána k
novému projednání a rozhodnutí, provedl dříve neprovedené důkazy, jež v
kontextu s ostatními odůvodňují závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého
úmyslu. Za podstatné v tomto směru považoval především výpovědi svědků Mgr. P.
Š. a R. Š. Pokud bylo provedenými důkazy najisto postaveno, že si obviněný
prezentovanou informaci nemohl ověřit a vycházel jen z jednoho zdroje (a to
zdroje do určité míry pochybného), a pokud mu tato informace ani nebyla
potvrzena policisty či státním zástupcem na probíhající tiskové konferenci, měl
povinnost – vytvářel-li reportáž investigativní, jak zdůrazňuje – postupovat o
to více obezřetně. Musel být srozuměn s tím, že pokud jde o sdělované
informace, může jít o nepravdu, jež může ohrozit vážnost poškozeného. Krimi
zprávy, v nichž reportáž zazněla, jiné alternativní vysvětlení než to, že
soudce JUDr. Aleš Dufek je napojen na osoby figurující v tzv. brněnském
policejním gangu, neumožňovaly. Státní zástupce uvedl, že z hlediska
subjektivní stránky daného trestného činu postačí i eventuální úmysl s tím, že
závěr o srozumění obviněného je třeba vykládat v kontextu s ostatními údaji
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011).
16. Státní zástupce k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní
represe a principu ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a důvodům, v nichž
je dovolatel spatřoval, uvedl na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, že obviněný v posuzovaném případě svým jednáním
naplnil všechny znaky jemu za vinu kladeného přečinu, přičemž intenzita
jednání, zejména s ohledem na rozsah a míru zásahu do chráněných zájmů,
významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již
bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe. Nebyly sděleny pouze
informace způsobilé poškodit poškozeného, což by pro trestný čin pomluvy podle
§ 184 tr. zákoníku postačovalo, nýbrž došlo k tomu, že o nepravdivé informace
byly natolik závažné, že výrazně zasáhly do sféry pracovního a osobního života
poškozeného. K úspěšné žalobě poškozeného JUDr. Aleše Dufka na ochranu
osobnosti zdůraznil, že směřovala vůči TV Prima, která reportáž uvedla do
oběhu, ale netýkala se odpovědnosti obviněného. Z těchto důvodů ani tuto
námitku neshledal opodstatněnou, a to ani se zřetelem na obviněným zmíněnou
judikaturu ESLP, neboť nevylučuje trestní postih např. novináře za vědomé
sdělení lživých údajů o někom, naplňuje-li takové jednání znaky trestného činu
pomluvy.
17. Protože státní zástupce považoval rozhodnutí obou soudů za správná,
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. Na toto vyjádření nejvyššího státního zástupce obviněný reagoval
replikou, v níž v zásadě setrval na podaném dovolání, zejména s poukazem na
argumenty, jež v něm uplatnil k absenci zákonem požadované formy zavinění, k
čemuž stručně shrnul zásadní teze, o něž své dovolání opíral.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z
důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud, když shledal, že v
dovolání označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a neshledal důvody, na
jejichž základě by mohl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř.
odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU
489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03
(U 23/31 SbNU 343), aj.]. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.
ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS
60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu
jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že
by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp.
zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU
255), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U
1/32 SbNU 451)]. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání
přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006), o nějž se jedná tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
21. Posoudí-li se obsah dovolání, plyne z něho, že obviněný je
soustředil zásadně proti nedostatkům v subjektivní stránce, a to jednak z
hledisek vymezených v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v návaznosti na povahu
trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku včetně jeho chápání,
jde-li o trestné jednání vycházející z novinářské práce, jak byla judikována v
některých rozhodnutích ESLP, s důrazem na to, že soudy obou stupňů nesplnily
pokyny Nejvyššího soudu uvedené v předchozím rozhodnutí, a jednak brojil proti
existenci opomenutých důkazů, jestliže soudy neprovedly dokazování v rozsahu,
který byl na základě důkazních návrhů obviněného nezbytný pro řádné objasnění
věci. Ze všech těchto důvodů shledal soudy užitou právní kvalifikaci na základě
učiněných skutkových zjištění za nesprávnou.
22. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání se zřetelem na shora uvedené
konstatuje, že obviněný zákonné podmínky dovolacího důvodu podle§ 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. naplnil.
IV.
23. Z obsahu obviněným nyní vznesených výhrad Nejvyšší soud shledal, že
se jedná o obdobné námitky, jimiž obviněný brojil i proti již dříve v této věci
vydaným rozhodnutím soudů nižších stupňů, konkrétně proti rozsudku Okresního
soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp.
zn. 2 To 135/2013, jimiž se již Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud
přezkoumávanou trestní věc posuzuje podruhé, když již dříve v ní vydal své
závazné stanovisko, bylo třeba nejen v reakci na obviněným podané dovolání, v
němž byla otázka nerespektování názorů, které Nejvyšší soud v této věci dříve
rozvedl, zmíněna, ale i z hlediska obecně stanovených pravidel, nezbytné
nejprve zkoumat, zda soudy nižších stupňů poté, co jim byla tato trestní věc
vrácena k novému rozhodnutí, podle § 265s odst. 1 tr. ř. splnily pokyny, jež
jim Nejvyšší soud uložil, a zda se řídily právními názory, jež vyslovil. Tento
postup je zcela namístě zásadně i proto, že nedošlo ke změnám skutkových
zjištění a skutkový základ je stále stejný.
24. Na podkladě nyní přezkoumávaných rozhodnutí a v nich rozvedených
důvodů konfrontovaných s pokyny a právními názory dovolacím soudem v předchozím
rozhodnutí vyslovenými, Nejvyšší soud shledal, že soudy povinnosti plynoucí z §
265s odst. 1 tr. ř. nesplnily.
25. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž
byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem,
který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
26. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že jde o povinnost soudu nižšího
stupně právní názor soudu vyššího stupně respektovat, pokud nedošlo ke změně
skutkového základu, na němž byl takový právní názor vystavěn, protože právní
názor vychází z určitého skutkového zjištění, a proto, jestliže v novém řízení
ztratil výslovný právní názor svůj podklad, na němž byl založen, není orgán
činný v trestním řízení takovým názorem nadále vázán.
27. Právním názorem, jímž je orgán, jemuž se věc vrací, vázán, se rozumí
stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám
výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva, ale i jiných právních
norem, včetně výkladu podaného v rozhodnutích jiných soudů, zejména Ústavního
soudu a ESLP. Jedná se o zákonné provedení ústavního principu soudcovské
nezávislosti zakotveného v § 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soudnictví v
České republice vykonávají nezávislé soudy. Respektování těchto ustanovení není
ovšem jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně
nadřízeného soudu, nýbrž jde především o otázku prosazení principu zákonnosti v
rozhodování orgánů činných v trestním řízení [srov. usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01(N 35/25 SbNU 273), či
nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14
(uveřejněný pod č. 71/2016 Sb].
28. Nejvyšší soud v posuzované věci na základě námitek, jež byly
obviněným v nyní podaném dovolání se zřetelem na přetrvávající nedostatky v
posouzení subjektivní stránky jemu za vinu kladené trestné činnosti vzneseny,
shledal nedodržení pokynů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. v
tom, že soudy nerespektovaly závazné právní názory vztahující se k posouzení
zavinění obviněného a ani dokazování neprovedly s tím, co dovolací soud uložil.
29. V řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí,
soud prvního stupně vyhověl pokynům Nejvyššího soudu toliko v tom, že při
hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2015 vyslechl J. P., kameramana Televize
Prima (viz č. l. 436 až 437 spisu), Mgr. Petra Šeredu z Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci (viz č. l. 437 až 438 spisu) a R. Š. (viz č. l. 438
až 439 spisu), jejichž výslechy Nejvyšší soud uložil provést za účelem
objasnění obhajoby obviněného R. P., že na uvedené tiskové konferenci byl a
ověřoval údaje, jež v rámci své novinářské práce od kolegy, již odsouzeného M.
J., získal. Soud prvního stupně, byť tyto důkazy provedl, s ohledem na jejich
obsah a na další v tomto řízení obviněným požadované dokazování zaměřené na
objasnění veškerých okolností uváděných v jeho obhajobě, další důkazy, jichž se
obviněný domáhal, již neprovedl. Nerespektoval proto pokyn Nejvyššího soudu,
jenž v odůvodnění usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, na
straně 18 soudům uložil „že proto, že nelze vyloučit, že pro řádně objasnění
zavinění obviněného bude nutné provádět nad rámec výše zmíněného rozsahu
dokazování i další důkazy, které z průběhu dokazování vyplynou, bude na soudu
prvního stupně, aby účelně se zřetelem na výše rozvedené zásady uvážil nutnost
jejich provedení i přesto, že je při současném stavu řízení Nejvyšší soud
provést neuložil“. V duchu tohoto pokynu bylo proto nutné, aby soudy provedly i
další důkazy, pokud by mohly přispět k objasnění věci, a to jak výpověď svědka
M. D., jehož výslechu se obviněný domáhal, tak i advokáta JUDr. Pavla Hály,
které nejenže nevyslechly, ale tento svůj postup ani dostatečně nevysvětlily a
nezdůvodnily, přestože podle pokynu Nejvyššího soudu zajištěnými výpověďmi
nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky významné z hlediska obhajoby
obviněného, jenž proto v rámci hlavního líčení požadoval ještě výslech svědka
M. D. Nepostačovalo za této situace, soud prvního stupně při hlavním líčení
(viz č. l. 439) uvedl, že se „návrhy na doplnění dokazování zamítají“ a v
odůvodnění rozsudku toto rozhodnutí neodůvodnil, a že odvolací soud k výhradě
obviněného o nesprávnosti takového postupu jen na straně 5 svého usnesení
uvedl, že „ ... nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu… požadavek
obviněného se jeví s ohledem na již provedené důkazy jako nadbytečný…“.
30. Oba soudy nižších stupňů uvedeným postupem nejen, že nerespektovaly
ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. pokyn Nejvyššího soudu, ale založily tím
existenci tzv. opomenutých důkazů, za něž se považuje kategorie důkazů, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval. Lze za ně považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III.
ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Tak tomu bylo i v projednávané věci,
neboť soudy, zejména odvolací, když nalézací se svého úkolu s návrhem
obviněného se vypořádat nezhostil vůbec, nereagovaly přiměřeně na obsah
předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byly jejich úvahy dříve vyjádřené
podrobeny důkladné revizi, a z obsahu tohoto rozhodnutí vyplývalo zásadně to,
že je jejich dalším úkolem pečlivě zkoumat a posuzovat všechny rozhodné
skutečnosti ve směru tam uvedených názorů k otázkám souvisejícím se zaviněním
obviněného. Jím požadované doplnění dokazování, jež bylo zcela lakonicky
odmítnuto, se přitom dotýkalo právě této otázky a úzce souviselo s obhajobou
obviněného soustředěnou na to, že u něj nejde o zaviněné jednání. V tomto
kontextu však soudy svévolně postupovaly v rozporu se zásadou práva obviněného
na obhajobu a neakceptovaly ani pokyny Nejvyššího soudu přesto, že právě
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, poukázal
na podmínky, za nichž je možné na zavinění obviněného usuzovat, a to zejména
proto, že tuto otázku učinil obviněný těžištěm i svého prvního dovolání (srov.
strany 7 až 8 předešlého usnesení dovolacího soudu), a Nejvyšší soud rovněž
zdůraznil zásady platné pro posuzování nepřímého úmyslu, v němž se měl tento
obviněný přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustit, se
požadavkem na uvážení vědomé nedbalosti (viz strana 9 cit. usnesení).
31. Kromě uvedeného však soud prvního stupně nerespektoval ani další
pokyny výslovně dané Nejvyšším soudem, který při zdůraznění nedostatků, jimiž
tehdy přezkoumávané rozhodnutí trpělo, podal podrobný rozklad všech rozhodných
okolností, které na stranách 9 až 16 rozvedl a poukázal, na co všechno je
nutné, aby soudy nižších stupňů při zkoumání zavinění obviněného braly zřetel,
s výslovným pokynem, co je nezbytné v této souvislosti v dané věci zvažovat.
32. Soud prvního stupně však na takto výslovně vyjádřené právní názory
negativně reagoval na straně 23 svého rozhodnutí konstatováním, že „Pokud
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rozebírá několik obdobných případů Ústavního
soudu nebo ESLP, tak okresní soud je toho názoru, že v tomto konkrétním případě
se nejedná o postihování novinářské práce z politických důvodů, o zamezování
svobody slova a projevu. V tomto případě se posuzuje, zda informace sdělené
obžalovaným v reportáži jsou nebo nejsou pravdivé. V daném případě nelze
přistupovat k ochraně svobody slova jako k absolutní ochraně novináře, kterému
by případně pod rouškou svobody novinářského projevu měla být zajišťována
absolutní beztrestnost a svoboda při sdělování informací…Trestním soudem tedy
vůbec není postihována svoboda slova a určitá volnost práce novinářské profese,
ale ústavně zaručená práva je třeba chápat a vykládat ve všech souvislostech a
ve spojení s dalšími ústavně zaručenými právy dalších osob, včetně práva na
ochranu osobnosti před sdělováním nepravdivých informací, a to ještě veřejně
účinným způsobem, tedy před pomluvou. V daném případě v reportáži nejsou
sdělovány hodnotící a subjektivní údaje reportéra ve vztahu k realizovanému
policejnímu případu a ve vztahu k osobě soudce D.“. V duchu tohoto svého názoru
pak zcela rezignoval na povinnost zabývat se všemi Nejvyšším soudem naznačenými
širšími souvislostmi.
33. Takto uvedené názory soudem prvního stupně jsou v rozporu s tím, že
Nejvyšší soud mu konkrétně uložil (na straně 9 a 16 usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014) „…proto, že pachatelem je k
trestní odpovědnosti veden novinář (redaktor televize) za připravenou a
odvysílanou reportáž, jde o okolnost, která má na posouzení subjektivního
vztahu obviněného k zákonem předpokládanému následku významný dopad, a bylo ji
nutné mít obzvláště na zřeteli“. Odkázal v této souvislosti na novinářskou
etiku, která se střetává se svobodou slova [zaručenou článkem 17 Listiny
základních lidských práv a svobod (dále „Listina“)], s obecnými pravidly
morálky, vkusu, ochrany soukromí, ochrany práva na čest a důstojnost a
zodpovědným hledáním objektivní pravdy. Rovněž poukázal i na odpovědnost
provozovatele televize a „v případě, že dojde v rozhlasovém nebo televizním
vysílání k uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení, které se dotýká
cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména, nebo dobré
pověsti určité právnické osoby, má podle § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o
provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání
uveřejnění odpovědi“. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně uvedenému pokynu
nevyhověl, když uvedenou skutečnost nebral v potaz, ale naopak zcela svévolně
zavinění obviněného posuzoval, aniž by přihlížel k tomu, že Nejvyšší soud
důrazně vyslovil, že „je třeba vždy rozlišit v každém jednotlivém případě, jak
dalece je za škodlivý výsledek takového vysílání odpovědný provozovatel
vysílání, a kdy jde již o osobní odpovědnost redaktora nebo novináře“.
34. V té souvislosti bylo třeba, aby soudy rovněž posuzovaly i smysl a
účel médií v demokratické společnosti, na což Nejvyšší soud též důrazně
upozornil, a to odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), a ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N
57/36 SbNU 605). Posouzení činu z hlediska ustanovení § 184 odst. 1 tr.
zákoníku, spatřoval závislým na posouzení konkrétního dopadu na osobu veřejně
činnou, jejž této způsobila reportáž uvedená v médiích, ale i na vzájemných
souvislostech na právo na svobodu projevu, slova a tisku (článek 10 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle
něhož má každý právo na svobodu projevu. Podrobně též rozvedl judikaturu ESLP
ve věcech Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku (stížnost č. 49017/99, 17. 12.
2004), Feldek proti Slovensku (stížnost č. 29032/95, 12. 7. 2001), Baldet
Troms? a Stensaas proti Norsku (stížnost č. 23980/93, 20. 5. 1999), Yordanova a
Toshev proti Bulharsku (stížnost č. 5126/05, 2. 10. 2012), a nálezy Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), dne 17. 7.
2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), či ze dne 17. 10. 2000 sp. zn.
I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75), eventuálně též usnesení Ústavního soudu ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2246/12, v nichž uvedl základní myšlenky dotýkající
se překládané a rozvedené problematiky, k nimž vyjádřil, že zmíněnou
„rozhodovací praxi uvedených soudů považoval za potřebnou připomenout v tomto
obsáhlejším rozsahu (ve větší míře, než je obvyklé), protože je rozhodným
vodítkem při posuzování trestnosti jednání obviněného, a že při posuzování
trestných jednáních vzešlých z novinářské práce, a to zejména u přečinu
pomluvy, se nelze od uvedené judikatury odchýlit. Naopak je potřeba v souladu s
tezemi v ní uvedenými posuzovat i konkrétní činy novinářů a redaktorů tak, aby
rozhodnutí soudů s nimi nebylo v zásadním rozporu, resp., aby byly v
projednávané konkrétní věci vzaty v úvahu“.
35. Jak je ze zdůvodnění nyní přezkoumávaných rozhodnutí zřejmé, soud
prvního stupně se těmito podněty, jež Nejvyšší soud výslovně k posouzení
zavinění akcentoval, nezabýval, ale naopak zcela v rozporu s nimi uvedl, že k
úvahám o zavinění obviněného jako přečinu pomluvy jich není třeba, což je
výslovně v rozporu se zásadami uvedenými v § 265s odst. 1 tr. ř.
36. Nalézací soud však nerespektoval ani další právní názory, jež
Nejvyšší soud na straně 15 svého usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo
149/2014, k otázce zavinění rozvedl, když s ohledem na teze vyjádřené ESLP a
Ústavním soudem zdůraznil, že „bylo nutné, aby soudy ve vztahu k závěru o
povaze zavinění obviněného zkoumaly, jak dalece se uveřejněná reportáž
odchýlila od tvrzení, jež uvedl P. M. ve své výpovědi ve věci vedené Vrchním
státním zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011 v opise uvedené na č. l. 51
až 64 přezkoumávaného spisu“, k čemuž i připomenul konkrétní slova, jež se v
uvedené výpovědi objevila, a na straně 16 s ohledem na tento kontext vyjádřil
další právní názor, že „z uvedených údajů sdělených svědkem P. M. je zřejmé, že
ve vztahu k podezřelým A. a spol., bylo potřeba se i těmito konkrétními
skutečnostmi podrobněji zabývat, a to v návaznosti na to, že ani JUDr. Aleš
Dufek nevyloučil, že byl přítomen jako soudce u jistého úkonu přípravného
řízení, kde se sám dověděl od vyslýchané osoby své jméno“. Dále vytkl soudům
nižších stupňů, že „soud však všechny uvedené okolnosti plynoucí z důkazů ve
věci zajištěných, které zčásti ani neprovedl, neposuzoval, stejně jako
neprovedl všechny nepřímé důkazy, které mohly posloužit k jednoznačnému závěru
o vině, v důsledku čehož pro závěr o existenci eventuálního úmyslu nevytvořil
potřebný rozsah dokazovaných skutečností. V důsledku tohoto jeho vadného
postupu vznikají pochybnosti o tom, zda byla obviněnému vina prokázána (viz
nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09)“, a na straně
17 citovaného usnesení k tomu upřesnil, že „z hlediska těchto okolností bude
nutné, aby soud rovněž důsledně posoudil i výpověď P. M. z protokolu o jeho
výslechu svědka ze dne 3. 8. 2011 ve věci vedené Vrchním státním
zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011, a zabýval se tím, zda tato výpověď
obsahuje taková tvrzení, jaká jsou uvedená a prezentovaná v předmětné reportáži
ze dne 5. 8. 2012“. Nejvyšší soud uložil „Podle výsledku tohoto srovnání bude
rovněž možné usuzovat na to, s jakým záměrem obviněný předmětnou reportáž
připravil, zda ji prezentoval v souladu s výpovědí, nebo zda její text
pozměnil, což rovněž může přispět k jednoznačnému závěru o jeho zavinění…“.
37. I přes tyto výslovné pokyny Nejvyššího soudu je soud prvního stupně
nenaplnil a nerespektoval, a v rozporu s nimi učinil vlastní závěr prezentovaný
na stranách 23 až 24 přezkoumávaného rozhodnutí, kde uvedl, že „Prvotním
informačním zdrojem byl advokát Hála a svědek M., jejich motivace nesouvisí s
trestní odpovědností obžalovaného, tudíž nebyla ani přesně zjišťována, tyto
osoby netřeba vyslýchat jako svědky, neboť nemohou k podstatě projednávané
trestní věci přinést nic nového, podstatného...“.
38. Z citované pasáže je kromě zmíněného nerespektování pokynů
Nejvyššího soudu navíc patrné i to, že soud činil své úvahy i bez dodržení
zásad plynoucích z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Bez potřebných důkazních podkladů, na
základě svých vlastních polemik a předpokladů, které nevyplývají z žádných
konkrétních skutečností, ale jsou jen ničím nepodloženou úvahou soudu, což
hraničí se svévolí a libovůlí, v trestním řízení zcela nepřípustnou (srov.
například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16).
39. Soud prvního stupně při uvážení všech vad shora vytknutých, učinil
závěr o zavinění obviněného bez toho, aby vzal do úvahy vše, co Nejvyšší soud
podrobně na stranách 9 až 16 usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo
149/2014, uložil, a rozhodl, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, jejž
odůvodnil tím, že „Reportáž vyznívá zcela neobjektivně jako nevyvážená, sděluje
informace pouze z jednoho pochybného zdroje, který však nebyl nijak oficiálně
ověřen,… je to postaveno tak, že jde o pravdivé informace, že soudce Dufek
kryje nějaký zločinecký gang. Vypuštění takovýchto informací veřejně účinným
způsobem bez jejich ověření je rozhodně způsobilé poškodit pověst dotčeného
soudce, s čímž obžalovaný musel být srozuměn. Nemůže jednat o nedbalost v práci
novináře, ale jedná se o úmysl minimálně nepřímý…“. Z obsahu soudem prvního
stupně na straně 23 jeho rozsudku uvedených argumentů je zřejmé, že pokynům
nejvyššího soudu ani v této části nedostál.
40. Odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil a pouze
uvedl, že s odkazem na správné závěry soudu prvního stupně ohledně vyhodnocení
subjektivní stránky považoval za „jednoznačně prokázáno, že obžalovaný R. P.
vytvořil reportáž, která obsahovala neověřené a nepravdivé údaje o údajném
napojení JUDr. Dufka na brněnskou mafii s uveřejněním fotografie JUDr. Dufka a
uvedením jeho jména a funkce, které byly schopny poškodit, a také poškodily
JUDr. Dufka ve sféře pracovní, společenské, rodinné i osobní…i v případě, že by
mezi obžalovaným a svědkem Š. došlo k nějakému nedorozumění, ze kterého by
pochopil, že má správné zdroje (což nebylo prokázáno), ani sám obžalovaný
netvrdí, že se svědek Š. jednoznačně vyjádřil k osobě JUDr. Dufka, když
reportáž obžalovaného se týkala i dalších osob. Za této situace si obžalovaný
R. P. musel být vědom toho, že ve své reportáži ohledně JUDr. Dufka uvádí
nepravdivé, resp. neověřené informace, aniž poškozenému byla dána možnost se k
tomu vyjádřit...“ (viz stranu 6 nyní přezkoumávaného usnesení).
41. Nejvyšší soud v nyní přezkoumávané věci v souhrnu všech uvedených
nedostatků shledal, že postup nižších soudů odporuje zákonné úpravě obsažené ve
výše citovaném ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Ve svém důsledku jde ovšem
rovněž o nerespektování Ústavy, a to konkrétně čl. 95 odst. 1, podle něhož
soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je
součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se
zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
42. Z toho, co bylo podrobně rozvedeno, je zřejmé, že soudy svým
povinnostem plynoucím pro ně jednak ze zákonných ustanovení, jednak ze
závazného právního názoru a pokynů Nejvyššího soudu nedostály, přičemž ohledně
některých pokynů ignorovaly usnesení Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního
soudu a ESLP. Tímto svým přístupem a neochotou podrobit se nadřízeným autoritám
založily extrémní nesoulad plynoucí z tzv. opomenutých důkazů, které
neprovedly. Soud prvního stupně se tak zpronevěřil své povinnosti vyplývající z
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., a odvolací soud, aniž by uvedené nedostatky
soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného vytknul, případně jinak
napravil, se se závěry nalézacího soudu bez jakékoli korekce a relace k
předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se vůbec nevypořádal, bez
podrobnějšího odůvodnění ztotožnil.
43. Jelikož z povahy takto vytknutých nedostatků je patrné, že je nelze
odstranit jinak, nežli v novém řízení před soudy nižšího stupně, Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 To 81/2015, a rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 5 T 287/2012, jakož i
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
44. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc znovu vrací, bude, aby se jí
znovu zabýval, splnil veškeré pokyny a vyhověl právním názorům, jež Nejvyšší
soud rozvedl v tomto rozhodnutí, ale zejména již dříve v usnesení ze dne 26.
11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 149/2014, tak, aby splnil své povinnosti plynoucí z
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Navíc bude povinen se vypořádat i s důvody,
jež zcela opodstatněně obviněný nyní opětovně v přezkoumávaném dovolání
rozvedl, neboť jejich podstata tkví ve vadách, jež byly v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soudem opět vytknuty.
45. Kromě uvedených nedostatků vztahujících se k porušení procesních
postupů v řízení předcházejícím vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší
soud ukládá soudu prvního stupně, aby se zabýval i výhradou obviněného
uplatněnou v dovolání proti výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, o
níž soudy rozhodly tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložily
nahradit poškozenému JUDr. Aleši Dufkovi nemajetkovou újmu v penězích ve výši
70.000 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle § 229
odst. 2 tr. ř. odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních.
46. Již z obsahu tohoto výroku samotného lze usuzovat na jeho správnost,
resp. nesprávnost v odkazu podle § 229 odst. 2 tr. ř., jenž na rozdíl od výroku
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uvádí „náhradu škody“, ač i podle obsahu napadených
rozhodnutí je patrné, že s „náhradou škody“ se poškozený JUDr. Aleš Dufek
nepřipojil, a proto bude nutné uvedenou vadu dát do souladu s požadavky
poškozeného i rozhodnutím podle § 228 odst. 1 tr. ř., jenž se týká nemajetkové
újmy, na niž odkaz logicky navazuje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (uveřejněné pod č. 14/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
47. Kromě této zřejmé formální nepřesnosti je však třeba poukázat na
nedostatky výroku o náhradě nemajetkové újmy spočívající v nepřezkoumatelnosti
tohoto výroku se zřetelem na obsah připojení se poškozeného k trestnímu řízení.
Soud prvního stupně na straně 25 svého rozsudku uvedl, že „poškozeným byla
nemajetková újma vyčíslena na částku 100.000 Kč s přihlédnutím k následkům bez
nějaké bližší konkretizace nebo propočtu… soud vyhodnotil postižení
poškozeného, které hodnotí jako výrazně více než značnou měrou popsané
následky…“, rozvedl, k čemu přihlížel a uvedl, že bude adekvátní „zhruba
dvojnásobek měsíčního příjmu obžalovaného…“. Odvolací soud k témuž na straně 8
svého usnesení konstatoval, že poškozený se k trestnímu stíhání „připojil s
nárokem na zaplacení nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 100.000 Kč“.
Současně uvedl, že „v mezidobí došlo k rozhodnutí citovanými rozsudky Městského
soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, na základě kterých byla Televize Prima
zavázána zaplatit JUDr. Dufkovi na nemajetkovou újmu částku 1.200.000 Kč. Tuto
skutečnost nelze spojovat s osobní odpovědností obžalovaného, který byl uznán
vinným úmyslným přečinem pomluvy, naproti tomu lze uvést, že vzhledem k výši
přiznané částky v občanskoprávním řízení je možno částku 70.000 Kč považovat za
přiměřenou“.
48. Z obsahu spisu však Nejvyšší soud zjistil, že soudy nedostály své
povinnosti a podmínkám pro rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř., zejména v
tom, že je nutné, aby vedle dalších splněných podmínek byl nárok uplatněn ve
smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. tak, že z tohoto nároku musí být patrno, z jakých
důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje.
Důvod a výši nemajetkové újmy je poškozený povinen doložit. Nebyl-li by pro
rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité
důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez
zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady
doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.
49. V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že poškozený JUDr. Aleš
Dufek se připojil se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy včasným písemným
podáním učiněným dne 11. 3. 2013 (doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 12.
3. 2013 – č. l. 102 až 106), z něhož však není patrné, že by byl učiněn v
souladu s třetí a čtvrtou větou § 43 odst. 3 tr. ř., neboť z něj nevyplývá, na
základě jakých konkrétních okolností je nemajetková újma nárokována a čím je
doložena.
50. V obsahu předmětného návrhu (viz č. l. 102 až 106 spisu) jsou sice
uvedeny rekapitulace teoretických a zákonných východisek pro uplatnění a
přiznání náhrady takové újmy a navrhovaných důkazů k jejímu prokázání, resp. k
prokázání toho, kdo za ni odpovídá, avšak k jejím důvodům, kromě odkazu na
dokazování v této věci, podstatné okolnosti uvedeny nejsou. Poškozený k vlastní
újmě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by svůj nárok dokládal, a to
jak co do jeho důvodu, tak výše.
51. K tomu je třeba mít na zřeteli zejména to, že se jedná o
nemajetkovou újmu, která je sice odlišná od majetkové škody, ale na uplatnění
nároku na její přiznání a na jeho odůvodnění se vztahují stejná kritéria. Pro
rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé
mu v důsledku trestného činu je soud povinen v adhezním řízení nejprve zkoumat,
zda poškozený jako fyzická osoba utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 odst.
1 obč. zák., která mu vznikla trestným činem obviněného, vůči němuž byl tento
nárok uplatněn. V případě, že se o nemajetkovou újmu jedná a není postačující
morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák., lze za podmínek § 13 odst.
2 tohoto zákona přiznat náhradu v penězích. O snížení důstojnosti fyzické osoby
nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře ve smyslu § 13 odst. 2 obč.
zák. půjde pouze tam, kde s ohledem na konkrétní situaci, za které k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s
přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou
nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku,
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby (nyní srov. ustanovení § 2894 a násl.
zákona č 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, týkající se náhrady
majetkové a nemajetkové újmy, § 2951 a násl. tohoto zákona o způsobu a rozsahu
náhrady). V případě uplatněného nároku tedy nepostačuje pouze odkázat na obsah
spisu, ale je potřeba rozvést jednotlivé újmy, jež byly činem způsobeny, a to v
různých oblastech života poškozeného, do nichž bylo činem obviněného zasaženo.
U každé takové kategorie je potřeba penězi vymezit částku, jíž ji poškozený
ohodnocuje, jakož i z jakých důvodů tak činí.
52. Jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v
penězích, musí návrh poškozeného obsahovat takové podklady, ze kterých soud
může v souladu s ustanovením § 13 odst. 2 obč. zák. zjistit opodstatněnost
tohoto nároku. Zkoumá míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti
fyzické osoby, tj. ověřuje, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá
zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých
okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění
je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní
právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Pro přiznání
zadostiučinění v penězích soudem se předpokládá naplnění řady zákonných
podmínek, pro něž musí soud najít podklad v připojení poškozeného. Určujícím je
mimo jiné zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v
osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména
vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku
může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na
náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je
(„pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany
jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy
ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení § 13
odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního
zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o
uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také
promítl. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu,
že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně
obtížně. Vesměs se proto uplatní postup, kdy soud tuto výši určí podle své
úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného
ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit
úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného
případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
145/2013).
53. Z obsahu podaného návrhu na nemajetkovou újmu a z obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí je však zřejmé, že jak poškozený ve svém návrhu, tak
i soudy se svých povinností zhostily zcela paušálně v rozporu s podmínkami a
způsoby, jak lze nemajetkovou újmu uplatňovat a jak o ní rozhodnout [k tomu
srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS
1586/09 (N 43/64 SbNU 491), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2008,
sp. zn. 1 Co 165/2008, či NEDBÁLEK, K.: Výpočet nemajetkové újmy. Bulletin
advokacie, roč. 2015, č. 11, s. 35. Dostupné v systému ASPI, verze 2016].
54. Ze všech těchto důvodů bude nutné, aby se soud v dalším řízení i
otázkou dostatečnosti uplatněného nároku na nemajetkovou újmu poškozeného
zabýval a v rámci rozhodování o ní i její výši se řídil všemi shora naznačenými
hledisky a kritérii.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu