USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 7 To 78/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 106/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný S. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 5 T 106/2023, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 (dvanácti) měsíců. O nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze, usnesením ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 7 To 78/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na porušení základních trestně právních zásad, jakožto zásady materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, in dubio pro reo a také na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že nebyly dostatečně objasněny okolnosti, za kterých se odehrál střet s poškozeným, pokud se vůbec odehrál.
V této souvislosti poukázal na plánek dopravní nehody, ze kterého dle obviněného vyplývá zcela jiné zakreslení jeho motorového vozidla po nehodě, než jaký byl následně vyhotoven vyšetřovatelem, a který byl podkladem pro zpracování znaleckého posudku. Obviněný má tak za to, že závěry znalce jsou vystavěny na odlišném zakreslení vozidla, přičemž dané zakreslení je také v rozporu se svědeckou výpovědí jediného přímého svědka T. H. Obviněný poukázal také na další v předmětné trestní věci vypracovaný znalecký posudek (na žádost obhajoby) s tím, že poškozený neměl reflexní prvky, měl tmavé oblečení a rovněž se měl pohybovat nepředvídatelným způsobem.
S ohledem na uvedené skutečnosti má tak za to, že pokud existují pochybnosti o postavení jeho vozidla bezprostředně po nehodě, existují i pochybnosti o způsobu nehodového děje, a tedy o objektivní stránce, zda jeho jednání bylo v příčinné souvislosti s pádem poškozeného. V této souvislosti tak poukázal na to, zda to nemohl být právě poškozený, který si nepočínal s náležitou opatrností a on jako řidič motorového vozidla nemohl střetu ani při vynaložení sebeopatrnější jízdy zabránit. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného nepřesahují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a do značné míry odpovídají jeho obhajobě uplatněné v předchozích fázích trestního řízení. Dále poukázal na to, že příčina dopravní nehody spočívala v nesprávné technice jízdy obviněného, který při vjíždění do křižovatky z vedlejší komunikace nedal přednost poškozenému na hlavní komunikaci. V této souvislosti poukázal na znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční a městská doprava, se specializací na analýzu silničních nehod, který vypracoval znalec Ing. Libor Topol. Státní zástupce také poukázal na skutková zjištění, že motorové vozidlo obviněného zasahovalo do levého jízdního pruhu a k tomu provedené dokazování, mj. s tím, že verze obviněného byla provedeným dokazování zcela vyvrácena. Státní zástupce dále uvedl, že obviněným zmiňovaný znalecký posudek zpracovaný na žádost obhajoby doc. PhDr. Matúšem Šuchou, Ph.D., znalcem v oblasti dopravní psychologie, se zabýval primárně psychologickými aspekty vnímání a rozhodování účastníků silničního provozu, a nezabýval se technickým průběhem nehodového děje a nelze z něho dovozovat závěry o vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Nesouhlasně se státní zástupce vyjádřil také k námitkám stran nepředvídatelnosti jízdy poškozeného, ke kterým uvedl, že chování poškozeného vykazovalo určité znaky předvídatelnosti, a ačkoliv znalec připouští, že se chování poškozeného cyklisty mohlo jevit jako nebezpečné, je tento závěr činěn s výhradou a v kontextu výpovědi obviněného a svědka H., přičemž obě výpovědi byly v určitých bodech hodnoceny jako nevěrohodné, resp. jako technicky nepřesné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou před soudem prvního stupně, ale i v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že se poškozený pohyboval nepředvídatelně; zpochybňoval konečné postavení vozidla a s tím spojený zpracovaný znalecký posudek atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud prvního stupně zabýval v bodech 38 – 46 svého rozsudku a odvolací soud na ně reagoval v bodech 12 – 13 svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
11. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces (viz shora bod 12), porušení zásady in dubio pro reo (viz shora bod 11), kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 38 a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (bod 13 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). I přes výše uvedené lze dále uvést, že argumentace obviněného je ve své podstatě primárně vystavěna na rozporování konečného postavení motorového vozidla po nehodě.
Nejvyšší soud ovšem musí konstatovat, že argumentaci obviněného, že tedy znalec vycházel z jiného konečného zakreslení vozidel po nehodě, nelze přisvědčit. Předně je třeba konstatovat, že ze znaleckého posudku č. 084411/2023 v oboru doprava, vypracovaného znalcem Ing. Liborem Topolem (č. l. 199 - 254) vyplývá, že znalec při vypracovávání daného posudku vycházel z několika možných variant konečného postavení vozidla obviněného, a to z udávaného konečného postavení vozidla obviněným (č. l. 232), z udávaného konečného postavení vozidla policisty B.
a
Š. (č. l. 237) a v rámci dodatku č. 095127/2024 ke znaleckému posudku č. 084411/2023 (č. l. 381 – 403) na základě výpovědi poškozeného cyklisty (č. l. 392). Ze znaleckého posudku a jeho dodatku je také patrné, že znalec pracoval i se zakreslením konečného postavení vozidla, jak bylo zakresleno v době po nehodě (č. l. 15, resp. č. l. 122). Znalec se také vyjadřoval i k technické přijatelnosti jednotlivých výpovědí, přičemž výpověď obviněného shledal jako jedinou nepřijatelnou. Závěry obsažené ve znaleckém posudku pak znalec potvrdil i při výslechu u hlavního líčení (č. l.
337 – 344, č. l. 412 – 416). V souvislosti s konečným postavením vozidla obviněného lze také uvést, že z výpovědi svědkyně M. Š., která byla operačním důstojníkem k dopravní nehodě přivolána, vyplynulo, že vozidlo obviněného zasahovalo do levého odbočovacího pruhu, a že obviněný uvedl, že s vozidlem pohnul. To byl také důvod, proč nebylo postavení vozidla zaznamenáno. Svědkyně také uvedla, že obviněný původně uváděl, že chtěl odbočit vlevo, tedy najet do odbočovacího pruhu, přičemž toto své tvrzení při příjezdu kolegů svědkyně změnil tak, že nechtěl jet doleva, ale rovně.
Jak již bylo uvedeno výše, tak znalec Ing.
Libor Topol také uvedl, že žádná z verzí nehodového děje předkládaná obviněným není technicky přípustná, přičemž verze ostatních svědků již přípustné jsou. Znalec uzavřel, že konečné postavení vozidla (tedy že vozidlo obviněného zasahovalo do levého jízdního pruhu) popsané svědky B. a Š. je z výpočetního řešení jediné možné. Na této skutečnosti může stěží něco změnit případná nedokonalost zakreslení postavení motorového vozidla po dopravní nehodě policistkou Z. B., neboť ta měla správně vypracovat plánek na základě informací policistů M.
Š. a D. B., kteří jí (Z. B.) měli uvést, stejně jako uváděli po celou dobu trestního stíhání obviněného, že vozidlo řízené obviněným levou přední částí zasahovalo do levého odbočovacího pruhu. Námitkám obviněného ke konečnému postavení jeho vozidla tak nelze přisvědčit. I přes uvedené lze k argumentaci obviněného také uvést, že i pokud by ke střetu s poškozeným nedošlo vybočením jeho vozidla do levého odbočovacího pruhu, došlo by k němu v pruhu průběžném. Z nehodového děje je totiž zřejmé, že poškozený cyklista a obviněný se museli pohybovat po stejné trajektorii, přičemž jízdní kolo poškozeného muselo být před levou přední částí vozidla obviněného.
Poškozený se přitom v danou chvíli nacházel na hlavní pozemní komunikaci a bylo tak na obviněném, který se připojoval z vedlejší pozemní komunikace, aby dal přednost poškozenému. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že celá situace se mohla zdát, s ohledem na oblečení poškozeného a jeho jízdu, nepřehledná, jak poukazuje obviněný. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu