8 Tdo 582/2019-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání
obviněného N. Q. T., nar. XY ve XY, občana Vietnamu, bytem XY č. p. XY, proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 368/2018,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 1 T 138/2018, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 368/2018, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne
18. 10. 2018, sp. zn. 1 T 138/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kladně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 T
138/2018, byl obviněný N. Q. T. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění
veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterého se
dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 9. 2015 v ulici XY č. p. XY, v XY, se záměrem získat neoprávněně trvalý
pobyt v České republice předložil na pracovišti Odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra České republiky jako přílohu k žádosti o trvalý
pobyt padělané osvědčení číslo CZ-2015-242 vydané dne 23. 9. 2015 Střední
průmyslovou školou strojírenskou a jazykovou s právem státní jazykové zkoušky,
sloužící pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky,
přičemž takto činil s vědomím, že zkoušku znalosti z českého jazyka naopak
opakovaně nevykonal a osvědčení mu tedy nikdy nebylo vydáno.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 12.
2018, sp. zn. 9 To 368/2018, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce k němu
4. Obviněný N. Q. T. proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal
prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
dovolání, neboť nedošlo k naplnění objektivní stránky přečinu padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku,
protože předmětná listina nebyla padělána ani pozměněna.
5. Námitky dovolatel vznesl proti použité právní kvalifikaci. Jednak
proto, že skutková věta je vnitřně rozporná, protože podle ní měl jak předložit
osvědčení vydané školou a tak rovněž toto osvědčení uvedenou školou nemělo být
vydáno. Vytýkal i to, že soudy mimo jiné i na základě znaleckého posudku a
odborného vyjádření vzaly za prokázané, že předmětné osvědčení je originálem
tj. na originální listině a signováno vlastnoručním podpisem ředitele školy,
což však neodpovídá tomu, že paděláním nebo pozměněním ve smyslu užité skutkové
podstaty nemůže být vytvořen originál veřejné listiny. Buď je listina padělána,
tzn. vytvoření neoriginální listiny, která se snaží co nejvěrněji originál
napodobit, nebo je listina pozměněna, tedy jsou v ní změněny údaje, které
obsahuje. Z provedeného dokazování v posuzované věci přitom vyplynulo, že
listina byla vydána osobou k tomu oprávněnou, přičemž však do ní byly
pravděpodobně zaneseny nepravdivé údaje.
6. Z uvedených nejasností obviněný dovodil, že soud se nezabýval tím,
kdo a za jakých okolností mu osvědčení předal, aniž bylo objasněno, jakým
způsobem se mohl k osvědčení dostat, když toto je vyhotoveno na originální
listině a je signováno originálním vlastnoručním podpisem ředitele školy, což
bylo prokázáno znaleckým posudkem a odborným vyjádřením, a je tedy originálem,
jak sám soud v napadeném rozsudku uzavřel.
7. Podle obviněného se soudy nezabývaly subjektivní stránkou činu, jenž
mu je kladen za vinu, a nebraly do úvahy jeho tvrzení, že nevěděl, že předmětné
osvědčení není vydáno po právu, a proto ho nemohl úmyslně užít, když o jeho
nesprávnosti nevěděl a ani nemohl vědět. Poukázal pouze na stručné odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, které považoval za nepřezkoumatelné, když z něj
není zřejmé, z čeho vychází úvaha soudu, že musel vědět, že osvědčení není
vydáno po právu. Jestliže soud svůj závěr opřel jen o to, že obviněný zkoušku
opakoval, neznamená to bez dalšího, že znal veškerá pravidla pro složení
zkoušky a je mu známo, z jakých konkrétních částí se zkouška skládá, a zda jsou
tyto části obligatorní či nikoli.
8. Obviněný zdůraznil, že ve vietnamské komunitě je běžnou praxí, že se
na zkoušku chodí opakovaně, dokud se zkouška nesloží a není jim předáno
osvědčení. Zkoušky se zúčastnil podruhé, přičemž průběh byl shodný s předchozím
pokusem s jediným rozdílem, že po vykonání zkoušky mu bylo předáno předmětné
osvědčení. Z těchto skutečností nelze dovodit, že by „musel vědět“, že
osvědčení není v pořádku. Soudy navíc svou domněnku o vědomosti obviněného
vztáhly k jeho bodovému zisku při zkoušce, přičemž však obviněný nikdy žádný
výkaz o průběhu zkoušky neviděl a neobdržel a jeho bodový zisk mu nebyl nikým
sdělen. Dozvěděl se o něm až po zahájení správního řízení o zrušení povolení k
trvalému pobytu. Soudy navíc žádný důkaz k prokázání subjektivní stránky a ke
zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností neprovedly. Pro
uvedené nejasnosti, které soudy neodstranily, se obviněný dovolával z důvodu
naznačených pochybností zásady in dubio pro reo.
9. Vzhledem k vytknutým pochybením obviněný v závěru dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn.
9 To 368/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10.
2018, sp. zn. 1 T 138/2018, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. zákoníku sám ve
věci rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) tak, že popsané skutkové závěry
nelze označit za konzistentní a za umožňující dovodit vinu obviněného za
spáchání uvedeného přečinu, neboť po skutkové stránce není zřejmé, jakým
způsobem došlo ke vzniku obviněným předkládaného osvědčení. Přestože lze
připustit, že přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1
tr. zákoníku nutně takové zjištění nepožaduje, není možné akceptovat skutkový
závěr, podle něhož osvědčení o znalosti českého jazyka předkládané obviněným je
pravé a je opatřeno pravým podpisem oprávněné osoby (tedy zřejmě vystaveno
oprávněným subjektem – školou), a současně že je tato listina zcela falešně
(nepravě) vystavena. Vznesl proto pochybnosti o správnosti právních závěrů, k
nimž soudy dospěly.
11. Dosavadní skutkový stav podle názoru státního zástupce trpí vnitřním
rozporem týkajícím se stavu osvědčení (zda bylo či nebylo obviněnému školou
vystaveno), a jednak neumožňuje uzavřít, že by obviněný „padělal“ jakoukoli
listinu, když není zřejmá existence padělku. Na toto nesprávné hmotněprávní
posouzení objektivní stránky tvrzeného deliktu podle něj navazuje nedostatek v
subjektivní stránce, poněvadž ze zjištěných okolností nelze na straně
obviněného dovozovat vnitřní psychický vztah ve smyslu § 15 tr. zákoníku ke
vzniku padělku a jeho užití jako pravého.
12. Státní zástupce považoval za vhodné, aby bylo v řízení pokračováno a
bylo doplněno dokazování o to, zda se jedná o nepravě vystavenou veřejnou
listinu (když veřejnou listinou jinak osvědčení nepochybně je), a v tom případě
by se měl soud zabývat i subjektivní stránkou, jíž nebyla zatím věnována žádná
pozornost. Poukázal však na to, že s ohledem na zjištění, že obviněný zkoušku z
českého jazyka reálně nesplnil, k vyhotovování následných osvědčení muselo
nutně dojít k protiprávnímu jednání, avšak není doposud zřejmé, která osoba a
ve kterém momentu se takového jednání dopustila, a tudíž není ani jasné, o jaký
delikt se jedná. Mohlo by však jít i o listinu vystavenou k tomu stanovenými
postupy, avšak s chybnými údaji, na což však zatím dokazování nebylo zaměřeno.
13. Z uvedených důvodů státní zástupce dovolání považoval za důvodné a
navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 368/2018, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2018, sp.
zn. 1 T 138/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno
rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s tímto
alternativním postupem.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Obviněný podané dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu,
že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně
přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé
alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
16. Tento hmotněprávní důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
použít, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možné
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato
činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
17. Nejvyšší soud v rámci přezkumu správnosti použité právní kvalifikace
musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp.
druhého stupně, jenž je určující pro právní závěry, který nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, přiměřeně usnesení ze dne 9. 4.
2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne
9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].
18. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný
uvedené požadavky splnil, protože svými námitkami zásadně brojil proti vadné
právní kvalifikaci, jíž konkrétními výhradami vytýkal závažné nedostatky v
objektivní i subjektivní stránce, a tvrdil, že tyto znaky nebyly dostatečně
objasněny a není pro ně podklad ve skutkových zjištěních, která vzešla z
vadných postupů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto se dožadoval i aplikace
zásady in dubio pro reo.
19. Uvedené námitky obviněného směřují proti nedostatkům v právním
posouzení věci, byť částečně s poukazem na nedostatečná a vnitřně rozporná
skutková zjištění, která pro uvedené vady nebyla dostatečná pro učiněné právní
závěry. Rozhodné podle obsahu dovolání je, že podstata výhrad obviněného
směřuje proti vadným právním závěrům, což s označeným dovolacím důvodem podle §
2645b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, a proto Nejvyšší soud, když
zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1
tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející.
IV. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
20. V dovolání obviněný soudům vytýkal, že se jemu za vinu kladeným
přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první
tr. zákoníku dostatečně nezabývaly a po právní stránce jej vadně posoudily,
neboť nezkoumaly řádně jednotlivé znaky tohoto přečinu, které nemají podklad ve
skutku, jak byl soudy zjištěn. Proto je třeba uvést, že přečinu padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, se
dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v
úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou.
Podle tzv. právní věty soud prvního stupně obviněného uznal vinným v
alternativě, že padělanou veřejnou listinu užil jako pravou.
21. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že pokud
jde o právní závěry, nelze v jejich odůvodnění shledat žádné právní úvahy, ze
kterých soudy prvního nebo druhého stupně ohledně učiněné právní kvalifikaci
vyšly, protože pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, ten v odůvodnění
obsahuje do bodu 18. skutkové závěry založené na objasňovaných skutečnostech,
neboť se zabývá obsahem provedených důkazů a jejich případným, nadto velmi
stručným hodnocením. Za bodem 18., v němž není (ale ani v částech
předcházejících) obsažena žádná právní úvaha týkající se naplnění znaků
přečinu, jenž je obviněnému kladen za vinu, a to po objektivní ani subjektivní
stránce, následuje krátký odstavec 19., ve kterém soud vyložil své úvahy
ohledně trestu.
22. Podle obsahu rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud shledal, že
jakékoliv úvahy, které by byly zaměřeny na zdůvodnění naplnění znaků přečinu
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku v
rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí.
23. Posoudí-li se ze zkoumaného hlediska obsah usnesení odvolacího
soudu, ani v jeho odůvodnění není reagováno na námitky obviněného uplatněné v
dovolání ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikaci přečinu podle § 348
tr. zákoníku, vůči níž obviněný v odvolání, byť zásadně skutkovými námitkami,
brojil. Jedinou úvahou hmotněprávní povahy je odvolacím soudem v bodě 7.
shrnuté zjištění, že „správně zjištěné jednání obviněného okresní soud také
bezchybně právně posoudil jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny
podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, i zde může odvolací soud zcela
odkázat na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje“.
Nejvyšší soud se nad takovým závěrem odvolacího soudu pozastavuje, protože
nereaguje dostatečně na to, že se soud prvního stupně právní kvalifikací vůbec
nezabýval, nehodnotil jak jednotlivé znaky uvedené skutkové podstaty, tak ani
nezkoumal zavinění obviněného, které je vyžadováno v úmyslné formě. Při absenci
jakýchkoliv úvah směřujících k právnímu posouzení věci je uvedený odkaz na
správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesprávný a neopodstatněný.
24. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud, jenž je podle dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen z podnětu dovolání
obviněného opřeného o tento důvod zkoumat správnost právního posouzení skutku,
tzn. zda byl čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, správně právně
kvalifikován jako trestný čin, případně posuzovat zda nejde o jiný nebo žádný
čin (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.), se nemůže takového přezkumu zhostit,
jestliže v přezkoumávaných rozhodnutích jakékoliv právní úvahy a závěry chybí.
25. Již z tohoto důvodu Nejvyšší soud považoval obě přezkoumávaná
rozhodnutí za vadná a nedostatečná pro posouzení správnosti soudy nižších
stupňů učiněných právních závěrů, protože takovou pasáž, která by se právních
závěrů týkala, ani jedno z těchto rozhodnutí neobsahuje. V takovém případě
nemůže Nejvyšší soud učinit potřebný přezkum, neboť při absenci jakýchkoliv
úvah a závěrů o důvodnosti právní kvalifikace není oprávněn sám činit za soudy
nižších stupňů závěry, pro které není v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí žádný
podklad. Nelze proto dospět k závěru, zda je použité právní posouzení správné,
neboť nejde podle ničeho ověřit, zda byla správná aplikace zákonných znaků
skutkové podstaty uvedeného přečinu na zjištěný skutkový stav (srov. rozhodnutí
č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.). Takový přezkum není možný, protože není z
čeho zjistit, jakými názory byly soudy vedeny a v čem spatřovaly naplnění
jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty přečinu, jímž obviněného uznaly
vinným. Uvedená povinnost plyne mimo jiné i z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.,
podle něhož z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou
obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí
být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího
závěru, že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že
tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní
části trestního zákona ve spojení s odpovídajícími ustanoveními části obecné
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1692, 1693).
26. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v přezkoumávané věci zcela
rezignovaly na povinnost výrok o vině po právní stránce odůvodnit, vydaly
rozhodnutí, která jsou nepřezkoumatelná, protože z jejich odůvodnění nevyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně
a právními závěry soudů na straně druhé. V případě že je rozhodnutí
nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením
ustanovení principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež je nutno takové
rozhodnutí považovat za rozporné s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), jakož i článkem 1 Ústavy české republiky (dále jen
„Ústava“) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS
271/96]. Nemůže proto obstát a musí být zrušeno.
27. Nejvyšší soud, aby zdůraznil, v čem přezkoumávaná rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou po právní stránce nedostatečná a čím vším se soudy nezabývaly,
když nemůže při absenci potřebných právních úvah reagovat na to, s jakými
okolnostmi se soudy měly vypořádat, poukazuje na skutečnosti, které soudy měly
zvažovat a ve svých rozhodnutích na ně adekvátně reagovat. Protože takové
právní závěry přezkoumávaná rozhodnutí postrádají, jen v obecné rovině lze
uvést, že objektem přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348
odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a
důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Podle § 131 tr. zákoníku se
veřejnou listinou rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem
veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním
předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo
prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující
některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je i listina, kterou
prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis. Podmínky této legální definice
splňují, a za veřejnou listinu se proto považují např. občanský průkaz (srov.
rozhodnutí č. 30/1962 a č. 49/1963 Sb. rozh. tr.), živnostenský list nebo
koncesní listina (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 60/1994-I Sb. rozh. tr.),
potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti (srov. rozhodnutí č. 17/1975 a č.
15/1987 Sb. rozh. tr.), potvrzení o ztrátě občanského průkazu (srov. rozhodnutí
č. 39 /1991 Sb. rozh. tr.), diplom o ukončení vysoké školy (srov. rozhodnutí č.
65/1972 Sb. rozh. tr.), výpis, opis, kopie z katastrálního operátu nebo
identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem (§ 22 odst. 2 zákona č.
344/1992 Sb.), výpis a opis z evidence Rejstříku trestů (§ 15 odst. 2 zákona č.
269/1994 Sb.), technický průkaz motorového vozidla a osvědčení o tomto průkazu
(srov. rozhodnutí č. 2/1995 Sb. rozh. tr.), povolávací rozkaz a vojenská knížka
(§ 33 zákona č. 585/2004 Sb.).
28. Vzhledem k tomu, že právní věta rozsudku soudu prvního stupně
spočívá v tom, že obviněný padělanou listinu užil jako pravou, je třeba uvést,
že užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke
stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o
předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro
potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o
listinu padělanou nebo dostatečně změněnou.
29. Po subjektivní stránce se z hlediska naplnění citované skutkové
podstaty vyžaduje úmysl, a to buď přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku],
nebo nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Pro závěr o
naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu musí být z hledisek
stanovených v § 15 tr. zákoníku prokázáno, že úmysl pachatele směřoval k užití
padělané listiny jako pravé [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I. a č.
19/1963 Sb. rozh. tr.]. Takový závěr musí být vždy prokázán výsledky
provedeného dokazování.
30. Jak bylo uvedeno výše, soudy žádné z těchto skutečností z hlediska
naplnění uvedených znaků nezkoumaly, resp. se s nimi v odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí nevypořádaly, a proto není zřejmé, na základě jakých
úvah došly k závěru, že se v daném případě jednalo o veřejnou listinu ve smyslu
§ 131 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nezkoumaly, že jde o osvědčení vydané
Střední průmyslovou školou strojírenskou a jazykovou s právem státní jazykové
zkoušky, u níž bylo třeba posoudit z uvedených hledisek § 131 tr. zákoníku,
zda jí vydané osvědčení splňuje podmínky veřejné listiny a z jakých důvodů.
31. Pokud jde o povahu této listiny, soudy dospěly k závěru, že byla
padělaná, přičemž paděláním veřejné listiny se rozumí úplné vyhotovení nepravé
(falešné) listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem a
předepsaným způsobem. Není rozhodující, zda eventuálně obsah padělané listiny
odpovídá skutečnosti. Jestliže se však posoudí obsah přezkoumávaných
rozhodnutí, této definici zjišťované skutečnosti neodpovídají, protože z
odborného vyjádření zpracovaného na posouzení pravosti uvedeného dokladu
vyplynulo, že „osvědčení o znalosti českého jazyka obviněného bylo označeno
jako pravé“ (srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud i přes
námitky obviněného, jež ponechal bez potřebné odezvy, ve stručné reakci na ně
se omezil toliko na konstatování, že „… okresní soud správně hodnotil v
souvislosti s ostatními provedenými důkazy, včetně závěrů znaleckého posudku z
oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, …, i závěrů odborného vyjádření, že
osvědčení o znalosti českého jazyka obžalovaného bylo označeno jako pravé. Z
provedených důkazů okresní soud dovodil logické a věcně správné závěry, s nimiž
se odvolací soud plně ztotožňuje“ (viz strany 3 a 4 bod 5. až 7. napadeného
usnesení odvolacího soudu). Jestliže na základě těchto blíže nevysvětlených
skutkových zjištění soudy uzavřely, že předmětné osvědčení bylo „pravé“, pak je
udivující, jak mohlo být posouzeno jako padělané. Padělaným by podle shora
uvedené definice mohlo být jen tehdy, pokud by bylo celé jeho vyhotovení
nepravé. Takový skutkový závěr však soudy neučinily. Ke způsobu, jakým obviněný
osvědčení o znalosti českého jazyka získal, soud pouze uvedl, že je získal
„nezjištěným způsobem“ a že toto osvědčení „je opatřeno podpisem ředitele školy
J. K.“, což vzal za prokázané znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví,
odvětví ruční písmo (č. l. 47 až 90), a že tudíž jde o originální listinu.
Otázka padělání nebo pravosti tohoto osvědčení zůstala tedy nejenom po právní,
ale i po skutkové stránce zcela neobjasněna.
32. Rovněž bez bližšího objasnění a pouze v rovině skutkových úvah jsou
v přezkoumávaných rozhodnutích uvedeny okolnosti vztahující se k subjektivní
stránce posuzovaného přečinu, který je úmyslným trestným činem, přičemž úmysl
se musí vztahovat na všechny jeho znaky, tedy jednak na to, že jde o padělanou
listinu, i to, že ji obviněný užije jako pravé.
33. Subjektivním postojem obviněného se soudy po skutkové stránce
zabývaly, ovšem bez toho, aby ze svých skutkových zjištění učinily potřebný a
nezbytný právní závěr o tom, v jakém úmyslu a z jakých důvodů obviněný jednal
ohledně každého z uvedených znaků posuzované skutkové podstaty. Podle čeho soud
dospěl soud k závěru, že obviněný jednal úmyslně, soud nevyložil, když se navíc
nezabýval obhajobou obviněného v tomto směru uplatňovanou jak v řízení před
soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, tedy zejména tím, že neměl
povědomí, s jakým výsledkem zkoušku ukončil, když po jejím ukončení mu bylo
osvědčení předáno.
34. K rozsahu provedeného dokazování je třeba upozornit, že soud prvního
stupně na stranách 2 až 4 v bodech 3. až 18. svého rozsudku uvedl, že za
rozhodující důkaz ve věci považoval písemnou zprávu Střední a průmyslové školy
strojírenské a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky v XY, podle
které obviněný zkoušku nevykonal, a nebylo mu vystaveno osvědčení. Jednalo se o
opakovaný pokus, o čemž svědčí i soudem opatřený evidenční list uchazeče
(obviněného), ze kterého soud zjistil, že měl evidenční číslo CZ-2015-242 a
zkoušku opakoval, jakož i potvrzení o zkoušce z českého jazyka pro trvalý pobyt
v České republice. Z té zjistil, že obviněný získal 9 bodů, a proto nebyl
připuštěn ani k ústní části zkoušky, neboť minimum pro takový postup je 12
bodů. Z těchto skutečností, aniž by zjišťoval, zda o všech těchto skutečnostech
byl obviněný informován, soud dovodil, že obviněný musel znát a vědět o všech
rozhodných okolnostech, a že tudíž musel vědět, že zkoušku z českého jazyka
nesložil a že od oprávněného poskytovatele osvědčení o složení zkoušky z
českého jazyka, které je nutné přikládat k žádosti o povolení k trvalému pobytu
na území České republiky, nezískal. Jen z těchto důkazů soud dovodil, že
obviněný musel vědět a věděl o tom, že osvědčení, kterým disponuje, je falešné.
Takové závěry jsou však jen ničím nepodloženými úvahami obou soudů, protože z
provedeného dokazování nevyplývají, zejména proto, že osvědčení nebylo falešné,
ale pravé, jak potvrdily výsledky provedeného dokazování, a pokud uvedené
osvědčení nemohlo být obviněnému vydáno, neznamená to ještě bez dalšího, že o
této skutečnosti věděl, protože soudy neprovedly žádný důkaz o tom, že obviněný
mohl o všech jimi uvažovaných souvislostech vědět. Obzvláště když, jak sám v
dovolání poukazoval, je cizí státní příslušník, který zřejmě jazyk ani písmo
dostatečně nezná, případně ne s potřebným porozuměním, a tedy bylo třeba
zkoumat, jak hluboce byl obeznámen se všemi skutečnostmi, které se při
provádění zkoušky odehrály, jak byl seznámen s výsledky své zkoušky, zda mu
bylo v jejím průběhu tlumočeno a jak na uvedené skutečnosti reagoval. Takové
důkazy provedeny nebyly.
35. Rovněž bylo třeba se zaměřit na to, že z úředního záznamu Policie
České republiky soud zjistil, že zaměstnanci školy i cizinci, kteří předkládali
padělaná osvědčení, byli prověřováni pro podezření ze spáchání přečinů přijetí
úplatků a podplácení, avšak věci byly odloženy, neboť podezření se nepodařilo
prokázat. V daných souvislostech se jeví jako nesprávný postup, jestliže soud
prvního stupně osoby, zejména zaměstnance předmětné střední školy, kteří byli
prověřováni v trestním řízení, a mohli by proto odmítnout podat svědeckou
výpověď v trestní věci obviněného, která s původním šetřením velmi úzce
souvisí, nevyslechl s odůvodněním, že by nepřinesli žádné poznatky možné pro
posouzení trestní věci obviněného, a proto od jejich výslechu upustil (srov.
bod 17. rozsudku soudu prvního stupně).
36. Při uvážení tohoto odůvodnění ve vztahu k nedostatečným skutkovým
zjištěním vyvstává pochybnost o tom, jakým způsobem došlo k vydání originální
listiny Střední průmyslovou školou strojírenskou a jazykovou s právem státní
jazykové zkoušky, jakým způsobem a za jakých okolností ji obviněný obdržel, a
tudíž zda o tom, že nepravdivě, v rozporu s realitou osvědčuje existenci
skutečnosti, která nenastala a z objektivních příčin (nesložení příslušné
zkoušky z českého jazyka pro nedosažení potřeného počtu bodů v rámci bodového
hodnocení uchazeče) ani nastat nemohla, vůbec mohl vědět (např. i pro svou
prokazatelně špatnou znalost české jazyka). Pokud soud prvního stupně shledal,
že pro závěr o naplnění znaků dané skutkové podstaty je možné čerpat ze
skutkových zjištění, Nejvyšší soud tomuto jeho postupu nemohl přisvědčit a
stvrdit jej jako správný, protože vykazuje vážné nedostatky i v provedeném
dokazování, a to ve vztahu nejen k objektivní, ale i k subjektivní stránce,
neboť bez bližšího odůvodnění a rozvedení úvah, kterými byl při právním
hodnocení věci soud veden, není možné posoudit odůvodněnost takových závěrů.
37. S těmito nedostatky souvisí i nedostatečný popis skutkových
zjištění, která neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, jak bylo výše
naznačeno, a není v nich ani potřebný podklad pro právní závěry, které v
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí absentují. Aby mohl Nejvyšší soud z
podnětu podaného dovolání přezkoumat, zda jsou v činu, jenž je obviněnému
kladen za vinu, naplněny všechny uvedené znaky soudy nižších stupňů aplikované
skutkové podstaty, vyžaduje to, aby pro právní závěry byly v popisu skutku
uvedeny všechny nezbytné a podstatné skutkové okolnosti tak, aby tento mohl být
dostatečným podkladem pro závěr právní, tzn. pro závěr o naplnění (či
nenaplnění) jednotlivých znaků zvažované skutkové podstaty. Jen správné
skutkové zjištění totiž může být dostatečným podkladem pro správnost právních
závěrů, k čemuž Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ve skutkové větě
rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty (srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29.
3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
Proto pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující
skutek slovně popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně, případně vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu. Neobsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis
skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové
rozhodnutí vadné a pro tyto nedostatky nemůže obstát (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
38. Popis skutku pak především neobsahuje žádné nezpochybnitelné a
pochybnosti nevzbuzující skutkové zjištění k objektivní ani subjektivní
stránce, neboť v jeho nedostatečném popisu zcela absentuje nezbytný a zákonem
požadovaný skutkový podklad pro závěry, k nimž soudy obou stupňů následně
dospěly, aniž by je blíže a konkrétněji odůvodnily a podložily odkazy na
výsledky provedeného dokazování a vlastní hodnocení důkazů, které před tím samy
provedly, jak jim ukládá § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.
Zejména jde o absenci skutkových zjištění, která by rozvedla okolnosti, jakým
způsobem obviněný padělanou listinu získal, resp. jakým způsobem měl získat
vědomost o tom, že jde o padělanou listinu, kterou s tímto vědomím sám užil
jako pravou tím, že ji předložil orgánu státní moci za účelem získat povolení k
trvalému pobytu na území České republiky, ani jednoznačně vyznívající zjištění
k tomu, zda jde o listinu pravou a originální, avšak obsahující nepravdivé
skutečnosti, anebo o listinu padělanou, pozměněnou co do své formy i obsahu,
případně kdo takovou listinu vydal. Závěr o tom, že obviněný naplnil znaky
přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první
tr. zákoníku, z těchto důvodů postrádá jakékoliv relevantní podklady, je
neúplný a nedostatečný.
39. Při nedostatcích ve výsledcích provedeného dokazování, ve skutkových
zjištěních, i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, jsou tato rozhodnutí
vadná a neúplná, protože neskýtají žádné skutečnosti nezbytné pro posouzení
otázky, zda skutek je či není trestným činem, pro který je třeba postupovat
tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o
rozhodných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. tr.).
Závěr o tom, že jsou naplněny jednotlivé znaky zkoumaného trestného činu, musí
vyplynout z provedeného dokazování a musí být též odrazem ústavního principu
presumpce neviny garantovaného článkem 40 odst. 2 Listiny), resp. článkem 6
odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“),
včetně z něho plynoucí zásady in dubio pro reo, které jsou promítnuty do
příslušných ustanovení trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.).
40. Nejvyšší soud při zjištění výše rozvedené vady rozsudku soudu
prvního stupně shledal, že odvolací soud, jenž byl povinen tyto vady napravit,
tak neučinil, a proto i jeho rozhodnutí bylo nedostatečné, když na námitky
obviněného při vadných a nedostatečných skutkových závěrech soudu prvního
stupně vůbec nereagoval a nezabýval se jimi přesto, že je obviněný v dovolání
jasně a výslovně formuloval, jak z obsahu jím podaného odvolání vyplývá (srov.
přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13,
ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, a ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II.
ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1337/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016). Svou pozornost
žádný ze soudů nezaměřil na otázky související s rozhodnými skutečnostmi
vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného, a v důsledku toho upřely
právo na dostatečnou soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7.
1999, sp. zn. III. ÚS 505/98). Taková vada obecně zakládá porušení práva na
soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy
(srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko,
stížnost č. 30544/96, § 26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury
musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné
míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu
je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat
i s argumenty uplatněnými účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné
právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení
způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
41. Z těchto důvodů, mimo jiné i proto, že nejen nalézací soud, ale ani
soud odvolací v přezkoumávaném rozhodnutí nesplnil své povinnosti a námitky
obviněného uplatněné v odvolání řádně nepřezkoumal a dostatečně adekvátně na ně
nereagoval, resp. některé zcela pominul, nezjistil a nenapravil vady rozsudku
soudu prvního stupně, který v popisu skutku neuvedl všechny rozhodné skutkové
okolnosti objektivní povahy, ani zjištění objasňující znaky subjektivní stránky
přečinu podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, nemohla napadená
rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 368/2018,
tak rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 T
138/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu
v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K postupu v dalším řízení
42. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude,
aby napravil všechny v tomto rozhodnutí vytknuté vady a nedostatky. To znamená,
aby se znovu pečlivě zabýval všemi znaky skutkové podstaty přečinu podle § 348
odst. 1 alinea první tr. zákoníku tak, aby je objasnil po všech stránkách, a to
na základě výsledků dokazování, které k tomuto právnímu závěru bude nutné
provést, především se zaměřením na obhajobu obviněného, kterou uplatnil jak v
nyní podaném dovolání, tak i v průběhu odvolacího řízení. Bude nutné provést
takové důkazy, jež objasní jednotlivé znaky přezkoumávaného přečinu jak po
stránce objektivní, tak i subjektivní. Bude třeba dbát na to, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál
Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Všechny
úvahy jak ke skutkovým závěrům, tak i ohledně právního posouzení bude nutné
rozvést v odůvodnění soudních rozhodnutí, a poté na jejich základě uvážit
všechny souvislosti tak, aby právní závěry na nich založené byly jasné a
vyložené natolik přesvědčivě, aby o správnosti právního závěru nevznikaly
pochybnosti. Výsledky tohoto dokazování bude nezbytné v případě závěru, že
uvedený přečin byl naplněn, odpovídajícím způsobem vyjádřit ve výroku rozsudku.
43. Nalézací soud se bude muset zejména zaměřit na okolnosti, za nichž k
činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, došlo. Protože jak skutková zjištění,
tak potřebné odůvodnění této právní kvalifikace k uvedené části rozsudku v
zásadě chybí, Nejvyšší soud jen podotýká, a to na základě obhajoby obviněného,
které zatím nebyla věnována nezbytná pozornost, že bude nutné dokazování
provádět i za účelem objasnění skutečností, jichž se obviněný domáhal a na něž
v rámci obhajoby poukazoval, včetně případného výslechu osob z řad zaměstnanců
předmětné školy, u nichž ani předchozí vystavení riziku jejich vlastního
trestního stíhání nezbavuje soud povinnosti se s jejich výpověďmi vypořádat a
hodnotit je v souladu se všemi zákonnými pravidly a podmínkami, jak mu ukládá
trestní řád, aniž by bez dalšího předjímal, že všichni v úvahu přicházející
svědci využijí svého práva a odmítnou vypovídat. Rovněž bude nutné vypořádat se
se skutečností, jakým způsobem se obviněný dozvěděl o tom, že zkoušku
nevykonal, resp. že ani při svém druhém pokusu v ní neuspěl, neboť teprve tehdy
bude možno učinit spolehlivý závěr o tom, že věděl, že nejde o pravou listinu,
resp. že jde o listinu sice pravou, ale obsahující nepravdivou informaci, která
je z hlediska jednání obviněného zcela zásadního významu.
44. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaných
rozhodnutích shledal, na závěr, aby se oba soudy vyvarovaly obdobných
nedostatků, důrazně konstatuje, že při odůvodňování rozhodnutí bude třeba
postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 (§ 134 odst. 2 tr.
ř.), která stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí soud stručně vyloží, které
skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si
vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal
s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného
rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání
vypořádal s jednotlivými námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším
odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry
z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně, a
to nikoli paušálně, ale konkrétně tak, aby jeho rozhodnutí mohlo co do své
přezkoumatelnosti obstát.
45. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s
odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory,
vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla
zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho
prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně
senátu