USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 2/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 80 T 2/2024-876, uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku rozsudku) byl obviněný podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 17 (sedmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozené (zdravotní pojišťovny) na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a o nároku poškozeného (otce nezletilého) na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 80 T 2/2024-876, napadli obviněný, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (ve prospěch i neprospěch obviněného) a poškozený F. M. (otec nezletilého) odvoláními, která Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2024 pod č. j. 8 To 85/2024-1031, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika s tím, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky, když s tímto závěrem soudu obviněný sice vyslovil souhlas, avšak zdůraznil, že odborné závěry znaleckého posudku byly použitelné a relevantní a soud měl z těchto závěrů vyvodit odpovídající závěry pro své rozhodnutí.
Pokud odvolací soud znalecký posudek provedl jako důkaz a konstatoval, že jsou pochybnosti o správnosti jeho závěrů, měl provést výslech znalce a tento měl být požádán o vysvětlení svých závěrů, případně měl být přibrán znalec jiný. Pokud ze závěrů znaleckého posudku i z některých svědeckých výpovědí plyne, že jsou možné nejméně 2 verze průběhu incidentu, při kterých došlo ke smrti nezletilého poškozeného, nelze brát bez dalšího za rozhodující tu verzi, která je pro dovolatele nejpřísnější. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal nejméně se třemi jeho zásadními odvolacími tvrzeními, které zásadním způsobem zpochybňují časovou posloupnost předmětného děje, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a s jeho právem na spravedlivý proces.
Dále zdůraznil, že právní závěr o vině za spáchání trestného činu vraždy považuje za nesprávný, neboť nejméně z výpovědí svědků N. D., G. a H. vyplývá, že nezletilý se v pozici, kdy byl zasažen nožem, nenacházel s dostatečným časovým předstihem, což obviněnému nedávalo možnost celou situaci vnímat jinak, nebo ji jinak zhodnotit. Výpad nožem byl veden na záda či bok svědka M. (otce nezletilého), tedy na úplně jinou část těla, než ve které se nacházel nezletilý poškozený. Cílem útoku bylo zastavení svědka M., aby tento vrátil dítě matce.
Ten se však během výpadu nožem natočil a (patrně nevědomě) použil syna jako štít a do dráhy nože jej bezprostředně nastavil. Tato situace byla pro dovolatele překvapivá, nemohl s ní počítat, a i vzhledem k ovlivnění drogami na ni nemohl reagovat. „Výpad nožem tedy nebyl zahájen až ve chvíli, kdy nezletilý plnil svému otci roli štítu“. Vztah obviněného ke smrtelnému následku nezletilého tak nemohl být posouzen jako eventuální úmysl, neboť z provedených důkazů nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by byl s následkem jakkoliv srozuměn.
V daném případě se tak jednalo o vědomou nedbalost a šlo tudíž o usmrcení z nedbalosti. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, zrušil a věc tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že soudy obou stupňů v posuzované věci postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud důvodně označil některé pasáže znaleckého posudku za nepoužitelné, neboť se věnují právnímu hodnocení a hodnocení důkazů, současně však správně poukázal na to, že znalecký posudek nehodnotí učiněná skutková zjištění komplexně a soustředí se na variantu skutkového děje, která nebyla v řízení před soudy prokázána.
Je zřejmé, že soud prvního stupně přistoupil k hodnocení důkazů vysoce zodpovědně a pečlivě, přičemž „prokázaná skutková zjištění mají jednoznačnou vazbu na obsah provedených důkazů a lze je označit za správná bez jakýchkoliv extrémních rozporů“. Ve vztahu k druhému z dovolacích důvodů se státní zástupce ztotožnil s námitkami obviněného, že v případě právní kvalifikace daného jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť nebylo zjištěno, že „by byl dovolatel s následkem srozuměn“ a „šlo maximálně o vědomou nedbalost“.
Podle státního zástupce učiněná skutková zjištění neumožňují učinit závěr, že obviněný jednal ve vztahu k usmrcení nezletilého poškozeného v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že byl s jeho smrtí srozuměn. Dovolatel jednal naopak nedbale ve smyslu § 16 tr. zákoníku, a to z nedbalosti nevědomé, kdy si nebyl v době svého počínání vědom, že bodnutí na svědka M. (otce nezletilého) může reálně přivodit smrt nezletilému poškozenému. V této souvislosti zmínil rychlost, ve které se vlastní incident odehrál, vědomí zúžené konfliktem, bodnutí obloukem cílené na svědka M.
či intenzitu bodnutí malé nebo nanejvýše střední intenzity. Část vyjádření pak věnoval otázce omylu v příčinné souvislosti - tzv. odchýlení rány (aberace). Podle státního zástupce absentuje vědomí obviněného o reálné možnosti, že nezletilého poškozeného usmrtí, a i kdyby existovalo, není přítomno srozumění s možným fatálním následkem na životě tohoto poškozeného. Absenci vůle vraždit dále naznačuje skutečnost, že dovolatel měl s nezletilým poškozeným pozitivní vztah, konflikt se odehrával pouze mezi ním a svědkem M.
(otcem nezletilého), přičemž nezletilý poškozený se jej nijak neúčastnil. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2024, č. j. 8 To 85/2024-1031, zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 256l tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
[S ohledem na závěr vyslovený státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství je vhodné zmínit rekapitulaci postupu státního zastupitelství v předmětné trestní věci, kdy Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem podalo dne 2. 2. 2024 pod 1 KZV 50/2023-179, obžalobu na obviněného pro trestné činy podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (jednání obviněného směřující k usmrcení otce nezletilého), přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku (usmrcení nezletilého, kterého otec držel v náručí). Po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně podala státní zástupkyně odvolání do výroku o vině a do výroku na něj navazujících, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, kdy se ve své podstatě domáhala toho, aby odvolací soud jednání ve vztahu k otci nezletilého kvalifikoval v souladu s podanou obžalobou jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku a jednání vůči nezletilému jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku].
5. Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal k vyjádření státního zástupce repliku, ve které se ztotožnil se závěry státního zástupce, že na základě veškerých doposud provedených a zhodnocených důkazů není možné učinit závěr, že obviněný byl v nevědomém úmyslu srozuměn s tím, že může usmrtit poškozeného. Ve shodě se státním zástupcem navrhl zrušit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i veškerá obsahově navazující rozhodnutí a věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítl, že výpad nožem zahájil proti M. (otci nezletilého) dříve, než tento do dráhy nastavil nezletilého poškozeného, že jeho jednání nenaplňuje znaky nepřímého úmyslu a mohlo jít nanejvýš o vědomou nedbalost aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna [státní zástupce k uvedenému dovolacímu důvodu uvedl, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když „skutková zjištění jsou správná a mají vazbu na obsah provedených důkazů“].
Z konstrukce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu a stání zástupce konstatuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy. Obviněný v dovolání v podstatě předkládá vlastní verzi jím učiněných skutkových zjištění, ve snaze dosáhnout změny skutkového zjištění, která by spočívala v tom, že oproti soudu prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), který mj. konstatoval, že „následně poškozený F.
M. přiběhl k synovi, vzal jej do náručí zády k sobě, otočil se směrem k obžalovanému, nastavil syna, a obžalovaný, který si byl vědom skutečnosti, že poškozený F. M. je k němu otočen čelem a drží před svým tělem syna, následně učinil proti oběma poškozeným výpad nožem drženým v pravé ruce a to tak, že z upažení vedl oblouk pravou rukou dopředu směrem k poškozeným, kteří v ten moment…“, v souladu s podanou obžalobou ve své podstatě bylo konstatováno, že „v okamžiku, kdy se poškozený se synem v náručí, utíkající před obviněným, začal otáčet směrem k obviněnému, učinil obviněný nečekaně levou rukou, v níž svíral otevřený nůž výpad vůči poškozenému F.
M.…“ Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Nejvyšší soud se navíc shoduje se závěry odvolacího soudu, že „soud prvního stupně vycházel ze všech důkazů provedených v hlavním líčení a hodnotil je tak, jak mu to ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu“ s tím, že „odvolací soud nezjistil, že by ze strany soudu prvního stupně došlo k opomenutí některého z relevantních důkazů“ (bod 14 usnesení).
Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
13. Ke zjištěnému skutkovému stavu, který není ani předmětem kritiky ze strany státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je vhodné zmínit, že soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, (stručně řečeno) že poškozený držel syna v náručí zády k sobě a otočil se se synem v náručí čelem proti obviněnému, čehož si musel být obviněný vědom, přesto učinil výpad nožem ve směru k poškozeným, přičemž nožem lehce zasáhl do bicepsu pravé paže poškozeného (otce nezl.) a nezletilého poškozeného do levé strany krku takovým způsobem, že na následky tohoto zranění nezletilý poškozený téhož dne zemřel.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku kromě jiného rozvedl také časovou souslednost otočení se poškozeného (otce s nezletilým) a výpad nožem realizovaný obviněným a oproti jednostranné a zcela pochopitelné argumentaci (obhajobě) obviněného a teoretickým úvahám státního zástupce mj. konstatoval, že jak z výpovědi svědka D. N. D., tak svědkyně T. G. zejména pak výpovědi a rekonstrukce provedené se svědkyní P. M. dospěl k závěru, že výpadu nožem obviněným předcházela úprava polohy nezletilého poškozeného, kdy se nejednalo o současný útok nožem při otočení (pootočení) se poškozeného (otce) jak konstatuje podaná obžaloba (a nepřímo vyplývá i z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství).
Bez povšimnutí Nejvyšším soudem nemohlo zůstat ani tvrzení uvedené v obžalobě, že útok nožem vedl obviněný levou rukou, přičemž sám obviněný uvedl, že je pravák a nůž držel v pravé ruce (jak mj. správně ve svém rozsudku uvedl soud prvního stupně). V tomto směru pak jak dovolatel, tak státní zástupce ve svém vyjádření popírají skutkové zjištění nalézacího soudu opírající se mj. o závěry vyjádřené v bodu 203, 204 odůvodnění jeho rozsudku, neboť zde soud zcela jasně uvedl, že poškozený (otec nezletilého) se nejdříve se synem v náručí otočil k obviněnému, tím dostal syna (poškozeného nezletilého) do prostoru mezi sebe a obviněného, a následně na to, provedl obviněný výpad nožem.
Učiněný skutkový závěr vyplývá nejen z důkazů zmíněných shora, ale také nepřímo výpovědi samotného dovolatele, jak mj. uvedl soud prvního stupně ve shodě se soudem druhého stupně (viz bod 28 usnesení), kdy obviněný uvedl, že poškozený (otec nezletilého) vzal dítě do ruky, otočil se, nastavil dítě a pak se stalo, co se stát nemělo. Byť lze částečně souhlasit jak s obviněným, tak stáním zástupcem o rychlém sledu událostí, nelze přehlížet ani tu skutečnost, že obviněný uvedl, že si byl vědom skutečnosti, že poškozený (otec nezletilého) drží svého nezletilého syna v náručí.
Tato skutečnost by bezpochyby mohla být významná z hlediska posuzování nepřímého úmyslu a nevědomé nedbalosti (tu zmiňuje jak obviněný, tak státní zástupce), pokud by skutkový stav nebyl jednoznačně dán. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně své skutkové zjištění uzavřel tak, že obviněný zaútočil nožem až v okamžiku, kdy již věděl, že má poškozený nezletilého syna v náručí.
Jak obviněného, tak i státního zástupce je nutno upozornit na další významnou skutečnost, a to, že obviněný znal parametry zbraně, kterou použil a použil ji navíc v okamžiku, kdy nebyl poškozeným žádným způsobem ohrožován, tento (otec nezletilého) se v tu dobu pouze bránil jednání dovolatele tím, že ze země zvedl a držel před sebou nezletilého poškozeného, neboť ani v tu dobu již v ruce žádný kůl neměl. Jak obviněným, tak státním zástupcem nebyla z pohledu úmyslu zmíněna skutečnost, že obviněný po počáteční potyčce s otcem nezletilého si měl domů dojít pro nůž, a takto vybaven pak začal postupně útok na poškozeného, který skončil smrtí nezletilého poškozeného.
14. Odmítnout musel Nejvyšší soud i námitky týkající se hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní mechanika, který byl u veřejného zasedání přečten se souhlasem dovolatele a státního zástupce za splnění podmínek § 211 odst. 5 tr. ř. (bod 15 usnesení odvolacího soudu).
15. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
16. Podle § 105 odst. 1 tr. ř. vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Jestliže pro složitost posuzované otázky není takový postup dostačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Je však třeba zdůraznit, že každý znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.).
17. Jak již bylo výše zmíněno, dokazování bylo odvolacím soudem o uvedený znalecký posudek doplněno. Z bodu 16 a násl. usnesení odvolacího soudu pak vyplývá, že znalecký posudek byl konfrontován i s jinými důkazy (svědeckými výpověďmi svědků D., M., K. a G.) a závěry z nich vyplývajícími, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se „nedopustil žádné deformace uvedených výpovědí, hodnotil je objektivně a mimořádně pečlivě a jeho závěry jsou logické a správné“ (bod 30 usnesení). K těmto závěrům nemá Nejvyšší soud důvodu cokoliv dodávat a plně se s nimi ztotožňuje. Nelze tak považovat za pochybení, pokud byla skutková zjištění učiněna na základě vzájemně provázaných svědeckých výpovědí, a nikoliv na základě znaleckého posudku, který navíc je, jak bylo výše uvedeno, pouze jedním z důkazních prostředků.
18. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitku týkající se subjektivní stránky (podle obviněného nebyly naplněny znaky nepřímého úmyslu). I tuto námitku však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
20. Jednání obviněného bylo mimo jiné právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku (soud prvního stupně předmětné jednání právně kvalifikoval i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku), tedy, že obviněný jiného úmyslně usmrtil a tento čin spáchal na dítěti mladším 15 let.
21. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak vyplývá z judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 455/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.), srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo.
I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.
(K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
22. Podstatou uplatněné námitky ze strany dovolatele je, že zahájil výpad nožem proti M. staršímu (otci nezl.) „dříve nebo ve stejném okamžiku, kdy se tento otáčel do dráhy nože“. Podle obviněného tak výpad nožem nebyl zahájen až ve chvíli, kdy již nezletilý poškozený plnil svému otci roli štítu. Stejně tak obviněný kategoricky odmítá, že by byl s nastalým následkem jakkoliv srozuměn, neboť útok byl veden na záda či bok, směrem k paži M. staršího, tedy na úplně jinou část těla, než ve které se nacházel nezletilý poškozený.
Tato argumentace obviněného však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Ta naopak (skutková zjištění) potvrzují, že obviněný zahájil útok nožem v okamžiku, kdy si byl vědom skutečnosti, že F. M. (otec nezl.) k němu byl otočen čelem a držel před svým tělem syna (nezletilého poškozeného). To ostatně potvrdil podle soudu prvního stupně sám obviněný, který předmětný moment popsal tak, že „F. M. vzal dítě do ruky, otočil se, nastavil dítě a pak se stalo, co se stát nemělo“ s tím, že obviněný uvedl, že si byl vědom skutečnosti, že F.
M. drží v náručí syna (bod 196 rozsudku, viz též shora bod 13), současně nemůže být opomenuto, že útočil nožem, pro který si došel domů. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout, že soud prvního stupně věnoval otázce časového průběhu daného děje (otočení F. M. – otce nezletilého a bodnutí) velkou pozornost, přičemž jeho závěry jsou velmi precizně odůvodněné a Nejvyšší soud na ně plně odkazuje. Zároveň souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že otočení a výpad nebyly současné děje, jak se snaží dovolací soud přesvědčit obviněný (nepřímo také ve svém vyjádření státní zástupce), ale šlo o děje navazující, realizované postupně (bod 201 rozsudku a bod 27 usnesení).
Zcela výstižně pak odvolací soud uvedl, že dovolatel zaútočil nožem až v okamžiku, kdy již věděl, že otec (F. M.) drží v náručí syna s tím, že jej nijak neohrožuje a nemůže se bránit (bod 29 usnesení). Ztotožnit se pak mohl Nejvyšší soud i se závěry soudů o naplnění znaků nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť obviněný věděl, že vede útok nožem do horní části F. M. (otce nezl.), která byla v době útoku prakticky celá zakryta nezletilým poškozeným (výška 105 cm, hmotnost 16 kg), což mj. obviněný také věděl, jak výstižně poznamenal odvolací soud (bod 43 usnesení).
Dovolatel tak mohl vzhledem k těmto okolnostem předpokládat, že může nožem zasáhnout i nezletilého poškozeného. Lze tak souhlasit se závěry odvolacího soudu, že obviněný se spolehnul na náhodu, zda nožem trefí dítě nebo otce, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, pro kterou by mohl spoléhat na to, že následek nenastane. Zvolená právní kvalifikace je tudíž správná.
23. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu