8 Tdo 771/2025-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná S. Š., rozená R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 131/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná S. Š. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j. 3 T 131/2024-105, uznána vinnou přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla obviněná podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců.
2. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j. 3 T 131/2024-105, částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsoudil obviněnou podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 150 Kč, tj. v celkové výměře 15 000 Kč. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska odůvodnění poměrně stručné, přičemž odvolací soud se ve všem ztotožnil se soudem prvního stupně a nesnažil se objektivně hodnotit argumenty obhajoby s tím, že některými se ani nezabýval.
Dovolatelka připustila, že vůči poškozenému pronesla větu o zápalné láhvi, nevyslovila ji však v úmyslu působit na výkon jeho pravomocí. V této souvislosti v dovolání popsala okolnosti incidentu a zdůraznila, že se cítila vystrašená a frustrovaná z nestandardního jednání poškozeného. Odvolací soud podle ní rovněž nesprávně uzavřel, že výpověď poškozeného je v zásadních bodech potvrzována výpovědí svědka P. M., neboť se s ní v tom nejpodstatnějším rozchází. Stejně tak odvolací soud nevzal v úvahu její tvrzení, že policisté z Obvodního oddělení Milín jsou zaujatí, neboť často v minulosti řešili spory mezi ní a jejím bývalým přítelem.
Soudům vytýká, že v napadeném rozhodnutí není zmínka o výpovědi T. T., přičemž v odvolání bylo soudu prvního stupně vytýkáno, že tuto výpověď označil jako nedůvěryhodnou. Odvolací soud se dále nevyjádřil ke kamerovému záznamu, který byl předložen poškozeným, a i když tento byl soudem prvního stupně proveden i přes námitky obhajoby, měl k takovému důkazu odvolací soud zaujmout procesní stanovisko o jeho přípustnosti či nepřípustnosti. Dále obviněná poukázala na to, že poškozený nebyl klidný, profesionální a ji se nesnažil uklidnit.
V této souvislosti zdůraznila, že policisté musí slovní útoky na svoji osobu snášet ve větší míře než běžné osoby. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná uvedla, že její jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku (v této souvislosti zmínila skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku), neboť soudy zcela pominuly celkový kontext události s tím, že daná tvrzení nepronášela s úmyslem působit na výkon pravomoci poškozeného.
V nastalé situaci byla vyděšená a frustrovaná z necitlivého chování poškozeného, přičemž její jednání mělo být posouzeno jako „omluvitelné a lidsky pochopitelné“. Navíc se podle dovolatelky odvolací soud nezabýval otázkou, zda vyřčené výhružky byly způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život či osoby blízké (zde dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 314/2023), neboť podle svých slov vůbec nevěděla (a ani nemohla vědět), zda má poškozený přítelkyni a kde tato bydlí.
Závěrem uplatněných námitek zdůraznila, že soudy se nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jejího jednání, přičemž měly postupovat podle principu ultima ratio. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 120/2025-141, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2025, č. j.
3 T
131/2024-105, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami se závazným právním názorem spočívajícím v povinnosti věc postoupit maximálně jinému (správnímu) orgánu, neboť projednávaný skutek není trestným činem. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k námitkám obviněné uplatněných v dovolání, které si rozdělil pod osm bodů, a k těm mj. uvedl, že v námitkách uplatněných pod body 1, 2 a 4 dovolání obviněná usiluje o prosazení vlastního výsledku procesu dokazování a ve své podstatě dezinterpretuje obsah provedeného dokazování [1 – dezinterpretace výroků vůči poškozenému, 2 – nesprávné skutkové závěry učiněné z výpovědi svědka M., 3 – zaujatost policistů OO Milín, 4 – nevypořádání se s výpovědí svědkyně T., 5 – nezohlednění neprofesionality poškozeného, 6 – nezohlednění kontextu výroků, 7 – absence úmyslu, 8 – nezohlednění subsidiarity trestní represe]. Za nepravdivé považuje také tvrzení dovolatelky, že nalézací soud nezaujal žádné stanovisko ke kamerovému záznamu a jeho (ne)přípustnosti, neboť touto problematikou se soud zabýval v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 33. Podle státního zástupce u námitek pod body 1, 2 a 4 nedošlo k naplnění dovolacího důvodu. Ve vztahu k námitkám pod body 3 a 5 zaujal státní zástupce stanovisko, že subjektivně vnímaná nespokojenost obviněné se služebním výkonem úřední osoby ji nikterak neospravedlňovala k vyhrožování poškozenému. Pokud soudy neuvěřily argumentaci obviněné a svědkyně T., činily tak zcela v rámci své kompetence – volně hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Ve vztahu k námitce pod bodem 6) - tu lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i touto námitkou se soud prvního stupně řádně zabýval v odůvodnění svého rozsudku, přičemž zdůraznil, že výhružky obviněná pronášela opakovaně, a pokud je myslela jen jako podnět k vcítění se poškozeného do její situace, nic ji nebránilo použít podmiňovací způsob. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 314/2023 považuje za nepatřičné, neboť zmíněné rozhodnutí se zabývalo problematikou trestného činu nebezpečného vyhrožování. Právní relevanci nelze podle státního zástupce přiznat ani námitkám podřazeným pod body 7 a 8 dovolání, a proto navrhl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítla, že se daného jednání nedopustila s úmyslem působit na výkon pravomoci příslušného policisty; namítla nepoužitelnost pořízeného kamerového záznamu; namítla, že soud zcela nepochopitelně dovodil, že výpovědi poškozeného a svědka M. se shodují aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna. Z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněná se pokouší o jejich změnu. Obviněná v dovolání v podstatě předkládá vlastní interpretaci důkazů a vlastní verzi skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V souvislosti s výše uvedeným musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněné, proto musí Nejvyšší soud konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám obviněné, které se týkají v podstatě způsobu vedení dokazování a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
13. Pokud jde o námitku, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že výpověď poškozeného je v zásadních bodech potvrzována výpovědí svědka M., je zjevné, že směřuje proti hodnocení provedeného důkazu a závěrům z něj vyplývajících. Navíc soud prvního stupně v bodě 19 a násl. rozsudku velmi podrobně výpověď uvedeného svědka zhodnotil a logicky popsal, jaké z ní vyvodil závěry. Ty jsou podle Nejvyššího soudu logické (jak již bylo výše uvedeno) a není tak důvodu k nim cokoliv dodávat. Tato námitka tak je zcela zjevně neopodstatněná.
14. Stejně tak soud prvního stupně zcela logicky vysvětlil, proč považuje výpověď svědkyně T. za zkreslenou (č. l. 38, 39, 40 rozsudku). Bylo tomu tak proto, že vypovídala ve prospěch obviněné jako kamarádky, když tento závěr soudu prvního stupně nebyl pouze ničím nepodloženým obecným konstatováním, nýbrž zmíněný soud si povšiml logických rozporuplností výpovědi uvedené svědkyně, které pečlivě popsal a své závěry odůvodnil [poukázal mj. na rozporuplné vyjádření se svědkyně k otázce „vyhrožování“, kdy v průběhu výpovědí modifikovala tuto problematiku, stejně jako postup policisty (poškozeného na místě)]. Na závěry a argumenty soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, přičemž v nich neshledal žádný logický či extrémní rozpor. I tato námitka tak je nedůvodná.
15. Ve vztahu k námitce týkající se použitelnosti kamerového záznamu, považuje Nejvyšší soud v souladu se svojí rozhodovací praxí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 970/2024) za nezbytné uvést, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (to ostatně zmínil i soud prvního stupně v bodě 33 rozsudku). Limitem této, na první pohled neomezené, formulace musí být zásady trestního práva procesního čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k trestnímu řádu, viz ŠÁMAL, Pavel.
a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, § 89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr.
ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součásti ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018). Z § 89 odst. 2 tr. ř. tedy vyplývá, že žádný druh důkazního prostředku nelze vyloučit s výjimkou případů upravených v § 89 odst. 3 tr.
ř., který upravuje určité výjimky z tohoto pravidla. Žádný druh důkazního prostředku tudíž nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností (viz PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.
1336.). V souvislosti s pořízeným videozáznamem je vhodné také uvést, že není z podaného dovolání zcela zřejmé, proč by nemohl být použit jako důkaz v trestním řízení. Dovozovat (s ohledem na nekonkrétnost námitky) snad lze, že mohl být pořízen bez souhlasu obviněné, čímž by bylo zasaženo do jejího práva na ochranu soukromí, tudíž získán nelegálně a v trestním řízení proto nepoužitelný. Na tomto místě Nejvyšší soud pouze poznamenává, že není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I.
ÚS 452/07 či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22.
I přes uvedené konstatování považuje za potřebné dovolatelku upozornit, že z pohledu ochrany poskytované čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití nebo byl určen (byl dostupný) široké veřejnosti [přiměřeně ESLP - P.G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25.
9. 2001, č. 44787/98]. V předmětné trestní věci je nutno konstatovat, že pořízeným videozáznamem byl sledován legitimní cíl, který byl použit pouze pro prokázání viny obviněné, nebyl zneužit ke znevažování dovolatelky např. ve sdělovacích prostředcích. Směřovala-li snad výtka dovolatelky pouze k tomu, že se soudy nižších stupňů nevyjádřily ke kamerovému záznamu, pak již shora Nejvyšší soud odkázal na bod 33 rozsudku soudu prvního stupně či bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Vytýká-li snad v souvislosti s pořízeným videozáznamem, že z něj vyplývá neprofesionalita poškozeného a jeho snaha jí vyprovokovat, pak svědek P.
M. mj. uvedl, že to byla právě obviněná, která poškozenému vyhrožovala mj. tím, že může zařídit, aby již nebyl policista – „svlíkne ho z uniformy“. Poškozený se naopak snažil obviněnou uklidnit a choval se profesionálně [bod 19, 28 rozsudku soudu prvního stupně; (pravděpodobnost agresivního jednání obviněné nepřímo vyplývá i z následně pořízeného důkazu – chování obviněné vůči vedoucí trestní kanceláře – bod 43 rozsudku soudu prvního stupně)].
16. V posuzovaném případě má být podle dovolatelky sporným kamerový záznam, který pořídil na místě poškozený na svůj mobilní telefon, který byl zároveň v roli policisty konajícího příslušné úkony (viz shora bod 15). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že použitelnost obrazového záznamu, a to i pro případ jeho pořízení soukromou osobou, který je následně použit jako důkazní prostředek, vyplývá z obecné formulace § 89 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud předmětný kamerový záznam za důkaz považoval. Navíc se nejedná o jediný samostatně stojící důkaz o vině dovolatelky. Uplatněná námitka tak je i v tomto případě zjevně neopodstatněná.
17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace jednání obviněné a námitky týkající se společenské škodlivosti daného jednání. I tyto námitky však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
18. Jednání obviněné bylo právně kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Z hlediska subjektivní stránky se požaduje úmysl, a to úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke specifickému úmyslu, který spočívá v cíli působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo v pohnutce pro tento výkon. Ostatní znaky skutkové podstaty mohou být pokryty i úmyslem nepřímým. Postačí tak i jen pachatelovo srozumění s tím, že jeho výhrůžka by při své realizaci mohla způsobit jednu z újem uvedených v § 326 odst. 1 tr. zákoníku (smrt, ublížení na zdraví či značnou škodu). Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v jednání obviněné spatřoval alternativu vyhrožování jinému ublížením na zdraví, a to v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
19. Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněná se uvedeného přečinu dopustila vůči službu konajícímu příslušníkovi Policie České republiky – inspektorovi Obvodního oddělení Milín Š. S., a to tak, že vyjadřovala svůj nesouhlas s tím, jakým způsobem tento policista prováděl úkony na místě, s jeho hodnocením situace na místě, kterou podle názoru obviněné nebral dostatečně vážně, tím, že mu opakovaně vyhrožovala slovy, že „to (myšleno zápalnou lahev) hodí jeho starý pod prdel“, že zařídí, aby mu „někdo zapálil auto a aby jeho přítelkyni bouchlo pod prdelí“, přičemž tyto výhružky vzbudily v zasahujícím policistovi obavu o zdraví a život jeho osoby a osob jemu blízkých.
20. Takto pronesené výhrůžky mají povahu znaku „jinému vyhrožuje ublížením na zdraví“, protože tento znak je obecně naplněn, byla-li taková výhrůžka (tj. psychické působení na vůli člověka) vážně pronesena v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro takový výkon. Skutková věta jednoznačně podává, že obviněná své výhružky proti konkrétní úřední osobě pronesla v souvislosti s výkonem její pravomoci, když sama uvedla, že nebyla spokojena s jeho postupem. Výše uvedené výhružky tak jsou s ohledem na danou situaci, vyjadřovanou nespokojeností obviněné s jednáním (postupem) poškozeného ve věci obviněné, zcela jednoznačně výhružkou ublížením na zdraví. V tomto ohledu není podstatné, zda obviněná byla či nebyla schopna někomu ublížit, ani to, zda měla v úmyslu takové výhružky naplnit (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94, uveřejněné pod č. 37/1995 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010, a ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 925/2015). Z obviněnou pronesených slov není pochyb o tom, že se jednalo, byť částečně implicitně, o výhrůžky, které byly míněny vážně a byly proneseny takovým způsobem, který byl schopen vyvolat obavu, že obviněná splní to, čím vyhrožovala (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 647/2015). Soudy nižších stupňů v této souvislosti mj. poukázaly také na další agresivní jednání dovolatelky (viz bod 43, 44 rozsudku soudu prvního stupně), primárně však na tu skutečnost, která mohla vyvolat obavu u poškozeného, že dovolatelka splní to, čím vyhrožovala, neboť jde o osobu policistovi známou, stýkající se minimálně s jednou kriminálně závadovou osobou (viz bod 49).
21. Ze skutkové věty výroku o vině je pak zcela zřejmý úmysl obviněné působit na výkon pravomoci daného policisty, neboť předmětné výhružky byly proneseny jako reakce na nesouhlas s jeho postupem. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pak není nezbytné, aby měl pachatel konkrétní představu o výsledku svého působení. Postačí v tomto směru i zcela obecná představa, například když chce pachatel zastrašit úřední osobu v přesvědčení, že pak možná bude na něj mírnější či i třeba jen náchylnější udělat chybu, jíž by pak mohl pachatel využít [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, s. 2559].
22. Ve vztahu k námitce týkající se společenské škodlivosti daného jednání (ve vztahu k námitce obviněné, že se touto otázkou soudy nezabývaly, lze uvést, že obviněná pravděpodobně přehlédla bod 51 rozsudku soudu prvního stupně) a možného postupu v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zmínit, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Z výše uvedených rozhodnutí stejně jako např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10, vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu.
23. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané.
24. V souladu s uvedeným bylo třeba především zvážit okolnosti, za kterých k danému jednání došlo. Obviněná se vše snaží bagatelizovat tím, že výhružky byly proneseny v afektu, a že nevěděla a ani nemohla vědět, zda má poškozený přítelkyni (partnerku) a kde tato bydlí. Rovněž zdůraznila, že policista musí útoky na svoji osobu snášet ve větší míře než běžné osoby. V posuzovaném případě však nešlo o běžnou formu kritiky úředního postupu poškozeného, ale o opakované výhružky (podle soudu prvního stupně byla tato výhružka pronesena nejméně 2x a následně na ni obviněná nepřímo odkazovala – bod 49 rozsudku) útokem proti fyzické integritě jeho přítelkyně, což podle Nejvyššího soudu dosáhlo intenzity daného trestného činu. Navíc se jeví jako zvláštní tvrzení obviněné, že o existenci přítelkyně obviněného nevěděla, když jí věnovala opakovanou hrozbu.
25. Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje Nejvyšší soud zvolenou právní kvalifikaci za správnou. Jednání obviněné tak naplnilo znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnou naznačenou právní kvalifikaci jejího jednání podle § 353 tr. zákoníku tak nelze považovat za přiléhavou.
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu