8 Tdo 694/2025

8 Tdo 694/2025-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného P. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2025, č. j. 4 To 2/2025-349, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 33/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2024, č. j. 6 T 33/2024-306, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad 1. výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad 2. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů ve výměře 12 (dvanácti) měsíců. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku), v němž byl obžalobou spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Ve vztahu k zprošťujícímu výroku byla poškozená společnost podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. (Týmž rozsudkem byl uznán vinným i spoluobviněný L. Z., který dovolání nepodal).

2. Z podnětu odvolání obviněného a spoluobviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 4 To 2/2025-349, podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. M. a spoluobviněnému L. Z. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti MAXIHIT CB spol. s r. o., IČO 25187309, se sídlem Bavorovice 127, Hluboká nad Vltavou, částku ve výši 617 332 Kč. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný má za to, že byl uznán vinným za stavu důkazní nouze, kdy nelze z provedených důkazů dovodit, by se skutku, který mu byl kladen za vinu, dopustil. V této souvislosti poukázal na to, že doznání spoluobviněného Z. je procesně nepoužitelné, jelikož bylo učiněno v přípravném řízení, a nikoliv během hlavního líčení, přičemž také uvedl, že spoluobviněný neučinil doznání svobodně, nýbrž byl donucován policisty a byl pod vlivem psychotropních a omamných látek.

Obviněný má také za to, že spoluobviněný mluvil pouze o nějakém P., z čehož nelze nade vší pochybnost dovodit, že se mělo jednat o něj. Dále uvedl, že svobodným úkonem nebyl ani omluvný dopis spoluobviněného, jelikož sepsání daného dopisu měla být podmínka Policie ČR, aby mohl být spoluobviněný propuštěn domů. Dále s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uvedl, že výslech policistů k obsahu úředního záznamu o vysvětlení a k výpovědi ohledně prověrky na místě je procesně nepoužitelným úkonem.

V této souvislosti také dodal, že i výpověď spoluobviněného o prověrce na místě, která byla rovněž provedena v přípravném řízení, ovšem nikoliv jako neodkladný či neopakovatelný úkon, nelze procesně použít, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009. Podle dovolatele ani výpis o uskutečněném telekomunikačním provozu neprokazuje jeho vinu, jelikož bydlí nedaleko místa, kde došlo k vloupání, a proto není neobvyklé, že byl hovor zachycen v dosahu sídla prodejny MAXIHIT.

Dle obviněného i vozidlo zachycené na kamerovém záznamu mohl řídit někdo jiný. V souvislosti s hodnocením důkazů poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu s tím, že při respektování zásady presumpce neviny nelze z provedeného dokazování učinit závěr, že je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby byl odložen výkon jeho trestu.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného v podstatné části neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a ve zbývající části je nelze považovat za opodstatněné, přičemž obviněný své námitky směřující do zákonnosti provedených důkazů již uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto soudy se s nimi dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce dále uvedl, že nelze přisvědčit námitkám obviněného stran procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného, jelikož z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že by se jednalo o důkaz vynucený, či že by se spoluobviněný při podání vysvětlení nacházel ve stavu ovlivnění psychotropními a omamnými látkami. Dle státního zástupce nelze za procesně nepoužitelný důkaz považovat ani prověrku výpovědi spoluobviněného. V této souvislosti uvedl, že již z povahy tohoto důkazu je zřejmé, že se jednalo o neodkladný důkaz, když z něj policejní orgán čerpal základní informace potřebné pro základní objasnění skutečností potřebných pro zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů, přičemž jednotlivé důkazy nelze hodnotit izolovaně, jak činí obviněný, ale je třeba je vyhodnocovat komplexně, jak učinily soudy nižších stupňů, přičemž na základě tohoto úplného hodnocení důkazů neměly o vině obviněného pochybnosti. Podle státního zástupce námitky obviněného nenaplňují žádný jím uplatněný dovolací důvod. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného a výslechy policistů o obsahu úředního záznamu o vysvětlení spoluobviněného; poukazoval na to, že spoluobviněný zmínil pouze osobu P., která ale nebyla nijak blíže identifkována; z výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamu z kamerového systému zachycují vozidlo nevyplývá, že by byl pachatelem; spoluobviněný svoji výpověď odvolal, jelikož byl pod vlivem návykových látek atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 29. – 50. svého rozsudku. Konkrétněji lze uvést, že na námitky stran procesní použitelnosti důkazů bylo reagováno v bodech 31. – 36., 40., a námitkami stran hodnocení důkazů se odvolací soud zabýval v bodech 41. – 49. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými

skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 51. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (bod 29. a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). I přes shora uvedené lze uvést, že argumentace obviněného je ve své podstatě dílem vystavěna na rozporování procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného a dílem se jedná o polemiku s hodnocením nepřímých důkazů soudy nižších stupňů.

Předně je tak vhodné uvést, že procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného obviněný dovozuje z toho, že spoluobviněný vypovídal pouze v přípravném řízení, a nikoliv před soudem při hlavním líčení, své doznání neměl učinit svobodně, měl být policisty donucován a měl být pod vlivem psychotropních a omamných látek. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že s ohledem na skutečnost, že spoluobviněný u hlavního líčení změnil svoji výpověď z přípravného řízení, byl v hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr.

ř. přečten protokol o jeho výpovědi, ve které mj. uvedl, že neužívá žádné omamné a psychotropní látky, alkohol nepije, k činu se přiznal a policejnímu orgánu předal omluvný dopis určený svědkyni T. Z provedeného dokazování také nevyplynulo, že by spoluobviněný byl pod vlivem psychotropních a omamných látek, či že by jednal pod nátlakem. Spoluobviněný s policejním orgánem spolupracoval, a to i při prověrce na místě, která předcházela jeho výslechu dne 7. 2. 2024. Nelze také pominout jím dobrovolně předaný omluvný dopis adresovaný svědkyni T., a také nezanedbatelnou skutečnost, že při jeho výslechu dne 7.

2. 2004 byl přítomen Mgr. David Babský - obhájce dovolatele, který svým podpisem stvrdil, že obsah protokolu odpovídá průběhu předmětného výslechu. Pokud by na spoluobviněného byl při výslechu kladen nátlak či pokud by se zdál pod vlivem omamných a psychotropních látek, jistě by hájil zájmy svého klienta (dovolatele) a protokol sepsaný se spoluobviněným pod nátlakem či pod vlivem návykových látek by stěží nepodepsal. V návaznosti na shora uvedené je zcela správný závěr vyslovený odvolacím soudem v bodě 33.

odůvodnění jeho rozsudku, kde uvedl „lze snad ad absurdum přistoupit při této argumentaci obou obžalovaných na závěr o tom, že kdyby vyslýchající užil proti obžalovanému Z. při výslechu násilí, tak by tento obhájce žádným způsobem nezasáhl, neboť by se nejednalo o jeho klienta, jehož práva hájí“ a Nejvyšší soud pouze dodává a podepsal bez námitek takový protokol? S ohledem na změnu výpovědi spoluobviněného u hlavního líčení byly k psychickému stavu spoluobviněného vyslechnuti také policisté a nezúčastněné osoby, kteří byli přítomni prověrce na místě a vyšetřovatel, který vedl jeho výslech spoluobviněného.

Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, s tím, že výpovědi policistů, kteří byli vyslýcháni k prověrce na místě, jsou procesně nepoužitelné. Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že obviněným uváděný nález Ústavního soudu není na nyní projednávanou věc zcela přiléhavý. V nyní projednávané věci soud prvního stupně vyslechl policisty nikoliv k obsahu výpovědi spoluobviněného, ale k jeho osobě, resp. ke skutečnosti, jak osobu a chování spoluobviněného v době výpovědi vnímali svými smysly sami policisté, přičemž z jejich výpovědi nevyvozoval ani nezjišťoval žádná skutková zjištění.

Výslech policistů byl proveden s ohledem na obhajobu spoluobviněného, který v průběhu trestního řízení změnil svůj přístup k věci a vypověděl, že byl v době výpovědi pod vlivem omamných a psychotropních látek, a že byl k výpovědi či k dopisu adresovanému svědkyni T. donucen policisty. Přehlédnuta nemůže zůstat ani výpověď svědkyně H., která byla jako nezúčastněná osoba přítomna prověrce na místě, která mj. uvedla, že spoluobviněný Z. vypadal střízlivě a nemyslí si, že by byl pod vlivem drog. Nelze tak konstatovat, že by tímto postupem bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, jak konstatoval ve svém nálezu Ústavní soud, na který obviněný ve svém dovolání odkázal.

Ve vztahu k prověrce na místě obviněný vznesl také námitku, že danou prověrku provedenou v přípravném řízení nelze procesně použít, jelikož se nejednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Ani této námitce Nejvyšší soud nemůže zcela přisvědčit. Obviněný má pravdu v tom, že se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, ale k tomuto úkonu bylo přistoupeno na základě poznatků získaných v rámci podaného vysvětlení spoluobviněným. Úřední záznam o podaném vysvětlení sice nelze obecně použít jako důkaz v řízení před soudem, ale policejnímu orgánu může sloužit jako důkaz určující směr, kterým bude vedeno další shromažďování důkazů relevantních pro trestní řízení.

Takovým dalším důkazem může být i prověrka na místě. Protokol o prověrce na místě se považuje za plnohodnotný listinný důkaz, který lze provést v hlavním líčení, jak i nalézací soud zmínil (bod 21. jeho rozhodnutí), přičemž z § 104e tr. ř. vyplývá, že prověrka na místě může být provedena i s osobou, která se aktuálně nachází v procesním postavení podezřelého, jak tomu bylo v případě spoluobviněného (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 757/2016).

Jestliže tedy bylo postupováno podle 104e tr. ř. a pořízený protokol byl soudem prvního stupně proveden v hlavním líčení jako listinný důkaz, tak je nutné konstatovat, že se nejedná o procesně nepoužitelný důkaz. V návaznosti na shora uvedené je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2999/16, vydané ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 757/2016, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud ve svém rozhodnutí se plně ztotožnil s hodnocením provedeným obecnými soudy mj. k otázce procesní použitelnosti prověrky na místě.

Pokud pak obviněný poukazuje také na výpis telekomunikačního provozu, na kamerový záznam a na osobu „blíže neidentifikovaného“ P., je nutné konstatovat, že taková argumentace nijak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů provedené soudy nižších stupňů. Obviněný přitom hodnotí jednotlivé důkazy izolovaně a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry, přičemž kompletně pomíjí tu skutečnost, že jednotlivé důkazy je třeba hodnotit jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, jak učinily soudy nižších stupňů.

Lze tak uzavřít, že záznamy z kamery a výpis telekomunikačního provozu právě až ve spojení s výpovědí spoluobviněného vytváří ucelený řetězec důkazů, ze kterého je bez důvodných pochybností jasné, že to byl obviněný spolu se spoluobviněným, kteří se trestné činnosti dopustili. Pokud obviněný také poukazuje na to, že nebyl spoluobviněným identifikován, když spoluobviněný vypovídá pouze obecně o „P.“, lze uvést, že spoluobviněný vypovídal dne 7. 2. 2024, poté co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, ve kterém byl jako spolupachatel označen právě dovolatel – P.

M. Nelze také pominout, že po celou dobu trestního řízení spoluobviněný nenamítal, že by obviněný byl nesprávnou osobou, se kterou předmětnou trestnou činnost spáchal, ke které se doznal, a ze které v podstatě usvědčil i obviněného. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu