8 Tdo 444/2023

8 Tdo 444/2023-1164

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2023 o dovolání obviněné M. R., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněného V. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 7 To 298/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 120/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Obvinění M. R. a V. P. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný” a „obviněná“) byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 T 120/2013-1046, uznáni vinnými, a to obviněná M. R. přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců a obviněný V. P. byl rovněž uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. O povinnosti obviněných k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 7 To 298/2021-1096, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou M. R. uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) ji podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců, obviněný V. P. byl rovněž uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. O povinnosti obviněných k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněná M. R. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s argumentací, že k určení její trestní odpovědnosti nemůže postačovat pouze vysoká míra pravděpodobnosti, když nebylo prokázáno, jaké bakterie a jakým způsobem byly zaneseny do organismu poškozených. Dále uvedla, že nebyla nade vší pochybnost prokázána příčinná souvislost mezi vykonaným zákrokem a přenosem bakterií, přičemž poukázala na závěry znaleckých posudků a uvedla, že závěry znaleckých posudků nejsou jednoznačné a v řadě otázek si i odporují.

Rovněž uvedla, že se soudy nižších stupňů opřely o závěry Krajské hygienické stanice v XY a znaleckého posudku Znaleckého ústavu Nemocnice XY, aniž by se dostatečně vypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi. Obviněná má také za to, že vzorky zajištěné při kontrole Krajskou hygienickou stanicí v XY ze dne 7. 7. 2010 nelze vztáhnout na hygienickou situaci v den zákroku, tedy osm dní předem, přičemž soudy se s danou skutečností dostatečně nevypořádaly. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

4. Obviněný V. P. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že při posuzování epidemiologické situace v době zákroku nelze vycházet ze závěrů hygienické kontroly a bakteriologických stěrů provedených o osm dnů později, přičemž nedodržení hygienických předpisů v den provedení zákroku neprokazuje jediný ve věci provedený důkaz. V této souvislosti poukázal na jednotlivé závěry některých znaleckých posudků, ze kterých dle obviněného mimo jiné vyplývá, že nelze dovozovat souvislost mezi bakteriemi náleznými na pracovišti o osm dnů později a zdravotními obtížemi poškozené, a že cesta vstupu bakterií do organismu poškozené bude vždy pouhou spekulací.

Dále uvedl, že existují dva reálné způsoby, jak mohlo ke vzniku zdravotních komplikací dojít, a to při provedení gynekologického zákroku, za který odpovídal, nebo při podání anestezie, za což již neodpovídá, přičemž ani jednu cestu nelze s jistotou vyloučit a mělo tak být postupováno v souladu se zásadou presumpce neviny. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily a odůvodnili jednotlivé ve věci provedené znalecké posudky, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž uvedl, že znalecký posudek Nemocnice XY neměl být v části zpracované MUDr.

Roháčovou vůbec připuštěn jako důkaz, jelikož lze mít oprávněnou pochybnost o nepodjatosti dané znalkyně. Dále vyjádřil své přesvědčení, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jelikož nebylo zjištěno, jaké bakterie způsobily zdravotní postižení poškozené a nelze tak dovozovat, zda jsou pro lidský organismus velmi nebezpečné a zda reálně mohly toxický šok u poškozené způsobit, jak je uvedeno v popisu skutku. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, nebo aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolaní uvedl, že výtky mířící do skutkových zjištění a do oblasti dokazování, nejsou opodstatněné, když obviněným jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly ve věci hodnoceny důkazy, jakou váhu soudy kladou na znalecké posudky a stanoviska znalců svědčících o jejich vině, či s tím, jak soudy interpretovaly závěry zkoumání Krajské hygienické stanice v XY a jak vyhodnotily vznik a původ zdravotních obtíží poškozených. V této souvislosti uvedl, že ve věci není dán zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, přičemž učiněná skutková zjištění mají podklad v provedeném dokazování, a to především v závěrech ústavního znaleckého posudku Nemocnice XY, se kterým pak korespondují i závěry z kontroly provedené Krajskou hygienickou stanicí v XY a závěr o vině obviněných nachází oporu i v dalších znaleckých posudcích a odpovídá mu též povaha a nástup zdravotních problému poškozených. Státní zástupce se dále vyjádřil k jednotlivým výtkám obviněných a uvedl, že byť hygienická kontrola proběhla až 7. 7. 2010, tak velice dobře svědčí o nevyhovujících poměrech na lékařském pracovišti a vyvrací výpovědi svědků o bezvadném pořádku a hygieně na pracovišti. Dále uvedl, že vytýkat podjatost MUDr. Roháčové je bezpředmětné, jelikož minulý kolegiální vztah bez dalšího podjatost nezakládá a obviněný nikterak nepopisuje, či nenamítá ani případnou osobní rovinu, která by podjatost založit mohla. Poukázal také na to, že soudy rovněž dostatečně a správně reagovaly na jednotlivé znalecké posudky, přičemž věc posuzovaly komplexně i z hlediska dalších ve věci provedených důkazů. Rovněž konstatoval, že obvinění své výhrady mířící do oblasti hmotně právního posouzení budují zejména na své představě o skutkovém ději, přičemž bylo objektivně zjištěno, že obvinění řádně nedbali o hygienu na inkriminovaném pracovišti, ač to bylo jejich povinností, a že poškozené se nakazily v důsledku zanedbání hygieny na daném pracovišti. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

12. Obvinění svoji argumentaci převážně vtělili v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo a že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněných spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení primárně nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněných (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. S ohledem na skutečnost, že obvinění svoji argumentaci v převážné míře založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného V. P. o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud obviněného upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněných zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovali mj. na to, že nelze vycházet ze závěrů hygienické kontroly provedené o osm dní později; znalecké posudky si rozporují; soud vzal v potaz pouze znalecké posudky svědčící o jejich vině; přesná příčina obtíží poškozených nebyla zjištěna; způsob cesty přenosu je pouhou spekulací; k přenosu mohlo dojít i nitrožilním vstupem při anestezii; řada svědků potvrdila jednoznačně dodržování hygienických postupů; lze mít oprávněnou pochybnost o nepodjatosti znaleckého ústavu Nemocnice XY; nebylo zjištěno, o jaké bakterie se jednalo a nelze tak dovozovat jejich nebezpečnost atd.].

S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 63. – 68. svého rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že „Jejich obhajoba je dle názoru soudu vyvrácena zejména ústavním znaleckým posudkem zpracovaným Znaleckým ústavem Nemocnice XY v oboru zdravotnictví a to konkrétně předsedou komise primářem MUDr. Michalem Beranem, Ph.D. (obor soudního lékařství) a členy komise primářem MUDr. Hanou Roháčovou, (obor infekční lékařství), MUDr.

Pavlínou Marešovou (obor gynekologie a porodnictví), MUDr. Miroslavou Podzimkovou (obor hygiena a epidemiologie) a MUDr. Ivanem Procházkou (obor soudní lékařství) a jeho doplňkem ze dne 6. 11. 2017. Ústavní znalecký posudek pak v řízení před soudem obhajovaly MUDr. Marešová, MUDr. Roháčová a MUDr. Podzimková. Doplněk pak obhajovaly MUDr. Roháčová a MUDr. Krupková. Tento znalecký posudek byl ve věci zpracován již v přípravném řízení (doplněk pak v řízení před soudem prvního stupně), neboť závěry znaleckým posudků zpracovaných ve věci znalci MUDr.

Čepickým (obor zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví) dospěl k jiným závěrům než zbylí znalci, konkrétně MUDr. Jiří Valenta (obor zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče) dále MUDr. Alena Lobovská (obor zdravotnictví, odvětví infekčního lékařství) a MUDr. Andrea Vlčková (obor zdravotnictví, odvětví soudního lékařství)...V podrobnostech lze opětovně odkázat na závěry jednotlivých posudků a jejich vzájemné dílčí rozpory, uvedené výše. Z důvodu těchto rozporů byl zcela správně již v přípravném řízení zadán Ústavní znalecký posudek, jehož závěry jsou rovněž podrobně rozvedeny výše...Ve svých vyjádřeních před soudem, dospěl znalecký ústav k jednoznačným závěrům a to i po zhodnocení všech dalších posudků, které si nechal zpracovat obžalovaný P., které lze v souhrnu charakterizovat tak, že vinou nedostatečné hygieny v předmětném gynekologickém centru došlo u čtyř poškozených pacientek operovaných v jeden den k rozvinutí syndromu orgánového selhání tzv.

SIRS...K rozvinutí toxického šoku došlo s největší pravděpodobností ranou plochou při operacích jednotlivých pacientek, kdy k toxoinfekci došlo v důsledku pochybení ze strany provozovatele G. a to nedostatečným provozním zajištěním úklidu, dezinfekce, sterilizace zákrokového sálku. Povinnost k těmto úkonům musí být dány hygienickým provozním řádem oddělení se jmenováním odpovědných osob a tyto nebyly řádně dokumentovány. Skutečnosti zjištěné kontrolou KHS prokázaly závažné nedostatky v hygienickém režimu sálku včetně nálezu patogenních a podmíněně patogenních bakterií s časovým odstupem osmi dnů.

V době výkonů u postižených pacientek s ohledem na tato zjištění lze předpokládat s vysokou pravděpodobností výskytu obdobných mikrobiálních nálezů a režimových nedostatků, které se podílely na vzniku infekčních potíží po výkonu...V průběhu hlavního líčení pak vyšlo dále najevo, že použité nástroje ze síta byly nejprve umývány a poté umisťovány do dezinfekčního roztoku, což je chybný postup neboť takovým postupem se vytváří aerosol obsahující sporující mikroby, což vede ke zvýšení pravděpodobnosti infikování pacientek v prostředí gynekologického centra.

Ve vztahu k námitkám obviněných ohledně hodnocení důkazů, které by měly svědčit v jejich prospěch, nelze přehlížet např. skutečnosti zmíněné soudem prvního stupně k otázce znaleckého posudku SZÚ a závěrům, kterých se obvinění dovolávali. Dále je třeba znovu zmínit, že znalecký posudek Státního zdravotního ústavu je soudem formálně považován za znalecký posudek, který má zákonné náležitosti, ale není přesvědčivý, neboť neobsahuje v podstatě žádné odůvodnění, ale pouze soudy o tom, že obžalovaní za zdravotní potíže poškozených nenesou odpovědnost, tak jak je podrobně rozvedeno shora.

Soud se pokusil uvedené nedostatky posudku SZÚ odstranit výslechem M., což se však nepodařilo, její výpověď soud utvrdila v závěru o naprosté nepřesvědčivosti posudku a amaterismu při jeho zpracování...Ve věci je tedy nadále jediný přesvědčivý posudek znaleckého ústavu, který není jiným posudkem jiného znaleckého ústavu nijak zpochybněn, a proto se soud zcela logicky přiklonil k závěrům obou posudků Znaleckého ústavu nemocnice XY. Závěry jejich posudku jsou pak velmi logicky odůvodněny okolnostmi, které vyplývají ze shora podrobně rozvedených okolností, na základě kterých došlo k učinění závěrů znaleckého ústavu...pokud by došlo k infekci nitrožilně, tak se všichni znalci shodli na tom, že by reakce nejpravděpodobněji byla okamžitá, což však v daném případě nenastalo a to ani u jedné ze všech čtyř poškozených.

Proto se i soudu jeví nejpravděpodobnější nejednoduší verze, tedy, že v důsledku dlouhodobě neutěšené hygienické situace, která je objektivizována po provedení kontroly KHS XY v důsledku čehož došlo ke kontaminaci a zavlečení infekce ranou plochou, když pokud by došlo ke kontaminaci přes žílu, je velmi pravděpodobné, že by se přenos toxinů projevil ihned, a nikoliv s odstupem desítek minut, jak nastalo u všech poškozených...Námitka podjatosti Znaleckého ústavu Nemocnice XY ve vztahu k znalkyni MUDr.

Lobovské, která byla zaměstnána ve znaleckém ústavu do poloviny roku 2005, byla kategoricky odmítnuta jak znaleckým ústavem, tak znalkyní Lobovskou. S ohledem na velký odstup doby od ukončení jejího pracovního poměru do zpracování prvního ústavního znaleckého posudku v soudu nevyvolává žádné konkrétní pochybnosti, dle kterých by bylo možné dovodit jakoukoliv pochybnost o nepodjatosti znaleckého ústavu a znalkyně MUDr. Lobovské. Námitka obžalovaného tedy není podložena žádnými konkrétními okolnostmi, které by takové obavy mohly reálně vzbuzovat, když od ukončení pracovního poměru od doby zpracování prvního posudku znaleckým ústavem uplynulo téměř osm let...Svědecké výpovědi jejich zaměstnanců pak soud hodnotil jako nevěrohodné, neboť se nejedná o osoby, které jsou obžalovaným jako zaměstnanci zavázáni a jsou jako jejich zaměstnanci závislí na příjmech z pracovní činnosti prováděné pro obžalované.

Proto soud k jejich tvrzení o nepravdivosti použití jednoho síta pro dvě pacientky hodnotil s rezervou a přihlédl zejména k subjektivnímu přiznání obžalovaných při jednání s KHS...Právě v důsledku subjektivního pochybení obou obžalovaných jako provozovatelů gynekologického centra, které spočívalo v nezajištění hygieny, použití prošlých hygienických a dezinfekčních prostředků v kombinaci s chybným postupem ve vztahu k použití dvou sít pro jednu pacientku a v kombinaci s chybným hygienickým postupem při nakládání s použitými nástroji jak je shora uvedeno, došlo k rozvinutí toxického šoku u čtyř poškozených pacientek...Tento závěr soudu pak opakovaně potvrzuje i Znalecký ústav Nemocnice XY a nemění na něm nic ani skutečnost, že později byly na stejném místě operovány jiné pacientky, u nichž uvedené stavy nenastaly, když o této skutečnosti byl znalecký ústav Nemocníce XY informován a na svých závěrech ničeho nezměnil...

atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 81. – 102. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Nelze dále přehlédnout, že závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu Nemocnice XY jsou ve shodě se závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví infekční lékařství, doc. MUDr. Aleny Lobovské, CSc., ale navazuje i na znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, MUDr.

Jiřím Valentou. Znalkyně doc. Lobovská, CSc., potvrdila, že je vysoce pravděpodobné, že zjištěné bakterie způsobily potíže diagnostikované u poškozených D. F., E. N., V. L. a M. O., kdy odpovídá časový odstup od gynekologických výkonů, ke kterým je nepochybný vztah...Časová souvislost mezi zjištěním bakterií a infektů v prostředí gynekologické ordinace a provedenými gynekologickými výkony dne 29. 6. 2010 je podle znalkyně nesporná...Znalec MUDr. Valenta uvedl, že vzhledem ke klinickým projevům komplikací u všech poškozených pacientek a diagnóze stanovené v případě postižených D.

F. a E. N.

se jednalo s vysokou pravděpodobností o zanesení toxoinfekčního agens do oběhu poškozených, kdy k tomu mohlo dojít ranou plochou při gynekologických výkonech (nesterilní nebo kontaminované pomůcky)...Soud prvního stupně zcela odůvodněně nevycházel ze znaleckých posudků předložených podle § 110a tr. ř. stranou trestního řízení...Znalecký posudek Státního zdravotního ústavu lze sice po doplnění nezbytných náležitostí již po formální stránce považovat za znalecký posudek, který má předepsané zákonné náležitosti, avšak i přesto, že se jedná o znalecký posudek znaleckého ústavu, není znaleckým posudkem přesvědčivým, jelikož v zásadě neobsahuje žádné odůvodnění, ale v podstatě jde jen o soudy zpracovatele o tom, že obžalovaní za zdravotní obtíže poškozených nenesou žádnou odpovědnost, přičemž nepřesvědčivost tohoto znaleckého posudku se nepodařilo odstranit ani výslechem MUDr.

Mackové, která před soudem prvního stupně u hlavního líčení za zpracovatele stvrdila závěry předmětného znaleckého posudku, jak správně konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Znalecký posudek doc. MUDr. Dostála uvádí některé skutečnosti, kterými rozporuje příčinnou souvislost gynekologického výkonu s následnými obtížemi poškozené E. N., nicméně neuvádí žádný jednoznačný fakt, který by toto opět jednoznačně mohl vyloučit...Znalecký posudek MUDr. Uvízla je poměrně strohý, čítá toliko 1,5 stránky a vyslovuje pouze závěr, že jednoznačnou a velmi pravděpodobnou souvislost mezi ranou plochou a rozvojem toxického šoku nelze dovodit, aniž tento svůj učiněný závěr podložil jednoznačnými fakty.

V další části svého posudku znalec „učebnicovým postupem“ vysvětluje další dvě cesty vstupu bakteriální infekce, 1. ranou plochou, 2. nitroděložním vstupem, opětovně bez jakýchkoliv souvislostí s nyní projednávaným případem...Ohledně znaleckého posudku znalce MUDr. PhDr. Pavla Čepického je třeba konstatovat, že jmenovaný znalec je znalcem jmenovaným pro odvětví gynekologie a porodnictví, tudíž je zjevné, že konstatováním uvedeným ve znaleckém posudku o tom, že infekce vnikla do organismu nejspíše v souvislosti s anestezií, ať již nitrožilní cestou nebo cestou dýchací, překročil své kompetence znalce...Co se týče ústavního znaleckého posudku vypracovaného Státním zdravotním ústavem, tak sice nespornou skutečností je, že tento znalecký ústav vyhověl svými odpověďmi na položené otázky zadavateli, obžalovanému P., na straně druhé nelze přehlédnout, že se jedná o znalecký posudek „ústavní“, který by měl danou problematiku řešit podrobněji a daleko sofistikovanějším způsobem, než jak tomu bylo v daném případě, kdy ústavní znalecký posudek znaleckého ústavu Státního zdravotního ústavu není vskutku obsáhlý.

Odečtou-li se hlavička, dotazy, soupis dokumentace a znalecká doložka, pak vlastní posudek obsahuje toliko jeden a půl stránky.

Pro svoji stručnost tak tento posudek postrádá znaky přezkoumatelnosti, jelikož znalecký ústav de facto jen odpověděl na zadané otázky, aniž by současně v ústavním znaleckém posudku rozvedl své úvahy o tom, na základě čeho dospěl ke svým úvahám, které jsou v jeho odpovědích obsaženy...znalecký ústav Nemocnice XY věnoval zdůvodnění daleko větší odbornou péči tím, že podrobně rozvedl okolnosti, na základě kterých učinil své znalecké závěry, zatímco zdůvodnění znaleckého ústavu Státního zdravotního ústavu je poměrně strohé.

Kromě toho vlastním závěrům Nemocnice XY předcházela rozsáhlá nálezová část ústavního znaleckého posudku, kdy členové komise museli prostudovat cca 220 stran vyšetřovacího spisu, oproti tomu ústavní znalecký posudek znaleckého ústavu Státního zdravotního ústavu vůbec nálezovou část neobsahuje...Na tomto místě odvolací soud připomíná, že doc. Lobovská, CSc., byla zaměstnána v Nemocnici XY do 30. 6. 2005, když předtím od března 1990 do června 2005 byla přednostkou Infekční kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, a též ze své pozice byla spolupracovnicí MUDr.

Roháčové, která na infekční klinice působila v pozici primářky. Pouze z existence někdejšího pracovního poměru doc. MUDr. Lobovské, CSc., v Nemocnici XY, stejně tak jako z dřívější pracovní spolupráce doc. MUDr. Lobovské CSc., s MUDr. Marešovou, nelze dovozovat podjatost znaleckého ústavu Nemocnice XY a doc. MUDr. Lobovské, CSc., pakliže námitka obžalovaného P. není podložena žádnými dalšími konkrétními okolnostmi, o to více, že mezi ukončením pracovního poměru znalkyně doc. MUDr. Lobovské, CSc., v Nemocnici XY, ale i vzájemné pracovní spolupráce MUDr.

Roháčové a znalkyně doc. MUDr. Lobovské, CSc., do zpracování předmětného ústavního znaleckého posudku a jeho dodatku je dán značný časový odstup...Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že právě objektivně zjištěné nehygienické prostředí je společným jmenovatelem toho, že u všech čtyřech pacientek, operovaných v jednom dni, na stejném místě a v krátkém časovém sledu, došlo k rozvinutí syndromu orgánového selhání, tzv. SIRS. Shodně s ústavním znaleckým posudkem znaleckého ústavu Nemocnice XY konstatovala i znalkyně doc.

MUDr. Alena Lobovská, CSc., stejně jako i znalec MUDr. Valenta. Znalkyně doc. MUDr. Lobovská, CSc., potvrdila, že bakterie zjištěné ve zdravotnické zařízení G. hygienickou kontrolou dne 7. 7. 2010 s vysokou pravděpodobností způsobily potíže u poškozených pacientek D. F., E.N., V. L. a M. O., které byly operovány dne 29. 6. 2010. Znalec MUDr. Valenta sdělil, že vzhledem k šetření Krajské hygienické stanice v XY se zjistily závažné nedostatky v dodržování předpisů a postupů, které jsou prevencí vzniku infekčních a toxoinfekčních komplikací zdravotnické péče a při zohlednění klinických projevů komplikací u všech poškozených pacientek a diagnóze stanovené v případech poškozených F.

a N. (septický, respektive toxický šok), se jednalo s vysokou pravděpodobností o zanesení toxoinfekčního agens (bakterií, těl bakterií nebo bakteriálních toxinů) do oběhu poškozených...Obžalovaní M. R. a V. P.

se dovolávají pro potvrzení správnosti svých námitek rozvedených v tomto odstavci ústavního znaleckého posudku znaleckého ústavu Státního zdravotního ústavu a znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Dostála, kdy oba znalecké posudky odpověděly na otázku, zda lze z výsledků hygienické kontroly, která byla provedena dne 7. 7. 2010 ve zdravotnické zařízení G., dovozovat epidemiologickou situaci na zmíněném pracovišti dne 29. 6. 2010, negativně, avšak nelze nevidět, že z odpovědí obou znaleckých posudků nelze absolutně seznat, jakými úvahami, byli znalecký ústav a znalec vedeni při vyslovení zmiňovaného závěru, což činí odpovědi na danou otázku v podstatě nepřezkoumatelnými...Nicméně to, že hygienická kontrola shledala závažné nedostatky, jednoznačně predikuje, že přítomnost patogenních bakterií přítomna byla, a po odstupu 8 dnů již nelze jednoznačně zpětně určit, které bakterie byly v době operace přítomny v místech, která souvisela bezprostředně s operačními zákroky...

Vznik potíží po podání nitrožilní aplikace léku by musel být způsoben podáním kontaminovaného roztoku, který byl použit. Vzhledem k tomu, že není známo, že by v této době byla hlášena kontaminační závada v použití parenterálních roztoků, je tato možnost krajně nepravděpodobná...Obžalovaný V. P. se ve svém odvolání zaštiťuje svědeckými výpověďmi zaměstnanců G. s tím, že tyto svědecké výpovědi prokazují, že úklid a dezinfekce byly pravidelně zajišťovány. Soud prvního stupně nepochybil, když těmto svědeckým výpovědím neuvěřil, jejich věrohodnost totiž značně pokulhává v kontextu se zprávou Krajské hygienické stanice v XY o hygienické kontrole provedené ve zdravotním zařízení G.

dne 7. 7. 2010, kdy byly zjištěny závažné nedostatky v dodržování hygienických předpisů... atd.“

18. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné obviněné upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 17.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

19. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil [bod 63. a násl. rozsudku odvolacího soudu (nutno též podotknout, že odvolací soud vědom si složitost věci, přistupoval velmi obezřetně k hodnotícím úvahám nalézacího soudu, což bezpochyby dokládá skutečnost, že již počtvrté se zabýval odvoláními obviněných, což bezpochyby svědčí o pečlivém přístupu odvolacího soudu k posuzování obviněnými uplatněných námitek)] a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl.

Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněných, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze znaleckých posudků, listinných důkazů, ale i z dalších ve věci provedených důkazů. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněných považuje Nejvyšší soud za nutné znovu uvést či zdůraznit následující skutečnosti. Oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí velice podrobně rozvedly, ze kterých znaleckých posudků vycházely, přičemž podrobně odůvodnily i skutečnosti, pro které považovaly znalecké posudky předložené obhajobou za nepřesvědčivé a irelevantní pro zjištění skutkového stavu (např. bod 83.

a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zcela správně tak vycházely ze znaleckého posudku a dodatku Znaleckého ústavu Nemocni XY, který byl ve shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy, tedy i s dalšími znaleckými posudky, přičemž se oba soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly i s námitkou obhajoby stran podjatosti Znaleckého ústavu Nemocnice XY. Obvinění pak také shodně argumentovali tím, že nelze vycházet ze zprávy Krajské hygienické stanice v XY o hygienické kontrole provedené ve zdravotním zařízení G.

dne 7. 7. 2010, jelikož byla provedena až o osm dnů později, přičemž taktně pomíjí tu skutečnost, že zpráva z hygienické kontroly poukazuje i na nedostatky, které rozhodně nemohly vzniknout během osmi dnů, případně poukazují na přístup k dodržování hygienických předpisů, když mj.

uvádí, že byl nalezen exspirovaný dezinfekční prostředek, exspirované jednorázové stříkačky a zdravotnický materiál, zaprášená plocha pod chladničkou, zaprášená Vatra s jednorázovým prostěradlem, podlaha pod bombami zaprášená, chuchvalce prachu, vnitřek lékárny špinavý, otevřená nádoba na nebezpečný odpad a nefunkční vodovodní baterie v dospávacím pokoji. Lze tak uzavřít, že zmíněná zpráva z hygienické kontroly velice dobře dokresluje hygienickou situaci na pracovišti a celkový přístup personálu k hygienickým předpisům zvláště pak, když je doplněna i svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky, když např. znalkyně MUDr.

Podzimková k výpovědi svědkyně M. (porodní asistentka na porodním sále a od roku 1999 pracuje na půl úvazku v G.) uvedla, že postup uváděný svědkyní je z hygienického hlediska chybný a přispíval k dalšímu šíření mikroorganismů v prostředí gynekologického centra, dále pak znalkyně mj. uvedla, že úklid, který probíhal těsně před zákrokem je nedostačující, zřejmě nebyla dodržena ani doba působení dezinfekce (dle strohé výpovědi svědkyně M.), doba na přípravu mezi pacientkami v délce pěti minut nebyla dostatečná k likvidaci síta, k očistě nástrojů a působení desinfekce.

Za takto nastíněné špatné hygienické situace, která prokazatelně na pracovišti existovala, lze uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když uvedly, že režimové nedostatky na pracovišti se podílely na vzniku infekčních potíží po výkonu lékařského zákroku. Na tomto místě je také vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se pečlivě zabývaly i alternativní verzí skutkového děje, jak na ni poukazuje obviněný V. P., přičemž správně uvedly, že vznik potíží po podání nitrožilní aplikace léku je nepravděpodobný, jelikož by musel být způsoben podání kontaminovaného roztoku v době, kdy nebylo známo, že by byla hlášena kontaminační závada v použití parenterálních roztoků a za situace, kdy se reakce poškozených neprojevily okamžitě, přestože ze znaleckých posudků vyplynulo, že by při žilní aplikaci byla reakce organismu okamžitá.

Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným závěrům o vině obviněných, přičemž učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu Nemocnice XY. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněných stran chybné právní kvalifikace jejich jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jejich vlastního pohledu na skutkový děj a na hodnocení jednotlivých důkazů, respektive primárně obviněný V. P., staví skoro výlučně svoji argumentaci na odlišném hodnocení důkazů, když primárně vychází ze znaleckých posudků, které soudy nižších stupňů nepovažovaly za přesvědčivé (viz výše) a odmítá závěry znaleckých posudků, ze kterých soudy nižších stupňů dovodily skutkový děj.

Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných. (Byť obviněná M. R. v dovolání uplatnila pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., byly její námitky ve své podstatě obsahově shodné s námitkami, které spoluobviněný V. P. uplatnil pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shodnost uplatněných námitek přistupoval Nejvyšší soud k dovolání obviněné v této části obdobně jako v případě spoluobviněného, který uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

20. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obvinění nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkali nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky staví na odlišném hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Takto uplatněné dovolací námitky ovšem nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod shora uvedený dovolací důvod lze stěží podřadit argumentaci obviněného V. P., že popis jednání a následku je neurčitý, když opětovně polemizuje se závěry soudů, co bylo příčinou vzniku újmy na zdraví poškozených, zda zákrok prováděný gynekologem (obviněnými) či anesteziologem.

21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnými vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 6. 2023

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu