USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 12 To 116/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 113/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 17 T 113/2024, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil zkráceně tím, že v přesně nezjištěné době od 15:30 h dne 7. 8. 2023 do 15:50 h dne 7. 8. 2023 v XY na adrese XY na chodbě bytového domu po předchozí rozepři s poškozenou A. A., ohledně převzetí dcery do své péče, v době, kdy si přišel do jejího bytu pro nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), fyzicky poškozenou napadl tak, že do ní nejprve strčil rukama, když byla v podřepu a loučila se s dcerou, převrátila se na zadek a spadla na zem, a když vstala a snažila se si dceru vzít zpět, se k ní otočil a pravou rukou sevřenou v pěst jí udeřil do levé tváře, čímž jí způsobil poranění spočívající v neúplném vykloubení hlavičky dolní čelisti z kloubní jamky čelistního kloubu vpravo a podkožní krevní výron v oblasti levé tváře, což si vyžádalo lékařské ošetření a omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu neméně tří týdnů.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 146 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 100.000 Kč.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 12 To 116/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nedůvodnost podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože má za to, že incident byl předem připraven a vyprovokován, poškozená si dokonce tajně připravila skryté nahrávání, protože kriminalizací svého bývalého druha chtěla dosáhnout změny rozsudku opatrovnického soudu, jímž byla stanovena symetrická střídavá péče o jejich společnou nezletilou dceru, které se už dlouho předtím snažila všemožně zabránit.
5. Předeslal průběh události, jak jej sám na základě své výpovědi prezentoval, podle něhož, když dne 7. 8. 2023 přijel podle dohody pro dceru AAAAA, ji poškozená objímala v náručí a dlouze se s ní loučila, on navrhl, aby už šli, a vzal dceru sedící u poškozené na koleni. Když zvedl dceru z klína poškozené, ta ztratila rovnováhu a dopadla na zadek. Odcházel s dcerou v náručí, poškozená ho dvakrát zezadu nečekaně udeřila do oblasti ledvin a hlasitě volala, že ji nesmí před AAAAA mlátit do hlavy. On se v instinktivní obraně ohnal, ale poškozenou nezasáhl. Všiml si mobilu položeného tajně na domovních schránkách a pochopil, že incident je předem připravený, a chtěl video smazat. Poškozená mu zezadu skákala na záda, snažila se dostat k mobilu, potrhala mu tričko. Smazal video a vrátil jí mobil, načež ona popadla dceru a vrátila se do bytu. Po odchodu obviněného přivolala zdravotnickou záchrannou službu i policii a tvrdila, že jím byla právě napadena. Neměla žádný výron ani potíže s mluvením, v pozdějších dnech nebyla nijak omezena v běžném způsobu života.
6. Poukazoval na záznam o výjezdu Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje, podle kterého byl výjezd žádán v 16:07 h, na místo incidentu záchranná služba dorazila v 16:21 h. Podle záznamu o něm poškozená uvedla, že byla udeřena do pravé tváře (č. l. 236). Členka přivolané policejní hlídky L. U. v záznamu uvedla, že poškozená „nebyla schopna říct, zda to bylo do levé či pravé, ale stěžovala si na bolest pravé tváře, tato tvář byla i lehce zarudlá“ (č. l. 67 až 68). Policistka nafotila pravou tvář (č. l. 44 a 45). Znalkyně při výslechu uvedla, že záznam o výjezdu ZZS vůbec neměla k dispozici, ale bagatelizovala jej tím, že ho provedla záchranářka, nikoli lékař, a že může jít o chybu v psaní. I přes tyto nejasnosti soudy uzavřely, že šlo o úder do levé tváře poškozené. Záchranářka předvolána k výslechu však nebyla, ač to obviněný navrhoval, a rozsudek je z uvedených důvodů postaven zejména na výpovědi poškozené D. A. a na znaleckém posudku, jenž v zásadě přebírá tvrzení poškozené.
7. Obviněný kladl důraz i na to, že poškozená svůj stav po incidentu konzultovala s dvěma lékaři specialisty na dutinu ústní a v Ústřední vojenské nemocnici zdůraznila subjektivně pociťované bolesti, přičemž zmínil, že dříve pracovala jako asistentka dentisty-implantologa. Po tvrzeném úderu do tváře neměla žádné hematomy ani odřeniny, jak vyplývá z lékařské zprávy MUDr. Vratislava Součka (č. l. 65), jenž jako svědek vyslechnut nebyl, i když to obviněný navrhoval v odvolacím řízení zejména proto, aby se objasnilo, zda učinil poškozenou popsaný hmat směřující k zatlačení vybočené čelisti, a pokud ano, proč ho neuvedl v lékařské zprávě.
8. Výhrady obviněný směřoval i proti závěru o povaze poškozenou utrpěného poranění, protože omezení poškozené v běžném způsobu života po dobu nejméně tří týdnů neodpovídá tomu, že sama před soudem dne 19. 2. 2025 uvedla, že již ve čtvrtek 10. 8. 2023 hlídala děti, jela na kole a cestovala z XY do Prahy.
9. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledával v nevyhovění jeho návrhu na neprovedení výslechu svědkyně J. M., jež měla být vyslýchána k podstatné skutečnosti, do které tváře měla být poškozená udeřena. Odmítnutí tohoto důkazu nebylo náležitě odůvodněno, přestože jde o profesionální zdravotnickou záchranářku zvyklou pořizovat přesné medicínské záznamy i ve vypjatých situacích a na místo přijela několik málo minut po incidentu. Obdobně vadně soud postupoval i u neprovedení jím navrženého výslechu MUDr. Vratislava Součka k tomu, proč nezjistil žádné hematomy u poškozené, čímž mohla být potvrzena nebo vyvrácena její věrohodnost.
10. Nedostatek odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v závěru soudů o době trvání poruchy zdraví poškozené, protože nebyly splněny podmínky § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť sama poškozená ve výpovědi připustila, že zranění ji v práci neomezovalo. Po incidentu komunikovala se záchranáři i s policisty a telefonovala, v následujících dnech hlídala děti. Podle lékařské zprávy MUDr. Vratislava Součka ze dne incidentu, konkrétně ze 7. 8. 2023 v 23:18 h, nejsou patrna žádná z omezení, jejichž výčet tento lékař uvedl ve zprávě (viz č. l. 65). Pouze při otevření úst zaznamenal lékař povyskočení z čelistní jamky (tzv. subluxaci neboli neúplné vykloubení). Soud však zcela vyšel ze závěrů znalkyně, aniž vzal v potaz, že výpověď samotné poškozené či lékařská zpráva MUDr. Vratislava Součka žádnému omezení v obvyklém způsobu života nenasvědčují. Jestliže v řízení nebylo prokázáno omezení nebo jiné znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené, nebyl naplněn typový formální znak ublížení na zdraví. Skutek byl proto nesprávně právně posouzen.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 12 To 116/2025, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 17 T 113/2024, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve svém vyjádření k dovolání nejprve konstatoval, že námitce o tzv. opomenutých důkazech nelze přisvědčit, protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. ?5. 1997, sp.? zn.? I. ÚS 362/96; usnesení ze dne 25.? 5.? 2005, sp.? zn. I. ÚS 152/05 aj.) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany a nejedná se o tuto vadu, pokud soudy dodrží zákonem stanovený procesní postup a své rozhodnutí náležitě odůvodní, jak se stalo i v posuzované věci (srov. bod 35.
rozsudku). Pro závěry o vině soud vycházel z dostupného lékařského šetření a znaleckého posudku, které poskytly dostatečný podklad pro posouzení zdravotního stavu poškozené. Z výpovědi zasahující policistky L. U. vyplynulo, že poškozená bezprostředně po incidentu nebyla schopna jednoznačně uvést, do které části obličeje byla zasažena, což dále limitovalo relevanci navrhovaného důkazu. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 3. 2024 obhajoba navrhovala v řízení před soudem prvního stupně jen výslech zdravotnické záchranářky, nikoli i lékaře MUDr.
Vratislava Součka. To učinila až v odvolání a odvolací soud se s tímto návrhem zabýval (viz bod 11. jeho usnesení), kde se vyjádřil jak k významu výpovědi zdravotnické záchranářky J. M., tak i k výslechu lékaře MUDr. Vratislava Součka. O tzv. opomenuté důkazy v této věci podle státního zástupce nešlo.
13. Výhrady obviněného směřující proti vadnému závěru o povaze újmy, kterou poškozená utrpěla, jsou založeny podle státního zástupce spíše na polemice s hodnocením důkazů, pokud obviněný kritizoval, na jakých podkladech soudy učinily závěr o poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Přesto připomenul, že zjištění, zda konkrétní jednání naplňuje znaky ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje komplexní hodnocení důkazní situace. Postup zvolený soudem prvního stupně v projednávané věci poskytl dostatečný podklad pro závěr o existenci ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr.
zákoníku. Poškozená podstoupila dne 7. 8. 2023 ve večerních hodinách ošetření v Ústřední vojenské nemocnici, kde udávala bolestivost v oblasti pravé části obličeje a obtíže při otevírání úst. Následujícího dne 8. 8. 2023 byla vyšetřena na ambulanci stomatochirurgie, kde byl stanoven závěr ve formě podvrtnutí a namožení čelisti. Uvedené skutečnosti svědčí o narušení běžných tělesných funkcí poškozené a byla zjištěna povaha ublížení na zdraví i mechanismus jeho vzniku, který stvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž jeho zpracovatelka MUDr.
Olga Plocková Tatičová, vyslechnutá i v hlavním líčení, specifikovala podklady, z nichž vycházela, a zabývala se též alternativními možnostmi vzniku zjištěného zranění na tělesné integritě poškozené. Bylo identifikováno neúplné vykloubení hlavičky dolní čelisti z kloubní jamky čelistního kloubu vpravo, což odpovídá mechanismu působení zevní násilné síly, jenž je slučitelný s tvrzením poškozené o způsobu útoku. Státní zástupce dodal, že poškozená byla aktivně léčena a sledována lékaři v období od 7.
8. do 29. 8. 2023. Po tuto dobu jí byl doporučen klidový režim v souvislosti s přetrvávajícími obtížemi, které zahrnovaly bolestivost, omezené otevírání úst, přeskakování v pravém čelistním kloubu a nemožnost úplného dovření úst. Léčebná opatření zahrnovala aplikaci studených obkladů na postižená místa v obličeji, analgetickou medikaci, obklady přes nos, konzumaci měkké stravy, opatrné žvýkání, cílenou rehabilitaci čelistního kloubu a další režimová doporučení. V projednávané věci byly prokázány obtíže v oblasti stravování (nutnost konzumace měkké stravy, omezené žvýkání), komunikace (bolestivost při mluvení) a rehabilitace (cílená terapie čelistního kloubu).
Tyto složky tvoří integrální součást běžného životního režimu, jehož narušení je rozhodující pro posouzení existence ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Zjištěný zdravotní stav poškozené naplňuje znak znesnadnění obvyklého způsobu života, který trval po dobu nejméně tří týdnů (srov. bod 9. rozsudku).
14. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
15. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného, nebylo do konání neveřejného zasedání reagováno.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
17. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.).
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Z těchto důvodů musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
19. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, je třeba uvést, že ho lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
22. V posuzované věci Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný zákonem stanovené vymezení důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. uvedených v dovolání dodržel, protože v souladu s podmínkami důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně tvrdil, že soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, pokud nevyslechly záchranářku J. M. a MUDr. Vratislava Součka. Uvedené námitky dopadají na třetí alternativu tohoto důvodu, protože obviněný poukazoval na nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, kterou považoval s ohledem na vzniklou újmu u poškozené, od níž se odvíjí možnost právního posouzení podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za důležitý důkaz, který má dopad na právní závěr. Formálním hlediskům důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka o vadném právním závěru o újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, protože pokud o takovou újmu nešlo s ohledem na to, že omezení poškozené v obvyklém způsobu života netrvalo po zákonem vymezenou dobu, je nesprávná i právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Protože Nejvyšší soud shledal, že obviněný dostál i zákonem stanoveným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, posuzoval jeho důvodnost.
24. Podle obsahu podaného dovolání je třeba zdůraznit, že obviněný se, jak předeslal již v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, neztotožnil se soudy zjištěným skutkovým stavem, ale předkládal místo něj svou vlastní verzi, která však nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obviněný směřuje zásadně do neúplnosti provedeného dokazování, nebo poukazuje na nejasnosti při prvotních zdravotních úkonech při ošetření poškozené a v tom vidí nedostatky, jimiž je dokazování zatíženo, je vhodné nejprve zmínit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že odráží stav dokazování, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu.
Pokud obviněný tvrdí, že soudy řádně neobjasnily určitou skutkovou okolnost, tedy že dokazování není úplné, neobejde se posouzení důvodnosti této námitky bez toho, aby Nejvyšší soud zjistil, zda jsou skutkové závěry dostatečné pro právní závěry z nich plynoucí a zda jsou dostatečné a ucelené. V té souvislosti lze připomenout, že soud pro své závěry o průběhu činu vycházel z výpovědí obviněného i poškozené, neboť na místě incidentu se další dospělé osoby nenacházely. Pro závěr o tom, která z předkládaných verzí o tom, zda a jak obviněný na poškozenou fyzicky zaútočil, je pravdivá, vycházel zejména z dalších důkazů, které objasňovaly povahu zranění i chování poškozené po činu obviněného.
Za tím účelem vyslechl policistku L. U., která inkriminovaného dne přijela na místo činu šetřit nahlášený incident, a dále vycházel z důkazů v listinné podobě, zmínil ze úřední záznam Policie České republiky z č. l. 67 až 68, protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací (č. l. 2 až 9, 43 až 45), záznam o výjezdu záchranné služby vyhotovený J. M. (č. l. 236), lékařské zprávy (č. l. 64 až 66), fotografie pořízené poškozenou na její mobilní telefon dne 8. 8. 2023 (č. l. 379 až 387), fotografie pořízené obviněným ze dne 7.
8. 2023 (č. l. 390 až 395), komunikace mezi obviněným a poškozenou ze dne incidentu (č. l. 31, 117) i v dalším období (č. l. 116 až 145, 228 až 229, 242 až 253). Pro posouzení povahy zranění poškozené a újmy, jež jí vznikla, soud vycházel rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalkyně MUDr. Olgy Plockové Tatičové (č. l. 48 až 55, 58 až 63), kterou při hlavním líčení vyslechl. Pro úplnost je možné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť z něj lze seznat, na základě čeho soud dospěl k závěru, že se skutek udál způsobem, jak jej následně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku.
25. Obviněný v dovolání nevytýkal způsob, jakým soud jednotlivé důkazy hodnotil, avšak s ohledem na to, že se neztotožnil se skutkovými zjištěními, jak vyplynuly z výsledků soudem provedeného dokazování, lze uvést, že ze způsobu, jak se soud s důkazy vypořádal a jaké argumenty k nim uvedl, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že postupoval v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Zejména je možné konstatovat, že popsal dostatečně srozumitelně své úvahy i závěry, z jakých důvodů a které ze slyšených osob věřil, případně proč takový závěr nemohl učinit ohledně výpovědi obviněného. Zabýval se relativně podrobně věrohodností poškozené a vysvětlil i důvod rozporu mezi jí uváděným tvrzením ohledně strany obličeje (tváře), na kterou byla obviněným udeřena, a skutečným zjištěním objektivizovaným lékařským vyšetřením (viz bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Soud vyložil svá zjištění, rozvedl skutečnosti, které jsou rozhodné pro závěr o vině obviněného, způsob jejich hodnocení i to, jaké okolnosti uváděné obviněným stojí v porovnání s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů izolované (srov. body 2. až 35. rozsudku). Odvolací soud na obsahově shodné námitky, jaké obviněný uplatnil i v podaném dovolání, reagoval v bodech 6. až 11. napadeného usnesení, kde vysvětlil, proč obviněným vytýkané nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně neshledal, a to včetně těch, které se týkaly věrohodnosti poškozené.
26. Nejvyšší soud s ohledem na výhrady obviněného, které jsou v dovolání zaměřeny především proti tomu, jaká újma poškozené vznikla, poukazuje zejména na to, že i na ně již soudy obou stupňů reagovaly a případné nejasnosti vysvětlily. V té souvislosti je vhodné zmínit, že podstatné pro závěr o vině obviněného je zjištění a závěr soudů, že poškozená utrpěla zranění, které je popsáno jak v záznamu o zásahu policejní hlídky i záchranné služby, což soud prvního stupně popsal v bodech 22. a 23. rozsudku. Je nutné poukázat zejména na bezprostřednost těchto úkonů, které byly činěny záhy poté, co poškozená byla poškozeným napadena. Na správnosti soudy učiněných závěrů nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozená byla v nemocnici ošetřena až s odstupem přibližně 6 hodin po incidentu, neboť žádná jiná okolnost, při níž by mohla popsané zranění utrpět, zjištěna nebyla. Naopak byla tato možnost vyvrácena svědeckými výpověďmi a policejním záznamem z místa činu, podle kterých poškozená ihned po incidentu byla zjevně rozrušená, neméně rozrušená a plačtivá byla i její malá dcera, poškozená měla viditelně zarudlou tvář (viz výpověď svědkyně L. U.).
27. Osoby popisující stav poškozené doložily popsané skutečnosti, což zejména potvrzuje správnost závěru soudů, které vyloučily obhajobu obviněného, že by si poškozená mohla předmětné zranění způsobit sama, anebo ho mohla jinak ovlivnit, čehož by podle obviněného byla schopná vzhledem k tomu, že dříve pracovala u dentisty. Rovněž zjištěné a na sebe časově navazující okolnosti vyloučily tvrzení obviněného, že poškozenou neudeřil. Uvedený závěr prokazující, že poškozená utrpěla posuzované zranění a že jí ho způsobil obviněný, je provedeným dokazováním řádně doložen, protože následující lékařské zprávy dokládají to, že poškozená utrpěla neúplné vykloubení hlavičky dolní čelisti. Obdobně se soudy zabývaly i nejasnostmi ohledně toho, do které tváře byla poškozená udeřena. K výhradám obviněného je nutno poukázat na to, že s jím uváděnými nesrovnalostmi se soudy vypořádaly a, byť je lze zejména ve zprávě ze záchranné služby spatřovat, nelze v nich shledávat závažný nedostatek Lze je totiž logicky vysvětlit velmi napjatou atmosférou, která v dané chvíli panovala, když pro úplnost postačí poukázat na výpověď L. U., která uvedla, že na místě byla záchranná služba, která provedla prvotní ošetření, ale poškozená neodjela, protože se musela postarat o dceru, jež úpěnlivě plakala a nebyla k utišení, jak plyne i z jiných důkazů (srov. bod 15. rozsudku).
28. K posouzení zranění poškozené a mechanismu jeho vzniku soud provedl potřebné důkazy, kterými byly objasněny všechny rozhodné skutečnosti, jak plyne i z bodu 25. rozsudku, kde soud poukázal i na další skutečnosti plynoucí z lékařských zpráv, které byly podkladem též pro zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (viz body 16., 21. rozsudku), jímž se soud zabýval a na jeho podkladě objasňoval i skutečnosti, které obviněný v rámci své obhajoby zpochybňoval a poukázal na ně také v podaném dovolání.
29. Nejvyšší soud po tomto posouzení výsledků provedeného dokazování v reakci na námitky v dovolání shledal, že byly dostatečně objasněny všechny podstatné skutečnosti, a to i ty, které obviněný zpochybňoval.
30. Při zjištění, že dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro právní závěry z hlediska posuzované právní kvalifikace, o kterých nevznikají pochybnosti, je nedůvodnou námitka obviněného, že soud pro nadbytečnost nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o výslech J. M. Jak soud prvního stupně rozvedl v bodě 35. svého rozsudku, vycházel pro tento závěr z důkazů, jež měl k dispozici a jimiž považoval vinu obviněného za objasněnou. Za zásadní označil zejména lékařské zprávy vypracované lékařem s odpovídající odborností po provedení RTG vyšetření a znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Soud rovněž vyložil, jak se vypořádal s nepřesností ve zprávě záchranné služby, a zabýval se i výpovědí svědkyně L. U., podle níž poškozená v důsledku silného rozrušení bezprostředně po činu nebyla schopná jednoznačně uvést, do jaké tváře byla uhozena. Podstatným však shledal objektivní zjištění vyplývající z lékařských podkladů.
31. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám proti vadným skutkovým zjištěním, protože jím uváděnými nedostatky řízení předcházející řízení ani rozhodnutí samotná netrpí. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost výpovědí obviněného i poškozené jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Zvažovaly pravdivost jimi uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo.
32. Pokud obviněný v odvolání navrhoval vyslechnout též MUDr. Vratislava Součka ke zraněním poškozené a jejich povaze, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl z týchž důvodů, na něž poukazoval i soud prvního stupně v bodě 35. svého rozsudku, tzn. pro nadbytečnost (srov. bod 11. napadeného usnesení). Uvedené závěry nevzbuzují pochybnosti, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jímž byly dostatečně objasněny okolnosti, za kterých k činu došlo, i povaha zranění poškozené, jež byla určující pro právní závěr o charakteru jí způsobené újmy s ohledem na použitou právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Se zřetelem na tato zjištění Nejvyšší soud neshledal existenci nedůvodně neprovedených důkazů ani tzv. opomenutých důkazů. Nedostatky v tomto smyslu je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). O opomenuté důkazy by šlo proto zásadně tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
34. Posouzením řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, bylo shledáno, že soudy uvedená hlediska dodržely, protože se návrhy obviněného na doplnění dokazování o výslechy některých svědků zabývaly, věnovaly jim potřebnou pozornost, a když dospěly k závěru, že jde o důkazy, které by již zjištěné skutečnosti ničím neobohatily, uzavřely, že jsou nadbytečné, neboť okolnosti, jež jimi měly být objasňovány, byly prokázány jinými provedenými důkazy. Důvodně proto od jejich provedení upustily. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že se soudy nezpronevěřily povinnosti provádět dokazování tak, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, a proto nedošlo ani k pochybení spočívajícímu v tzv. opomenutých důkazech (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
35. Postupy soudů nesvědčí ani o porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
36. Konstatovaný závěr o správnosti procesu dokazování, jehož výsledkem je skutkový stav, jenž nevzbuzuje pochybnosti, je významný pro posouzení hmotněprávních námitek obviněného směřujících proti použité právní kvalifikaci, protože podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
37. Nejvyšší soud výhrady obviněného směřující proti závěru soudů o tom, že poškozené vznikla újma na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, posuzoval podle toho, co soudy zjistily a vyjádřily ve skutkových zjištěních, nikoli z toho, jak obviněný čin popsal v rámci své obhajoby, protože v té zásadně spáchání jakéhokoliv násilí proti poškozené vyloučil, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Bez ohledu na tuto námitku současně zdůrazňoval, že újma, která poškozené vznikla, nemá takovou povahu, jak jim soud přisuzuje. Povaha poranění poškozené i s ním spojené důsledky byl zjištěny a soudy ustáleny, a proto podle těchto zjištění, nikoli verze obviněného, je třeba rozhodné skutečnosti posuzovat.
38. Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom není rozhodné, jakých prostředků přitom bylo užito. Pojem ublížení na zdraví je vykládán ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se ublížením na zdraví rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
39. V obecné rovině je potřeba zmínit, že znesnadnění obvyklého způsobu života zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti), nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce. Znesnadnění obvyklého způsobu života nesmí trvat jen po krátkou dobu. Nelze sice jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), ale soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí zpravidla trvat nejméně sedm dní. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat to, že obvyklý způsob života byl znesnadněn více než sedm dní. Takový závěr musí vycházet z komplexního a přísně individuálního zhodnocení všech okolností případu, zejména z povahy poruchy zdraví, jakými příznaky se projevovala, jak byla způsobena, jakou část těla zasáhla, popř. který tělesný orgán a jaké jeho funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost zranění, včetně její intenzity, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, v rámci něhož se právě posuzuje i vyřazení z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí totiž vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost; srovnej dále rozhodnutí uveřejněná pod č. 21/1984 a 6/1967-II. Sb. rozh. tr. pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1704–1705).
40. V posuzované trestní věci bylo zjištěno, že obviněný poškozené způsobil neúplné vykloubení hlavičky dolní čelisti, které si podle zjištění soudů vyžádalo jednak lékařské ošetření a jednak pro poškozenou představovalo omezení v běžném způsobu života po dobu nejméně tří týdnů. Uvedené závěry svědčí o tom, že obviněný způsobil poškozené poruchu zdraví odpovídající újmě na zdraví. Nejisté zůstává pouze to, zda zjištěná porucha zdraví znesnadnila poškozené obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu, jak obviněný svými výhradami dovozoval.
41. Nedůvodnost námitek obviněného je doložena lékařskými zprávami i znaleckým posudkem, jimiž byla povaha i intenzita zjištěného zranění dostatečně ověřena a popsána. Lze jenom připomenout, že poškozená byla poprvé ošetřena dne 7. 8. 2023 v Ústřední vojenské nemocnici Praha na akutní ambulanci, přičemž lékařská zpráva byla vypracována v 21:45 h, tedy přibližně 6 hodin od napadení. Následně byla téhož dne v 23:18 h vypracována zpráva ORL kliniky téže nemocnice, z níž je zřejmé, že si stěžovala na nemožnost dovřít ústa a bolest na pravé straně. Diagnóza byla stanovena jako „subluxace TMK 1. dx“ a zahájena konzervativní terapie. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství potvrdila závěry lékařů o povaze zranění spočívající v neúplném vykloubení hlavičky dolní čelisti z kloubní jamky čelistního kloubu vpravo. Soudy podle výsledků provedeného dokazování zjistily, že toto poranění poškozenou v běžném způsobu života omezovalo po dobu nejméně tří týdnů, a to především obtížemi a bolestivostí při otevírání úst, mluvení, požívání stravy a dalších úkonech spojených s otevíráním a stiskem čelisti. Poškozená byla léčena od 7. 8. 2023 do 29. 8. 2023, přičemž po celou tuto dobu tyto její obtíže přetrvávaly. K faktickému omezení poškozené lze poukázat i na to, že u ní byl dne 15. 8. 2023 dodatečně popsán podkožní krevní výron v okolí čelistního kloubu vlevo a v oblasti levé tváře, čímž lze vysvětlit bolestivost poškozenou pociťovanou v oblasti obou polovin obličeje. Při posunu kloubní hlavice přitom může dojít k natržení cévek, z nichž se krev postupně vyřine do podkoží, což vysvětluje i později vzniklý hematom v obličeji poškozené (v podrobnostech viz body 16. až 21., 25. 26. rozsudku; též č. l. 48 až 55, 58 až 63, 64 až 66 spisu).
42. Omezení v obvyklém způsobu života se projevilo zejména ztíženou možností příjmu potravy, mluvení a jakýchkoli jiných činností spojených s otvíráním úst, osobní hygienu nevyjímaje, byla odkázána pouze na odlehčenou stravu. Uvedené úkony je třeba považovat za úkony spojené s běžným způsobem života, protože poškozenou omezovaly v mluvení a přijímání potravy či jiných funkcích, kdy je nutnost pohybovat dolní čelistí. Logicky tento typ poranění poškozené nebránil v tom, aby vykonávala jiné činnosti nespojené s pohybem čelistního kloubu, bez omezení tedy mohla chodit, jezdit na kole apod., protože pro závěr o tom, že je poškozený omezen v obvyklém způsobu života, není třeba, aby byly znemožněny všechny jeho životní funkce, ale postačí, že je omezen částečně tak, že nemůže vykonávat jistou část běžně vykonávaných úkonů. Pokud se poškozená v tuto dobu starala o malé děti, jež jako „au-pair“ hlídala, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovozovat, že ji zranění nijak neomezovalo. Byla v té době matkou na rodičovské dovolené, a tedy musela tak či tak, bez ohledu na zranění, pečovat i o své vlastní dítě.
43. Nejvyšší soud na základě uvedeného shledal v souladu se závěry soudů obou stupňů, že povaha zranění poškozené odpovídá ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 i § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože jak lékařskými zprávami, tak i znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně byla potvrzena minimální doba léčení a omezení v obvyklém způsobu života, které v posuzované věci činilo prokazatelně 3 týdny. Charakter tohoto zranění koresponduje s hledisky podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, jak byla v bodech 38., 39. shora uvedena. Lze jen dodat, že porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha zdraví poškozené znesnadňovala její obvyklý způsob života a nešlo u ní jen o přechodné bolesti, ani zranění nebylo založeno jen na jejích subjektivních pocitech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018).
44. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy podle výsledků dokazování, které netrpí žádnými nedostatky, čin obviněného důvodně právně posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky po všech stránkách naplnil. Pro společenskou závažnost tohoto činu svědčí však i to, že se uvedený celý incident odehrál mezi rodiči v přítomnosti tříleté dcery obviněného, pro kterou byla celá událost, při níž žádný z rodičů na dítě nebral přílišný ohled, velmi traumatizující, jak z výsledku dokazování rovněž plyne.
VII. Závěr
45. Nejvyšší soud shledal, že v projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů k vytýkaným nedostatkům. Výhrady obviněného nejsou důvodné, soudy čin kladený mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Podané dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu