8 Tdo 381/2024-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný O. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 8 To 42/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 34/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný O. O. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 T 34/2022, uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 To 235/2020, byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí finanční částky 20 900 Kč (uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.
6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020). Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí kokainu o hmotnosti 5,725g a MDMA o hmotnosti 1,027g, toho času uložených v režimovém skladu PČR OŘ Praha 1, mobilních telefonů Iphone 5S, Iphone 7, Samsung SM-J250F/DS, 2 ks zlatnických vah a zajistných prázdných zlatnických sáčků (výrok převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.
6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě nemajetkové újmy bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 T 34/2022, napadli obviněný i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (pouze do výroku o trestu v neprospěch obviněného) odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 8 To 42/2023, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 1 T 34/2022, zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c, d) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dále za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. 7 To 235/2020, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí finanční částky 20 900 Kč (uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020). Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí kokainu o hmotnosti 5,725g a MDMA o hmotnosti 1,027g, toho času uložených v režimovém skladu PČR OŘ Praha 1, mobilních telefonů Iphone 5S, Iphone 7, Samsung SM-J250F/DS, 2 ks zlatnických vah a zajistných prázdných zlatnických sáčků (výrok převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.
6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 67 T 35/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině i výroku o náhradě nemajetkové újmy). Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení vycházely z nejméně věrohodného zdroje, kterým byla výpověď jeho manželky. Kromě její výpovědi, kterou považují soudy za hlavní usvědčující důkaz a důkazů z ní odvozených, však podle dovolatele neexistují žádné jiné důkazy svědčící o jeho vině.
V této souvislosti zmínil výpověď nezletilé AAAAA (pseuodnym), kterou považuje za pouhé opakování sdělení matky. Stejně tak výpověď nezletilé BBBBB (pseudonym) podle obviněného nesvědčí o požadované podmínce dlouhodobosti a soustavnosti daného protiprávního jednání, kterou nemohl naplnit, neboť jezdil každý rok na půl roku do Nigérie a minimálně rok strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněnému rovněž není zřejmé, na základě kterých skutečností soud dovodil, že činění příkoří členům rodiny mu činilo potěšení.
Relevantními důkazy nejsou podle jeho mínění ani záznamy komunikace prostřednictvím WhatsApp či listinné důkazy včetně zprávy sociálního odboru, které jsou pouhým opakováním výpovědi manželky. U zranění poškozené nebylo rovněž postaveno najisto, že byla způsobena dovolatelem. Z výpovědí nezletilých poškozených lze podle obviněného dovodit pouze to, že se ho občas bály, nešlo však o strach trvalý, a tedy dlouhodobý, a nelze tudíž ani uzavřít, že poškozené jeho jednání vnímaly jako těžké příkoří. Dovolatel dále zdůraznil, že nebyly naplněny podmínky pro užití kvalifikované skutkové podstaty, neboť nebyl zpracován znalecký posudek.
Za nepoužitelné a nepřípustné považuje obviněný důkazy videozáznamy výpovědí obou nezletilých, neboť výslechy nebyly vedeny specializovaným pracovníkem a nesou známky manipulace, na což odvolací soud nijak nereflektoval. Z těchto důvodů považuje dovolatel právní kvalifikaci předmětného jednání za nesprávnou, kdy věc měla být s ohledem na několik izolovaných incidentů postoupena maximálně do přestupkového řízení nebo měl být obžaloby zproštěn. Závěrem svého dovolání zmínil, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný s tím, že mělo dojít i k uplatnění zásady ultima ratio.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 8 To 42/2023, zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž soudy obou stupňů se s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím způsobem. Pokud jde o námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný podle státního zástupce primárně rozporuje věrohodnost jednotlivých výpovědí a současně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, které by měly mít výrazný vliv na zjištěný skutkový stav.
Podle státního zástupce však obviněný námitky založil na své vlastní, od soudu odlišné interpretaci výsledků dokazování, přičemž soudy podrobně a logicky zhodnotily provedené důkazy, a to jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěly k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že se obviněný žalovaného jednání vůči poškozeným dopouštěl. Namítá-li dovolatel existenci opomenutých důkazů, soudy se otázkou zajištění znaleckých posudků ke zjištění psychického stavu poškozených a výslechy nezletilých prostřednictvím specialisty zabývaly, avšak návrh vyhodnotily jako nadbytečný.
Co se týče námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po zhodnocení skutkových okolností uvedených v rozsudku soud prvního stupně nemohl podle mínění státního zástupce dospět k jinému závěru než konstatovat, že jednání dovolatele svým rozsahem a intenzitou naplnilo znaky trestných činů týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Ve vztahu k obviněným zpochybňovanému páchání trestných činu po delší dobu, státní zástupce s odkazem na judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021) uvedl, že pro naplnění tohoto znaku je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je též třeba ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. Z příslušného výroku přitom vyplývá, že se dovolatel daného jednání dopouštěl po dobu téměř 6 let, a ačkoliv odjížděl pravidelně mimo území ČR, jeho fyzické i psychické ataky vůči poškozeným se pravidelně opakovaly. S ohledem na dobu, po kterou se obviněný trestné činnosti dopouštěl, nelze než dospět k závěru, že znak páchání trestného činu po delší dobu byl jednoznačně naplněn.
Ve vztahu k námitce týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že ji nelze formálně podřadit pod žádný z dovolacích důvodů s tím, že uložený trest není jakkoliv (s přihlédnutím k okolnostem případu) excesivní. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, zda mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud uvést, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval mj. na to, že soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi poškozené manželky, což je nevěrohodný důkaz; že z žádného důkazu nevyplývá, že by nezletilé poškozené vnímaly jeho jednání jako těžké příkoří; že není zřejmé, že by jeho jednání naplňovalo znaky dlouhodobosti; že mu byl uložen nepřiměřený trest aj.), přičemž je nutno dále zmínit, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. K tomuto Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných a dalších důkazů. Navíc je nutno podotknout (ve shodě se státním zástupcem), že některé obviněným uplatněné námitky se zaměřují na prostou polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž obviněný překládá svoji vlastní verzi a vlastní skutkové závěry. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a zvolenou právní kvalifikací není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost však Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů, které shledal správnými, uvádí následující.
17. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené manželky a z ní odvozených důkazů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že se soudy přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Touto námitkou se navíc pečlivě zabýval již odvolací soud, který zcela správně zdůraznil, že soud prvního stupně své závěry podepřel mnoha dalšími důkazy, ať již šlo o výpovědi nezletilých poškozených, komunikaci v aplikaci WhatsApp mezi poškozenou manželkou a dalšími svědky či o listinné důkazy. V tomto ohledu je z rozsudku odvolacího soudu rovněž zřejmé, že soudem prvního stupně provedené nepřímé důkazy „ve své komplexnosti tvoří ucelený a uzavřený důkazní řetězec, ze kterého byla vina obžalovaného bez důvodných pochybností prokázána“ (bod 16 rozsudku).
Na takto formulovaných závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit a námitka obviněného je tudíž neopodstatněná. Navíc je celkem logické, že dovolatel, který byl uznán vinným, vnímá svoji věc jinak než soudy, které závěr o vině učinily.
18. Pokud jde o námitky, že pro určení skutečnosti, zda poškozené nezletilé vnímaly jednání dovolatele jako těžké příkoří, nebyl vypracován znalecký posudek a že byly vzaty v úvahu videozáznamy z výslechů nezletilých poškozených, které nebyly vedeny specializovaným pracovníkem, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky byly rovněž přesvědčivě řešeny odvolacím soudem (bod 22 rozsudku). Ten zcela správně poukázal na skutečnost, že ze zprávy Dětského krizového centra ze dne 29. 4. 2020 vyplývá, že podle závěru psychologického vyšetření jsou na poškozené BBBBB patrné známky traumatizace a svým osobnostním profilem odpovídá obrazu traumatizovaného dítěte a její projevy jsou typické pro děti vyrůstající v domácím násilí. Podobně ze zprávy Centra sociálních služeb Praha ze dne 15. 9. 2020 je zřejmé, že poškozená AAAAA obviněného jako otce zcela odmítá, a to především z důvodu strachu z jeho osoby. Podle odvolacího soudu sice listiny nejsou znaleckým posudkem, to však neznamená, že je nelze považovat za relevantní a hodnověrné, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud v tomto ohledu zdůraznil, že výslechy uvedených nezletilých poškozených byly vedeny za přítomnosti obhájce, zmocněnce i zástupce OSPOD ÚMČ Praha 10 s tím, že byly vedeny profesionálním způsobem a respektovaly zákonná ustanovení. Na takto přijatých závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv doplňovat či měnit a námitky obviněného jsou tudíž rovněž nedůvodné. Za takto popsané situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz, neboť zcela důvodně dospěly k závěru o nadbytečnosti takového důkazu, když skutečnosti potřebné pro posouzení jednání obviněného, s ohledem na zvolenou právní kvalifikaci, měly k dispozici z jiných jimi provedených důkazů.
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného, že nebyl naplněn znak dlouhodobosti daného jednání, že předmětné jednání nemohly poškozené pociťovat jako příkoří a že soudy neaplikovaly zásadu ultima ratio. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
20. Ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci platí, že pokud jde o znak „týrání“, je pod tímto pojmem třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).
21. Pokud jde o posouzení otázky (znaku), zda pachatel páchal takový čin „po delší dobu“, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
22. Ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný vůči poškozeným dopouštěl různých fyzických a psychických útoků se vzrůstající intenzitou. Konkrétně se jednalo o fyzické trestání nezletilých poškozených z malicherných příčin, např. bití páskem od kalhot takovou intenzitou, že poškozená BBBBB měla na hýždích a boku podlitiny, opakované fackování, bolestivé cvrnkání do uší, bolestivé ťukání na čelo, nucení ke dlouhému klečení s rukama nad hlavou či chození po kolenou, nucení k pití horkého čaje, bezdůvodné fyzické napadání manželky obviněného spočívající v ranách do obličeje a bolestivých úchopech rukou, čímž jí byly způsobovány modřiny a podlitiny aj.
O tom, že jednání obviněného poškozené pociťovaly jako příkoří, svědčí především jejich výpovědi, kdy například nezletilá poškozená BBBBB na kamerovém záznamu svého výslechu, který byl v rámci hlavního líčení přehrán podle § 102 odst. 2 tr. ř., uvedla, že „tátu již nemá ráda, bála se ho a stále bojí“ (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně) či poškozená R. O. Š., která uvedla, že již během soužití s obviněným trpěla panickými ataky, které má dodnes, přičemž spolupracuje s psychologem, mívá depresivní a úzkostné stavy.
AAAAA mj. uvedla, že pro ni nejhorší bylo, když jí tatínek oholil vlásky, protože se mu nelíbily. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že předmětného jednání se dovolatel dopouštěl nejméně od počátku roku 2014 do 5. 11. 2019 (byť s přestávkami – viz bod 21 rozsudku odvolacího soudu), čímž byl znak dlouhodobosti jednoznačně naplněn. Právní kvalifikace jednání obviněného podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je tudíž správná.
23. Ve vztahu k námitce, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe (ultima ratio) Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.
Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
24. V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný se vůči poškozeným (a to i nezletilým) dopouštěl fyzického a psychického týrání, a to se vzrůstající intenzitou, a takto jednal jak po návratu z výkonu trestu, tak v případě návratu z ciziny. Toto zjištění není ve své podstatě ani dovolatelem vehementněji zpochybněno, spíše je jím popisováno jako neagresivní a pro další vývoj poškozených výchovné, tudíž bez známek sebereflexe ze strany dovolatele.
25. Obviněný rovněž uvedl, že považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací námitky ve vztahu k uloženému trestu lze primárně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to za situace, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností provinění a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává – v obecné rovině – názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17).
26. Takové pochybení (viz shora bod 25) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Nutno podotknout, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest, kdy za nejpřísněji trestný čin [podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku] mu bylo možnou uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let, za projednávané trestné činy [§ 198 odst. 2 a § 199 odst. 2 tr. zákoníku] mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Byl-li ukládán souhrnný trest, pak trest odnětí svobody v trvání pěti let, byl uložen v dolní polovině zákonné sazby, tudíž nedošlo k naplnění požadavků dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu