U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
června 2011 o dovolání obviněného M. F., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 6 To 86/2010, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod
sp. zn. 2 T 3/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. o d m í t á .
F. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podal státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně dne 1. 2. 2006 u Krajského soudu v
Brně obžalobu pro souhrnně popsaný skutek, který právně kvalifikoval jako
trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.
Zatímco pro první část skutku, obžalobou právně posouzeného jako trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, zprostil obviněného obžaloby
podle § 226 písm. c) tr. ř., pro jeho navazující část popsanou tak, že „dne 3.
5. 2005 v blíže nezjištěnou dobu kolem 20.00 hodin, poté co ve Z. v bytě na
ulici Ch., našel mrtvou svoji matku S. F., ukradl její platební kartu, která
byla vedena u GE Money bank, a. s. P.“, uznal obviněného vinným trestným činem
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a uložil mu za něj
trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
K odvoláním státního zástupce a obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze
dne 18. 7. 2006, sp. zn. 6 To 59/2006, v neveřejném zasedání napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §
259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 2 T
1/2006, podle § 226 písm. c) tr. ř. znovu zprostil obviněného obžaloby pro
prvou část skutku, v níž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy podle § 219
odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť opět dospěl k závěru, že nebylo prokázáno,
že tento skutek spáchal obviněný. Usnesením z téhož dne současně rozhodl, že
podle § 23 odst. 1 tr. ř. se vylučuje k samostatnému projednání řízení o
skutku, který vykazuje znaky trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr.
zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a jehož se měl
obviněný dopustit tím, že „dne 3. 5. 2005 v přesně nezjištěnou dobu mezi 19.00
hodin až 20.00 hodin ve Z., na ulici Ch., v bytě umístěném ve 4. poschodí domu
ukradl peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč, příruční trezorek v hodnotě
448,- Kč, dámskou peněženku v hodnotě 130,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3310
v hodnotě 2.748,- Kč, platební kartu vedenou u GE Money bank, a. s., P., a
patřící jeho zemřelé matce, osobní doklady a další drobné věci, na parkovišti
před domem osobní automobil zn. Ford Eskort 1.4, v hodnotě 115.600,- Kč“.
Důvodem takového jeho postupu byla potřeba objasnění otázky souhlasu
poškozených (dědiců) s trestním stíháním obviněného pro trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, které Vrchní soud
v Olomouci ve veřejném zasedání usnesením ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 6 To
105/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným
v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze
dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil jak citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Brně, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil
také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně svým v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, sp.
zn. 2 T 3/2007, po dílčím doplnění dokazování znovu rozhodl tak, že podle § 226
písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který měl spáchat tím,
že „dne 3. 5. 2005 mezi 19:00 hod. až 20:00 hod. ve Z., ulice Ch., v bytě
umístěném ve 4. poschodí domu, s úmyslem usmrtit a zmocnit se peněz, fyzicky
napadl svoji matku S. F., bytem tamtéž, tím způsobem, že ji tloukl pěstmi do
oblasti hlavy, rdousil rukama a nakonec přesně nezjištěným bodně-řezným ostrým
nástrojem, nejspíše nožem, zaútočil na přední plochu krku, čímž jí způsobil
údery rukou prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé i levé čelní krajině a
vlevo i ve spánkové krajině včetně lehkého prokrvácení obou spánkových svalů a
dále poranění měkkých tkání pravého oka, rdoušením pak prokrvácení měkkých
tkání levé poloviny krku, zejména zlomeniny velkého rohu jazylky vpravo a obou
horních rohů štítné chrupavky a bodně-řeznou ránou krku protětí cévních pletení
a svalové partie přední plochy krku i štítné chrupavky, kdy právě posledně
zmíněné zranění bylo bezprostřední příčinou smrti poškozené, která na místě
zemřela, tuto pak zabalil do dek, ovázal provázkem a ukryl v lůžkovém prostoru
postele“, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy podle § 219 odst.
1, 2 písm. h) tr. zák., neboť i tentokrát dospěl k závěru, že nebylo prokázáno,
že tento skutek spáchal obviněný.
Usnesením z téhož dne jmenovaný soud současně rozhodl, že podle § 23 odst. 1
tr. ř. se vylučuje k samostatnému projednání řízení o skutku, který vykazuje
znaky trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného
držení platební karty podle § 249b tr. zák. a jehož se měl obviněný dopustit
jednáním již výše popsaným. Důvodem takového postupu byla i tentokrát potřeba
objasnění otázky souhlasu poškozených (dědiců) s trestním stíháním obviněného
pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně znovu odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ve veřejném
zasedání usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 6 To 75/2008, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu opět napadla dovoláním podaným v neprospěch
obviněného nejvyšší státní zástupkyně a uplatnila v něm dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 8 Tdo 357/2009, k tomuto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Brně, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil
také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, neboť již v jeho rozhodnutí došlo k vytknutým vadám.
Současně podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Brně nové
rozhodnutí učinil v jiném složení senátu. Tento poslední výrok odůvodnil tím,
že senát Krajského soudu v Brně, jemuž věc byla přidělena v souladu s rozvrhem
práce a jenž o ní dosud rozhodoval, se opakovaně dopustil natolik závažných
(převážně procesních) pochybení, v důsledku nichž musely být jeho již tři
vyhlášené rozsudky zrušeny (první odvolacím soudem a další dva soudem
dovolacím). Nadto se bezezbytku neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu
vyslovenými v jeho předcházejícím usnesení, znovu neprovedl všechny důkazy,
které se mu pro náležité objasnění věci nabízely, a ty důkazy, které provedl,
hodnotil způsobem, který plně neodpovídal požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř. a nesl prvky libovůle a svévole.
Senát Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, jemuž byla věc v intencích
naposledy citovaného usnesení Nejvyššího soudu přidělena k rozhodnutí, po znovu
provedeném dokazování vyhlásil v hlavním líčení konaném dne 25. 1. 2010, sp.
zn. 2 T 3/2007, odsuzující rozsudek, jímž obviněného uznal vinným ve smyslu
podané obžaloby a uložil mu výjimečný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání
dvaceti jedna let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř.
věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (stalo se tak
převážně za účelem doplnění dokazování).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 2 T
3/2007, znovu uznal obviněného vinným (v podstatě ve smyslu původně podané
obžaloby), že:
„dne 3. 5. 2005 mezi 19:00 hod. až 19:40 hod. ve Z., ulice Ch., v bytě
umístěném ve 4. poschodí domu, s úmyslem usmrtit a zmocnit se peněz, fyzicky
napadl svoji matku S. F., bytem tamtéž, tím způsobem, že ji tloukl pěstmi do
oblasti hlavy, rdousil rukama a nakonec přesně nezjištěným bodně-řezným ostrým
nástrojem, nejspíše nožem, zaútočil na přední plochu krku, čímž jí způsobil
údery rukou prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé i levé čelní krajině a
vlevo i ve spánkové krajině včetně lehkého prokrvácení obou spánkových svalů a
dále poranění měkkých tkání pravého oka, rdoušením pak prokrvácení měkkých
tkání levé poloviny krku, zejména zlomeniny velkého rohu jazylky vpravo a obou
horních rohů štítné chrupavky a bodně-řeznou ránou krku protětí cévních pletení
a svalové partie přední plochy krku i štítné chrupavky, kdy právě posledně
zmíněné zranění bylo bezprostřední příčinou smrti poškozené, která na místě
zemřela, tuto pak zabalil do dek, ovázal provázkem a ukryl v lůžkovém prostoru
postele, přičemž v bytě odcizil peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč,
příruční trezorek v hodnotě 448,- Kč, dámskou peněženku v ceně 130,- Kč,
mobilní telefon zn. Nokia 3310 v ceně 2.748,- Kč, platební kartu patřící
zemřelé, jež byla vedena u GE Money Bank, a.s. P., osobní doklady i další
drobné věci, na parkovišti před domem poté vzal osobní automobil zn. Ford
Eskort 1.4, v hodnotě 115.600,- Kč, majetek postižené, a s tímto následně
opustil území republiky, odjel do B., kde byl na základě mezinárodního
zatýkacího rozkazu zadržen tamními policejními orgány“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný
čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a jednak jako trestný
čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto a další
sbíhající se trestné činy mu uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 29
odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti
jedna let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do
věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 6 To 86/2010, podle § 258 odst.
1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o
trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému za trestné činy vraždy podle §
219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty
podle § 249b tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině
nezměněn, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a)
tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.
zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 23. 3. 2007, č.j. 103 T 54/2007-32, který byl obviněnému doručen dne 29. 5.
2007, a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán
vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007, č.j. 4 T
87/2007-61, nově uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr.
zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Pro výkon tohoto
trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Současně zrušil výroky o trestech jak z výše citovaného trestního
příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9, tak z rovněž citovaného rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 10, které se týkaly sbíhající se trestné činnosti shora
specifikované.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. Pavla Skřipce podal proti němu dovolání,
které opřel o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
Dovolatel své výhrady směřoval do všech výroků napadených rozhodnutí a
odůvodnil je tvrzením, že byl odsouzen nespravedlivě a že mu byl uložen
nepřiměřený trest, neboť prý nelze dospět k závěru, že by se dopustil jednání,
které je mu kladeno za vinu. V této souvislosti poukázal na dva předcházející
pravomocné zprošťující rozsudky pro skutek, který byl nyní právně kvalifikován
jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že
došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, když bylo rozhodnuto o tom, že
ve věci bude změněn senát, tedy, že již nebude rozhodovat senát Krajského soudu
v Brně, kterému byla věc odňata a dána k rozhodnutí senátu Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně. Nesouhlas vyjádřil také s tím, že přes jím podanou
námitku podjatosti proti předsedkyni senátu JUDr. Ivetě Šperlichové bylo
rozhodnuto o tom, že vyloučena není, ačkoli z průběhu jednotlivých hlavních
líčení a vystupování jmenované usoudil na opak.
Dovolatel předtím, než formuloval své výhrady vztahující se k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předeslal, že si je vědom skutečnosti, že
hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu prvního stupně. Hned následně
vyjádřil námitku směřující proti provedenému dokazování, na jehož základě prý
nelze dospět k závěru, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. V
návaznosti na tuto námitku upozornil na rozpory ve výpovědích svědků M. V.,
Mgr. M. V. a D. Č., a to jak v jejich jednotlivých výpovědích činěných v
průběhu trestního řízení, tak i mezi výpověďmi těchto svědků navzájem, načež ty
nejzásadnější z nich následně také vyjmenoval (zejména rozpory v časových
údajích). Pokud tedy soudy vzaly za podklad pro své rozhodování právě výpovědi
těchto svědků (především z řad sousedů), nemohly na jejich základě dospět k
závěru o jeho vině, neboť všichni tito svědci toliko popsali to, co slyšeli, a
to ještě velmi nepřesně či dokonce rozporně. Rozvedl, že v době, kdy byl
inkriminovaného dne v bytě svých rodičů a sousedé registrovali hluk odtud
vycházející, nebyly současně slyšet jakékoli výkřiky nebo projevy bolesti, bez
kterých si vznik smrtelných zranění jeho matky lze jen těžko představit.
Obviněný rovněž poukázal na existenci dalšího důkazu, s nímž se podle jeho
přesvědčení soudy nižšího stupně dostatečně nevypořádaly, a to nálezu chlupů
cizího muže na těle jeho matky, přičemž genetický materiál téhož muže byl
nalezen také na provázcích, kterými bylo tělo zavražděné posléze ovázáno. V
tomto kontextu předestřel svoji verzi, podle níž vrahem jeho matky mohl být
tento cizí muž, se kterým měla zavražděná intimní vztah a který se tudíž mohl v
bytě velmi dobře orientovat.
Dovolatel zpochybnil taktéž závěr soudů spočívající v tom, že měl z bytu svých
rodičů odcizit finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč, jelikož nebylo prokázáno,
že by se taková hotovost v bytě rodičů vůbec nacházela. Výpověď svého otce
učiněnou v této souvislosti označil za nevěrohodnou.
Na základě všech naznačených skutečností obviněný dospěl k závěru, že za
situace, kdy proti němu neexistuje žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy ve svém
souhrnu netvoří uzavřený okruh, není možno ani dospět k jednoznačnému závěru o
jeho vině skutky popsanými v obžalobě, jak to učinil soud prvního stupně, s
jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Pokud by si k matce přijel pro
peníze, pak by to byly peníze jeho vlastní, které u ní měl schované a které by
dostatečně pokryly dluh v restauraci i cestu vozidlem taxi. Za těchto okolností
tedy nelze s jistotou tvrdit, že měl matku usmrtit v úmyslu získat majetkový
prospěch, neboť nebyla vyloučena možnost, že by mohlo jít o jednání pramenící
ze zlosti a vzteku vyvolaném rozhovorem s matkou, která mu vyčítala jeho způsob
života. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí ve vztahu k užité
kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. h) tr. zák. označil za nedostatečné a v rozporu se závěry znaleckých
posudků, především z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný v závěru svého podání navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. b) a g) tr. ř. a poté věc sám rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr.
ř. tak, že jej ve vztahu k trestnému činu vraždy zprostí obžaloby podle § 226
písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), jenž předeslal, že Nejvyšší soud již tuto trestní věc
opakovaně přezkoumal a vyslovil právní názor na řádný postup, když se v zásadě
ztotožnil s dovoláními nejvyšší státní zástupkyně. Jelikož je přesvědčen, že
soudy obou stupňů tento právní názor plně respektovaly, jen krátce konstatoval,
že nyní učiněná rozhodnutí ve věci nejsou zatížena nesprávným právním
posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotně právním posouzením podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve smyslu jeho širšího výkladu, tedy
extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a právními závěry.
Státní zástupce rovněž vyslovil názor, že Nejvyšší soud zcela v souladu
se zákonem přikázal podle § 265l odst. 3 tr. ř. věc k rozhodnutí soudu prvního
stupně v jiném složení senátu. K tomu pouze doplnil, že nelze zaměňovat
existenci důvodů k vyloučení soudce podle § 30 odst. 1, 2 tr. ř. [když v této
souvislosti může nastat pochybení podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] a
důvodnost přikázání věci k projednání jiným senátem (což citovaný dovolací
důvod naplnit nemůže), které mohou nastat nezávisle na sobě. Obviněný, jenž s
odkazem na § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadal jak nestrannost rozhodování
předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně JUDr. Ivety
Šperlichové, tak i postup podle § 265l odst. 3 tr. ř., navíc nevznesl žádné
bližší argumenty, které by měly jeho tvrzení odůvodnit, ale svoji námitku v
podstatě toliko konstatoval. Státní zástupce dále upozornil, že shodnou námitku
podjatosti obviněný uplatnil již v průběhu řízení, přičemž s ohledem na
předloženou, avšak velmi nepřesvědčivou argumentaci Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně v bodu II. výroku usnesení ze dne 13. 9. 2010, sp. zn. 2 T
3/2007, rozhodl tak, že JUDr. Iveta Šperlichová z projednávání věci podle § 30
odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. ř. vyloučena není. Státní zástupce uzavřel, že za
těchto okolností není namístě v daném ohledu žádné pochybení, a tedy ani
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., dovodit.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
vyjádřil svůj výslovný souhlas také s tím, aby i jiné nežli navrhované
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný uplatnil dva důvody dovolání. Prvním z nich
je dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato
činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do
pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v
návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formuloval,
nemohly obstát, neboť neobsahují žádnou hmotněprávní argumentaci. Dovolatel
brojil výlučně proti způsobu, jakým soudy nižšího stupně prováděly a hodnotily
důkazy, zejména svědecké výpovědi jeho otce Ing. O. ., M. V., Mgr. M. V. a D.
Č., či například nález genetického materiálu třetí osoby na těle zavražděné,
jakož i na provázcích, jimiž bylo toto tělo posléze převázáno. Tím zásadně
napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal
jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože
námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají,
neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání
přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.
ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání
(tak tomu bylo právě při předchozích zprošťujících rozsudcích v posuzované
věci). Tentokrát se však již ani o takovouto situaci nejednalo, neboť z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a
přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud
připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §
265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny dosud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím
zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by
uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Pokud jde o druhý dovolací důvod, který obviněný ve svém podání uplatnil, je
třeba uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat,
rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže
tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu jednak v tom, že „… došlo
k porušení jeho práva na zákonného soudce, když bylo rozhodnuto o tom, že ve
věci bude změněn senát, tedy, že již nebude rozhodovat senát Krajského soudu v
Brně, kterému byla věc odňata a dána k rozhodnutí senátu Krajského soudu v Brně
– pobočka ve Zlíně“, jednak v tom, že „… přes jím podanou námitku podjatosti
proti předsedkyni senátu JUDr. Ivetě Šperlichové bylo rozhodnuto o tom, že
vyloučena není, ačkoli z průběhu jednotlivých hlavních líčení a vystupování
jmenované usoudil na opak“.
K tomu je nutno uvést (v plné shodě se státním zástupcem), že v žádném případě
nelze zaměňovat důvodnost přikázání věci k projednání jiným senátem na straně
jedné s existencí důvodů pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1, 2 tr. ř. na
straně druhé (tyto důvody navíc mohou nastat nezávisle na sobě). Zatímco první
z těchto důvodů dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplnit
nemůže, neboť rozhodnutí podle § 265l odst. 3 tr. ř. neučinil soud druhého
stupně, nýbrž Nejvyšší soud jako soud dovolací (důvody, pro které se tak stalo,
byly zmíněny již shora), druhý z nich jej již naplňovat může (byť v dané věci
jen s jistou mírou tolerance, neboť obviněný, napadající nestrannost
rozhodování předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové, nevznesl žádné bližší
argumenty, které by měly jeho tvrzení odůvodnit, ale uvedenou námitku v
podstatě jen konstatoval).
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato relevantně uplatněná námitka je
zjevně neopodstatněná.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo
podává dovolání, známa již v původním řízení, nebo jím byla už dříve před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl v posuzované
věci splněn, jelikož o podáních obviněného namítajících podjatost předsedkyně
senátu JUDr. Ivety Šperlichové rozhodoval jak Krajský soud v Brně – pobočka ve
Zlíně (usnesením ze dne 13. 9. 2010, č.j. 2 T 3/2007-1345), tak Vrchní soud v
Olomouci jako soud druhého stupně (usnesením ze dne 30. 9. 2010, č.j. 6 To
85/2010-1367). Naposledy se s touto námitkou soud druhého stupně vypořádal v
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (srov. jeho strany 5 a 6).
Z věcného hlediska je třeba zrekapitulovat, že obviněný prostřednictvím námitek
podjatosti vůči JUDr. Ivetě Šperlichové uplatněných v průběhu řízení před soudy
nižších stupňů vytýkal, že jmenovaná předsedkyně senátu není způsobilá
objektivně rozhodnout pro pochybení při zjišťování skutkového stavu věci,
jelikož nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, a předsedkyně
senátu se navíc (údajně) chovala způsobem vzbuzujícím u něho pochybnosti o její
nestrannosti. Když následně a opětovně (po zrušení a vrácení věci soudem
druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí) vynesla odsuzující rozsudek,
obviněný dovodil, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces. S totožnými námitkami se však vypořádal už Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2010, č.j. 2 T 3/2007-1345,
když vyslovil, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z
vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované trestní věci (§ 30 odst. 1 a §
31 odst. 1 tr. ř.). Toto své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že
nebyl shledán vztah k osobám, k projednávaným věcem ani svědkům, a jelikož
obviněný neměl námitek v průběhu řízení před nalézacím soudem, ale až po jeho
skončení, není zřejmé, z čeho podjatost předsedkyně senátu dovodil.
Obviněný s takovým rozhodnutím krajského soudu nesouhlasil, a proto proti němu
podal stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který ji podle § 148 odst. 1 písm.
c)tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud závěry obou soudů nižších instancí sdílí a považuje je za
přesvědčivé. K tomu dodává, že k námitkám obviněného se vztahuje čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), resp.
ta jeho část, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla
projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se
může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Současně je třeba doplnit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů
trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je
třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při
důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí
být dány a shledány zákonné důvody uvedené v ustanovení § 30 tr. ř. Ty mohou
být důsledkem buď osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým
osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho
osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen mimo jiné i soudce, u nějž lze mít pochybnosti, že pro poměr k
projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny
vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ve svém nálezu
sp. zn. III. ÚS 441/04 ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se
soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i
objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho
nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v
rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud konstatoval,
že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná
obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní
moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení;
srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 - 44).
Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v
trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech
o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká,
nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly
(k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 475/99, sp. zn.
II. ÚS 105/01).
V projednávaném případě nemá ani Nejvyšší soud důvod pochybovat o tom, že
předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně JUDr. Iveta
Šperlichová se v dané věci subjektivně necítí být podjatou a že ani objektivně
posuzováno nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující její nestrannost,
její schopnost ve věci objektivně a nestranně rozhodovat, a to ať již pro poměr
k věci samé, či pro poměr k osobám vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř. Takovou
okolností jistě nemůže být nesouhlas obviněného s (údajně nedostatečným)
rozsahem dokazování prováděným v hlavním líčení, způsobem vedení výslechu
svědků, zamítnutí návrhů na doplnění dokazování nebo vynesení odsuzujícího
rozsudku. Soud druhého stupně se navíc touto otázkou v odůvodnění napadeného
rozsudku znovu zevrubně zabýval a své závěry učiněné v tomto směru přesvědčivě
odůvodnil (v podrobnostech lze odkázat na strany 5 – 6 jeho rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a