8 Tdo 42/2025

8 Tdo 42/2025-1710

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání obviněného M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 6 To 37/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, byl obviněný M. P. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve stručnosti tím, že dne 16. 1. 2022 společně s již odsouzeným K. Č. za účelem zmocnění se tří historických vozidel, zn. Tatra v hodnotě 2.500.000 Kč, 1.900.000 Kč, a 400.

000 Kč, umístěných na dvoře a zahradě domu v XY na ulici XY, majitele F. K., požádal již odsouzeného D. F., aby ho svým vozidlem Škoda Octavia zavezl do Brna. Tam k nim přistoupil K. Č. a všichni odjeli do průmyslového areálu bývalé XY ve XY, kde K. Č. vystoupil a měl vyčkat návratu obviněných M. P. a D. F., kteří mezitím odjeli do XY do bydliště F. K. a J. K. Obviněný se vydával za policistu Policie České republiky jménem „N.“ a vyzval J. K., aby s ním a D. F. odjel do XY údajně sepsat na policii protokol o vytěžení záznamů z kamer, které měl podle smyšlené legendy obviněný coby policista umístit na zahradě domu K.

Po příjezdu do průmyslového areálu v XY obviněný požádal D. F., aby na něho počkal, a J. K. vyzval, aby si v autě nechal mobilní telefon a následoval ho na místo, kde na ně čekal K. Č., který stříkl J. K. do očí pepřový sprej, společně s obviněným ho spoutali a ústa mu omotali lepicí páskou, vzali mu z kapsy bundy klíče a peněženku s řidičským a občanským průkazem, finanční hotovost 2 000 Kč a mobilní telefon a přenesli ho do kufru vozidla Škoda Octavia, všichni jeli zpět do místa bydliště poškozeného v XY.

Za pomoci odcizených klíčů odemkli zadní bránu zahrady a vjeli na pozemek poškozeného, vynesli J. K. z vozidla do stodoly, kde ho nechali spoutaného ležet na zemi. Obviněný a K. Č. vstoupili do domu, F. K. požádali o kávu a mezitím odešli do části domu obývané J. K., prohledávali jeho pokoj, aby našli doklady k výše uvedeným historickým vozidlům. Odcizili zde nový mobilní telefon a nabíječku. Poškozenému J. K. se mezitím podařilo za pomoci nože, který našel v traktoru, se zbavit pásky na rukou a nohou, odešel za F.

K., aby zavolal policii, K. Č. stříkl J. K. do obličeje pepřový sprej, ale ten mu ho z ruky lopatou vyrazil, a K. Č. utekl ze dvora do zahrady. Obviněný nato zaútočil mačetou, kterou měl při sobě, na J. K. tak, že zasadil tři sečné rány, dvěma velkou intenzitou zasáhl čelo a hřbet levé ruky a jednou střední intenzity zasáhl hřbet levé ruky, čímž mu způsobil devastační sečnou ránu na čele délky 10 cm procházející oběma očními víčky s lalokem vyklápějícím se přes obě oči, s tříštivou zlomeninou nosu a očnic, nos byl oddělen od čelní kosti, dvě sečné rány na hřbetu levé ruky s tříštivou zlomeninou 2.

a 3. záprstní kosti s poraněním šlach natahovače prstů. Tato zranění si vyžádala akutní operaci a hospitalizaci od 16. 1. 2022 do 24. 1. 2022.

Uvedené zranění vedlo k poruše levého oka pro možné poranění nervů, když pouze náhodou nedošlo při útoku mačetou na čelo poškozeného k devastačnímu poranění obou očních koulí se ztrátou zraku, k otevřenému poranění dutiny lební s život ohrožujícím poraněním mozku nebo k přetětí tepen v oblasti obličeje či levé ruky s možným vznikem krvácivého šoku. F. K. obviněný zasadil celkem čtyři sečné rány, jednou vedenou velkou intenzitou zasáhl temenní krajinu vpravo a třemi vedenými nejméně střední intenzitou zasáhl pravý loket, levé předloktí a palec levé ruky, čímž mu způsobil sečnou ránu v temenní krajině hlavy vpravo délky 6 cm se šupinami kostí v ráně a zásekem do kosti délky 4 cm a hloubky 3 mm až 5 mm, a další sečné rány na zevní ploše pravého lokte na zadní hraně levého předloktí a hřbetu palce levé ruky, byl hospitalizován od 16.

1. 2022 do 19. 1. 2022. I u něj pouze náhodou nedošlo k poranění oční koule se ztrátou zraku na postižené oko, k otevřenému poranění dutiny lební s život ohrožujícím poraněním mozku nebo k přetětí tepen v oblasti paží s možným vznikem krvácivého šoku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí uvedených věcí. Rovněž bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 2 T 158/2021, a o náhradě škody.

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 6 To 37/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože se se závěry v napadeném rozhodnutí neztotožnil. Soudům obou stupňů vytýkal, že nepostupovaly tak, aby řádně zjistily skutkový stav věci ohledně toho, kdo napadl poškozeného F. K. Nepopíral, že napadl J. K., ale nebyl tím, kdo mačetou útočil na poškozeného F. K., protože tím byl K. Č., a proto poškozenému uvedená zranění nezpůsobil. Tvrdil, že se soudy nevypořádaly zejména se svědeckými výpověďmi samotných poškozených, kteří jeho verzi o dvou útočnících potvrzují. Za nesprávné považoval, že soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně N. Š., která si osobně vyslechla rozhovor mezi jím a K. Č. o tom, co se na místě událo, a jakým způsobem budou vypovídat v případě jejich dopadení.

5. Obviněný připustil, že tímto tvrzením podstatným způsobem změnil původní výpověď, a jak vysvětlil již i v podaném odvolání, stalo se tak proto, že s ohledem na smrt K. Č. již necítil morální povinnost vzít veškerou vinu za útok mačetou vůči oběma poškozeným na sebe, což za života spoluobviněného považoval za důležité, když byl tím, kdo celou akci naplánoval a K. Č. do ní vtáhnul. K jeho výpovědi uvedl, že ten v průběhu trestního řízení vypovídal tak, jak se předem domluvili, avšak tato jeho výpověď nepůsobí věrohodně, neboť tvrdil, že vůbec nevěděl, že obviněný u sebe měl nějakou mačetu.

6. Závěr soudů o tom, že původní výpověď obviněného oproti její nové verzi koresponduje s výpověďmi poškozených, podle obviněného neodpovídá jejich obsahu. Naopak je to obviněným změněný popis způsobu napadení poškozeného F. K., jenž koresponduje s tím, co před soudem uvedli poškození. Soudy však dostatečně nereagovaly na to, že se poškození neshodovali s jeho původní verzí v počtu útočníků, kteří měli každého z poškozených napadnout. Zejména verze popisovaná J. K. se obviněnému jeví jako konzistentní a zapadá do stávající výpovědi. Poukázal na jeho výpověď při hlavním líčení ze dne 31. 8. 2022, kde uvedl, že „pan Č. skočil na F. nějakou zbraní, nevím jakou, a pak jsem dostal pecku do hlavy“. Obviněný má za to, že měl odvolací soud oba poškozené opětovně vyslechnout za účelem zjištění, který z útočníků je napadl. Podle obviněného i výpověď poškozeného F. K. z téhož hlavního líčení odpovídá jeho změněné verzi, protože tento poškozený uvedl, že jej nenapadl stejný pachatel jako jeho bratra, ale „ten druhý“. Uvedené skutečnosti však soudy řádně nehodnotily, neboť bez podkladu ve výsledcích provedeného dokazování jen spekulativně uzavřely, že obviněný byl pro změnu výpovědi veden až po smrti spoluobviněného snahou pro sebe dosáhnout mírnější právní kvalifikace. Proto podle obviněného bylo nutné, aby soudy opětovně především J. K. vyslechly a vzniklé nesrovnalosti odstranily.

7. Kromě těchto námitek obviněný brojil i proti naplnění všech znaků pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy. V rámci své nové obhajoby tvrdil, že

měl být popis skutku i jeho právní posouzení omezeno jen na poškozeném J. K., protože na poškozeného F. K. neútočil. Podle jeho přesvědčení však nešlo o pokus zločinu vraždy, ale čin měl být posouzen jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, či těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, anebo pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, popřípadě k § 173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.

8. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 6 To 37/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 2 T 3/2022, a přikázal, aby soudy věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že podané dovolání kopíruje dosavadní obhajobu obviněného, s níž se soudy již správně vypořádaly a přiléhavě reagovaly na jeho výhrady, které nyní totožně uplatňuje v dovolání, což zpravidla vede k závěru o zjevně neopodstatněném dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

10. K požadavkům obviněného na použití jiné právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že jde o povšechné konstatování bez konkrétních důvodů objasňujících opodstatněnost takové změny právního posouzení, vyjma obecného tvrzení, že se soudy těmito možnostmi řádně nezabývaly. Naopak shledal, že soudy vyhodnotily jednání obviněného jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy zcela důvodně s tím, že šlo o útok na hlavu člověka ocelovou mačetou ranami velké intenzity, při němž reálně mohlo dojít k usmrcení obou poškozených, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K vyloučení posouzení skutku jako zločinu zabití poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Nedomy, podle něhož nebyla prokázána žádná skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozených. Dovolání je převážně založeno na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového hodnocení důkazů dospěly, což svědčí o tom, že jde o námitky, které nedopadají na žádný dovolací důvod. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená odvolacím soudem, že jedinou osobou útočící na poškozené mačetou byl obviněný, plyne z mnoha ve věci zajištěných důkazů (viz bod 10. a násl. odůvodnění rozsudku), k nimž připomněl důvody, pro které účelové změně výpovědi obviněného neuvěřil a s ohledem na vypjatou situaci a brutální způsob napadení sečnou zbraní korigoval i protichůdná vyjádření poškozených.

11. Neztotožnil se s obviněným zpochybňovanou úplností provedeného dokazování a k zamítnutí návrhu na jeho doplnění výslechem svědkyně N. Š. uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice výslovná zmínka ohledně toho, jak se odvolací soud s tímto návrhem vypořádal, chybí, avšak z obsahu rozhodnutí jasně vyplývá, že dokazování realizované soudem prvního stupně bylo úplné a nevyžadovalo žádného doplnění. Navíc svědkyně N. Š. již byla ve věci vyslechnuta v přípravném řízení, přičemž její výpověď soud prvního stupně přečetl podle § 211 odst. 1 tr. ř. se souhlasem stran. Nelze tudíž dojít k závěru, že by mohlo jít o opomenutý důkaz nebo o porušení práva na spravedlivý proces.

12. V závěru vyjádření státní zástupce konstatoval, že soudy dospěly ke korektním skutkovým zjištěním, odpovídajícím způsobem je právně posoudily, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o podaném dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

13. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

16. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda vznesené argumenty jsou důvodné.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

VI. K námitkám obviněného

20. Podle obsahu podaného dovolání obviněný namítal nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, a to s ohledem na jím změněnou výpověď, když po smrti spoluobviněného K. Č., zesnulého 4. 4. 2023, začal dne 25. 4. 2024 mimo hlavní líčení tvrdit, že mačetou nenapadl poškozeného F. K., a soudům vytýkal, že s ohledem na takto jím odlišně uváděné skutečnosti řádně neobjasnily všechny rozhodné skutečnosti a dostatečně neposoudily podle něj obsahově shodné výpovědi poškozených. V důsledku toho má za to, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci u napadení poškozeného F.

K., skutková zjištění považuje za neúplná, přestože se soudy řádně nevyhodnotily, že poškození potvrzují verzi obviněného, že na F. K. útočil K. Č. Nedůvodně odmítly provést jím navržený výslech N. Š. V těchto výhradách Nejvyšší soud shledal soulad s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný jimi vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto posuzoval jejich důvodnost.

21. Vzhledem k tomu, že podstatnou námitkou obviněného je postoj soudů k jím změněné výpovědi, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pro posouzení tohoto postoje obviněného soudy důvodně vycházely z celého průběhu trestního řízení a okolností, za kterých k uvedené změně jeho výpovědi došlo. Pro své závěry braly do úvahy celý proces dokazování, do něhož promítly všechny rozhodné skutečnosti, které teprve ve své celistvosti a vzájemných souvislostech vedly soud k utváření konečného úsudku o věrohodnosti tvrzení sdělovaných v jeho jednotlivých fázích nejen obviněným, ale i dalšími aktéry včetně poškozených.

Proto je vhodné jen pro úplnost připomenout, že soud prvního stupně v bodě 14. až 18. svého rozsudku konstatoval vzájemné vazby mezi ním a poškozenými a další pro závěry o vině významné skutečnosti. Bral do úvahy obsahovou stránku obviněným uváděných skutečností o průběhu činu (srov. bod 28. rozsudku), jak jej popsal v původním hlavním líčení, kde mimo jiné rozvedl i to, jak poté, co napadl mačetou, kterou si přinesl, J. K., si „přehodil mačetu do pravé ruky a použil ji proti F., kterého třikrát, čtyřikrát seknul, viděl, že si chránil hlavu, cíleně mu mířil na ruce“.

V dalších bodech se soud zabýval změněnými výpověďmi obviněného (viz body 29., 30.), v nichž uváděl, že poškozeného F. K. napadl mačetou obviněný K. Č., a následně se těmito změnami zabýval v souvislosti s konkrétními okolnostmi plynoucími z obsahu spisového materiálu – viz zejména bod 32., kde vysvětlil, i s ohledem na časové souvislosti, že k uvedené podstatné změně výpovědi obviněného došlo mimo hlavní líčení dne 25. 4. 2024, přitom se opakované hlavní líčení (tzn. poté, co byla věc zrušena a vrácena za účelem zpracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného) konalo dne 13.

2. 2024, a u něj obviněný ještě k věci nic nedodával. Změna ve výpovědi následovala až poté, co již odsouzený spoluobviněný K. Č. dne 4. 4. 2023 zemřel. Soud se zabýval i obhajobou obviněného týkající se dopisu, který ještě před smrtí K. Č. zaslal soudu (údajně omylem) namísto faráři (viz č. l. 1260 spisu), v němž měl skutek popsat tak, jak jej popisoval po změně své výpovědi (viz bod 33.), k němuž soud poukázal na nelogičnost vysvětlení obviněného. Po obsahové stránce zkoumal i jednotlivé výpovědi obviněného v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, a to jak výpovědi spoluobviněného K.

Č., jak ji podával v původním řízení (viz bod 34.), tak i poškozených (srov. body 38. až 41.), a zejména věcných poznatků plynoucích z provedených expertíz, z nichž se podává, že na místě činu byla nalezena jen jedna mačeta, na níž byly zjištěny krevní stopy obou poškozených a genetické stopy odpovídající DNA jen obviněného. V nově uplatněné obhajobě reagoval i na to tvrzení obviněného, že tato jeho nová verze koresponduje s výpověďmi obou poškozených, že byli napadeni dvěma osobami, tím že tato svědectví nebyla souladná ani s původní, ani s novou verzí obhajoby obviněného, což soud vysvětil rozrušením obou poškozených, jejich psychickým vypětím a tomu, že J.

K. měl po napadení mačetou oči zalité krví a neviděl (srov.

body

43. až 45. rozsudku). Soud se zabýval i dalšími ve věci provedenými důkazy, které dával do souvislosti se všemi rozhodnými skutečnostmi (viz body 47. až 60. rozsudku). Uvedené změny ve výpovědi obviněného a ve vztahu k nim učiněné závěry soudu prvního stupně posuzoval i odvolací soud z podnětu obdobných námitek obviněného uvedených v odvolání, jimž z důvodů konkrétně rozvedených v bodě 17. svého usnesení nevyhověl, neboť v úvahách soudu prvního stupně vady neshledal, a podpořil jejich správnost a logickou provázanost s výsledky provedeného dokazování.

22. Nejvyšší soud uvedené stručně shrnuté skutečnosti plynoucí z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí uvádí s důrazem na to, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není, a ani nemůže být, aby sám posuzoval důkazy ani přehodnocoval ty, které provedly soudy nižších stupňů, ale je povinen zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto jeho úkolem je posuzovat, zda proces dokazování a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle. V tomto kontextu v posuzované věci postup soudu prvního stupně v rámci hodnocení zajištěných důkazů nevykazuje nedostatky, které by svědčily o jednostranném hodnocení důkazů nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Naopak je třeba dojít k závěru, že soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

23. Objektivní postup soudu prvního stupně při posuzování změny výpovědi obviněného je patrný z toho, že se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, posuzoval výpovědi obviněného v jejich průběhu, a to samostatně i v souvislostech s dalšími provedenými důkazy a přesvědčivě zdůvodnil, proč této jeho nové verzi neuvěřil (viz zejména body 10. až 12. a 22. až 45. rozsudku).

24. Nejvyšší soud neshledal v posuzované věci takové skutečnosti, na jejichž základě by mohl obviněnému přisvědčit v tom, že se soudy nevypořádaly se svědeckými výpověďmi poškozených, kteří podle něj jeho novou verzi o dvou útočnících zcela potvrdili, a že je to právě jeho nová výpověď, která s nimi koresponduje. Soud prvního stupně, který zaznamenal jisté náznaky toho, že na poškozeného F. K. podle jeho výpovědi zaútočil i K. Č., podle výsledků provedeného dokazování vysvětlil, že skutečnost, že by jej namísto obviněného napadl mačetou, neplyne ani z obsahu podaných výpovědí ani z dalších důkazů, a poukázal na různé momenty ve výpovědích poškozených, které s ničím, co vyplynulo z jiných výsledků dokazování, nekorespondují, přičemž doložil, z jakých důvodů jsou svědectví poškozených ne zcela objektivní (viz body 37.

až 45. rozsudku). Rozhodné však bylo, že poškození se ani v rámci svých výpovědí neshodovali na tom, jak měl údajný druhý útočník útočit, či poškozeného napadat. S ohledem na překvapivost a hrůznost situace nemuseli být poškození schopni zaznamenat objektivně všechny detaily útoku. Za rozhodné je třeba považovat i to, že soud konstatoval, že svědectví poškozených není plně souladné ani s novou verzí obviněného, kdy poškozený F. K. tvrdil, že byl jeho bratr napaden dvěma útočníky, z nichž každý měl mačetu (srov. bod 44.

rozsudku), když podle soudu dvě mačety vylučovalo odborné vyjádření z odvětví biologie a genetiky, podle něhož byli oba poškození napadeni jednou mačetou, na jejímž pouzdře se našly stopy, které se shodovaly pouze s profilem DNA obviněného (viz bod 53. rozsudku). Soud reagoval (viz body 43. a 44. rozsudku) i na to, že poškozený J. K. uvedl, že poté, co mu K. Č. stříkl slzotvornou látku do obličeje, „šel po F.“, tím, že k tomuto sdělení poškozený nebyl schopen upřesnit, jakým způsobem měl K. Č. proti jeho bratrovi zaútočit.

Sám totiž uvedl, že v ten moment již nic pro utrpěné zranění neviděl, protože jej v tu chvíli obviněný „praštil něčím železným do hlavy“, a závěr o napadení bratra K. Č. učinil ze skutečnosti, že jeho bratr „začal strašně řvát“, důvod tohoto křiku však již sám pozorovat nemohl (srov. č. l. 560 spisu).

25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým závěrům nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo provedeno plně při zachování všech zákonných pravidel. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V procesu hodnocení zajištěných důkazů nelze spatřovat takové nedostatky, které by svědčily o jejich jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

26. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tím, že by dokazování bylo neúplné a odvolací soud pochybil, jestliže nevyhověl návrhu obviněného na výslech svědkyně N. Š., případně, že tento postup dostatečně neodůvodnil. V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba připustit, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl výslovně, jak na uvedený návrh obviněného reagoval, avšak podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2024 o odvolání obviněného odvolací soud o tomto návrhu rozhodl tak, že jej zamítá (srov. č. l. 1562 spisu). Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že z obsahu zvukového záznamu pořízeného o veřejném zasedání (CD-R založeno na č. l. 1563 spisu) plyne, že předseda senátu k tomuto zamítnutí uvedl, že návrh na provedení výslechu svědkyně N. Š. by byl nadbytečný, neboť by z něj nebylo možné získat žádné zásadní skutečnosti pro posouzení věci (viz minuta 0:27:55 a násl. záznamu). Ze stejného důvodu zamítl i opětovné návrhy na provedení výslechů poškozených, se kterými se nadto již přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně (srov. bod 42. až 45. rozsudku).

27. K uvedenému postupu, v němž Nejvyšší soud neshledal podstatné nedostatky, navíc doplňuji, že s ním souhlasí a dodává, že svědkyně N. Š. již byla v posuzované věci vyslechnuta. V přípravném řízení popsala, co o věci věděla, a její výpověď byla před soudem přečtena postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., k čemuž dal obviněný souhlas. Je tedy zjevné, že předmětný důkaz ve věci byl proveden a obviněný měl možnost se k němu vyjádřit. Rovněž soud mohl posoudit obsah tohoto důkazu a konfrontovat jej s ostatními ve věci učiněnými zjištěními a měl proto možnost uvážit i jeho význam a smysl pro další řízení.

Jestliže obviněný výslech svědkyně požadoval provést znovu, činil tak bez toho, aby uvedl nové skutečnosti, které by bylo třeba objasnit jejím opětovným výslechem mimo těch, o nichž již dříve vypovídala. Z těchto důvodů neuvedení výslovného odůvodnění zamítnutí návrhu na její výslech ve vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu lze sice považovat za určitou nedůslednost, protože soud měl konkrétní důvody uvést nejen ústně při veřejném zasedání, ale měl je zanést i do písemné podoby rozhodnutí, avšak nejde o vadu v intenzitě opomenutého důkazu.

28. Nejde ani o tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2.

7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15.

5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.

29. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, proto soud postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

30. Soud se uvedeným způsobem návrhem zabýval, a proto nejde ani o nedůvodně neprovedený důkaz ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 624/2023). Ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění nesvědčí o tom, že by šlo o důkaz, který nebyl nedůvodně proveden, protože soud se jím zabýval a rozhodl o něm. Z vysvětlení předsedy senátu odvolacího soudu u veřejného zasedání je zjevné, že byla splněna i důvodnost pro jeho odmítnutí.

31. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v posuzovaném dokazování nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu dospěl k závěru, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení zásad spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces. Pravidla spravedlivého procesu proto v této věci nebyla porušena, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

32. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože Nejvyšší soud ve skutkových zjištěních neshledal vytýkané vady, mohl posuzovat výhrady obviněného učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to se zřetelem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

33. Výhrady zaměřené proti použité právní kvalifikaci se týkaly podle obviněným jen velice obecně vytknuté vadnosti použité právní kvalifikace pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. a), j) tr. zákoníku, neboť konkrétní důvody neuvedl, když pouze tvrdil, že se žádný ze soudů nevypořádal s tím, že by mohl být jemu za vinu kladený čin posouzen podle jiného ustanovení trestního zákoníku. Obzvláště k tomu poukazoval na možnost věc posoudit jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vedle toho uvedl i další trestné činy, o něž by mohlo jít, a to těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, anebo pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, popřípadě pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pro takto obecně konstatovanou námitku může uvést, že podstatné bylo, zda obviněný naplnil znaky toho trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože v takovém případě již není namístě zkoumat, zda šlo o jiný trestný čin.

34. Pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky, avšak k jeho dokonání nedošlo. Zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je pak charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje.

Pokusu tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo tedy možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak o úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce, která vyjadřuje psychický vztah pachatele, jenž nelze přímo pozorovat, je u pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným.

35. V posuzované věci soudy shledaly, že obviněný jednal podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, tedy věděl, že způsobem, jakým na poškozené útočil, jim může způsobit smrt, a pro případ, že takový následek nastane, s tím byl srozuměn (srov. bod 64. rozsudku). Uvedený závěr soudy obou stupňů učinily podle všech ve věci učiněných zjištění, mimo jiné i s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Bc. Milana Votavy, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž popsal povahu poranění i intenzitu násilí, která k jejich vzniku byla nutná, i povahu dalších možných následků, k nimž s ohledem na razanci útoku a charakter použité zbraně mohlo dojít, a uvedl i výčet hrozících poranění, která mohla oběma poškozeným přivodit smrt (srov. bod 55. rozsudku). Rozhodné bylo, že obviněný každému z poškozených zasadil rány opakovaně, a to do oblasti hlavy, případně horní části těla, kde jsou uloženy pro zachování života důležité orgány. Nalézací soud přiléhavě k povaze zbraně i intenzitě útoku, jakož i zejména u J. K. fakticky vzniklého devastačního zranění v oblasti obličeje, uvedl, že k usmrcení poškozených nedošlo jen díky pouhé příznivé shodě okolností (viz bod 64. rozsudku). Soudem prvního stupně vyjádřené úvahy k zavinění svědčí o tom, že obviněný vedl útok cíleně na hlavu poškozených, kterou u J. K. velmi závažně zasáhl s natolik potřebnou razancí a vehemencí, že mu poškodil skelet hlavy. Na srozumění obviněného se způsobením smrtelného zranění usuzoval navíc i z povahy celého chování obviněného vůči poškozeným a konfliktu, který započal s cílem zajistit si majetkový prospěch, kdy za tím účelem i dříve poškozeného spoutal a spoutaného vezl vozidlem. Při vstupu do domu poškozených měl již u sebe mačetu, kterou na ně zaútočil. Soud zvažoval jak skutečnosti bezprostředně předcházející samotnému útoku, tak i jeho vlastní průběh. Vycházel z charakteru předmětu, kterým obviněný proti poškozeným útok vedl, a rovněž z jeho velké intenzity, kterou zjistil ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Bral do úvahy obranu zejména poškozeného F. K., který se útoku obviněného bránil rukama. Skutečnost, že výsledkem nebylo takové zranění, které by vedlo ke smrti poškozených, soud přičítal shodě šťastných náhod, mimo jiné i obraně poškozených a včasnému přivolání lékařské pomoci, což bylo na obviněném nezávislé, avšak jak použitá zbraň, tak i způsob vedených útoků i jejich četnost, směřovaly ke smrti poškozených, s níž byl obviněný srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

36. Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi významnými z hlediska správnosti právního posouzení činu obviněného rovněž zabýval a v bodech 19. a 20. přezkoumávaného usnesení se věnoval i obhajobě obviněného dotýkající se intenzity a povahy útoku i okolnostem, které jej k tomuto jednání vedly. Dostatečně vysvětlil, proč potvrdil závěr soudu prvního stupně o správnosti použité právní kvalifikace.

37. Nejvyšší soud na podkladě těchto závěrů námitky obviněného, že soudy měly v činu mu kladeném za vinu spatřovat jiný trestný čin, neshledal důvodnými. Závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech, z nichž vzešly, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Soudy své úvahy sice koncipovaly relativně stručně, avšak podle zásad správného myšlení a vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

38. K obhajobě obviněného je třeba uvést, že při závěru o tom, že naplnil po všech stránkách znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, se již nebylo nutné zabývat tím, zda se mohlo jednat o jiný zvažovaný trestný čin. Bylo-li prokázáno, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu způsobit poškozeným smrt, nebylo důvodu zvažovat možnost posouzení činu jako dokonaného trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 tr. zákoníku nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je tedy v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění nemohlo jít ani o jiným navrhovaný delikt, protože o pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, popřípadě podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, může jít jen tehdy, kdyby byl následek smrti způsoben nedbalostní formou zavinění, což v posuzované věci, jak bylo vysvětleno výše, prokázáno nebylo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2191). Jestliže tedy pachatel jednal úmyslně, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, přičemž jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže je vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 3 To 19/91).

39. Uvedené jednání nemohlo být posouzeno ani jako pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ve vztahu k vraždě se tedy jedná o privilegovanou skutkovou podstatu, prostřednictvím které se mírněji postihují případy, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí za některé z privilegujících okolností (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1900). Spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.

K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh tr.).

Žádná takto vymezená hlediska ve zkoumané věci zjištěna nebyla, neboť obviněný jednal se zištným záměrem, který promyslel a realizoval cílevědomě a tato jeho snaha se promítla až do útočného počínání vůči bezbranným poškozeným, a proto se ani o tuto právní kvalifikaci v daném případě jednat nemohlo.

40. Všechny výše uvedené skutečnosti dostatečně doložily správnost závěru soudů obou stupňů, že činem obviněného byly naplněny všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. a), j) tr. zákoníku, neboť obviněný proto, aby pro sebe získal majetkový prospěch, útokem mačetou proti dvěma osobám současně směřoval k tomu, aby poškozené úmyslně usmrtil, k čemuž však díky příznivé shodě okolností a dalším skutečnostem nezávislým na vůli obviněného nedošlo, a proto, pokud jde o tento následek, nebyl dokonán.

VII. Závěr

41. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, a bylo správně právně posouzeno.

42. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 2. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu