8 Tdo 911/2025

8 Tdo 911/2025-1106

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 6 To 75/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 3/2024, takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného L. M. zamítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 64 T 3/2024, byl obviněný L. M. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) pod bodem I. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tam specifikovaný skutek, v němž obžaloba shledávala přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem; pod bodem II. byl shledán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to ve výroku specifikovaného mobilního telefonu se SIM kartou a paměťovou micro SD kartou Kingston 16 GB. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání,

které zaměřil proti všem výrokům. Rozsudek napadla odvoláním směřujícím proti výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy i nezletilá poškozená AAAAA. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 6 To 75/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozené nezletilé AAAAA zamítl jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených trestných činů dopustil tím, že v nezjištěných dnech v období od 16. 4. 2017 do srpna 2022 v místě jejich společného bydliště v ulici XY ve XY, Pardubický kraj, za účelem vlastního sexuálního uspokojení zneužívaje dominantní otcovské autority, jejího nízkého věku a opožděného psychického vývoje a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, pro kterou jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nebyla schopna posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku a bránit se mu, si od své nezletilé dcery poškozené AAAAA, jejíž věk znal, opakovaně nechával rukou masturbovat penis, prstem ji dráždil na přirození a nechával si od ní močit do úst a ve svém mobilním telefonu jí názorně na pornografickém videu znázorňujícím masturbaci a soulož ukazoval, jakým způsobem ho má uspokojovat, přičemž uvedeným jednáním bylo negativně zasaženo do rozvoje morálky, vyšších citů a sexuality poškozené, která se v důsledku jeho jednání stala silně závislou na manuálním sexuálním dráždění, a současně také vzniklo reálné nebezpečí, že se bude v budoucnu v intimní oblasti života chovat nevázaným či jejímu věku neodpovídajícím způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 6 To 75/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a následně že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Dovolatel opakovaně odmítl a popřel svou vinu. Do jisté míry vyjádřil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že „u praktik spočívajících v opakovaném masturbování penisu poškozenou nezletilou a v jejím dráždění na přirození, se nejedná o soulož ani o jiný pohlavní styk provedený srovnatelným se souloží“, když na základě provedeného dokazování nebylo dostatečně postaveno na jisto, že „dráždění poškozené na přirození“ mělo mít invazivní charakter, tj. nebylo prokázáno, že obviněný měl při tomto dráždění vniknout do pohlavního ústrojí poškozené. Konstatoval, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, „nevýznamné krátkodobé a povrchové vniknutí v souvislosti s povrchovým osaháváním genitálu ženy není způsob srovnatelný se souloží“. Měl za to, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění nebyly naplněny, protože se nejedná o jednání, které je srovnatelné se souloží.

6. Neztotožnil se však se závěrem odvolacího soudu, že „u jednání, při němž si obžalovaný nechával od poškozené močit do úst, se již jedná pro svou zvýšenou škodlivost a ojedinělost ve vztahu k dalšímu vývoji osobnosti nezletilé poškozené v sexuální oblasti o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak neupřesnil, jakým způsobem má při „močení do úst“ dojít k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění, když skutková podstata trestného činu znásilnění nepracuje se znaky „jednání zvýšeně škodlivé a ojedinělé“.

Připomněl, že podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu je za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží třeba považovat takové sexuální praktiky, při kterých je soulož simulována typicky tím, že do pohlavního ústrojí ženy je alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže, např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo tím, že pohlavní úd muže je alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku. Naopak praktiky, při kterých není alespoň zčásti vniknuto do pohlavního ústrojí ženy a pohlavní úd muže není předmětem manipulace, zpravidla nelze považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží.

Močení poškozené do úst obviněného tak, jak je popisuje poškozená, tedy nenaplňuje podmínku toho, že by mělo být vniknuto do pohlavního ústrojí ženy, popř. že pohlavní úd obviněného byl vpraven do pohlavního ústrojí poškozené. Močení poškozené do úst obviněného tedy nemůže být považováno za pohlavní styk srovnatelný se souloží, a to právě vzhledem k neinvazivnímu způsobu provedení, když uváděný mechanismus není podle názoru obhajoby schopen vyvolat stejný účinek jako kdyby šlo o skutečnou soulož.

V uvedeném jednání tedy nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění.

7. Podle dovolatele nedošlo k odstranění pochybností ani o tom, jak by se takové jednání mohlo prakticky v předmětné vaničce v koupelně realizovat, a to s ohledem na tělesnou konstituci obviněného. Soud prvního stupně se omezil pouze na konstatování, že „poškozená přesně nespecifikovala, kde a jak přesně obžalovaný ležel, toliko měl být pod ní a ona mu v pozici tzv. pejska čůrala do pusy“. Dovolatel s tímto názorem nesouhlasil, neboť poškozená ve své výpovědi ze dne 19. 6. 2023 uvedla „táta si lehl jako by si lehl ve sprše“, ve výpovědi ze dne 2. 8. 2023 poškozená na dotaz „když tatínek chtěl, aby ses mu vyčůrala do pusy, tak u toho seděl, nebo ležel“ uvedla „ležel ve vaně“, na výslovný dotaz komisařky „že táta ležel ve vaně, jo?“ odpověděla souhlasným kývnutím hlavy. Poškozená tedy dostatečně specifikovala, že obviněný měl při této aktivitě ležet ve sprše, resp. ve vaně, resp. ve sprchové vaničce v koupelně bytu, který obviněný se svou rodinou obýval. Zejména z tohoto důvodu obhajoba při hlavním líčení navrhovala provedení důkazu fotografiemi pořízenými policejním orgánem při prohlídce předmětného bytu, neboť i zběžným pohledem na tyto fotografie je zřejmé, že situace uváděná poškozenou s ohledem na tehdejší zdravotní stav obviněného, který byl již omezený, nemohla nastat. Orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na bližší zkoumání, zda popis situace ze strany poškozené může mít vůbec reálný základ, neboť popisovaná situace se nejeví být pravděpodobnou ani s ohledem na skutečnost, že poškozená v dané době trpěla denní i noční enurézou, proto se jeví být vysoce nepravděpodobné, že by poškozená dokázala zadržet moč na dobu potřebnou k tomu, aby se obviněný se svou tělesnou konstitucí uložil do sprchové vaničky. Na okraj doplnil, že dokazování nebylo dostatečné ani v tom směru, kolikrát mělo k opakovanému masturbování penisu obviněného poškozenou docházet, když počet takových případů nebyl postaven na jisto. V takovém případě je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo, na základě které by situace měla být posuzována maximálně tak, že k tvrzenému jednání došlo pouze jednou. Výroková část rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou odvolací soud potvrdil, je tedy přinejmenším neurčitá, což však nemůže jít k tíži obviněného.

8. Dále obviněný vytkl pochybení v časovém vymezení skutku, neboť nebylo zohledněno, že poškozená prakticky po dobu jednoho roku pobývala v domácnosti svých prarodičů, kde k předmětnému jednání docházet nemělo. Nesouhlasil s

názorem odvolacího soudu, že možné právní posouzení trestné činnosti obžalovaného jako více samostatných trestných činů spáchaných v obdobích jednak před a jednak po déletrvajícím umístění poškozené nezletilé u prarodičů, by bylo s ohledem na absenci odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného nepřípustnou změnou napadeného rozsudku v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vymezenou v § 259 odst. 4 tr. ř. Podle dovolatele by se totiž situace nemohla posuzovat jako více samostatných trestných činů, ale maximálně v rozsahu pokračujícího trestného činu.

9. Dokazování jako celek považoval dovolatel za neúplné, soudy podle něj zcela rezignovaly na provádění důkazů v jeho prospěch. Proto nesouhlasil ani s odůvodněním odvolacího soudu, jímž zamítl doplnit dokazování k návrhu obhajoby o výslechy svědků D. K., B. F. a M. H., pracovnice orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen „OSPOD“). Zdůraznil, že zamítnutí důkazních návrhů obhajoby bylo odůvodněno pouze v tom směru, že „s ohledem na povahu trestné činnosti kladené za vinu obžalovanému, kterou páchal na poškozené v nepřítomnosti jiných osob, se žádný z navržených svědků k ní nemohl vyjádřit.“ Ve světle této argumentace by tedy nemělo být přihlíženo ani ke svědecké výpovědi školní psycholožky K.

T. a k výpovědím prarodičů poškozené P. a D. M., kteří rovněž nebyli přítomni tvrzené trestné činnosti. Ke slyšení těchto osob při hlavním líčení však soud prvního stupně přistoupil. Vytkl, že soud prvního stupně v hlavním líčení ani nepřečetl protokoly o výpovědích těchto osob z přípravného řízení. Obhajobou navrhovaní svědci by se přitom mohli vyjádřit k osobě obviněného, k jeho charakteru, neboť se s ním znají dlouhodobě, příp. ke vztahu obviněného a svědkyně D. M., a v neposlední řadě i k případnému aktivnímu zakrývání trestné činnosti obviněným, k čemuž podle úvah odvolacího soudu mělo docházet, byť tato zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.

Pokud měl soud za to, že jednání obviněného se neopírá pouze o usvědčující výpovědi poškozené nezletilé, svědkyně D. M. a případně jejího manžela P. M., ale o řadu dalších důkazů vylučujících pravdivost obhajoby obviněného, pak dovolatel zdůraznil, že jediným usvědčujícím důkazem má být výpověď poškozené. Svědci P. a D. M., stejně jako školní psycholožka K. T. pouze opakují útržky výpovědi poškozené, tvrzenému jednání rovněž nebyli přítomni. Tím, že nebyly obhajobou navrhované výslechy svědků provedeny, nemohlo být prokázáno tvrzení obviněného o tom, že celé trestní řízení je vedeno v důsledku snahy svědkyně D.

M. uškodit obviněnému. Zdůraznil, že znalkyně Mgr. Lenka Čermáková uvedla, že „dítě tohoto věku postrádá (abstraktně logické) myšlení vyššího stupně a nekriticky přijímá to, co vidí, slyší a co mu dospělí řeknou“. K tomuto uvedl, že z videozáznamu i následných písemných protokolů o výsleších poškozené je zřejmé, že výslechy byly vedeny tak, že poškozená byla v řadě případů opakovaně dotazována na tutéž skutečnost, a to až do okamžiku, kdy uvedla skutečnosti svědčící v neprospěch obviněného. Výpověď poškozené tedy nelze hodnotit jako věrohodnou a spontánní, jak uvedly soudy obou stupňů.

10. Z provedeného dokazování podle dovolatele nevyplynulo ani to, že by se poškozená stala silně závislou na manuálním sexuálním dráždění, což mělo rovněž svědčit o tom, že poškozená popisovala vlastní prožitky. Poškozená se měla se svými „zážitky“ svěřit v průběhu let asi v pěti případech, po svém dědovi vyžadovala neadekvátní kontakt pouze jednou, dále toliko jednou „roztáhla nožičky a čekala, co bude“. Podle dovolatele se takto neprojevuje člověk, který by byl závislý na nějaké aktivitě, naopak závislost by se měla projevovat tím, že uvedenou aktivitu bude vyžadovat velmi často, teprve s postupem se tato četnost začne snižovat. Vyjádření znalkyně MUDr. Evy Čápové učiněné v hlavním líčení konaném dne 13. 9. 2024, že „prostě ta závislost tam je“, a ani výpovědi prarodičů poškozené tvrzenou závislost přesvědčivě nedokládají.

11. Dovolatel považoval za zarážející i to, že poškozená měla být schopna o inkriminovaných aktivitách dlouho mlčet, když znalkyně Mgr. Lenka Čermáková uvedla, že intelektové schopnosti poškozené se pohybují na spodní hranici průměru, a bylo zjištěno, že duševní vývoj poškozené neodpovídal jejímu věku. Z uvedeného tedy vyplývá, že navzdory svému intelektovému handicapu poškozená měla dokázat rozlišit, o čem před matkou mluvit má a o čem ne, a že se téměř po dobu 3 let o praktikách provozovaných s otcem nikomu nezmínila, ačkoliv to bylo podle slov svědkyně T. M. nezvladatelné dítě. K tvrzení znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, že svědkyně M. nebyla ani tím, kdo by jakýmkoliv způsobem inicioval trestní stíhání obviněného, což mělo být důkazem o tom, že nebyla shledána snaha o manipulaci poškozené při její výpovědi, dovolatel uvedl, že informace o možném trestním jednání se objevily vždy v době, kdy poškozená byla v péči svých prarodičů, k výslechu na policejním orgánu byla vždy doprovázena právě prarodiči, stejně tak byla doprovázena prarodiči i ke znaleckému zkoumání. Dovolatel akcentoval, že svědkyně D. M. prvotní informaci o možném sexuálním obtěžování obdržela již na konci roku 2020, o tuto informaci se podělila pouze s manželem, a přesto poškozenou po skončení vánočních prázdnin vrátila do péče jejích rodičů, byť tedy byla zpravena o tom, že by zde mohlo docházet k trestnému činu. Z výpovědí pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí jednoznačně vyplynulo, že ačkoliv svědkyně byla s těmito pracovnicemi v kontaktu, o možném sexuálním zneužívání se při komunikaci s orgány veřejné moci nijak nezmínila. Podle dovolatele jednání D. M. mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoznámení a nepřekažení trestného činu. Dovolatel se domníval, že uvedené svědčí o tom, že poškozená mohla být ve svých tvrzeních ovlivněna. Ze závěrů znalkyně Mgr. Lenky Čermákové vyplynulo pouze to, že manipulaci nezjistila, což však podle dovolatele neznamená, že poškozená nemohla být i tak manipulována třetí osobou. Doplnil, že jeho dosavadní život nenasvědčuje tomu, že by měl inklinovat ke stíhané trestné činnosti, nebyla zjištěna žádná sexuální deviace, osobnostní rysy, byť vyznívají negativně, nemají v rámci posuzované trestné činnosti zásadní vliv.

12. Ohledně stanovení náhrady nemajetkové újmy obviněný vytkl, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho osobním a majetkovým poměrům. Uvedl, že je osobou dlouhodobě vážně nemocnou, jeho zdravotní stav vyžaduje nákladnou léčbu a neumožňuje mu pracovat, je tak plně odkázán na dávky státní sociální podpory. Je invalidním důchodcem ve třetím stupni, ale z důvodu nesplnění podmínky dosažení potřebného počtu odpracovaných let na invalidní důchod nárok nemá. Soudem stanovená výše náhrady nemajetkové újmy přiznaná poškozené je tak pro jeho osobu likvidační.

13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, č. j. 6 To 75/2024-1001, aby zrušil také obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem zmínil, že je založeno na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale z jeho obsahu plyne, že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále uvedl, že obviněný v mimořádném opravném prostředku opakuje své námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly. Jelikož státní zástupce s jejich argumentací souhlasil, v podrobnostech na ni odkázal. Dovolateli dal za pravdu, že pokud mu měla poškozená močit do úst, je přinejmenším sporné, zda se jedná o pohlavní styk srovnatelný se souloží. Judikaturu k takto nestandardní technice znásilnění se státnímu zástupci nepodařilo nalézt, proto jen z dosavadní judikatury ohledně jiných způsobů pohlavního styku usoudil, že předmětné močení do úst je technikou nedostatečně invazivní, neboť při ní nedochází ke stimulaci žádného z pohlavních orgánů a svou intenzitou není se souloží srovnatelné. Ze strany poškozené je samotné močení běžným fyziologickým úkonem, který nabývá sexuálního významu teprve přijetím moči ústy pachatele. Nesouhlasil tak s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 35. odůvodnění jeho usnesení.

15. Nesouhlasil ale ani s jeho názorem, že znaky takového srovnatelného pohlavního styku nemá masturbování penisu obviněného rukou poškozené. Ke vzájemné masturbaci naopak existuje judikatura, která je souladná s názory nauky. Ustáleným a nesporným právním názorem je, že stimulace pohlavního údu pachatele rukou poškozené má znaky pohlavního styku srovnatelného se souloží (viz komentář k zákonu či např. aktuálnost potvrzující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 466/2025). Dodal, že manuální stimulaci pohlavního orgánu obviněného správně posoudil již soud prvního stupně, jak je patrno z bodu 46. odůvodnění jeho rozsudku. Není zřejmé, proč se odvolací soud od tohoto správného názoru odchýlil. K právnímu posouzení skutku shrnul, že pokud byla masturbace penisu dovolatele soudem prvního stupně posouzena jako pohlavní styk srovnatelný se souloží, takový skutek měl i znaky uvedené v § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, přičemž nejpřísnější právní posouzení skutku podle třetího odstavce citovaného ustanovení bylo beztak založeno věkem poškozené bez ohledu na formu pohlavního styku. Právní posouzení skutku je tak podle jeho názoru správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

16. K námitce, že z časového vymezení skutku měla být vyňata doba, kdy poškozená pobývala u své babičky, státní zástupce připomněl, že s touto námitkou se vypořádal již odvolací soud pod bodem 32. odůvodnění svého usnesení s tím, že takový požadavek činí obviněný ve svůj neprospěch, neboť směřuje k rozdělení svého jednání na dva trestné činy. Zdůraznil, že případná přetržka nemá žádný vliv na právní posouzení skutku z hlediska samotné právní kvalifikace a skutečně by mohla vést ke zdvojení původně jednoho trestného činu, což by bylo v neprospěch obviněného. Upozornil, že dovolatel neuvedl, jaký dovolací důvod by měl být absencí přetržky naplněn, ani neuvedl, že by měl být takový skutek posouzen jinak, než jak jej posoudil nalézací soud, když tvrdil, že by se i při přetržce jednalo o jeden pokračující trestný čin. Z hlediska dovolání měl státní zástupce za to, že taková námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

17. Pokud dovolatel brojil proti odmítnutí svých důkazních návrhů, státní zástupce odkázal na body 47., 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na body 26.–28. usnesení soudu odvolacího, v nichž soudy věcně adekvátním způsobem vysvětlily, proč další obhajobou navržené důkazy považovaly za nadbytečné. To odpovídá i jednomu ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Je tak zřejmé, že ohledně opomenutých důkazů se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.

18. Výtkou proti tvrzení odvolacího soudu, že poškozená se stala závislou na sexu, podle státního zástupce dovolatel zjevně brojil proti formulaci odůvodnění, byť sám připustil, že poškozená patrně opakovaně vyzvala k sexu svého dědečka. Upozornil, že samotné odůvodnění nemůže být předmětem dovolání a že závislost či nezávislost poškozené na sexu není nijak určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Státní zástupce také zdůraznil, že mu nepřísluší spekulovat, jak se mají námitky zpochybňující postupy babičky poškozené a poukazující na jeho zachovalost, spočívající v tom, že se dosud dopouštěl jen majetkové trestné činnosti, týkat dovolacích důvodů.

19. Státní zástupce dovolateli vytkl, že neoznačil žádný z dovolacích důvodů ani v souvislosti s jeho námitkami proti stanovení výše nemajetkové újmy. Konstatoval, že by bylo možno spekulovat, že mohl mít na mysli porušení některého z ustanovení § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) upravujících náhradu majetkové a nemajetkové újmy, snížení náhrady škody (nikoliv nemajetkové újmy) podle § 2953 o. z. nebo přiměřenost zadostiučinění podle § 2957 o. z., ale mohl mít na mysli cokoliv jiného. Opět zmínil, že mu nepřísluší spekulovat, o jakou právní úpravu či judikaturu dovolatel opřel své přesvědčení, že v případě úmyslně způsobené nemajetkové újmy je možno či nutno výrazně snížit výši přiměřeného zadostiučinění jen s ohledem na nemajetnost škůdce. Uvedl, že majetnost či nemajetnost je v čase proměnlivá a již vzhledem k existenci institutu darování či dědictví nelze ani u nyní nemajetné osoby nastupující delší trest odnětí svobody určit její budoucí schopnost splácet závazky z úmyslně spáchaných deliktů. Zdůraznil, že odvolací soud v bodě 38. odůvodnění svého usnesení vysvětlil, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč není ani vzhledem k omezené pracovní schopnosti dovolatele náhradou likvidační. Argumentaci dovolatele státní zástupce nepovažoval za dostatečně určitou na to, aby ji bylo možno podřadit některému z dovolacích důvodů.

20. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

21. Na vyjádření státního zástupce dovolatel reagoval Nejvyššímu soudu zaslanou replikou. Zde úvodem upřesnil, že usnesení odvolacího soudu bylo napadeno rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále zopakoval, že močení do úst nesplňuje podmínku stimulace pohlavního orgánu člověka natolik, aby tato sexuální praktika mohla být srovnatelná se souloží, k čemuž ani státní zástupce nedohledal žádnou judikaturu. Ke konstatování státního zástupce, že ustáleným a nesporným právním názorem je, že stimulace pohlavního údu pachatele rukou poškozené má znaky pohlavního styku srovnatelného se souloží, které opřel o judikatorní závěry vyslovené za účinnosti právní úpravy znásilnění podle trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2024, dovolatel upozornil, že v dané době trestní zákoník nepracoval s trestným činem sexuálního útoku, ale pouze se skutkovou podstatou znásilnění. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na zavedení nové skutkové podstaty sexualizovaného trestného činu dosavadní judikatorní závěry nelze aplikovat plošně, neboť je nutné důsledně rozlišovat, které případy naplňují skutkovou podstatu trestného činu znásilnění a které skutkovou podstatu trestného činu sexuálního útoku nenaplňují s tím, že v pochybnostech by měla být použita právní kvalifikace mírnější.

22. Podle názoru dovolatele jsou důvodné pochybnosti o naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění i v té části, kdy k naplnění této skutkové podstaty mělo dojít tvrzenými masážemi pohlavního údu obviněného poškozenou. Opakoval, že na základě provedeného dokazování nebylo dostatečně postaveno na jisto, že „dráždění poškozené na přirození“ mělo mít invazivní charakter, tj. nebylo prokázáno, že obviněný měl při tomto dráždění vniknout do pohlavního ústrojí poškozené, a tedy nemůže se jednat o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, načež znovu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022.

23. Dále připomněl, že trestný čin sexuálního útoku tak, jak je nově zakotven v našem právním řádu, sám předpokládá, že dojde k sexuálnímu jednání, které však je méně invazivní než soulož samotná. Vzhledem k tomu, že k jinému jednání, které by svou intenzitou bezpochyby naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, nedošlo, a má-li být nejzávažnějším protiprávním jednáním právě tvrzená masturbace pohlavního údu obviněného poškozenou, je podle názoru dovolatele namístě kvalifikovat jednání jako celek jako sexuální útok. V další argumentaci obviněný odkázal na již podané dovolání. Setrval také na svém návrhu, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, č. j. 6 To 75/2024-1001, aby zrušil také obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Rovněž je třeba upozornit, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. dovolací důvody lze měnit (a tedy i doplňovat) jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, z čehož plyne, že k doplnění dovolacích důvodů v replice obviněného k vyjádření státního zástupce podané po uplynutí dovolací lhůty tak nelze přihlížet. Nutno ale dodat, že absence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. není z hlediska dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu relevantní, poněvadž tento dovolací důvod je v posuzovaném případě podmíněn důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněný včas uplatnil.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Dovolatel pod tímto dovolacím důvodem uplatnil námitky proti učiněným skutkovým zjištěním relevantním pro naplnění znaků zločinu znásilnění z důvodu zjevného rozporu s provedenými důkazy i nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů.

27. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 32.–43. rozsudku), s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (body 24.–32. usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nezmínit, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a posléze i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

28. Podle dovolatele nebyly odstraněny pochybnosti o tom, jak by se v dané vaničce v koupelně mohlo realizovat jednání, kdy si měl obviněný od poškozené nechat vleže močit do úst, a to s ohledem na jeho tělesnou konstituci a nedostatečný popis ze strany poškozené, ale i skutečnost, že poškozená trpěla denní i noční enurézou a nejeví se pravděpodobným, že by dokázala zadržet moč na dobu potřebnou k tomu, aby se obviněný uložil do sprchové vaničky. Konstatoval, že z uvedeného důvodu také navrhoval důkaz fotografiemi z prohlídky bytu, z níž je zřejmá nereálnost dané situace.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že fotografie z prohlídky bytu, včetně videa (č. l. 409–414), byly soudem prvního stupně provedeny v hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2024 (viz protokol na č. l. 920–924), s tělesnou konstitucí obviněného byl soud obeznámen, když obviněný byl přítomen v hlavním líčení osobně, nalézací soud měl tedy všechny potřebné podklady pro vyhodnocení reálnosti situace. Pokud dospěl k závěru, že obviněný byl schopen si do předmětné vany (pozn.: z fotografií z prohlídky bytu je zjevné, že se jedná o běžnou velikost vany, nikoliv o „vaničku“, jak ji označuje dovolatel) lehnout, nelze mu nic vytknout.

Jde-li o popis poškozené, ten byl zcela adekvátní věku, kdy mělo k předmětnému jednání docházet (2–7 let jejího věku), ale i věku 8 let, kdy ohledně daného jednání vypovídala. Za daných okolností zcela postačuje, že poškozená vypověděla, že obviněný ve vaně ležel, a rozhodně není nikterak potřebné po ní požadovat přílišné podrobnosti k tomu, jak přesně si lehl apod. Argumentace, že by poškozená s ohledem na enurézu, kterou v dané době trpěla, velmi pravděpodobně nebyla schopna zadržet moč na dobu potřebnou k tomu, aby se obviněný do vany s ohledem na svou konstituci uložil, je poněkud absurdní.

Enuréza sice znamená, že dítě se stále pomočuje, v daném případě v noci i přes den, to však neznamená, že čůrá naprosto neustále a nemůže zadržovat žádné množství moči, pokud je zrovna netlačí močový měchýř, tedy potřeba čůrat není akutní, ani to, že by dítě nedokázalo vůbec ovládat močový měchýř natolik, aby se vědomě nedokázalo vymočit ve chvíli, kdy tak učinit chce (či kdy je mu tak řečeno). Daný závěr je ostatně potvrzen i znaleckým posudkem znalkyně MUDr. Evy Čápové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací pedopsychiatrie (č. l.

337–360), v němž bylo uvedeno, že poškozená trpěla v době, k níž byla posuzována (tj. v době let 2017–2024), nočním pomočováním s tím, že ve dne se počůrá, když je zaměstnána zajímavou aktivitou. Pokud tedy poškozená nebyla soustředěna, resp. rozptýlena jinou aktivitou a neměla akutní potřebu čůrat, není žádný důvod zpochybňovat, že by byla schopna se na přání obviněného vědomě vymočit.

29. Dovolatel dále vytkl, že nebylo prokázáno, kolikrát mělo k opakovanému masturbování penisu obviněného poškozenou docházet, proto lze v souladu s pravidlem in dubio pro reo dovodit, že tomu bylo pouze jednou. V tomto kontextu je vhodné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti však v dané otázce zjištěny nebyly. Z výpovědí poškozené učiněných v přípravném řízení a provedených k důkazu v hlavním líčení (§ 211 odst. 1 tr. ř., č. l. 885 a verte) jasně vyplynulo, že k masturbaci penisu obviněného poškozenou, jakož i k dalšímu v rozsudku popisovanému jednání mělo docházet skutečně opakovaně, nikoliv jen jednou. To, že nelze prokázat přesný počet případů, neznamená, že existují pochybnosti o jejich větším množství než jen jeden případ a o samotném opakování daného jednání.

Pro uplatnění pravidla in dubio pro reo ve vztahu k závěru soudu o opakování daného jednání by však musela existovat důvodnost pochybností právě o tom, že k danému jednání došlo víckrát než jednou. Poškozená přitom vypověděla, že dané jednání se opakovalo hlavně o víkendech a pokaždé, když mamka nebyla doma, protože šla např. na nákup. Z předmětného vyjádření je zjevné, že se nejednalo o jediný případ, ani o dva či tři případy, nýbrž o vyšší, byť nekonkrétně určený počet. Z hlediska právní kvalifikace jednání, ale i úvah o trestu, je bez jakýchkoliv pochybností podstatná prokázaná pravidelnost předmětného jednání a jeho délka, tj. vymezení období, v němž k takovému pravidelnému jednání docházelo, nikoliv přesné množství případů takového jednání.

30. Obviněný měl za nevěrohodnou i výpověď samotné poškozené. Zdůrazňoval, že je zarážející, že poškozená měla být schopna o tvrzených aktivitách dlouho mlčet, přestože její intelektové schopnosti se pohybovaly na spodní hranici průměru a duševní vývoj neodpovídal jejímu věku, navíc když děti jejího věku i podle znalkyně postrádají abstraktně logické myšlení vyššího stupně a nekriticky přijímají to, co vidí, slyší a co mu dospělí řeknou. Pokazoval i na to, že její výpověď nebyla spontánní, byla opakovaně dotazována na tutéž skutečnost, dokud nevypověděla v neprospěch obviněného, mínil také, že nebyla vyloučena manipulace třetí osobou (v dané souvislosti zevrubně poukazoval na motivaci k její manipulaci ze strany svědkyně D.

M.). Dovozoval-li soud prožitek předmětných událostí poškozenou i ze skutečnosti, že tato se stala silně závislou na manuálním sexuálním dráždění, pak toto nebylo podle dovolatele prokázáno. Nejvyšší soud se s námitkami dovolatele nemůže ztotožnit. K hodnocení věrohodnosti poškozené nelze než uvést, že to náleží zásadně soudu provádějícímu předmětný důkaz (zásada bezprostřednosti). Ten hodnotí výpověď svědka či poškozeného jako jakýkoliv jiný důkaz v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř., a to nejen samostatně, ale i v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že tento, vědom si skutečnosti, že se jedná o jediný přímý důkaz o vině obviněného, ale i vědom si povahy poškozené jako dítěte, které je na jednu stranu snáze ovlivnitelné, na druhou stranu zpravidla bezelstné a bezprostřední, se věrohodností výpovědi poškozené zabýval velice pečlivě a podrobně, přičemž mu nelze vytknout žádné pochybení. Soud prvního stupně hodnotil věrohodnost poškozené na podkladě způsobu jejího vyjadřování a chování při výsleších z přípravného řízení, obsahu její výpovědi, s níž se v podrobnostech obeznámil, v hlavním líčení k důkazu (za splnění podmínek § 211 odst. 1 tr.

ř.) přehrál audiovizuální záznamy jejích výslechů. Nelze než konstatovat, že z těchto je i pro laika jasně seznatelné, že poškozená byla obeznámena se sexuálními aktivitami na svůj věk skutečně příliš podrobně a evidentně věděla, jak se provádí masturbace penisu, což dokázala i názorně a spontánně předvést velice netypicky pro dítě jejího věku. Nadto její výpověď byla v podstatných bodech vždy shodná, což lze přisuzovat právě tomu, že skutečnosti, o nichž vypovídala, opravdu sama prožila.

31. Podstatné též je, že tento názor je podpořen i dalšími důkazy, které se opírají o nikoliv již jen laické závěry. Mgr. Lenka Čermáková, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (č. l. 290–329), podrobně vysvětlila, proč považovala vypovídané skutečnosti za skutečně poškozenou prožité a proč neshledala manipulaci její výpovědi třetí osobou. MUDr. Eva Čápová, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací pedopsychiatrie (č. l. 337–360), svoji pozornost zaměřila zejména na vývoj poškozené a její duševní stav (viz tam vypočtené poruchy aktivity a pozornosti, opožděný psychický vývoj včetně vývoje řeči, noční pomočování, emoční deprivace, aj.), schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, které hodnotila jako nikterak závažně nesnížené.

Dovolatel tyto odborné závěry i jejich provázanost s ostatními důkazy ve svém dovolání pomíjí a zcela z kontextu vytrhává jednotlivá vyjádření, kterým přikládá nepatřičný význam. Tak např. konstatování znalkyně Mgr. Lenky Čermákové v hlavním líčení, že děti věku poškozené postrádají abstraktně logické myšlení vyššího stupně a nekriticky přijímají to, co vidí, slyší a co mu dospělí řeknou, více než o ovlivnění výpovědi poškozené vypovídá o tom, že poškozená byla snadno ovlivnitelná obviněným, a proto dělala, co si tento přál, a nepovažovala to za nic závadného.

Při absenci abstraktně logického myšlení vyššího stupně poškozené si pak lze jen těžko představit, že by si dokázala vymyslet jednání obviněného do daných podrobností i s předvedením způsobu provádění společných sexuálních aktivit a takto je opakovaně reprodukovat, resp. že by se naučila takto sofistikovaně a promyšleně lhát. Soud prvního stupně neměl žádné pochyby ani o spontánnosti výpovědi poškozené, přestože tato musela být na některé otázky dotazována víckrát, a to právě s ohledem na svou „živost“ a „nezkrotnost“.

O to spíš je těžké si představit, že by poškozená měla se svou povahou živého a nesoustředěného dítěte schopnost vypovídat opakovaně stejně lživě, a to do daných podrobností, či že by vůbec byla způsobilá zamyslet se nad tím, jak „má“ odpovídat, navíc při své nižší intelektuální vyspělosti. Naopak je zjevné, že odpovídala, jak si věci pamatovala, jak je prožila. Ve vztahu k dovolatelem vytýkaným závěrům soudu ohledně vzniklé závislosti poškozené na mechanické stimulaci pohlavních orgánů je třeba konstatovat, že k tomu se nevyjadřovala jen znalkyně MUDr.

Eva Čápová ve výpovědi v hlavním líčení, ale i znalkyně Mgr. Lenka Čermáková na str. 36 svého znaleckého posudku, přičemž obě uzavřely, že tato závislost vznikla. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené ostatně podporuje řada jiných (výše uvedených a zejména v rozsudku soudu prvního stupně podrobně rozvedených) důkazů a okolností. Mezi těmito nelze opomenout ani skutečnost, že poškozená o jednání obviněného promluvila ve více případech, a to před svou babičkou, dědečkem a školní psycholožkou.

Ve všech těchto případech se jednalo o spontánní reakci na nastalou situaci, mimo přítomnost obviněného, a naopak v době, kdy ji jednání obviněného dlouhodobě chybělo, pročež porušila slib, že o jednání nebude nikomu říkat. Jak již bylo uvedeno, v podrobnostech lze odkázat na důsledné odůvodnění souvisejících úvah v rozsudku nalézacího soudu, a to i co do otázky případné motivace k poškození obviněného ze strany D. M. Nejvyšší soud k tomu jen konstatuje, že žádná motivace svědkyně ublížit obviněnému tím, že by navedla poškozenou ke křivé výpovědi obviněného, shledána nebyla.

Žádnému nekalému jednání ze strany svědkyně nenasvědčuje ani skutečnost, že sama čin obviněného nenahlásila orgánům činným v trestním řízení poté, co od poškozené získala první náznaky o tom, že se vůči ní obviněný dopustil nějakého sexuálně motivovaného jednání, neboť, jak již bylo uvedeno, jednalo se o pouhé náznaky. Svědkyni nelze vyčítat, že postupovala obezřetně a nechtěla narušit spontánnost a věrohodnost poškozené tím, že by se jí na věc sama již po prvních náznacích doptávala, či že nechtěla nedůvodně obvinit dovolatele, když se mohlo jednat o zavádějící vyjádření dítěte k něčemu, čemu nemuselo rozumět.

Její postup naopak dokládá, že se snažila udělat vše pro to, aby vnučce, tj. poškozené, zajistila bezpečí a řádnou péči, tuto netraumatizovala a zároveň obezřetně pozorovala další její chování, aby získala relevantní informace k činění jakýchkoliv závěrů ve vztahu k možnému jednání obviněného, kterého nechtěla nespravedlivě obvinit z tak závažného jednání. Pokud ani znalkyně nezjistila žádnou manipulaci poškozené třetí osobou, nevzniká v kontextu s výše uvedeným důvod pochybovat, že poškozená třetí osobou skutečně ovlivněna nebyla.

32. Na hodnocení výpovědi poškozené a závěru o pravdivosti skutečností, o kterých tato vypověděla, nemůže nic změnit ani dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že u obviněného nebyla zjištěna žádná sexuální deviace a ani jeho trestní minulost nenasvědčovala tomu, že by měl inklinovat ke stíhané trestné činnosti. Pokud jde o sexuální deviace, ty sice znaleckým zkoumáním obviněného z oblasti psychiatrie, sexuologie a psychologie, zjištěny nebyly (byť nelze pominout, že obviněný odmítl podstoupit faloplethysmografické vyšetření), o sexuální preferenci obviněného vypovídají záznamy z jeho telefonu i z historie procházení webu, kdy je zjevné, že obviněný přímo cíleně vyhledával pornografická díla incestního charakteru, ale i zoofilní obsah a sexuální akty náctiletých a školaček, aj.

V kontextu s výpovědí poškozené pak není pochyb o tom, že obviněný při absenci sexuálního uspokojení využil k jeho naplnění náhradní způsob ukojení sexuálního pudu nezletilou poškozenou. Skutečnost, že do té doby se dopouštěl jen majetkové trestné činnosti a porušení zákazu řízení, je v kontextu hodnocení jeho schopnosti dopustit se jiného typu trestné činnosti zcela irelevantní.

33. Část dovolání obviněný zaměřil na polemiku s odůvodněním odvolacího soudu, zamítl-li doplnit dokazování k návrhu obhajoby o svědecké výslechy D. K. ke vztahu svědkyně D. M. k obviněnému, B. F. ke způsobu chování obviněného k poškozené s ohledem na četnost kontaktů s jeho rodinou v rozhodném období a M. H., pracovnice OSPOD, ke stanovisku svědkyně D. M. stran řešení situace v období, kdy vracela poškozenou do péče otce s údajným povědomím, že dochází k nějakému sexuálnímu zneužívání. Obviněný nesouhlasil s tím, že soud shledal nepotřebným vyslýchat navržené svědky, protože nebyli přítomni projednávanému jednání, ačkoliv na druhé straně přisuzoval značný význam výpovědím manželů M., prarodičů poškozené, a školní psycholožky, přestože ani ti předmětnému jednání nebyli přítomni.

Odvolací soud tyto návrhy zamítl s tím, že žádný z navržených svědků se nemohl pro svou nepřítomnost při činu vyjádřit k trestné činnosti obviněnému kladené za vinu, stejně tak neshledal pádné důvody pro výslech svědků, kteří by měli zpochybnit pravdivost výpovědi svědkyně D. M. pro její negativní poměr k obviněnému. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I.

ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

34. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud nedopustil žádného pochybení, pokud zamítnutí navržených důkazů odůvodnil s ohledem na provedené dokazování nadbytečností důkazů či případně i absencí vypovídací potence navrhovaného důkazu (viz bod 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za zcela přiléhavý je nutno považovat argument odvolacího soudu, že navrhovaní svědci se nemohli vyjádřit k trestné činnosti obviněného, když jí nebyli přítomní. Tomu neodporuje váha, kterou soudy přiložily výpovědím zejména D.

M. a K. T., školní psycholožky, když tyto sice taktéž nebyly jednání obviněného přítomny, avšak poškozená se jim s jednáním obviněného svěřila. Jejich výpovědi k tomu, co a za jakých okolností a v jaké situaci jim poškozená k jednání obviněného sdělila, tak byly relevantní a v kontextu s dalšími důkazy také velice významné. Naproti tomu výpovědi obviněným navrhovaných svědků by nemohly k projednávané věci přinést nic relevantního (svědci s obviněným ani s poškozenou nežili, případně s poškozenou netrávili čas bez přítomnosti obviněného a tato se před nimi o nevhodném jednání obviněného nikdy nezmínila) či nového (jde-li o negativní vztah D.

M. a obviněného, jehož si soudy byly vědomy, když se jím ani svědkyně netajila). Na okraj je vhodné poznamenat, že stejnými důkazními návrhy se zabýval již soud prvního stupně, který je s obdobným odůvodněním rovněž zamítl jako nadbytečné (viz body 47. odůvodnění jeho rozsudku). Ten se pak podrobněji vyjádřil i ke konkrétním důvodům zamítnutí návrhu na výslech sociální pracovnice M. H., přičemž především zcela správně poznamenal, že zjištění, v jakém duchu se odehrával prvotní kontakt svědkyně D.

M. s OSPOD, nemá žádný význam pro závěr o tom, zda se obviněný projednávaného jednání skutečně dopustil. V podrobnostech lze v těchto souvislostech odkázat na bod 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z již uvedeného vyplývá, že předmětná námitka je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, když podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat neprovedení toliko podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

35. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

36. Dále dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

37. Obviněný nesouhlasil s hmotněprávním posouzením skutku, tvrdil, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto kontextu přitakal odvolacímu soudu, že masturbování penisu poškozenou a její dráždění na přirození není souloží ani jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. S odvolacím soudem však nesouhlasil, měl-li za to, že jednání, při němž si od poškozené nechával močit do úst, takovým jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží již je. Je tak zjevné, že dovolatel rozporoval objektivní stránku předmětného trestného činu, konkrétně zákonný znak „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“. Výhrady proti správnosti právního posouzení, bylo-li jeho jednání kvalifikováno též jako přečin šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dovolatel nevznesl, proto se ani dovolací soud tímto právním posouzením, o jehož správnosti nemá pochybností, nebude dále zabývat.

38. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, tedy v době spáchání činu, se dopustil, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (alinea první), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (alinea druhá). Spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, naplní znaky zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, dopustí se zločinu znásilnění i podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný zneužil bezbrannosti jiného k pohlavnímu styku, spáchal čin jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let.

39. Souloží se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Kritériem srovnatelnosti je podle doktríny způsob provedení a závažnost, přičemž závažnost je třeba hodnotit též z hlediska následků (psychických i fyzických) pro oběť (viz ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné.

9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 711). Je-li rozhodná srovnatelnost způsobu provedení, musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Taková situace je simulována jiným mechanismem (např. jazykem, prsty nebo jiným předmětem), který je schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby šlo o skutečnou soulož. Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, eventuálně další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů.

Nejvyšší soud již opakovaně ve své judikatuře (v souladu s komentářovou literaturou) vyložil, že za srovnatelný pohlavní styk se souloží je třeba považovat i tzv. manuální masturbaci, neboť její podstatou jako nedobrovolné sexuální praktiky je pohyb ruky simulující tření, k němuž jinak dochází při souloži, při které je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy. Pokud pachatel touto sexuální praktikou sleduje své sexuální uspokojení, je i manuální masturbace jeho pohlavního údu poškozenou osobou obdobou soulože.

Popsané jednání tak nelze posoudit jako jednání méně intenzivní, které by nebylo způsobilé naplnit znak jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 708/2014, přiměřeně i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022).

Judikaturou jsou opakovány také závěry, že jde-li o nevýznamné krátkodobé a povrchní vniknutí prstů v souvislosti s povrchovým osaháváním genitálu ženy, nejedná se o způsob srovnatelný se souloží (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014), zatímco při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy lze i při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože. Vždy je však třeba zvažovat konkrétní okolnosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1015/2016, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1301/2016).

40. Jak bylo naznačeno, dovolatel zpochybnil naplnění zákonného znaku spáchání činu „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“, když vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů nevyplývá, že by mezi ním a nezletilou poškozenou mělo dojít k některé ze sexuálních praktik, již by bylo možno takto charakterizovat. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se přitom mimo jiné podává, že dovolatel si od nezletilé poškozené opakovaně nechával rukou masturbovat penis, což lze považovat za situaci, kdy je klasické spojení pohlavních orgánů muže a ženy simulováno jiným mechanismem (v daném případě nahrazovala jeden z pohlavních orgánů ruka poškozené) a vyvolává také podobné účinky.

Ostatně vložení mužského pohlavního orgánu do ruky ženy za účelem tření je i ve výše citované judikatuře, jakož i v odborné literatuře (viz např. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336) uváděno jako typický příklad jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.

41. Na uvedeném nemůže nic změnit ani novelizace trestního zákoníku zákonem č. 166/2024 Sb. účinným od 1. 1. 2025, která zakotvila mj. novou skutkovou podstatu trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, na niž dovolatel poukazoval. Tato se totiž týká pohlavního styku, jímž se zde rozumí jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ale jiného než soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží představují, stejně jako tomu bylo do předmětné novely, pohlavní styk uvedený v § 185 tr.

zákoníku. Pohlavním stykem, který má na zřeteli ustanovení § 185a tr. zákoníku, se rozumí zpravidla méně závažné formy sexuálních praktik zasahující sexuální integritu oběti méně intenzivním způsobem. I z důvodové zprávy k zákonu č. 166/2024 Sb., jímž byl novelizován trestní zákoník, se podává, že zákonodárce vycházel z judikaturou zavedených pojmů pohlavního styku, soulože i jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, přičemž vyčlenění nového trestného činu sexuálního útoku mělo zahrnovat právě méně intenzivní formy pohlavního styku (prováděného nepenetračním způsobem), kterými nejsou soulož ani pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.

Při výkladu pojmů soulože a jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží ani podle aktuální právní úpravy tak nic nebrání vycházet z vcelku ucelené judikatury před účinností novely zavádějící trestný čin sexuálního útoku, a výtka dovolatele je tak neopodstatněná. Ostatně i komentářová literatura k trestnímu zákoníku obsahující nově i trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku i nadále pod jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží podřazuje manuální masturbaci pohlavního údu muže rukou [viz ŠČERBA, F.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 185. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025]. Proto ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o naplnění zákonného znaku skutkové podstaty podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jednáním obviněného, kdy nezletilou poškozenou, zneužívaje její bezbrannosti (již dovolatel nezpochybnil), opakovaně nutil k masturbaci svého penisu. Ve prospěch tohoto závěru svědčí jak způsob provedení pohlavního styku, tak i závažnost z hlediska následků (zde konkrétně zejména psychických) pro nezletilou poškozenou.

42. Pokud jde o dráždění poškozené na přirození, při němž nedocházelo ani k částečnému zasouvání prstů či předmětů do pochvy poškozené, a o močení do pusy obviněnému poškozenou, pak takové způsoby provedení pohlavního styku nelze mít za způsoby srovnatelné se souloží. Třebaže v této části nelze jednání obviněného (vykazující charakteristiky pohlavního styku) označit ani jako soulož, ale ani jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, nic to nemění na naplnění znaků trestného činu znásilnění. Pro posuzovaný případ je charakteristická kombinace sexuálních praktik, které obviněný použil vůči nezletilé poškozené, přičemž masturbace pohlavního údu je v praxi soudů, jak již bylo vyloženo, označována jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Na celé jeho jednání, maje na zřeteli též jeho návod adresovaný poškozené, spojený s ukázkami na pornografickém videu, jakým způsobem ho má uspokojovat, nutno jednoznačně pohlížet jako na jednání simulující soulož, jež mělo pro nezletilou poškozenou zásadní negativní důsledky, ovlivnilo rozvoj její morálky, vyšších citů i sexualitu.

43. Soud prvního stupně jednání obviněného hodnotil v podstatě správně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, když konstatoval, že manuální stimulace pohlavních orgánů je sexuální praktika obdobná souloži, neboť ji fakticky simuluje, když pohybem ruky nahrazuje přítomnost opozitního pohlavního orgánu. Naopak močení do úst označil za určitou, byť méně obvyklou formu pohlavního styku, při němž sexuální vzrušení navozuje a sexuální pud uspokojuje právě močení jedné osoby na tělo nebo pohlavní orgány osoby druhé (viz bod 46. odůvodnění rozsudku). V daném ohledu jsou proto liché námitky rozporující naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněným zpochybňovaným způsobem, tj. močením poškozené do jeho úst, naplnění skutkové podstaty citovaného zločinu ani nebylo soudem prvního stupně odůvodňováno.

44. Odvolací soud ve svém zamítavém usnesení, jímž potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně, bez patřičného vysvětlení a v rozporu s výše uvedenou judikaturou i odbornou literaturou konstatoval, že u praktik spočívajících v opakovaném masturbování penisu poškozenou nezletilou a v jejím dráždění na přirození se nejedná o soulož a ani o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, ale za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží naopak považoval jednání, při němž si obviněný nechával od nezletilé poškozené močit do úst.

Tento závěr zdůvodnil zvýšenou škodlivostí a ojedinělostí ve vztahu k dalšímu vývoji osobnosti poškozené nezletilé v sexuální oblasti (bod 35. odůvodnění usnesení). Jak správně poznamenal i sám dovolatel, skutková podstata trestného činu znásilnění se znakem zvýšené škodlivosti a ojedinělosti ve vztahu k dalšímu vývoji poškozené v sexuální oblasti vůbec nepracuje, nezohledňuje jej, jak je zjevné z výše rozvedených východisek, ani judikatura či odborná literatura. V souladu s již dříve řečeným Nejvyšší soud v močení do úst, je-li vedeno za účelem sexuálního uspokojení, shledává jednání, jež lze označit za pohlavní styk, jelikož jde o způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby.

Nejde ale o pohlavní styk ve formě soulože či pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, když zde nenastávají stejné účinky jako při souloži a nedochází ke stimulaci žádného pohlavního orgánu např. jinou částí těla či předmětem, které by mohly nahradit druhý pohlavní orgán, k jejichž kontaktu dochází při souloži. I kdyby bylo lze připustit již dříve zmiňovanou závažnost coby relevantní hledisko pro posouzení, zda došlo k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, zjevně chybí srovnatelnost způsobu provedení.

Za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží coby určující jednání pro právní kvalifikaci jednání jako zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je třeba označit jednání obviněného, jímž si nechával od nezletilé poškozené rukou masturbovat penis.

45. Jelikož odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně právní kvalifikace jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině, potvrdil a nesprávně toliko v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že objektivní stránka trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024 nebyla naplněna masturbací penisu obviněného poškozenou nezletilou a jejím dráždění na přirození, nýbrž jednáním, při němž si obviněný nechával od poškozené močit do úst, aniž by tak došlo k jakékoliv změně v právním posouzení skutku, není třeba ani nápravu jeho chybných úvah zjednat zrušením napadeného rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu. Postačí, aby Nejvyšší soud sporné závěry odvolacího soudu korigoval, přisvědčil úvahám soudu prvního stupně a vysvětlil, jak se již stalo, v čem spočívalo jednání zakládající znaky pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, které bylo určující pro naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za popsané situace je také nadbytečné zabývat se podrobnějším rozborem znaků trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že jednáním obviněného prokazatelně došlo k naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024, tj. účinném v době spáchání činu, a stejně tak podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v aktuálním znění, který je však z hlediska trestnosti přísnější, je třeba podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, neboť to je pro pachatele příznivější. Trestní zákoník účinný do 31. 12. 2024 však skutkovou podstatu trestného činu sexuálního útoku neobsahoval.

46. Dovolatel spatřoval pochybení také v nesprávném časovém vymezení skutku, poněvadž nebylo zohledněno, že poškozená byla prakticky po dobu jednoho roku v péči a domácnosti prarodičů, kde k předmětnému jednání nemělo docházet. Neztotožnil se s odmítnutím jeho námitky odvolacím soudem s tím, že taková námitka je v jeho neprospěch, protože by se pak jednalo o více samostatných trestných činů. Naopak podle obviněného by se jednalo o pokračující trestný čin. Takové námitce však Nejvyšší soud přisvědčit nemohl.

47. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Uvedená legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky, tedy že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.).

48. V projednávané věci lze o naplnění všech vyžadovaných znaků úspěšně pochybovat, a to zejména pro absenci blízké časové souvislosti. Tu sice nelze přesně ohraničit maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována „blízká“ časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 405/2020). O přerušení časové souvislosti půjde zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1542/2016, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1142/2019). Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok, další trestnou činnost v mezidobí páchanou, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného trestného jednání, zejména do jaké míry se mu podařilo realizovat jednotný záměr, k němuž jeho činy směřovaly, jakož i to, které okolnosti byly důvodem pro vznik většího časového odstupu mezi jednotlivými dílčími útoky (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.). Jde-li o odstup trvající několik měsíců, především přesahující období půl roku, nejedná se již o naplnění blízkosti časové souvislosti, protože podle judikatury Nejvyššího soudu se za dobu, kterou lze akceptovat z hlediska naplnění pojmu blízké časové souvislosti jako jednoho z kumulativně stanovených znaků pokračování v trestném činu, považuje doba přibližně čtyř měsíců (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.) Ani tato doba však není určující za všech okolností, neboť vždy je třeba brát ohled na určité zvláštnosti a jedinečnost každé přezkoumávané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 405/2020, ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 73/2025, aj.).

49. V posuzované věci se jednalo o opakování trestné činnosti prakticky po roční pauze, protože přibližně v období od ledna 2021 až února 2022 pobývala poškozená v domácnosti svých prarodičů, kteří o ni pečovali, přičemž s obviněným nebývala o samotě a tento se na ni nemohl projednávané trestné činnosti dopouštět. Nebylo zjištěno, že by usiloval o sexuální kontakt s poškozenou i v době, kdy tato byla v péči prarodičů. Je zjevné, že obviněný s pácháním skutku po svěření poškozené do péče prarodičů ustal a její přítomnosti opětovně využil a znovu se inkriminovaného jednání dopouštěl, až když byla poškozená zpět v jeho péči. O blízké časové souvislosti ve smyslu definičních znaků pokračování v trestném činu proto nelze reálně uvažovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1142/2019).

50. S dovolatelem lze proto souhlasit, že s ohledem na délku doby přibližně jednoho roku, kdy byla poškozená v péči svých prarodičů, by toto časové období nemělo být součástí skutku. Jak však správně konstatoval odvolací soud, v takovém případě by se (s ohledem na opakované páchání skutku po návratu poškozené do péče obviněného) skutečně jednalo o více samostatných trestných činů, tudíž předmětná námitka je námitkou vyznívající v neprospěch obviněného, a jako takovou ji pak správně hodnotil jako nepřípustnou (viz § 247 odst. 1 tr. ř., podle něhož může rozsudek napadnout v neprospěch obviněného jen státní zástupce, nejde-li o povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení). Stejně tak je námitka v neprospěch obviněného podaná samotným obviněným nepřípustná i v rámci dovolacího řízení (viz § 265p odst. 1 tr. ř.). Významné je také doplnit, že není pochyb o tom, že soud prvního stupně již v popisu skutku implicitně období, které nezletilá poškozená trávila u svých prarodičů, jako období relevantní pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného nezahrnul, když místo spáchání skutku označil jako „místo společného bydliště v ulici XY ve XY, tedy odlišně od místa obývaného prarodiči poškozené. Zmiňovaný nedostatek v popisu skutku ve svých důsledcích neměl žádný vliv na posuzování škodlivosti jednání obviněného a nemohl se ani negativně promítnout do práva obviněného na spravedlivý proces.

51. Přisvědčit nelze ani poslední uplatněné výhradě v podaném dovolání směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 228 odst. 1 tr. ř. Jak poznamenal i státní zástupce, ani Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatele a dovozovat z ní jeho námitky a čeho se vlastně domáhá. Obviněný přitom své výhrady proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nezaložil na konkrétních výhradách proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, kam by mohla být podřazena i nesprávná aplikace civilněprávních předpisů v adhezním řízení, když nepoukázal na porušení jakéhokoliv konkrétního ustanovení či principu.

Nalézacímu soudu toliko vytkl, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nepřihlédl k jeho osobním a majetkovým poměrům, čímž se přiznaná výše náhrady stala pro jeho osobu likvidační. Taková námitka tedy nejenže není dostatečně konkrétní, již ze své podstaty je zcela lichá, když z odůvodnění rozhodnutí o přiznané výši náhrady nemajetkové újmy poškozené soudem prvního stupně pod body 54.–68. je zjevné, že tento soud se stanovení výše náhrady nemajetkové újmy věnoval velice podrobně a pečlivě a neopomněl ani dovoláním akcentované osobní a majetkové poměry obviněného.

Tyto zmínil jak v bodě 60., kde poukázal na zdravotní omezení obviněného, který byl v posledních letech zaměstnán jen výjimečně, nemá ani žádný vlastní majetek ani úspory, dále pak především v bodě 62., v němž uzavřel, že požadovaná částka ve výši 500 000 Kč na náhradu způsobených duševních útrap je nárokem přiměřeným a citlivě uplatněným, vystihujícím délku zásahů do osobnostní sféry poškozené, jejich intenzitu, nízký věk poškozené, její duševní zaostalost, blízký rodinný vztah k obviněnému apod. Byly to pak právě poměry na straně obviněného – závažné zdravotní problémy charakterizované invaliditou třetího stupně – pro něž soud prvního stupně uplatněný nárok přiměřeně snížil, a to na částku 400 000 Kč. Odvolací soud se po doplnění dokazování ve veřejném zasedání se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž svoji pozornost soustředil především k otázce případného snížení výše relutární náhrady stanovené v rozsudku soudu prvního stupně z důvodů tíživých majetkových poměrů obviněného.

Uzavřel, že přestože obviněný trpí poměrně významnými zdravotními omezeními, nedisponuje žádným zpeněžitelným majetkem, u něhož přichází v úvahu použití výnosu z jeho prodeje pro účely náhrady nemajetkové újmy, nezanikla zcela možnost, aby při aktivním přístupu již během výkonu trestu odnětí svobody a také po propuštění na svobodu si vyhledal zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu a postupně hradil v rozsahu určeném soudem prvního stupně nemajetkovou újmu poškozené z příjmů ze zaměstnání.

Podle odvolacího soudu částku přiznanou jako náhradu nemajetkové újmy nelze mít za likvidační.

Z právě uvedeného zřetelně plyne, že soudy významnou měrou přihlédly i k osobním a majetkovým poměrům obviněného, proto mu uloženou povinnost zaplatit nezletilé poškozené, do jejíchž osobnostních práv v sexuální oblasti obviněný mimořádně škodlivě zasáhl, na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč, rozhodně nelze považovat za nepřiměřenou a likvidační.

52. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele nejsou důvodné. Proto podané dovolání zamítl podle § 265j tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 11. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu