8 Tdo 896/2025

8 Tdo 896/2025-451

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 Tmo 49/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 21/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.

1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 30. 7. 2024, č. j. 8 Tm 21/2024-327, uznán vinným proviněním vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců. (Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině tří spoluobviněných, kteří odvolání nepodali).

2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 Tmo 49/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že v jeho jednání nelze spatřovat zákonem vyžadované nucení jiného k určitému jednání za použití násilí či pohrůžky násilí, neboť se jednalo toliko o spontánní a emotivní reakci na předchozí incident, kdy J. P. fyzicky napadl jeho kamaráda, a poškozený tak byl v této souvislosti pouze dotázán, zda něco o pohybu J.

P. ví. Dále uvedl, že ani poškozený nevypověděl, že by mu bylo ublíženo a také jeho přítelkyně vypověděla, že se poškozený po odchodu obviněného uklidnil, jelikož se vlastně nic nestalo a odešel domů. Obviněný poukázal na to, že soudy uvěřily výpovědi poškozeného, ačkoliv se jeho výpověď postupem času měnila. Rovněž zdůraznil, že kromě poškozeného žádný z účastníků neviděl, že by měl boxera, a tedy nebylo bezpečně prokázáno, že se jednání dopustil se zbraní. V této souvislosti také uvedl, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Dále argumentoval tím, že zatímco skutek J. P., který jeho kamarádovi vyrazil přední zuby, byl pouze projednán v přestupkovém řízení, tak jeho jednání, když se pouze snažil J. P. vypátrat, je řešeno v rámci trestního práva. Takový přístup podle něj popírá princip rovnosti před zákonem. V této souvislosti argumentoval tím, že závěr soudů o tom, že jednání J. P. s projednávanou věcí nesouvisí, neobstojí, jelikož jednání J. P. je v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Obviněný je přesvědčen, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a nebyla brána ani v úvahu alternativa subsidiarity trestní represe, když soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč na bezúhonného obviněného mladistvého nestačí uplatnit pouze výchovné opatření.

V této souvislosti také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a princip trestního práva coby prostředku ultima ratio, s tím, že při absenci zbraně, majetkového motivu i jakékoliv fyzické újmy, působí uložený trest nepřiměřeně tvrdě, a to zvláště ve světle obviněným zmíněné judikatury. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. V této souvislosti uvedla, že je možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, že stěžejním důkazem o vině obviněného byla výpověď poškozeného, který s předchozím jednáním J. P. neměl nic společného. Dále uvedla, že obviněný bagatelizoval své jednání, když spolu s kamarády se vydal na trestnou výpravu hledat J. P., a přitom se chovali k poškozenému způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů, že poškozený podrobně popsal jednání obviněného, který na něj vytáhl boxer, opakovaně si nasazoval chránič zubů a poškozený byl z jeho jednání vystresován. Poukázala na skutečnost, že poškozený obviněného identifikoval hned druhý den, přičemž výpověď poškozeného byla podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy. Státní zástupkyně má tak za to, že obviněný jednal s motivem odplaty, velmi agresivně a v přesile, a proto jeho jednání bylo správně právně kvalifikováno, a rovněž uložené trestní opatření odpovídá všem zákonným hlediskům. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání, kde poukazoval na to, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a to do jeho výměry i druhu; J. P., který napadl jeho kamaráda byl sankcionován pouze v přestupkovém řízení; poškozenému nijak neublížil, ani poškozený nevypověděl, že by mu bylo ublíženo; jeho jednáním nebyla naplněna potřebná míra společenské škodlivosti; poukazoval na výpověď poškozeného, na výpověď přítelkyně poškozeného; nebylo prokázáno, že měl boxera“ atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 14. - 15. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jak mj. také uvedla státní zástupkyně, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6

tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tolik mj. k tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně nerespektoval zásadu in dubio pro reo (viz str. 4 dovolání).

13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za vhodné uvést, že jeho vina je sice prokazována primárně výpovědí poškozeného, ale tato výpověď je podporována výpovědí svědkyně H.

Oba soudy přitom řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč považovaly výpověď poškozeného za věrohodnou, a proč naopak neuvěřily obhajobě obviněného a spoluobviněných (body 11. – 12. rozsudku nalézacího soudu a bod 14. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti lze připomenout, že poškozený detailně popsal jednání obviněného, kdy na něj vytáhl zbraň – boxer (zbraní se rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším – viz § 118 tr. zákoníku), jak si opakovaně nasazoval chránič zubů, přičemž obviněného identifikoval hned druhý den, kdy jej poznal na Instagramu a v hlavním líčení označil i spoluobviněné.

Skutečnost, že obviněný měl u sebe boxer pak potvrdil zprostředkovaně i svědek J. P. (kterého skupina obviněných naháněla), a chránič zubů obviněného připustil i spoluobviněný J. R. (sestra uvedeného svědka mj. uvedla, že skupina je problémová, chodí otravovat ostatní – viz níže). Ve vztahu k nevěrohodnosti argumentace obviněného, ale i spoluobviněných, kteří situaci zlehčovali tím, že byli ve stresu, „věc se jim vymazala z hlavy“ – (ml. spoluobviněný BBBBB (pseudonym)), či si s poškozeným „povídal a neomezoval ho, nevytáhl chránič na zuby“ – (obviněný), lze také poukázat na výpověď sestry spoluobviněného J.

R., která uvedla, že je jejich skupinka (obviněný s kamarády) problémová a několikrát je odněkud vyhodili, jsou to pubertální kluci, neví co dělat se životem, a tak chodí otravovat ostatní (viz též bod 9. rozsudku). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když uvěřily výpovědi poškozeného, která byla logická, v podstatných bodech netrpěla žádnými významnými rozpory a je v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Pokud pak obviněný poukazuje na společenskou škodlivost svého jednání (viz níže bod 14.

a násl.) s tím, že to byla pouze reakce na jednání J. P., jehož jednání bylo ovšem řešeno pouze jako přestupek, přičemž poškozenému nebylo nijak ublíženo, lze uvést, že pro posouzení jednání obviněného není relevantní, že předcházející jednání svědka J. P., který měl konflikt s kamarádem obviněného J. R., bylo toliko posouzeno jako přestupek, když to byl právě obviněný, který ve skupině svých kamarádů a se zbraní – boxerem vydíral poškozeného, který neměl nic společného s předcházejícím konfliktem J.

P.

Pokud pak obviněný své jednání bagatelizuje s odkazem na to, že se poškozenému vlastně nic nestalo, že se po jejich odchodu uklidnil a odešel domů, tak lze uvést, že poškozený ve své výpovědi přesvědčivě popsal, jak se bál, aby mu obviněný se spoluobviněnými neublížili, nejspíše mu tekly i slzy a chtěl jít domů, i svědkyně H. vypověděla, že poškozený byl strašně vystrašený z toho, že mu obviněný spolu s kamarády ublíží. Obviněný spolu se spoluobviněnými tak poškozenému bezesporu způsobili stresovou situaci, když v něm početní převahou a svým jednání vzbudili obavu o jeho zdraví, a to za situace, kdy poškozený žádným způsobem nezavdal příčinu, aby s ním bylo takto jednáno.

Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného (ale i spoluobviněných).

14. Obviněný ve svém dovolání, jak již bylo shora uvedeno, poukazuje na skutečnost, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby bylo nutné uplatnit prostředky trestního práva, když soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč nepostačovalo obviněnému uložit výchovné opatření, např. ve formě probačního programu či napomenutí s výstrahou, s tím, že je mladistvý a bezúhonný. Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám, o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr.

zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn.

Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu.

Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.).

15. Z výše uvedeného, stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10, vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin (provinění), jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna.

Obviněný se spolu s kamarády (spoluobviněnými) vydal hledat J. P. za účelem odplaty za vyražené zuby kamaráda J. R., po cestě narazili na poškozeného, který s útokem P. na R. neměl ničeho společného. Poškozenému vyhrožovali, že jej zbijí, hodí jej do potoka, vytrhají mu vlasy, zkontrolovali mu telefon, chtěli po něm peněženku a spoluobviněný BBBBB mu dal facku. Obviněný při jednání proti poškozenému byl vůdčí osobou, poškozenému vyhrožoval, nasazoval si chránič zubů k zastrašení poškozeného, využil k výhružkám boxer a chytl poškozeného zezadu za krk a spolu s ostatními spoluobviněnými jej odtáhl zpátky do prostoru diskotéky.

Při takto agresivním jednání obviněného, který v přesile a se zbraní vydíral bezbranného poškozeného, který ani s konfliktem, který chtěl obviněný „pomstít“, neměl ničeho společného, přičemž je potřebné dále dodat, že za situace, kdy v době svého vyhrožování současně chtěli po poškozeném, aby napsal své matce, že je v pořádku, nelze hovořit o tom, že by jednání obviněného nevykazovalo znaky společenské škodlivosti.

16. Pokud pak obviněný ve svém dovolání poukazuje také na nepřiměřenost uloženého trestu, pak lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ten nebyl s odkazem na zákonné ustanovení takto uplatněn) je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný uvedený dovolací důvod ovšem neuplatnil, uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 psím. g) a h) tr. ř., aniž by výslovně uvedl, který z dovolacích důvodů má za naplněný svými námitkami stran nepřiměřeného trestu.

17. Vzhledem k výše uvedenému, kdy z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý, je nutno konstatovat, že se obviněný s těmito námitkami ocitl mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že obviněnému byl uložen trest – trestní opatření odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 175 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož bylo jednání obviněného posouzeno, umožňuje uložení trestu odnětí svobody na 2 až 8 let. Vzhledem k tomu, že se dovolatel trestné činnosti dopustil jako mladistvý nesmí podle § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže horní hranice trestní sazby převyšovat pěl let a dolní hranice jeden rok. Bylo-li mu uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jde o druh trestního opatření, které bylo možno obviněnému za spáchané provinění uložit, přičemž bylo uloženo na samé spodní hranici zákonem vymezené sazby (jde tedy o povolený druh trestu, který byl uložen v rámci trestní sazby – tudíž není naplněn ani uvedený dovolací důvod, ani jiný obviněným uplatněný dovolací důvod).

18. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

19. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud v návaznosti na ně za vhodné dále zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

20. Takové pochybení (viz shora bod 19.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce dovolatele přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud nejen na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 16 rozsudku), ale také na odůvodnění usnesení odvolacího soudu k uloženému trestnímu opatření (viz bod 15 usnesení), který se zabýval nejen přiměřeností uloženého trestního opatření, ale také možností uložení výchovného opatření.

21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu