8 Tdo 509/2025-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 10 To 19/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 106/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 15 T 106/2023 podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil - výrok o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, výrok o trestu a o náhradě škody z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 8 T 50/2023, - výrok o vině přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 8 T 53/2023, - výrok o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, výrok o trestu a výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 15 T 40/2023, - výrok o vině pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a výrok o trestu a náhradě škody Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 40 T 144/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 13 To 85/2024, jakož i výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v uvedených rozhodnutích obviněného uznal vinným v bodech 1) až 11) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 8) současně přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 11) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto přečiny obviněného odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 10 To 19/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti dílčím útokům pod body 5), 6), 8), doprovodil vlastnoručně psaným podáním, v němž poukázal na to, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána. V dovolání k dílčímu útoku pod bodem 5) soudům vytýkal, že skutkový stav věci, jak byl soudy zjištěn, nedovoluje uzavřít, že se tohoto činu dopustil. Za věrohodnou nepovažoval výpověď svědkyně L. S., a brojil proti tomu, že by kradl, protože tuto skutečnost neprokazují ani kamerové záznamy. Přišel se ucházet o práci, a mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
5. Ani dílčí útok v bodě 6) nepovažoval za řádně objasněný, protože sice vzal přepravky s pivními láhvemi, které mu dala zaměstnankyně XY, ohledně ostatního zboží však nebylo zjištěno, že by ho ukradl. Odvolací soud pochybil, když nerozhodl o jeho důkazním návrhu na výslech svědka R. S., který je ve výkonu trestu, a kterého potkal v okamžiku, kdy vezl přepravky s pivními láhvemi v nákupním vozíku, z čehož je zřejmé, že ostatní zboží, které bylo těžké a rozměrné, nemohl odcizit. Ani kamerové záznamy jeho vinu neprokazují. S ohledem na velké množství zboží by musel jít na místo minimálně 4x, aby vše dokázal odnosit a naházet přes plot, k odvozu by navíc musel mít vozidlo, což zjištěno nebylo.
6. V bodě 8) podle něj chybí dostatečný skutkový podklad, že poškodil ochranu proti holubům, protože ji mohl poškodit někdo jiný, když na místě probíhala stavba, u které bylo postaveno lešení. Poukázal na to, že tato ochrana jistě nebyla nová a v bezvadném stavu. Popíral, že by zkonzumoval uvedené potraviny, neboť není v lidských silách zkonzumovat tolik potravin, aniž by to člověk ve zdraví přežil. Nadto byl pod vlivem pervitinu a nepotřeboval v tomto stavu jíst. Zpochybnil, že by poškodil podlahu kanceláře a malbu, neboť není jasné, v jakém stavu kancelář byla předtím, než do ní vlezl, kde pobýval jen za účelem přespání, což odvolací soud dostatečně neuvážil.
7. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 10 To 19/2025, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) námitky obviněného proti skutkovým zjištěním považoval za nedůvodné, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Nelze z nich proto dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Neexistují žádné indicie, které by snad nasvědčovaly pravdivosti ospravedlňující verze prezentované obviněným. Skutečnost, že jednal způsobem uvedeným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů bez jakékoliv pochybnosti zřetelně vyplývá.
9. V přezkoumávaných rozhodnutích státní zástupce neshledal ani existenci dalších vad, na které obviněný poukazoval, zejména se neztotožnil s tzv. opomenutými důkazy. Obviněným označený důkaz, jenž nebyl proveden, případně o něm odvolací soud nerozhodl, nelze s ohledem na ostatní rozsah provedeného dokazování považovat za podstatný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto podle státního zástupce naplněn nebyl. Vzhledem k tomu, že soudy rovněž přiléhavě právně posuzované dílčí útoky správně právně kvalifikovaly, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o podaném dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že obviněnému byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, jeho dovolání přípustně směřovalo jen proti těm dílčím útokům, o nichž rozhodoval soud v posuzované věci, tj. útokům uvedeným v bodech 5) až 8), nikoli k té části pokračujícího činu, která byla v rámci společného trestu po zrušení předchozích rozhodnutí připojena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1559/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 738/2012).
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Podat ho lze jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není, a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
15. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do postupu soudů nižších stupňů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
VI. K námitkám obviněného
17. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
18. Posoudí-li se výhrady, které obviněný v dovolání k dílčím útokům pod body 5), 6), a 8) v dovolání rozvedl, je zjevné, že tvrdil, že nebylo prokázáno, že se jich dopustil tak, jak je ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně uvedeno, tedy že nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Odvolacímu soudu vytýkal, že ohledně bodu 6) není dokazování úplné, pokud nerozhodl a nezabýval se jím navrženým výslechem svědka R. S. Tyto výhrady korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, a proto Nejvyšší soud posuzoval jejich důvodnost, a to se zřetelem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž se soudy již se všemi výše uvedenými argumenty vypořádaly, protože obviněný své shodné námitky z předešlého řízení zopakoval i v dovolání (srov. zejména body 20. až 23. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. usnesení odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud k výhradám soustředěným proti dílčímu útoku pod bodem 5), jenž spočíval ve stručnosti v tom, že dne 23. 3. 2023 v době od 18:36 hodin do 18:43 hodin vnikl do zadní části prodejny XY, a z prostoru skladu odcizil 96 ks čokoládových tyčinek MARS v celkové hodnotě 1.814 Kč a 18 ks skleněných nádob instantní kávy Jacobs Kronung v celkové hodnotě 2.142 Kč, čímž způsobil společnosti Valatera Trading s. r. o. škodu v celkové výši 3.956 Kč, jím vytýkané nedostatky neshledal. Soud prvního stupně se zabýval všemi ve věci provedenými důkazy a přesvědčivě vysvětlil, podle jakých důkazů závěr o vině obviněného učinil. Zejména vycházel z výpovědi svědkyně L. S., která obviněného viděla, jak se schovával za paletami se zbožím. Soud její výpověď posuzoval, srovnával ji zejména s obsahem kamerových záznamů, na kterých je zaznamenáno, jak obviněný odnáší krabice ze skladu směrem k oplocení (viz body 4. a 5. odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud nezjistil v tomto postupu soudu obviněným vytýkané nesrovnalosti.
20. Výhrady obviněného zaměřené proti dílčímu útoku v bodě 6), který se týkal stručně popsáno toho, že obviněný v době od 01:13 hodin do 02:30 hodin dne 2. 4. 2023, když překonal drátěné oplocení u obchodního domu XY, vnikl na přilehlý pozemek, kde po prohledání odstavených palet sloužících jako momentální sklad pro průmyslové zboží nepodléhající zkáze z nich odcizil 3 ks nafukovacích člunů s vesly v celkové hodnotě 4.197 Kč, 3 ks dětských nafukovacích bazénů v hodnotě 3.597 Kč, 3 ks dětských bazénů se stříškou v celkové hodnotě 2.487 Kč, a další věci, čímž způsobil společnosti Tesco škodu v celkové výši 11.670 Kč, rovněž nejsou důvodné, protože nekorespondují s výsledky provedeného dokazování.
21. Soud prvního stupně vysvětlil, že pro své závěry o vině obviněného vycházel ze svědecké výpovědi svědka M. M., z listinných důkazů, a zejména z kamerového záznamu, ze kterého je patrný pohyb obviněného (viz body 6. a 7. rozsudku soudu prvního stupně). Vysvětlil, proč neuvěřil verzi obviněného, že měl od zaměstnankyně prodejny svolení přepravky s lahvemi od piva odnést, zabýval se jeho obhajobou, k níž uvedl, že další zboží (nafukovací čluny a bazény pro děti) nebylo tak těžké odvézt, protože se nacházelo v menších krabicích, se kterými bylo možné dobře manipulovat. Množství a druh odcizeného zboží bylo zjištěno podle následné inventury a odpovídá rovněž kamerovému záznamu, na kterém je vidět, v jakých místech se obviněný pohyboval (viz bod 20. rozsudku okresního soudu).
22. Neopodstatněné jsou i námitky obviněného směřující proti dílčímu útoku pod bodem 8), jehož se měl zkráceně dopustit tím, že nejméně v době od 20:00 hodin dne 13. 4. 2023 do 06:15 hodin dne 14. 4. 2023, v úmyslu odcizit nějakou věc, se přes sousední stavby po lešení dostal do druhého nadzemního podlaží, kde nejprve nezjištěným způsobem překonal zábranu proti holubům, kterou poškodil, čímž způsobil škodu ve výši 21.966,34 Kč, pak za užití násilí překonal uzavřené a uzamčené prosklené dveře v oblasti zámku u balkonu kanceláře ekonomického odboru, na nichž způsobil škodu ve výši 1.170 Kč, vnikl do vnitřních prostor kanceláře, kde z ledničky odcizil potraviny A.
P. (vejce, mléko, jogurt, džus atd.), které na místě zkonzumoval, zejména však poškodil zařízení kanceláře, čímž způsobil Městu XY škodu ve výši 49.743,58 Kč, a odcizením věcí A. P. škodu 300 Kč. Soud prvního stupně se i v tomto případě věnoval obhajobě obviněného, provedl potřebné dokazování, které jednání obviněného objasnilo. Zabýval se provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi na místě zasahujících strážníků městské policie T. Š. a J. Š., kteří obviněného zajistili, když scházel po schodišti úřadu, kam byli přivoláni pracovníkem městského úřadu po zjištění, že došlo k vniknutí neznámé osoby.
Svědkyně V. Š. potvrdila, že když přišla do práce, spatřila na balkoně neznámého muže, jenž jí řekl, že tam přišel přespat. Všechny provedené důkazy soud hodnotil v souvislosti s listinnými důkazy, a dospěl k závěru, že spolu korespondují (viz body 8. až 13. rozsudku soudu prvního stupně), na rozdíl od obhajoby obviněného, že kancelář byla poškozena již před jeho příchodem, jíž neuvěřil (viz body 21. a 22. rozsudku). Vypořádal se i s výhradami obviněného ohledně poškození ochrany proti holubům s poukazem na to, že uvedl, že ji poškodil, neboť se mu zapíchla do nohy (srov. bod 21.
rozsudku), a že není v lidských silách zkonzumovat potraviny uvedené ve skutkové větě rozsudku, k čemuž vysvětlil, že obviněný se v kanceláři nacházel přibližně po dobu 10 hodin, a tedy uvedené množství potravin zkonzumovat mohl (viz bod 22. rozsudku a bod 8. usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud k výhradám obviněného uvádí, že je oprávněn se zabývat toliko správností postupu při provádění důkazů a precizností provedeného hodnocení důkazů se zřetelem na dodržení principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), jeho úkolem v dovolacím řízení není ani nemůže být, aby sám posuzoval důkazy ani přehodnocoval ty, které provedly soudy nižších stupňů. Posuzuje, zda proces dokazování a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle, což vychází z toho, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). V tomto kontextu v posuzované věci po posouzení postupu soudu prvního stupně při hodnocení zajištěných důkazů shledal, že nevykazuje nedostatky, které by svědčily o jednostranném hodnocení důkazů nebo známkách libovůle a v dokazování se nevyskytují extrémní rozpory, jak ostatně uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, protože soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým závěrům nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo provedeno plně při zachování všech zákonných pravidel. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
25. Při těchto závěrech lze shrnout, že dokazování, které bylo v této věci provedeno, dostatečně bez pochybností prokázalo všechny rozhodné skutečnosti určující pro závěr o vině obviněného, a nic nenasvědčuje tomu, že by bylo nutné dokazování doplňovat o další důkazy. Proto, pokud obviněný tvrdil, že odvolací soud pochybil, jestliže k jeho návrhu neprovedl důkaz výslechem svědka R. S. a ani o něm nerozhodl, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, byť tento postup odvolacího soudu nebyl po formální stránce zcela správný, celková spravedlnost procesu co do jeho materiální stránky narušena nebyla (srov. např. bod 58. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 2. 2025 ve věci Macharik proti České republice, stížnost č. 51409/2019).
26. Z obsahu přiloženého procesního spisu plyne, že obviněný v obsahu podaného odvolání (viz č. l. 494 až 495 spisu) k dílčímu útoku pod bodem 6) požadoval, aby odvolací soud vyslechl svědka R. S., jenž se nyní nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, o němž uvedl, že ho měl potkat, když si vezl přepravky s pivními láhvemi v nákupním vozíku. Z písemně přepsaného protokolu o veřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2025 (viz č. l. 506 až 507) je zřejmé, že odvolací soud na tento požadavek obviněného výslovně nereagoval, a taková skutečnost neplyne ani z obsahu zvukového záznamu pořízeného o veřejném zasedání (CD-R založeno na č. l. 508 spisu), z něhož se podává pouze to, že se předsedkyně senátu k uvedenému důkaznímu návrhu jen stručně vyjádřila až v průběhu slovního odůvodňování rozhodnutí odvolacího soudu, a to po vyrušení ze strany obviněného, kdy v čase 0:38:48 pořízeného záznamu uvedla, že výslech uvedeného svědka nepovažují za potřebný, protože by nemohl zvrátit skutková zjištění.
27. Nejvyšší soud v souladu s dovoláním obviněného připouští, že tento postup odvolacího soudu nebyl zcela transparentní, avšak, jak již bylo zmíněno, nezakládá důvod k závěru o tom, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz, protože předsedkyně senátu na uvedený návrh alespoň stručně reagovala. Tzv. opomenutý důkaz spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Je třeba ho vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, která neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
28. V posuzované věci, při závěru, že čin v bodě 6) byl řádně objasněn, skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování, není sama o sobě důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, a proto neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, a další), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). O takovou situaci se jednalo i v nyní posuzované věci.
29. Vzhledem k tomu, že obviněný v posuzované věci učinil návrh, jehož provedení nemá zásadní význam pro posouzení otázky viny, jak vyplynulo z ústního vyjádření předsedkyně senátu (viz výše bod 27. tohoto rozhodnutí), když i z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že soudy ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 6) provedly potřebné dokazování, na podkladě kterého byly objasněny okolnosti, za nichž k jeho spáchání došlo, není dán důvod zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18).
30. Pochybení odvolacího soudu, že se v písemné podobě s důkazním návrhem obviněného nevypořádal, nezpochybnilo spravedlivost trestního řízení jako celku, zvláště bylo-li z obsahu spisu jednoznačně patrno, že se obviněnému dostalo plně kontradiktorního procesu, že jeho vina byla ostatními ve věci provedenými důkazy spolehlivě prokázána, a že se soudy přesvědčivě zabývaly a vypořádaly s jeho obhajobou. Kasační zásah Nejvyššího soudu by za této situace byl toliko formalistickým postupem, který by vedl toliko k precizaci odůvodnění odvolacího soudu, a který by prodloužil trestní řízení, aniž by vedl ke změně skutkových či právních závěrů, což by bylo v rozporu se zásadami procesní ekonomie a rychlosti trestního řízení. Nejvyšší soud, vědom si zásady, že konkrétní řízení musí být spravedlivé jako celek (viz např. HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 21 a 193 až 194, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1994, Stanford proti Spojenému království, č. 16757/90), ve věci neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
VII. Závěr
31. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými nedostatky a nevznikají pochybnosti o tom, že se dopustil jednání, které je popsáno v bodech 5) ž 8) rozsudku.
32. Soudy se s obdobnou argumentací obviněného již vypořádaly a reagovaly na ni, což v této věci svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
33. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu