8 Tdo 577/2025

8 Tdo 577/2025-381

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného Z. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Litoměřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 9 To 72/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 94/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 1 T 94/2024, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil společně s neztotožněným spolupachatelem ve stručnosti tak, že dne 2. 11. 2022 v době kolem 3:40 hod. v Praze XY po vytržení cylindrické vložky zámku vnikl do zaparkovaného a uzamčeného motorového vozidla tov. zn. FIAT DUCATO, RZ: XY, v němž se nacházelo osvědčení o registraci vozidel a další věci, za účelem jeho nastartování vytrhli spínač zapalování a z místa odjeli i s přípojným vozidlem zn. Agados Handy 7, RZ: XY, vozidlo bylo nalezeno téhož dne v podvečerních hodinách odstavené v Praze XY včetně všech v něm uložených věcí, čímž poškozené společnosti Burian Company s. r. o., se sídlem Praha 4, Nedbalova 463/3, způsobili na odcizení škodu ve výši 459.720 Kč a poškozením v částce 22.970 Kč.

2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 9 To 72/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože soud nesprávně bez potřebných důkazů zjistil, že je pachatelem posuzovaného činu. Konkrétně vytýkal, že se odvolací soud řádně nezabýval jeho odvoláním a bez opory v provedených důkazech se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, ač dokazování vykazuje závažné vady. Neztotožnil se se závěrem, že je jeho výpověď v rozporu s výpovědí svědka J. B., protože tento svědek vypovídal v jeho prospěch, a jím uváděné skutečnosti ohledně již zesnulého O. H. měly být nalézacím soudem ověřeny, byť ho již z důvodu jeho úmrtí nelze vyslechnout, protože měl doložit, že se obviněný činu nedopustil. Odmítavý postoj odvolacího soudu vyjádřený v bodě 13. jeho rozhodnutí považuje za nesprávný, protože neověřil skutečnosti týkající se tělesné konstituce zesnulého O. H. (například výslechem jeho pozůstalých), která vykazovala podobnost s postavou obviněného, jak vyjádřil i svědek J. B., tedy byl podobné výšky a váhy. Za vhodné považoval i zjištění jeho DNA a provedení odborného vyjádření k tomu, zda se nacházela v odcizeném vozidle. Za vadu považoval i to, že se soud nepokusil ověřit jeho výpověď zajištěním a předvoláním svědka S., k němuž uvedl dostatek indicií, podle kterých měl policejní orgán možnost ho zjistit a na základě mezinárodní spolupráce jej nechat vyslechnout.

5. Profil DNA zajištěný na řadící páce odcizeného automobilu patřící obviněnému neprokazuje, že vozidlo odcizil, ale jen to, že v něm byl, což nepopírá, protože v něm seděl, když mu O. H. vozidlo nabízel k prodeji, a tehdy se mohl řadicí páky dotknout, např. při nasedání do vozidla, protože je obézní. Tuto verzi soudy odmítly, aniž by provedly důkazy k jejímu vyvrácení. Připomenul, že samotné DNA jako jediný důkaz pro usvědčení pachatele nepostačuje a je potřeba jej doplnit dalšími důkazy, které jsou schopny vytvořit uzavřený řetězec. K jeho individuální identifikaci vedla pouze jediná stopa, ze které lze maximálně usuzovat, že se v určité době osoba s touto DNA nacházela v daném vozidle (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).

6. Zajištěné videozáznamy podle obviněného rovněž jeho přítomnost ve vozidle v době jeho odcizení neprokazují, protože na jednom z nich je zachycen toliko pohyb dvou mužů, z nichž jeden je silnější postavy a napadá na levou nohu. Svědek J. B., který obviněného zná, jej na videozáznamu nepoznal. Soud dovodil, že jde o obviněného, avšak bez toho, aby se zabýval jeho podobností s O. H. Nic nesvědčí o tom, že na videozáznamu jsou zachyceni pachatelé. Na druhém videozáznamu je vidět toliko bliknutí světel odcizeného vozidla a následně jejich rozsvícení a odjezd vozidla, pachatelé na tomto záznamu zachyceni nejsou. Závěr odvolacího soudu v bodě 20., že se žádná osoba od vozidla nevrací zpět k vozidlu, kterým měl být obviněný přivezen, potvrzuje jeho výpověď, že se na místě trestného činu nenacházel. Neopodstatněné je tvrzení tohoto soudu, že sám mohl posoudit (přehráním obou kamerových záznamů) způsob pohybu osob na záznamu, včetně jejich fyzických dispozic a způsobu chůze, protože oba záznamy jsou nekvalitní a porovnání chůzí může provádět pouze znalec. Uvedené videozáznamy označil za procesně nepoužitelné, protože jejich pořízení nebylo legální, neboť šlo o záznamy z veřejného prostoru, což svědčí o porušení čl. 7 a 10 Listiny a o nedodržení čl. 30 ve spojení s čl. 2 odst. písm. c), 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále „GDPR“).

7. Za nedostatečný důkaz považoval vyhodnocení jeho pohybu podle mobilního telefonu s poukazem na č. l. 128 spisu, což není dostatečným důkazem pro závěr, že je pachatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08). Podle lokalizace mobilního telefonu se pohyboval v měsících září až listopadu roku 2022 na území Prahy XY, kde se potkával se svědkem S. V době spáchání trestného činu však jeho mobilní telefon lokalizován nebyl. Ze všech naznačených nedostatků plyne, že soud učinil skutkové závěry, které nemají oporu v provedených důkazech.

8. Protože dokazování vykazuje obviněným zmíněné nedostatky, nedošlo ani k objasnění jeho zavinění, protože žádný důkaz neprokazuje jeho vědomost o páchání přečinu krádeže či poškození cizí věci, neboť se těchto trestných činů nedopustil, a proto není možné dovodit ani nepřímý úmysl, jenž je třeba na podkladě zjištění okolností prokázat (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).

9. Námitky obviněného směřovaly i proti zamítnutí jím učiněných důkazních návrhů, protože některým je v rozhodnutí věnována pouze jediná věta, což je v rozporu s principem spravedlivého procesu i zásadami plynoucími z § 2 odst. 5, § 33 odst. 1 a § 89 odst. 2 tr. ř., čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 469/05, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). Tyto návrhy se týkaly zejména zjištění rozhodných skutečností ohledně zemřelého O. H. a snahy vyslechnout jako svědka S., byť se již nenachází na území České republiky. Nedostatky trpí i nevyslechnutí svědka R. B., jenž měl potvrdit věrohodnost jeho výpovědi, neboť svědek J. B. vypověděl, že právě R. B. mělo být předmětné vozidlo taktéž nabídnuto. Neprovedením navrhovaných důkazů byla porušena zásada in dubio pro reo, presumpce neviny a právo na spravedlivý proces, neboť se soud vůbec nezabýval skutkovou verzí, kterou předložila obhajoba, ačkoli byla verzí rovnocennou a nebyla žádnými provedenými důkazy vyvrácena.

10. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 9 To 72/2025, a ho zprostil obžaloby, případně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 1 T 94/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na námitky, které důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť toliko zpochybňují výsledky provedeného dokazování. Jde o polemiku se skutkovými závěry, které jsou podloženy konkrétními důkazními prostředky (viz body 7. a 9. odůvodnění rozsudku). Soudy vinu obviněného nezaložily jen na vyhodnocení přítomnosti jeho DNA ve vozidle, ale vzaly v úvahu i další důkazní prostředky, které svědčí o tom, že se obviněný žalovaných přečinů dopustil. Rozhodná skutková zjištění nejsou v logickém rozporu s opatřenými důkazními prostředky, které soudy hodnotily v souladu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a vyvracejí verzi obviněného, že vozidlo odcizil někdo jiný.

12. Nedostatky státní zástupce neshledal ani v neprovedení důkazních prostředků, zejména výslechu R. B., protože jeho provedení nemohlo zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů. V posuzované věci nešlo o důkaz podstatný z hlediska rozhodných skutkových zjištění. Soud vyložil, z jakých důvodů návrhu obviněného na jeho provedení nevyhověl (viz bod 8. odůvodnění rozsudku). Závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky dokazování. Neztotožnil se s námitkou o nepoužitelnosti kamerových záznamů, jenž byl proveden jako důkaz v souladu s § 89 odst. 2 tr. ř., protože šlo o záznam pořízený soukromou osobou, u nějž se souhlas obviněného s jeho použitím nevyžaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017). Vlastník přilehlé nemovitosti jej pořídil proto, aby zajistil ochranu majetku a odhalení pachatele trestné činnosti (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 803/2014), proto bylo možné obsah uvedených kamerových záznamů použít jako důkaz.

13. Když podané dovolání neshledal důvodným, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.].

14. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.).

17. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Z těchto důvodů musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr.

ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr.

ř.).

18. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, je třeba uvést, že ho lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

19. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

VI. K námitkám obviněného

20. Námitky v dovolání svědčí o tom, že vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. respektoval, protože za rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, je třeba považovat závěr, že obviněný je pachatelem, což je skutečnost, dopadající na alternativu vadného hodnocení rozhodných důkazů. Vytýkal-li, že soudy použily videozáznamy pořízené soukromými osobami, poukazoval na nepoužitelný důkaz, a tvrdil-li, že se soudy řádně nevypořádaly s jím učiněnými návrhy na doplnění dokazování, dotýká se tato námitka podmínky, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Protože formální podmínky označeného důvodu dovolání obviněný splnil, posuzoval Nejvyšší soud jejich důvodnost.

21. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující zásadně proti tomu, že není pachatelem a že soudy, pokud tento závěr opírají o jím vytýkané důkazy, jeho přítomnost na místě činu dostatečně neobjasnily, představují z obecného hlediska stěžejní skutečnost pro závěr o jeho vině, a proto v nich spatřuje naplnění zákonné podmínky spočívající v „rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“ podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v tomto kontextu posuzoval jejich důvodnost. Vzhledem k tomu, že námitky směřují do procesu dokazování, připomíná, že jeho úkolem v dovolacím řízení není, a ani nemůže být, aby sám posuzoval důkazy ani přehodnocoval ty, které provedly soudy nižších stupňů, ale je povinen zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zejména tím, zda v jejich postupu nejsou závažné, extrémní nedostatky (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

22. Na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že výhrady obviněného nejsou se zřetelem na celý kontext dokazování opodstatněné, přestože podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že pro závěr, že je pachatelem projednávaného činu, vycházel z posouzení všech rozhodných skutečností, jejichž výčet uvedl soud prvního stupně v bodech 3. až 7. rozsudku s tím, že z nich pro skutkové závěry, od nichž se odvíjely i následné právní úvahy, vycházel. V bodě 9. popsal obsah těchto důkazů, které v hlavním líčení provedl, i způsob, jakým je jednotlivě i v jejich souhrnu hodnotil, včetně toho, proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Obviněnému tedy nelze přisvědčit, že by ji soud nebral do úvahy a že by nereagoval na jím uváděné výhrady. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně plynou úvahy, na jejichž podkladě obhajobu obviněného, že si byl odcizené vozidlo pouze prohlédnout jako zájemce o koupi, považoval za vyvrácenou ostatními důkazy, což řádně rozvedl v bodě 9. rozsudku. Opodstatnění nemají námitky obviněného o tom, že soudy považují jeho výpověď za rozpornou s výpovědí svědka J. B., protože soud výpověď obviněného bral do úvahy (srov. bod 3. rozsudku) a v bodě 9. popsal, jak ji hodnotil, a poukázal na to, kde spolu tyto výpovědi nekorespondují. Nutno podotknout, že se v této části rozsudku zabýval jednotlivými tvrzeními obviněného, jimiž předkládal průběh skutkového děje, jenž porovnával s výsledky plynoucími z ostatních ve věci provedených důkazů, a v té souvislosti poukazoval na jejich nelogičnost a vykonstruovanost. Naopak zdůrazňoval objektivnost jiných ve věci zajištěných důkazů, jejichž význam naopak obviněný snižoval a zasazoval je rovněž do zcela jiných souvislostí.

23. Za takovou skutečnost lze považovat i zjištění DNA obviněného na řadicí páce odcizeného vozidla (viz č. l. 110 až 113 spisu), jež obviněný ve vztahu ke svému pachatelství činu bagatelizuje tím, že jeho stopa DNA nebyla zajištěna na jiných částech vozidla. Na tuto námitku již reagoval odvolací soud (viz bod 17. usnesení), jenž obviněnému nepřisvědčil, že by na ostatních předmětech nebyly zajištěny stopy, konkrétně stopy obviněného, ale z předloženého stěru č. 1 (vnitřní klika dveří u řidiče) se nepodařilo izolovat DNA v dostatečné kvalitě a množství potřebném pro stanovení relevantního profilu DNA (tedy i osoby poškozeného, který zcela jistě vozidlo řídil a kliku používal), z předložených profilů č. 2 a 4 (stěr z volantu a z páčky ukazatele směru) byla izolována DNA a byly stanoveny smíšené profily DNA, které nejsou vzhledem ke svému charakteru vhodné pro stanovení individuální identifikace ani pro porovnání s dalšími profily DNA (opět nebylo možno ani prokázat, že by se jednalo o profil poškozeného, který jistě jak volant, tak páčku ukazatele směru v rámci provozu používal). Je tak zřejmé, že bylo zajištěno více stop, které však neměly dostatečnou identifikační schopnost.

24. K závěru o vině obviněného však nevedl pouze výsledek DNA, ale o jeho přítomnosti na místě činu svědčí i další ve věci provedené důkazy. Nic nesvědčí proti závěru soudů, že se obviněný řadicí páky, která slouží k jízdě vozidla, dotýkal, což má nepochybně podstatný význam i pro zjištění, že je pachatelem projednávaného trestného jednání. Jde sice o důkaz nepřímý (srov. zejména bod 21. usnesení), dokazující vedlejší skutečnost, jde z ní usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20). V dané věci soudy v rámci svých úvah a závěrů respektovaly, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, či ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03).

25. Soudům v posuzovaném případě byla dána možnost, aby svá rozhodnutí o vině opřely toliko o nepřímé důkazy, jejichž souhrn tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného trestného činu a z jeho spáchání usvědčují obviněného a rovněž rozumně vyloučily reálnou možnost jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Soudy se neopíraly toliko o důkaz vyhodnocením vzorku DNA, ale měly na paměti i další ve věci provedené nepřímé důkazy, jimiž je možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený a nepřerušený, resp. uzavřený, řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky může soud výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342–345) tak, jak se to stalo i v posuzované věci, kdy soudy sice vycházely z toho, že na řadící páce byla zajištěna stopa DNA obviněného, ale opíraly se i o další důkazy. Splnění této podmínky dosvědčuje to, že se soudy vedle posuzované stopy DNA opíraly i o vyhodnocení kamerových záznamů, či posouzení výpovědi ve věci slyšených svědků (blíže viz body 2. až 9. rozsudku a 17. až 21. usnesení).

26. Výhrady obviněného zaměřené proti zajištěným kamerovým záznamům a závěrům z nich plynoucích, jimiž své pachatelství zpochybňoval, nemají rovněž oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Kamerové záznamy pocházely z kamer umístěných na rodinném domě svědka M. K., který je předal poškozenému, jenž je následně odevzdal policejnímu orgánu, přičemž jedna z kamer zabírala část ulice XY a druhá část ulice XY na Praze XY (viz zejm. č. l. 58, 67 až 75 a 114 až 117 spisu).

27. Vytýkal-li obviněný nepoužitelnost kamerového záznamu jako důkazu, poukazoval na záznam, který nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, ale soukromou osobou, na něž stávající právní úprava sice nedopadá, protože trestní řád kamerové záznamy, které byly předloženy osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení, neupravuje, ale jejich použitelnost vyplývá z obecné úpravy § 89 odst. 2 tr. ř., že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Pořízení obrazového záznamu soukromou osobou tedy není a priori nepřípustným důkazem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.). Současně je však třeba brát v potaz, že nikoliv každý záznam pořízený soukromou osobou bude možné v trestním řízení použít, posouzení použitelnosti bude vždy věcí konkrétního trestního řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 970/2024).

28. Na přípustnost kamerového záznamu pořízeného soukromou osobou je vždy nutné aplikovat trest proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14), neboť v případě pořízení záznamu soukromou osobou nelze aplikovat ustanovení trestního řádu upravující pořízení zvukových či obrazových záznamů orgány činnými v trestním řízení (zejm. § 88 a § 88a tr. ř. nebo § 158d tr. ř.), a to ani analogicky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1133/2022), ale je třeba k takovému důkazu přistupovat z hledisek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. jako obecně u každého jiného důkazu.

29. Nutné je v posuzované trestní věci zdůraznit, že soudy se hodnocením použitých záznamů zabývaly a hodnotily je v mezích vymezených procesních zásad. S ohledem na námitky obviněného je zjevné, že předmětný kamerový záznam byl pořízen kamerou umístěnou za účelem ochrany majetku soukromé osoby, tedy proto, aby monitoroval prostor pozemku svědka M. K. a část ulice před jeho domem (viz č. l. 114 až 117 spisu), což svědčí o tom, že smyslem a důvodem jeho pořízení nebyla primárně snaha o zasahování a sledování soukromí obviněného a jiných po ulici pohybujících se osob, nýbrž za účelem ochrany majetku a života a zdraví osob bydlících v předmětné nemovitosti. Není pochyb také o tom, že kamerový záznam měl sloužit jen k tomuto účelu, tedy nebyl veřejně přístupný, což netvrdí ani obviněný. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že byl vydán nikoliv z vlastní iniciativy svědka M. K., což by ovšem samo o sobě nevylučovalo možnost jeho použití jako důkazního prostředku, nýbrž poté, kdy se

V. B. dotazoval jeho manželky, zda nezaznamenala něco podezřelého (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 70 spisu). Nejvyšší soud si je vědom, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, o takový případ však nejde tehdy, když kamera slouží k účelům vykazujícím legitimní a předvídatelný účel (srov. rozsudek Evropského soudu pro Lidská práva ze dne 17. 7. 2003 ve věci Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00, odst. 40).

30. Pořízení kamerového záznamu nebylo problematické ani z hlediska § 86 obč. zákoníku, na který obviněný v rámci svého dovolání odkázal. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.

Součástí soukromí člověka totiž zpravidla nejsou samotné informace o jeho pohybu na veřejně přístupných místech či ve veřejných prostorách, kde každý může být spatřen jinými, neboť ve vztahu k těmto informacím existence rozumného očekávání na jejich utajení zpravidla nebývá. Běžné používání bezpečnostních kamer ve veřejných prostorách tudíž zpravidla nezakládá bez dalšího zásah do soukromí člověka (viz například LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2022, s. 358, obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 2 As 45/2010). Podle § 88 odst. 1 obč. zákoníku však svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Uvedené ustanovení upravuje tzv. licenci výkonu nebo ochrany práv a zájmů jiných, přičemž stěžejní význam má právě v otázce přípustnosti pořízení a použití důkazu záznamem bez svolení osoby zachycené na záznamu (srov. PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol.

Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.). Z hlediska těchto pravidel pořízení kamerového záznamu svědkem M. K. nebylo v rozporu se zákonem.

31. Z uvedených důvodů není použitelnost předmětných záznamů v trestním řízení jako důkazu zpochybněna, protože nepředstavuje zásah do ochrany soukromí zakotvené v čl. 10 Listiny, obzvláště když byl využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny obviněného v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09). Jeho použitelnosti nebrání ani výhrada obviněného, že svědek nesplnil podmínky vyplývající z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) týkající se informační povinnosti vůči subjektu údajů, protože nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení § 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nelze hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09). Tento závěr je možné analogicky aplikovat rovněž na porušení povinností vyplývajících přímo z GDPR. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009), což Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal.

32. Současně Nejvyšší soud podotýká, že způsob, jakým se soudy tomuto důkazu věnovaly, svědčí o tom, že postupovaly s ohledem na pravidla hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a protože jde o kamerové záznamy, lze poukázat na celý proces nejenom při jejich pořízení a zajištění pro účely trestního řízení, ale i při jejich provádění a hodnocení, což soudy splnily i ve smyslu kritérií stanovených nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020, podle něhož „v případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance“. S odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že uvedené podmínky splnil, protože v bodě 6. rozsudku popsal, co z uvedeného záznamu shledal, popsal chování mužů zachycených na záznamu i to, jak vypadali a jaké bylo jejich oblečení.

33. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že předmětný kamerový záznam nepředstavuje procesně nepoužitelný ani jinak nehodnotný či vadně hodnocený důkaz, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě tudíž nebyl naplněn.

34. Důvodnými nebyly shledány ani námitky obviněného proti neprovedeným důkazům, a to nezjištění fyziognomie zesnulého O. H., či neověření, zda se DNA zesnulého nacházela v odcizeném vozidle, nebo neprovedení výslechu R. B. k posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného, anebo výslechu svědka jménem S., protože soud prvního stupně se těmto návrhům věnoval a vysvětlil, z jakých důvodů je považoval za nadbytečné (srov. bod 8, 9 rozsudku), což doložil tím, že po provedení ostatních důkazů bylo zřejmé, že verze obviněného nemůže obstát, k čemuž podal dostatečné vysvětlení z hlediska úplnosti provedeného dokazování a nadbytečnosti a nepotřebnosti, případně nedosažitelnosti muže jménem S. Uvedenými výhradami se zabýval i odvolací soud, jenž se s postojem soudu prvního stupně, který uvedené návrhy obviněného nepovažoval za potřebné, ztotožnil, jak rozvedl v bodě 13. napadeného usnesení.

35. Obdobně soudy dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly za nutné zkoumat tělesné parametry zemřelého O. H., kdy se i tímto návrhem podrobně zabývaly a se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy neshledaly obhajobu obviněného, k níž mělo toto doplnění směřovat, za věrohodnou (srov. bod 13. napadeného usnesení). Pokud jde o shodnost postavy obviněného a jmenovaného zemřelého, je třeba pro správnost závěrů soudů obou stupňů poukázat na jeho popis J. B., že šlo o staršího muže vysokého asi 200 cm, vážícího asi 130 kg, což svědčí o tom, že byl výškově větší, než je obvyklé, a navíc soud, jenž měl možnost obviněného při hlavním líčení osobně vidět, a tak i sledovat jeho pohyby, mohl aktuálně posoudit shodnost jeho postavy s tou, kterou pozoroval na videozáznamu, což ostatně učinil, jak je zjevné i z odůvodnění jeho rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud podotýká, že doplnění dokazování o případný nález DNA zemřelé osoby ve vozidle je se zřetelem na odborné vyjádření na č. l. 110 až 112 spisu, z něhož vyplývá, že z ostatních ve vozidle provedených stěrů se nepodařilo izolovat DNA v dostatečné kvalitě a množství potřebném pro stanovení relevantního profilu DNA, neúčelné obzvláště, když se ve vozidle nepodařilo izolovat ani DNA V. B., uživatele odcizeného vozidla (srov. bod 17. usnesení odvolacího soudu). Správnosti postupů soudů obou stupňů nebránila ani stručnost vyjádření důvodů vedoucích k zamítnutí některých z jeho důkazních návrhů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18).

36. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nešlo o nedůvodné neprovedení navržených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazu (viz zejména bod 8. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

37. Nedůvodnými jsou rovněž námitky obviněného, že se soudy nezabývaly jeho argumentací o nezaznamenaném pohybu mobilního telefonu obviněného v místě trestné činnosti v uvedené době, a to i přes to, že spisový materiál na č. l. 128 obsahuje úřední záznam policejního orgánu, ve kterém byl pohyb jeho telefonního čísla vyhodnocen, protože uvedená skutečnost nebyla soudy brána do úvahy s ohledem na její nevypovídající hodnotu. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že skutečnost, že pohyb obviněného nebyl podle vyhodnocení mobilního telefonu zaznamenán na konkrétním místě, sama o sobě neznamená, že tam obviněný osobně fakticky nebyl, ale jen to, že se tam v konkrétním čase nenacházel zkoumaný telefon (srov. č. l. 128 spisu).

38. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněného lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, který odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo se však v posuzované věci neuplatní, protože jeho význam nastupuje až tehdy, když není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11), tzn. že se zásada presumpce neviny uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr.

ř.), a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že se soudy nezabývaly jím předloženou skutkovou verzí, která byla podle něj verzí rovnocennou a nebyla žádnými provedenými důkazy vyvrácena, neboť tato námitka nemá podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu.

O vině obviněného pochybnosti nevznikají, jeho postoj založený na neopodstatněném odmítání viny je odlišný od prokázaných skutečností a jako takový nemůže vést k závěru o porušení zásady presumpce neviny.

39. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

40. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů vyložily důvody, pro které uznaly obviněného vinným, a jejich argumenty odrážejí stav provedeného dokazování, tedy nezatížily své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupovaly v souladu se zásadami trestního řádu o provádění dokazování, jakož i s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.), lze konstatovat, že učiněná skutková zjištění netrpí vadami, na něž obviněný v dovolání poukazoval.

41. Nejvyšší soud při tomto závěru a obsahu obviněným uváděných především skutkových námitek konstatuje, že neshledal důvodnými ani jen ve zcela obecné rovině formulovanou zmínku směřující proti naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže a přečinu poškození cizí věci, neboť tyto námitky nemají povahu výhrad právní povahy ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný ani v rámci dovolání neuplatnil, ale poukazoval na ně jen s ohledem na vady ve skutkových závěrech, které byly soudy provedeným dokazováním vyvráceny. Obviněný neuvedl žádné konkrétní tvrzení o vadách v právní kvalifikaci, na které by byl Nejvyšší soud oprávněn reagovat, nýbrž šlo o opakovanou polemiku, s níž se soudy již vypořádaly a reagovaly na ni. Z těchto důvodů je třeba jen pro úplnost uvést, že skutková zjištění, jak byla soudy učiněna, jsou dostatečným podkladem pro závěr o tom, že obviněný naplnil znaky přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože dostatečně objasnily všechny znaky skutkových podstat obou těchto přečinů, jimiž byl obviněný důvodně uznán vinným.

VII. Závěr

42. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud vytýkané nedostatky nezjistil. Shledal, že námitky obviněného jsou nedůvodné, protože nevznikají pochybnosti o tom, že se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí.

43. Protože obviněný v rámci dovolání opakoval jen dříve vznesené výhrady, svědčí to o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 8. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu