8 Tdo 786/2025

8 Tdo 786/2025-651

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym) proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 18. 3. 2025, č. j. 13 Tmo 4/2025-595, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 8/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.

1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, ze dne 1. 11. 2024, č. j. 4 Tm 8/2024-542, uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. – 4.) a proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 24 odst. 1 písm. j) a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo trestní opatření zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zájmových aktivitách dětí v trvání 5 (pěti) let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trestní opatření propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Iphone 12, s poloprůhledným obalem a černými stranami. Podle § 228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené BBBBB (pseudonym), způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 75 000 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení.

2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 13 Tmo 4/2025-595, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, ze dne 1. 11. 2024, č. j. 4 Tm 8/2024-542, zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. – 4.) a proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.). Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) mu podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, uložil úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, které mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 26 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, obviněnému dále uložil trestní opaření zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zájmových aktivitách dětí v trvání 2 (dvou) let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 24 odst. 1 písm. d) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, rovněž trestní opatření propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. IPhone 12, IMEI1 353057111844133, IMEI2 353057112089621 s poloprůhledným obalem s černými stranami. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené BBBBB, způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své dovolání zaměřil výhradně do skutku uvedeného pod bodem 5. výroku o vině napadeného rozsudku. V dovolání poukázal na to, že k intimnímu kontaktu mezi ním a poškozenou došlo v době, kdy poškozená již nebyla mladší patnácti let. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytkl, že vycházely pouze z výpovědi poškozené, případně z důkazů, které byly toliko odvozeny z jejich tvrzení.

Obviněný dále podrobil rozboru jednotlivé ve věci provedené důkazy s tím, že poškozená nebyla ve své výpovědi schopna nic upřesnit, časově jednání zařadila do doby od dubna 2022 před narozeninami P. D., ale poté uvedla, že si nepamatuje, zda to bylo před narozeninami či po nich. K tomu dále uvedl, že se to nemohlo stát v dubnu 2022 před narozeninami P. D., neboť předmětný víkend u něj poškozená spát nemohla, jelikož u něj spal svědek N. V souvislosti s otázkou zmíněného přespání poukázal na svědeckou výpověď matky poškozené, výpověď svědkyně M.

P. a svědka T. P. Obviněný má také za to, že když poškozená vypovídá o incidentu v šatnách, poukazovala již na dobu, kdy jí bylo patnáct let. V této souvislosti uvedl, že svědkyně K. si nevybavovala, kdy k tomu mělo dojít, a hádka mezi poškozenou a jejími kamarádkami v červnu, kde jej poškozená obhajovala, by nedávala smysl, pokud by ji již v červnu či dubnu měl zneužít. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který úvodem uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu ke skutku pod bodem 5. výroku rozsudku, tedy zpochybňuje obsah výpovědi poškozené a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že poškozenou pohlavně zneužil v době, kdy jí ještě nebylo patnáct let. V této souvislosti státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že zvláště odvolací soud vyvrátil všechny jednotlivé námitky obviněného, a že výpověď poškozené není osamocena, je logická a argumentace obviněného ji nemůže zpochybnit. Státní zástupce má dále za to, že celkový obsah námitek dovolatele směřuje spíše k porušení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a právní teorii stran přezkoumání a připuštění takové námitky v dovolacím řízení s tím, že pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad tato zásada byla porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logickým způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že poškozená v průběhu přípravného řízení měnila svoji výpověď; k intimnímu kontaktu mělo dojít až po dovršení 15 let poškozené; poukazoval na časové ukotvení skutku a nelogičnosti ve výpovědi poškozené atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 14. – 17. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, k otázce způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

11. S ohledem na skutečnost, že obviněný částečně předkládá alternativní verzi události a zpochybňuje pravděpodobnost soudy zjištěného skutkového stavu, je vhodné také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný svoji argumentaci zaměřil zcela výlučně do skutku pod bodem 5.

napadeného rozsudku s tím, že k jednání naplňující znaky provinění pohlavního zneužití mezi ním a poškozenou mělo dojít až po dovršení 15 let poškozené. V této souvislosti rozporuje časové ukotvení předmětného skutku, věrohodnost výpovědi poškozené a poukazuje na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. Nejvyšší soud tak v prvé řadě považuje za vhodné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu ke skutku pod bodem 5. (bod 54. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (bod 14. a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). S ohledem na skutečnost, že argumentace obviněného je zcela výlučně postavena na polemice s hodnocením důkazů provedené soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné ve stručnosti pouze uvést následující.

Předně stran věrohodnosti výpovědi poškozené lze uvést, že nalézací soud se touto otázkou důsledně zabýval, přičemž ji zcela správně shledal (výpověď poškozené) věrohodnou (bod 58. rozsudku), a s takovým závěrem se také ztotožnil odvolací soud (bod 14. rozsudku), když je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, jak by mohlo z argumentace obviněného vyplývat, ale tato je v souladu s dalšími svědeckými výpověďmi, byť svědci vypovídali o informacích zprostředkovaných právě poškozenou.

Rovněž závěry psycholožky Mgr. Ivany Kuglerové poukazují na to, že poškozená neshledává k obviněnému negativní emoce, které by mohly být motivem pro křivé obvinění, ale spíše naopak, poškozená měla snahu o pozitivní ovlivnění obviněného. Poškozená také vypovídala konzistentně a skutek byla schopna přesně zařadit s ohledem na dubnové narozeniny její kamarádky. Vhodným se jeví rovněž uvést, že pokud obviněný poukazuje na změny ve výpovědi poškozené, nejspíše tím poukazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené (č. l.

356–358), ovšem byl to právě obviněný, který nesouhlasil se čtením daného protokolu (č. l. 500). Ve vztahu k výpovědi poškozené lze také uvést, že si sice nepamatovala, zda poprvé došlo k jednání (vztah k bodu 5.

výroku rozsudku) u obviněného doma, ale skutek, který se odehrál u něj doma přesně zařadila do doby, kdy jí bylo 14 let, stalo se to v dubnu, jelikož to bylo před těma „P. narozeninama“ (pozn. narozeniny svědkyně P. D.), poškozená také vypověděla, že se to stalo ještě párkrát do jejích 15. narozenin (č. l. 113). Poškozená pak sice uvádí, že si to přesně nepamatuje, ale vztahuje to pouze ke skutečnosti, kdy k tomu došlo poprvé, nikoli však, zda k tomu došlo u obviněného doma (č. l. 114). Pokud pak obviněný poukazuje na část, která se měla odehrát v šatnách, tak k dané skutečnosti poškozená vypověděla, že „ale má za to, že ještě jako párkrát do těch mých 15 a od těch mech 15, tak na podzim a na jaře se to stálávalo v tý šatně“.

Poškozená tak v této souvislosti sice poukazuje, že k incidentům v šatnách docházelo i po 15. narozeninách, nicméně z její výpovědi jednoznačně vyplynulo, že se to také odehrávalo před jejími 15. narozeninami. Přisvědčit nelze ani obviněnému, když poukazuje na výpověď svědkyně K. K., s tím, že uvedla, že si nepamatuje, kdy se to mělo stát. Svědkyně vypověděla, že „A začal ji tam osahávat, a pak ji donutil, aby ho začala osahávat taky. To bylo v době, kdy byla ještě v té starší skupině“, k dotazu státní zástupkyně pak uvedla, že „nevím, kdy přesně to bylo, šly jsme akorát ven.

Myslím si, že to bylo léto, že jsme šly na koupaliště, mám pocit. Bylo to předtím, než jsme to oznámily tomu trenérovi. Opravdu nevím, nevzpomínám si. Ten zápas s rodiči je na konci sezóny. Volejbalová sezóna končí s koncem školy, takže v červnu. Já opravdu nevím, kdy to BBBBB říkala, ani, kdy se to mělo stát.“ (č. l. 496). S ohledem na časový odstup je zcela zřejmé, že si svědkyně nebude schopna vše zcela přesně pamatovat, zvláště, když ke stykům mezi poškozenou a obviněným docházelo v průběhu delšího období, tedy i po jejích 15.

narozeninách a vypovídala pouze o zprostředkovaných informacích. Obviněný také ve své argumentaci poukazuje na to, že k přespání poškozené u něj doma nemohlo dojít v dubnu 2022, jelikož dne o víkendu 23. –24. 4. 2022 u něj přespával jeho kamarád svědek D. N. V této souvislosti nelze pominout, že byť obviněný staví svoji argumentaci na rozporech ve výpovědích svědků, tak rozpor ve výpovědi svědka D. N., že k obviněnému „přišel po škole“ (24. 4., kdy u něj svědek měl přespat, byla neděle), nepovažuje za rozpor, ale toliko za pouhé přeřeknutí.

Nelze ve vztahu k věrohodnosti výpovědi svědka ani pominout to, že je dlouholetým kamarádem obviněného, a že také nepřítomnost rodičů obviněného odůvodnil nikoli jejich návštěvou v Římě, ale domnělým pobytem na chatě. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů v této souvislosti zcela správně uvěřily výpovědi poškozené, a nikoliv výpovědi svědka D. N.

13. Ve vztahu k časovému ukotvení jednání obviněného pod bodem 5. napadeného rozsudku považuje Nejvyšší soud za vhodné znovu zopakovat, že z věrohodné výpovědi poškozené jednoznačně vyplynulo, že k intimnímu styku s obviněným došlo v dubnu 2022, v té době jí bylo 14 let a stalo se tak pár dní před narozeninami P. D., přičemž P. D. je narozena dne XY, obviněný tak tuto událost kotví k víkendu XY, s tím, že rodiče v té době byli v Římě a onoho víkendu u něj přespával svědek D. N. V této souvislosti s ohledem na již uvedené (viz bod 12.) lze uvést, že výpověď svědka N.

nebyla shledána soudy nižších stupňů nevěrohodnou, když svědek např. uváděl, že u obviněného přespal po škole, což nedopovídá tvrzení, že k přespání došlo o víkendu, a přestože byl dlouholetým kamarádem obviněného, nebyl ani obeznámen s místem pobytu rodičů obviněného, když uvedl, že se rodiče měli zdržovat na chatě, i když ve skutečnosti byli v Římě. Lze také uvést, že soudy nižších stupňů dané jednání časově zařadily jako „v přesně nezjištěné době od dubna 2022…“, a to i v návaznosti na výpověď poškozené, která událost pouze ne zcela přesně časově zakotvila pár dní před narozeniny své kamarádky svědkyně P.

D. Skutek pod bodem 5. je pak celkově časově zařazen, jakožto „v přesně nezjištěné době od dubna 2022 do 10. 9. 2022“, což vychází z výpovědi poškozené (viz bod 12.), která vypověděla, že k intimnímu styku docházelo vícekrát do jejích 15. narozenin, a následně i po těchto narozeninách. Poškozená tak nebyla schopna zařadit, kdy k událostem v šatnách před jejími 15. narozeninami mělo přesně dojít. Pouze uvedla, že se tak stávalo na jaře i na podzim, a že bylo teplo. Z výpovědi svědkyně K. K. sice vyplynulo, že si není jistá, kdy k událostem mělo dojít, ale časově to byla schopna zakotvit do období, kdy poškozená trénovala ještě se starší skupinou.

K události tak mělo dojít již v teplých měsících před letními prázdninami. Soudy nižších stupňů pak danou událost časově zařazují k době, kdy se poškozená rozhádala se svědkyní D. a následně opustila skupinu starších dívek v červnu 2022. Pokud k tomuto obviněný poukazuje na jistou nelogičnost, kdy poškozená před dívkami měla bránit jeho osobu, tak pomíjí tu skutečnost, že poškozená k němu nechová a nechovala zášť, ale spíše naopak, z provedeného dokazování – z audiozáznamu z jejího profilu na sociální síti to ukazuje na to, že v té době obviněného milovala.

I s ohledem na svůj věk se k jeho jednání sice nebyla schopna dostatečně vymezit, ale to neznamená, že by jeho osobu, ke které v té době zachovávala city, nebyla schopna „bránit“ před kamarádkami. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

Nad rámec shora uvedeného již soudy nižších stupňů, lze poukázat ve vztahu k argumentaci dovolatele, že ke skutku pod bodem 5.

výroku rozsudku mělo dojít až po dovršení patnáctých narozenin poškozené, že z kontextu celkového jednání obviněného, pro které se ocitl před soudem nevyplývá, že by věk patnácti let poškozených měl pro něj být nepřekročitelnou hranicí k jednání popsanému v rozsudcích soudu prvního či druhého stupně, když např. z výpovědi svědkyně K. K. mj. vyplývá, že i když mu řekla, že se jí jeho jednání (chytání za pas, plácnutí přes zadek) nelíbí, ať to nedělá, tak to dělal dál.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat mj. na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého také vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu