8 Tdo 479/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 9 To 7/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 32/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 3 T 32/2019, byl obviněný P. A. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 9 To 7/2024, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným tak, že dne 30. 7. 2018 kolem 18:38 hod. v katastru obce XY řídil jízdní soupravu složenou z nákladního automobilu tov. zn. Mercedes-Benz Actros 1836 LSNRL 963-4-A, RZ XY, na silnici II. třídy č. XY ve směru od obce XY na obec XY, okres Plzeň-XY, kde v km 62,97 sice dal znamení o změně směru jízdy vlevo, ale přehlédl vlevo předjíždějící motocykl a odbočil vlevo na odbočku účelové komunikace směřující na parkoviště společnosti XY v době, kdy již byl předjížděn motocyklem tovární značky BMW R Nine T R1ST, RZ XY, řízeným P. M., nar. XY, jedoucím rychlostí až 129 km/h, který na odbočující jízdní soupravu reagoval brzděním, přesto v levém jízdním pruhu ve směru od obce XY na obec XY došlo ke střetu přední části motocyklu BMW s levým bokem odbočujícího nákladního automobilu Mercedes-Benz Actros v oblasti za levým předním kolem u palivových nádrží, při kterém došlo k roztržení palivové nádrže motocyklu a vzniku požáru obou vozidel, s následným vymrštěním řidiče motocyklu do jízdní soupravy a pádem vlevo do vyústění účelové komunikace, v důsledku čehož P. M. utrpěl popsaná zranění neslučitelná se životem, jímž na místě podlehl. Uvedeným jednáním obviněný jako řidič porušil ustanovení § 4 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon č. 361/2000 Sb.“).

3. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 50.000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. ř. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách po 5.000 Kč s tím, že výhoda splátek tohoto trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vady v procesním postupu soudů a další nedostatky, jež uplatňoval v průběhu celého řízení. Za správnou považoval úvahu soudu prvního stupně, který v bodě 3. svého rozsudku popsal nehodový děj odlišným způsobem a setrval na své obhajobě, že dopravní nehodu nezavinil a měl být obžaloby zproštěn, protože nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

5. Obviněný trval na tom, že při odbočování dbal zvýšené opatrnosti a dával ostatním účastníkům silničního provozu řádně a včas najevo, že hodlá odbočovat vlevo (snížil rychlost a dal znamení o změně směru jízdy). Svoji rychlost i následně snížil tak, aby mohl bezpečně odbočit, před samotným odbočením zkontroloval pohledem do zpětného zrcátka, zda mu v odbočení nic nebrání, a poté se již věnoval situaci před sebou a místu, kam hodlal odbočovat, přičemž nebylo možné po něm požadovat, aby situaci za sebou kontroloval nepřetržitě. Podle svého přesvědčení učinil před zahájením odbočování nezbytné kroky se zvýšenou opatrností a nelze mu klást za vinu, že nepředpokládal jízdu za ním jedoucího řidiče porušujícího pravidla silničního provozu. Poukázal na princip omezené důvěry v dopravě a zdůraznil, že od řidiče nákladní soupravy s návěsem, která odbočuje na účelovou komunikaci prakticky do pravoúhlé levotočivé zatáčky na úzkou cestu horšího charakteru, nebylo možné požadovat nepřetržitou kontrolu vozovky, přičemž připomněl, že odbočování vlevo patří mezi nesložitější manévry, kdy řidič musí sledovat a vyhodnotit situaci nejen ve svém směru jízdy, ale i v protisměru a zároveň i dopravní situaci v místě, kam hodlá odbočit a k němuž se teprve přibližuje. S odkazem na § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. konstatoval, že předstěrová rychlost poškozeného v místě s maximální povolenou rychlostí 90 km/h byla znaleckým ústavem stanovena až na 124 km/h, čímž porušil povinnost vyplývající z § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., navíc nereagoval na zapnuté znamení změny směru jízdy u nákladní soupravy (buď jej přehlédl, nebo jej ignoroval), ani na to, že nákladní vozidlo jelo téměř poloviční povolenou rychlostí a brzdilo. S ohledem na tuto situaci neměl poškozený předjížděcí manévr vůbec zahajovat.

6. Obviněný zopakoval výpočty znaleckého ústavu, jak je soud prvního stupně rozvedl v bodě 9. a 13., příp. 22. až 24. rozsudku, kde nesprávně uvedl, že s ohledem na provedené dokazování nelze učinit jiný závěr, než že obviněný své povinnosti nedostál, protože setrval na názoru, že kdyby se do zpětného zrcátka nejméně 3 sekundy před zahájením odbočování podíval a tím zkontroloval vozovku za svým vozidlem, musel by poškozeného vidět. Pokud to neučinil, tak zkontroloval vozovku za sebou příliš brzy.

Soud podle obviněného nekriticky vyšel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, a i když odvolací soud částečně závěry soudu prvého stupně korigoval, uzavřel, že obviněný nedbal potřebné opatrnosti, neboť se řádně nepřesvědčil, zda může zahájit odbočování, neboť měl a mohl předpokládat, že bude v kritické době předjížděn. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil, protože je v rozporu s dalšími důkazy a objektivní realitou. Soudy se opíraly o revizní posudek přesto, že znalci činili nepřípustné právní hodnocení a z povinností řidiče favorizovaly nutnost sledovat situaci za vozidlem na úkor povinností řidiče při odbočování.

Vytkl jim, že se vyhýbali konkrétním odpovědím především na otázky obhajoby. Názor o nutnosti trvalého sledování prostoru za a vedle vozidla při odbočování vlevo nelze podle obviněného považovat za v souladu se soudní praxí. Obviněný preferoval závěr soudu prvního stupně vyjádřený v jeho zprošťujícím rozsudku, že nelze současně po řidiči jakéhokoliv vozidla spravedlivě požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě nebo průběžně díval do zpětného zrcátka a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru.

Nesprávným shledal i závěr znalců, že lze vyjádřit dobu pro pohled do zpětného zrcátka termínem – poslední sekunda před začátkem manévru (viz čl. 4.1 doplnění posudku). Odpověď ústavu, že se poslední pohled do protisměru jeví jako nedůvodný a v důsledku toho nebezpečný, je podle obviněného zjevným logickým nesmyslem. I kdyby se v této době obviněný podíval do zpětného zrcátka, nemusel poškozeného vidět, neboť jeho motocykl přejížděl přes střed vozovky v čase cca 3 sekundy před střetem (viz odpověď na otázku č. 3.

doplnění posudku), přičemž na základě zásady in dubio pro reo je třeba vycházet z toho, že poškozený byl pro obviněného viditelný až 3 sekundy před střetem. Ze všech uvedených důvodů obviněný trval na tom, že splnil svoji povinnost.

7. Nesprávnost znaleckého posudku ústavu obviněný spatřoval i v odpovědi na otázky č. 6., 11. a 1. a shledal, že je zřejmé, že znalecký ústav jízdě poškozeného a jeho předjížděcímu manévru kromě vyšší rychlosti nic jiného nevytýkal, ač šlo u motocyklisty o závažné porušení jeho povinností řidiče. Poškozený přejel do protisměru, aniž by viděl, zda před nákladní soupravou nepřijíždí v protisměru nějaké vozidlo, a proto měl z důvodu omezeného výhledu snahu nákladní soupravu co nejrychleji předjet, což zcela odpovídá i výpovědi svědka J. V. Obviněný zmínil nejen špatné výhledové poměry, ale i další okolnosti, které motocyklistovi bránily v řádném předjetí nákladního vozidla. Závěr revizního posudku v odpovědi na otázku č. 9 týkající se příčin nehodového děje ze strany poškozeného je proto podle obviněného nesprávný.

8. Další nedostatky ve znaleckém posudku ústavu obviněný spatřoval v jejich stanovisku k průběhu nehodového děje, neboť jejich závěry jsou ve zjevném rozporu s výpověďmi svědka J. V. o vzdálenosti motocyklu poškozeného za nákladní soupravou v okamžiku přejetí motocyklu do protisměru. Podle tohoto svědka byl poškozený před začátkem předjíždění ve vzdálenosti 5 metrů za kamionem a svědek 10 metrů za poškozeným. Revizní posudek počítal s cca 50 m za motocyklem poškozeného (viz odpověď na otázku č. 3. doplňku revizního posudku a odpověď na otázku č. 1. třetí odstavec na str. 37 revizního posudku). Z uvedeného obviněný dovodil, že čím blíže se motocykl poškozeného dostal k zadní části návěsu, tím obecně hůře a po kratší dobu byl pro něj viditelným ve zpětném zrcátku. Nesouhlasil ani s tím, že technickou příčinou nehodového děje byla jeho technika jízdy, když neregistroval na motocykl v době před zahájením odbočovacího manévru, protože takové porušení u něj nebylo prokázáno. Takové závěry obviněný odmítl s odkazem na argumentaci znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera, jenž uváděl, že když motocyklista nemohl jednoznačně vyhodnotit důvod zpomalení či pomalé jízdy nákladní soupravy, neměl shodně jako svědek J. V. zahájit předjížděcí manévr, a že poškozený mohl zabránit dopravní nehodě, pokud by jel rychlostí 70 km/h.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 9 To 7/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k podanému dovolání poukázal na opakované argumenty obviněným vznášené i v odvolání, na něž soudy reagovaly a vypořádaly se s nimi (viz body 12. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a body 15. až 17. rozsudku odvolacího soudu). Tyto závěry akceptoval toliko ve vztahu ke skutkovým zjištěním, protože se se závěry soudů neztotožnil ohledně právního posouzení věci, a tedy shledal naplněným důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však shledal nedostatečnou argumentaci, neboť obviněný poukazoval jen skutečnosti uváděné v odvolání, aniž by brojil proti konkrétním skutkovým zjištěním a požadoval po Nejvyšším soudu, aby přehodnocoval závěry soudů o správnosti revizního znaleckého posudku, na což uvedený důvod nedopadá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

11. Naproti tomu se státní zástupce ztotožnil s výhradami obviněného proti právnímu posouzení skutku, které s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. korespondují, protože dovolatel vytýkal, že došlo k vadnému vyhodnocení povinnosti řidiče odbočujícího vlevo, který již dal znamení o změně směru jízdy, a nutnosti ověřit ve zpětném zrcátku, že jej nikdo nepředjíždí i bezprostředně před samotným stočením svého vozidla (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 324/2011, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008).

12. Z hlediska důvodnosti dovolání státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013, v němž soud vymezil, že má zásadní význam zjištění, kdy řidič zahájil odbočování. Tento okamžik přitom nelze vztahovat k započetí znamení o změně směru jízdy, protože rozhodující je až okamžik skutečné změny směru jízdy, a u ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. dovodil tři navazující povinnosti odbočujícího řidiče, a to dát znamení o změně směru jízdy, při samotném odbočení neohrozit řidiče jedoucí za ním a současně dbát zvýšené opatrnosti.

13. Státní zástupce zdůraznil, že s ohledem na shora uvedené je nesporná povinnost podle § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. neohrozit vozidla nacházející se za vozidlem odbočujícím a na druhé straně vznikají tímto způsobem odsouzení řidičů, kteří se dopravní předpisy dodržovat snaží a jako poškození vystupují ti, kterým byla bezpečnost silničního provozu v dané chvíli lhostejná. U odbočujících řidičů je v každé jednotlivé věci třeba pečlivě vážit spoluzavinění poškozeného ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), a v případech úmyslného mimořádně hazardního chování předjíždějících neshledávat na straně odbočujících řidičů trestně právně relevantní zavinění.

14. Věc dovolatele však označil za hraniční případ odlišující se od věci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, množstvím povinností porušených poškozeným. Šlo nicméně o předjíždění zjevně odbočujícího kamionu, jež bylo zakázané ustanovením § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. V obou případech motocyklisté při předjíždění překročili povolenou rychlost. Rozdíl spatřoval ve vlivu alkoholu ve věci judikované, avšak vliv alkoholu je informace ostatním řidičům v zásadě nedostupná a z hlediska zavinění dovolatele je otázka ovlivnění poškozeného alkoholem podružná, nezvyšující ani nesnižující zavinění dovolatele. Proto se státní zástupce přiklonil k závěru, že odvolacím soudem konstatovaná „výrazná spoluvina poškozeného“ (srov. závěr bodu 16. odůvodnění napadeného rozsudku) je natolik vysoká, že by měla vést k úvahám podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže se poškozený pohyboval rychlostí až 129 km/h, překročil tím přiměřenou rychlost o více než 84 %. Při takovém překročení rychlosti je podle ustálené judikatury viníkem dopravní nehody zpravidla jen ten, kdo rychlost překročil (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013 a další).

15. Závěrem vyjádření státní zástupce shrnul, že věc je sporná, ale při zohlednění míry hazardního chování poškozeného (předjíždění zjevně odbočujícího kamionu) a míry zavinění dovolatele (dodržel vše vyjma posledního pohledu do zpětného zrcátka) považoval jeho odsouzení za nespravedlivé a věc za více se blížící věci v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15, než věcem v ostatní jím uváděné judikatuře. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. i veškerá rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu neuplatnil žádné připomínky. IV. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

18. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obviněný však námitky tohoto druhu neuplatnil.

21. Podle takto stanovených hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný tyto důvody, o něž dovolání opřel, uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jím prezentované námitky důvodné.

VI. K námitkám obviněného

22. Z obsahu podaného dovolání a připojeného spisového materiálu se podává, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, jež vytýkal již v podaném odvolání (srov. body 3. až 12. přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se odvolací soud vypořádal, resp. na ně reagoval (viz body 14. až 17. tamtéž). Podstatou těchto námitek byly výhrady směřující proti závěrům soudů o příčinách a průběhu dopravní nehody učiněné zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného znaleckým ústavem Univerzitou Pardubice, Dopravní fakulta Jana Pernera, o něž soudy opřely závěry o vině obviněného a spoluzavinění poškozeného.

Obviněný se s těmito závěry neztotožnil, neboť odmítá, že příčina dopravní nehody vyplývala i z jím porušené povinnosti, kterou nepřipouštěl s poukazem na vadné či nesprávné závěry nebo úvahy znalců i soudů. Z tohoto důvodu poukazoval na konkrétní nedostatky v závěrech znaleckého posudku ústavu a brojil proti tomu, že mohl střetu zabránit, kdyby v čase 2,1 až 3,1 sekundy před střetem správně vyhodnotil dopravní situaci za svým vozidlem. Poukazoval i na další důkazy, z nichž soudy činily nepřesná zjištění (např. výpověď svědka J.

V.), jež podroboval vlastnímu hodnocení a činil z nich vlastní zjištění, která vyhovovala jeho obhajobě. S ohledem na takto uplatněné námitky nelze přisvědčit vyjádření státního zástupce, že uvedená polemika se soudy provedeným dokazováním nekoresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak Nejvyšší soud shledal, že argumentace obviněného svědčí o výhradách proti konkrétním skutkovým zjištěním, s nimiž se obviněný neztotožnil, a proto správnost těchto zjištění posuzoval Nejvyšší soud v kontextu s označeným dovolacím důvodem.

Stejně tak se zaměřil na to, zda soudy učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a zda byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny) s respektem k tomu, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (viz stanovisko pléna ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Pokud obviněný poukazoval na to, že nebylo dostatečně objasněno porušení jeho povinností jako řidiče, a tedy že se podílel na usmrcení poškozeného z nedbalosti, lze tyto výhrady považovat za námitky směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace u přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy dopadající na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda jsou uvedené výhrady korespondující s oběma označenými důvody dovolání opodstatněné.

23. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že soudy věnovaly shromážděným důkazům dostatečnou pozornost a provedly dokazování, při němž byly vyčerpány všechny dostupné důkazní prostředky a následně objasnily rozhodné skutečnosti potřebné a významné pro závěry o průběhu nehody a jejích příčinách, a to i s ohledem na zavinění obviněného a spoluzavinění poškozeného.

24. Soud prvního stupně vysvětil, z jakých důkazů při formování skutkového stavu vycházel a jakými úvahami a skutečnostmi se řídil při jejich hodnocení. Za pozornost stojí, že bral do úvahy obhajobu obviněného i jím namítané skutečnosti, jimž se věnoval s ohledem na výsledky provedeného dokazování a v potřebném rozsahu na ně reagoval (srov. body 3. až 25. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k odvolání obviněného skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně přezkoumal a ve velké míře se s nimi ztotožnil, nicméně i přesto dospěl k určitým odlišnostem a v tom duchu je upřesnil poté, co při veřejném zasedání sám dokazování doplnil (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 15. 2. 2024, č. l. 655 až 656 spisu), a to i se zřetelem na obhajobu obviněného a důkazy jím navrhované. Skutečnost, že se výhradami obviněného a vytýkanými okolnostmi zabýval, je zřejmá i z jím učiněného rozhodnutí, do nějž se promítla všechna důležitá zjištění vyplývající z výsledků dokazování, neboť obviněného uznal vinným přečinem podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jen jeho základní skutkovou podstatou a uložil mu mírnější trest (viz bod 2. shora). Do skutkové věty doplnil údaj o tom, že obviněný dal znamení o změně směru jízdy a že poškozený jel rychlostí až 129 km/h (srov. body 15. až 17. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené skutečnosti nesvědčí o libovůli soudů ani o jejich snaze rozhodovat v neprospěch obviněného nebo na jeho úkor, ale o objektivním posouzení vinu obviněného určujících skutečností.

25. Směřují-li výhrady obviněného proti konkrétním závěrům revizního znaleckého posudku z oboru dopravy znaleckého ústavu Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera (č. l. 520 a násl.), je z jejich obsahu zjevné, že obviněný jimi vyjadřoval svá nesouhlasná stanoviska k výsledkům propočtů znalců a brojil proti jejich správnosti, a to zásadně s ohledem na své vlastní postoje, aniž by přitom vycházel ze zjištění učiněných v rámci celého dosud vedeného dokazování. K tomu je vhodné připomenout, že revizní znalecký posudek byl zpracován na základě opatření Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 3 T 32/2019 (č. l. 507 spisu), který shledal, že dříve zpracovaný znalecký posudek z oboru doprava městská a silniční Ing. Michalem Kešnerem dne 14. 2. 2019 (č. l. 113 až 148 spisu) vč. jeho doplňku ze dne 18. 4. 2022 (č. l. 449 a násl. spisu) není pro posouzení předstřetového děje dostatečný (č. l. 507v spisu). Oba posudky tedy byly jako důkaz provedeny při hlavním líčení a dne 19. 5. 2023 byl vyslechnut jak znalec Ing. Michal Kešner (č. l. 558 spisu), tak znalec Ing. Zdeněk Mrázek jako zpracovatel ústavního znaleckého posudku (č. l. 552 až 558 spisu), a to za účasti obviněného i jeho obhájce. Z podnětu obhajoby byl dopracován i doplněk revizního znaleckého posudku (č. l. 576 a násl. spisu, viz č. l. 601 spisu), a podle § 211 odst. 5 tr. ř. byl za souhlasu stran při hlavním líčení přečten. S ohledem na shora uvedené procesní postupy lze konstatovat, že soudy dodržely pravidla vymezená v § 105 odst. 1, 2; § 108, § 109, 110 tr. ř. Lze též konstatovat, že byla důvodně jako nadbytečná posouzena žádost obviněného na opakované provedení tohoto posudku výslechem zpracovatelů doplňku revizního znaleckého posudku, neboť zpracovatel byl vyslechnut, a posudek i jeho doplněk byly rovněž zákonným způsobem provedeny. Nejde proto o důkaz, který by byl nesprávně procesně proveden, případně by byl opomenut, neboť za opomenutý důkaz se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

26. Z uvedeného plyne, že dovolatel měl dostatečnou možnost v rámci řízení před soudem prvního stupně, jež je těžištěm dokazování, i v řízení před odvolacím soudem, závěry znalců zpochybnit, což aktivně činil a soudy na jeho procesní obranu adekvátně reagovaly. V jejich procesních postupech tudíž nelze ohledně provedeného dokazování a hodnocení revizního znaleckého posudku shledávat obviněným vytýkaná pochybení.

27. Jestliže obviněný brojil proti konkrétním tvrzením a zjištěním znaleckého posudku ústavu, je vhodné zmínit, že po obsahové stránce byl znalecký posudek soudy shledán za dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného. Soudy obou stupňů se jeho obsahem důsledně zabývaly (srov. body 8. až 10., a dále též 13., 16., 20. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. až 17. přezkoumávaného rozhodnutí) a věnovaly mu potřebnou pozornost, řádně se vypořádaly i s tím, proč jej shledávají oproti předchozímu posudku znalce Ing.

Michala Kešnera věcně správným. Rovněž výhrady obviněného braly do úvahy. Z uvedených důvodů je zjevné, že soudy dodržely pravidla stanovená v § 108, 109 i § 110 tr. ř., protože popsaly důvody, pro které byl posudek znalce Ing. Michala Kešnera vadným, přičemž soud prvního stupně uvedl, z jakých důvodů pochybuje o jeho správnosti, a v čem je nejasný a neúplný. Lze připustit, že v této věci šlo o zásadní otázku viny obviněného, a tedy výjimečný případ pro to, aby byl přibrán znalecký ústav. Nešlo o projev libovůle, ale o objektivní situaci vyvolanou vývojem řízení v této věci, a tedy při splnění podmínek podle § 110 odst. 1, 2, 3 tr.

ř. Ve stručnosti je vhodné shrnout, že soudy se obsahem obou posudků zabývaly, znalecký posudek ústavu a jeho význam vysvětlily, a respektovaly jeho smysl a důležitost, i věcnou správnost. Při jeho hodnocení nezanedbaly požadavek kritického hodnocení všech důkazů, hodnotily ho stejně pečlivě jako každý jiný důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).

28. Nejvyšší soud k výhradám obviněného proti vadnému posouzení ústavního znaleckého posudku považuje za nutné zdůraznit i to, že soudy hodnotily celý proces jeho vzniku, jakož i věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodnily své závěry, spolehlivost metod jimi použitých, způsob vyvozování závěrů. Kladl přitom důraz na požadavek dostatečného vysvětlení všech rozhodných skutečností a posouzení jak technických parametrů, tak i lidského prvku v rámci průběhu celého vývoje dopravní situace.

Hodnotily tento znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost a slepě nedůvěřovaly závěrům znalců, případně vyjádřených jeho zpracovatelem u hlavního líčení. Plně proto respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06; k hodnocení znaleckých posudků též rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Dbaly též na to, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější a který ze znaleckých posudků přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28.

8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Měly na zřeteli, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry a že orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.).

29. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu soudů při provádění a hodnocení znaleckého posudku ústavu vady, které by svědčily o porušení práva obviněného na jeho obhajobu a nezjistil ani jiný důvod pro závěr o libovůli nebo extrémních nedostatcích, a proto konstatoval, že soudy splnily požadavky ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., protože dostatečně objasnily všechny rozhodné okolnosti významné pro závěr o vině obviněného. Provedené důkazy hodnotily jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a postupovaly způsobem plně korespondujícím s pravidly vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy vysvětlily, na základě jakých postupů učinily popsaná skutková zjištění, která jsou v konečném znění uvedena ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že z rozsudku soudů nižších stupňů není patrný žádný nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a není pochyb o tom, že soudy učiněná zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nejvyšší soud nezjistil obviněným namítané nedostatky a připomíná, že jím uváděné nedostatky byly vytržené z kontextu všech rozhodných i jinými důkazy zjištěných souvislostí, které soudy obou stupňů braly do úvahy. Lze proto tvrzení o vadných skutkových závěrech soudů považovat za nedůvodná. Zjištěný skutkový stav utvořený podle výsledků dokazování plně respektuje pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny a 6 Úmluvy, a tudíž důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

30. Při závěru, že skutková zjištění vzešla z procesu, který není zatížen žádnými vadami, bylo možné se zabývat výhradami podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jimiž obviněný právní kvalifikaci přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal, že mu ho nelze klást za vinu, protože neporušil povinnosti řidiče, když veškerou odpovědnost nese poškozený, u něhož se soudy nezabývaly povinnostmi, které porušil.

31. Nejvyšší soud k těmto výhradám připomíná, že přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Jedná se o nedbalostní trestný čin, jehož objektivní stránka záleží v jednání pachatele, jímž usmrtí jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku)]. Postačí tedy zavinění v nevědomé nedbalosti, není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 21/1976 Sb.). Nedbalostní zavinění musí aspoň v hrubých rysech zahrnovat vývoj příčinné souvislosti, důležité je, aby si pachatel alespoň uměl a mohl představit, že se nastalý příčinný průběh v konkrétním posuzovaném případě může rozvinout způsobem, jak se to stalo, a v důsledku toho dojde ke způsobení smrti poškozeného (srov. rozhodnutí č. 20/1981 a 21/1981). Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat jen hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 486/2014).

32. Posoudí-li se z těchto hledisek závěry soudů obou stupňů, je zjevné, že je soudy braly do úvahy a respektovaly. Zejména se velmi podrobně zabývaly povinnostmi obviněného a způsobem, jak je porušil, a obdobně postupovaly i u poškozeného. Jimi porušená pravidla silničního provozu zkoumaly a na podkladě učiněných závěrů shledaly skutečnosti, které promítly do úvah uvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí.

33. Pro úplnost je nutné podotknout, že ač soudy veškeré své úvahy směřovaly k nedbalosti obviněného, tak v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí výslovně závěr o tom, v jaké formě nedbalosti čin spáchal, neuvedly. Nejvyšší soud proto ze všech soudy učiněných závěrů a úvah konstatuje, plně v duchu soudy uvedených skutečností, že u obviněného šlo o nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože pro ni svědčí veškerá argumentace obsažená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry potvrdil i odvolací soud. Z úvah soudu prvního stupně vztahujících se k naplnění základní skutkové podstaty podle § 143 odst. 1 tr.

zákoníku (viz body 15. až 26. rozsudku) je vhodné zdůraznit okruh povinností porušených obviněným i poškozeným. U obviněného soud zjistil, že nepřizpůsobil při odbočování vlevo svou jízdu natolik, aby dodržel povinnost plynoucí z § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a dále ve smyslu § 21 odst. 1 cit. zákona nedbal při odbočování důsledně toho, aby neohrozil řidiče jedoucího za ním. Tím porušil svou povinnost dbát zvýšené opatrnosti, pro jejíž posouzení byl rozhodným okamžik, kdy zahájil odbočování, resp. kdy skutečně došlo ke změně směru jízdy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013). Obviněný začal odbočovat, aniž by se těsně před tímto manévrem ještě 3 sekundy před střetem podíval, zda jej může bezpečně provést, což byla chvíle, kdy mohl vidět ve zpětném zrcátku jej předjíždějící motocykl poškozeného nacházející se v levém jízdním pruhu. Měl tedy dostatek času odložit odbočovací manévr a tím také zabránit nehodě. Soud své úvahy v tomto směru podrobně rozvedl a pro stručnost lze na jeho správné závěry odkázat. Odvolací soud dospěl ke stejným zjištěním o obviněným porušených povinnostech, avšak navíc doplnil úvahy soudu prvního stupně o hodnocení spoluviny poškozeného (viz bod 16.

rozsudku odvolacího soudu), kterou označil za zásadní, protože měl vidět blinkr v činnosti a zároveň měl sledovat, že kamion zpomaluje a má rozsvícená brzdová světla, třebaže se nenacházel na křižovatce. V uvedeném jednání poškozeného shledal porušení ustanovení § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., ze kterého vyplývá zákaz předjíždění, dává-li řidič vepředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo nebo v dalším volném jízdním pruhu, protože předjížděl vlevo odbočující vozidlo z levé strany.

Především pak poškozený porušil § 18 cit. zákona, když výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost, která byla v daném úseku stanovena na 90 km/h, když jel až rychlostí 129 km/h. Uvedená zjištění odvolací soud vyhodnotil tak, že obviněný neporušil důležitou povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, ale shledal u něj jen způsobení smrti v důsledku zjištěné nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

Konstatoval však, že i při výrazném spoluzavinění poškozeného obviněný mohl a měl předpokládat, že by v daném úseku mohl být předjížděn, protože v místě dopravní nehody nebyl zákaz předjíždění, středová čára na vozovce byla přerušovaná a daný úsek byl vyjma mírné pravotočivé zatáčky přehledný. Obviněný nadto odbočoval na místo, které nebylo vyznačenou křižovatkou, ale na účelovou komunikaci, což si vyžádalo ještě vyšší míru opatrnosti z jeho strany. Soud proto důvodně dospěl k závěru, že obviněným nedodržená povinnost plynoucí z § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., byla jednou z příčin, které vedly ke smrtelnému následku poškozeného, byť se na něm zaviněně spolupodílel i sám poškozený.

34. Nejvyšší soud k těmto správným úvahám soudů obou stupňů doplňuje, že jednání obviněného soudy popsané plně svědčí o nevědomé nedbalosti (culpa negligencia) podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, při níž pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérii pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti z objektivního hlediska bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 6/1988, a ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 370, marg. č. 3, 4.).

35. Obviněný v přezkoumávané věci zahájil odbočovací manévr vlevo na parkoviště společnosti XY a jako zkušenému řidiči mu muselo být zřejmé, že se nachází na přehledném úseku s dobrou viditelností a odbočuje v místě, kde je přerušovaná svislá čára, která umožňuje předjíždění, odbočoval tedy v místě, které pro odbočení nebylo vyznačeno (např. odbočovacím pruhem). Všechny tyto skutečnosti signalizovaly ojedinělost a zvýšenou náročnost jeho manévru, a tudíž pro něj nutnou vysokou míru ostražitosti pro případ, že by byl jiným vozidlem, obzvláště když zpomalil, předjížděn. Obviněný proto musel zachovat v dané situaci velkou míru opatrnosti, jíž si byl jako zkušený řidič vědom, a bylo nezbytné, aby v dané dopravní situaci obzvláště důsledně dostál všem svým povinnostem.

36. S ohledem na závěry soudů obou stupňů je třeba přisvědčit i tomu, že mezi porušením povinností zjištěných na straně obviněného a nutností dodržet potřebnou míru opatrnosti a následkem, který způsobil, byla zachována příčinná souvislost. Zavinění obviněného zahrnovalo všechny znaky charakterizující objektivní stránku posuzovaného přečinu i příčinný vztah mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného jako jeho následkem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). V daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh, protože při odbočování vlevo, jak vysvětlil odvolací soud, se zřetelem na konkrétní zjištěné okolnosti, šlo o předvídatelný následek (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh.

tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem nebyla ničím přerušena, i když k ní přistoupilo i porušení povinností ze strany poškozeného, neboť jednání obviněného zůstalo takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

37. Nejvyšší soud poukazuje na to, že soudy v přezkoumávané věci ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013, správně počátek odbočovacího manévru nespojovaly již s okamžikem, kdy obviněný začal dávat znamení o změně směru jízdy, ale až s tím, kdy skutečně začal s vozidlem směr jízdy měnit – v daném případě přejíždět do levé protisměrné poloviny komunikace za účelem odbočení vlevo, na místo mimo pozemní komunikaci. Výše citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují.

I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jako je tomu v posuzované trestní věci, střet spoluzavinili oba řidiči.

Odvolací soud shledal (viz bod 16. jeho rozsudku), že spoluvina poškozeného byla zásadní, protože poškozený mohl vidět blinkr v činnosti a zároveň měl sledovat, že kamion výrazně zpomaluje a jsou v činnosti brzdová světla, a přesto rychlost nesnížil a pohyboval se až 129 km/h, jak na to v dovolání poukazoval obviněný. Nebylo však možné dojít k závěru, že by vznik a důvod dopravní nehody nevyplývaly rovněž, byť v menší míře, i ze zavinění obviněného, jak bylo popsáno výše. Odvolací soud důvodně shledal, že pro vznik dopravní nehody a jejího následku bylo kauzální obviněnému za vinu kladené porušení ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a proto na této nehodě svým nedbalostním jednáním participoval.

Protože se na vzniku uvedeného následku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, odvolací soud správně u obviněného neshledal naplněnými znaky porušení důležité povinnosti a uznal jej vinným pouze podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23).

38. V posuzované věci se neuplatní ani názor vyjádřený k principu omezené důvěry v dopravě ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/2016, podle něhož řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. V nyní souzené věci totiž, jak bylo prokázáno, obviněný nesplnil požadavek, aby si s dostatečným předstihem (řádně) ověřil, že neexistuje překážka, která by mu bránila v tom, aby odbočení bezpečně provedl, protože jak soudy zjistily, odbočování započal, aniž by právě před tímto manévrem ještě (3 sekundy předem) naposledy zkontroloval pohledem do zrcátka, zda není předjížděn. Pokud by tak učinil, viděl by motocykl, a mohl by nehodě předejít.

39. Ze všech popsaných důvodů, s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde jsou rozvedeny všechny podrobné údaje týkající se výše uvedených závěrů, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud výstižně poukázal na všechny pro obviněného polehčující okolnosti, správně se vypořádal s tím, jak se účastníci dopravní nehody po vozovce pohybovali, jaké byly jejich výhledové poměry, jakou jeli rychlostí a kde se v posledních vteřinách před střetem nacházeli, a tato zjištění shrnul ve správném právním závěru, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

40. Nejvyšší soud v této věci nepomíjí, že jde o hraniční případ, protože míra spoluzavinění poškozeného byla výrazná, a proto nad rámec podaného dovolání, neboť obviněný neuplatňoval výhrady k možnosti postupovat ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, splnění těchto zákonných podmínek posuzoval, avšak dospěl k závěru, že není důvod pro to, aby obviněný nebyl veden k trestní odpovědnosti. V tomto směru se neztotožnil se stáním zástupcem, který ve svém vyjádření k dovolání na tuto zásadu poukazoval. Nejvyšší soud k tomu předně zmiňuje, že státní zástupce své stanovisko na aplikaci principu ultima ratio vyjádřil zcela mimo námitky obviněného, což je v rozporu s § 265h odst. 2 tr. ř., neboť státní zástupce se může vyjádřit pouze k dovolání, a tedy k tomu, co je jeho obsahem. Uvedené ustanovení nepředpokládá, že by státní zástupce v případě, kdy sám nejvyšší státní zástupce dovolání [srov. § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] nepodal, poukazoval na vady nebo skutečnosti, které v dovolání nebyly namítány, neboť právo vyjádřit se k dovolání znamená reakci na jeho obsah (srov. § 265f tr. ř.), nikoliv vlastní posuzování nedostatků přezkoumávaných rozhodnutí, na něž nebylo v dovolání poukazováno. Nejvyšší soud je povinen posuzovat námitky obviněného, nikoli státního zástupce, který v této věci pouze s ohledem na vlastní názor, jenž obviněným v dovolání nebyl prezentován, při současném nezohlednění v dovolání uváděných námitek, navrhl, aby byl přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušen. Dovolací soud i přes to, že popsanou aktivitu státního zástupce považuje za nemístnou, se zřetelem na tvrzení obviněného, že nešlo o posuzovaný trestný čin podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, obiter dictum zohlednění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku posuzoval.

41. Nejvyšší soud připomíná zejména rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se věcí ve prospěch obviněného důsledně zabýval, a z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zjevné, že zvažoval menší škodlivost činu obviněného pro společnost. Nedospěl však k závěru, že by byl obviněný před soud stavěn neopodstatněně. Ve svém rozsudku sice výslovně neuvedl, že se zásadou podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval, nicméně jeho odůvodnění svědčí o tom, že měl tuto zásadu na paměti, avšak rozhodl se ji nevyužít.

42. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

43. Taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy (shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05). Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s článkem 4 odst. 4 Listiny a zejména článkem 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně [viz BAŇOUCH, H. článek 39 (Výhrada zákon při označení trestnosti jednání a druhů trestů). In WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod – komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 805].

44. Nejvyšší soud má v posuzované věci za to, že čin obviněného vykazuje společenskou škodlivost, která dosahuje minimální hranice běžně se vyskytujících trestných činům dané skutkové podstaty, jak o tom ostatně svědčí i státním zástupcem zmiňovaná rozhodnutí, v nichž pachatelé za činy obdobné povahy jako je posuzovaná věc, byli postaveni před soud a odsouzeni. Čin obviněného naplnil kritéria vymezená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1 tr.

zákoníku i dalším okolnostem případu. Pro úplnost je vhodné připomenout, že odvolací soud pro závěr o vině i trestní odpovědnosti obviněného podrobně skutková zjištění shrnul v obezřetné závěry a citlivě přistupoval k poměru zavinění obviněného i poškozeného tak, aby z tohoto hodnocení bylo patrné, že obviněný jednal protiprávně, byť v menší míře než poškozený. Bral tedy do úvahy zejména povahu zavinění každého se zřetelem na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, která má právě v posuzované věci z hlediska společenské škodlivosti podstatný význam.

V této souvislosti je třeba považovat za podstatný charakter vozidel, u nichž došlo ke kolizi, neboť jak nákladní vozidla s přívěsem, tak i motocykly vytvářejí v provozu na pozemních komunikacích rizikové situace, které často vedou k vážným i smrtelným nehodám. Proto je třeba právě u řidičů těchto vozidel trvat na tom, aby důsledně dbali dodržování všech pravidel silničního provozu a velice bedlivě sledovali provoz na komunikaci i ostatní vozidla a chovali se s maximální možnou dávkou tolerance k ostatním účastníkům silničního provozu.

Odvolací soud v této věci důvodně shledal, že obviněný, byť jeho míra zavinění byla nižší než u poškozeného, naplnil formální znaky přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a byl pro tento přečin důvodně stavěn před soud. Jeho nižší míru podílu na vzniku dopravní nehody vyjádřil i v uložení nevysokého peněžitého trestu, jenž vyměřil na spodní hranici zákonné výměry stanovené v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jiný trest, zejména trest zákazu činnosti (srov. § 73 tr. zákoníku) obviněnému neuložil, čímž vyjádřil, že obviněný jako řidič může tuto činnost provozovat i nadále.

Takto uloženým trestem ostatně rovněž vyjádřil malou výši společenské škodlivosti jednání přisuzovaného obviněnému. Nejde však o případ, jenž bylo možné ze všech uvedených hledisek označit za takový, který by byl srovnatelný s přestupkem [např. podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8. zák. č. 361/2000 Sb.], a to zejména s ohledem na vzniklý závažný a neodstranitelný následek v podobě smrti jiného účastníka silničního provozu.

45. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že ze způsobu, jakým odvolací soud rozhodl, je zjevné, že všechny tyto skutečnosti bral do úvahy, byť je výslovně ve svém rozhodnutí nevyjádřil, avšak logicky z něj plynou. Závěry soudů svědčí o tom, že posoudily celkovou společenskou škodlivost činu, pro kterou jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Přístup, s jakým se soudy s právním hodnocením skutku vypořádaly, byl úplný, nechyběla v něm potřebná objektivita, a to právě s ohledem na celkovou společenskou škodlivost. V daném případě lze seznat, že represivní prostředky byly použity odpovědně v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně. Trestněprávní postih byl nezbytný pro dosažení účelu aplikované normy, jejíž vlastní povaha činu vychází z toho, že jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kde je objektem chráněným zákonem lidský život, jakožto výrazná společenská hodnota a to, že obviněný od začátku připouštěl, že při pohledu do zpětného zrcátka před započetím odbočování neviděl, že by se k němu zezadu blížil nějaký motocykl. Z hlediska naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu tak bylo možné shledat, že obviněný vzhledem ke kolizi, která na pozemní komunikaci nastala, si v tomto okamžiku nepočínal dostatečně pozorně, protože poškozený na motocyklu se na vozovce za vozidlem obviněného jednoznačně nacházel.

VII. Závěr

46. Vzhledem ke shora vymezeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu