U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání
obviněné JUDr. E. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
28. 2. 2017, sp. zn. 11 To 31/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 144/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 2 T
144/2016, byla obviněná E. T. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že V D.
u T. dne 26. 2. 2013 v místě svého faktického bydliště na adrese K. č. p. ...
při telefonickém sjednávání smlouvy o úvěru se společností Home Credit, a. s.,
IČ 26978636 (dále „společnost Home Credit“), vědomě nepřiznala skutečnou výši
svých tehdejších závazků s cílem získat předmětný úvěr, kdy na přímý dotaz
pracovnice společnosti Home Credit výslovně uvedla, že k tomuto datu vyjma
dalšího existujícího úvěru u jejich společnosti nesplácí žádný další úvěr,
avšak ve skutečnosti měla v předmětné době další závazky na základě tzv.
Smlouvy o Půjčce na kliknutí, uzavřené dne 11. 7. 2011 se společností
Raiiffeisenbank, a. s., ve výši 12.279,71 Kč měsíčně, a v důsledku těchto
mylných informací jí byl téhož dne společností Home Credit poskytnut úvěr ve
výši 150.000 Kč, který se zavázala uhradit 84 měsíčními splátkami ve výši 3.318
Kč, přičemž předmětný úvěr zčásti a nepravidelně hradila pouze do února 2015, a
z celkové částky zaplatila celkem 62.675 Kč, čímž společnosti Home Credit
způsobila škodu nejméně ve výši 87.325 Kč, a v návaznosti na své majetkové
poměry si při sjednávání této smlouvy musela být vědoma toho, že takto získaný
úvěr nebude v jejích silách řádně splácet.
2. Obviněná E. T. byla za tento přečin a též za přečin podvodu, jímž
byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. 2 T 171/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 3. 2015, odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12.
2014, sp. zn. 2 T 171/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 3. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla
podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit způsobenou
škodu.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 11 To 31/2017, z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v
celém výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek
nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podala obviněná
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovolání, protože tvrdila, že se nedopustila činu v podobě, jak je
popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, ani jiného trestněprávního jednání, a
proto měla být obžaloby v plném rozsahu zproštěna.
5. K průběhu posuzované události uvedla, že to byla sama společnost Home
Credit, kdo ji kontaktoval s nabídkou úvěru, přičemž v rámci uskutečněného
telefonického rozhovoru se pracovnice tohoto věřitele netázala na její
„závazky“, nýbrž na to, zda má ,,jiný úvěr“, na což odpověděla po pravdě, že
jiný než ten, který běží u poškozené společnosti Home Credit, nemá. Obviněná
měla kromě uvedeného uzavřena pouze „půjčku“ na základě Smlouvy o Půjčce na
kliknutí u Raiffeisenbank, a. s., a tudíž pokud dotaz pracovnice Home Credit
zněl na „úvěr“, automaticky hovořila o úvěrech, a nikoliv o „půjčce“, neboť s
ohledem na své právnické vzdělání „úvěr“ a ,,půjčku“ považuje za rozdílné
právní instituty. Toto jednání bylo doloženo i záznamem o uskutečněném
telefonickém hovoru.
6. V dovolání obviněná zdůraznila, že neměla úmysl zatajit své skutečné
majetkové poměry, které by souvisely s možností přiznat jí daný úvěr, což
vyplývá i z toho, že poškozené společnosti doložila v listinné podobě veškeré
majetkové poměry, a to dokonce nad rámec dotazu pracovnice poškozené
společnosti, neboť dodala výpis ze svého bankovního účtu, z něhož její
pravidelné závazky vyplývají. Pokud by měla úmysl své závazky zatajit,
dobrovolně by je písemně nedeklarovala, což však soudy při právním posouzení
věci nebraly do úvahy. Pokud tímto způsobem doložila své majetkové poměry,
nemohla naplnit znak předmětné skutkové podstaty spočívající v „zamlčení“
podstatných skutečností (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012,
sp. zn. 8 Tdo 1664/2011), neboť k jeho naplnění je zapotřebí, aby o rozhodných
skutečnostech bylo „zcela pomlčeno“. Navíc s poukazem na rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, zmínila, že se sama poškozená
se jako podnikatel uzavírající smlouvu se „slabší stranou“ jako spotřebitelem
měla starat o prošetření skutečností, které jí spotřebitel sděluje.
7. V podrobnostech obviněná konstatovala, že dotaz pracovnice
společnosti Home Credit při sjednávání půjčky zněl: ,,Splátky úvěru u jiných
společností máte nějaké ?“, na což odpověděla „Pouze u vás.“, a protože jiné
úvěry, resp. smlouvy o úvěru skutečně neměla, ale měla jen sjednanou smlouvu o
půjčce na kliknutí, nelze v jí uváděném tvrzení spatřovat naplnění znaku
,,zamlčení“ podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Odpověděla totiž v souladu se
skutečností, že nemá žádné jiné úvěry. Uvedená smlouva o Půjčce na kliknutí u
Raiffeisenbank, a. s., podléhala režimu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v tehdy platném znění, neboť v této smlouvě chybělo ujednání ve
smyslu § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Z tohoto
pohledu obviněná nemohla zatajit žádný další úvěr, neboť jiný než přímo u
poškozené společnosti Home Credit neměla.
8. K závěru soudu o tom, že ke dni uzavírání předmětné smlouvy o úvěru
se společností Home Credit věděla, že nebude schopna tento svůj závazek
splácet, protože to vyplývalo z doložených majetkových poměrů, obviněná namítla
jeho nesprávnost a tvrdila, že naopak věděla, že je a bude schopna úvěr
splácet, což doložila svými aktuálními majetkovými poměry existujícími k
okamžiku uzavření úvěrové smlouvy. Zmínila, že podle rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, k naplnění předmětné skutkové
podstaty je nezbytné, aby pachatel již v době uzavírání smlouvy o půjčce jednal
v úmyslu peníze nevrátit, resp. s vědomím, že to nebude v jeho silách. Obviněná
v době sjednávání půjčky dosahovala dostatečných majetkových poměrů (měsíční
důchod ve výši 15.500 Kč, odstupné ze zaměstnání 215.450 Kč, vlastnictví
pohledávek ve výši 385.000 Kč a 460.000 Kč, nemovitosti v hodnotě 3.000.000
Kč), o čemž svědčí i to, že dva roky půjčku splácela. Ze všech těchto důvodů
tvrdila, že v době uzavírání úvěru neměla důvod si myslet, že by úvěr nemohla
vrátit. Zmínila, že první úvěr, který získala od společnosti Home Credit ve
výši 45.063 Kč, řádně zaplatila dne 27. 1. 2014, tedy v průběhu doby, kdy
hradila i půjčku od Raiffeisenbank, a. s., která byla v době podání dovolání
rovněž řádně zaplacena. Ve finanční krizi se ocitla až v okamžiku náhlého
onemocnění nezletilé vnučky, kterou má v péči, což trvalo od 12. 9. 2014 do
září 2015, kdy bylo nutné vynakládat vysoké finanční prostředky s tím
související. Matka nezletilé vnučky přispívala na výživné 500 Kč měsíčně, otec,
kterému byla vyživovací povinnost soudem stanovena na 8.000 Kč měsíčně,
neplatil nic. S ohledem na tyto okolnosti obviněná namítala, že překážky, které
jí zabránily ve splácení uvedeného závazku, vznikly až po uzavření smlouvy o
úvěru. V době uzavírání smlouvy je však nemohla předvídat. Z těchto okolností
dovodila, že v jejím jednání nelze spatřovat úvěrový podvod, neboť jinak by
byla schopna své závazky platit (obdobně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000).
9. Z rozvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 6.
12. 2016, sp. zn. 2 T 144/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 11 To 31/2017, a poté aby věc vrátil
Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která
neshledala ve věci extrémní nesoulad, a tudíž vycházela s učiněných a soudy
popsaných skutkových zjištění, na jejichž základě dospěla k závěru, že obviněná
v dovolání v podstatě opakovala svoji obhajobu uplatněnou již v rámci
odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Argumentaci obviněné, jíž
zpochybňovala zjištěný skutkový stav, neshledala relevantní, a to i přes
11. K námitce týkající se absence objektivní stránky státní zástupkyně
konstatovala, že k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle
§ 211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, na základě
kterého by poskytl plnění ve formě finančních prostředků, a proto nelze na věc
analogicky aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5
Tz 146/2000, jež se týkalo trestného činu podvodu, nikoliv úvěrového podvodu. K
namítané absenci subjektivní stránky státní zástupkyně zdůraznila, že o
úmyslném zavinění ze strany obviněné svědčí skutečnost vyplývající z
provedeného finančního šetření, a to že již v době uzavírání předmětné úvěrové
smlouvy závazky obviněné převyšovaly výši jejích příjmů, přičemž pokud jde o
zavinění u těžšího následku uvedeného v § 211 odst. 4 tr. zákoníku v podobě
větší škody, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z
nedbalosti. Odkázala na skutkový stav, jak byl zjištěn v řízení před soudem,
podle něhož pracovnice poškozené společnosti ověřovala dotazem u obviněné její
solventnost, a tudíž se nejednalo o situaci, kdy by si poškozená společnost
žádným způsobem podstatné skutečnosti nezjišťovala. Povinnosti podnikatelského
subjektu počínat si s péčí řádného hospodáře proto poškozená společnost v
přezkoumávané věci dostála. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda
označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s
jeho zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání, které je relevantně
opřeno o některý z důvodů taxativně vypočtených v § 265b tr. ř., lze napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z tohoto právního vymezení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních
ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen
a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla
být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové
výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových
zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již
provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se
činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně,
tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání
není uveden [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp.
zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.].
16. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněná v něm
nenamítala porušení práva na spravedlivý proces (např. extrémní nesoulad,
zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory,
nehodnocení stěžejních důkazů nebo opomenuté důkazy atp.) [viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115),
dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30.
11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451) zejména
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], a proto posuzoval její výhrady
v kontextu zásad vyplývajících ze zákonné dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
na základě těch skutkových zjištění, k nimž soudy dosud činné ve věci na
základě výsledků provedeného dokazování dospěly a jež soud prvního stupně
slovně vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku.
IV. K dovolacím námitkám obviněné
18. Obviněná část svých výhrad uplatněných v dovolání zaměřila proti
tomu, že se nedopustila činu tak, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního
stupně, a popírala skutkový závěr soudů, že by vědomě nepřiznala skutečnou výši
svých závazků.
19. K těmto výhradám je třeba uvést, že soud prvního stupně provedl
veškeré důkazy, které se s ohledem na situaci v této věci daly zajistit.
Zejména přehrál obsah CD, kde je zachycen rozhovor obviněné s pracovnicí
poškozené společnosti ze dne 26. 2. 2013, při kterém byly telefonicky
sjednávány podmínky úvěru, a to i se zřetelem na osobní údaje a poměry
obviněné, k nimž bylo zjišťováno, zda má nějaké další úvěry u jiných bank či
nebankovních subjektů. Zjistil proto konkrétní obsah rozhovoru mezi obviněnou a
pracovnicí poškozené společnosti (viz č. l. 60, 61). Provedl i další důkazy
listinami předloženými obviněnou, které se týkaly především nákladů spojených s
nemocí vnučky svěřené jí do péče, a vycházel i z výpisů z účtů obviněné
vedených u Raiffeisenbank a UniCredit Bank založených na č. l. 109 až 163, 170
až 210, z nichž byly zřejmé finanční operace, především příjmy a výdaje
obviněné v době uzavření předmětného úvěru i v průběhu jeho splácení (č. l.
316, 317). Za podklad svého rozhodnutí vzal i listiny dodané poškozenou
společností Home Credit, sdělení dalších věřitelů obviněné a vlastních
finančních šetřeních.
20. Nejvyšší soud podle tohoto obsahu spisového materiálu má za to, že
soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému
objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněné v
potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném
kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. i § 125 odst. 1 a 134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky
libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu
provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci
se nejedná ani o tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění,
která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207),
či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Závěry, které
soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a
svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností o potřebném přihlédnutí ke
konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), když dosti detailně popsaly a řádně
odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne
30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)].
21. Na základě provedeného dokazování je vhodné zmínit, že soud prvního
stupně se vypořádal s obhajobou obviněné ohledně existence jejího dalšího
majetku, neuvěřil její argumentaci, že disponuje majetkem v hodnotě
převyšujícím 3.000.000 Kč a pohledávkami v celkové hodnotě přesahující 800.000
Kč, protože pro takový závěr neměl ve výsledcích provedeného dokazování
potřebný podklad, a to ani pro závěr o reálnosti toho, že by svůj nemovitý
majetek s ohledem na osobní poměry byla v době uzavírání smlouvy ochotná
zpeněžit. Pokud by skutečně chtěla tento majetek použít na úhradu svých
závazků, případně na opatření finančních prostředků z jiných zdrojů než z
úvěrů, mohla tak učinit již dříve. Pokud by uvedla ke své finanční situaci vše
po pravdě, úvěr by jí nebyl poskytnut (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního
stupně).
22. Odvolací soud správnost takto učiněných skutkových závěrů soudu
prvního stupně potvrdil (viz stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
23. Na základě popsaných skutečností mohl Nejvyšší soud k námitce
obviněné o nedostatečných skutkových zjištěních jen konstatovat její
nedůvodnost, protože skutkový stav věci byl v potřebném rozsahu a řádně podle
výsledků provedeného dokazování objasněn v souladu s pravidly vyplývajícími z
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a bylo možné na jeho podkladě posuzovat
správnost právních závěrů, k nimž soudy ohledně viny obviněné dospěly.
V. K nesprávnosti použité právní kvalifikace
24. Nejvyšší soud k výhradám o tom, že obviněná při telefonickém
rozhovoru neuvedla nepravdivý údaj pracovnici společnosti Home Credit, jestliže
sdělila, že nemá jiný úvěr než u téže poškozené společnosti, protože se uvedený
dotaz netýkal půjčky, o kterou se v případě Raiffeisenbank jednalo, shledal, že
tyto výhrady nejsou důvodné.
25. Přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí
takovým činem větší škodu (podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodu dosahující
částky nejméně 50.000 Kč). V projednávané věci soudy shledaly čin obviněné v
alternativě, že při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčela podstatné údaje.
26. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové
smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo
zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních
prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by
vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla
uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice
úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly
poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto
údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v
případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). O
úvěrový podvod by tak mohlo jít například v případě, kdy žadatel o úvěr zatajil
svoji skutečnou majetkovou situaci, protože ta by neumožňovala poskytnutí
úvěru, a to bez ohledu na to, zda následně došlo k čerpání peněz z úvěru či
nikoli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8
Tdo 1664/2011, či ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 Tdo 787/2010). Zamlčením
podstatných údajů je třeba rozumět stav, při kterém ten, komu jsou tyto údaje
známy a ví o jejich významu pro druhou stranu, s níž jedná o uzavření smlouvy,
je druhé straně nesdělí, a to bez ohledu na okolnost, zda je na ně výslovně
dotazován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo
988/2014), neboť míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze
základních kritérií, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky,
zda předmětnou smlouvu s daným subjektem uzavře (srov. přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015).
27. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§ 15 tr.
zákoníku), přičemž k trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1
tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové
povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když
zpravidla tomu tak bude. Trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku bude
proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů či zamlčením
podstatných údajů získá úvěr, který pak řádně splácí. V takových případech bude
třeba náležitě zvažovat povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 odst.
1, 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry, popř. v
odůvodněných případech i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, a jeho
celkové posouzení podrobit testu proporcionality [srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2109-2110,
přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05 (N
205/43 SbNU 289)]. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §
17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Zásadně platí, že
ustanovení § 211 tr. zákoníku o trestném činu úvěrového podvodu je možno
aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru
není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání
úvěry (např. družstevní záložny, stavební spořitelny) nebo i jiné subjekty,
pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru.
28. K námitkám obviněné směřujícím proti znaku „zamlčení podstatných
údajů“ je vhodné uvést, že obviněná při telefonickém sjednávání úvěrové smlouvy
na částku 150.000 Kč pracovnici společnosti Home Credit nesdělila, že má vedle
úvěru u tohoto věřitele v nesplacené výši 255.442 Kč ještě u další společnosti,
konkrétně Raiffeisenbank, jiný dosud nesplacený peněžitý závazek u (v původní
celkové výši 400.000 Kč) s nastavenými měsíčními splátkami ve výši 12.279,71
Kč. Obviněná tak zcela zamlčela, že je dlužnicí i v případě dalšího úvěru, což
je okolnost, která byla za daných souvislostí rozhodná pro přiznání úvěru a
vyhodnocení aktuální finanční situaci obviněné z hlediska poměru jejích aktiv a
pasiv, jež jsou pro potenciálního věřitele významným vodítkem pro posouzení
její solventnosti a schopnosti do budoucna dostát svým závazkům a dluh řádně a
včas splácet v souladu se smluvně převzatými podmínkami. Nejednalo se o
nevýznamnou skutečnost, ale naopak o jednu z rozhodných podmínek, na základě
nichž jí byl úvěr poskytnut. Jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování,
zejména výpovědí pracovníků poškozené společnosti, pokud by obviněná sdělila
skutečný stav svého majetku, resp. kolik peněz jí po zaplacení stávajících
splátek jiných úvěrů zbývá na živobytí, společnost Home Credit by jí sjednávaný
úvěr neposkytla. Obviněná si byla této skutečnosti vědoma, stejně jako toho, že
kdyby před uzavřením smlouvy o úvěru (a nikoli až následně výpisem z účtu, jak
se snažila tvrdit, v době, kdy již dohoda stran byla ujednána a úvěr byl
poskytnut, takže jeho vyplacení již nebylo možné zvrátit) uvedla po pravdě, že
součet splátek z předchozího úvěru u Home Credit a Raiffeisenbank činí v době
sjednávání úvěru 17.956,71 Kč, zatímco její příjem z důchodu byl 15.500 Kč a
manžel pobíral důchod ve výši 9.072 Kč (viz č. l. 227), nemohly být objektivně
splněny podmínky pro uzavření úvěrové smlouvy. Reálně by totiž při součtu
příjmů jejích a jejího manžela ve výši 24.572 po odečtení 17.956 Kč zbývalo
6.616 Kč na měsíční živobytí pro ni, manžela a vnučku, kterou měla svěřenou do
výchovy. Z této výše by navíc odcházela částka ve výši 3.318 Kč měsíčně na
úhradu sjednávaného závazku. Taková bilance by byla pro získání úvěru zcela
nepřijatelná (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4.
2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014). Z tohoto důvodu, aby obviněná úvěr získala,
zamlčela své finanční zatížení měsíční splátkou ve výši 12.279 Kč, což ji
činilo pro získání požadovaného úvěru zdánlivě způsobilou.
29. Nejvyšší soud na podkladě těchto soudy učiněných zjištění shrnuje,
že pokud obviněná v době, kdy uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru, věděla, že
výše jejích pasiv dosahuje, resp. bude měsíčně dosahovat téměř výše součtu
měsíčních příjmů jejích a jejího manžela, a nemá ani zajištěn žádný stálý zdroj
dalších finančních prostředků, z nichž by mohla úvěrové splátky pravidelně a
řádně hradit, jednala vědomě s cílem opatřit si majetkový prospěch pramenící z
poskytnutého úvěru, k čemuž také nakonec došlo, neboť úvěr přestala hradit. Ve
vztahu k základní skutkové podstatě vymezené v odstavci 1 § 211 tr. zákoníku
přitom jednala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť
věděla, že zamlčuje podstatný údaj o své solventnosti rozhodný pro přiznání
úvěru, a takový následek také způsobit chtěla. Ve vztahu ke kvalifikované
skutkové podstatě vyjádřené v § 211 odst. 4 tr. zákoníku pak jednala
(minimálně) ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 psím. a) tr.
zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může způsobit škodu společnosti Home
Credit, avšak bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že k takové situaci
nedojde.
30. Pokud obviněná v dovolání s odkazem na obsah telefonického rozhovoru
s pracovnicí poškozené společnosti uváděla, že je rozdíl mezi „půjčkou“ a
„úvěrem“ a že ona odpovídala striktně na dotaz pracovnice při telefonickém
rozhovoru otázku o „úvěru“, nezamlčela, že má jinde „půjčku“, je vhodné zmínit,
že taková námitka je právě vzhledem k dosaženému právnickému vzdělání obviněné
jen účelovou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Z obsahu a formulace
dotazu položeného pracovnicí společnosti Home Credit plyne, že se netýkal
konkrétní povahy závazkového vztahu, ale směřovala k ověření stávající
zadluženosti obviněné, tedy k tomu, zda má nějaké jiné závazky či dluhy.
31. Obviněná tedy zcela zjevně jednala záměrně s cílem získat peníze z
úvěrů, ačkoli si byla vědoma své nedobré finanční situace, v jejímž důsledku
není jistota, že bude schopna své závazky poskytovateli úvěru splácet. Trestní
odpovědnost, již za tento svůj kriminální čin nese, nemůže oslabit ani jí
tvrzená výhrada, že by měl i věřitel, jakožto poskytovatel úvěru, střežit svá
práva. V daném případě je totiž nutné vycházet zejména z okolností, za nichž
byl uvedený přečin spáchán, a je třeba klást důraz zejména na to, že došlo k
podvodnému vylákání finančních prostředků způsobem, který by v obecné poloze
sice poskytovatel úvěru mohl paušálně tušit, neboť jde o poměrně rozšířenou
trestnou činnost, avšak nelze na něj v konkrétní situaci přenést veškerou
odpovědnost za trestné jednání, jež na něj obviněná spáchala. Je namístě
zdůraznit, že možnost jisté eliminace rizika zajišťovala poškozená společnost
právě tím, že se její pracovnice dotazovala obviněné před uzavřením smlouvy o
úvěru. Vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci nejde o případ,
který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7
Tdo 486/2010, kde šlo o jinou situaci, týkající se zamlčené existence
zástavního práva váznoucího na převáděné nemovitosti, což je informace, kterou
si může v zásadě každý subjekt relativně jednoduchým postupem sám zjistit a
ověřit z veřejného rejstříku, kterým je pro tento případ katastr nemovitostí
České republiky. V přezkoumávaném případě právě telefonický hovor při
sjednávání úvěru byl snahou banky zjistit případnou existenci a výši všech
stávajících závazků žadatele, a to konkrétně pokládanými otázkami. Telefonická
forma sjednávání úvěru je založena na důvěře o pravdivosti sdělených údajů
stejně tak, jako je tomu i v případě písemného nebo osobního sjednávání úvěrů,
protože ověření uvedených informací je při důrazu na ochraně osobní údajů těžko
proveditelné v každé z těchto forem. Stejně tak ze způsobu splácení je patrné,
že nelze na posuzovanou věc aplikovat ani další rozhodnutí, na něž obviněná v
dovolání poukazovala, neboť i ta řeší skutkově odlišnou situaci, než o kterou
jde v nyní posuzované věci. Lze jen poznamenat, že při uzavírání smluv na
relativně nízké částky jako v posuzované věci pouze tzv. „na kliknutí“ nebo
cestou „předschválených úvěrů“ skrze internetové bankovnictví bez dokládání
výše příjmů, apod., je obvykle založeno čestném prohlášení budoucího dlužníka o
jeho finanční situaci, a jde přitom v současnosti o běžnou praxi. Společnost
Home Credit byla vybavena právě pro sjednávání smluv telefonickým servisem, kde
konkrétní pracovník komunikoval, a to i opakovaně, jak plyne z telefonického
záznamu na CD nahrávce v této věci založené na č. l. 61, s potencionálními
klienty, a relativně velmi podrobně zkoumal všechny rozhodné okolnosti významné
pro uzavření úvěrové smlouvy.
32. S ohledem na výše uvedená zjištění je zřejmé, že soudy nepochybily,
pokud v jednání obviněné shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
33. Po uvážení obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud, když neshledal
existenci obviněnou vytýkaných vad, toto dovolání posoudil jako nedůvodné, a
protože tyto závěry mohl učinit jen na podkladě spisového materiálu a obsahu
napadených rozhodnutí, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu