8 Tdo 494/2024

8 Tdo 494/2024-784

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný Aleš Kreiner, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 To 47/2023-714, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 58/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný Aleš Kreiner (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2022, č. j. 6 T 58/2021-655, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad 1, 2 výroku rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu, tedy celkem 100 000 Kč. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 To 47/2023-714, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil napadený rozsudek tak, že podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod I.). Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného (bod II.).

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a soudy tvrzeným jeho úmyslem dopustit se podvodného jednání alespoň v nepřímé formě, který nebyl provedenými důkazy prokázán. Má za to, že soudy nesprávně a účelově vyhodnotily výslechy svědků, přičemž je usvědčován především výpovědí svědka Foltína, jehož věrohodností se soudy nedostatečně zabývaly a nesprávně ji vyhodnotily. Obviněný v této souvislosti poukázal na jednotlivé rozpory ve výpovědi svědka Foltína, z čehož dovozuje, že výpověď uvedeného svědka je nevěrohodná. Dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, přičemž poukázal na to, že se soudy nevypořádaly s mobilní komunikací mezi ním a svědkem Foltínem, ve které opakovaně urgoval svědka Foltína, aby zaplatil poškozené společnosti. Obviněný má tak za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že se obviněný pro skutek 1) a 2) zprošťuje obžaloby.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání ve vztahu k námitkám obviněného uvedl, že ke skutkovým závěrům soudy nižších stupňů dospěly na základě výpovědí svědků Foltína, Dostála, S., T. a U., jakož i na základě listinných důkazů. V této souvislosti konstatoval, že se nelze ztotožnit ani s námitkou stran mobilní komunikace mezi obviněným a svědkem Foltínem, jelikož i tato byla předmětem hodnocení důkazů v rámci procesu dokazování. Státní zástupce v této souvislosti také odkázal na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl, že o podvodném úmyslu obviněného svědčí i ta skutečnost, že poškozené společnosti nezaplatil ani ve chvíli, kdy od obchodní společnosti A-LUX, spol. s r. o. obdržel peněžní prostředky za poskytnuté plnění. Dále státní zástupce uvedl, že se věrohodností svědka Foltína řádně zabýval soud prvního stupně, přičemž odkázal na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí. Státní zástupce se také nesouhlasně vyjádřil k námitce stran subjektivní stránky trestného činu, přičemž má za to, že z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný věděl již v době před přijetím zboží od dotčených dodavatelů, že za toto zboží jim nezaplatí, čímž je uvedl v omyl ohledně schopnosti zaplacení dluhu a obohatil sebe a Zdeňka Foltína. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že tato zákonná úprava [provedená zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu – tento pojem zmiňuje obviněný ve svém dovolání) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný (extrémní nesoulad) rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, přičemž primárně poukazuje na nevěrohodnost svědka Foltína a na rozpory v jeho výpovědi, které jeho závěry o jeho nevěrohodnosti podporují a v důsledku tohoto pochybení soudům vytýká, že nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že je usvědčován pouze výpovědí svědka Foltína; na rozpory v jeho výpovědi; na nevěrohodnost výpovědi svědka Foltína atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 16 svého rozsudku soud prvního stupně, ve vztahu k věrohodnosti svědka Foltína a rozporům v jeho výpovědi, např. uvedl, že „Byť se jedná o osobu s trestní minulostí, soud vyhodnotil jeho výpověď jako věrohodnou.

Svědek vypovídal po poučení o trestních důsledcích křivé svědecké výpovědi, jeho výpověď po dobu trestního řízení byla konstantní, nebyly zjištěny zásadní rozpory ve výpovědi, byť u některých skutečností svědek uváděl, že si je nyní pro časový odstup již nepamatuje tak, jako si je pamatoval v přípravném řízení. Při hodnocení věrohodnosti svědka bylo přihlédnuto i k tomu, že svědek v rámci své výpovědi připustil i svoji účast, popsal, že to byl on, kdo obžalovaného tzv. zasvětil do problematiky, například mu řekl, že je potřeba pro úspěšné projití scoringem u pojišťovny upravit dokumenty společnosti, že zajišťoval přepravu tak, aby zboží neopustilo území České republiky, byť si byl vědom toho, že musí být vyvezeno do zahraničí a sjednal si s obžalovaným provizi, byť, jak sám uvedl, věděl, že zboží nebude Feroně uhrazeno.

Dále je jeho výpověď souladná s dalšími v řízení provedenými důkazy, a to výpovědí svědka Dostála a listinnými důkazy... atd.“ Následně v reakci na odvolací námitky odvolací soud např. v bodě 15. svého rozhodnutí ve vztahu k věrohodnosti svědecké výpovědi svědka Foltína mj. uvedl, že „Pokud obžalovaný v rámci svého odvolání poukazuje na rozdíly ve výpovědích svědka Foltína a snaží se jej znevěrohodnit, tak krajský soud je ve shodě se soudem okresním v tom, že v jeho výpovědích nebyly zjištěny žádné zásadní rozpory, které by měly vliv na závěr o jeho věrohodnosti, a proto je možné z jeho usvědčující výpovědi vycházet.

Krajský soud jistě souhlasí s opakovanou obhajovací argumentaci, že vdaném případě musí být jeho výpověď, která usvědčuje obžalovaného, podrobena skutečně pečlivému vyhodnocení z hlediska její logičnosti, souvislosti a návaznosti na ostatní důkazy a prokázané skutečnosti tak, aby mohl být získán bezpečný a spolehlivý základ pro závěr o vině obžalovaného, kdy je dále třeba brát rovněž v potaz, zda je objektivně přítomna nějaká pochybnost o zainteresovanosti svědka Foltína na výsledku řízení v podobě odsouzení obžalovaného...Tato výpověď zcela zapadá do celkového kontextu dalších provedených důkazů.

Lze souhlasit s okresním soudem v tom, že výpověď tohoto svědka, resp.

jeho detailní popis událostí tak, jak na sebe navazovaly, zcela koresponduje v případě jednání pod bodem 1) s výpovědí svědka Viktora Dostála a provedenými listinnými důkazy (zejména potvrzením o realizaci obchodu a fakturami vystavenými poškozenou společností Ferona, a.s.), kdy zároveň nelze přehlédnout ani skutečnost, že i přesto, že obžalovanému (jeho společnosti Expertpro) byla ze strany společnosti A-lux, spol. s r. o., za odebrané zboží zaplacena částka přes 400 000 Kč, neuhradil obžalovaný následně poškozené společnosti Ferona, a. s., ničeho. V případě jednání pod bodem 2) pak výpověď svědka Foltína koresponduje s výpověďmi svědků T. S., L. T., Jozefa U. a provedenými listinnými důkazy... atd.“

16. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 15.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit mj. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Na tomto místě je vhodné uvést, že svědecká výpověď svědka Foltína nestojí osamoceně, jak obviněný poukazuje, ale je podepřena i dalšími ve věci provedenými důkazy, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výpovědí svědka Viktora Dostála a listinnými důkazy, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výpověďmi svědků T. S., L. T., J. U. a listinnými důkazy. V této souvislosti, ve vztahu k argumentaci obviněného stran rozporů mezi svědeckou výpovědí svědka Foltína a svědka U., lze uvést, že mezi těmito výpověďmi jsou sice rozpory, ale v podstatných okolnostech se shodují, přičemž lze uvést, že svědek U.

zcela logicky ve své výpovědi popírá ty skutečnosti, které by jej mohly usvědčovat z trestné činnosti. Obviněný taktéž ve svém dovolání poukazuje na mobilní komunikaci mezi ním a svědkem Foltínem s tím, že se jí soudy nižších stupňů nezabývaly. Ani této argumentaci Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, jelikož z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že oba soudy si byly vědomy obsahu dané komunikace a řádně hodnotily její obsah (bod 14 a 16 rozsudku nalézacího soudu a bod 15 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud tak v této souvislosti pouze považuje za vhodné uvést, že obviněný má sice pravdu, že z dané komunikace vyplývá, že urgoval svědka Foltína, aby mu vyplatil peníze, když např. 21. 5. 2019 posílá zprávy, že „Prosím kdy bude další platba“, „Zdeňku, potřebuji vědět kdy bude další platba...Ať mužů vyplatit Feronu“, případně 22. 5. 2019 posílá, že „Zdeňku už to není sranda bombardují mně z Ferony“ (č. l. 470), nicméně obviněný pomíjí tu skutečnost, že i přesto, že mu byla, resp. jeho společnosti Expertpro, skutečně v květnu 2019 vyplacena, svědkem Foltínem, resp. společností A-LUX, spol.

s r. o., částka převyšující 400 000 Kč, obviněný z obdržených peněz nezaplatil poškozené společnosti Ferona, a. s. ničeho. Takový postup obviněného rozhodně nesvědčí o tom, že by měl v úmyslu poškozené společnosti uhradit dluh, když i přes obdržení peněz od svědka Foltína poškozené společnosti nic neuhradil. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze přisvědčit ani další námitce obviněného, a to, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl podvést poškozenou společnost Feronu, a. s., jelikož nejen, že obviněný ve své argumentaci vychází z vlastního hodnocení důkazů, tedy z toho, že svědecká výpověď svědka Foltína je nevěrohodná, ale také proto, že i když obdržel od společnosti A-Lux, spol.

s r.

o., přes 400 000 Kč, neuhradil poškozené společnosti ničeho a peníze si ponechal pro vlastní potřebu. Vedle shora uvedeného pro závěr o úmyslném jednání obviněného podvést poškozenou společnost (viz body 1, 2) bezpochyby svědčí i zjištění, že to byl právě obviněný, kdo jednal se svědkem Dostálem, tedy firmou Ferona, a to jako zástupce společnosti Expertpro, přičemž byl výslovně upozorněn na to, že musí zboží opustit území republiky, což obviněný dopisem potvrdil, že zboží bude dodáno do Německa.

Další skutečnost, která byla svědkovi Dostálovi zatajena, je to, že přestože zboží odebírala společnost Expertpro a mělo být expedováno do Německa, obviněný uzavírá smlouvu s firmou svědka Foltína jako prostředníkem, který o dalším osudu (prodeji vylákaného zboží z Ferony) jedná se společností ARMOSTAV MÍSTEK, s. r. o. Jestliže za této situace se obviněný hájí tím, že sjednal lhůty splatnosti faktur tak, aby poškozená FERONA dostala zaplaceno v termínu, lze takové tvrzení označit za účelové ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, když již z úvodu jeho jednání je nezpochybnitelný závěr, že díky těmto transakcím a mezičlánkům firem, nebude firmě, zboží do Německa, která učinila objednávku, dodáno.

Obdobné zjištění ohledně úmyslu obviněného poškodit firmy (bod 2 výroku) je snáze dovoditelné a logicky prokazatelné nejen z výpovědi svědka Foltína, o které obviněný tvrdí, že je nevěrohodná, ale např. také z výpovědi svědka M. V., který byť z doslechu slyšel od L. M. a Foltína (roz. Š.), že to byl obviněný, kdo měl údajně pro společnost STAVBY-MONTÁŽE zařizovat nákup stavebního materiálu. Svědek J. U. připustil své kontakty s obviněným, obviněný však hovoří o tom, že se potkal se svědkem pouze u svědka Foltína, přičemž svědek U.

zmiňuje např. cestu s obviněným v autě, které řídil obviněný, přičemž při silniční kontrole policií bylo zjištěno, že jde o vozidlo kradené. Soudy nižších stupňů sice ve svých rozhodnutích zmiňují rozhodnutí cizozemského soudu (Německa - Okresní soud v Passau sp. zn. 4 Ls 33 Js 16252/18), avšak již nezmiňují z něj podstatné skutečnosti, které nabourávají věrohodnost obhajoby obviněného. Předně je to zjištění, že obviněný byl v Německu odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, a to podvodné vylákání osobních vozidel, která následně v České republice prodával.

Další skutečností, kterou u soudu v Passau obviněný (přiznal svoji vinu) uvedl k páchané trestné činnosti, bylo, že z důvodu výpadku v platbách svých dlužníků se dostal do nestabilní finanční situace. Jestliže tedy u hlavního líčení v Passau dne 21. 10. 2019 zaznělo toto konstatování k jím páchané trestné činnosti, kterou na území Německa páchal v době od 31. 8. do 8. 11. 2018, pak je nepochybné, že v uvedené „nestabilní finanční situaci“ musel být také v době, kdy uzavíral objednávky na hutní materiál a argumentoval svojí solventností, tudíž jeho úmysl ve vztahu k § 209 tr.

zákoníku je nezpochybnitelný, stejně jako závěr o nedobré jeho finanční situaci. Uvedené rozhodnutí má však i dopad k námitce uplatněné v dovolání, že svědek U. nedokázal potvrdit, kdy se měl s obviněným setkat. Z výpovědi svědka U.

vyplynulo, že při druhé schůzce mu měl obviněný slíbit zajištění práce (rovněž potvrdil, že obviněnému a svědkovi Foltínovi podepsal jisté dokumenty, neví však jaké), mj. také uvedl, že se s uvedenými osobami stýkal asi půl roku. Vezme-li se v úvahu, že obviněný byl v České republice zadržen dne 24. 6. 2019 na základě zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Passau dne 29. 3. 2019, pak doba jím páchané trestné činnosti pod bodem 2) výroku rozsudku (od 18. 3. 2019 do 21. 3. 2019) Okresního soudu v Olomouci spadá do období, kdy se stýkal se svědkem U.

Snad jen pro dokreslení, že obviněnému není cizí vystupovat při podvodných jednáních pod cizí identitou, jsou skutečnosti vyjádřené v již zmíněném rozhodnutí Okresního soudu v Passau, když uvedené rozhodnutí bylo uznáno Nejvyšším soudem pod sp. zn. 11 Tcu 221/2022, a proto se na něj hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé [patrně ještě přesvědčivěji by působily za situace skutečností zmíněných Nejvyšším soudem – k otázce úmyslného jednání obviněného] a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

18. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 6. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu