8 Tdo 670/2025-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 Tmo 41/2024-380, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 3/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „mladistvý“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 4 Tm 3/2024, uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento protiprávní čin byl podle 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 31 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. j) a § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku podmíněně odloženému na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) roků. O jeho povinnosti k náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání mladistvého Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 1 Tmo 41/2024-380, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 4 Tm 3/2024, zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným proviněním sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea 1, alinea 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve spojení s § 6 odst. 1 z.s.m. Za tento protiprávní čin jej odsoudil podle 185a odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 31 odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. j) z.s.m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, za použití ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z.s.m. podmíněně odloženému na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) roků. O povinnosti mladistvého k náhradě nemajetkové újmy poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, podal mladistvý prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněných námitek provedl poměrně rozsáhlé zhodnocení provedeného dokazování a nastínil vlastní závěry z něj vyplývající. Podle mladistvého se odsuzující výrok zakládá na „pouhé spekulaci nalézacího a odvolacího soudu“, že poškozený by si „nic podobného nevymyslel“. Výrok o vině je přitom podle dovolatele založen pouze na jediném přímém důkazu, kterým je výpověď nezletilého poškozeného, která však doznala v průběhu trestního stíhání „značně rozporuplných podob“, a to co do samotné podstaty (způsobu) ukájení sexuálních potřeb.
Dále mladistvý argumentoval tím, že ostatní svědecké výpovědi jsou pouhou reprodukcí toho, co poškozený daným svědkům sdělil. Přitom z výpovědí bývalé učitelky a vychovatelky vyplynulo, že poškozený má sklony ke lžím a fabulacím a nelze a priori vyloučit, že by si nebyl schopen popisované události vymyslet. Provedeným dokazováním tak bylo předestřeno několikero verzí průběhu skutkového děje, které mohly nastat, přičemž soudy se bez dalšího přiklonily k verzi poškozeného, čímž podle dovolatele porušily zásadu in dubio pro reo.
Dále uvedl, že poškozený sám sdělil, že poprvé šel na půdu dobrovolně a sám, podruhé již mladistvému nevěřil a ten jej do půdních prostor vynesl tzv. v náručí a současně mu rukou zakrýval ústa. Tímto způsobem je však čin zcela neproveditelný, neboť schody vedoucí do půdních prostor jsou natolik příkré a úzké, že vylučují, aby bylo cca 20-30 kg živé váhy (váha poškozeného) do daného prostoru vyneseno, navíc v situaci, kdy se poškozený pravděpodobně vzpíral. S ohledem na shora uvedené skutečnosti mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 6.
2. 2025, č. j. 1 Tmo 41/2024-380, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že mladistvý opakuje v dovolání obhajobu, kterou již uplatnil před soudy obou stupňů, přičemž s těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a řádně vypořádaly. Podle státního zástupce směřuje celkový obsah dovolacích námitek k tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že dodržení této procesní zásady nemůže být zkoumáno v dovolacím řízení a taková námitka tak nenaplňuje žádný dovolací důvod, a to ani po novelizaci trestního řádu, ke které došlo od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud je však podle státního zástupce oprávněn posoudit, zda porušení zmíněné zásady nezpůsobilo porušení práva mladistvého na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání mladistvého je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda mladistvým vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítl, že bylo rozhodnuto o jeho vině, ačkoliv nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se skutek stal; že výrok o vině byl založen toliko na výpovědi poškozeného, která v čase nabyla rozporuplností aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 8), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba dále zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
11. Naplnění podmínek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje mladistvý v podstatě v tom, že výrok o jeho vině je založen na jediném přímém důkazu, a to výpovědi poškozeného. V tomto ohledu však Nejvyšší soud mladistvého upozorňuje na skutečnost, že podle konstantní judikatury v českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). Pokud taková situace nastane, pak musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 8 Tdo 939/2022).
12. Je zřejmé, že výpovědi poškozeného [protokol o výslechu svědka – osoby mladší 18 let se nachází na č. l. 74 a násl., přičemž v rámci hlavního líčení byl promítnut audiovizuální záznam výslechu poškozeného nezletilého (č. l. 329)] a otázce jeho věrohodnosti věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost, především pak soud prvního stupně, který si byl vědom velmi nízkého věku poškozeného v době, kdy k předmětné události došlo (bod 31 rozsudku). Z tohoto důvodu byla z jeho strany věrohodnost poškozeného konfrontována s jinými důkazy, především pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie.
V této souvislosti je třeba uvést, že znalec PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D. při výslechu provedeném v rámci hlavního líčení uvedl, že „nezjistil motivaci, proč by poškozený mluvil nepravdu“ a dále nezjistil „patologickou nebo chorobně motivovanou lhavost“ (č. l. 328 verte). Podobně svědkyně K. P., která byla vychovatelkou poškozeného ve školní družině, uvedla, že poškozený i přesto, že „povídal zvláštní nepravděpodobné báchorky“, si „nikdy nevymyslel nic, co by mělo sexuální obsah“ (bod 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Stejně tak svědkyně V. D. a J. J. uvedly, že nemají zkušenost s tím, že by poškozený lhal (body 13 a 14 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy tak nepochybily, pokud na základě uvedených skutečností považovaly výpověď poškozeného za věrohodnou. Uplatněná námitka je tak nedůvodná.
13. Za neopodstatněnou považoval Nejvyšší soud i námitku, že poškozeným popsaným způsobem je předmětný čin neproveditelný. V tomto ohledu je třeba uvést, že skutková zjištění potvrzují, že mladistvý vlákal poškozeného do půdních prostor nejméně v jednom případě. To ostatně připouští i sám dovolatel, kdy zmínil, že poškozený šel na půdu dobrovolně, aby mu tam ukázal rozebrané kolo (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že minimálně v tomto případě jej mladistvý v náručí nenesl, což koresponduje se soudy zjištěným skutkovým stavem [skutkové zjištění neklade mladistvému za vinu, že by vynesl proti vůli poškozeného nezletilého na půdu a tam se dopustil jednání, které by mělo být kvalifikováno podle § 185a tr. zákoníku, jak mj. vyplývá z dovolací argumentace mladistvého, který tuto pasáž mj. výslovně zmiňuje v dovolání (viz shora bod 3), ale skutkově byl obviněný odsouzen za jednání spočívající v tom, že „v přesně nezjištěné době od září 2021 do června 2022 v obci XY v okrese XY, v rodinném domě č. p. XY, nejméně v jednom případě vlákal do půdních prostor nezletilého poškozeného, nar. v roce 2014, a poté, co si mladistvý svlékl kalhoty a trenky a odhalil svoje přirození, po poškozeném za účelem uspokojení svého pohlavního pudu vyžadoval, aby mu poškozený prováděl masturbaci, a to přes nesouhlas poškozeného projevený jak verbálně, tak odtahováním se, přičemž poškozený s ohledem na svůj věk a nedostatečnou vyspělost nebyl schopen chápat jednání mladistvého a adekvátně se mu bránit, čehož mladistvý využil a přiměl poškozeného, aby mu prováděl stimulaci pohlavního údu rukou, a tak mladistvý činil, ač věděl, že poškozený chodí do první nebo druhé třídy základní školy, a musel tak znát jeho věk“]. V tomto ohledu lze rovněž poukázat na výpověď poškozeného, podle níž dovolatel poškozeného vylákal na půdu pod záminkou ukázání nějakého stroje, kdy mu řekl: „jdeme na půdu, já ti tam něco ukážu, máme tam něco novýho, ňákej stroj“ (č. l. 78).
14. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady dalších důkazů (mimo výpovědi poškozeného), které pečlivě hodnotil. Byť se jedná o důkazy nepřímé (výpovědi svědků, kterým se poškozený s danou věcí za různých situací svěřil), lze souhlasit s odvolacím soudem, že podporují tvrzení poškozeného (bod 15 rozsudku). Je tak zřejmé, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch mladistvého. Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení u soudů nižších stupňů neshledal porušení práva na spravedlivý proces.
15. V reakci na mladistvým namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné mladistvého dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu