8 Tdo 335/2023

8 Tdo 335/2023-518

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného M. M., nar. XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 8. 2022, č. j. 67 Tmo 17/2022-426, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 Tm 11/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 2 Tm 11/2021, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství spolu s obviněným M. B. podle § 23 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl mladistvý „AAAAA“ (použit pseudonym) uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl obviněný M. M. podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, podal obviněný M. M., spoluobviněný M. B. a státní zástupce v neprospěch obviněného mladistvého odvolání, která Městský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 67 Tmo 17/2022-426, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že existuje extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry na jedné straně a provedenými a hodnocenými důkazy na straně druhé. V této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně vycházel při prokázání jeho viny především z výpovědi svědka H.

a výpovědi poškozené, přičemž při hodnocení jednotlivých výpovědí pominul rozpory v nich obsažené. Dále poukázal na jednotlivé rozpory v daných výpovědích s tím, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Rovněž má za to, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou popsána všechna skutková zjištění, která vyplývají z provedených a hodnocených důkazů soudem prvního stupně („ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje popis úplaty ve výši 100 Kč, kterou od něj obdržel svědek H.“), a proto vykazuje znaky libovůle, když ani v odůvodnění rozsudku není vysvětleno, proč namítané skutkové zjištění soud prvního stupně nezahrnul do popisu skutku.

S ohledem na to, že ani soud druhého stupně namítanou vadu nedostatečného a strohého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, je dovolatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Podle mínění obviněného se nalézací soud nezabýval věrohodností jednotlivých svědků, zvláště za situace, když se jejich výpovědi rozcházejí v zásadních okolnostech, jsou nesourodé a rozporné. Rovněž je přesvědčen, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který nereflektuje soudní individualizaci trestu, přičemž mu byly přičteny přitěžující okolnosti, které nevyplývají z provedeného dokazování.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc odvolacímu nebo nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a rovněž rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitkám obviněného uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů se podle státního zástupce s námitkami dovolatele řádně vypořádaly a vzhledem k tomu, že se s jejich argumentací (myšleno soudů) ztotožnil, v podrobnostech na ni odkázal. Podle státního zástupce argumentace obviněného stran extrémního rozporu a porušení zásady in dubio pro reo neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a v této souvislosti odkázal na řadu judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitce obviněného stran nepřiměřeně přísného trestu, ke které uvedl, že argumentace obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, přičemž na podporu svého tvrzení opětovně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soud. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolaní v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.

ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.

ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, námitky odvolatelů však shledal nedůvodnými, a proto jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor (extrémní nesoulad) mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, že byla porušena zásada in dubio pro reo a že se soudy dostatečně a správně nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci.

V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, když oproti tomu skutkovému zjištění soudu uvedená argumentace dovolatele vychází z tvrzení, že se nemůže jednat o trestnou činnost, neboť žádného násilí na poškozené ani pohrůžky násilí se nedopustili, že svědek H. sám se měl jich zeptat jestli nemají zájem o sexuální služby s jeho přítelkyní – poškozenou H.

a za tuto službu přijal od obviněného zálohu 100 Kč, a pokud takový závěr o jeho vině soudy nižších stupňů učinily, tak jen díky tomu, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy.

12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž se velmi podrobně zabýval otázkou věrohodností jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že výpověď poškozené a svědka H. je jediný usvědčující důkaz; ve výpovědích svědka H. a poškozené jsou rozpory; poškozená i svědek jsou nevěrohodní; poškozená nevypovídá konzistentně a je tak nevěrohodná; nijak nevyhrožoval poškozené ani svědkovi H.

atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 13. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „H. a H. na odlehlém místě překvapili a již jejich samotný příchod u nich vyvolal obavy a strach z toho, co bude následovat, neboť evidentně obžalovaní byli ve fyzické převaze...Obžalovaní si své převahy byli vědomi a od počátku komunikace s H. a H. vystupovali z pozice síly, kterou umocnili tím, že vyhrožovali zbitím a zabitím nebo použitím střelné zbraně, jak vyplývá z výpovědí nejen poškozené H., H., ale i mladistvého „AAAAA“, který uvedl, že se H.

a H. asi báli toho, že jsou tam tři chlapi a H. slyšel od M., že by ho zbil...Navíc vzrušená debata, jak ji mladistvý nazval, rozhodně nesvědčí o tom, že by vše probíhalo v klidu na základě dobrovolnosti ze strany poškozené i s ohledem na to, že mladistvý „AAAAA“ svědka H., ve chvíli, kdy osaměli, uklidňoval, že se nemá čeho bát, že vše bude dobré a na to mu H. říkal, že má strach, že ho zbijí a že se bojí nejen o sebe, ale i o H....Soud přehrál i záznam telefonického oznámení, které svědek H. učinil na policii, přičemž je zřejmé, že byl v šoku, vystrašený...Útěk svědka H.

z místa činu a přivolání policie jednoznačně svědčí o tom, že s chováním obžalovaných nesouhlasil, měl z nich strach...Situaci na místě dokreslil i policista svědek K., který uvedl, že všichni obžalovaní byli natěsno u poškozené, která poté, co obžalované vyzval, aby od ní ustoupili, byla v šoku, zkoprnělá a uplakaná, neschopná reagovat ani na výzvy policie, aby se oblékla...Při hodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech lze vyslovit závěr o vině obžalovaných, když s jejich obhajobou se soud neztotožnil a hodnotil ji jako účelovou, nevěrohodnou ve snaze zbavit se své trestní odpovědnosti za spáchaný zločin...Vystupování svědkyně v rámci podání svědecké výpovědi u hlavního líčení soud hodnotil jako naprosto věrohodné, což učinil na základě svých bezprostředních komplexních vjemů u hlavního líčení a nezjistil žádné skutečnosti, pro které by poškozená obžalované usvědčovala nepravdivě...svědkyně vypovídá konzistentně, tedy shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení a různé nepřesnosti lze vysvětlit nepochybným šokem a rozrušením, ke kterému v průběhu znásilňování obžalovanými došlo, čímž soud vysvětluje i zmínku poškozené o další sexuální praktice, k níž mělo dojít za součinnosti všech tří obžalovaných na zídce pod mostem, o níž se poškozená v přípravném řízení vůbec nezmiňovala.

Senát k nové skutečnosti proto nepřihlížel a do popisu útoku toto chování nezahrnul... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodě 27. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Obhajobu obžalovaných je skutečně nutno považovat za lživou a účelovou, učiněnou ve snaze vyvinit se z trestněprávní odpovědnosti. Odvolací soud, shodně se soudem nalézacím, nepovažuje za nutné doplnit dokazování o znalecký posudek ohledně věrohodnosti poškozené...poškozená vypovídala konzistentně a shodně, pokud se její výpovědi z přípravného řízení a z řízení před soudem prvního stupně liší, nejedná se nijak o významné skutečnosti, které by hodnověrnost poškozené zpochybňovaly, nalézací soud se s tímto faktem řádně vypořádal a uvedl, proč poškozené věří...To, že se poškozená právě z obavy o svůj život a zdraví, a to ve shodě se svědkem H., jednání obžalovaných, kteří byli ve značné přesile a silnější (jak i odvolací soud seznal při pohledu na obžalované, jejich robustní postavy a způsob vyjadřování, což je seznatelné i ze zvukového záznamu, kdy obžalovaní mají hluboký hlas s určitým přízvukem, jež lze těžko identifikovat, zřejmě je dán jejich národností, a to samozřejmě není dáno žádným rasistickým podtextem, na to odvolací soud jen upozorňuje) nějak úporně nebránila, kdy opakovala, že to nechce, nemůže mít za následek právní úvahu, že obžalovaní jednali v domnění, že s tímto vlastně souhlasí.

Poškozená se jim podvolila právě proto, že se jich z uvedených důvodů bála, svůj nesouhlas jim najevo verbálně dala, dokonce na obranu tvrdila i se svědkem H., že je těhotná, aby ji nechali... atd.“

17. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 12. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 25. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědecké výpovědi poškozené a svědka H., ale jejich výpovědi jsou podpořeny i svědeckou výpovědí spoluobviněného mladistvého „AAAAA“ a výpovědí policisty J.

K. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozené a vyzdvihuje jednotlivé rozpory ve výpovědi poškozené a dalších výpovědí, musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku (bod 13. a násl.) zabýval nejen věrohodností výpovědi poškozené a svědka H., ale také věrohodností dalších svědeckých výpovědí. V této souvislosti lze znovu zopakovat, že výpověď poškozené a svědka H. je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, kdy např. spoluobviněný mladistvý „AAAAA“ uvedl, že „Byla tam vzrušená debata ohledně toho, aby jim H.

dal tu ženu [Nejvyšší soud pouze dodává, že si lze stěží představit situaci, která se měla odehrát podle tvrzení obviněného, kdy svědek H. má za úplatu nabízet k sexuálním službám poškozenou, aby se následně v rámci „vzrušené debaty“ dohadoval s obviněným ohledně toho, aby jim tu ženu dal]. Domnívá se, že slyšel, že M. říkal, že ho zbije, když mu tu ženu nedá a v tu dobu měl M. jednu ruku za zády...Říkal mu, že se nemá čeho bát, že nikdo nikomu neublíží, a to ani jemu ani jí. H. říkal, že má trochu strach, že se bojí o ni i o sebe.

Také říkal, že ona čeká dítě nebo něco takového, že je snad těhotná...“ nebo z výpovědi na místě zasahujícího policisty J. K., který uvedl, že „Ženu vyzval, aby se oblékla, ale ta moc nereagovala, byla v šoku, zkoprnělá, uplakaná...Dotazoval se všech, zda-li je sex dobrovolný, což jako dobrovolný sex se mu to rozhodně nezdálo, neboť žena byla v šoku a uplakaná...“. Při shora uvedeném zjištění je zcela neakceptovatelná námitka obviněného, že popis skutku neobsahuje zjištění, že za sex s poškozenou měl svědek H.

obdržet částku 100 Kč.

Rovněž je nutno podotknout, že výpověď poškozené a svědka H. nestojí osamoceně, jak se snaží obviněný namítat, ani nelze hovořit o nevěrohodnosti výpovědi poškozené či výpovědi svědka H., zvláště pak za situace, když v podstatných skutečnostech jsou tyto výpovědi doplňovány a shodují se s výpověďmi spoluobviněného mladistvého „AAAAA“ a svědka J. K. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že nalézací soud ani soud odvolací nepochybil, když hodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, přičemž na tom nemění nic ani skutečnost, že se její výpověď v některých bodech rozchází s výpovědí svědka H., zvláště za situace, kdy poškozená vypovídá o velmi stresující události. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

19. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

20. Ve vztahu k výše uvedenému a obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

21. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

22. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k otázce uloženého trestu zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

23. Takové pochybení (viz shora bod 22.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

24. Je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval (bod 32. usnesení odvolacího soudu). Lze pak uzavřít, že odvolací soud správně a podrobně rozvedl, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není třeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. I přes výše uvedené a s ohledem na argumentaci obviněného je nutno konstatovat, že obviněný i v rámci námitky nepřiměřeného trestu poukazuje na skutkové závěry soudu prvního stupně, přičemž taktně pomíjí svoji bohatou trestní minulost, když byl pro násilnou trestnou činnost již v minulosti opakovaně trestán a nyní posuzovaného jednání se dopustil krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což se primárně promítlo do jemu uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, přičemž trestní sazba pro trestný čin podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku je dva až deset let. Za situace kdy nebyly shledány žádné polehčující okolnosti na straně jedné, ale právě naopak byly shledány přitěžující okolnosti na straně druhé, nelze o trestu uloženém mírně nad polovinou zákonné trestní sazby hovořit, jako o trestu nepřiměřeně přísném.

25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

26. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 26.].

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu