8 Tdo 415/2024

8 Tdo 415/2024-1167

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněného E. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 9 To 326/2023-1074, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 T 94/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný E. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2023, č. j. 22 T 94/2023-1017, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad I.) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad II.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst.1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2023, č. j. 9 To 326/2023-1074, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soudy pochybily, jelikož neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo. Obviněný má za to, že jeho vina byla založena výhradně na výpovědi poškozené, a tato výpověď je v rozporu s dalšími svědeckými výpověďmi. V této souvislosti dále uvedl, že shodné námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi přesvědčivě nevypořádal. Rovněž poukazuje na jednotlivé části výpovědí některých svědků, které podle něj prokazují rozpory ve výpovědi poškozené a tím její výpověď znevěrohodňují. Obviněný je taktéž přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplynula příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněními, která deklarovala poškozená, stejně tak dovozuje, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin porušování domovní svobody, když ve vztahu mezi ním a poškozenou bylo naprosto běžné, že se k sobě opakovaně vraceli, tudíž do jejího bytu nevstoupil s úmyslem porušovat domovní svobodu. Podle dovolatele je dán i zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů i ve vztahu k přečinu ohrožení výchovy dítěte, jelikož není zřejmé, jakých přesně jednání se měl před nezletilou dopouštět, a v rozporu se závěry soudů jsou také výpovědi svědků, kteří vypověděli, že měl s dcerou velmi dobrý vztah. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že jednání obviněného je prokázáno především konzistentní a věrohodnou výpovědí poškozené, jejíž verze je přiléhavě dokreslena nejen výpovědí dalších svědků z řad přímých příbuzných, a osob zcela cizích, ale také je v souladu s listinnými důkazy a obsahem telefonických hovorů obviněného s poškozenou v době počátku jeho vazebního stíhání. Státní zástupkyně má za to, že účelovost ani nevěrohodnost poškozené nelze dovodit ani z výpovědí svědků vypovídajících zjevně ve prospěch obviněného. Dále poukázala také na chování obviněného ve vztahu k jeho bývalé partnerce a na skutečnost, že u poškozené byla psychiatrickým znaleckým vyšetřením diagnostikována posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané osoby v souvislosti s jednáním obviněného. Státní zástupkyně rovněž uvedla, že samotná skutečnost, že obviněný měl k dceři vcelku hezký vztah, nevylučuje jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy že týral matku nezletilé v její přítomnosti, kdy takové jednání může zanechat na jejím vývoji trvalé a neodstranitelné následky na její osobnosti, popřípadě i na jejím fyzickém zdraví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, a že byla porušena zásada in dubio pro reo. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, když primárně poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozené a na rozpory její výpovědi s výpověďmi dalších svědků, v důsledku čehož, podle mínění dovolatele, soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů (obviněný v tomto směru sám poukazuje na odůvodnění svého řádného opravného prostředku s tím, že se s nimi odvolací soud přesvědčivě nevypořádal), což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že je usvědčován pouze výpovědí poškozené; na rozpory v její výpovědi a výpověďmi dalších svědků; na nevěrohodnost výpovědi poškozené; z důkazů nevyplývá, že by se dopustil přečinu ohrožení výchovy dítěte, s dcerou měl dobrý vztah; nedopustil se porušování domovní svobody atd.].

S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný v rámci svého dovolání poukazuje na důkazy, které mají znevěrohodnotit výpověď poškozené, avšak již taktně pomíjí celou řadu dalších důkazů, které jednoznačně v jeho prospěch nehovoří, aniž by bral v úvahu, že soudy oproti obhajobě musí důkazy hodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud by bylo obhajobou nazíráno na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve významu shora uvedeném, nemohlo by zůstat mimo pozornost (je věcí obviněného jaký způsob obhajoby zvolí) obviněného např. to, že znalci konstatovali u poškozené tzv. syndrom týrané ženy a posttraumatickou stresovou poruchu, kdy v podstatě potvrzuje skutkový stav věci, jak jej ve své výpovědi popisuje sama poškozená.

Dále je nutno konstatovat, že výpověď poškozené v rámci trestního řízení se nemění, zůstává konstantní, kdy je (skutečnosti) interpretovala shodným způsobem i po delší časové období, přičemž u poškozené nebyly zjištěny jakékoliv skutečnosti nasvědčující tomu, že by měla snahu obžalovanému v projednávané věci uváděním lživých a nepravdivých tvrzení uškodit, popř. že by měla sklony ke zkreslování prožívaných událostí...Je nutno dále konstatovat, že tato výpověď poškozené, která je v podstatě jediným přímým důkazem usvědčujícím obviněného, je potvrzována i nepřímými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy, jak již ostatně správně v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly soudy nižších stupňů.

Ve vztahu k přečinu ohrožení výchovy dítěte lze akceptovat skutečnost, že obviněný mohl mít k nezletilé hezký vztah, to však nevylučuje, že týral matku nezletilé, ať už fyzicky či psychicky v přítomnosti nezletilé, což může zanechat na jejím vývoji trvalé a neodstranitelné následky na její osobnosti, popř. i na jejím fyzickém zdraví. Že jednání obviněného se negativně odrazilo na nezletilé, je bezpochyby prokázáno tím, že nezletilá z důvodu obav o matku se několikrát počůrala, byla zamlklá, nekomunikuje, má záchvaty, je plachá...

atd. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Zpochybňuje-li obviněný naplnění znaků tohoto přečinu pak je vhodné uvést, že „závažné porušení povinnosti pachatele takového přečinu pečovat o dítě nebo jiné důležité povinnosti vyplývající z jeho rodičovské péče“ je třeba spatřovat nejen v porušení zajištění základních potřeb, ale také potřeb směřujících k harmonickému vývoji dítěte. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s právní kvalifikací k této části jednání s hodnotícími úvahami a právními závěry soudů nižších stupňů, pro stručnost na ně odkazuje (viz bod 73, 75 rozsudku; 33, 35 usnesení).

Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody nelze přehlédnout částečné doznání obviněného spočívající v tom, že připustil zničení oblečení poškozené v jejím bytě. Vniknutí do bytu poškozené pak soudy nižších stupňů vzaly za prokázané na základě výpovědi poškozené i předchozí jí popsanou a objektivně prokázanou skutečností, „že poškozená, aby zabránila vstupu obžalovanému do jejího bytu, vyměnila fabky u dveří, do kterých ji však obžalovaný nastrkal sirky či špejle, což bylo potvrzeno odborným vyjádřením, a proto musela poškozená vrátit původní fabku, ke které měl obviněný klíče, za jejichž pomoci přes výslovný nesouhlas poškozené, na kterou byla psána nájemní smlouva, a která požádala obviněného o vrácení klíčů po zjištění mileneckého vztahu obviněného s jinou ženou.

V souvislosti s tímto přečinem [§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku] lze zmínit rozhodnutí č. 14/2016 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „jednání pachatele, jenž vnikl do obydlí jiného, k němuž neměl právo bydlení, za použití klíče, který v minulosti získal od oprávněné osoby sice legálním způsobem, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel tento zákaz tímto porušil, naplňuje znaky přečinu porušování domovní svobody“.

15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen z výpovědi poškozené, jak namítá obviněný, ale také z ostatních ve věci provedených důkazů, jakožto svědeckých výpovědí, listinných důkazů, ale také z obsahu telefonických hovorů obviněného s poškozenou a z jejich písemné komunikace.

Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi poškozené, a na to, že je v rozporu s některými svědeckými výpověďmi, musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud se nejen zabýval pečlivě věrohodností výpovědi poškozené např. v bodech 65. – 68. svého rozhodnutí, ale také se zabýval v bodě 64. výpovědí obviněného, kterou shledal nevěrohodnou, nepravdivou a ryze účelovou, přičemž např. v bodech 69. – 70. se zabýval i svědeckými výpověďmi, na které obviněný ve svém dovolání poukazuje, jakožto na výpovědi, které jsou v rozporu s výpovědí poškozené.

S takto provedeným hodnocením důkazů se pak ztotožnil také odvolací soud, který v bodě 33. svého usnesení reagoval na námitky obviněného. Nelze také pominout, že výpověď poškozené je v souladu nejen se svědeckými výpověďmi, ale také s listinnými důkazy, a to lékařskými zprávami a fotografickým zdokumentováním hematomů na těle poškozené, obsahem telefonických hovorů obviněného s poškozenou v době počátku jeho vazebního stíhání a psanou komunikací mezi ním a poškozenou. Chování obviněného je také dokreslováno tím, jakým způsobem se choval ke své předchozí partnerce R.

M., které vyhrožoval, fyzicky ji napadal a ničil vybavení jejího bytu. Pominout nelze ani tu skutečnost, že psychiatrickým znaleckým vyšetřením byla u poškozené diagnostikována posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané ženy v souvislosti s jednáním obviněného. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání, jakožto přečinu ohrožení výchovy dítěte a přečinu porušování domovní svobody. Obviněný svoji argumentaci ve vztahu k nesprávné právní kvalifikaci staví pouze na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, předkládá své vlastní hodnocení důkazů, vystavěné na tom, že výpověď poškozené je nevěrohodná, s tím, že se trestné činnosti nedopustil.

Nejvyšší soud musí konstatovat, že stejnými námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů (viz bod 14.), přičemž došly ke správnému závěru, že obviněný svým jednáním vůči poškozené, matce dcery obviněného, ohrozil citový a mravní vývoj nezletilé, přičemž na tom nemění nic ani skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynulo, že měl s dcerou hezký vztah.

Z přečinu porušování domovní svobody je pak obviněný usvědčován výpovědí poškozené, jež je potvrzována dalšími ve věci provedenými důkazy, jakožto nájemní smlouvou, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie a protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu