3 Tdo 73/2025

3 Tdo 73/2025-819

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný MUDr. Michal Pořický, trvale bytem Biskupská 1157/14, 110 00 Praha – Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 11 To 240/2024-755, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 94/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. Michala Pořického odmítá.

1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 8 T 94/2023-716, uznal obviněného MUDr. Michala Pořického (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. pro 6 dílčích útoků pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

v době nejméně od 13. 7. 2017 do 5. 2. 2019, ze své ordinace na adrese Husovo náměstí 37/24, 266 01 Beroun, jako soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jmenovaný rozhodnutím předsedy Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012 pod č. j. Spr 1148/2012, s počátečním záměrem finančního prospěchu vylákal finanční prostředky od poškozených zdravotních pojišťoven tím způsobem, že vědomě účtoval těmto pojišťovnám k úhradě služby, které se ze zdravotního pojištění nehradí v podobě komplexního či cíleného vyšetření psychiatrem, když vyšetření ve skutečnosti provedl v rámci dožádání policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, kterým byl přibrán k vypracování znaleckých posudků na základě opatření dle § 105 odst. 1 tr. ř. a tyto služby mu byly již v rámci znalečného Policií České republiky uhrazeny, získané finanční prostředky si ponechal pro svou vlastní potřebu a použil je nezjištěným způsobem, přičemž konkrétně mu byly tyto služby v rámci znalečného uhrazeny minimálně u 17 osob blíže specifikovaných v rozhodnutí nalézacího soudu, čímž tak způsobil poškozeným pojišťovnám škodu v celkové výši 25 602,62 Kč.

2. Za to byl obviněný podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen za použití § 67 odst. 1, odst. 3, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 59 500 Kč, který je tvořen 85denními sazbami po 700 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný povinen nahradit poškozeným zdravotním pojišťovnám vzniklou škodu, která je vyčíslena v rozhodnutí soudu prvního stupně.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 11 To 240/2024-755, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu, a proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Napadená rozhodnutí napadl v celém jejich rozsahu (v jejich odsuzující části a s tímto související výroky o povinnosti k náhradě škody). Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), a h) tr. ř.

5. Obviněný své námitky rozčlenil do několika okruhů. Namítá jednak nepřípustnost svého trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno, dále nevěrohodnost svědků a s tím související opomenuté důkazy, namítá též nedostatek subjektivní stránky

6. V rámci prvního okruhu námitek obviněný tvrdí, že trestní stíhání, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, bylo nepřípustné, protože pokud by skutky, jež jsou mu kladeny za vinu, skutečně spáchal, trestní odpovědnost za ně již byla promlčena. V této souvislosti obviněný opakovaně navrhoval, aby bylo zahájené trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Podle názoru dovolatele došlo k promlčení trestní odpovědnosti nejpozději ke dni 6. 2. 2022. Zároveň je přesvědčen o tom, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až dne 31. 8. 2022, když první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2021 bylo zrušeno dozorující státní zástupkyní dne 19. 4. 2022 jako předčasné, přičemž vady tohoto zrušeného usnesení jsou podle dovolatele takového rozsahu, že je nutné toto usnesení považovat za nicotné. Obviněný se též domnívá, že původní usnesení bylo formální a účelové, v zájmu přerušení běhu promlčecí doby. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

7. Podle obviněného byla celá obžaloba vystavěna na výpovědích svědků, kteří vypovídali k událostem z roku 2017 až 2019 a navíc byli psychiatričtí pacienti, z nichž drtivá většina užívá návykové látky. Proto dovolatel navrhoval přezkum věrohodnosti těchto svědků znaleckým zkoumáním, čemuž nebylo vyhověno. Následně krátce shrnuje výpovědi některých svědků, z nichž dovozuje, že by měl být v těchto bodech zproštěn obžaloby. Podle obžalovaného tvoří výpovědi svědků rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, která jsou v přímém rozporu s dalšími důkazy (záznamy z kartotéky) a nedůvodně k nim nebyly provedeny podstatné důkazní návrhy (svědci nebyli znalecky zkoumáni ohledně jejich věrohodnosti). Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Kromě nesprávného hmotněprávního posouzení otázky promlčení, namítá dovolatel také nesprávné posouzení skutku, konkrétně nedostatek subjektivní stránky žalovaného skutku. V této souvislosti považuje dovolatel za zcela nepřípustné, aby soud prvního stupně spekuloval o údajném motivu obviněného s odkazem na zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání. Po shrnutí obecných východisek ke zjišťování zavinění dovolatel uvádí, že i pokud by došlo k duplicitnímu vyúčtování úkonů z jeho strany, pak by se jednalo o zcela nahodilé úkony, kdy některé dělila doba několika měsíců. Pozastavuje se nad tím, proč by on, který účtuje velké množství úkonů s ohledem na počet pacientů, potřeboval navíc neoprávněně účtovat takto marginální částku. Uzavírá, že dosavadní trestní řízení nepřineslo odpověď, co bylo motivem obviněného, stejně tak není zřejmé, na základě čeho dovodil soud prvního stupně zavinění skutku ve formě úmyslu. Proto mělo být postupováno v souladu se zásadami in dubio pro reo a presumpcí neviny a obviněný měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

9. Dovolatel taktéž namítá nesprávné hmotněprávní posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Svou argumentaci opírá o tvrzení, že jeho vztah k pojišťovnám je smluvní, a tedy soukromoprávní. Za pomoci judikatury pak vymezuje smysl zásady subsidiarity trestní represe, zejm. se zaměřením na její užití v případě soukromoprávních vztahů. Poznamenává, že soudy se nezabývaly kritérii významnými pro použití zásady subsidiarity trestní represe (společenská škodlivost, význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky a další) a odvolací soud se omezil na konstatování, že finanční motiv není vyloučen. Podle jeho názoru nemůže být trestným činem chybně vykázaný výkon, resp. navíc vykázané výkony, protože pojišťovny tolerují určité procento chybovosti ve výkazech lékařů, jinak by byly zavaleny spory o vydání bezdůvodného obohacení pro marginální částky. Pokud dovolatel připustí neoprávněné vyúčtování úkonů, pak se podle něj jedná o bezdůvodné obohacení, nikoli o podvod. Celkovou společenskou škodlivost v tomto případě hodnotí jako nízkou, která nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Poslední námitka dovolatele se vztahuje k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení otázky pokračování v trestné činnosti. Obviněný zpochybňuje závěr o pokračující trestné činnosti z důvodu nedostatku blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky a kritizuje přístup soudu prvního stupně, který tento nedostatek zhojuje názorem, že obviněný byl závislý na orgánu činném v trestním řízení, který jej v případě potřeby pověřil vyhotovením znaleckého posudku. Ve svém podání uvádí další znalecké posudky (seznam čítá přes 158 posudků), které v inkriminované době vyhotovil a které nejsou předmětem jeho trestního stíhání, tedy které nevykázal na zdravotní pojišťovnu. Takže obviněný neúčtoval automaticky tyto výkony i zdravotní pojišťovně, čímž podle svého přesvědčení vyvrací i soudem tvrzený modus operandi. Z toho dovozuje, že závěry soudu prvního stupně ohledně možného pokračování jsou mylné, protože obžalovaný nebyl závislý na přidělení dalšího znaleckého zkoumání a ani automaticky neúčtoval každý znalecký posudek zdravotní pojišťovně. Navíc rozestupy mezi jednotlivými skutky byly až na výjimky 20 až 99 dní, celková škoda činí pouhých 25 602,62 Kč, jednotlivé útoky nevyžadovaly žádnou přípravu a obviněný si tímto způsobem nezajišťoval obživu. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolatel dovozuje z judikatury 20denní přerušení mezi jednotlivými dílčími útoky. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí nižších soudů a trestní stíhání obviněného zastavil, popř. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

13. Státní zástupce zopakoval argumentaci soudů ohledně promlčení trestní odpovědnosti v tom smyslu, že ani on, na rozdíl od dovolatele, nepovažuje první (zrušené) usnesení o zahájení trestního stíhání za nicotné či zmatečné. Souhlasí s názorem, že předčasnost trestního stíhání nemůže způsobit nicotnost rozhodnutí a odkázal na relevantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, publikované pod č. 44/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 1971, sp. zn. 3 Tz 63/1971, publikované pod č. 24/1972).

Pomocí judikatury též vyvrátil námitky ohledně účelovosti takového postupu, kdy skutečným záměrem by mělo být zabránit promlčení trestního stíhání právě takovým formálním úkonem, aniž by orgány činné v trestním řízení měly k dispozici potřebné podklady pro takový postup a bez toho, aby konaly jakékoli další úkony směřující k objasnění určitého skutku a ke stíhání konkrétního pachatele. Vycházeje z judikatury dospívá k závěru, že nicotným úkonem bez vlivu na běh promlčecí doby by bylo jen takové usnesení o zahájení trestního stíhání, které by neobsahovalo zásadní okolnosti nebo které by bylo vydáno osobou bez potřebné pravomoci, jako je např. zaměstnanec obecní policie, starosta obce, soudce, atp. Podle státního zástupce tedy došlo k přerušení 3leté promlčecí doby usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 21.

10. 2021, tedy předmětný přečin promlčen nebyl a mohlo o něm být vedeno trestní řízení. Z výše uvedeného důvodu je podle státního zástupce dovolací námitka ohledně promlčení zjevně neopodstatněná. Nad rámec námitky dovolatele státní zástupce uvádí, další dvě okolnosti, které by podle jeho názoru na promlčení neměly vliv, i kdyby zrušené usnesení ze dne 21. 10. 2021 vůbec vydáno nebylo. Jednak z evidencí státního zastupitelství vyplývá, že na dovolatele byly podány další dvě obžaloby pro stejné trestné činy (§ 209 odst. 1 tr.

zákoníku) či závažnější (§ 346 odst. 3 tr. zákoníku) a k závěru o promlčení by bylo nezbytné provést celkovou revizi všech těchto věcí ke zjištění, zda se dovolatel nedopustil těchto skutků před 6. 2. 2022, tedy během promlčecí doby tvrzené dovolatelem. A zda tímto způsobem nedošlo k přerušení promlčení. Dále státní zástupce poukazuje na to, že přečin podvodu je trestným činem, jehož znakem je účinek spočívající v dovolatelově obohacení. U takových trestných činů počíná běžet promlčecí doba až od okamžiku, kdy takový účinek nastal (viz § 34 odst. 2 tr.

zákoníku), tj. od okamžiku, kdy již měl dovolatel platby zdravotních pojišťoven na svém účtu, přičemž tento okamžik není ve výroku ani v odůvodnění rozsudku uveden. Státní zástupce k tomu doplňuje právní úpravu lhůt úhrad, jimiž jsou zdravotní pojišťovny vázány (srov. bod 20. vyjádření k dovolání).

14. Pokud jde o dovolatelovu námitku k nevěrohodnosti svědků, tedy námitku proti skutkovým zjištěním, státní zástupce dochází k závěru, že dovolatelova námitka odpovídá variantě uvedené v § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. spočívající v neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, tj. odmítnutí návrhu znalecky zkoumat věrohodnost všech svědků. Státní zástupce zde vycházel mj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, i vyjádření soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnil a považuje takové dovolání ohledně opomenutých důkazů za zjevně neopodstatněné.

15. Další dovolací námitka ohledně neprokázání zavinění ve formě úmyslu vychází z předchozích podání, na něž dovolatel odkazuje, což státní zástupce nepřipouští s ohledem na judikaturu (odkazuje na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.) a souvztažně je namítána i zásada in dubio pro reo. Státní zástupce jednak vymezil případy uplatnění zásady v pochybnosti ve prospěch, opět za použití rozhodovací praxe Ústavního soudu a také odkázal na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, který v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, resp. jen tehdy, pokud by porušení této zásady zakládalo existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala.

16. Státní zástupce se vyjádřil i k namítanému neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolacím soudem považuje posouzení jednání dovolatele jako činu soudně trestného. Pomocí judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu připomněl, že je možné uplatnit trestní postih za skutky se soukromoprávním základem, u nichž by bylo možno dosáhnout nápravy i prostředky občanskoprávními.

17. K poslední námitce vztahující se k posouzení trestné činnosti dovolatele jako pokračujícího deliktu, s čímž dovolatel nesouhlasí, zejm. s ohledem na absenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými dílčími útoky, státní zástupce opět sdílí názor soudů nižších stupňů a sám doplňuje, že jednotlivé dílčí útoky časově probíhaly až do okamžiku obohacení se, tj. do chvíle, kdy dovolatel podvodně vylákané peníze obdržel od poškozených pojišťoven. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že útok trval od vykázání úkonu do jeho zaplacení, čímž se zkrátily, popř. zcela vyplnily přetržky mezi jednotlivými útoky.

18. Státní zástupce tak své vyjádření k dovolání uzavírá tím, že některé námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudy nižších stupňů, které soudy již správně vypořádaly. Proto shledává dovolání zjevně neopodstatněným a navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

19. V replice k vyjádření státního zástupce dovolatel k promlčení trestní odpovědnosti uvedl, že první sdělení obvinění obžalovanému trpělo extrémními vadami, které extrahuje z usnesení státní zástupkyně ze dne 19. 4. 2022 a dovozuje, že v době vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly ani zjištěny, ani odůvodněny skutečnosti, že byl spáchán trestný čin, proto státní zástupkyně toto usnesení zrušila. Dovolatel v této souvislosti s odkazem na judikaturu namítá, že v odůvodnění prvního usnesení o zahájení trestního stíhání absentovaly přesně označené skutečnosti, které by odůvodnily závěr o oprávněnosti trestního stíhání. Dále v předčasném zahájení trestního stíhání spatřuje dovolatel formální úkon, jehož účelem mělo být zabránění promlčení trestné činnosti.

20. Dále dovolatel v replice reaguje na nový časový moment pro výpočet promlčecí doby, který nastínil státní zástupce, která běží až od účinku posledního dílčího útoku, nikoli od jednání a vypočítává, že k účinku došlo koncem měsíce března 2022, což ve svém důsledku znamená, že druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 8. 2022 bylo vydáno až pět měsíců poté, kdy měl účinek nastat.

21. V rámci repliky obviněný uvádí extrémní rozpory mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy u 14 svědků, které spočívají v tom, že svědci si pamatují velmi málo, a naopak z výpisů z kartotéky vyplývá přesný popis postupů u jednotlivých svědků, vč. péče poskytnuté nad rámec znaleckého zkoumání.

22. Dovolatel též zdůvodňuje podstatnost neprovedených znaleckých zkoumání svědků, které navrhoval, s ohledem na to, že soudy staví rozhodnutí o vině výlučně na svědectvích těchto svědků, kteří vypovídali k 5 let starým událostem a v inkriminovanou dobu byli traumatizovaní, závislí na omamných látkách nebo stiženi těžkou psychózou. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že jednal účelově, když nevykazoval každý znalecký posudek i pojišťovně, aby snížil pravděpodobnost odhalení své trestné činnosti.

23. Vyjadřuje též přetrvávající přesvědčení, že pokud by ke skutkům skutečně došlo, zakládalo by to toliko občanskoprávní nárok zdravotních pojišťoven na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli trestní odpovědnost. Zároveň je přesvědčen, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou a motivy obviněného.

24. V neposlední řadě je dovolatel přesvědčen, že soudy neprokázaly blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými údajnými skutky, tedy nelze posuzovat projednávanou trestnou činnost jako pokračování v trestném činu.

25. Závěrem své repliky obviněný navrhuje dovolacímu soudu, aby podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí nižších soudů zrušil a trestní stíhání obžalovaného zastavil, event. podle ustanovení § 265l tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

34. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

35. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní a procesní povahy, které směřují jednak do otázky přípustnosti trestního stíhání (bod III. dovolání) a dále proti výroku o vině a do otázky aplikace subsidiarity trestní represe (body IV. a V. dovolání).

36. Podanému dovolání je předně třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), a h) tř. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

37. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), a h) tr. ř.

38. S ohledem na obsah dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí dále uvést, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

39. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel namítá, že trestní stíhání, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, bylo nepřípustné, neboť trestní odpovědnost za skutky, které mu jsou kladeny za vinu, již byla promlčena. Tato (v řízení opakovaně uplatněná) námitka je sice podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, je však zcela zjevně neopodstatněná.

40. Soudy nižších stupňů se námitkou nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení souzeného skutku zabývaly (viz bod 35. rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. usnesení soudu odvolacího), své úvahy logicky zdůvodnily a uzavřely, že skutek promlčen nebyl, a tedy trestní stíhání obviněného bylo přípustné. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje.

41. Z hlediska uvedené námitky, která se vztahuje k počáteční fázi trestního řízení v této trestní věci, je vhodné pro přehlednost zrekapitulovat, že trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo poprvé zahájeno dne 21. 10. 2021 (č. j. KRPS-285758-141/TČ-2019-011281-BO). Toto trestní stíhání bylo zahájeno pro 66 dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Na základě stížnosti obviněného státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně zrušila dne 19. 4. 2022 toto usnesení o zahájení trestního stíhání jako neodůvodněné a předčasně vydané, a policejnímu orgánu uložila, aby ve věci znovu jednal a rozhodl (č. j. ZT 188/20021-44). Následně dne 31. 8. 2022 bylo vydáno v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání pro pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (č. j. KRPS-285758-163/TČ-2019-011281-BO). Toto trestní stíhání bylo zahájeno pro 23 dílčích útoků pokračujícího trestného činu a pro tyto skutky byla následně podána obžaloba.

42. Zákonné důvody nepřípustnosti trestního stíhání uvádí trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Dovolatel pak uplatňuje důvod (nepřípustnosti svého trestního stíhání) uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

43. Promlčení trestní odpovědnosti pachatele upravené v ustanoveních § 34 tr. zákoníku a § 35 tr. zákoníku, patří mezi důvody zániku trestní odpovědnosti, kdy trestní odpovědnost pachatele zaniká uplynutím doby stanovené zákonem. Základní podmínkou promlčení tedy je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, jejíž délka je závislá na závažnosti trestného činu, o jehož promlčení jde a odvíjí se od právní kvalifikace činu, tedy konkrétní trestní sazby (§ 34 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud byl obviněný stíhán a posléze uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody až na dvě léta, pak promlčecí doba u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku činí 3 roky.

44. S ohledem na ustanovení § 34 odst. 2 tr. zákoníku platí, že promlčecí doba začíná běžet od ukončení jednání, resp. vzniku účinku z takto ukončeného jednání. Podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se pak promlčecí doba (mimo další důvody) přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde.

45. V posuzovaném případě bylo protiprávní jednání (bez ohledu na jeho účinek) ukončeno dne 5. 2. 2019, kdy obviněný podvodně vykázal poslední dávku na zdravotní pojišťovnu v úmyslu obohatit se. Nemůže být sporu o tom, že promlčecí doba musela začít běžet později, a to v době, kdy byla obviněnému tato dávka pojišťovnou proplacena (účinek jednání). Je ale skutečností, a Nejvyšší soud to zdůrazňuje, že tento okamžik není ve výroku rozsudku ani v odůvodnění rozsudku uveden, neboť ve vztahu k těmto skutečnostem nebylo vedeno dokazování.

46. Z výše uvedených východisek tedy vyplývá, že pokud promlčecí doba u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku činí 3 roky, pak by k promlčení posuzovaného trestného činu, pokud by pro něj nebylo zahájeno trestní stíhání, došlo dne 5. 2. 2022. Nicméně, jak Nejvyšší soud dále níže uvádí, k promlčení nedošlo, neboť promlčecí doba byla přerušena zahájením trestního stíhání dne 21. 10. 2021.

47. Pokud obviněný označuje uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání za nicotný či zmatečný právní úkon, který promlčecí dobu posuzovaného protiprávního jednání obviněného nepřerušil, pak se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěry soudů, které takovéto zrušené usnesení za nicotné ani zmatečné nepovažují.

48. K otázce nicotného právního úkonu lze nejprve v obecné rovině uvést, že jde o úkon, který nemá žádné právní účinky a hledí se na něj, jako by neexistoval. Toto východisko vyplývá jak z právní teorie civilního práva, tak i práva trestního. Takový krajní důsledek či sankci za vadu právního úkonu však považuje již právní teorie soukromého práva za výjimečné a jsou namístě jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, anebo pokud to vyplývá ze smyslu a účelu určitého zákonného ustanovení (viz např. Salač, J. K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1997, č. 10, s. 510). I civilní praxe vnímá nicotnost soudního rozhodnutí jako výjimečné případy, když soud při rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný pod č. C 1915 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

49. S nicotností individuálních právních aktů vydávaných ve věcech trestních se příliš v právním řádu nepočítá, spíše se hovoří o nicotnosti právních jednání (dříve právních úkonů), chybí-li vůbec některá ze složek projevu vůle, také lze nalézt zmínky o nicotnosti správních rozhodnutí v případě nejzásadnějších vad. V tomto směru je možno se připojit k názorům uvedeným v části odborné literatury (srov. například Zezulová, J., Vondruška, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12, s. 6 a násl.; Žďárský, Z. K účinkům zahájení trestního stíhání z hlediska promlčení a otázkám souvisejícím. Trestněprávní revue, 2016, č. 9, s. 195 a násl.), že jde o problematické označení. Míní se tím zcela výjimečný případ natolik vadného určitého usnesení o zahájení trestního stíhání, že nemůže mít absolutně žádné účinky. Typicky tomu bude tehdy, pokud bylo vydáno orgánem, který k tomu vůbec neměl pravomoc (např. správní úřad v řízení o přestupku by zahájil trestní stíhání), případně by sice šlo o rozhodnutí příslušného orgánu, ale bylo by založeno jen jeho zjevnou libovůlí (např. svévolné zahájení trestního stíhání z nízkých pohnutek určitého člověka bez jakéhokoliv skutkového a právního podkladu). Mohlo by jít i o případ, že by bylo rozhodnutí učiněno jen zcela formálně právě za účelem přerušení běhu promlčecí doby, ačkoliv pro zahájení trestního stíhání v dané chvíli nebyly žádné důvody, pokud by policejní orgán ani nechtěl dále provádět úkony trestního řízení, neměl by poznatky pro zahájení trestního stíhání etc.

50. Otázce posouzení právních úkonů jako úkonů nicotných se ve své rozhodovací činnosti opakovaně věnoval Nejvyšší soud.

51. V rozhodnutí publikovaném pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr. se přiklonil k možnosti přiznat způsobilost přerušit běh promlčecí doby i ne zcela bezchybnému úkonu policejního orgánu ve vztahu ke sdělení obvinění, resp. k usnesení o zahájení trestního. Podle právní věty tohoto rozhodnutí účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.

52. Nejvyšší soud dlouhodobě akceptuje, že i vadná usnesení o zahájení trestního stíhání mohou mít účinky znamenající přerušení běhu lhůty promlčení trestní odpovědnosti – viz k tomu např. usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, nebo ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021. Rovněž lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, vyhlášený pod č. 20/2013 ve svazku 68 na s. 259 Sb. nál. a usn. ÚS, podle kterého nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, způsobuje-li přerušení běhu promlčecí doby usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno z důvodu, že shledá potřebným nejprve jeho formulace zpřesnit, či ověřit v něm uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu.

53. Tato teoretická a judikaturní východiska platná pro posouzení otázky, zda se v případě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2021 jednalo či mohlo jednat o nicotný právní úkon (jehož nicotnost by způsobila promlčení trestního stíhání obviněného) je nutno konfrontovat s procesní situací v této trestní věci v době, kdy bylo vydáno a posléze zrušeno uvedené usnesení.

54. Ze spisového materiálu vyplývá, že ke zrušení předmětného usnesení došlo s ohledem na to, že toto usnesení bylo zatíženo vadou spočívající (zjednodušeně řečeno) v předčasnosti jeho vydání a jako takové bylo následně dozorující státní zástupkyní zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo doplnění prověřování věci se zaměřením na jednotlivé dílčí útoky. Následně bylo dne 31. 8. 2022 znovu zahájeno trestní stíhání pro tytéž dílčí útoky, s tím rozdílem, že počet stíhaných útoků pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku byl (ve prospěch obviněného) zredukován z 66 na 23 dílčích útoků, a to právě s ohledem na doporučované detailnější hodnocení otázky pokračování v trestné činnosti z hlediska časových odstupů mezi jednotlivými dílčími útoky. Policejní orgán odstranil vytýkané vady původního usnesení o zahájení trestního stíhání a vydal ve stejné věci pro totožný skutek/dílčí útoky usnesení nové, kam zahrnul jen 23 původních dílčích útoků (z nichž 17 bylo provedeným dokazováním v hlavním líčení prokázáno a pro zbylých 6 dílčích útoků byl obviněný zproštěn obžaloby). Je tedy zřejmé, že policejní orgán vydáním tohoto usnesení vyjádřil vůli státu stíhat obviněného pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, který byl v podstatných rysech po stránce skutkové i právní vyjádřen v tomto rozhodnutí, byť bylo posléze toto rozhodnutí označeno za předčasné a došlo k úpravě skutkových zjištění v podobě korekce (snížení) počtu dílčích útoků.

55. Lze tedy uzavřít, že v případě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2021 šlo o úkon vydaný příslušným orgánem v příslušném řízení, v tomto usnesení byly uvedeny všechny zásadní skutkové i právní okolnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání obviněného. Není přitom zjišťováno, že toto usnesení nebylo vydáno pouze účelově za účelem přerušení trestního stíhání, jak tvrdí obviněný. Pokud bylo toto usnesení vydáno předčasně, pak samotná předčasnost takovéhoto usnesení plynoucí z rané fáze trestního řízení v zásadě nemůže sama o sobě vést k jeho nicotnosti.

56. Z těchto důvodů proto bylo možno učinit závěr, že vydáním usnesení ze dne 21. 10. 2021 se běh tříleté promlčecí doby přerušil a že předmětný přečin se nepromlčel ani dovolatelem tvrzeného dne 6. 2. 2022. K promlčení pak nedošlo ani později, neboť posléze byla na obviněného podána obžaloba a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Námitky dovolatele v této části dovolání tedy odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jedná se však o námitky neopodstatněné, to při odhlédnutí od toho, že jde o opakování námitek, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz bod 38. tohoto usnesení).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

57. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že celá obžaloba byla vystavěna toliko na svědeckých výpovědích, přičemž vyslechnutí svědci jednak vypovídali k událostem pět let starým, jednak jde o uživatele návykových látek a jde tak o důkazy nevěrohodné. Pokud nebylo vyhověno jeho návrhu na přezkoumání jejich věrohodnosti znaleckým zkoumáním, pak došlo ze strany soudů k pochybení. Dále pak argumentuje judikaturou, která se vztahuje k ne/věrohodnosti svědecké výpovědi a z toho vyplývajících pochybností o existenci relevantních skutkových okolností, což by mělo vyústit v užití zásady in dubio pro reo.

58. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu.

59. Z obsahu dovolaní pak lze dovodit, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, a že ve vztahu k nim uplatňuje třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tedy, že ve věci nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.

60. O neprovedení podstatného důkazu se jedná zejména v případě, že soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

61. Předně je třeba upozornit, že s touto námitkou se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly (srov. bod 22. rozsudku soudu prvního stupně a body 13. a 14. usnesení odvolacího soudu). Z těchto bodů odůvodnění vyplývají důvody, pro které soud prvního stupně a následně i soud odvolací považovaly za důkazy zcela nadbytečné, jelikož bylo možné ve věci spolehlivě rozhodnout na základě provedeného dokazování, přičemž navrhované doplnění dokazování by znamenalo zbytečnou a neúměrnou zátěž pro trestní řízení. O nadbytečnost důkazu jde přitom tehdy, pokud určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, který byl publikován pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. ÚS). V této trestní věci byla nadbytečnost uvedeného důkazu správně odvozena z toho, že všichni slyšení svědci byli orientováni v předmětu výslechu a spolehlivě se vyjádřili k nejdůležitějším otázkám, přičemž rozhodně nelze přisvědčit obviněnému, že by se ve všech případech jednalo o uživatele návykových látek. Po zhodnocení všech důkazů neměly soudy o vině obviněného důvodných pochybností právě díky spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, tedy uplatněný dovolací důvod námitka nenaplňuje.

62. Pro úplnost pak lze doplnit, že naopak bylo postupováno v pochybnostech ve prospěch dovolatele, když pro skutky, ve vztahu, k nimž se nepodařilo vyslechnout svědky, byl dovolatel zproštěn obžaloby. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje a považuje tuto námitku za neopodstatněnou.

63. Nad rámec výše uvedeného a pouze ve stručnosti Nejvyšší soud dodává (pokud obviněný v dovolání a zejména replice uvádí, že skutkové zjištění stojí na výpovědi nevěrohodných svědků, jejichž výpovědi jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy), že současně nejde o kvalifikovanou argumentaci k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy k argumentaci odůvodňující zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. Taková argumentace obviněného je pouze a jen polemikou s hodnocením důkazů soudů, což dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, to při zjištění, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou úplné a správné, neboť dokazování bylo v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., pokud jde o rozsah a kvalitu provedeného dokazování i s § 2 odst. 6 tr. ř., pokud jde o dodržení zásady volného hodnocení důkazů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá nenaplnění subjektivní stránky žalovaného skutku, nesprávné posouzení věci ve vztahu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nesprávné posouzení znaků pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

65. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že tento je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].

66. Pokud dovolatel namítá nenaplnění subjektivní stránky žalovaného skutku, pak formálně vzato by bylo možné tuto námitku pod uvedený dovolací důvod podřadit, s ohledem na podobu dovolací argumentace je však zřejmé, že tato argumentace se s uvedeným dovolacím důvodem míjí a ve zvolené podobě ji lze pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit jen obtížně. Je tomu tak proto, že obviněný spojuje námitku proti subjektivní stránce trestného činu se zásadou in dubio pro reo, čímž se dostává do roviny zpochybnění skutkových zjištění, která mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména jeho první varianty (tj. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy). Takovýmto směrem se však dovolací argumentace obviněného neodvíjí. Znovu je pak nutno zdůraznit již výše uvedené, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

67. S ohledem na výše uvedené tak může Nejvyšší soud k takovéto dovolací argumentaci v zásadě toliko nad rámec uvést, že k uplatnění této zásady je důvod pouze tehdy, pokud soud pochybnosti o vině obviněného má, nikoliv pokud je nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Platí také, že zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98), respektive, že tato zásada se uplatní ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pokud je skutkový děj spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa.

68. Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

69. Takováto situace obviněným namítána není a ani v této trestní věci nenastala. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se oba soudy zaviněním dovolatele zabývaly a učinily úplné a správné závěry. Soud prvního stupně se naplnění subjektivní stránky věnoval v bodě 37. rozsudku. Podle závěrů tohoto soudu podvodný úmysl zcela zřetelně vyplývá z toho, že si obviněný vědomě účtoval odměnu za úkon provedený ke znaleckému zkoumání jak u zadavatele znaleckého posudku, tj. policie, tak i u smluvní zdravotní pojišťovny (pouze jinak označený), čímž zdravotní pojišťovny uvedl v omyl, protože ty by při vědomí těchto okolností vykázané úkony neuhradily. Z těchto skutečností proto soud prvního stupně správně vyvodil úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se taktéž vyjádřil k subjektivní stránce, konkrétně v bodě 25. a 27. svého usnesení, kde vyjádřil souhlasné stanovisko se soudem prvního stupně ohledně subjektivní stránky a zdůraznil, že finanční motiv obviněného není vyloučen tím, že si přilepšoval relativně zanedbatelnými částkami v kontextu svých příjmů. Podvodný úmysl s cílem se obohatit, lze jednoznačně dovodit ze zařazení znalecky vyšetřovaných osob pro potřeby policejního orgánu do elektronické kartotéky soukromé praxe obviněného bez jejich vědomí, a následné vědomé vykázání stejného úkonu zdravotním pojišťovnám. Pokud by to bylo jinak, postrádalo by jednání obviněného logiku.

70. Jestliže tedy dovolatel shora uvedeným způsobem poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by byla tato zásada porušena, neboť soudy pochybnosti o úmyslu obviněného neměly, což vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavírá, že takto uplatněná a formulovaná námitka zjevným rozporem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není a nespadá ani pod žádné jiné dovolací důvody.

71. Dále dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá nesprávné hmotněprávní posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože (zjednodušeně řečeno) jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť se jednalo o chybu vyúčtování se soukromoprávním základem. Tato námitka (s určitou mírou tolerance) pod dovolací důvod uvedený v písmeně h) spadá, je ale neopodstatněná.

72. Současně ale musí Nejvyšší soud konstatovat, že s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, který trestnou činnost po celou dobu trestního řízení popírá, jde o námitku do značné míry překvapivou. K aplikaci této zásady dochází až tehdy, pokud je najisto postaveno, že se stal určitý skutek a ten je trestným činem. Teprve tehdy je dán prostor pro úvahy o tom, nakolik je konkrétní jednání společensky škodlivé. Obsah dovolání obviněného však naopak svědčí o tom, že obviněný i nadále trestnou činnost popírá.

73. Soud prvního stupně se otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe zabýval v bodě 45. svého rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve stávajícím případě není splněno kritérium, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím činům dané skutkové podstaty, resp. že by společenská škodlivost posuzovaného skutku nedosahovala potřebného stupně společenské škodlivosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Soud prvního stupně dovodil, že společenská škodlivost jednání obviněného je s ohledem na jeho znaleckou činnost, kterou by měl přispívat k objasňování trestné činnosti, dokonce vyšší, než u běžně se vyskytujících podvodných jednání. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 28. jeho usnesení). S těmito závěry je možno se ztotožnit a doplnit lze toliko následující.

74. K posuzované otázce je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

75. S určitou mírou zjednodušení tak lze konstatovat, že pro posouzení, zda konkrétní trestný čin patří do kategorie méně závažných trestných činů s menší společenskou škodlivostí, u kterého postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, bude rozhodné posouzení jednak toho, jakým způsobem a intenzitou bylo posuzovaným protiprávním jednáním zasáhnuto do té, které sféry poškozeného, jednak nakolik je dostačující ten postup, že poškozený může dosáhnout netrestními nástroji dostatečné satisfakce a nápravy. V každém jednotlivém případě pak bude platit, že konkrétní hodnocení škodlivosti je v každé jednotlivé věci nutno posoudit na základě všech okolností konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn 3 Tdo 926/2024)

76. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje tato obecná teoretická a judikaturní východiska s dovolací argumentací obviněného (ta spočívá v tvrzení, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť se jednalo o pouhou chybu vyúčtování se soukromoprávním základem), pak je třeba především poukázat na to, že jde do značné míry o argumentaci skutkovou. Je tomu tak proto, že zdravotním pojišťovnám nebyla způsobena škoda v důsledku nějakého administrativního pochybení obviněného nebo chybou ve vyúčtování, ale ke škodě došlo v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním, které mu bylo provedeným dokazováním prokázáno a které našlo odraz ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Takovouto argumentaci proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

77. Proto (v zásadě pouze nad rámec výše uvedeného) lze uvést, že s ohledem na podobu trestné činnosti obviněného (delší doba trvání trestné činnosti, větší počet útoků, vyšší škoda z hlediska základní skutkové podstaty, postavení obviněného zneužívajícího postavení soudního znalce v trestním řízení) nyní posuzovaný přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku jistě patří mezi běžné či obvyklé protiprávní jednání dané právní kvalifikace. Naopak nejde o méně závažný trestný čin, u kterého by bylo nutné trestní odpovědnost obviněného za jeho spáchání korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

78. Nejvyšší soud tak nemůže přisvědčit ani námitce obviněného, že stav nastalý v této trestní věci je založen na soukromoprávní povaze vztahu lékař – zdravotní pojišťovna a v důsledku toho tak mělo primárně dojít k užití soukromoprávních prostředků k řešení nastalého vadného stavu. Z výše uvedeného teoretického základu sice vyplývá, že trestní právo je prostředek ultima ratio a primárně by se měla uplatňovat odpovědnost podle jiného právního předpisu, nicméně klíčová je společenská škodlivost protiprávního jednání a ta v této trestní věci není malá.

79. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010,: „…sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

80. Podobně se Nejvyšší soud vyjádřil k odpovědnosti podle jiných právních předpisů ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v tom smyslu, že přestože existují instituty občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.

81. V souvislosti s právě projednávanou trestnou činností je vhodné uvést i další usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, jehož právní věta zní: „Jestliže obviněný od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že soukromoprávní vztahy s poškozenou osobou jsou založeny na podvodu, jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby, vymyká se takové jednání ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního. V takovém případě je namístě použití prostředků trestního práva ve smyslu § 12 tr. zákoníku.“

82. Lze tedy uzavřít, že ani druhá shora v tomto usnesení konstruovaná podmínka pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že pro dosažení dostatečné satisfakce a nápravy poškozeného budou dostatečné prostředky jiných právních odvětví než práva trestního, naplněna nebyla. Proto i tato námitka, pokud by ji vůbec s ohledem na podobu dovolací argumentace bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, musela být posouzena jako neopodstatněná.

83. Naposledy pak obviněný v rámci dovolacího důvodu namítá nesprávné hmotněprávní posouzení otázky pokračování v trestné činnosti, kdy (s určitou mírou zjednodušení) je jeho hlavním argumentem nedostatek blízké časové souvislosti mezi jednotlivými „skutky“.

84. I touto námitkou se oba nižší soudy zabývaly, a to soud prvního stupně v bodě 36. odůvodnění svého rozsudku, respektive odvolací soud pod bodem 26. usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud se se závěry obou soudů ztotožňuje a opět v zásadě toliko nad rámec k uvedené námitce uvádí následující.

85. Pokračováním v trestném činu se rozumí „takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku“ (viz § 116 tr. zákoníku). Jedná se o případ, kdy trestná činnost je složena z více dílčích útoků, které v souhrnu tvoří jeden skutek (ve smyslu trestního práva hmotného) a jeden trestný čin. Z výše uvedené definice tedy vyplývají základní zákonné podmínky, které musí být kumulativně naplněny, aby se jednalo o pokračující trestný čin.

86. Obviněný v rámci své námitky týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení pokračování v trestném činu zpochybňuje pouze časovou souvislost jednotlivých dílčích útoků.

87. Pokud jde o posouzení objektivní souvislosti, konkrétně blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky, trestní zákoník požaduje sice blízkou časovou souvislost měřeno na dny či týdny, nicméně výjimečně lze uvažovat o dvou, třech či čtyřech měsících (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 405/2020, později publikované pod č. 46/2020 Sb. rozh. tr.), je-li to odůvodněno i dalšími konkrétními okolnostmi daného případu vztahujícími se k blízké souvislosti časové; navíc vždy ve spojitosti s ostatními podmínkami pokračování. Hledisko blízké časové souvislosti záleží na povaze trestného činu a okolnostech, za nichž byl spáchán. O tom svědčí zejména stávající judikatura (srov. např. rozhodnutí č. 46/2020, č. 1/2018, č. 41/2016, č. 16/2018 Sb. rozh. tr.), která splnění hledisek pokračování u různých trestných činů vykládá se zřetelem na konkrétní v ní zjištěné skutečnosti. Proto nelze obecně určit dobu, která je maximální lhůtou, při níž jednotlivé dílčí útoky již blízkou časovou souvislost naplňují, případně nesplňují, ale je ji třeba posuzovat individuálně se zřetelem na to, že o blízkou časovou souvislost půjde zpravidla v případě několika dnů či týdnů, nebo i měsíců. Jde-li o odstup trvající několik měsíců, především přesahující období půl roku, nejedná se již o naplnění blízkosti časové souvislosti. Podle judikatury se za dobu, kterou lze akceptovat z hlediska naplnění pojmu blízké časové souvislosti jako jednoho z kumulativně stanovených znaků pokračování v trestném činu, považuje doba přibližně čtyř měsíců (srov. například rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr., aj.). Ani tato doba však není určující za všech okolností a v každém případě, neboť v každé věci je třeba brát ohled na určité zvláštnosti a jedinečnost okolností, za nichž byly činy spáchány. Neexistují stejná hlediska při posuzování majetkové, násilné nebo výtržnické trestné činnosti, protože povaha spáchaných trestných jednání je vždy odlišná, a proto i kritéria pro dobu, která mezi jednotlivými dílčími akty uběhne, bude záviset mimo jiné na povaze těchto činů.

88. U majetkových deliktů (o nějž v posouzené věci jde) při delším období mezi jednotlivými dílčími útoky se posuzuje hledisko blízké časové souvislosti s ohledem na prospěch nebo škodu, kterou pachatel předcházejícími dílčími útoky získal nebo způsobil z hlediska výše zjištěných částek, povahu záměru pachatele, ale i další souvislosti, za kterých k činu došlo. U některých forem trestného jednání je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok a další trestnou činnost v mezidobí páchanou, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného trestného jednání, zejména do jaké míry se pachateli podařilo realizovat jednotný záměr, k němuž jeho činy směřovaly, jakož i to, které okolnosti byly důvodem pro vznik většího časového odstupu mezi jednotlivými dílčími útoky (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.).

89. Důležitá je však vzájemná souvislost s dalšími podmínkami vymezujícími pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, především je nutné brát zřetel na jednotný záměr určující subjektivní souvislosti, který může provázat i dobu delší než tři nebo čtyři měsíce, protože blízká časová souvislost vytváří vzájemnou kontinuitu (propojenost) mezi dílčími útoky z časového hlediska, která se uplynutím dlouhé doby ztrácí. Proto ji je třeba zvažovat i s ohledem na uskutečňovaný jednotný záměr, který je rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu odlišujícím pokračování od opakování trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o blízké časové souvislosti je třeba vycházet u každého dílčího útoku z toho, kdy došlo k naplnění všech znaků tohoto trestného činu (kromě výše škody představující okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu), (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 339/2022).

90. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že závěr o pokračování nyní posuzovaného trestného činu má svůj podklad v charakteru a podobě této trestné činnosti. Lze souhlasit s tím, že počet útoků během období roku a půl není malý, když nejdelší doba mezi jednotlivými útoky je něco málo přes 3 měsíce. Správně byl soudem prvního stupně zdůrazněn charakter trestné činnosti, kdy obviněný byl závislý na orgánu činném v trestním řízení, který jej vždy v případě potřeby pověřil vyhotovením znaleckého posudku.

I z tohoto pohledu je tedy tříměsíční „prodleva“ mezi jednotlivými útoky zcela přiměřenou pro udržení závěru o pokračující trestné činnosti. S touto závislostí obviněného na orgánech činných v trestním řízení správně spojuje soud prvního stupně i celkovou způsobenou škodu, kterou proto nelze považovat za příliš nízkou. Ztotožnit se je pak možno i s názorem odvolacího soudu, že důvodem, proč obviněný neúčtoval každý znalecký posudek i pojišťovně, tedy, že frekvence jednotlivých dílčích útoků byla nižší, stejně jako účtované částky, byla snaha eliminovat své odhalení.

Pokud by totiž obviněný založil všem znalecky zkoumaným osobám zdravotní kartu a následně psychiatrické vyšetření účtoval pojišťovně, byl by takový nárůst pacientů podezřelý. Proto má delší časová prodleva mezi jednotlivými útoky svůj význam.

91. V posuzovaném případě je časová souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky ovlivňovaná mimo jiné i tím, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je tzv. výsledečný trestný čin, tedy jeho obligatorním znakem je účinek v podobě obohacení pachatele, z čehož vyplývá, že dílčí útok je ukončen až vznikem účinku (tj. obohacení obviněného, tj. připsáním peněz na účet obviněného, resp. uhrazení duplicitně vykázaného úkonu), nikoli ukončením jednání obviněného (tj. vykázání úkonu zdravotní pojišťovně, tj. odesláním zúčtovací dávky na zdravotní pojišťovnu). Až účinek naplňuje vůli pachatele neoprávněně se obohatit, kterou založí a projeví navenek neoprávněným jednáním v podobě duplicitního vykázání již jednou zaplaceného zdravotního úkonu. Z toho vyplývá, že dílčí útok trval v podstatě od vykázání do uhrazení neoprávněně vykázaného úkonu. Tím se doba mezi jednotlivými dílčími útoky jednoznačně zkracuje, protože podle rámcových smluv vydaných vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., které zavazují zdravotní pojišťovny k dodržování závazných lhůt pro úhradu vykázané zdravotní péče, má být do 30 dnů, popř. do 50 dnů po předání vyúčtování pojišťovně provedena úhrada. Tedy účinek v podobě obohacení se, nastal do 30, popř. 50 dnů od protiprávního jednání, kdy obviněný předal vyúčtování zdravotní pojišťovně, to již bez ohledu na vůli obviněného, nicméně na základě jeho předchozího protiprávního jednání, které bylo jediným podnětem k omylné výplatě peněz ze strany poškozené zdravotní pojišťovny. A vzhledem k tomu, že obviněný takto jednal v několika na sebe navazujících zúčtovacích obdobích, není pochyb o tom, že blízká časová souvislost byla naplněna. Nejvyšší soud se tak shoduje se závěry soudů nižších stupňů a považuje jednání obviněného za pokračující trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a nemůže přisvědčit námitkám obviněného ohledně absence blízké časové souvislosti mezi jednotlivými dílčími útoky, které z výše rozvedených důvodů považuje za neopodstatněné.

92. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakované námitky, které dovolatel uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, taktéž v odvolacím řízení a které byly soudy logicky a dostatečně vypořádány. V každém případě jde o námitky neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

93. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

94. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu