8 Tdo 87/2025

8 Tdo 87/2025-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání obviněného S. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2024, č. j. 3 To 200/2024-230, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 16/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný S. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 1. 2024, č. j. 3 T 16/2022-207, uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. O nároku poškozených na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 3 To 200/2024-230, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. (Dovolací důvod, jak je uplatněn obviněným, odpovídá dovolacímu důvodu v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud tak posuzoval dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky obsahově odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.

ř.) V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy neměly k závěru, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví, dostatek důkazů. V této souvislosti poukázal na zdravotní stav poškozeného, který nevyhledal lékařskou pomoc a poukázal na některé svědecké výpovědi s tím, že zdravotní stav poškozeného nebyl v žádném případě natolik závažný, aby si to vyžadovalo ochranu podle trestního práva. Obviněný má také za to, že absentuje subjektivní stránka trestného činu, jelikož proti obličeji poškozeného útočil výhradně proto, že ho poškozený držel za druhou ruku a znemožňoval mu odejít.

Dále uvedl, že v případě závěru odvolacího soudu, že k vážnému zranění jeho ruky, kdy mu byla následně při vzájemném strkání zlomena záprstní kůstka a pohmožděno zápěstí a palec, došlo až po opakovaných ranách pěstí do obličeje poškozeného, jde o zcela nové konstatování, které není uvedeno ani v původním rozsudku soudu prvního stupně a nenachází ani oporu v provedeném dokazování. Obviněný také uvedl, že od samého počátku trvá na tom, že svědek T. nebyl v baru v době napadení vůbec přítomen. Rovněž je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, jelikož jeho jednání bylo směřováno výhradně proti poškozenému, přičemž ani nikdo ze svědků neuvedl, že by byl jeho jednáním pohoršen.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný uplatňuje totožné námitky, které uplatnil již v rámci řízení před soudem druhého stupně, který se s nimi důsledně vypořádal. Dále uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozený utrpěl poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, když utrpěl nejen zhmoždění oka, ale i otřes mozku, což jej omezovalo v obvyklém způsobu života, a to po dobu delší 7 dnů. V této souvislosti také uvedl, že námitka obviněného, že poškozenému nebyla vystavena pracovní neschopnost, není relevantní, jelikož poškozený čerpal dovolenou a byl omezen v běžných činnostech po dobu delší 7 dnů. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitkám právní kvalifikace jednání obviněného stran výtržnictví, ke kterým uvedl, že obviněný sice žádné další osoby slovně ani fyzicky nenapadl, ale současně mu bylo zcela lhostejné, zda upoutá pozornost dalších osob, přičemž tyto osoby obviněného prokazatelně sledovaly při jeho jednání a do incidentu dokonce zasáhl T. H., který se pokusil obviněného a poškozeného od sebe oddělit a následně je i vykázal ven z baru. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný sdělil, že se s ním nemůže ztotožnit, neboť toto nevnáší do věci žádné další relevantní skutečnosti. Obviněný je nadále přesvědčen, že otřes mozku nebyl jednoznačně a objektivně prokázán, stejně tak ani jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. V souvislosti se svým konstatováním odkazuje na jednotlivé body vyjádření státního zástupce, aby v závěru svého vyjádření konstatoval, že se uvedených trestných činů nedopustil. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. [Toto ustanovení doslovně odpovídá dřívějšímu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na obsah námitek v dovolání uvedených však bylo nutno dovolání posoudit i z pohledu nyní účinného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) - viz bod 7].

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou jak v řízení před soudem prvního a druhého stupně, tak i v rámci jeho odvolání, kdy mj. poukazoval na to, že zranění poškozeného nebyla vážná, ten ani nevyhledal lékařskou pomoc a nedošlo tak k ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku; jeho jednání nenaplňovalo zákonné znaky výtržnictví, jelikož se nedotýkalo širšího okruhu občanů, ale jednalo se o individuální spor či konflikt s jinou osobou; byl napadán poškozeným atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud zabýval v bodě 18. odůvodnění svého rozhodnutí a následně soud druhého stupně na ně podrobněji reagoval v bodech 13. – 23. odůvodnění svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (zejména soud druhého stupně), jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V reakci na námitky obviněného stran hodnocení důkazů lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II.

ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za vhodné uvést, že pokud obviněný poukazuje na zdravotní stav poškozeného, tak záměrně přehlíží, že z výpovědi poškozeného vyplynulo, že byl omezen v běžném způsobu života, měl závratě, bylo mu nevolno, byl dezorientovaný, měl nateklé oko i čelist, v důsledku čehož nemohl pořádně kousat a vykonávat své zaměstnání.

Situaci sice vyřešil sám tak, že si vzal dovolenou, aniž by navštívil obvodního lékaře, ale jeho výpověď o limitujících zraněních odpovídá lékařské zprávě SZZ XY, z níž je patrno, že si zranění poškozeného vyžádalo klidový režim a analgetizaci s omezením běžného způsobu života v trvání 1-2 týdnů a s doporučením observace na chirurgickém oddělení (č. l. 93 – 94). Lze také zopakovat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný začal fyzicky útočit na poškozeného opakovanými ranami pěstí do obličeje poškozeného, aniž by v danou chvíli poškozený kohokoliv ohrožoval.

Obviněný je z daného jednání usvědčován výpovědí svědka O. T. Pokud pak obviněný (obhajoba) zpochybňuje výpověď tohoto svědka s konstatováním, že na místě konfliktu nebyl, pak je s podivem, že uvedená výpověď je v podstatných částech v souladu s výpověďmi dalších svědků (V. Š., L. K., L. G.), ale i částečně s výpovědí poškozeného, který si celý průběh skutkového děje nepamatoval. V návaznosti na tuto část obhajoby dovolatele je vhodné také uvést, že pokud obviněný poukazuje na to, že svědek T. nebyl napadení poškozeného přítomen, lze konstatovat, že takové tvrzení není podpořeno žádným z provedených důkazů, nebyl ani shledán žádný důvod k nepravdivé výpovědi a křivému obvinění obviněného ze strany tohoto svědka, a jedná se tak o osamocené tvrzení dovolatele.

Nelze také pominout, že výpověď obviněného je v podstatných okolnostech v rozporu s provedeným dokazováním. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání lze uvést, že odvolací soud se řádně zabýval naplněním subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž správně, na základě provedeného dokazování, dospěl k závěru, že obviněný napadl poškozeného zcela úmyslně údery pěstí do obličeje, a to intenzitou dostatečnou ke vzniku zranění a otřesu mozku, a musel tak být minimálně srozuměn s tím, že může ohrozit či poškodit zdraví poškozeného.

Odvolací soud tak nepochybil, pokud uzavřel, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

V souvislosti s přečinem ublížení na zdraví a tvrzením obviněného, že zranění poškozeného neodpovídá újmě na zdraví, neboť poškozenému nebyla ani vystavena pracovní neschopnost, pak musí Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí č. 6/1967 II, č. 2/1966, č. II/1965 či 21/1984, ze kterých mj. vyplývá, že zdravotní potíže, které poškozený popsal, odpovídaly lékařskému nálezu, přičemž pro závěr, že jde o ublížení na zdraví, není nevyhnutelné, aby byl poškozený práce neschopen, když je nesporné, že porucha zdraví ztěžovala obvyklý způsob života poškozeného a výkon obvyklé jeho činnosti po dobu delší sedmi dnů, proto si také poškozený vzal dovolenou, jak sám logicky vysvětlil.

Nelze ani přisvědčit námitkám obviněného stran nenaplnění zákonného znaku „výtržnost“ u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl shledán rovněž vinným. Odvolací soud se v bodech 22. – 23. svého rozsudku řádně zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se v bodě 23. neopomenul zabývat naplněním znaku „výtržnosti“ a správně uvedl, že obviněný útočil sice pouze proti poškozenému, ale za situace, kdy mu bylo naprosto lhostejné, že to upoutá pozornost dalších osob v okolí, kterých bylo v baru větší množství, a že tyto osoby budou svědky agrese obviněného vůči poškozenému, což v nich logicky mohlo vyvolat pocity pohoršení a neslučovalo se s jejich představou klidně stráveného večera.

V souvislosti s obhajobou obviněného je třeba zmínit a současně nelze pominout tu skutečnost, na kterou poukazuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že svědek L. H. se snažil obviněného a poškozeného od sebe vzájemně odtrhnout, přičemž oba následně vykázal z baru. Pokud by jednání obviněného nenarušovalo veřejný pořádek, jistě by nebylo nutné je vykazovat ven, aby si to šli vyříkat. Stejně tak vnímala řada hostů restaurace jako nevhodné chování obviněného, když tento útočil na poškozeného (např. svědkyně L.

G., kdy musela na obviněného „řvát, aby toho nechal“ a snažila se upozornit, aby někdo na místo konfliktu přišel a zasáhl). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

15. Obviněný ve svém dovolání také poukazuje na skutečnost, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby bylo nutno uplatnit prostředky trestního práva. Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám, ve své podstatě o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr.

zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.).

16. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Obviněný na poškozeného zaútočil ve chvíli, kdy poškozený seděl, nikoho již neobtěžoval ani neohrožoval, a způsobil poškozenému zranění, která jej limitovala v běžném životě po dobu delší 7 dnů. Toto jednání obviněného navíc nezůstalo bez pozornosti dalších návštěvníků baru, čímž byl naplněn také znak dalšího přečinu – výtržnictví.

17. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 2. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu