USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněné Z. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 45/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 67 T 45/2022, byla obviněná Z. V. uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila (zkráceně) tím, že v době roku 2017 a 2019 pod záminkou zprostředkování výstavy a možného prodeje nekonečného obrazu malíře A. S. (dále „obraz“), vylákala od J. B. v roce 2017 částku ve výši 2.000.000 Kč, v roce 2018 částku 1.515.000 Kč a v roce 2019 částku 1.390.000 Kč, u něhož navíc pod příslibem 50 % podílu ze zisku na uvedeném projektu pro vzbuzení důvěryhodnosti předložila plnou moc udělenou jí A. S. za účelem prodeje a propagace jeho uměleckých děl (bod 1.), od poškozeného D. B. částku 300.000 Kč s tím, že bude zajištěna smlouvou podepsanou v advokátní kanceláři, k čemuž nikdy nedošlo (bod 2.), od J. Z. částku 120.000 Kč s tím, že prostředky vrátí do týdne od jejího odeslání (bod 3.), od poškozené T. B. částku 150.000 Kč s tím, že jí budou prostředky co nejdříve vráceny ze zisku z prodeje nekonečného obrazu (bod 4.), takto vylákané finanční prostředky však na slibovaný účel nepoužila, užila je pro svou vlastní potřebu, aniž by činila kroky k realizování výstavy či prodeje obrazu, vyjma pronájmu nebytového prostoru, který však nebyl pro výstavu či prodej obrazu nijak vhodně upraven, a kdy s tímto typem uměleckého prezentování děl neměla reálné zkušenosti, v době, kdy sama byla zatížena řadou exekučních řízení, a na žádosti poškozených o vrácení prostředků, na ně buď nereagovala nebo uváděla skutečnosti, které nebyly reálné, přičemž realizování prodeje obrazu bylo v rozporu s danými možnostmi, poněvadž nikdy neuspořádala žádnou výstavu a neměla žádné vážné zájemce o prodej. Do rozhodnutí soudu poskytnuté finanční prostředky poškozeným nevrátila a tak způsobila poškozenému J. B. škodu ve výši 4.905.000 Kč, D. B. 300.000 Kč, J. Z. 120.000 Kč a T. B. 150.000 Kč.
2. Za tento zločin byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit způsobenou škodu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Nutno doplnit, že výrok o trestu uložený těmito rozhodnutími již byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen v rámci souhrnného trestu, jenž byl obviněné uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 1 T 58/2023, za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
II. Dovolání obviněné
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněná prostřednictvím obhájce podala s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání zaměřené pouze proti výroku o vině, jemuž vytýkala, že obsahuje skutečnosti, které nejsou objektivně zjištěné, a že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Řadu skutkových okolností podložených důkazy soud nehodnotil, důkazy účelově vybíral, případně se nezabýval důkazy, které navrhovala provést.
6. Nedostatky obviněná spatřovala v tom, že soud nesprávně hodnotil uzavření smlouvy s malířem A. S. jako záminku k vylákání finančních prostředků od poškozených, protože k uzavření smlouvy prokazatelně došlo v roce 2017 až poté, co si ověřila, že by dokázala malíři pomoci, tedy nikoliv již v roce 2014. Neztotožnila se ani s tím, že „finanční prostředky použila pro svou vlastní potřebu“, neboť nebylo prokázáno, k jakým účelům je užila, když z důkazů vyplynulo, že je vložila do nájmu prostor určených pro realizaci výstavy, ani že „neučinila kroky k této realizaci, protože tento závěr byl vyvrácen svědky, kteří prokázali, že takové kroky činila. Za tím účelem zainteresovala svědka P. F., zajímala se o ekonomické výdaje související s prodejem, připravovala výstavu obrazu, či prokazatelně spolupracovala s odborníky na reklamu a pořizování dokumentace děl, jak uváděli svědci P. E. a J. S. K ukončení spolupráce s malířem došlo proto, že ji před ním poškozený J. B., jehož výpověď vykazuje velké rozpory, očernil, což zkomplikovalo všechny již připravené kroky, a že bylo prokázáno jednání se čtyřmi vážnými zájemci, z nichž nejvážnější byli B. S. a rodina M. Soud však zpěváka B. S. nepovažoval za vážného zájemce, ovšem v rozporu s tím, že jej svědek P. F. viděl jednat ve videohovorech s obviněnou, a svědčí o tom i výpověď svědka P. E., že v Americe jednala s daňovým poradcem B. S. Z výpovědí svědků F. S., P. D. a K. R. P. vyplývá, že připravovala výstavu i mimo Českou republiku, kdy předpokládaný kurátor P. (P.) D. vypověděl, že byl dvakrát v Londýně, a svědek K. R. P. potvrdil, že byť neúspěšně, jednal v americkém muzeu.
7. Podle obviněné soud vadně vyhodnotil skutečnosti týkající se nebytových prostor a vytkla, že se nezabýval důkazy, které její obhajobu podporují. V České republice neexistoval tak velký prostor, kde by bylo možné obraz jako celek vystavit, a proto bylo zbytečné žádat o pronájem Národní galerii. Za podstatné na podporu svých tvrzení zmínila výpovědi svědků P. D., tlumočnice E. L., kameramana P. E., nebo M. G., od něhož měla prostory pronajaté, a jemuž platila za prostory nájem ve výši vyšší, než uvádí soud v odůvodnění svého rozsudku. Právě pronájem těchto prostor svědčí o tom, že její záměr byl reálný a nešlo o podvodné vylákání peněz od poškozených.
8. Tvrzení o nesprávnosti závěru soudu, že neměla s realizací uměleckého zpracování děl reálné zkušenosti, podpořila odkazem na to, co vypovídali P. E., K. R. P., P. F. i M. Z., protože uváděli, že působila v Americe v oblasti reklamního průmyslu, filmu a modelingu, zabývá se uměním a fotografováním, a byla viděna s B. S., což dosvědčuje, že měla potřebné zkušenosti. Nesprávným shledal i vyhodnocení závěru, že byla zatížena exekucemi, protože to nikomu nezapírala, ale ani se o nich zbytečně nešířila. Nelze jí vytýkat, že na výzvy poškozených nereagovala, protože to se událo až po spáchání skutku. Pokud poskytnuté peněžní prostředky poškozeným nevrátila, neznamená to, že došlo k podvodu, o čemž nesvědčí ani způsobená škoda.
9. Soudům vytýkala nesprávné závěry u útoku týkajícího se poškozeného J. B., protože i když od něj na účet její právní zástupkyně došly peněžní prostředky ve výši 4.905.000 Kč, částka 600.000 Kč jím zaslaná dne 9. 1. 2018 souvisela s prodejem bytu (srov. č. l. 226 spisu), byla v úschově advokátky a byla v souvislosti s prodejem bytu vypořádána, což soud ponechal bez potřebného vyhodnocení. Tvrzení o příslibu 50 % podílu z prodeje obrazu je pravdivé, avšak s tím, že poškozený nejprve poskytl peníze, a až následně předložil smlouvu, kterou lze považovat za vyděračskou a z ní plynoucí své povinnosti nesplnil.
10. Obviněná vznesla pochybnosti i ohledně dílčího útoku týkajícího se poškozeného D. B., jeho poměry nezjišťoval, i když byl sám zadlužen, a bylo nereálné, aby si za této situace půjčoval další finanční prostředky. Pokud poškozený před soudem uvedl, že jí půjčil asi 170.000 Kč, jindy uvedl, že šlo o 150.000 nebo 120.000 Kč. Soud nehodnotil všechny rozhodné skutečnosti, které se této půjčky týkaly, zejména přítomnost svědka T. B. při předání peněžních prostředků obviněné, jenž takovou okolnost nepotvrdil. Soud nedůvodně vycházel z tvrzení poškozeného, že od něj vylákala 300.000 Kč s tím, že bude zajištěna smlouvou podepsanou v advokátní kanceláři, když není zřejmé, proč by se měla smlouva podepisovat až po poskytnutí peněz v hotovosti.
11. Za nedostatečně prokázanou obviněná označila i půjčku poškozenému J. Z., jenž sice vložil peníze na účet svědka M. G. (jak vyplynulo i z výpovědi svědka K. R. P.), nešlo však o zapůjčené prostředky, ale o peníze M. G., jemuž je poškozený vložil na úhradu nájmu, a tedy žádná škoda nevznikla.
12. K dílčímu útoku u poškozené T. B. nepopřela, že od ní obdržela prostřednictvím Western Union částku 150.000 Kč, uhradila jimi výdaje spojené s rekonstrukcí bytu poškozené, která jí peníze posílala přes účet J. S.. Uvedenou skutečnost obviněná dokládala potvrzením stavební firmy D. T. (srov. č. l. 1005 spisu), ve kterém bylo uvedeno, že úpravy v bytě poškozené uhradila stavební firmě obviněná. Odvolací soud se však s tímto potvrzením nevypořádal a nikoho ze stavební firmy nevyslechl.
13. Obviněná považovala za nedostatek i to, že soud neprovedl jí navrhovaný výslech zástupkyně pronajímatelů, H. B., která se měla vyjádřit k tomu, že obviněná chtěla u pronajatých nebytových prostor řádnou nájemní smlouvu, že zamítl návrh na výslech D. K., který se měl vyjádřit k okolnostem užívání prostor. Navrhované důkazy považuje za podstatné, protože měly prokázat vytváření podmínek pro vystavení celého obrazu. Přestože v souladu s § 249 odst. 3 tr. ř. opřela své odvolání o nové skutečnosti a důkazy, odvolací soud na ně nereagoval, a ani se nezabýval všemi námitkami.
14. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítala, že činem jí kladeným za vinu nebyly naplněny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nikoho neuvedla v omyl, omylu jiného nevyužila či nezamlčela podstatné skutečnosti. Poškozený J. B. poskytl peníze na cizí účet ještě před podpisem smlouvy, a proto je vysoce pravděpodobné, že věděl o exekucích a neexistenci účtu obviněné, což později vedlo i ke sjednání vysoké odměny za poskytnutí peněz. Ani u dílčích útoků týkajících se poškozených D. B., J. Z. a T. B. o podvod nejde, protože nedošlo k zápůjčce, ale k poskytnutí peněžních prostředků z jiného titulu (v případě poškozené T. B. na úhradu úprav jejího bytu), a nebylo prokázáno, že před tím, než k tomu došlo, počítala s tím, že je nevrátí. Soudy dostatečně nevyhodnotily existenci objektivní stránky ani jejího úmyslu.
15. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 67 To 378/2023, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl, popřípadě podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
16. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl (§ 265h odst. 2 tr. ř.), že námitky obviněné, jimiž zpochybnila rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou však opodstatněné. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, které hodnotil v bodech 20. až 30. rozsudku. Neztotožnil se s výhradami obviněné ohledně sjednání smlouvy s akademickým malířem A. S., neboť tuto plnou moc použila teprve v souvislosti s podvodným jednáním vůči poškozeným, a to ve snaze na jejím základě v poškozených vzbudit důvěryhodnost svých požadavků. Soudy objasnily, že s výjimkou pronájmu nebytového prostoru neučinila žádné konkrétní kroky k realizaci výstavy, o čemž svědčí výpověď svědkyně E. L., že v tomto směru obviněná nic konkrétního nepodnikla, jednání s italským investorem nemohlo být dokončeno, a svědka P. E., že dílo měl na zakázku od obviněné fotit a natáčet za účelem jeho další prezentace, k čemuž vůbec nedošlo. Podnájem nebytového prostoru rovněž nesvědčí o poctivosti jejích úmyslů, protože svědek M. G. uvedl, že v tomto prostoru měla obviněná uskladněné různé věci, přičemž žádné zásadní stavební úpravy (s výjimkou vyklízení, malování a broušení podlahy) za účelem uskutečnění výstavy díla zde nebyly prováděny. Pro nereálnost jí slibovaného prodeje obrazu vycházely soudy z výpovědí svědků K. R. P. a P. D., a soud prvního stupně se vypořádal rovněž s výpověďmi svědků, kteří vypovídali ve prospěch obviněné, i odůvodnil, proč shledal výpovědi svědků F. S. a P. F. nevěrohodnými.
17. Vadným neshledal ani závěr o výši způsobené škody, ke které bylo ve věci provedeno potřebné dokazování, neboť vedle výpovědí poškozených měly soudy k dispozici i listinné důkazní prostředky, ze kterých výše částek předaných či poukázaných obviněné vyplývá. Po provedeném dokazování, v němž neshledal žádné nedostatky, vše svědčí o tom, že obviněná podvodným jednáním vylákala od poškozených částku v celkové výši 5.475.000 Kč, což soudy řádně a dostatečně odůvodnily. Neshledal opodstatněnými ani námitky proti neprovedení výslechů D. K. a H. B. k okolnostem uzavření podnájemní smlouvy na skladové prostory, protože soud v bodě 38. odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl, a sjednání podnájemní smlouvy bylo dostatečně objasněno svědeckou výpovědí M. G.
18. Pro závěr o vině obviněné je podle státního zástupce podstatné, že neučinila žádné konkrétní kroky k realizaci výstavy předmětného díla, vše zůstalo jen v rovině úvah a vizí, které byly od počátku nereálné, a nebyly vůbec naplněny. Podnájem zmiňovaného skladového prostoru využívala k uložení svých věcí, a z ničeho nevyplynulo, že by její směřování v něm vedlo k zajištění výstavy, pro níž bylo nutné učinit další navazující kroky, což se nestalo. Obviněná neměla zkušenosti, ani nedisponovala dostatečnými zdroji, pokud šlo o její prostředky, žádné neměla, naopak proti ní bylo vedeno celkem 18 exekučních řízení.
19. Rozsah dokazování umožnoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění, na jejichž podkladě bylo objasněno, že obviněná předmětný záměr užila jen na to, aby od poškozených vylákala finanční prostředky, a proto její námitky na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal důvodnými.
20. Stejně tak neshledal důvodnými její námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž brojila proti právnímu závěru o naplnění objektivních a subjektivních znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, avšak při zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což tomuto důvodu dovolání neodpovídá, stejně jako výhrada proti rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž soud obviněné uložil povinnost uhradit poškozenému D. B. způsobenou škodu. Při závěru o správnosti argumentace soudu prvního stupně odkázal na body 54. až 56. rozsudku, kde soud prvního stupně dostatečně rozhodné úvahy rozvedl.
21. Když výhrady korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal důvodnými, protože ani z hlediska procesních podmínek nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a v nyní posuzované věci je zjevné, že tento důvod přichází v úvahu pouze ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z nichž obviněná uvedla § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak rozhodnutí soudů obou stupňů není zatíženo vadou, na něž dopadají, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
22. Obviněná, jíž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřila.
IV. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
24. Přípustnosti dovolání v této věci nebrání, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 1 T 58/2023, ve věci sbíhajícího se trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně, protože byť již tento výrok v době přezkoumávaní dovolání neexistuje, protože trest byl obviněné i za nyní projednávanou trestnou činnost uložen uvedeným zrušujícím rozsudkem, obviněná dovolání zaměřila pouze proti výroku o vině, jenž uvedeným rozsudkem zrušen nebyl, neboť nešlo o společný trest podle § 45 tr. zákoníku (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007).
V. Důvodnost dovolání
25. Obviněná dovolání podala s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. zásadně proto, že tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustila a soudy učinily skutková zjištění, která nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, což ji vedlo i k výhradám proti použité právní kvalifikaci. K těmto námitkám lze v obecné formě zmínit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a proto ho lze podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., což obviněná splnila, protože označila důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
26. Nejvyšší soud posuzoval, zda uvedené argumenty dopadají na označené dovolací důvody, protože jen tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a přezkoumat jej (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Tyto zásady je možné prolomit jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
27. Podstata dovolání obviněné spočívá ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, k nimž vysvětlila, v čem se ve vztahu k nim se závěry soudů obou stupňů nemůže ztotožnit, protože se uvedeného trestného jednání nedopustila, o trestný nešlo a jednala plně v souladu s objektivními okolnostmi, které však soudy vadně posoudily. Uvedené námitky lze podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí týkat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn., že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
28. Protože obviněnou uvedené důvody po formální stránce korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě, Nejvyšší soud posuzoval důvodnost vytknutých nedostatků.
29. Těžištěm dokazování je řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není samostatně hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale jeho povinností je zabývat se správností jejich postupů při objasňování věci a hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nejvyšší soud může do tohoto procesu vstupovat jen výjimečně v případech, jde-li o extrémní nedostatky bez logického odůvodnění, a proto posuzuje, zda řízení jako celek a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda v nich nejsou extrémní rozpory, nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.
30. V rámci těchto pravidel Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněné, které uplatňovala i v předchozí fázi řízení a soudy na ně v potřebné míře reagovaly, jak vyplývá z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, kde soudy obou stupňů své závěry dostatečně vysvětily. Rozhodné je, že na objasnění všech podstatných skutečností zaměřily dokazování, při němž zjišťovaly jak okolnosti, za kterých k činu došlo, tak i chování obviněné v době činu i po něm, jakož i postoje poškozených a dalších osob k chování a jednání obviněné.
V té souvislosti lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde v bodech 2. až 36. popsal důkazy a důkazní prostředky, z nichž pro své závěry vycházel, v bodě 38. zdůvodnil důvody pro zamítnutí návrhů obviněné na doplnění dokazování a v bodech 40. až 52. vysvětlil, jak se s obsahy těchto důkazů vypořádal a jak na obhajobu obviněné reagoval. Uvedený postup soudu nesvědčí o obviněnou vytýkaných nedůslednostech ani o tom, že by se soud zpronevěřil svým povinnostem stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. Provedené dokazování obsahuje jak důkazy, které obhajobu obviněné podporují, tak ty, které dokládají její trestné jednání, kam patří především výpovědi všech poškozených, jimiž se soud dostatečně zabýval a své závěry k nim rozvedl v bodě 45. rozsudku. Nutné je však podotknout, že osoby, které vypovídaly ve prospěch obviněné, a to např. K. R. P., T. B., F. S., M. Z., J. S., P. E., P. F. či P. D. byli těmi, kdo obviněné věřili, protože šlo o její přátele, kteří ji však v jejím jednání omlouvali a rovněž jí různé finanční částky půjčovali nebo ji jinak finančně pomáhali, vypovídali o určitých skutečnostech, o které obviněná svou obhajobu opírala, avšak z hlediska svých informací, které jim udávala obviněná bez ohledu na to, aby byli obeznámeni se všemi podstatnými skutečnostmi, protože se jednalo o osoby, které s ní nebyly ve stálém styku, často šlo o cizince, a tedy tito vesměs její přátelé neměli dostatečné informace o celkovém chování a záměrech obviněné.
Všechny tyto skutečnosti bral soud do úvahy při posuzování a hodnocení vzájemných souvislostí (srov. boy 47. a 48. rozsudku). Na základě tohoto postupu, při němž zvažoval důležité skutečnosti z každého důkazu se nabízející (viz body 1. až 37. rozsudku), v procesu pečlivého hodnocení každého důkazu jednotlivě i v souhrnu s dalšími, vysvětlil, proč verze uváděná obviněnou není podložena objektivními zjištěními. Dospěl proto k závěru, že nejednala se skutečným záměrem obraz prodat a od poškozených zapůjčené peníze na jí uváděný účel investovat.
Zcela v souladu s výsledky svých zjištění plynoucích z dokazování dospěl k závěru, že obviněná o tom, že chce realizovat výstavu, případně obraz prodat, sice hovořila, ale bez faktického úmyslu docílit takového efektivního výsledku. Přestože uváděla i některé podrobnosti před svými přáteli, před nimiž se o svém záměru vyjadřovala, a dokonce, jak soudy důvodně uzavřely, učinila i některé dílčí kroky, šlo jen o manifestaci takového záměru, aniž by však pouze svým slovům dala konkrétní formu určitosti.
Objektivně totiž nikdy pro jeho naplnění efektivně nic neudělala.
Svá sdělení
uváděla zcela bez konkrétních reálných dopadů pro skutečně možný výsledek, o čemž svědčí např. pronajaté prostory, které však nikdy za celou dobu k naplnění pouze slovně prezentovaného cíle nepoužila. Nutno též podotknout, že často na podkladě těchto svých slov, ujištění a údajných záměrů i od jiných osob, nejen od poškozených, přijímala další finanční prostředky, které však ani tehdy pro žádné konkrétní ve výsledek směřující účely nepoužila.
31. S těmito závěry vyplývajícími z výsledků provedeného dokazování Nejvyšší soud plně přisvědčil soudům, že obviněná nikdy nejednala v úmyslu peníze získané od poškozených užít na realizaci výstavy a prodeje obrazu (srov. zejména body 40. až 52. rozsudku). Po zhodnocení úvah, které soud k posuzované obhajobě obviněné v přezkoumávaném rozhodnutí vyjádřil, nelze shledat disproporce nebo nesoulad s provedenými důkazy, ale je z nich zřejmá logická návaznost posuzování všech rozhodných skutečností i zjištěných souvislostí. Učiněné závěry mají podklad jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i v argumentaci zejména soudu prvního stupně rozvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.
32. Nejvyšší soud při těchto závěrech nepřisvědčil konkrétním kritickým postojům obviněné k některým skutkovým zjištěním soudů, protože ve vztahu k nim již soudy obou stupňů své poznatky, úvahy nebo závěry v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly. Nelze se proto ztotožnit s tím, že by soud prvního stupně dostatečně nehodnotil smysl a povahu smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi obviněnou a malířem A. S. Soud se obsahem této smlouvy včetně okolností, za kterých byla sjednána, zabýval, přičemž s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti lze přisvědčit tomu, že fakticky nebyla nikdy míněna ze strany obviněné vážně, a v souladu s vývojem dalších událostí ji využila jen jako za záminku k vylákání peněz od poškozených, tedy jako prostředek pro vzbuzení důvěryhodnosti a pro zdání pravdivosti líčených okolností (srov. bod 21. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 234 až 235 spisu), jak o tom svědčí skutková zjištění týkající se vylákání peněz od poškozeného J. B. (srov. bod 3. a 23., 46. rozsudku). Neopodstatněnými byly shledány i výhrady o neprokázání, že zapůjčené finanční prostředky užila pro svou vlastní potřebu, protože je vynaložila mimo jiné na pronájem nebytových prostor. Postačí zde odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který vysvětlil, že obviněná sice na nájem předmětných prostor vynaložila celkově částku ve výši 622.290 Kč, což je avšak zanedbatelné oproti té, kterou od poškozených vylákala (srov. Bod 49. rozsudku). Tyto závěry plynou mimo jiné jak z výpisů z účtu i z výpovědi svědka M. G. dotvrzující tuto výši nájmu (srov. bod 27. rozsudku a č. l. 549 až 566 spisu). Nutno podotknout, že z veškerých finančních prostředků, které obviněná obdržela, ať již podvodným vylákáním od poškozených nebo jako dary od svých známých, zejména K. R. P. nebo P. D., užila část těchto prostředků k úhradě svých předchozích nesplacených závazků, zejména vůči T. B. a J. S. (srov. body 6., 10. a 49. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. usnesení odvolacího soudu), další částí z nich financovala svůj velmi nákladný život, zahraniční dovolené (srov. body 49. a 52. rozsudku), či stylizací do role famózní a oduševnělé osoby pronikající do vysokých společenských kruhů (případně je užila na úhradu léčby své dcery ve Švýcarsku nebo na koupi chaty pro syna, jak rozvedl soud v bodech 3. a 49. rozsudku).
33. Soud vysvětlil s odkazem na konkrétní svědecké výpovědi, že fakticky žádné kroky k realizování výstavy a prodeje obrazu i nad rámec pronájmu prostor nečinila. V tomto duchu nevyvíjela žádnou konkrétní činnost, protože fakticky z finanční oblasti nezainteresovala svědka P. F., u něhož se vše odehrávalo jen ve slovní rovině bez faktické realizace jí prezentovaných záměrů, protože reálně se nezajímala o přípravu výstavy obrazu ani o pronájem potřebné techniky k vystavení obrazu, což potvrdil svědek G. (viz body 46. a 47. rozsudku), a jak ostatně potvrdil i A. S., když uvedl, že nikdy žádného potencionálního kupce neviděl a ani se nikdo na jeho obraz do ateliéru nikdy nepřišel podívat či ho nafotit (srov. bod 18. a 46. rozsudku). Nebylo možné přisvědčit námitce obviněné, že jednala se čtyřmi vážnými zájemci o koupi obrazu. Jen slovně podanou iluzí bylo její tvrzení, že se o obraz zajímá např. B. S. nebo V. R., neboť nebyla ničím doložena, když i svědci J. B., J. Z., P. E., P. F. či P. D. shodně uvedli, že tuto informaci měli jen od obviněné. Stejně nekonkrétní je i odkaz obviněné na schůzky s italským zástupcem firmy Melotto Group, protože byť k nim došlo, měly jiný obsah, než který podává (srov. body 9., 47. 51. rozsudku).
34. Nereálnými byly i další skutečnosti, na které obviněná v dovolání poukazovala, a jimž soudy neuvěřily, když P. D. vypověděl, že představy obviněné o prodeji obrazu se mu už od počátku zdály naivní až komické a její práce amatérská a nevěřil, že obraz vážný zájemce zakoupí (srov. body 14. a 52. rozsudku), protože zcela realisticky vysvětlil, v čem tyto skutečnosti vůbec neodpovídaly uváděným možnostem a povaze obrazu. Podrobně se soud zabýval i povahou obviněnou pronajatých prostor (viz bod 20., 30. a 48. rozsudku), které reálně neodpovídaly možnosti v nich uspořádat výstavu světového významu, což opíral mimo jiné i o to, že obviněná neměla reálné zkušenosti s touto činností (viz výpovědi svědků P. E., K. R. P. a M. Z.), ačkoli působila v Americe v oblasti reklamního průmyslu, filmu a modelingu, jako kurátorka výstav zkušenosti neměla (srov. bod 54. rozsudku). Vše tedy svědčí o tom, že nikdy faktický záměr předmětný projekt realizovat neměla, neboť věděla, že ho nebude schopna uskutečnit. Přičemž nešlo o naivní jednání, ale o promyšlené a záměrné chování, při němž počítala vědomě s možností své okolí ovlivnit.
35. Důvodnými nejsou ani výhrady obviněné směřující proti výši způsobené škody, s níž se soud rovněž po všech stránkách řádně vypořádal i s ohledem na verzi, že částka 600.000 Kč vyplacená poškozeným J. B. dne 9. 1. 2018 na účet její právní zástupkyně, byla vyplacena z jiného titulu. V daném smyslu soud své závěry vysvětlil a rozvedl, z jakých důvodů uvěřil tvrzením poškozeného. S těmito námitkami se vypořádal i odvolací soud, který uzavřel, že výše způsobené škody vyplývá nejen z výpovědí poškozených, ale i z listinných důkazů, jimiž byly prokázány toky finančních prostředků od poškozených k obviněné, jakož i to, odkud finanční prostředky poškození získali (viz bod 11. usnesení odvolacího soudu a bod 51. rozsudku). Pro úplnost k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1. dodává, že jestliže obviněná poukazovala na přípis své právní zástupkyně, ve kterém uvedla, že částka 600.000 Kč byla v její úschově a byla v souvislosti s prodejem bytu vypořádána, nelze odhlédnout od skutečnosti, že uvedená advokátka přijetí finančních prostředků do úschovy pravidelně nehlásila České advokátní komoře, za což jí bylo uloženo kárné opatření (srov. č. l. 221 spisu), a z její emailové komunikace vyplynulo, že poškozeným poskytovala nepravdivé informace o stavu realizace projektu (srov. body 22. a 50. rozsudku). Opodstatněným není ani poukaz obviněné na údajné potvrzení stavební firmy předložené v rámci odvolacího řízení, neboť soud tento důkaz provedl a následně ho hodnotil, a na závěrech soudu prvního stupně nic nezměnil (viz bod 9. usnesení). Ze všeho plyne, že odvolací soud řádně reagoval na obviněnou v odvolání uváděná tvrzení (viz zejména body 8. až 11. usnesení).
36. Nejvyšší soud shledal, že nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s odvolacími námitkami, neignoroval ani její výhrady vůči důkazům, na něž reagoval (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Přípustné v daném kontextu je, že ve vztahu k části výhrad odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.], a to zvlášť za situace, kdy obsahem těchto námitek bylo opakování obhajoby, kterou obviněná uplatnila již v rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. bod 11. napadeného usnesení). Podmínkou takového postupu bylo, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně bylo patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).
37. Nejvyšší soud při závěru o správnosti postupů soudů obou stupňů neshledal důvodnými ani námitky obviněné směřující proti neprovedení jí navrhovaných důkazů, zejména výslechů H. B. a D. K., neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že vyložil, že pokud se tito svědci měli vyjádřit k okolnostem uzavření podnájemní smlouvy se svědkem M. G., byly okolnosti jejího uzavření dostatečně objasněny (viz bod 38. rozsudku), což potvrdil i odvolací soud, který dospěl k závěru, že se soud prvního stupně vypořádal se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, a z uvedeného důvodu rovněž výslech uvedených svědků nepovažoval za potřebný (viz bod 8.
napadeného usnesení). Je tedy zřejmé, že se soudy uvedeným důkazním návrhům věnovaly a důvody pro jejich nadbytečnost vysvětlily. Nešlo proto o nedůvodné neprovedení navržených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.
11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazu (viz bod 38. rozsudku), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
38. Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu a přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy vzaly zmíněné důkazy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněné z provedeného dokazování vyplynula (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a že se soud vypořádal s její obhajobou i navrženými důkazy (§ 125 odst. 1 tr. ř., též srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Rozhodnutí neobsahují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Z těchto důvodů se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
39. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné v části týkající se skutkových zjištění neshledal důvodným. Protože skutková zjištění nevykazují obviněnou vytýkané nedostatky, na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněná v dovolání rovněž uvedla, posuzoval, zda jsou její námitky proti nesprávnostem právního posouzení důvodné.
40. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na základě uvedeného důvodu soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
41. Nejvyšší soud připomíná, že při posuzování správnosti právních závěrů je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06), a tedy nikoliv z verze podávané bez ohledu na výsledky provedeného dokazování obviněnou.
42. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná formální vymezení tohoto důvodu dodržela, protože podstatou jejích námitek bylo neobjasnění objektivní a subjektivní stránky jí za vinu kladeného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, což s označeným důvodem koresponduje.
43. Pokud jde o právní stánku věci, i té se především soud prvního stupně věnoval a v bodě 46. až 51. svého rozsudku vysvětlil, jaká byla podstata trestného činu obviněné, a v čem zásadně její podvodné jednání spočívalo, jak je popsáno v dílčích útocích v bodech 1. až 4. rozsudku. V bodě 52. se zabýval jeho právní povahou a rozvedl své závěry jak k objektivní, tak i subjektivní stránce se zcela správným závěrem, že šlo o podvodné jednání, při němž uváděla v omyl poškozené, aby se na jejich úkor obohatila a způsobila jim škodu.
44. K těmto správným závěrům Nejvyšší soud doplňuje, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu [podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku představující nejméně částku 1.000.000 Kč].
45. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2652). Jak soudy dostatečně a jasně objasnily, obviněná všechny poškozené v omyl uváděla, protože jim předstírala v rozporu se skutečností, že realizuje výstavu a má vážný zájem zajistit prodej obrazu, avšak nic z toho nebylo pravdou, neboť šlo jen o záminku, na jejímž základě požadovala poskytnutí finančních prostředků, které do předstíraného a zcela iluzorního záměru neinvestovala, ale užívala je pro své vlastní zájmy a potřeby. Následkem tohoto jejího podvodného jednání je vznik ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedené škody a současně i její obohacení. Při správnosti těchto závěrů o objektivní stránce činu, je dostatečně vyhodnocen i závěr o zavinění, které se vztahuje ke všem znakům objektivní stránky. U zločinu podvodu jde o trestný čin úmyslný, u nějž postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
46. Nejvyšší soud k závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnil, doplňuje, že obviněná poškozeným nepravdivě tvrdila, že zapůjčené peněžní prostředky užije pro zrealizování výstavy a následného prodeje předmětného obrazu, což však neodpovídalo realitě, protože neučinila vyjma pronájmu nebytového prostoru žádné konkrétní kroky a s prodejem takto rozsáhlého uměleckého díla nadto neměla žádné reálné zkušenosti, a tedy věděla, že projekt nebude schopna uskutečnit (srov. bod 54. rozsudku). Nevynaložila, až na výjimku pronájmu prostor, žádné finanční prostředky na realizaci tohoto předstíraného plánu, u nějž by šlo, pokud by jej chtěla skutečně realizovat, o projekt, který by stál několik miliónů korun (viz výpověď svědka P. D. v bodě 14. rozsudku), navíc proti ní bylo vedeno celkem 18 exekučních řízení, kdy celková výše pohledávek činila 3.561.361 Kč (srov. body 35. a 36. rozsudku soudu prvního stupně). Z toho plyne, že věděla, že nemůže takový projekt financovat, a pokud si na něj údajně půjčovala prostředky od poškozených (viz body 1. až 4.), činila tak pod nepravdivou záminkou jen proto, aby peníze, které užila zásadně pro své osobní účely od nich vylákala (srov. bod 54. rozsudku nalézacího soudu). Nepravdivým tvrzením o možnosti realizaci výstavy a prodeje obrazu navozovala okolnosti, které neodpovídaly realitě, čímž naplnila po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
47. Zaviněním se soud prvního stupně rovněž zabýval a opodstatněně dospěl k závěru, že uvedený zločin spáchala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. zejména bod 55. rozsudku). K tomu Nejvyšší soud zmiňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Ze všech zjištěných skutečností v posuzované věci je zjevné, že soud prvního stupně závěr o zavinění založil na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložil úvahy, z čeho vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozoval nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzoval na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
48. Při uvážení všech skutečností nebylo možné přisvědčit námitce obviněné, že soudy dostatečně nevyhodnotily existenci jejího úmyslu spáchat trestný čin, a že k němu nebyly provedeny a zmíněny žádné důkazy. Z bodu 56. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že kromě všech výše uvedených skutečností týkajících se provedení činu na zavinění usuzoval i z jejího chování v pozdější době, když se poškození začali domáhat vrácení svých peněz a obviněná na jejich prosby řádně nereagovala. Ze všeho je zjevné, že se soud prvního stupně, na nějž odkázal při zjištění o správnosti jeho rozsudku i odvolací soud, vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi i námitkami obviněné a dostatečně přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů pokračující čin obviněné vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, což je závěr, pro který svědčí všechny ve věci provedené důkazy, na jejichž základě učiněná skutková zjištění i úvahy soudů dostatečně opodstatňují závěr o správnosti použité právní kvalifikace.
49. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné podané s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. není důvodné.
50. Uvedené svědčí o tom, že není důvodné ani dovolání obviněné opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. m). tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod dovolání spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V posuzované věci nepřipadalo do úvahy splnění první a druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť o tu by mohlo jít v případě, kdyby odvolací soud odvolání zamítl nebo odmítl bez věcného přezkoumání, tedy z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., což se však v této věci nestalo. S ohledem na skutečnost, že obviněná označila další dva důvody dovolání rozvedené výše, domáhala se třetí alternativy, jíž však Nejvyšší soud nepovažoval za naplněnou, protože dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly uplatněny nedůvodně.
VII. Závěr
51. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněná v dovolání namítala. Nevznikají pochybnosti o tom, že se dopustila jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci.
52. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu