8 Tdo 629/2024

8 Tdo 629/2024-910

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2024, č. j. 6 To 6/2024-870, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 12/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 50 T 12/2022-803, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O náhradě škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 50 T 12/2022-803, napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 6 To 6/2024-870, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ty podle dovolatele spočívají v tom, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, která vyplývá z principu presumpce neviny a ze zásady materiální pravdy v intencích § 2 odst. 5 tr. ř., čímž porušily jeho ústavně chráněné právo na spravedlivý proces.

V této souvislosti zdůraznil, že pro jeho vinu přímo svědčí pouze výpověď poškozeného, který však je nevěrohodný, neboť svoji výpověď v průběhu trestního řízení měnil a dále byl pod vlivem metamfetaminu, který musel mít na jeho osobu znatelný psychický i fyzický vliv. Přestože soud měl pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz, a to přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který by tuto otázku posoudil. Poukazuje rovněž na to, že poškozený uváděl svoji verzi předmětné události odlišně, když dovolatele nejdříve vůbec neidentifikoval a sám se neztotožnil s osobou zachycenou na kamerovém záznamu.

Tento záznam podle obviněného navíc zachycuje pouze část prostranství před domem, z něhož vyšel poškozený, avšak soudy se s uvedenou skutečností dostatečně nevypořádaly. Soud pak zcela pomíjí, že poškozený mohl mít osobní motivaci označit obviněného za pachatele. Podobně se soudy podle dovolatele nevypořádaly s pochybnostmi týkajícími se hodnověrnosti výpovědi svědkyně B. Námitky obviněný vznesl i proti realizované konfrontaci, kterou považuje za formální, bez jakékoliv snahy skutečně objasnit skutkový děj.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní stránky daného trestného činu, a to konkrétně v rovině, že jednal v úmyslu přímém. Soud se totiž podle dovolatele nevypořádal s tím, že pachatel po útoku nechal poškozeného z místa činu odejít, přičemž pokud by pachatel měl skutečně vražedný úmysl, nic mu nebránilo v tom, aby poškozenému zasadil další ránu. Soudům také vytýká, že vycházely z obsahu SMS zpráv, aniž by zkoumaly, jaký byl běžný způsob komunikace obviněného a zda se zprávy, které mají svědčit o jeho úmyslu, z běžné komunikace vymykají.

Soud prvního stupně podle něj také nezohlednil, v jakém rozpoložení zprávy psal, přičemž v této souvislosti uvedl, že byl rozrušen z důvodu strachu o těhotnou partnerku, neboť se na základě minulých zkušeností obával, že jí poškozený bude nabízet drogy, a proto nelze v daném případě u obviněného dovodit ani úmysl nepřímý. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2024, č. j. 6 To 6/2024-870, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.

11. 2023, č. j. 50 T 12/2022-803, včetně dalších rozhodnutí na uvedená rozhodnutí navazujících, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k námitkám obviněného týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že z odůvodnění předmětných soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž příslušná odůvodnění splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Vinu obviněného považuje za spolehlivě prokázanou zejména s ohledem na výpověď poškozeného, která koresponduje se závěry znaleckého zkoumání, obsahem SMS komunikace, kamerovým záznamem, lokalizačními údaji SMS komunikace či výpovědí svědkyně B. Mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tak není podle státního zástupce zjevný rozpor s tím, že usvědčující důkazy vytvářejí vzájemně souladný komplex. Pokud jde o námitky dovolatele týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze podle státního zástupce úmysl obviněného dovodit např. s ohledem na užití inkriminovaného nože, lokalizaci úderu, jeho intenzitu či obsah SMS komunikace. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.

ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.

ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou jak v řízení před soudy nižších stupňů, tak rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, o čemž bezpochyby nepřímo svědčí i ta skutečnost, že první ve věci vydaný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k doplněni dokazování. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, listin, konfrontace mezi obviněným a poškozeným, SMS zpráv a kamerového záznamu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Z obsahu uplatněných námitek je rovněž zřejmé, že obviněný zpochybňuje především skutkové závěry učiněné na základě výpovědi poškozeného. S takto uplatněnými námitkami se však Nejvyšší soud neztotožnil, a to z následujících důvodů.

14. Lze sice souhlasit s dovolatelem, že výpověď poškozeného je důkazem klíčovým, nejde však o důkaz v dané věci osamocený, jak se snaží obhajoba presentovat. Je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů navíc výpověď poškozeného pečlivě hodnotily, a to i s ohledem na otázku jeho věrohodnosti (soud prvního stupně své úvahy rozvedl v bodech 41 a násl. rozsudku, odvolací soud se této otázce věnoval v bodě 20 svého usnesení). Výpověď poškozeného byla rovněž dána do kontextu s jinými ve věci provedenými důkazy, se kterými podle názoru Nejvyššího soudu tvoří ucelený řetězec a učiněná skutková zjištění tak odpovídají provedenému dokazování.

Za zmínku stojí i skutečnost, že svědkyně B. v rámci výslechu před soudem prvního stupně uvedla, že při návštěvě poškozeného v nemocnici jí tento na dotaz, kdo ho napadl, sdělil, že obviněný (bod 19 rozsudku; poškozený uvedl přezdívku M., kterou používal obviněný). Obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nevěrohodnost poškozeného, který jej posléze označil za pachatele předmětného trestného činu. Nutno podotknout, že za pachatele jej poškozený označil nejen svědkyni B. (viz shora), ale následně také při svých výsleších orgánům činným v trestním řízení.

Je však také vhodné uvést, že ani v případě obviněného nelze na jeho obhajobu, která je konzistentní v tom, že se uvedeného jednání nedopustil, pohlížet jako na zcela věrohodnou např. v souvislosti s jím uváděnými časovými údaji. V tomto směru je značně nevěrohodná argumentace obviněného uplatněná u hlavního líčení, že na místě činu (XY) mohl být kolem 23.00 či 24.00 hodin, když ještě ve 23.00 hodin píše SMS zprávu D. Ž., že si to s P. vyřídí (stěží by takovou zprávu psal, pokud by se již s poškozeným setkali a měli spolu konflikt).

Bezpochyby k zamyšlení je pak obsah zprávy zaslané téže svědkyni v 2.03 hodin, kdy posílá emotikony se vzhůru zdviženým palcem – k této zprávě a významu takové zprávy se vyjádřil odvolací soud v bodě 20 svého usnesení. Je nutno podotknout, že odvolací soud rovněž vyvrátil tvrzení – obhajobu obviněného, že by stěží mohl být v uvedenou dobu na místě činu, když následně jeho mobil byl v 02.38 hod. lokalizován v místě jeho bydliště [z místa činu cca od 01.40 - 01.50 hod. do místa bydliště bylo možno jízdou na kole vzdálenost zvládnout do 20 minut].

Na hodnotících úvahách a vyvozených závěrech obou soudů nižších stupňů tudíž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné cokoliv měnit či doplňovat, neboť je považuje za zcela logické a pečlivě odůvodněné a s jejich závěry se ztotožňuje [byť obviněný znevěrohodňuje poškozeného např. v souvislosti s jeho výpovědí, že měl mít na sobě bílé tričko, avšak na záznamu kamery jde o osobu v tmavším oblečení, pak je vhodné pouze uvést, že poškozený mj. také uvedl, že si nevzpomíná, co si tehdy oblékl, když šel ven… (viz bod 15 rozsudku)].

15. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, za účelem posouzení věrohodnosti poškozeného, Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 63 rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč považoval uvedený znalecký posudek za nadbytečný, a to zejména z důvodu, že měl možnost zhodnotit věrohodnost poškozeného i ve vztahu k jiným provedeným důkazům a byl schopen naprosto jednoznačně a bez pochybností ustálit skutkový děj a ve věci rozhodnout. Je zřejmé, že tuto námitku obviněný uvedl i v rámci odvolání s tím, že odvolací soud se jí rovněž pečlivě zabýval a s postupem soudu prvního stupně se plně ztotožnil (bod 16 usnesení). S takto formulovanými závěry se Nejvyšší soud ztotožnil.

16. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou obviněného směřující vůči provedené konfrontaci (bod 15 usnesení). Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je plně v kompetenci soudu, který konfrontaci provádí, zda umožní vyslýchaným pokládání vzájemných otázek či sám otázky pokládá. Podle § 104a odst. 3 tr. ř. v tomto ohledu platí, že osoby postavené tváří v tvář si mohou klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího, z čehož je zřejmé, že vyslýchající může rozhodnout, že kladení otázek neumožní, což se v daném případě stalo (čl. 794 verte). Soud prvního stupně navíc k této otázce uvedl, že v rámci konfrontace nevyvstala potřeba doplnit tvrzení dovolatele či poškozeného případnými dotazy a po jejím skončení nebylo třeba dokazování doplňovat jejich opětovným výslechem (bod 39 rozsudku). V tomto ohledu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že sám obviněný nezákonnost konfrontace nenamítl, pouze zpochybnil způsob jejího provedení a označil ji za formalistickou, když výsledek konfrontace nedopadl zcela zjevně podle jeho představ. Tuto námitku dovolatele je tak třeba rovněž odmítnout.

17. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V této souvislosti musí Nejvyšší soud po prostudování spisu dále konstatovat, že v proběhlém řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Řízení proběhlo v souladu se zákonnými podmínkami s tím, že obviněnému bylo umožněno hájit svá práva.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitku týkající se absence subjektivní stránky jednání obviněného (úmyslu). I tyto námitky shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné, a to z následujících důvodů.

19. Obviněný v rámci dovolacích námitek uvedl, že soud se nevypořádal s tím, že poškozený po útoku pachatele odešel domů a pachatel jej odejít nechal, aniž by mu zasadil další ránu, na tomto místě Nejvyšší soud pouze podotýká ve vztahu k uvedenému útoku vůči poškozenému, že jednání pachatele bylo posouzeno ve stádiu pokusu. V rámci námitek však již dovolatel taktně pomíjí, že skutková zjištění potvrzují, že poškozený byl bodnut velkou intenzitou do levého podžebří nožem s přibližnou celkovou délkou okolo 28 cm a se šířkou čepele 20 až 25 mm, kterým pachatel na místo činu musel přijít již předem vyzbrojen.

V této souvislosti Nejvyšší soud dovolatele upozorňuje na konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že existenci subjektivní stránky pro naplnění zločinu vraždy (zde ve stádiu pokusu) lze dovodit i z prokázaných okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh.

tr.). Tak tomu zcela zjevně bylo v posuzovaném případě, neboť se podle skutkových zjištění jednalo o život ohrožující zranění spočívající v poranění tepny s krvácením do dutiny břišní s krvácivým šokem [jenom v břišní dutině byl zhruba 2,5 litrů krve], které by bez včasného lékařského zákroku jednoznačně vedlo k úmrtí poškozeného. Úmysl dovolatele navíc potvrzuje i SMS zpráva, kterou podle zjištění soudu obviněný zaslal D. Ž. a v níž hovoří o „zapíchnutí“ poškozeného. Námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky je tak třeba odmítnout.

20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.

21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 8. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu