8 Tdo 651/2025

8 Tdo 651/2025-2872

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 155/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 115/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 6 T 115/2023, byl obviněný J. T. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody 36 v rozsudku vyjmenovaným poškozeným škodu ve zde konkretizovaných částkách. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. T. a společnost VMAudio, s. r. o., odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání směřující proti výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 155/2024, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 léta, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině a náhradě škody nedotčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 155/2024, obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání, a to v rozsahu jeho výroku, kterým byl částečně zrušen výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nové výši trestu. Namítl v něm podstatné procesní vady v podobě nesprávného doručení stejnopisu rozsudku soudu prvního stupně jeho obhájci, který byl neúplný z důvodu neplatného kvalifikovaného elektronického podpisu K. Z., který sám o sobě nenaplňuje definici elektronického podpisu osoby ve smyslu ustanovení § 21b odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném a účinném znění. Soudy jsou povinny doručit účastníkům úplný text rozhodnutí, přičemž jakékoli zaváhání v tomto směru musí napravit z úřední povinnosti, a sice úkon zopakovat a řádně doručit nový. Kompletní stejnopis rozhodnutí musí být v takové podobě, aby listina obsahovala celý text jako její originál, se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně nového počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku. Doručení rozhodnutí v neúplné podobě je ze strany soudu zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, konkrétně právem domoci se ochrany svých práv u soudu, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 264/09).

4. Odvolací soud v předmětné věci rozhodoval v nepřítomnosti stran ve veřejném zasedání poté, co obhájce obviněného písemně sdělil, že převzal nové právní zastoupení obviněného a že žádá, aby mu byla poskytnuta přiměřená lhůta na podání vyjádření k odvolání státního zástupce a k doplnění dokazování. Odvolací soud nedbal této žádosti a rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Neměl tudíž splněny podmínky pro své rozhodnutí. Obviněnému nebylo umožněno doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro účelné uplatňování a hájení jeho práva. Obviněný si není vědom, že by dne 22. 5. 2024 (poznámka Nejvyššího soudu: nepřesně uvedeno 25. 5. 2024) byl odvolacím soudem řádně poučený o jeho právu navrhovat důkazy, pročež takové poučení absentuje v protokolu odvolacího soudu z téhož dne, přičemž obviněný nebyl současně správně vyrozuměn o nařízeném dalším veřejném zasedaní, jež se mělo konat dne 19. 6. 2024. Už s ohledem na tato závažná pochybení soudu druhého stupně lze napadené rozhodnutí považovat za nezákonné.

5. Dále měl obviněný za to, že odvolací soud mu nesprávně uložil nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, čímž porušil ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Nesprávně zhodnotil osobu obviněného a jeho život před vydáním napadeného rozsudku. Trest odnětí svobody je prostředkem ultima ratio a soudy by k jeho ukládání měly přistupovat až tehdy, není-li zde jiná, pro věc vhodnější alternativa. Oba soudy chybně aplikovaly zákonná ustanovení pro ukládání trestů a nerespektovaly základní zásady trestního práva. Obviněný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že při určování druhu a výše trestu nezohlednil, že obviněný již část škody nahradil. Oba soudy mu znemožnily pokračování v nápravě jeho osobnosti v podobě zlepšování vztahů s rodinou, stálého a stabilního zaměstnání a pokračování v náhradě způsobené škody, kterou postupně hradí ze svého nového zaměstnání. Obviněný se ze svého jednání v posledních měsících poučil. Dlouhodobě a intenzivně pracuje jak na nápravě narušených vztahů, tak na náhradě způsobené škody. Nesprávnosti svého jednání si je vědom a upřímně jej lituje. Je přesvědčený, že jednání nebylo odrazem jeho osobnosti. Soud by tedy měl reflektovat veškeré tyto skutečnosti a v korelaci s tím mu uložit podmíněný trest odnětí svobody na zkušební dobu 5 let, v jehož rámci by mohl poškozeným hradit způsobenou škodu. Vydaná rozhodnutí, kterým byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nemají oporu ani ve skutkových zjištěních, ani v těch právních.

6. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a vrátil věc nižším soudům k dalšímu projednání“. Současně navrhl, aby výkon trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 155/2024, odložil na dobu do právní moci rozhodnutí o jeho dovolání, aby si mohl zařídil své závažné osobní, rodinné a podnikatelské aktivity. Soud prvního stupně již obviněnému doručil výzvu k nástupu trestu a obviněný si včas podal návrh na jeho odklad. Obviněný měl nástup trestu stanoven do deseti dnů od jeho doručení, což je nepřípustná a nepřiměřeně krátká doba. Obviněný dále učinil návrh in eventum, aby Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně opravu doručovaného rozsudku obhájci zasláním nového rozsudku bez vad a nedostatků, neboť se domníval, že jeho obhájci dosud nebyl doručen rozsudek soudu druhého stupně obsahující zákonné náležitosti.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve rekapituloval dovolací námitky obviněného a obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody. Konkrétně pak uvedl, že odvolací soud přijatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Z odůvodnění jeho rozsudku totiž mimo jiné vyplývá, že obviněný se o odročeném veřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 prokazatelně dozvěděl, neboť jeho obhájce dne 27. 8. 2024 zaslal do datové schránky odvolacího soudu opakovanou žádost o odročení též tohoto zasedání a e-mail obviněného, že se ho nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit. Šlo přitom o odročené veřejné zasedání, které mělo být konáno jen proto, aby obviněný doložil svá tvrzení o náhradě části způsobené škody. Je třeba uvést, že takové tvrzení obviněný mohl doložit příslušnými listinami kdykoli od předchozího konání veřejného zasedání, což neučinil. Obviněný tedy fakticky věděl, že se má konat odročené veřejné zasedání o odvolání státního zástupce a svou neúčast řádně neomluvil. Za těchto okolností tak odvolací soud mohl konat veřejné zasedání bez jeho přítomnosti.

8. K námitce obviněného proti údajnému nedoručení rozsudku odvolacího soudu jeho obhájci státní zástupce uvedl, že se k němu nemůže vyjádřit, neboť z dostupných spisových podkladů nelze zjistit konkrétní okolnosti týkající se tohoto úkonu.

9. Ve vztahu k argumentaci ohledně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody shrnul, že případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 718/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. 11 Tdo 303/2023), pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a ve výměře od 1 roku do 5 let, která je stanovena za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Uložení trestu odnětí svobody v trvání dvou let není nepřiměřené ani nespravedlivé, takže ho nelze považovat za trest uložený v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Z obsahu podaného dovolání navíc vyplývá, že obviněný zaměřil své námitky proti přiměřenosti trestu, což jsou ovšem námitky, které neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. Okolnosti užití ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze nejen důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).

10. Státní zástupce měl za to, že dovolání obviněného nesplňuje náležitosti podaného dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm nejsou označeny dovolací důvody. Neměl však k dispozici další podklady, aby zjistil, zda předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř. a vyzval obviněného i jeho obhájce k odstranění vad podaného dovolání. Pokud obviněný prostřednictvím svého obhájce ani po této výzvě soudu vytýkané vady neodstranil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. V případě dodržení postupu podle § 265h odst. 1 tr. ř. před soudem prvního stupně a odstranění vytýkaných vad, státní zástupce navrhl, aby jeho dovolání bylo odmítnuto podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

11. Nejvyšší soud s ohledem na nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který přes absenci vymezení dovolacích důvodů v dovolání obviněného spolu s označením zákonného ustanovení, na které odkazuje, nevyzval obhájce obviněného k odstranění těchto vad dovolání postupem předpokládaným ustanovením § 265h odst. 1 odst. 1 tr. ř., vrátil trestní spis zpět soudu prvního stupně. Obhájce obviněného posléze po výzvě samosoudce soudu prvního stupně doplnil, že uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho práva na spravedlivý proces, poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný jeho naplnění spatřoval v tom, že ač odvolacímu soudu oznámil změnu obhájce, neposkytl mu k jeho žádosti přiměřenou lhůtu k podání vyjádření k odvolání státního zástupce a k doplnění dokazování. Nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, kterému nebylo umožněno doplnit dokazování a nebyl dne 22. 5. 2024 poučen o právu navrhovat důkazy, přičemž takové poučení chybí i v protokolu o veřejném zasedání z téhož dne. Vytkl také, že byl nesprávně vyrozuměn o nařízeném dalším veřejném zasedání na den 19. 6. 2024, což zakládá nezákonnost napadeného rozsudku soudu druhého stupně.

15. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

16. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam.

17. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco totiž v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec (§ 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak přísně stanoveny nejsou. Zásadně však platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze pouze za předpokladu, že obviněný byl k němu řádně a včas předvolán či o něm včas vyrozuměn. Nestalo-li se tak, nelze veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 Tdo 760/2004, přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, aj.).

18. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.

19. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Z ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Vždy je však nutné jasně stanovit, zda má být obviněný (či jiná osoba) k veřejnému zasedání předvolán či jen o jeho konání vyrozuměn, neboť toto rozlišení má důležité procesní důsledky. Předvoláním osoby dává předseda senátu zpravidla najevo, že účast osoby u veřejného zasedání je nezbytná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, se obviněný o jeho konání pouze vyrozumí. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání vyrozumění o konání veřejného zasedání není zásilkou, kterou je obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou [viz § 64 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř.].

20. Porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování by mohlo za určitých okolností založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (srov. ustanovení § 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval ustanovení § 64 tr. ř.

21. Odvolací soud svůj procesní postup o rozhodnutí v nepřítomnosti obviněného podrobně odůvodnil v bodech 6.–9. napadeného rozsudku. Zde vyložil, že konal veřejné zasedání dne 22. 5. 2024 (poznámka Nejvyššího soudu: zřejmě nesprávně uvedeno 25. 5. 2024) za účasti obviněného i jeho obhájce, přičemž po konečných návrzích po poradě senátu rozhodl o odročení veřejného zasedání na den 19. 6. 2024 za účelem předložení dokladů prokazujících tvrzení obviněného o částečném uhrazení škody poškozeným ve výši 180 000 Kč, což neodpovídalo zprávě příslušného střediska Probační a mediační služby, v němž byl nad obviněným vykonáván dohled.

Poté si obviněný zvolil nového obhájce JUDr. Zbyňka Petra, Ph.D., LL.M., který požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu studia spisu a přípravy obhajoby, čemuž odvolací soud nevyhověl. Posléze následovala žádost o odročení pro zdravotní překážky obhájce, již odvolací soud rovněž akceptoval a odročil veřejné zasedání na den 17. 7. 2024. Dne 15. 7. 2024 požádal obviněný prostřednictvím obhájce o odročení ze zdravotních důvodů a trval na své osobní účasti u odvolacího soudu, aby mohl předložit listinné důkazy, čemuž odvolací rovněž vyhověl a podruhé odročil veřejné zasedání na den 28.

8. 2024. Obviněný dne 23. 8. 2024 znovu prostřednictvím obhájce požádal o odročení z důvodu své trvající pracovní neschopnosti. Odvolací soud tomuto požadavku již nevyhověl, neboť nepovažoval potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného za doklad prokazující neschopnost obviněného účastnit se soudního jednání, o čemž vyrozuměl obhájce obviněného do datové schránky i telefonicky, neboť za dobu tří měsíců nezaslali odvolacímu soudu žádné doklady o tvrzené náhradě škody. Dne 27. 8. 2024 obhájce obviněného adresoval soudu další žádost, k níž připojil e-mail obviněného, že trvá na své osobní účasti a nesouhlasí s jednáním pouze za přítomnosti obhájce.

Tvrdil, že chce soudu doložit důkazy ve chvíli, kdy veškeré důkazy obdrží. K nařízenému veřejnému zasedání se ani jeden nedostavili. Odvolací soud konstatoval, že obviněný byl dne 22. 5. 2024 přítomen jednání soudu a byl poučen, jaké doklady má soudu předložit. Nemůže obstát ani jeho tvrzení, že mu zdravotní stav neumožnil doklady předat stávajícímu obhájci, a vyhodnotil jeho postup jako účelový. Pokud by jimi skutečně disponoval, postačovalo by, aby je soudu zaslal, což nevyžaduje jeho osobní přítomnost.

Soudu ani řádně nedoložil lékařskou zprávu potvrzující, že není schopen účasti na soudním jednání, a projednání věci v jeho nepřítomnosti nebrání ani skutečnost, že by šlo o případ nutné obhajoby.

22. Z předloženého trestního spisu se podává, že všechny tyto skutečnosti uváděné odvolacím soudem mají podklad v jeho obsahu. Spis byl spolu s odvoláním Krajskému soudu v Českých Budějovicích předložen dne 10. 4. 2024 (č. l. 2730). K první žádosti obhájce JUDr. Marka Chlebika ze dne 17. 4. 2024 soud odročil nařízené veřejné zasedání pro kolizi s jeho jinou věcí ze dne 15. 5. 2024 na den 22. 5. 2024. Tohoto veřejného zasedání se zúčastnil obviněný i jeho obhájce s tím, že bylo provedeno dokazování a byly předneseny konečné návrhy.

K dotazu soudu obviněný uvedl, že uhradil na náhradu škody ze své předchozí trestné činnosti částku ve výši 180 000 Kč. Pokud uhradil 120 000 Kč, nebyl schopen jmenovitě určit, kterým poškozeným škodu uhradil. Obhájce předložil výpis z účtu obviněného č. XY vedený u České spořitelny, a. s., se zůstatkem ve výši 485 954 Kč ke dni 31. 5. 2024, který měl prokázat schopnost obviněného jím způsobenou škodu nahradit. Současně obviněný soudu sdělil, že jeho průměrný měsíční výdělek činil 60 000 – 120 000 Kč, za poslední dva měsíce ve výši 80 000 Kč. K dotazu, proč nesplnil své vyjádření z hlavního líčení, že škodu uhradí do 14 dnů nebo přibližně do měsíce, sdělil, že je schopen ji uhradit.

Na otázku, proč tak neučinil do doby konání veřejného zasedání, nedokázal odpovědět. Odvolací soud proto odročil veřejné zasedání na den 19. 6. 2024 za přítomnosti obviněného (jakož i dalších přítomných stran) za účelem, aby obviněný předložil doklady o úhradě škody z předchozích trestních věcí, případně předložil doklady o uhrazení škody v nyní projednávané věci. Z právě uvedeného vyplývá, že odvolací soud odročil veřejné zasedání, aby obviněný předložil doklady o uhrazení jím tvrzené částky 120 000 Kč na náhradu škody, což bylo v rozporu se zprávou příslušného střediska probační a mediační služby ze dne 17.

5. 2024, podle níž obviněný neplnil svou povinnost náhrady škody s tím, že nepředložil doklady o její úhradě (č. l. 2739). Obviněný tedy byl řádně vyrozuměn o odročení veřejného zasedání na den 19. 6. 2024 a bylo mu sděleno, z jakého důvodu se tak stalo. Dne 11. 6. 2024 oznámil odvolacímu soudu nový obhájce obviněného JUDr. Zbyněk Petr, Ph.D., LL.M., převzetí obhajoby a požádal o odročení veřejného zasedání o 1 měsíc z důvodu „prostudování spisu, přípravy obhajoby a seznámení se s věcí“. Předseda senátu odvolacího soudu mu sdělil, že jeho žádosti nebude vyhověno, jelikož veřejné zasedání ve věci již proběhlo a bylo odročeno jen za účelem doložení předmětných dokladů o náhradě škody.

Soud také uvedl, že převezme-li zvolený obhájce obhajobu s vědomím, že na přípravu obhajoby zbývá kratší doba, je jeho věcí, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi. Posléze následovala dne 17. 6. 2024 další žádost obhájce o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů na jeho straně, čemuž soud vyhověl a veřejné zasedání odročil na 17. 7. 2024. Dne 15. 7. 2024 obhájce podal další žádost o odročení z důvodu napadení obviněného jinou osobou (pracovní neschopnost od 15. 7. 2024), jíž soud vyhověl a odročil veřejné zasedání na den 28.

8. 2024.

Poté obhájce znovu požádal dne 23. 8. 2024 o odročení jednání z přetrvávajících zdravotních důvodů obviněného doložených rozhodnutím o jeho dočasné pracovní neschopnosti (trvající ode dne 22. 8. 2024). Soud sdělil obhájci, že této omluvě již nevyhoví, neboť dosud obviněný ani jeho obhájce ani po třech měsících nedoložili požadované listinné doklady o náhradě škody a upozornil jej, že pokud se obviněný nebo jeho obhájce nedostaví, bude soud vycházet z toho, že k náhradě škody nedošlo, a veřejné zasedání se bude konat v nepřítomnosti obviněného.

Dne 26. 8. 2024 opět obhájce obviněného požádal o odročení z přetrvávajících zdravotních důvodů obviněného tentokrát s ohledem na horečku a užívání dvou antibiotik. K tomu mu odvolací soud sdělil, že není tvrzené onemocnění doloženo vyjádřením lékaře a jeho žádosti nevyhoví. Posléze ji obhájce dne 27. 8. 2024 doplnil o rozhodnutí o pracovní neschopnosti obviněného s tvrzením, že obviněný má u sebe doklady o náhradě škody, avšak nestihl je s ohledem na svůj zdravotní stav předat obhájci, a že trvá na konání veřejného zasedání v jeho přítomnosti, o což obhájce obviněného požádal e-mailem (který obhájce k této žádosti připojil), a oznámil mu, že si nepřeje, aby se dostavil k veřejnému zasedání, pokud nebude odročeno.

K veřejnému zasedání konanému dne 28. 8. 2024 se pak obviněný ani jeho obhájce nedostavili. Soud po jeho zahájení zjistil, že byla zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění o veřejném zasedání obviněnému, jeho obhájci i krajskému státnímu zástupci, a po konstatování opakovaných žádostí o odročení veřejného zasedání bylo toto provedeno v nepřítomnosti obviněného. Soud podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl tehdy aktuální výpis z CESO, následoval konečný návrh intervenujícího státního zástupce krajského státního zastupitelství a poté byl vyhlášen rozsudek nyní napadený dovoláním.

23. V této souvislosti a ku podpoře správnosti úvah odvolacího soudu je vhodné poukázat i na názor vyjádřený Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 609/22 (bod 21.). Ústavní soud zde zdůraznil, že o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obžalovaný přednese „hájitelné tvrzení“ o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat.

Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, však sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání nesvědčí. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitací, pracovní aktivity, pracovní cesty apod.) sami posoudili odůvodněnost omluvy.

U lékařské zprávy nelze akceptovat pouze uvedení diagnózy, neboť takové vyjádření lékaře neobsahuje konkrétní informace, které povedou k posouzení zdravotního stavu obžalovaného. Podklad pro závěr soudu, že obviněný není schopen účasti na hlavním líčení, neboť ta by byla vzhledem k povaze jeho nemoci nepřiměřenou zátěží vzhledem k následkům či rizikům s tím spojených, se musí opírat o informace uvedené v lékařské zprávě. Skutečnost, že lékař ve zprávě konstatoval nezpůsobilost k účasti na soudním jednání, není sama o sobě dostatečná, neboť se jedná o kvalifikaci, kterou může provést toliko soud.

24. Z dříve předestřeného chronologického popisu procesního postupu odvolacího soudu je patrné, že odvolací soud v podstatě vyhověl všem doloženým žádostem o odročení konání veřejného zasedání jak na straně obviněného, tak i jeho obhájce, a to nadstandardním způsobem. Obviněný přesto jednal obstrukčním způsobem tak, že se snažil co nejvíce činit průtahy v řízení, aby oddálil konečné rozhodnutí odvolacího soudu za situace, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání zaměřené proti výroku o trestu a navrhl mu uložit trest odnětí svobody v polovině zákonné sazby spojený s jeho přímým výkonem.

Lze rovněž plně souhlasit s odvolacím soudem, že veřejné zasedání odročoval pouze z důvodu, aby obviněný relevantně doložil listinnými důkazy svá tvrzení o jím nahrazené škodě poškozeným, což obviněný neučinil, ač to mohl provést i zasláním těchto dokladů poštou, tudíž jeho přítomnost u veřejného zasedání nebyla nutná. Odvolací soud k sedmi žádostem ze strany obviněného a jeho obhájců odročil třikrát veřejné zasedání v průběhu čtyř měsíců, aby se jich mohl obviněný zúčastnit, čehož ze své vůle nevyužil.

Pokud odvolací soud konal veřejné zasedání dne 28. 8. 2024 v nepřítomnosti obviněného, o kterém obviněného i jeho obhájce vyrozuměl včas tak, že obviněnému byla zásilka obsahující vyrozumění o něm dne 22. 7. 2024 vhozena do schránky a obhájci JUDr. Zbyňku Petrovi, Ph.D., LL.M., vyrozumění o něm doručil dne 18. 7. 2024 do datové schránky (č. l. 2756 verte), tudíž s více jak měsíčním předstihem, a zároveň v nyní posuzovaném případě nejde o nutnou obhajobu, dal jim dostatečně najevo, že jejich účast ve veřejném zasedání není nezbytná, což opakovaně zdůraznil obviněnému i jeho obhájci v odpovědích na jejich žádosti o odročení veřejného zasedání.

Odvolací soud požadoval toliko zaslání písemných podkladů o náhradě škody poškozeným ze strany obviněného. Rozhodl-li se obviněný obstruovat, vyhýbat se veřejným zasedáním, tyto požadované doklady k mnoha urgencím soudu nepředložit pod různými záminkami, jednalo se o jím zvolenou procesní strategii a obhajobu, kterou nelze v žádném případě přičítat odvolacímu soudu jako jeho procesní pochybení, které by bylo možno s úspěchem namítat v dovolacím řízení s odkazem na jím uplatněný dovolací důvod. Odvolací soud tak plně dostál podmínkám ustanovení § 233 odst. 1 tr.

ř. a nedošlo k pochybením namítaným v dovolání obviněného.

25. S ohledem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že konal-li odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, řízení posuzované jako celek nepozbylo rysy spravedlivého procesu. Nelze totiž ignorovat nejen zjevně obstrukční jednání obviněného, ale především fakt, že byl osobně přítomen hlavnímu líčení i veřejnému zasedání dne 22. 5. 2024, odvolání státního zástupce mu bylo doručeno dne 17. 4. 2024 (viz doručenka u č. l. 2728), byl tedy včas obeznámen s jeho obsahem i návrhem státního zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu pro něj nemohlo být překvapivé. Dovolání obviněného je proto v části týkající se jeho přítomnosti ve veřejném zasedání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

27. Obviněný takto uplatněný dovolací důvod nemohl s úspěchem podřadit pod žádné dovolací námitky, neboť nalézací soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněného v hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2023 s tím, že v dalším odročeném hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2024 byl k důkazu proveden podle § 213 odst. 2 tr. ř. jen spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 8/2022, zejména trestní příkaz na č. l. 1505. Jiné důkazy nebyly prováděny. V souladu s § 206c odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Odvolací soud tudíž ani výrok o vině nepřezkoumával a ani tak nemohl učinit, když odvolání v neprospěch obviněného státní zástupce podal výlučně proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není proto možné jakkoli přezkoumávat ani v dovolacím řízení. Obviněný ostatně ani žádné takové námitky v dovolání fakticky nevznesl. Nelze pod něj podřadit ani námitku procesní vady v podobě nesprávného doručení stejnopisu rozsudku odvolacího soudu jeho obhájci bez neplatného kvalifikovaného elektronického podpisu K. Z. Rozsudek soudu druhého stupně s doložkou právní moci byl obhájci obviněnému JUDr. Zbyňku Petrovi, Ph.D., LL.M., řádně doručen do jeho datové schránky fikcí dne 29. 6. 2024, neboť mu byl dodán dne 16. 9. 2024 do datové schránky a od tohoto okamžiku uplynulo 10 dní, aniž by se do schránky obhájce přihlásil (č. l. 2790, a verte). V takovém případě se považuje podle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty. Nadto nelze nevidět, že vada akcentovaná obhájcem se nijak nedotkla zákonem stanovených obsahových náležitostí rozsudku samotného (srov. § 125 tr. ř.).

K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. Dovolatel označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let za nepřiměřený a porušující § 55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť projevil upřímnou lítost a jako osobě dosud netrestané mu měl odvolací soud uložit podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání pěti let. Soudy nezohlednily, že obviněný již část škody nahradil, a odvolacím soudem uložený trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem mu znemožnil pokračovat v nápravě jeho osobnosti v podobě zlepšování vztahů s rodinou, mít stabilní zaměstnání a pokračovat v náhradě způsobené škody, kterou obviněný postupně hradí.

30. Taková argumentace však nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za této situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

31. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

32. Nejvyšší soud v uloženém trestu žádnou takto závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) neshledal. Za nyní projednávaný přečin umožňuje trestní zákoník podle ustanovení § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Byl-li dovolateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 léta, stalo se tak výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby. Odvolací soud zejména v bodech 10.–14. napadeného rozsudku pečlivě zhodnotil jednotlivé aspekty podstatné pro úvahy o druhu a výměře takto uloženého trestu.

Vytkl soudu prvního stupně, že přecenil okolnosti vyznívající ve prospěch obviněného v některých případech nemající ani objektivní podklad. Vzal v potaz prohlášení viny obviněného, jeho projevenou lítost považoval za obecnou proklamaci bez odezvy v konkrétních krocích obviněného nahradit škodu. Obviněný své tvrzení o úhradě škody ve výši 60 000 Kč z předchozí trestní věci neprokázal soudu a ani probačnímu úředníku žádným dokladem. Nyní projednávané trestné činnosti spáchané od 28. 4. 2024 do 7. 1.

2023 se dopustil v době, kdy již proti němu bylo vedeno trestní stíhání v předchozích trestních věcech, a pokračoval v ní i přes pravomocné odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 2 T 60/2021, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2022, pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v devíti útocích spáchaných v době od 18. 4. 2019 do 8. 12. 2019 s celkovou škodou 98 250 Kč, kdy mu byl poprvé uložen podmíněný trest odnětí svobody.

Ten byl posléze zrušen z důvodu ukládání společného trestu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 T 8/2022 (s nabytím právní moci ke dni 30. 11. 2022), kterým byl obviněný uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (jeden spáchaný ve stadiu pokusu) a dvěma přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v době od 18. 4. 2019 do 9. 12. 2020 celkem 37 útoky, kterými byla na dokonaných i nedokonaných útocích způsobena škoda převyšující 300 000 Kč, a byl mu znovu uložen společný podmíněně odložený trest odnětí svobody i za trestnou činnost z výroku o vině shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město.

Obviněný tedy páchal podvodná jednání po dobu téměř čtyř let i přes pravomocné stíhání a odsouzení za obdobné jednání v jiné trestní věci a místo snahy o řádný život nyní projednávaná trestná činnost naopak gradovala co do počtu útoků i výše způsobené škody, když nyní byl odsouzen pro 45 útoků se škodou dosahují téměř 480 000 Kč, tj. více než čtyřnásobek tzv. větší škody, jíž se ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Obviněný tudíž nemohl podle odvolacího soudu splnit podmínky předpokládané ustanovením § 81 odst. 1 tr.

zákoníku, spočívající v tom, že by vzhledem k osobě a poměrům pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a okolnostem případu bylo možno mít za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, nebylo třeba výkonu trestu odnětí svobody (viz bod 13. jeho rozsudku).

33. Takový závěr odvolacího soudu pak má své logické opodstatnění v jednání obviněného. K tomu lze jen doplnit, že pokud by obviněný obstrukčně neprotahoval odvolací řízení svými opakovanými žádostmi o odročení veřejného zasedání, kterým v souhrnu odvolací soud vyhověl třikrát, a namísto toho by dobrovolně průběžně hradil škodu poškozeným, dalo by se předpokládat, že odvolací soud by mohl zvažovat uložení jiného, respektive nižšího trestu odnětí svobody. Tím spíše, když obviněný před odvolacím soudem dne 22. 5. 2024 během veřejného zasedání, kterého se se svým obhájcem zúčastnil, sdělil, že jeho průměrný měsíční výdělek za poslední dva měsíce v té době činil 80 000 Kč a že je schopen jím způsobenou škodu nahradit. Současně jeho obhájce deklaroval odvolacímu soudu, že obviněný ke dni 31. 5. 2024, disponoval bankovním účtem se zůstatkem téměř 500 000 Kč. Jestliže v takové situaci nedoložil soudu svá ničím nepodložená tvrzení o částečné úhradě škody, respektive neuhradil poškozeným žádnou škodu, deklaroval takovým způsobem zvolené obhajoby sám svůj postoj a skutečný náhled nad svou trestnou činností, a soud přesvědčil, že uložení jiného trestu odnětí svobody než spojeného s jeho bezprostředním výkonem nepřichází reálně v úvahu. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud pečlivě zohlednil rozhodující okolnosti a náležitě zdůvodnil, proč obviněnému uložil trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, a jeho závěrům nelze nic vytknout.

34. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

35. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 8. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu