USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněné P. P., (nyní ve výkonu trestu v jiné trestní věci), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 5 To 385/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 33/2022, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné P. P. ohledně ní a podle § 265k odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. též ohledně obviněných M. Š., nar. XY, D. H., nar. XY H. B., nar. XY a M. F., nar. XY, zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 5 To 385/2023, v části výroku, jíž byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a za použití § 261 tr. ř. i ohledně obviněných M. Š., D. H. a H. B. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1., ve výrocích o trestech, ve výroku o ochranném opatření, a v části, kterou bylo v rozsahu tohoto zrušení podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu o vině a trestech všech obviněných rozhodnuto. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná H. B., nar. XY, nebere do vazby. V. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. F., nar. XY, nebere do vazby.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2023 sp. zn. 6 T 33/2022, byla obviněná P. P. v bodě 1. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku s obviněnými M. Š., nar. XY, D. H., nar. XY, H. B., nar. XY, a M. F., nar. XY, a odsouzena za tento přečin byla podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a současně nad ní byl vysloven dohled. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 2 T 92/2020, pravomocný dnem 11. 11. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech uvedených spolupachatelů. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci, a to 2 ks sekery s dřevěným topůrkem a 1 ks kovové sekery zn. Patriot a 1 ks mačety zn. Fiskars.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem z podnětu odvolání obviněných P. P. a M. F. rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 5 To 385/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a podle § 261 tr. ř. jej zrušil i ohledně obviněných M. Š., D. H. a H. B. ve výroku o vině pod bodem 1., ve výrocích o trestech a ve výroku o ochranném opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v bodě 2. (týkajícím se pouze obviněného M. F.) znovu rozhodl tak, že skutek sám nově vymezil a posoudil ho u všech obviněných jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněné P. P. za něj podle § 178 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a nad obviněnou vyslovil dohled. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 2 T 92/2020, pravomocný dnem 11. 11. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o trestech ostatních obviněných. II. Dovolání obviněné
3. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojila proti výroku o vině, protože rozhodná skutková zjištění nejsou založena na skutečnostech vyplývajících z obsahu provedených důkazů a soudy jí za vinu kladený čin vadně posoudily, protože provedené důkazy nesprávně vyhodnotily. Důkazy byly odvolacím soudem deformovány v neprospěch obviněné. Tvrdila, že v domě nebyl zvonek, z bytů se ozýval hluk, na klepání a bouchání nebylo reagováno, osoby uvnitř bytu nebylo možno jinak kontaktovat než vstupem do bytu, proto nelze uzavřít, že existoval nesouhlas oprávněných osob ke vstupu do bytu, poškozená sama dveře otevřela. Když přednesli svůj požadavek, poškozená je z bytu vykazovala, čemuž ihned vyhověli, a tedy neměli v úmyslu působit na poškozenou násilím nebo bezprostřední pohrůžkou násilí.
4. Obviněná poukázala na to, že v postavení poškozených byli sami obvinění, když je přítel poškozené V. B., s níž chtěli urovnat spor, napadl železnou tyčí, což je předmětem trestní věci vedené týmž okresním soudem pod sp. zn. 2 T 45/2020.
5. Výhrady obviněná zaměřila i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytýkala, že se nevěnoval dostatečně tomu, za jakých okolností k činu došlo, a nezjistil, že soudem prvního stupně byly provedené důkazy hodnoceny nesprávně, což se promítlo do vadné právní kvalifikace podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku, protože do bytu vstoupili bez použití násilí, nepřekonali překážky a v bytě hledali poškozenou V. B. Nedůvodně soudy odmítly jako důkaz provést prověrku bytu, aby se ověřilo, že jde o ubytovnu, kde byty nejsou opatřeny zvonky. Jestliže byl v bytě hluk, na dveřích nebyl zvonek, nelze uzavřít, že existoval nesouhlas poškozené s jejich vstupem do bytu, resp. nebylo objektivně zjištěno, že pro velký hluk nebylo možné kontaktovat osoby nacházející se uvnitř bytu. Za této situace vstup na okraj bytu nelze považovat za vniknutí. Odvolací soud se tím, zda jim poškozená sama otevřela, nezabýval a nebral ani do úvahy výpověď poškozené, která sama připustila, že dveře bytu otevřela sama. Obviněná se neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že by po otevření dveří bytu poškozenou „nečekali na její souhlas a vlítli do bytu“.
6. Obviněná brojila i proti závěru odvolacího soudu, že je třeba primárně vycházet z nesouhlasu uživatelky bytu, jestliže obviněným dávala zjevně najevo, že je v bytě nechce, protože takový závěr je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Jestliže u bytu nebyl zvonek, zbývala jen možnost klepat na dveře, což nelze označit za násilí. Poškozená nedávala najevo svůj nesouhlas ihned při jejich vstupu, ale až následně, čemuž vyhověli, neboť neměli v úmyslu se v bytě dopouštět násilí. Pokud jde o význam předchozího zaklepání na dveře, obviněná se neztotožnila s tím, že by bylo možné vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1284/2008, protože odvolací soud ignoroval, že v projednávané věci obvinění zaklepali a bylo jim otevřeno. V takovém případě by mělo jít o to, zda v bytě posléze neoprávněně setrvali.
7. Podle obviněné odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazy vztahující se k okolnostem, za jakých bylo do bytu vstoupeno, namísto toho zjištění plynoucí z důkazů nahradil vlastní hypotézou o reálném průběhu události, i když obvinění do bytu nevnikli za použití násilí, jak správně uvedl i odvolací soud. Násilí mohlo být shledáno jen u svědka J. L., a proto odvolací soud nahradil pojem „násilí“ pojmem „pohrůžkou násilí“, což odporuje provedenému dokazování i logice věci. Obvinění do bytu nevnikli, protože jim poškozená otevřela, zbraní si nevšiml ani svědek T. K., následně byt dobrovolně opustili. V čem mělo spočívat násilí, nebylo objasněno. Měl-li podle odvolacího soudu původně obviněný T. B. vykřiknout „jdeme na tu svini“, nebyla tato skutečnost plně objasněna. Zbraň, jíž měl u sebe obviněný M. F., byla odvolacím soudem nesprávně zhodnocena ve vztahu k dovolatelce, protože to, že ji zaregistrovala poškozená, neznamená, že o ní museli vědět i ostatní obvinění, když ani z výpovědi tohoto obviněného neplyne, že si jí museli všimnout.
8. S ohledem na uvedené námitky obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 5 To 385/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 6 T 33/2022, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil k novému projednání. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) konstatoval s odkazem na zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že obviněná v souladu s jeho vymezením namítá zjevný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, který vyvozuje ze svojí verze skutkového stavu vystavěné na námitkách, že poškozená dveře svého bytu otevřela, že je presumován souhlas se vstupem do jejího bytu, a vytýká, že nebyla provedena navržená prověrka na ubytovně za účelem zjištění, že u bytu bez zvonku je třeba klepat a bouchat na dveře bytu, aby byl nájemce kontaktován. Mimo meze tohoto důvodu shledal námitky, jimiž se obviněná snažila dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak bylo provedeno soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje.
10. S výhradami obviněné se neztotožnil, protože v dokazování nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními a uváděné námitky jsou založeny na presumpci souhlasu uživatelky bytu, a toho, že když otevře dveře, není třeba čekat na vyzvání ke vstupu, což nelze akceptovat. Naopak správným určil závěr odvolacího soudu, podle něhož je primárně třeba vycházet z nesouhlasu uživatele bytu, přestože nejsou dveře bytu uzamčené. Upozorňování na svoji přítomnost klepáním a boucháním na vchodové dveře před vniknutím do bytu je z hlediska odpovědnosti za neoprávněné vniknutí do bytu bez významu, protože oprávněnost je založena na souhlasu uživatele, který v této věci nebyl dán. K vniknutí do obou bytů došlo po vzájemné dohodě obviněné a dalších osob za účelem odvetného vyřízení si účtů s poškozenou. Takové vniknutí šesti osob, z nichž jedna byla ozbrojena, do bytu poškozené bez jejího souhlasu, je pohrůžkou bezprostředního násilí, jak správně vyhodnotil odvolací soud. Závěr o vzájemné dohodě obviněné s dalšími osobami o odvetném účelu návštěvy byl potvrzen výsledky provedeného dokazování (viz body 9. až 16. přezkoumávaného rozsudku). Výhrady proti neprovedení obviněnou požadovaného důkazu netrpí namítanými vadami, protože soudy dostatečně vysvětlily, že šlo o důkaz nadbytečný.
11. Státní zástupce neshledal naplněným ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněné nepřisvědčil v tom, že pro vstup do předmětných bytů nepotřebovala souhlas poškozených, ale ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že ke vstupu do cizího bytu je nutné mít předchozí souhlas jeho uživatele, který obviněná neměla. V posuzované věci jde o přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť znaky pohrůžky bezprostředního násilí i spáchání činu se zbraní a s nejméně dvěma osobami, byly naplněny a plynou ze způsobu a z okolností činu, za kterých obviněná po vzájemné dohodě spolu s dalšími pěti osobami do bytu poškozené vnikla.
12. Protože se soudy řádně a dostatečně s obdobnými námitkami obviněné v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly, a správnost skutkových i právních závěrů z nich vyplývá, navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněné dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
15. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání uplatněného z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnila v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou její námitky důvodné. VI. K důvodnosti dovolání
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Nejvyšší soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
19. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Podle obsahu posuzovaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že těžiště výhrad obviněné směřuje proti skutkovým závěrům, které učinil odvolací soud, jenž o vině obviněných sám znovu rozhodl poté, co deformoval důkazy, provedené soudem prvního stupně tak, že je nahradil vlastní hypotézou o průběhu události a učiněná rozhodná skutková zjištění jsou podle ní nedostatečná pro závěr o tom, že spáchala přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento obsah dovolání svědčí o tom, že obviněná naplnila důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. S ohledem na tento obsah dovolání i dosavadní stav řízení podle Nejvyššího soudu nejsou dány důvody pro to, aby mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. dovolání odmítnout, a proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
21. Se zřetelem na námitky obviněné směřující proti vadným skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že napadené rozhodnutí nemůže obstát pro závažnou procesní vadu v řízení před odvolacím soudem spočívající v porušení postupu stanoveného v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. Dovolatelka sice takto výslovně uvedenou vadu neformulovala, avšak po obsahové stránce k této problematice výhrady soustředila, pokud zejména tvrdila, že odvolací soud deformoval důkazy a nahradil je vlastní hypotézou. Tím poukazuje na vadnost postupu odvolacího soudu, která vycházela z toho, že o skutku znovu vadně sám rozhodl, a že si pro své závěry neopatřil potřebné podklady, což souvisí s tím, že ač sám žádné dokazování neprováděl, zásadním způsobem změnil skutkové zjištění oproti soudu prvního stupně. Namítaný problém proto dopadá na to, že odvolací soud své rozhodnutí učinil v rozporu s § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., neboť změněné skutkové zjištění učinil výhradně na podkladě dokazování provedeného soudem prvního stupně, sám si žádné důkazy neopatřil, a tedy je ani neprováděl. Uvedené pochybení odráží jak výhrady obviněné, tak i to, že jde o závažnou vadu v řízení, které vydání přezkoumávaného rozhodnutí předcházelo, a Nejvyšší soud je povinen tento extrémní nesoulad dotýkající se porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny napravit (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Podle obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval ve veřejném zasedání dne 29. 2. 2024 o odvoláních proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 6 T 33/2022, podaných obviněnými P. P. a M. F., kteří se nespokojili s učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který skutek popsal tak, že všichni obvinění (P. P., M. Š., D. H., H. B. a M. F.) dne 21. 3. 2021 v době kolem 21:00 hodin v XY, po předchozí vzájemné dohodě, vstoupili do XY. nadzemního podlaží domu č. p. XY, kde otevřeli neuzamčené dveře bytu, v němž pobýval poškozený T. K., nar. XY, kam vstoupili, a poté, co byt opustili, kopali do dveří a nezjištěným způsobem vnikli do bytu poškozené V. B., nar. XY, na kterou křičeli a dožadovali se J. Ř., kdy obviněný M. F. držel v ruce střelnou zbraň.
23. Porovná-li se uvedený popis skutku s tím, jak o něm v přezkoumávaném rozhodnutí rozhodl odvolací soud, je zjevné, že skutek upravil, jak ostatně i sám v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí konstatoval, a to tak, že výrok o vině upravil ve znění; (všechni vinní) že dne 21. 3. 2021 v době kolem 21:00 hodin v XY, po předchozí vzájemné dohodě a spolu se zemřelým T. B., nar. XY, vnikli do XY. nadzemního podlaží domu č. p. XY, kde bez souhlasu uživatele T. K., nar. XY, vnikli do jeho bytu, a když zjistili, že se nejedná o byt, který užívá V. B., nar. XY, byt opustili a následně na stejném podlaží vnikli bez souhlasu uživatelky V. B. do jejího bytu, křičeli na ni a dožadovali se J. Ř., přičemž obviněný M. F. při činu držel v ruce střelnou zbraň. Z tohoto srovnání je zřejmá změna soudem prvního stupně učiněných skutkových, která se liší zčásti v průběhu skutku, do něhož odvolací soud přidal některé skutečnosti.
24. Pro to, aby odvolací soud takovou změnu ve skutkových zjištěních učinil, však v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku nebyly splněny zákonem dané podmínky, neboť neprováděl žádné dokazování, což plyne z protokolu o veřejném zasedání, a to v kontextu i s odůvodněním přezkoumávaného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud pro to, aby takové změny ve skutku mohl učinit, nesplnil podmínky stanovené v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl dokazování nezbytné k tomu, aby doplnil zjištění směřující k novým závěrům nad rámec zjištění soudu prvního stupně.
25. Podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 5 To 385/2023 (č. l. 761 a násl.), které bylo konáno na žádost obviněné v její nepřítomnosti, předsedkyně senátu podala na základě spisu zprávu o stavu věci, zaměřenou na otázky, které je třeba řešit, byly přečteny aktuální opisy RT na č. l. 707 až 716 a výpisy z CESO na č. l. 728a, 738 až 743, k nimž strany neměly žádné připomínky, a bylo přistoupeno k přednesu odvolání a závěrečným návrhům a po přerušení veřejného zasedání za účelem vyhlášení rozhodnutí byl vyhlášen rozsudek ve znění, jak je shora uvedeno.
Z uvedeného tedy plyne, že odvolací soud žádné důkazy neprováděl a rozhodl o skutku, který změnil, pouze na podkladě důkazů provedených soudem prvního stupně. O tom svědčí jeho vyjádření v bodě 9. zkoumaného rozsudku, kde konstatoval, jaké skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování soudem prvního stupně akceptuje, v bodě 10. poukázal na správný závěr soudu prvního stupně v bodě 42. jeho rozsudku a vysvětlil, proč se s některými úvahami a zjištěními soudu prvního stupně ohledně průběhu skutku ztotožnil.
V bodě 11. popsal skutkové okolnosti, jež soud prvního stupně nesprávně do skutkových zjištění výroku o vině nezahrnul, což označil za pochybení, jež však pro absenci odvolání státního zástupce v neprospěch odvolatelů nemohl napravit. Dále se zabýval pochybením soudu prvního stupně ve prospěch obviněných, v něm odvolání shledal důvodnými. Vady podle něj spočívaly v tom, že soud prvního stupně do skutkového popisu projednávaného prvního vniknutí na ubytovnu do bytu poškozené V. B. zahrnul kopání do dveří jejího bytu (představující znak násilí).
Konkrétně k tomu uvedl „Z výpovědi svědka K., a zejména pak svědka L., ale i poškozené B. vyplývá, že k tomuto násilnému útoku na dveře jejího bytu, jehož následkem bylo jejich zničení, došlo až v souvislosti s druhým vniknutím do bytu B., kterého se měl dopustit svědek L., obžalovaný F. a zřejmě i zemřelý B., přičemž tento druhý skutek ale předmětem tohoto řízení není. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil ke změně popisu projednávaného skutku, a protože uvedená změna, která měla vliv i na znění právní věty a svědčila ve prospěch nejen odvolatelů, ale i ostatních obžalovaných již pravomocně odsouzeným (Š., H.
a B.), postupoval odvolací soud ohledně nich ve smyslu § 261 tr. ř. Dále je třeba zmínit, že v případě popisu skutku, jak jej vymezil soud prvního stupně, absentoval popis znaku neoprávněnosti uvedený v § 178 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené tedy odvolací soud přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a nově upravil popis skutku tak, aby odpovídal zjištěným skutkovým okolnostem, a i zákonným znakům přečinu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku…“.
26. Z uvedeného odůvodnění je zjevné, že odvolací soud se v rámci změny skutkových zjištění, jejichž důvody vysvětlil velmi stručně a nejasně, opíral jen o důkazy, které provedl soud prvního stupně. Vycházel tedy jen ze své úvahy, aniž by sám důkazy provedl a měl tak možnost je hodnotit, a následně z nich vyvozovat jiné závěry, než ke kterým dospěl podle výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně.
27. Odvolací soud pro to, aby mohl skutková zjištění změnit, nesplnil zákonem daný procesní postup, protože nerespektoval § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Tyto požadavky souvisejí se zásadami přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat.
28. Nejvyšší soud z obsahu spisu i přezkoumávaného rozhodnutí shledal, že odvolací soud tato pravidla vůbec nerespektoval, protože jednak posuzoval důkazy, které sám neprovedl, odlišně než soud prvního stupně a jednak okolnosti významné pro výrok o vině dovodil z důkazů, které neprovedl, neboť kromě toho, že upravil shora uvedeným (viz text psaný tučným písmem) způsobem změny ve skutkových zjištěních, byť, jak zmínil, tak činil ve prospěch odvolatelů (rovněž ve smyslu § 261 tr. ř. i všech obviněných), avšak jak vysvětlil proto, aby doplnil skutek o zjištění důležitá pro znak posuzovaného přečinu spočívající v „neoprávněnosti“. Rovněž promítl tuto změnu i do právní věty, tzn. že jím učiněné doplnění a úprava skutkového zjištění měla dopad i na
právní posouzení věci. To odvolací soud sám připustil v bodě 16., kde uvedl, že „Uvedené změny v popisu skutku měly na právní posouzení skutku pouze nepatrný vliv, přesněji odrazily se toliko ve znění právní věty“, což však není zcela přesné vyjádření povahy a významu uvedených zásahů do skutkového zjištění. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že šlo o „nepatrný vliv“, protože uvedená změna skutkových zjištění měla i další dopad na přehodnocení znaku objektivní stránky posuzovaného přečinu. Zatímco soud prvního stupně v tzv. právní větě uvedl, že pachatelé užili při takovém činu „násilí“, odvolací soud tento znak v důsledků svých skutkových obměn neshledal, ale určil, že pachatelé při činu užili „pohrůžky bezprostředního násilí“.
I když tato změna nemá faktický dopad na výsledné právní posouzení, protože znaky „násilí“ a „pohrůžky bezprostředního násilí“ jsou alternativní, a tedy postačí naplnění některého z nich (viz spojka „nebo“ mezi nimi), nelze je bez dalšího zaměňovat jeden za druhý, aniž by pro to byly potřebné podklady ve výsledcích provedeného dokazování a zachování postupu stanoveného v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
29. Rozhodně nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že by nenaplnění jednoho z těchto alternativních znaků a nahrazení druhým bylo marginální, ale naopak je třeba každý z nich řádně bez pochybnosti zjistit a objasnit tak, aby měl vždy podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr, který z nich je v dané věci naplněn, záleží na skutkových okolnostech, kterými musí být prokázán. Proto bylo třeba k této změně provádět potřebné dokazování a provedené důkazy hodnotit. Vymezení každého z těchto znaků skutkové podstaty (jako právních pojmů), resp. jeho naplnění, musí splňovat zákonem vymezená kritéria. Ze všeho tedy vyplývá, že pro takové změny, které odvolací soud učinil, bylo třeba, aby si sám provedl důkazy a ty hodnotil a podle výsledků takového dokazování učinil skutkové a následně právní závěry, jak mu to určuje § 259 odst. 3 písm. a) a § 263 odst. 7 tr. ř..
Uvedené vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž za situace, kdy u veřejného zasedání konaného o odvolání obviněného bylo dokazování pouze formálního charakteru (tj. byly pouze opakovány některé důkazy provedené již okresním soudem), nemohl odvolací soud hodnotit důkazy provedené u hlavního líčení s jiným výsledkem, než učinil soud prvního stupně. Mohl pouze okresnímu soudu vytknout, v jakém směru postupoval při hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., a v rámci postupu podle § 259 odst. 1 tr.
ř. dosáhnout nápravy (srov. rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 5 Tz 100/2001). Provedené důkazy samy o sobě netvoří ještě skutková zjištění. Úplnost dokazování vytváří jen nezbytný podklad pro další myšlenkovou činnost soudu záležející ve zhodnocení těchto důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a vytvoření závěrů o tom, zda, jak a k jakému skutku došlo. Teprve tyto závěry, které pak soud vyjádří ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě, tvoří skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr.
ř. (srov rozhodnutí č. 49/1989-II Sb. rozh. tr.).
30. Jestliže odvolací soud chtěl změnit skutková zjištění, a to z jakéhokoli důvodu, tzn. že se chtěl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, mohl tak učinit jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení sám provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy. Pro takový účel nestačí, že provede jakékoliv důkazy, tak jako tomu bylo v této věci, že přečetl opisy rejstříku trestů a informace z centrální evidence obyvatel, protože je nutné provést ty důkazy, které mají vztah k měněným skutkovým okolnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001). Povinnost odvolacího soudu vycházející z § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., že může měnit skutkový stav věci „jen“ když sám provedl důkazy, které jsou pro změnu skutkových zjištění podstatné, je obligatorní podmínkou pro to, aby mohl změnu ve skutkových zjištěních učinit. Bez jejího splnění měnit skutkový stav sám nemůže. Protože zákon tuto podmínku neváže na žádné další okolnosti, platí pro všechny případy, kdy má dojít ke změně skutkového stavu. Není proto podstatné, jeli taková změna ve prospěch odvolatele, protože uvedené ustanovení stanoví jen jediný požadavek spočívající ve vlastním provedení podstatných důkazů.
31. Toto relativně striktní ustanovení vychází ze zásad trestního řízení, a to zejména objektivní pravdy, volného hodnocení důkazů, oficiality a spravedlivého procesu. Uvedené pravidlo rovněž cílí na to, aby odvolací soud nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu nebo právní kvalifikace (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nebo ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). V posuzované věci lze proto poukázat na to, že obviněná P. P. sice souhlasila s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, avšak nebyla obeznámena s tím, že odvolacím soudem dojde ke změně ve skutkových zjištěních, o čemž měla být informována, což se rovněž nestalo.
32. Ze všech těchto důvodů nemohlo přezkoumávané rozhodnutí obstát. K tomu navíc Nejvyšší soud připomíná, že formální vadu vykazuje i vlastní výrok přezkoumávaného rozsudku, v němž odvolací soud uvedl, že „Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a ohledně obviněných M. Š., nar. XY, D. H., nar. XY, H. B., nar. XY, podle § 261 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje …“. Podle takto vyjádřeného znění uvedeného výroku v něm absentují jména odvolatelů a není ani uvedeno, z jakého podnětu odvolací soud rozhodoval. V jeho výslovném znění tak nebyl zrušen předmětný rozsudek soudu prvního stupně ohledně odvolatelů M. F. a P. P., kteří ve výroku nejsou vůbec jmenováni, když jsou uvedena jen jména těch obviněných, jichž se zrušení týká na základě § 261 tr. ř. Pro tento nedostatek je uvedený výrok rovněž vadný. VII. Závěr
33. Z popsaných důvodů, zejména však proto, že odvolací soud nedodržel postup stanovený v § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., nemohlo přezkoumávané rozhodnutí v části týkající se rozhodnutí odvolacího soudu ohledně skutku v rozsudku soudu prvního stupně uvedeném v bodě 1/, výroku o trestu a ochranném opatření obstát, a proto bylo nutné je v této části zrušit a věc přikázat odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. Nezměněn zůstal toliko výrok uvedený v bodě 2/ rozsudku soudu prvního stupně (jejž nezrušil ani přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu). Nejvyšší soud bral do úvahy, že uvedená vada, kvůli níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, prospívá také ostatním obviněným, o nichž odvolací soud tímto rozsudkem rozhodoval, a proto podle § 265k odst. 2 posl. věta tr. ř. rozhodl též ve smyslu § 261 tr. ř. ve prospěch obviněných M. Š., nar. XY, D. H., nar. XY, H. B., nar. XY, a M. F., nar. XY.
34. Věc se vrací odvolacímu soudu, jenž bude povinen v dalším řízení postupovat v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř., a pro nápravu vad, jež shledával, buď sám při zachování zásad obhajoby a spravedlivého procesu provést důkazy a vyhodnotit skutkové okolnosti na podkladě výsledků vlastního dokazování a v souladu s těmi důkazy, jež učinil soud prvního stupně, a poté učinit navazující závěry nebo postupem podle § 259 odst. 1 tr. věc z důvodů, jež vyloží, vrátit soudu prvního stupně s vytknutím vad a nedostatků, jichž se dopustil, a uložit pokyny k jejich nápravě.
35. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
36. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
37. Vzhledem k tomu, že obviněná H. B. v současné době vykonává ve Vazební věznici Praha Ruzyně trest odnětí svobody, který jí byl napadeným a nyní zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu uložen, bylo nutno podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o její vazbě. Nejvyšší soud přitom důvody k vzetí obviněné do vazby ve smyslu § 67 tr. ř. neshledal. Jak je zřejmé ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 33/2022, vůči obviněné v této trestní věci vazební řízení vedeno nebylo a ve vazbě se v žádné fázi tohoto trestního řízení nenacházela. Od 30. 8. 2022 vykonávala nepodmíněný trest odnětí svobody v jiné trestní věci, a žádný důvod vazby u ní nebyl shledán (č. l. 563). Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná H. B. do vazby nebere.
38. Nejvyšší soud musel rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. rovněž o vazbě spoluobviněného M. F., jenž v době rozhodování Nejvyššího soudu rovněž vykonává ve Vazební věznici Praha Ruzyně souhrnný trest uložený mu nyní přezkoumávaným rozsudkem odvolacího soudu, jenž Nejvyšší soud zrušil, bylo třeba i o jeho vazbě rozhodnout. Po přezkoumání všech rozhodných skutečností Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu, týkajícího se tohoto obviněného, shledal, že důvody vazby ve smyslu § 67 tr. ř. u něj též nejsou dány. Ze spisového materiálu se k obviněnému podává, že ani on v průběhu trestního řízení do vazby vzat nebyl, neboť se nacházel ve vazbě a později ve výkonu trestu v jiné trestní věci, a proto u něj důvod vazby nebyl shledán (č. l. 95). Nejvyšší soud se zřetelem na tyto poznatky, když z žádného nevyplynulo naplnění některého z důvodů stanovených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný M. F. do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu