8 Tdo 357/2024

8 Tdo 357/2024-359

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného K. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 To 367/2023-299, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 129/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný K. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 11. 2023, č. j. 1 T 129/2023-228, uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o trestu, když nebylo rozhodnuto o zajištěném páčidle, které bylo použito ke spáchání trestné činnosti) odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 To 367/2023-299, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a podle § 259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce doplnil výrok o trestu tak, že obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to železného páčidla s popruhem.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném

prostředku předně poukázal na právní posouzení skutku stran pokusu či přípravy trestného činu, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti citoval právní teorii a judikaturu týkající se vývojových stádií trestného činu s tím, že má za to, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se na místo činu dostavil v úmyslu odcizit zboží z více než jednoho boxu, a mělo tak jeho jednání být kvalifikováno nikoli jako spáchané ve stadiu pokusu, ale ve stádiu přípravy. Rovněž je přesvědčen, že závěr soudů, že musel vidět celý prostor jednotlivých boxů, nemá podklad v provedeném dokazování a v této souvislosti odkázal na svůj nedobrý zdravotní stav, kdy pro zelený zákal, ale i pro technické parametry svého zařízení, které použil (kameru), všechny boxy neviděl, tudíž nemůže být vyvrácena ani jeho obhajoba, že se chtěl dopustit krádeže pouze ve vztahu k části nejlépe dostupného zboží.

Rovněž má za to, že uložení trestu propadnutí věci, v tomto případě páčidla, tedy věci zcela bez hodnoty a běžně dostupné, je v dané trestní věci nadbytečné, nehospodárné, formalistické a v rozporu se smyslem tohoto trestu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že argumentace obviněného je v podstatě opakováním obhajoby, které soudy nižších stupňů neuvěřily, přičemž v této souvislosti poukázal na jednotlivé body rozhodnutí soudů nižších stupňů a na jejich argumentaci. Státní zástupce se nesouhlasně vyjádřil rovněž k argumentaci obviněného stran vývojových stádií trestného činu, když uvedl, že jednání obviněného směřovalo k odcizení veškerého uloženého zboží, když obviněný jeden box vypáčil, menší část zboží odcizil, přičemž ve zbytku k dokonání nedošlo výlučně v důsledku policejního zákroku. Poukázal rovněž na to, že o pokus trestného činu se jedná i v případě, že pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu bezprostředně před dokonáním trestného činu. V této souvislosti také uvedl, že kvalifikace pokusu by tedy přicházela v úvahu i v případě, kdy by byl obviněný zadržen v prostoru umístěných boxů již v momentě, kdy přijel na místo činu a s páčením boxů ještě nezačal. Ve vztahu k námitce trestu propadnutí věci uvedl, že ve věci byly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, přičemž skutečnost, že se jedná o věc nízké hodnoty, nebrání uložení tohoto druhu trestu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění, a to i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah nutného přezkumu takto vytčený Ústavním soudem se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [již zmíněným zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokus.

12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé, není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že část jeho jednání neměla být kvalifikována jako pokus, nýbrž jako příprava; poukazoval na svůj špatný zdravotní stav stran zraku; neměl v plánu vykrást více jak jeden box atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se soudy (zejména soud prvního stupně) vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

Ve vztahu ke zdravotnímu stavu obviněného soud prvního stupně např. v bodě 14. uvedl, že obviněný se snažil svůj „zdravotní stav uvádět v horším stavu než fakticky byl“, což zcela správně s ohledem na pohyb obviněného na místě činu odůvodnil tím, že „ze záznamu bezpečnostních kamer poškozeného je zřejmé, že k tomuto jednání došlo v nočních hodinách, je skutečností, že AlzaBoxy jsou osvíceny, ovšem z pohybu obžalovaného a jeho chování před AlzaBoxy není patrno, že by obžalovaný v tomto okamžiku na první pohled projevoval jakékoliv známky toho, že není orientován místem, časem, že mu jednotlivé úkony, které musel učinit, činily jakékoli problémy...

atd.“. Ve vztahu k obhajobě obviněného, že chtěl odcizit zboží pouze z jednoho z boxů, nelze přehlížet tu skutečnost, že každá ze zásilek, které obviněný objednal, obsahovala zcela jiné zboží. V reakci na toto jednoznačné skutkové zjištění je pak logický závěr nalézacího soudu (viz bod 16), že „pokud by obžalovaný měl zájem o stejné zboží, resp. jak se sám hájí, bylo mu jedno, který AlzaBox, respektive jeho obsah, odcizí, nebylo by zboží v jednotlivých objednávkách učiněno cíleně na různé druhy, jak se ve skutečnosti stalo...

atd.“ Rovněž bylo reagováno na námitku právní kvalifikace, neboť bylo prokázáno že obžalovaný jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy majetku poškozené společnosti, k čemuž nedošlo pouze díky včasnému zásahu policejního orgánu - ke vzniku škody v celkové výši 133.007 Kč, tedy k odcizení veškerého zboží, které obžalovaný třemi objednávkami uskutečnil. Na jednání obviněného je nutno nahlížet v kontextu celého skutkového děje a nikoli pouze ve výseku nabízeném obhajobou, neboť tato již skromně nezmiňuje například skutečnost, že k dokonání trestného činu ve vazbě na celkový počet a druh objednaného zboží mělo přispět i to, že si obviněný zajistil bezpečnostní kameru, aby věděl, kam zboží bude ukládáno pracovníkem poškozené společnosti, na místo přijel a měl s sebou i páčidlo, které také užil k vypáčení jednoho z AlzaBoxů.

Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, na obsahově shodné námitky reagoval rovněž soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení, kdy jednak odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, aby konstatoval, že „je zřejmé, že úmysl obžalovaného jednoznačně směřoval k dokonání trestného činu. Své jednání začal tím, že vypáčil jednu skříňku boxu a zboží zde uložené vzal a poté mu v dalším páčení skříněk bylo zabráněno zásahem policie. Soud I.

stupně správně argumentuje tím, že pokud by došlo ze strany obžalovaného toliko k objednání zboží, pak by se mohlo jednat o přípravu k trestnému činu, ovšem v okamžiku, kdy přistoupil k páčení, byť i prvé ze skříněk, bylo nutno jeho jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu... atd.“ (bod 8 usnesení).

14. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

16. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci v té části svého jednání, která byla kvalifikována ve stádiu pokusu, s tím, že se mělo jednat o stádium přípravy. K uvedenému je však potřebné uvést, že obviněný svoji argumentaci staví na rozdílném hodnocení důkazů s tvrzením, že z provedeného dokazování podle něj nevyplynulo, že chtěl odcizit věci i z dalších boxů. Na tomto místě lze tak uvést, že argumentace obviněného nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., jelikož obviněný svojí argumentaci staví na vlastní verzi skutkového děje, jenž vychází z jeho vlastního hodnocení důkazů a z toho vyvozuje nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v řízení bylo prokázáno, že se obviněný dostavil na místo, kam nechal předem objednávkou dopravit zboží, vyzbrojen páčidlem, taškou potřebnou k transportu zboží a započal páčit boxy, přičemž došlo k vypáčení pouze jednoho z boxů, do kterých si objednal ve třech objednávkách různé zboží u poškozené společnosti, přičemž v dalším jednání mu bylo zabráněno pouze díky včasnému zásahu policie.

Přehlédnuta nemohla být ani skutečnost, že pro úspěch svého počínání instaloval poblíž Alza boxů vlastní kameru, aby měl informace k dodaným objednávkám. Tyto okolnosti svědčí o tom, že veškeré znaky pokusu trestného činu byly naplněny. K otázce pokusu je nutno uvést, že toto vývojové stadium trestného činu charakterizují tyto znaky - jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, úmysl spáchat trestný čin a nedostatek následku předpokládaného ve skutkové podstatě. Není pochyb o tom, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, bylo doprovázeno rovněž úmyslem spáchat trestný čin a vyznačuje se také nedostatkem dokonání, tudíž nemohlo být posouzeno jinak než jako pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. Lze také konstatovat, že o bezprostřednosti dokonání nejsou žádné pochybnosti, když obviněný byl na místě činu s nářadím (páčidlem) určeným k vypáčení boxů, přičemž své jednání podle § 205 tr. zákoníku začal již uskutečňovat a částečně jej i dokonal, a ve zbytku k dokonání nedošlo pouze v důsledku zásahu policie. I přes výše uvedené a ve vztahu k argumentaci obviněného je vhodné znovu zopakovat, že tvrzení obviněného, že šlo o přípravu, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť obviněný učinil u poškozené společnosti tři objednávky, přičemž každá z objednávek obsahovala zcela jiné zboží, když taková skutečnost rozhodně nesvědčí argumentaci obviněného, že měl v plánu odcizit zboží pouze z jednoho boxu, tedy pouze jednu ze tří objednávek, které učinil.

V této souvislosti s ohledem na argumentaci obviněného, že neviděl více než jednu zásilku, lze také poukázat na rozpory ve výpovědi obviněného, když nejdříve obviněný u hlavního líčení vypověděl, že viděl pouze jednu zásilku, kterou pracovník poškozené společnosti vkládal do boxu, přičemž v průběhu přípravného řízení hovořil o dvou zásilkách. Jak již bylo uvedeno, obviněný po tom, co zásilky byly vloženy do boxů, dorazil na místo činu s páčidlem, vypáčil první box a poté jej vyrušila policie. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické a přesvědčivé.

Nic na tom nemůže změnit ani poukaz obviněného např. na nesrovnalosti ohledně toho, zda měl u sebe tašku při zadržení (k tomu, aby mohl odnést odcizené zboží). Pouze pro informaci (obviněnému) je nutno uvést, že sám uváděl, že pro zboží se vypravil vybaven mj. také „ještě jednou taškou z obchodu“ (viz bod 3 rozsudku). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů zvolily správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného kvalifikovaly podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku a nikoli přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jak se dožadoval obviněný.

17. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak neodpovídá námitka směřující proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty – páčidla s argumentací, že se jedná o věc zcela bez hodnoty a běžně dostupnou. Tato argumentace, tj. uložení trestu, který zákon nepřipouští, by totiž mohla být uplatněna pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který spočívá mimo jiné v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloží soud fakultativně u věci, která je nástrojem trestné činnosti, přičemž platí, že věc byla užita ke spáchání trestného činu, jestliže za použití této věci, s její pomocí nebo jejím prostřednictvím pachatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Zpravidla za užití takové věci pachatel realizoval jednání jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, i když tak nemusel učinit ve vztahu k celému rozsahu jednání, resp. určitá věc mu mohla jen umožnit nebo usnadnit vlastní realizaci jednání (PÚRY, František. § 70 [Propadnutí věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1216). Obviněnému byl uložen trest propadnutí věci ve vztahu k železnému páčidlu s popruhem, které užil k vloupání se do předmětného boxu. Lze tak uzavřít, že za takové situace se nejedná o nezákonný trest.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem znovu konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu