8 Tdo 743/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání obviněného M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 8 To 61/2024-874, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 1/2024-826, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 1. 2024, č. j. 1 T 1/2024-826, uznán vinným (spolu se spoluobviněnými, kteří dovolání nepodali) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (ad I, II, III-1, IV-1 výroku rozsudku), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad II výroku rozsudku) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad III-1-8, IV-2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný, spoluobviněný M. G. (dovolání nepodal) a státní zástupkyně odvolání (v neprospěch dovolatele pouze do výroku o trestu). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 8 To 61/2024-874, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k oběma obviněným a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému M. G. uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl také z podnětu státní zástupkyně podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplněn chybějící výrok ve vztahu ke spoluobviněnému M. G. a podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného a spoluobviněného zamítnuta.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako krádež podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že nedošlo ke způsobení větší škody, přičemž poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který dle obviněného nepostavil najisto, jakým způsobem měl odcizené nářadí odvést.
Obviněný má také za to, že se soudy měly blíže zabývat uplatněným nárokem poškozeného na náhradu škody, když poukazuje na to, že poškozený nárok na náhradu škody uplatnil pouze v adhezním řízení, a nikoliv u pojišťovny, což může vzbuzovat pochybnosti ohledně výše uplatněné škody, neboť v případě uplatnění vyšší než způsobené škody u pojišťovny, by se dopustil poškozený pojistného podvodu. Obviněný má také za to, že z rozhodnutí odvolacího soudu je patrná předsudečnost a je tak toto rozhodnutí v rozporu s čl.
36 Listiny základních práv a svobod a se zásadou presumpce neviny. Poukázal rovněž na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran problematiky „tvrzení proti tvrzení“ s tím, že rozporovaná právní kvalifikace je prokazována pouze výpovědí poškozeného, který měl zájem na výsledku řízení a nebyl tak neutrálním svědkem. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že argumentace obviněného je polemikou spočívající v odlišném hodnocení provedených důkazů a skutkového stavu s tím, že polemika obviněného je založena na nemožnosti odnést najednou všechno stavební nářadí a na dedukci menšího množství odcizených věcí. V této souvislosti také uvedl, že stejnou obhajovací námitkou se zabývaly již soudy nižších stupňů. Rovněž uvedl, že skutkové zjištění stran odcizení všech věcí a jejich hodnoty bylo učiněno z částečného doznání obviněného ke krádeži, z výpovědi poškozeného a z odborného vyjádření k hodnotě odcizených věcí, přičemž z hlediska skutkového děje není nezbytně nutné přesněji popsat přisvojovací jednání obviněného, jelikož není rozhodné, zdali si věci obviněný přisvojil najednou s pomocí taxislužby nebo postupným odnosem z místa činu bez pomoci taxislužby. V této souvislosti také státní zástupce poukázal na to, že obviněný a osoby, s nimiž páchá majetkovou trestnou činnost, již dříve taxislužbu pro přepravu odcizených věcí využívaly. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jeho odvolání. V nich poukazoval na výši škody, že se soudy spokojily s vyjádřením poškozeného; neměl jak odcizit takové množství nářadí a tedy způsobit takovou výši škody atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud řádně zabýval v bodě 4 odůvodnění svého rozhodnutí a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodě 4 svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Obviněný ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. S ohledem na argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však toliko spočívá v pouhé polemice obviněného s hodnocením důkazů a jeho nesouhlasu se skutkovými závěry, jak je učinily soudy nižších stupňů. S ohledem na takto koncipovanou argumentaci považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
13. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým sice napadá právní kvalifikaci svého jednání podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, nicméně veškerá jeho argumentace spočívá v polemice (jak již bylo uvedeno shora) s hodnocením provedených důkazů a skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně, se kterým se ztotožnil odvolací soud (viz výše). S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné ve vztahu k argumentaci obviněného stran dílčího skutku pod bodem III-4 (výroku rozsudku soudu prvního stupně, vůči kterému směřují výhrady dovolatele) uvést, že obviněným uváděná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není na předmětnou trestní věc zcela přiléhavá. V této souvislosti je nutno zmínit, že soudy při zjišťování skutkového stavu nevycházely pouze z výpovědi poškozeného, jak dovolatel uvádí, ale také z částečného doznání obviněného k tomuto jednání a listinných důkazů.
Obviněný ve své podstatě nerozporuje, že se skutek stal, ale rozporuje pouze množství odcizeného nářadí s tím, že nedošlo jeho jednáním ke způsobení větší škody na majetku poškozeného. Na tomto místě je tak vhodné připomenout, že rozsah odcizených věcí je sice primárně prokazován výpovědí poškozeného, ale je také v souladu s listinnými důkazy, a rovněž tou skutečností, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly věrohodností výpovědi poškozeného. Nalézací soud se také řádně zabýval věrohodností samotného obviněného, jehož obhajobu ve vztahu ke skutku pod bodem III-4 shledal nevěrohodnou.
Pokud obviněný ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu poukazuje na určité „spekulace“ stran způsobu odcizení předmětného nářadí, tak lze uvést, že státní zástupce ve svém vyjádření správně vzpomenul, že obviněnému využívání taxislužby při odcizování věcí není cizí, ale rovněž lze také uvést, že z výpovědi poškozeného, jenž byl soudy nižších stupňů shledán věrohodným, přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo ničeho, co by jeho věrohodnost zpochybňovalo, vyplynul rozsah odcizených věcí, přičemž je zřejmé, že k odcizení věcí došlo v blíže nezjištěné době od 14:30 hod.
dne 23. 9. 2023 do 12:00 hod. dne 24. 9. 2023. Je také nepochybné, že došlo k odcizení věcí, a že je odcizil obviněný (spolu se spoluobviněným). Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný měl dostatek časového prostoru k odcizení věcí poškozeného, přičemž přesný způsob, jakým si odcizené věci přisvojil, zda je odnesl či využil taxislužbu, není podstatný z hlediska skutkového děje.
Nelze také pominout, že s ohledem na provedené důkazy se obhajoba obviněného, že sice skutek spáchal, ale v menším rozsahu, tedy přesně tak, aby nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, jeví jako jednoznačně účelová. Nad rámec závěrů vyslovených soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit na skutečnost, že pokud se hájí tím, že takové množství věcí [uvedených pod bodem III-4) výroku rozsudku] nemohl odcizit (odnést), pak již taktně pomíjí tu skutečnost, že uvedeného jednání se nedopustil sám, ale se spoluobviněným (tudíž na odcizení se podílely dvě osoby), současně nelze přehlížet ani skutečnost, že takto odcizenými věcmi byly věci lehce přemístitelné (např. nastřelovací aku pistole, aku bruska, nabíječka s akumulátory, aku šroubovák (položka 7-12 ze seznamu odcizených věcí)].
Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
14. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu