8 Tdo 592/2025

8 Tdo 592/2025-466

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Tmo 9/2025-379, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.

1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2024, č. j. 49 Tm 1/2024-337, uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku za užití § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. m.). Za toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 z. s. m., odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 31 odst. 4 z. s. m. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Z podnětu odvolání mladistvého Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a usnesením ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Tmo 9/2025-379, podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Mladistvý podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že se především soud prvního stupně nevypořádal s důkazy, které měl k dispozici, resp. se s nimi vypořádal špatně, když vycházel pouze z výpovědí poškozených, byť podpořených „svědectvím znalkyň z oboru psychiatrie“. Ostatní důkazy podle něj již vyznívaly v jeho prospěch, případně nepodporovaly verzi výpovědí poškozených. Výpovědi poškozených označuje za nevěrohodné, když k uvedené otázce jejich věrohodnosti předkládá své úvahy, proč tyto jejich výpovědi považuje za nevěrohodné (např. nezletilí chlapci se každý den koupali a nikdo z příbuzných si ničeho nevšiml; nikde nebyla nalezena žádná stopa DNA; s ohledem na nedobrovolnost styku by po takovém aktu musela být chůze poškozených obtížná a bolestivá; poškozený se vrátil z jízdy na kole bez jakýchkoliv příznaků prožitého traumatu, druhý měl bezproblémově lézt na balíky slámy). Dále poukazuje na znalecký posudek z oboru sexuologie ke své osobě, který u něj neshledal žádnou úchylku. Vyjádřil své přesvědčení, že bylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Trestní opatření, které mu bylo uloženo považuje za nepřiměřené, neboť i dozorující státní zástupkyně navrhovala trestní opatření odnětí svobody odložené na zkušební dobu, avšak soud prvního stupně podlehl atmosféře ve společnosti při jeho ukládání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc zmíněnému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky v něm obsažené jsou obsahově totožné s jeho obhajobou, na kterou soudy nižších stupňů zákonu odpovídajícím způsobem reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitky, které mladistvý v dovolání prezentuje v žádném případě podle státního zástupce nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného ve formě řečnických otázek neuplatňují žádný z dovolacích důvodů státním zástupcem zmíněných, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které dovolatel uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo; jeho vina nebyla prokázána; soud prvního stupně vycházel z výpovědí poškozených; důkazy, které vyznívaly v jeho prospěch soud nebral v úvahu; poškozené příbuzní každý den koupali, přesto si ničeho nevšimli; po takovém styku by museli mít poškození problémy např. s jízdou na kole; znalec z oboru sexuologie neshledal u obviněného žádnou úchylku atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací mladistvého se řádně zabýval nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, zejména pak v části svých hodnotících úvah k provedeným důkazům (viz str. 18 – 21 odůvodnění rozsudku) a odvolací soud na ně reagoval zejména v bodech 11. až 16. odůvodnění svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. S ohledem na argumentaci mladistvého, která je uplatněna v dovolání, musí Nejvyšší soud primárně uvést, a to v souladu s vyjádřením státního zástupce, že takto uplatněné námitky v žádném případě nemohou naplnit dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dovolací argumentace je zřejmé, že uplatněné námitky nezpochybňují správnost právního posouzení skutku, ale zpochybňují způsob hodnocení provedených důkazů a následně na tom soudem zjištěný skutkový stav. Je tedy nutno konstatovat, že uvedená argumentace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, k čemuž považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6

tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

11. V reakci na tvrzení dovolatele, že byla porušena zásada in dubio pro reo, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a výše uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

13. Tak, jak jsou námitky v dovolání koncipovány směřují proti skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně, tudíž by teoreticky mohly spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by splňovaly kritéria vymezená pro tento dovolací důvod, ke kterému je vhodné uvést, že je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Z dovolání obviněného je patrno, že obviněným je zejména soudu prvního stupně vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů [viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.] a porušení zásady in dubio pro reo, přičemž k uvedeným ustanovením se již shora Nejvyšší soud vyslovil s tím, že je nelze pod dovolací důvody § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit.

14. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky dovolatele, přičemž je nutné opětovně konstatovat, že jeho dovolání je téměř doslovným opakováním námitek uplatněných v rámci jeho odvolání, z čehož je zřejmé, že dovolatel (obhajoba) nečiní rozdílu mezi řádným opravným prostředkem – odvoláním a mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, se striktně vymezenými dovolacími důvody.

I přes uvedené skutečnosti, tedy že mladistvý pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné k jeho argumentaci uvést, že výpověď poškozených nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, byť nepřímými (za situace, kdy soud nebude odkazovat na výpovědi příbuzných poškozených, které rovněž dovolatel zpochybňuje), a to např. svědeckou výpovědí R. V. (učitelky poškozených v nultém ročníku ZŠ), která mj. uvedla, že jí nikdy nelhali, jsou to „takové čisté duše“, všimla si také změny chování u nezletilého poškozeného BBBBB (pseudonym).

Svědkyně A. C., sociální pracovnice, mj. uvedla, že nezletilý poškozený „CCCCC (pseudonym)“ měl uvést, že AAAAA (myšleno dovolatel) dělal jemu i bratrovi BBBBB „ty hnusné věci“ a v jakém rozpoložení se při tomto sdělení nacházel (chtěl si to s AAAAA vyřídit, byl v tenzi, ruku zaťatou v pěst a oči zalité slzami). Tyto skutečnosti jsou pak v souladu se závěry znaleckých posudků zpracovaných k poškozenému nezletilému BBBBB i nezletilému CCCCC znalkyněmi PhDr. Jaroslavou Fabíkovou a MUDr. Ivanou Růžičkovou, které soud prvního stupně obsáhle rozvedl na stranách 12 – 15 odůvodnění svého rozsudku.

Z těchto důkazů pak dovodil hodnověrnost výpovědí poškozených nezletilých. Vzhledem k tomu, že dovoláním nebylo napadeno žádné hmotně právní ustanovení (např. žádný ze znaků kvalifikované skutkové podstaty atd.), pouze bylo konstatováno, že se mladistvý uvedeného jednání nedopustil a soudy nižších stupňů byl nesprávně zjištěn skutkový stav (viz shora), musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I.

ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)].

15. Mladistvý v dovolání rovněž uvedl (v samém závěru), že uložený trest považuje za příliš přísný a stručně řečeno poplatný době jeho vydání s ohledem na vytvářenou atmosféru ve společnosti. Byť nebylo výslovně odkázáno na dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně k takto formulované námitce dovolatele uvést, že pokud jde o námitky týkající se uloženého trestu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

16. Z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že mladistvý považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Vzhledem k výše uvedenému se tak dovolatel s těmito námitkami ocitl formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že mladistvému byl uložen trest – trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku. V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 185 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož bylo jednání dovolatele posouzeno, umožňuje uložení trestu odnětí svobody na 5 až 12 let. Vzhledem k tomu, že se dovolatel trestné činnosti dopustil jako mladistvý nesmí podle § 31 odst. 1 z. s. m. horní hranice trestní sazby převyšovat pěl let a dolní hranice jeden rok. Bylo-li mu uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jde o druh trestního opatření, které bylo možno dovolateli za spáchané provinění uložit, přičemž bylo uloženo na samé spodní hranici zákonem vymezené sazby (jde tedy o povolený druh trestu, který byl uložen v rámci trestní sazby – tudíž není naplněn uvedený dovolací důvod).

17. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

18. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud v návaznosti na ně za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

19. Takové pochybení (viz shora bod 18.) ovšem ve věci mladistvého dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce dovolatele přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud nejen na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 21-22 rozsudku), ale zejména velmi podrobné odůvodnění usnesení učiněné odvolacím soudem k uloženému trestnímu opatření a jeho výkonu v bodech 19. až 20. jeho usnesení.

20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá, když soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc mladistvého meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 7. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu