5 Tdo 144/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o

dovoláních, která podali obvinění K. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a D.

Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené

u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 12/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných K. Š. a

D. Š. odmítají.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, sp.

zn. 6 T 12/2009, byli obvinění K. Š. a D. Š. uznáni vinnými zločinem zneužití

informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č.

40/2009 Sb., tr. zákoníku, byť to krajský soud výslovně neuvedl, zřejmě měl na

mysli uvedené ustanovení ve znění účinném do 12. 8. 2017, s účinností od

následujícího dne byla skutková podstata tohoto trestného činu zařazena do §

255a tr. zákoníku, (dále jen „tr. zákoník“), jehož se jednáním pod body I. 1.

až 7. dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za dílčí útoky

popsané pod body I. 3 až 7 výroku o vině byli oba obvinění shodně odsouzeni

podle § 255 odst. 4 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí

svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v

trvání čtyř let a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil každému z

obviněných trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce

statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let, přičemž za dílčí

útoky pod body I. 1. a 2. nebyl obviněným ukládán trest podle § 227 tr. řádu.

Krajský soud dále pod bodem II. výroku o vině rozhodl tak, že podle § 226 písm.

b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby ze skutku, jímž se měli dopustit

trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1

zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2007,

přičemž tento zákon pozbyl platnosti dne 31. 12. 2009 (dále jen „ tr. zákon“),

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich

neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci

Králové. Na podkladě odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne

17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d),

odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celé odsuzující části a podle § 259 odst.

3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné K. Š. a D. Š. pod body 1. až 7. výroku

o vině uznal vinnými pokračujícím trestným činem zneužívání informací v

obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona. Za jednání pod body 1. a 2.

výroku o vině soud trest podle § 227 tr. řádu neuložil, za dílčí útoky pod body

3. až 7. výroku o vině každému z obviněných uložil podle § 128 odst. 2 a § 53

odst. 1, 3 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč a pro případ, že by

uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest

odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání státního zástupce krajský soud

zamítl podle § 256 tr. řádu.

3. Skutek, jímž měli obvinění K. Š. a D. Š. spáchat trestný čin

zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona, spočíval

stručně uvedeno v tom, že obvinění v úmyslu z obchodních společností D., IČ: XY

(dále též „D.“), A., IČ: XY (dále též „A.“), F., IČ: XY (dále též „F.“), a A.,

IČ: XY (dále též „A.“), jež tvořily ekonomicky spjatou skupinu E., jež se

nacházela v hlubokém ekonomickém propadu, vyvést majetek a fungující podnikání,

stávající majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky

nezatížených obchodních společnostech, uskutečnili majetkové transakce mezi

níže uvedenými obchodními společnostmi, jež měly stejný předmět činnosti a v

jejichž orgánech vždy působili oba obvinění, a to konkrétně:

1) dne 30. 6. 2000 uzavřeli v XY kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující

I., IČ: XY (dále též „I.“), na jejímž základě byly prodány nemovitosti

specifikované ve výroku o vině nejprve za kupní cenu ve výši 8 280 000 Kč, po

změně dodatkem ze dne 17. 11. 2000 za kupní cenu 57 800 000 Kč, jež byla dne

24. 11. 2000 započtena proti pohledávce I., získanou smlouvou o postoupení

pohledávek za obchodní společností D., v objemu 65 642 134,64 Kč, uzavřenou dne

8. 8. 2000 mezi I., jako postupníkem a F., jako postupitelem,

2) dne 29. 12. 2000 uzavřeli v XY kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující

F., na jejímž základě byl prodán soubor strojů, zařízení, dopravních

prostředků, inventář a drobný majetek za kupní cenu 9 059 641,90 Kč, jež měla

být uhrazena částečným zápočtem kupní ceny proti pohledávce obchodní

společnosti F., za obchodní společností D., kterou vytvořili účtováním úroků z

půjček, jež F., poskytla D., v letech 1996 až 1998, čímž zbavili obchodní

společnost D., majetku sloužícího k jedinému fungujícímu podnikání, včetně

autosalonu se servisem, a v důsledku toho jí bylo znemožněno podnikání,

3) dne 30. 6. 2000 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající A., a kupující

I., na jejímž základě byla prodána nemovitost specifikovaná v popisu skutku

výroku o vině za kupní cenu 1 100 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se

splatností do 31. 12. 2001,

4) dne 30. 6. 2000 uzavřeli v XY tři kupní smlouvy mezi prodávající F., a

kupující I., jednalo se o: a) kupní smlouvu, na jejímž základě byly prodány

nemovitosti specifikované ve výroku o vině za kupní cenu 350 000 Kč uhrazenou

vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, b) kupní smlouvu, na jejímž

základě byly prodány nemovitosti blíže popsané ve výroku o vině za kupní cenu

930 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, avšak

obvyklá cena nemovitostí v době prodeje činila 3 989 000 Kč a kupující obchodní

společnost tak získala neoprávněný majetkový prospěch ve výši nejméně 3 059 000

Kč, c) kupní smlouvu, na jejímž základě byly prodány ideální podíly nemovitostí

označených ve výroku o vině za kupní cenu 30 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou

se splatností do 31. 12. 2001, čímž zbavili F., pozemků nacházejících se v

prostoru před autosalonem a benzínovou stanicí, pozemků částečně určených k

výstavbě a obslužnou komunikaci vedoucí mj.

přes objekt autosalonu a čerpací

stanici, které nemohly být dále využity k podnikání obchodní společnosti F.,

5) dne 30. 6. 2000 v XY uzavřeli dvě kupní smlouvy mezi prodávající A., a

kupující I., jednalo se o: a) kupní smlouvu, jíž byly prodány nemovitosti

specifikované ve výroku o vině za kupní cenu 11 600 000 Kč uhrazenou vlastní

směnkou se splatností do 31. 12. 2001, b) kupní smlouvu, jíž byly prodány

nemovitosti popsané ve výroku o vině za kupní cenu 100 000 Kč uhrazené vlastní

směnkou se splatností do 31. 12. 2001, čímž byla A., zbavena majetku sloužícího

k podnikání a možnosti provozovat autosalon se servisem v XY a nemohla dostavět

a provozovat činnost autosalonu v XY,

6) dne 2. 10. 2000 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující

F., na jejímž základě byly prodány skladové zásoby, zásoby náhradních dílů,

servisní materiál za kupní cenu 7 238 947,26 Kč včetně 22 % DPH, jež měla být

uhrazena zápočtem kupní ceny proti pohledávce obchodní společnosti F., za

obchodní společností D.,

7) dne 2. 1. 2001 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující

D., IČ: XY (dále někdy též jako „D."), na jejímž základě byly prodány zásoby

skladů č. 10, 11, 12, 15, 19, 20, 21, 23, 30, 01 za kupní cenu 2 728 014,45 Kč

včetně 22 % DPH,

čímž podnikatelský subjekt E. zbavili majetku sloužícího k jedinému fungujícímu

podnikání, tím samotné podnikání znemožnili a v důsledku tak zabránili těmto

subjektům v možnosti plnit jejich stávající závazky, a vyvedený majetek nadále

užívali k podnikání ve svých závazky nezatížených obchodních společnostech I.,

a D., a takto I., opatřili prospěch ve výši 3 059 000 Kč.

4. Obvinění K. Š. a D. Š. podali dne 17. 12. 2018 proti citovanému

rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím společného obhájce JUDr. Josefa

Šlerky dovolání, která opřeli shodně o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. Obviněná současně téhož dne předložila prostřednictvím

obhájce Mgr. Jiřího Šlence další podání nazvané dovolání, v němž označila

jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dále též důvody

uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a h) tr. řádu. Pokud se týká otázky dodržení

dvouměsíční lhůty pro podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu, lze uvést

následující okolnosti rozhodné pro její zodpovězení. Obviněnému K. Š. byl

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 21. 11. 2018 a jeho

obhájci JUDr. Josefu Šlerkovi dne 18. 10. 2018 (srov. č. l. 8720 tr. spisu). Tento obviněný tedy podal své dovolání včas, neboť mu dovolací lhůta s ohledem

na ustanovení § 265e odst. 2 tr. řádu uplynula až dne 21. 1. 2019. Obviněná D. Š. převzala rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To

25/2018, dne 31. 10. 2018 (srov. také č. l. 8720 tr. spisu) a v den vyhlášení

rozsudku soudu druhého stupně byla zastoupená výhradně obhájcem JUDr. Josefem

Šlerkou, jemuž bylo dovoláními napadené rozhodnutí doručeno dne 18. 10. 2018

(č. l. 8720 tr. spisu). Obhájci Mgr. Jiřímu Šlencovi udělila obviněná plnou moc

k podání dovolání v její trestní věci až po vyhlášení rozhodnutí odvolacím

soudem dne 12. 12. 2018 (srov. č. l. 8960 tr. spisu), a proto se při počítání

dvouměsíční lhůty k podání dovolání případné doručení tomuto obhájci

nezohledňuje. Podle pravidel pro počítání počátku a konce dvouměsíční lhůty pro

podání dovolání uvedených v § 265e odst. 1 tr. řádu tedy tato lhůta u obviněné

D. Š. uplynula dne 31. 12. 2018, jakákoli následná podání pozměňující důvody a

rozsah původního dovolání anebo doplňující argumenty k již uplatněným důvodům

dovolání nelze považovat za včasně uplatněná. Jestliže tedy po tomto datu

obviněná ještě opakovaně prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence doplnila

své dovolání podáními ze dne 20. 2. 2019 (úvodní strana doplnění dovolání

obsahuje písařskou chybu v datu: namísto roku 2019 je uveden rok 2018, avšak

vzhledem k tomu, že je doplňováno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze

dne 17. 8. 2018, logicky dovolání a jeho doplnění mu nemohla předcházet), ze

dne 26. 7. 2019, ze dne 30. 1. 2020 a ze dne 19. 6. 2020, pak všechna doplnění

dovolání byla podána po uplynutí lhůty pro podání dovolání, jež u obviněné

uplynula ke dni 31. 12. 2018. Jak již bylo v krátkosti uvedeno shora, veškeré

modifikace podaného dovolání je obviněný oprávněn činit výhradně ve dvouměsíční

lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. řádu), jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po

jejím uplynutí nemají právní význam a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, a

usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo také

usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).

Vzhledem

k tomu Nejvyšší soud nepřihlížel k dovolacím námitkám, které obviněná uplatnila

v celkem čtyřech podáních, jimiž po uplynutí dovolací lhůty doplnila své

dovolání.

5. Oba obvinění podali prostřednictvím společného obhájce JUDr. Josefa

Šlerky dovolání vypracované dne 17. 12. 2018 v jednom podání a uplatnili v něm

zcela shodné výhrady ve vztahu ke každému z nich. Proto je bude Nejvyšší soud

reprodukovat společně jako dvě shodná dovolání s totožnými námitkami, resp. u

obviněné D. Š. jde o doplnění dovolání, neboť před tímto podáním sepsala dne

14. 12. 2018 dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence. Jeho obsah

bude reprodukován v následující části tohoto usnesení. Obvinění napadli

rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho výroku o vině i o trestu. Úvodem

oba obvinění konstatovali, že skutek byl „uměle rozdělen“, trvali na posuzování

jejich stíhaného jednání jako celku, neboť se jednalo o transakce v rámci

jejich podnikatelské činnosti, kdy na sebe jednotlivé úkony navazují a mají

nepopiratelnou souvislost. V souvislosti s tím pak zpochybnili znak úkoru u

obchodní společnosti F., jež sice pod bodem I. 4. b) výroku o vině měla

nevýhodně prodat nemovitosti pod cenou a přijít tak o zhruba 3 mil. Kč, avšak

současně pod bodem I. 2. výroku o vině tatáž obchodní společnost koupila

výhodně od D., movitý majetek za více jak 9 mil. Kč. Při porovnání peněžních

hodnot vydaných a přijatých obchodní společností F., je proto zjevné, že jí

jakýkoli úkor nevznikl. K tomu dále obvinění zpochybnili závěry znaleckého

posudku č. 4740-15-2015, který vypracoval znalecký ústav Česká znalecká, a. s.,

a z něhož vyplývá, že obvyklá cena nemovitostí prodaných obchodní společností

F., pod bodem I. 4. b) výroku o vině dosahovala částky 3 989 000 Kč. Jako

přílohu k dovolání poskytli znalecký posudek č. 1059/121/2018 ze dne 5. 12.

2018 vypracovaný znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., podle něhož

se obvyklá cena stejných nemovitostí pohybovala od 151 612 Kč do 818 553 Kč.

6. V důsledku vystupování obchodní společnosti F., jak na straně jedné

ze čtyř obchodních společností, z nichž měl být majetek vyváděn, tak na straně

obchodních společností, do nichž byl převáděn, byli dovolatelé přesvědčeni o

vyloučení existence úmyslu ochránit majetek před hrozícím konkursem, jak údajně

obviněným vrchní soud kladl za vinu, když pod jiným bodem výroku o vině měl být

majetek vložen do F., tedy opět do obchodní společnosti ohrožené konkursním

řízením. V krátkosti obvinění vznesli pochyby o zachování totožnosti skutku,

pokud odvolací soud v nově formulovaném popisu skutku použil pojmu „ekonomicky

spjatá skupina E.“, který zákon nezná.

7. Další výhrady obviněných směřovaly proti popisu skutku ve výroku o

vině, a to k vyjádření znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání

informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona, kterým je mj. úmysl

přesahující objektivní stránku trestného činu (též tzv. druhý úmysl, obmysl

nebo dolus coloratus). Podle jejich názoru je na straně 1 rozsudku tvrzen úmysl

vyvést majetek a fungující podnikání z obchodních společností, naproti tomu na

straně 7 téhož rozsudku již „koresponduje se zákonem“ (zřejmě měli obvinění na

mysli úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu a prospěch). Protože žaloba ani

soud neformulovali tento druhý úmysl jasně a srozumitelně, nemohli obvinění

vést účinně svou obhajobu. Za celou dobu trestního řízení bylo orgány činnými v

trestním řízení formulováno 14 různých úmyslů, jimiž měli být vedeni při

uzavírání předmětných shodných kupních smluv, jež navíc byly sjednány téměř v

jeden okamžik dne 30. 6. 2000. Tato skutečnost podle obviněných spíše svědčí o

tom, že byli vedeni jednotným úmyslem.

8. Obvinění také odmítli zjištění soudů, podle něhož uzavřeli ve výroku

o vině specifikované smlouvy na úkor více z dotčených obchodních společností, s

tím, že to byli pouze oni dva, kdo vždy vystupoval jako statutární orgán ve

všech zúčastněných obchodních společnostech, tudíž také pouze oni na úkor sebe

samých mohli získat pro sebe prospěch velkého rozsahu. Podle jejich přesvědčení

proto není zřejmé, kdo byl v takovém vztahu poškozeným. V souvislosti s

pochybnostmi osoby poškozené kromě obviněných, měly soudy zvážit míru

společenské škodlivosti, resp. společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání,

jímž na jedné straně poškozovali a na straně druhé zvýhodňovali jen sami sebe.

Podle obviněných za takového skutkového stavu společenská nebezpečnost činu

scházela a žalované jednání nemělo být posouzeno jako trestné. Proti naplnění

materiální stránky trestného činu obvinění brojili i z jiného důvodu. Ačkoli

odvolací soud připustil neobvyklé okolnosti charakterizované především krachem

IPB banky, a. s., a následnými soudními spory mezi původními obchodními

partnery (Ch., a obchodními společnostmi ovládanými obviněnými), nebral soud na

tuto významnou okolnost žádný zřetel při hodnocení materiální stránky trestného

činu.

9. Své další výhrady obvinění směřovali proti té části odůvodnění

rozsudku vrchního soudu, v níž soud vyjádřil názor o úmyslu obviněných vyvést

majetek bez vlivu majoritního akcionáře a obchodního partnera Ch. Důrazně

popřeli, že by se obchodní společnost Ch., vůbec stala akcionářem obchodní

společnosti D., jak předpokládal soud druhého stupně. Poukázali na notářský

zápis sepsaný JUDr. Miloslavem Marcalíkem dne 24. 11. 2000, č. NZ 403/2000, N

435/2000, na jehož straně 2 jsou vyjmenováni K. Š., D. Š. a D., jako akcionáři

držící 100 % akcií D. Odvolací soud vycházel ze smlouvy o úplatném převodu

cenných papírů ze dne 14. 4. 1999, jež však obsahovala odkládací podmínku,

která nebyla naplněna, a tudíž se smlouva podle dovolatelů nikdy nestala

účinnou. Odvolací soud se rovněž opřel o usnesení „Krajského soudu“ (neuvedli

kterého) ze dne 4. 2. 2002, č. j. 50 Cm 10/2001 a notářský zápis z 8. 3. 2002,

N 260/2002, NZ 252/2002, jež ale nejsou součástí trestního spisu a nikdy nebyly

provedeny jako důkaz v trestním řízení, dále pak o žádost obviněného K. Š. o

souhlas banky s rubopisem akcií ze dne 26. 4. 1999 a výpovědi svědků A. Ch., J.

B. a A. P., které však obvinění považovali za nedostatečné k prokázání

vlastnictví akcií. O takové skutečnosti podle nich nejlépe svědčí zápis v

seznamu akcionářů, popřípadě žádost o takový zápis. Vzhledem k tomu, že

obvinění trvají na svém tvrzení, že se tedy obchodní společnost Ch., nikdy

nestala akcionářem D., nemohly kupní smlouvy uvedené ve výroku o vině být

uzavřeny na její úkor. Připojili také poznámku, že teoreticky by úkorné jednání

v neprospěch Ch., mohlo být spatřováno pouze pod body I. 1), 2), 6), 7) výroku

o vině, protože pouze v těchto bodech se jednalo o prodeje majetku obchodní

společnosti D.

10. Dovolatelé rovněž stručně podotkli, že obchodní společnosti, které

si podle soudů obou stupňů měly navzájem konkurovat, sice měly stejný předmět

podnikání, což však neznamená reálnou konkurenci na trhu. Soudy se otázce

skutečného konkurenčního vztahu mezi nimi nezabývaly, stejně jako tím, zda, jak

a k čemu byl převáděný majetek využíván.

11. Protože skutková podstata podle § 128 tr. zákona (obvinění ji v

dovolání citovali bez příslušného odstavce) předpokládala znalost určité

neveřejné informace, jejíž zveřejnění by podstatně ovlivnilo rozhodování v

obchodním styku, obvinění dále vytkli soudům, že neoznačily konkrétní

informaci, o niž mělo jít v posuzované věci. Obvinění se domnívali, že jedinou

takovou informací mohla být hrozba budoucího konkursu, o níž však věděla

obchodní společnost Ch., jež také podávala jednotlivé návrhy na prohlášení

konkursu na majetek obchodních společností ovládaných obviněnými.

12. Následně obvinění ve svém dovolání vysvětlovali okolnosti podání

návrhů na konkurs na majetek jejich obchodních společností F., a D. Oba návrhy

na prohlášení konkursu na majetek F., (k prohlášení došlo ve dnech 1. 11. 2001

a 22. 5. 2002, první návrh byl sepsán již 5. 6. 2001 a podán až 18. 9. 2001)

nikdy nenabyly právní moci, kromě navrhovatele Ch., svou pohledávku totiž

nepřihlásil žádný věřitel z obchodního styku obou obchodních společností.

Přesto vrchní soud zaujal názor o předlužení této obchodní společnosti k 30. 6.

2000 a zcela nelogicky pak 29. 12. 2000 na tuto předluženou obchodní společnost

měl být vyveden majetek z D., aby byl zachráněn před konkursem hrozícím této

prodávající obchodní společnosti. Konkursní návrh na majetek obchodní

společnosti D., sepsal navrhovatel Ch., dne 19. 2. 2001, podal jej dne 19. 3.

2001 a samotný konkurs na majetek F., byl prohlášen dne 9. 5. 2001. Časové

prodlevy mezi sepsáním uvedených konkursních návrhů a jejich podáním, jakož i

prodlevy mezi konkursními návrhy na tyto obchodní společnosti ovládané

obviněnými, chápali oba jako jistou taktiku navrhovatele konkursů, který činil

kroky k ovládnutí obchodní společnosti D., a hrozící konkurs měl představovat

formu nátlaku na obviněné, kteří však odmítli převést bezúplatně jimi ovládané

obchodní společnosti na Ch., a ten proto začal podávat návrhy na prohlášení

konkursu na majetek těchto obchodních společností. Podobný postup použil údajně

Ch., také při ovládnutí obchodní společnosti A., v XY. Obvinění považovali

návrhy za neoprávněné (což vyplývá také z jejich zamítnutí soudy, případně ze

zrušení zahájeného konkursního řízení na majetek D.), konkursním návrhům se

obvinění bránili před soudem, což jim ztěžovala mj. i „personální unie“ A. Ch.

a tehdejšího správce konkursní podstaty D., D. T. Prvotním zájmem obchodní

společnosti Ch., bylo nikoli uspokojit své pohledávky, ale převést majetek

obviněných na sebe. Rovněž se obvinění ohradili proti výtce odvolacího soudu,

že neřešili nastalou situaci legálně. Převáděli totiž nemovitý majetek

obchodních společností včetně zástavních práv na nich váznoucích, kupující I.,

výslovně přistoupila k zástavním právům váznoucím na nemovitostech. Naopak

obchodní společnost Ch., chtěla převzít obchodní společnosti ovládané

obviněnými, avšak nehodlala již převzít také závazky z úvěrů poskytnutých jim

IPB bankou, a. s. V důsledku celkových tíživých okolností v daném období na

skutek obviněných dopadal hmotněprávní institut krajní nouze. Jednalo se v

podstatě o vyřizování obchodního sporu, jež nemělo být vůbec přesunuto do

trestní oblasti.

13. Nesprávně měl vrchní soud podle obviněných posoudit také naplnění

znaku skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona spočívajícího v opatření

sobě nebo jinému prospěch či výhodu. Pokud jim bylo vytýkáno, že u dílčího

útoku pod bodem I. 1) výroku o vině zatížili prodávající D., platbou daně z

převodu nemovitostí (pozn. Nejvyššího soudu: od r. 2014 se jedná o daň z nabytí

nemovitých věcí), nepovažovali zákonnou povinnost za trestné jednání a ani v

závazku hradit měsíční nájemné nespatřovali újmu, neboť na druhou stranu byla

D., ušetřena budoucích výdajů na údržbu nemovitostí. Tímto a také dílčím útokem

pod bodem I. 2) výroku o vině měli obvinění znemožnit podnikání obchodní

společnosti D., tím, že ji zbavili majetku sloužícího k jedinému fungujícímu

podnikání (včetně autosalonu se servisem), jež však ve skutečnosti mohlo být

provozováno i nadále. K tomu následně také došlo dne 1. 4. 2008, kdy Ch.,

zahájila provoz autosalonu se servisem Ford v XY. V rozhodné době byla jediná

licence pro značku Ford v Královéhradeckém kraji udělena obchodní společnosti

D. Pokud se týká nemovitosti převedené pod bodem I. 3) výroku o vině z A.,

nebylo, podobně jako u dalších prodávajících obchodních společností, zkoumáno,

zda tento pozemek byl opravdu využíván k podnikání obchodní společnosti A.,

popřípadě zda vůbec provozovala nějakou podnikatelskou činnost. Obdobně pod

bodem I. 4) výroku o vině nebylo zkoumáno, jakým způsobem měli v úmyslu naložit

s pozemky v blízkosti autosalonu a benzínové stanice, přesto soud naznal, že

F., nemohla nadále tyto pozemky využít ke svému podnikání. Také obchodní

společnost A., pod bodem I. 5) výroku o vině měla být zbavena majetku

sloužícího k jejímu podnikání, a to provozování autosalonu se servisem v XY a

provozování autosalonu v XY, který ovšem musel být nejprve dostavěn.

Podnikatelský subjekt E. (obvinění ho v dovolání zjevně omylem nazvali chybně

„E.“), o němž je podle dovolatelů zmínka pod body I. 6) a 7) výroku o vině,

nemá právní subjektivitu, a proto ani nemohl být zbaven jakéhokoli majetku, a

jestliže byly zcizovány skladové zásoby, jedná se o běžné obchodní operace, jež

nemají dopad na podnikání prodávajícího subjektu.

14. V dalších podrobnostech obvinění odkázali na námitky, které

uplatnili ve svých odvoláních založených ve svazku č. 33 tr. spisu, s nimiž se

podle jejich názoru Vrchní soud v Praze dostatečně nevypořádal.

15. V závěru svých dovolacích námitek obvinění napadli také způsob

zjištění ekonomické situace obchodní společnosti D., jejíž zahraniční účty a

licence nebyly zohledněny a na jejíž majetek byl konkurs prohlášen až rok od

zcizení majetku, a dále způsob ocenění převáděného majetku z jednotlivých

obchodních společností. Se závěry, k nimž dospěla Česká znalecká, a. s.,

obvinění nesouhlasili a naopak prosazovali závěry uvedené v jimi opatřeném

znaleckém posudku zpracovaném Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., který však

odvolací soud odmítl provést v trestním řízení jako důkaz. Postup soudu

obvinění zpochybnili, správně měl vrchní soud znalecký posudek provést jako

důkaz a teprve poté o něm rozhodnout. Chybou bylo také označení znalce JUDr. et

Ing. Lukáše Křístka za nekompetentního z důvodu, že jeho oborem je oceňování

nepeněžitých vkladů, neboť podle obchodního zákoníku takový obor zahrnuje také

oceňování nemovitostí. S takovým přístupem by bylo namístě za nekompetentního

uznat také znalce Ing. Vítězslava Hálka ze znaleckého ústavu Česká znalecká, a.

s., jenž také nemá jako předmět znalecké činnosti oceňování nemovitostí.

Odmítnutím znaleckého posudku č. 1015/77/2018 z 3. 8. 2018 vrchní soud porušil

právo obviněných na spravedlivý proces. Byť obvinění připustili oprávněnost

soudu považovat jimi předložený znalecký posudek za nestandardní, když zejména

hodnotil znalecký posudek České znalecké, a. s., byli však přesvědčeni o

nezbytnosti dokumentovat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku opatřeného

orgány činnými v trestním řízení a tím dosáhnout nápravy, neboť je pro trestní

řízení zásadní, aby soud čerpal odborné znalosti z bezvadného znaleckého

posudku. Dovolatelé přiložili k dovolání dodatek ke znaleckému posudku ze dne

3. 8. 2018, který znalecký ústav Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., vypracoval

dne 5. 12. 2018 pod č. 1059/121/2018. Předmětem jeho zkoumání bylo ocenění

nemovitostí převáděných dne 30. 6. 2000 pod bodem I. 4) b) výroku o vině a

výsledná obvyklá cena činila k 30. 6. 2000 podle uvedeného znaleckého posudku

151 612 Kč až 818 553 Kč. Protože nemovitosti byly prodány za 930 000 Kč, tedy

za nikoli podhodnocenou ale naopak vyšší než obvyklou cenu, nemohl kupující I.,

dosáhnout prospěchu, jak shledal vrchní soud.

16. Vzhledem k uvedeným důvodům obvinění K. Š. a D. Š. shodně navrhli,

aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu dovoláními napadený

rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, za něž

označili příkladem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního

stupně, ačkoli se nejedná o rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265l

odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu

projednat a rozhodnout (pozn. Nejvyššího soudu: při navrhovaném zrušení

rozsudku soudu prvního stupně by však správně připadalo v úvahu přikázání věci

Krajskému soudu v Hradci Králové).

c) Samostatné dovolání obviněné

17. Obviněná D. Š. byla v dovolacím řízení zastoupená dále také obhájcem

Mgr. Jiřím Šlencem, jehož prostřednictvím podala v zákonné dvouměsíční lhůtě

již avizované dovolání. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla v celém rozsahu

z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, na str. 43 textu dovolání

uplatnila ještě dovolací důvod uvedený pod písm. e) téhož ustanovení. Současně

v úvodu podání stručně zmínila porušení svých základních práv, konkrétně

označila pouze právo na rovnost účastníků řízení, jež musí být chráněna v rámci

všech řízení o opravných prostředcích. Dále uplatnila procesní námitky a

požádala o extenzivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu, v němž je možné vytýkat extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými

zjištěními a obsahem provedených důkazů a požádala o přerušení dovolacího

řízení do doby rozhodnutí o stížnosti na znalecký posudek zpracovatele Česká

znalecká, a. s., č. 4740-15-2015 ze dne 25. 2. 2015, kterou podala na

Ministerstvo spravedlnosti České republiky.

18. Výhrady obviněné jsou velmi rozsáhlé, často jsou citována konkrétní

soudní rozhodnutí, jimiž se obviněná snažila podpořit svou vlastní argumentaci

proti správnosti napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší

soud ve stručnosti shrne zásadní námitky obviněné, jak je podřadila pod

jednotlivé dovolací důvody. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu] spatřuje obviněná v tom, že skutkem popsaným ve výroku o vině

odsuzujícího rozsudku vrchního soudu nebyl spáchán žádný trestný čin, a to ze

dvou zásadních důvodů. Jednak všechny majetkové dispozice byly uskutečněny v

rámci skupiny obchodních společností vlastněných obviněnými a jednak nebyl v

důsledku prodeje majetku poškozen jakýkoli věřitel. S absencí úmyslu poškodit

věřitele se soud druhého stupně ztotožnil, ale opomenul zabývat se námitkou

majetkové propojenosti obchodních společností, mezi nimiž byl převáděn majetek,

čímž bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces a takový postup byl i

v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09.

Vrchní soud rovněž opomenul důkazy prokazující vlastnický vztah obviněných k

jednotlivým obchodním společnostem, jejichž provedení obviněná navrhovala a jež

se nachází na č. l. 8378 až 8425 tr. spisu, a dále důkazy, jež sice byly

provedeny u hlavního líčení dne 4. 10. 2016, jsou založeny na č. l. 3496 až

3503 tr. spisu, ale vrchní soud je žádným způsobem nezohlednil. Za rozpor mezi

výrokem o vině a jeho odůvodněním obviněná považovala tu část odůvodnění v bodě

24. napadeného rozsudku, v němž soud konstatuje majetkovou a personální

propojenost obchodních společností tvořících ekonomicky spjatou skupinu, kterou

měli oba obvinění ovládat, stejně jako obchodní společnost mimo tuto skupinu,

na niž byl převáděn majetek. Toto pochybení obviněná připisovala faktu, že od

počátku byla konstrukce skutku stavěna na naplnění znaků skutkové podstaty

trestného činu zvýhodňování věřitele. Na podporu svých tvrzení o vlastnictví

obchodních společností D., A., F., A., I., a D., obviněná odkázala na obsah

sbírky listin, zejména na jednotlivé notářské zápisy a ohledně D., na

společenskou smlouvu o jejím založení. Za další listiny, jejichž provedení jako

důkazu obviněná navrhovala, avšak soudem nebyly bez řádného zdůvodnění

akceptovány, čímž se stal rozsudek v této části nepřezkoumatelným a

protiústavním, obviněná vyjmenovala usnesení o zahájení trestního stíhání ze

dne 16. 3. 2004, rozsudek č. j. 6 T 12/2009-6988 ze dne 14. 12. 2017, hlasový

záznam odůvodnění vyhlášení citovaného rozsudku v čase 33:45 až 46:59, článek

dostupný na http://trestni.juristic.cz/484683/clanek/trz.html a nález Ústavního

soudu ze dne 6. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09. Všechny uvedené listiny měly

podle názoru obviněné dokazovat, že dotčené obchodní společnosti tvořily

koncern a obvinění je ovládali, což orgány činné v trestním řízení mohly

nejpozději od zahájení trestního stíhání dne 16. 3. 2004 zjistit a vlastně sám

policejní komisař to tvrdil v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání

ze dne 16. 3. 2004. Dále měly prokazovat, že trestní stíhání je od počátku

zmatečné, žádný věřitel nebyl poškozen a že obchodní společnosti tvořící

koncern si navzájem nekonkurují.

19. K námitce tzv. opomenutých důkazů se obviněná ještě podrobněji

vyjádřila pod bodem 17. svého dovolání, obsáhle citovala z judikatury Ústavního

soudu, s níž byl podle jejího názoru v rozporu přístup soudu prvního stupně,

který nevyložil důvody, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné,

nevěrohodné či pochybné, ale i postup soudu druhého stupně, pokud se s tímto

hodnocením ztotožnil. Soud prvního stupně přitom bez věcně adekvátního

odůvodnění zamítl zejména návrhy obhajoby na výslech R. K., hlavního

zpracovatele znaleckého posudku, a vyšetřujícího komisaře, dále návrhy na

provedení listinných důkazů, a to účtů obchodní společnosti D., vyúčtování

znalečného č. 5Z4740/17, revizního znaleckého posudku, spis SPOK, č. j.

OKH-343/1-2/2001, expozitura Praha, Středočeský kraj, smlouvu ze dne 19. 5.

1999 uzavřenou mezi Ch., a IPB, a. s. Rovněž podání předložená obhajobou v

průběhu hlavního líčení v letech 2016 až 2017 zůstala opomenuta, a to jak

krajským, tak vrchním soudem, jemuž byly připomenuty v kapitole 13. jejího

odvolání. Následně obviněná uvedla výčet důkazů sice provedených v hlavním

líčení, i přesto však opomenutých, neboť byly soudy pouze bez dalšího

vyjmenovány, nikoli však rozvedeny a hodnoceny. Jednalo se o projekt sloučení a

usnesení ze dne 16. 3. 2007, č. j. PVC-259/TČ-84/2005, založené na č. l. 3496 a

násl. tr. spisu, jímž bylo odloženo trestní stíhání obviněných z trestného činu

týkající se prodeje akcií obchodních společností D., A., F., A., I.Opakovaně

obviněná citovala nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS

2445/09, v němž Ústavní soud zdůraznil nutnost hodnotit veškeré skutečnosti,

jež vyjdou v trestním řízení najevo včetně vlastnické struktury obchodních

společností, a to zejména s ohledem na nutnost vyhnout se zbytečné

kriminalizaci čistě obchodních jednání. Tutéž okolnost vyslovil Ústavní soud

také ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10. O porušení práva

obviněných na spravedlivý proces tak obviněná neměla pochyb. Fakt, že obvinění

vlastnili všechny zainteresované obchodní společnosti, podle ní vedl také k

tomu, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.

zákona, a to jednání ve vlastní prospěch, popřípadě ve prospěch jiného, se

zneužitím postavení ve dvou či více ekonomických subjektech. V podstatě

obvinění jednáním, které je jim kladeno za vinu, měli znevýhodňovat i

zvýhodňovat sami sebe, k faktickému selftradingu tedy nedošlo.

20. Pokud vrchní soud formuloval důvody pro odmítnutí provést obhajobou

navrhované důkazy v tom smyslu, že by hrozilo neopodstatněné protahování

trestního řízení, jednal protiústavně, resp. narušoval právo obviněné na

spravedlivý proces. V tu dobu již trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu

(14 let), obvinění k prodlužování řízení nepřispěli a argumentace délkou řízení

pro zamítnutí provedení dalších důkazů v podstatě znamenala, že obviněným byly

časové průtahy přičítány k tíži.

21. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná

podřadila také námitku proti porušení principu vázanosti odvolacího soudu

obsahem podaného odvolání ve smyslu § 254 odst. 1 tr. řádu. Uvedený princip

zavedla tzv. velká novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. a

zdůraznil ho i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo

462/2013, a ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 670/2016. Porušení principu

vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání spočívalo v tom, že vrchní

soud se s námitkami obhajoby z listin založených na č. l. 7185 až 8278 tr.

spisu vypořádal nekonkrétně, neformálně a obecnými frázemi, obviněná citovala

doslova bod 10. na str. 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tento soud

v podstatě „en bloc“ z nespecifikovaných důvodů, tedy s prvky libovůle, odmítl

odvolací argumentaci, čímž porušil právo obviněných na spravedlivý proces a dal

podklad pro podezření na podjatost celého senátu. Zároveň obviněná poukázala na

nepřezkoumatelnost takového způsobu odůvodnění rozhodnutí, z něhož není ani

patrno, jaké výhrady byly obhajobou proti rozsudku soudu prvního stupně

uplatněny, natož jak se s nimi soud vypořádal, pokud avizoval zabývat se pouze

relevantními námitkami, aniž by však vysvětlil (ne)relevantnosti jednotlivých

výtek.

22. Jiné ustanovení trestního řádu, jež bylo podle obviněné postupem

vrchního soudu porušeno, je ustanovení § 260 tr. řádu, podle něhož nelze-li po

zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní

vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu

zástupci k došetření. Za neodstranitelnou vadu řízení obviněná považovala

skutečnost, že ona ani spoluobviněný nebyli vyzváni k účasti na žádném z osmi

místních šetřeních zpracovatele znaleckého posudku č. 4740-15-2015 (znalecký

ústav Česká znalecká, a. s.), o čemž obhajoba informovala vrchní soud písemně

dne 1. 8. 2018. Obviněným a jejich obhájcům byla odňata možnost vyjadřovat se k

prováděnému důkazu a k získávání podkladů pro znalecký posudek na místě. Takové

pochybení je Ústavním soudem považováno za porušení zákazu libovůle a práva na

spravedlivý proces stanovených v čl. 2 odst. 2, resp. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I.

ÚS 1012/07, uveřejněný pod č. 173 ve svazku 51 Sb. n. a u. Ústavního soudu).

Pokud obviněná navrhovala vyslechnout R. K., který měl za znalecký ústav

provádět všechna místní šetření, jednalo se o další opomenutý důkaz, neboť soud

takový návrh odmítl. K nerespektování práva obviněné na spravedlivý proces

současně došlo také porušením ustanovení § 220 odst. 2 tr. řádu, jež stanoví,

že soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen k těm skutečnostem, jež byly

probrány v hlavním líčení, a smí se opírat jen o ty důkazy, které strany

předložily a provedly, popřípadě které sám doplnil. Vrchní soud však v rozporu

s tím dospěl ke svým skutkovým závěrům jednak na podkladě důkazů, které nejsou

součástí trestního spisu [usnesení Krajského soudu (obviněná jej místně

nespecifikovala, pravděpodobně však šlo o Krajský soud v Hradci Králové) ze dne

4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, o zmocnění akcionáře Ch., ke svolání

mimořádné valné hromady obchodní společnosti D., a notářský zápis ze dne 8. 3.

2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, sepsaný notářkou JUDr. Danielou

Jarošovou o konání mimořádné valné hromady], což vyplývá z bodu 24. odůvodnění

rozsudku, a dále také na podkladě důkazů, které nebyly v hlavním líčení

provedeny, ačkoli jsou založeny v trestním spise (žádost spoluobviněného K. Š.

o souhlas banky s rubopisem akcií D., ze dne 26. 4. 1999), jak je opět patrno z

bodu 24. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. K uvedeným listinným důkazům

se obviněná nemohla vyjádřit, byla tak opakovaně zkrácena na svém právu na

spravedlivý proces, což není tolerováno Ústavním ani Nejvyšším soudem

(stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,

vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., a usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1762/2016). V této

souvislosti obviněná vyjádřila podezření na možné spáchání trestného činu

zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 tr. zákoníku, protože není jasné,

jakým způsobem se listiny, jež nejsou obsahem spisového materiálu, mohly dostat

do dispozice senátu vrchního soudu.

23. V bodě 24. odůvodnění svého rozsudku se podle obviněné vrchní soud

dopustil další nesprávnosti, jestliže skutkový závěr, že obchodní společnost

Ch., byla akcionářem D., podpořil pouhým výčtem důkazů a rezignoval na

rozvedení právních úvah, jež ho ke skutkovému závěru vedly, jak by odpovídalo

ustanovení § 134 odst. 2 písm. c), d) tr. řádu. Navíc obviněná považovala

důkazy, jež měly být podkladem pro zjištění vlastnictví většiny akcií D.,

obchodní společností Ch., za nedostatečné. Podle tehdy platného znění zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku (tj. do 31. 12. 2000, kdy začala platit

novelizace provedená zákonem č. 370/2000 Sb.), (dále jen „ObchZ“), který byl 1.

1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, bylo nutné k platnému převodu akcií na jméno doložit existenci

následujících skutečností: žádost o souhlas s převodem zastavených cenných

papírů adresovanou zástavnímu věřiteli, souhlas zástavního věřitele s převodem

cenných papírů, smlouvu o prodeji cenných papírů, zaplacení kupní ceny, rubopis

(indosament) cenných papírů, předání cenných papírů, oznámení o změnách

vlastnictví cenných papírů akciové obchodní společnosti novým akcionářem, zápis

změn v seznamu akcionářů. Obviněná citovala z literatury k ustanovení § 156

odst. 6 ObchZ, že obchodní zákoník podmiňuje účinnost převodu akcie na jméno ve

vztahu ke společnosti zápisem změny do seznamu akcionářů, přičemž takový zápis

musí být proveden bez zbytečného odkladu poté, co společnosti bude taková změna

prokázána. K tomu dále odkázala na ustanovení § 156 odst. 3 ObchZ, podle něhož

práva spojená s akcií na jméno byla oprávněna ve vztahu ke společnosti

vykonávat osoba uvedená v seznamu akcionářů. Kromě toho byla obviněná

přesvědčena, že skutkový závěr soudu o vlastnictví akcií obchodní společností

Ch., je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť výše uvedené

skutečnosti nutné pro řádný převod akcií nebyly prokázány a ze sbírky listin

obchodní společnosti D., je patrno, že dne 24. 11. 2000 byl notářem JUDr.

Miloslavem Marcalíkem sepsán notářský zápis č. NZ 403/2000, N 435/2000, v němž

jsou za akcionáře účastnící se valné hromady označeni K. Š. (312 akcií), D. Š.

(312 akcií) a obchodní společnost D., (1 akcie). V důsledku naznačených rozporů

tak vznikly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu.

24. Nesprávnost v postupu vrchního soudu obviněná spatřovala také v tom,

že po zrušení odvoláními napadeného rozsudku věc nevrátil krajskému soudu k

novému projednání a rozhodnutí. Takto měl rozhodnout s ohledem na nové důkazy

navrhované stranami, konkrétně obviněná označila znalecký posudek vypracovaný

znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., č. 1015/77/2018 ze dne 13.

8. 2018. Tento znalecký posudek, jehož součástí byla i znalecká doložka,

provedl odvolací soud podle § 213 odst. 1, 2 tr. řádu jako listinný důkaz.

Takový postup obviněná označila s odkazem na článek „Výběr ze soudních

rozhodnutí z oblasti trestněprávní“ od autora P. Šámala, publikovaný v časopise

Soudní rozhledy, za rozporný s ustanoveními trestního řádu a také za porušující

její právo na spravedlivý proces.

25. Znalecký ústav Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., určil k případné

obhajobě posudku před soudem znalce JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, jehož výslech

obhajoba soudu navrhla provést. Vrchní soud však takový návrh nepřijal s tím,

že znalec k takovému úkonu není kompetentní. Také tento postup soudu druhého

stupně obviněná napadla, spatřovala v něm porušení práva stran na rovnost

zbraní, když na druhé straně soud k návrhu obžaloby vyslechl ke znaleckému

posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., mj. Vladimíra Krupku, který

nebyl znalcem pro žádný obor a jehož soud prvního stupně pouze pro potřeby

trestního řízení ustanovil znalcem z oboru ekonomika – odvětví oceňování

nemovitostí a přibral ho jako znalce v předmětné trestní věci. U znalce JUDr.

et Ing. Lukáše Křístka však soud, pokud měl pochyby o jeho kompetentnosti,

obdobně nepostupoval, čímž obviněné znevýhodnil.

26. Dalšího porušení práva obviněných na předvolání a na kontradiktorní

výslech svědka se krajský soud dopustil tím, že odmítl obhajobou navrhovaný

výslech zpracovatele posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., Radima

Krčka, který podle obviněné mohl významně přispět k potvrzení

nepřezkoumatelnosti posudku. Soud prvního stupně argumentoval tím, že všichni

zpracovatelé posudku byli vyslechnuti, ačkoli i tento znalec je uveden mezi

jeho zpracovateli a vyslechnut nebyl, což obviněná namítla i před vrchním

soudem, který však tuto výhradu opomenul.

27. Trestní stíhání bylo podle názoru obviněné nepřípustné, protože bylo

promlčeno, čímž zjevně mínila uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. e) tr. řádu. Součástí usnesení o zahájení trestního stíhání vydaných dne

16. 3. 2004 a dne 26. 4. 2007 totiž nebylo vyjádření subjektivní stránky

skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona. V takových

případech podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz

99/2009, vůbec nenastávají následky zahájení trestního stíhání. Vrchní soud se

sice námitkou promlčení zabýval, avšak s jeho závěry se obviněná neztotožnila.

Podle ní chybějící popis subjektivní stránky trestného činu, který měl být

skutkem spáchán, nepředstavovalo pouhý formální nedostatek, naopak byl zásadní

vadou obou usnesení, což by ve smyslu rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr. mělo

vést k vyloučení důsledků zahájení trestního stíhání. Obviněná připomněla, že k

obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004 se vrchní soud

vyjádřil v tomto trestním řízení již ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2008, sp.

zn. 12 To 11/2008, v němž policejnímu orgánu vytýkal absenci subjektivní

stránky trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Text odůvodnění

citovaného usnesení ze dne 18. 3. 2008 obviněná interpretovala tak, že vrchní

soud nepřiznal následky zahájení trestního stíhání usnesení ze dne 16. 3. 2004,

ale učinil tak až ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24.

9. 2012, tedy k době, kdy již bylo trestní stíhání obviněných promlčeno.

Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 bylo stiženo stejnými

vadami jako usnesení ze dne 16. 3. 2004, což vyplývá z usnesení vrchního soudu

ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 9 To 33/2010, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To

21/2012, jimiž byly vráceny obžaloby v posuzované věci státnímu zástupci k

došetření. Za jediné řádné usnesení o zahájení trestního stíhání tak obviněná

považovala to, které bylo vydáno dne 24. 9. 2012, neboť poprvé obsahovalo v

popisu skutku také zavinění, a dále v něm byla skutková věta zcela nově

formulována. V tu dobu však již bylo trestní stíhání promlčeno, protože

předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání nemohla pro absenci

obligatorního znaku skutkové podstaty (subjektivní stránky) přerušit běh

promlčecí doby.

28. V neprospěch obviněné soud použil retroaktivitu usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, jež bylo publikováno pod č.

44/2010 Sb. rozh. tr. Před přijetím tohoto judikátu platil jiný judikát, a to

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, podle něhož

u takového usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož popis skutku nezahrnuje

subjektivní stránku, nenastávají následky sdělení obvinění. Jen v důsledku

prodlevy ze strany vyšetřovatele, který zjednal nápravu vadných usnesení o

zahájení trestního stíhání konstatovaných v usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, (obviněná zjevně omylem citovala 12 Tdo

11/2008) až dne 24. 9. 2012, bylo možné aplikovat na dřívější chybná usnesení o

zahájení trestního stíhání „novější“ judikát č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Naopak za

předpokladu rychlejší reakce vyšetřovatele, tj. pokud by zahájil trestní

stíhání dříve (myšleno před vyhlášením judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr.),

nebylo by možné přihlížet k citovanému judikátu a ve smyslu usnesení Nejvyššího

soudu sp. zn. 4 Tz 13/2006 by muselo být konstatováno, že trestní stíhání bylo

promlčeno. Nečinnost orgánů činných v trestním řízení byla jasným porušením

práv obviněné na spravedlivý proces a nelze jí tuto nečinnost přičítat k tíži.

29. V další části svého dovolání obviněná znovu předkládala námitky

proti právnímu posouzení skutku [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu]. Podle obviněné nemohly být žalované skutky vůbec posouzeny jako

trestné činy, neboť veškeré nemovitosti byly prodány za kupní ceny určené

znaleckými posudky znalce Ing. Vladimíra Vychopeně, založené v trestním spise

na č. l. 410-435, 5034-5045, 5059-5079, 5080-5110 a 5046-5056. Tyto znalecké

posudky přitom vrchní soud opomenul. Obviněná také uvedla, že podle rozhodnutí

Nejvyššího soudu vydaných ve věcech vedených pod sp. zn. 29 Cdo 1693/2009 a 29

Cdo 4356/2009 nelze nesprávnosti znaleckého posudku přičítat obviněným k tíži a

ani po nich nelze požadovat, aby znalecké závěry dodatečně sami ještě

přezkoumávali.

30. Jiné porušení práva obviněné na spravedlivý proces představovalo

ústní doplnění zadání znaleckého posudku ze strany státní zástupkyně, jež tak

správně měla učinit v rámci písemného opatření o přibrání znalce ze dne 10. 10.

2014 poté, co vrchní soud vznesl požadavek na ocenění nemovitostí s

přihlédnutím k zástavním právům již ve svém rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014, sp.

zn. 9 To 16/2014. Státní zástupkyně v rozporu s ustanovením § 105 odst. 3 tr.

řádu, jež umožňuje vznést námitky proti osobě znalce nebo proti formulaci

položených otázek znalci, a také v rozporu s Pokynem Nejvyššího státního

zástupce, č. j. SL 917/2003, čl. 57, odst. 1, podle něhož státní zástupce dbá,

aby otázky položené znalci byly uvedeny již v opatření, kterým se přibírá

znalec, seznámila znalecký ústav s pokynem soudu zohlednit zástavní práva pouze

ústní formou, což je patrno i z jejího vyjádření v odůvodnění stížnosti ze dne

10. 12. 2012, č. j. 2KZV24/2007. Tímto postupem bylo trestní řízení zatíženo

neodstranitelnou procesní vadou, protože obhajobě bylo upřeno právo vznést

námitky proti formulaci otázek položených znalci. Již vzhledem k tomu byl

znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s.,

nepřípustným důkazem v trestním řízení.

31. Orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ani zásadu rovnosti

zbraní, obviněným „neměřily stejným metrem“. Již v odvolacím řízení obviněná

navrhovala provedení důkazu listinou, a to usnesením o zastavení trestního

stíhání ze dne 22. 11. 2006, č. j. ČTS:PVC-259/TČ-84-2005, jímž bylo zastaveno

trestní stíhání původně spoluobviněného M. P. ve věci týkající se prodeje

nemovitostí - autosalonu v XY - obchodní společnosti I., která byla součástí

vyšetřování skutku, jenž se nakonec stal předmětem obžaloby. Přesto ale bylo

ohledně trestního stíhání M. P. postupováno odlišně než u trestního stíhání

obviněné a jejího manžela. Vyšetřovatel u prodeje autosalonu v XY nezadal

vypracování znaleckého posudku při zkoumání výše způsobené škody, vycházel z

kupní ceny ve výši 1,6 mil. Kč, ačkoli smluvně byla kupní cena ještě navýšena

na 9,6 mil. Kč, a protože škoda tedy nepřesáhla 5 mil. Kč, došlo k promlčení

trestního stíhání obviněného M. P., nikoli obviněné a K. Š., kteří ani

neobdrželi písemné usnesení o zastavení trestního stíhání spoluobviněného. To

je však zcela v kontrastu s přístupem policejního komisaře k objasňování výše

škody u dalších skutků, z nichž byli obviněni pouze manželé Š. V ostatních

případech totiž byl vypracován znalecký posudek, který stanovil hodnotu

převáděných nemovitostí vyšší, než za jakou byly převáděny podle kupních smluv.

Policejní orgán tedy postupoval zcela nelegitimně a nepředvídatelně a v rozporu

s principem právní jistoty. K tomu obviněná poukázala na skutkové okolnosti,

podle nichž na obchodní společnost ovládanou M. P., A., podal A. Ch. návrh na

konkurs a následně odvolání proti jeho zamítnutí, jež však vzal zpět poté, co

se s M. P. dohodl na převzetí 100% obchodního podílu v této obchodní

společnosti, v jejíž provozovně autosalonu však M. P. nadále působil, od roku

2008 dokonce jako ředitel F. v XY. Obviněná se proto domnívala, že trestní

řízení bylo ovlivňováno ve prospěch oznamovatele obchodní společnosti Ch., a

jejího většinového vlastníka A. Ch.

32. Obviněná dále navrhovala vyloučení znaleckého ústavu Česká znalecká,

a. s., z úkonů trestního řízení z důvodu jeho podjatosti, kterou spojila s

podjatostí znalců podílejících se na vypracování znaleckého posudku. Jak

judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo

2616/2013, znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem není způsobilým důkazem

vedoucím k náležitým skutkovým zjištěním. Konkrétně si obviněná stěžovala na

členství znalce Ing. Vladimíra Horáka ve znaleckém ústavu. Tento znalec byl

několik let před vydáním opatření o přibrání znaleckého ústavu Česká znalecká,

a. s., přizván v této trestní věci (resp. došlo ke sloučení dvou trestních

řízení) jako konzultant, jenž mohl nahlížet do trestního spisu a o svých

znalostech dané kauzy se mohl bavit s kolegy ze znaleckého ústavu. Další výtka

směřovala proti postupu žalobkyně, jež obviněné a jejich obhájce neseznámila se

jmenným seznamem zaměstnanců znaleckého ústavu, čímž jim byla odňata možnost

namítat podjatost jednotlivých členů znaleckého ústavu. V tom obviněná

spatřovala neodstranitelnou procesní vadu a porušení práva na spravedlivý

proces. Jako adekvátní odstranění uvedených nedostatků navrhovala vyloučit

znalecký ústav Česká znalecká, a. s., z podání znaleckého posudku v této

trestní věci a k tomuto účelu přibrat jiného znalce.

33. Obviněná následně rovněž brojila proti způsobu rozhodnutí vrchního

soudu, jenž po zrušení rozsudku krajského soudu sám nově formuloval skutkovou

větu a rozhodl o vině a trestech obviněných, aniž by však provedl jediný důkaz

a důkazní návrhy obhajoby zamítl. Ve svých úvahách zpochybňujících vlastnický

vztah obviněných k obchodní společnosti D., vrchní soud tedy, jak již bylo

uvedeno výše v bodě 19. tohoto usnesení, vycházel z důkazu neprovedeného v

hlavním líčení (žádost obviněného K. Š. ze dne 26. 4. 1999) anebo z důkazů, jež

se ani nevyskytovaly v trestním spise (usnesení „Krajského soudu“ ze dne 4. 2.

2002 a notářský zápis z 8. 3. 2002). Přitom obžaloba i soudy po celou dobu

trestního řízení tvrdili, že obvinění jsou vlastníky všech dotčených obchodních

společností. Svým odlišným skutkovým zjištěním však byl vrchním soudem porušen

trestní řád v ustanovení § 2 odst. 5, 6 a k tomu také neproběhlo dvojinstanční

řízení, resp. obviněným bylo upřeno právo domáhat se nápravy vadného skutkového

zjištění v odvolacím řízení, neboť v řízení před Nejvyšším soudem již není

možné polemizovat s hodnocením důkazů obecnými soudy (k tomu obviněná citovala

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 670/2016).

34. Mezi své dovolací argumenty obviněná zařadila také výhradu proti

nesprávnému zjištění výše prospěchu ve vztahu ke skutku pod bodem 4 b), jež

byla stanovena vadným znaleckým posudkem, a proto o její správnosti vyvstaly

vážné pochyby. Odborná literatura klade důraz na nutnost přiložit ke znaleckému

posudku vždy mj. i seznam podkladů, jenž zde scházel. Pokud byl znalec Ing.

Vítězslav Hálek dotazován u soudu v hlavním líčení dne 28. 8. 2017 na

absentující vyjmenování podkladů znalce při oceňování nemovitostí, sám znalec

přiznal v tomto ohledu nepřezkoumatelnost znaleckého posudku. Přitom obviněná

ve znaleckém posudku znaleckého ústavu spatřovala jediný usvědčující důkaz,

který však podle judikatury Ústavního soudu musí být důsledně prověřen a

mimořádně pečlivě hodnocen (označila nálezy Ústavního soudu vedené pod sp. zn.

III. ÚS 299/06 a IV. ÚS 37/03).

35. Obviněná se ohradila, že jí i spoluobviněnému a jejich obhájci byl

zatajen důkaz, a to listiny od znalkyně Ing. Vladimíry Zíkové, jež po ní soud

požadoval u hlavního líčení konaného dne 19. 6. 2017. Ta téhož dne doložila

krajskému soudu jednu listinu a další byla součástí znaleckého posudku č.

951/2008 vypracovaného znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s., obě však byly

obhajobě zatajeny až do 26. 4. 2018, obviněná proto nemohla využít možnosti

namítat nepříslušnost znalkyně k vypracování části znaleckého posudku, jakož i

nesprávnost koeficientu míry inflace užitého v posudku. Tato vada učinila ze

zmíněného znaleckého posudku procesně nepoužitelný důkaz, z něhož soudy správně

neměly vycházet při svých skutkových zjištěních, resp. vrchní soud v bodě 30.

odůvodnění svého rozsudku na jeho podkladě vadně dospěl k závěru o

relevantnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s.

36. Jedním z projevů porušení práva obviněné na spravedlivý proces bylo

v dané věci „extrémní prodlení“. Pokud vrchní soud za takového stavu zdůvodnil

odmítnutí důkazů s ohledem na možné další protahování procesu, k němuž předtím

nijak nepřispěli, dopustil se takovou argumentací dalšího porušení jejich práva

na spravedlivý proces.

37. Zásah do práva na spravedlivý proces obviněná spatřovala dále v

neprokázaném tvrzení Vrchního soudu v Praze o mezinárodním přesahu stíhaného

jednání, neboť obchodní společnost D., byla držitelem licenčního oprávnění pro

prodej vozidel značky Ford. Ve skutečnosti však ani jedna ze tří smluv

poskytujících uvedené obchodní společnosti licenční oprávnění nebyla u hlavního

líčení provedena jako důkaz. Zjištění o mezinárodním přesahu tedy nemá oporu v

provedeném dokazování. Obdobné výhrady uplatnila ke zjištění vrchního soudu o

poškození úvěrující banky, jak soud uvedl v bodě 40. rozsudku. V extrémním

rozporu s tímto skutkovým zjištěním je podle obviněné skutkový závěr popsaný

soudem v bodě 28. rozsudku, podle něhož však nebylo možné prokázat úmysl

poškodit jako věřitele banku poskytující D., úvěr. Ani v jednom případě však

tato tvrzení soudu nebyla podle obviněné podložena jakýmkoli důkazem.

38. Podle názoru obviněné nebyla naplněna ani materiální stránka

trestného činu, její jednání proto nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin.

Společenská nebezpečnost scházela z více důvodů. Zejména si obchodní

společnosti D., A., F., a A., nekonkurovaly, ony totiž tvořily koncern, protože

obvinění v nich působili jako statutární orgány a zároveň tyto obchodní

společnosti vlastnili. V takových případech Ústavní soud předpokládá spolupráci

koncernu (odkaz na rozhodnutí vydané pod sp. zn. I. ÚS 2445/09). Obviněná

doplnila, že soudy se nezabývaly existencí reálného konkurenčního prostředí

mezi obchodními společnostmi. Kdyby tomu tak bylo, zjistily by, že mezi nimi

žádný konkurenční vztah nebyl, D., provozovala všechny autosalony v XY, XY, XY,

XY a XY. A., pronajímala provozovateli autosalonů k danému účelu nemovitosti v

Jičíně, dále vlastnila pozemky v XY, což není konkurenční činnost. Podobně

pouze vlastníkem pozemků, a to v XY, byla A. Obchodní společnost F.,

provozovala v XY čerpací stanici, což je činnost odlišná od provozování

autosalonu, který sice vlastnila, ale pronajímala obchodní společnosti D.

Ohledně vztahů mezi společnostmi ostatně soudy neměly jasno, vrchní soud sám

rozporně v bodě 24. rozsudku tvrdí, že se jednalo o majetkově a personálně

propojené obchodní společnosti ovládané obviněnými, ale v bodě 29. rozsudku

naopak hovoří o zneužívání postavení obviněnými ve více navzájem si

konkurujících obchodních společnostech. K tomu obviněná vysvětlila, že každá z

obchodních společností zajišťovala jiný druh služeb, popřípadě některé plnily

pouze roli vlastníků nemovitého majetku.

39. Nedostatek materiální stránky činu spatřovala obviněná rovněž ve

skutečnosti, že veškeré jednání popsané ve výroku o vině představovalo naplnění

dlouho dopředu plánovaného projektu sloučení, který byl zveřejněn i v Obchodním

věstníku dne 26. 5. 1999 pod č. j. 075188-21/1999. Obvinění projekt pouze

realizovali odlišnou formou, než bylo původně zamýšleno. Předmětem kupních

smluv byly částečně nemovitosti, jejichž využitelnost neměla souvislost s

provozováním autosalonu, pod bodem 4. a), b), i c) výroku o vině byla zcizena

pole, na nichž se pěstovala kukuřice, k danému podnikání nesloužily ani pozemky

prodávané pod body 3. a 5) b) výroku o vině. Předmětem kupních smluv u útoků

pod body 2., 6. a 7. byly movité věci, jejichž specifikace zcela scházela, není

vůbec jasné, jaké věci byly skutečně prodány, je tedy klidně možné, že se mohlo

jednat o věci nepoužitelné k podnikání, a v důsledku toho neobstojí závěr

soudů, že byl převáděn movitý majetek sloužící k podnikání prodávající obchodní

společnosti. Nadto obchodní transakce realizované pod body 2. a 6. výroku o

vině se uskutečnily mezi subjekty náležejícími do ekonomicky spjaté skupiny

(E.), proto nelze souhlasit s konstrukcí vrchního soudu, že majetek byl vyváděn

z této ekonomicky spjaté skupiny na obchodní společnosti, jež do ní nepatřily.

Obviněná brojila také proti tomu, že by obvinění poškodili významný

podnikatelský subjekt E., jenž však v právním slova smyslu nemohl být subjektem

právních vztahů, neměl jakoukoli právní subjektivitu a nemohl být tedy zbaven

majetku a ani poškozen. Zcela neprokázaným měl být i závěr soudů o tom, že by

jejich jednání paralyzovalo obchodní společnosti, z nichž byl vyváděn majetek.

A., i F., pokračovaly ve stejné činnosti, první „spala“ dále a druhá

pokračovala v provozování čerpací stanice v XY. Obviněná popřela názor vrchního

soudu prezentovaný v rámci jeho zdůvodnění naplnění materiální stránky

spočívající v tom, že by se spoluobviněným K. Š. jednali sofistikovaně,

plánovitě a měli dominantní úlohu, jakož i v tvrzení o poškození většinového

akcionáře obchodní společnosti D., nebo zástavního věřitele, což nepředstavuje

znaky skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona.

40. Nepřezkoumatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývala podle

obviněné také ze skutečnosti, že tento soud nepřihlédl k vlastním právním

názorům a pokynům, jež vyslovil v předcházejícím průběhu trestního řízení. Jako

příklad citovala z usnesení sp. zn. 9 To 21/2012 tu část odůvodnění, v níž

vrchní soud přikázal soudu prvního stupně opatřit důkazy k prokázání, že

převáděný majetek sloužil k reálně fungujícímu podnikání příslušné obchodní

společnosti. Obviněná však namítla, že takové důkazy dosud provedeny nebyly.

Obdobně nebylo ani v průběhu trestního řízení opatřeno účetnictví obchodních

společností, což vrchní soud kritizoval v usnesení sp. zn. 9 To 33/2010, přesto

však rozhodl o vině a trestech obviněných. Svým postupem tak vrchní soud

narušil důvěru jednotlivce v právní stát. K nepřezkoumatelnosti skutkových

zjištění soudu druhého stupně dále přispěla jeho vyjádření, k nimž není

připojen jakýkoli odkaz na konkrétní důkaz, v některých případech se pak soud

dovolával důkazů, jež sám vyhodnotil jako procesně nezpůsobilé (znalec

Černovský) anebo jež nejsou obsahem trestního spisu (v tomto případě však

obviněná neuvedla, jaké důkazy tím konkrétně měla na mysli). Obviněná k této

problematice připomněla přístup právní teorie, která kritizuje praxi soudů,

pokud v odůvodnění pouze odkáží na neurčitou skupinu důkazů, aniž by odlišily,

jaké okolnosti z kterého důkazu zjistily, a které pak jsou dále relevantní pro

skutková zjištění.

41. Co se týká důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h)

tr. řádu, obviněná k němu uvedla hned v úvodu svého dovolání pouze jednu větu,

a to, že vrchní soud nepostupoval podle § 54 tr. zákona, protože se nezabýval

majetkovými a osobními poměry obviněných.

42. Na závěr svého dovolání obviněná připojila stručnou poznámku, že

„odůvodnění bude doplněno“, a Nejvyššímu soudu navrhla zrušit napadený rozsudek

Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestech

obviněných (ačkoli šlo o její dovolání), a dále zprostit obviněné obžaloby

podle § 226 písm. b) tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody

pro zproštění obviněných obžaloby, alternativně navrhla po zrušení příslušné

části rozsudku vrchního soudu přikázat Krajskému soudu v Hradci Králové podle §

265l odst. 1, 3 tr. řádu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal

(nenavrhla však již zrušení rozsudku soudu prvního stupně) a současně přikázat

Vrchnímu soudu v Praze podle § 265 odst. 3 tr. řádu, aby odvolací řízení

projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných

43. Mimořádné opravné prostředky obou obviněných byly zaslány k

vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, přičemž pověřený státní zástupce

tak učinil v jednom podání. Nejprve shrnul stručně všechny námitky obviněných,

které podle něj tvořily několik skupin, a to jednak námitky procesní, jednak

námitky skutkové, mezi něž zařadil i výhradu promlčení trestního stíhání. K

tomu poukázal na rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož má účinky

spočívající v přerušení běhu promlčecí doby i takové sdělení obvinění či

usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo stiženo určitými vadami. S

námitkami vytýkajícími porušení práva na spravedlivý proces včetně extrémního

rozporu a opomenutých důkazů se státní zástupce neztotožnil. Námitky vytýkající

nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.

zákona státní zástupce považoval zčásti za opodstatněné a ve zbytku za

nedůvodné. O trestní odpovědnosti obviněných státní zástupce nepochyboval

ohledně dílčích útoků pod body 1., 3. až 5. a 7 výroku o vině rozsudku vrchního

soudu, protože i přes personální propojenost zainteresovaných obchodních

společností byl zasažen objekt trestného činu zneužívání informací v obchodním

styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona, byť tento následek považoval za vedlejší,

za hlavní cíl obviněných označil „spíše poškození věřitelů“. Připomněl, že úkor

může spočívat i ve změně majetkové struktury subjektu, na jehož úkor pachatel

jednal, popř. ve znemožnění podnikání či jeho omezení (usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1638/2011, nebo ze dne 21. 10. 2009,

sp. zn. 5 Tdo 685/2009). Obchodní společnosti, z nichž byl pod uvedenými body

vyváděn majetek byly konkurenty D., a I., na něž byl majetek převáděn. Pokud

obvinění hodlali jednat čestně, správně měli podle státního zástupce převést

obchodní společnosti včetně jejich závazků tvořící ekonomicky spjatou skupinu

D. na tyto dvě obchodní společnosti, jež však místo toho získaly hodnotný

majetek. Co se týká dílčích útoků pod body 1., 3., 4., 5. a 7. výroku o vině,

nelze na ně tedy vztáhnout dovolateli citované rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh.

tr. Majetek dotčených obchodních společností obvinění považovali za svůj, s

čímž státní zástupce rovněž nesouhlasil, poukázal na majetkovou oddělenost

akciových společností od majetku jejich akcionářů. V uvedených případech státní

zástupce neshledal ani důvod pro závěry o nižším než nepatrném stupni

společenské nebezpečnosti jednání obviněných, naopak shledal materiální stránku

naplněnou, obdobně také subjektivní stránku trestného činu podle § 128 odst. 2

tr. zákona.

44. Odlišně však státní zástupce nahlížel na jednání popsaná pod body 2.

a 6. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, u nichž scházel individuální

objekt jako obligatorní znak dané skutkové podstaty, a to z toho důvodu, že

kupujícím byla v těchto případech obchodní společnost F., a prodávajícím D.,

tedy obě smluvní strany byly součástí podnikatelského uskupení E. Toto uskupení

státní zástupce považoval „za podnikatele ve smyslu skutkové podstaty

žalovaného trestného činu“ (viz str. 5 vyjádření) i přesto, že sám připustil,

že nemá jakoukoli právní subjektivitu. Jmenovaná ekonomicky spjatá skupina však

měla být podle zjištění soudu poškozena, a jestliže byly na obou smluvních

stranách obchodních transakcí pouze sdružené obchodní společnosti, mohli tak

obvinění poškodit, ale současně i zvýhodnit jen sami sebe (přitom však státní

zástupce pominul předtím správně tvrzenou majetkovou oddělenost obchodní

společnosti od jejích akcionářů či společníků). Kromě jiného totiž státní

zástupce považoval všechny obchodní společnosti z E. za jednočlenné obchodní

společnosti ovládané obviněnými (a to i přes odlišná skutková zjištění soudů).

Na str. 6 až 7 svého vyjádření státní zástupce ve snaze doplnit údajná neúplná

skutková zjištění soudů ohledně vlastnické struktury obchodních společností

vyjádřil na základě tam uvedených úvah souhrnné přesvědčení, že „vlastnická

struktura…byla úzce spjata s osobami obviněných…“.

45. V další části svého vyjádření k dovoláním se státní zástupce

zabýval námitkami podřazenými důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

řádu, který uplatnila v dovolání pouze obviněná. Ačkoli podle ustálené

judikatury (srov. rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.) nelze učinit závěr o

dobytnosti peněžitého trestu bez náležitého zkoumání majetkových a osobních

poměrů obviněného, v dané věci nebyla tato námitka přiléhavá, protože vrchní

soud uložil obviněným peněžitý trest až poté, co se jejich majetkovými poměry a

vykonatelností tohoto druhu trestu zabýval.

46. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal výtky proti naplnění

všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním

styku opodstatněnými ve vztahu k dílčím útokům pod body 2. a 6. výroku o vině

rozsudku vrchního soudu, navrhl závěrem svého vyjádření částečně zrušit

dovoláními napadený rozsudek v této části výroku o vině ohledně obou obviněných

a také v celém výroku o trestech. Současně navrhl zrušit rozhodnutí obsahově

navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a dále také navrhl přikázat Vrchnímu soudu v Praze

věc ve zrušené části znovu projednat a rozhodnout. Zároveň státní zástupce

vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ

jiného než navrhovaného rozhodnutí.

47. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo

zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva využili. V

podání ze dne 25. 3. 2019 vypracovaném obhájcem JUDr. Josefem Šlerkou shodně

vyjádřili nesouhlas s návrhem státního zástupce na pouze částečné zrušení

rozsudku vrchního soudu, neboť jsou přesvědčeni, že s ohledem na vadný znalecký

posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., je třeba zrušit dovoláním

napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Zopakovali své výhrady předložené v

mimořádných opravných prostředcích, zejména, že jednotlivé obchodní společnosti

si reálně nekonkurovaly, nebyly zkoumány jejich skutečné podnikatelské aktivity

a ani to, nakolik byly k jejich podnikání využívány nemovitosti převáděné

předmětnými kupními smlouvami. Podobně jako soudům nižších stupňů vytkli i

státnímu zástupci, že předkládá ve svém vyjádření pouze obecná tvrzení, např.

že byly jejich jednáním dotčeny zájmy obchodních partnerů, zaměstnanců a jiných

osob, aniž by je však blíže identifikoval. Pokud státní zástupce připustil

opodstatněnost dovolací námitky obviněných o povrchním zkoumání vlastnických

struktur soudy, měl podle nich správně upřesnit svou představu o závažnosti,

jaké takové pochybení dosáhlo.

48. Podáním ze dne 29. 3. 2019 reagovala na vyjádření státního zástupce

ještě sama obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence. Ve své obsáhlé

replice nejprve uvedla, že státní zástupce nemůže ve vyjádření k dovolání

nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání, což však se v

této věci stalo, a dále v podstatě setrvala na svých dovolacích námitkách.

Stručně lze připomenout zejména její výtky k vadám dokazování, neboť vina

obviněné byla prokazována dvěma listinami, jež nejsou založeny v trestním

spise, což kromě jiného vede i k úvahám o podjatosti senátu vrchního soudu a

podezření na možné spáchání trestného činu podle § 335 tr. zákoníku. Opětovně

zcela odmítla znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Česká znalecká, a.

s., trvala na své námitce o promlčení trestního stíhání, již skutečně podřadila

důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak požadoval státní

zástupce, který tedy tuto okolnost zjevně nezaregistroval. Obviněná se

podivovala nad postupem nejvyššího státního zástupce, jehož jménem státní

zástupce v rámci svého vyjádření k dovoláním obviněných navrhl částečně zrušit

napadený rozsudek, avšak sám nevyužil svého práva podat dovolání ve prospěch

obviněných. Nesouhlasila se státním zástupcem, že by existoval právní subjekt

E., a pokud by snad mělo být hovořeno o takovém uskupení, správně do něj měly

patřit také obchodní společnosti I., a D. Zopakovala vlastní náhled na skutková

zjištění ohledně vlastnických struktur prodávajících a kupujících obchodních

společností, tvrdila, že všechny byly vlastněny obviněnými, a proto měla být

aplikována rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 a Ústavního

soudu sp. zn. I. ÚS 2227/10. Popřela názor státního zástupce o přiměřené délce

trestního řízení, bylo v tomto ohledu porušeno právo obviněných na spravedlivý

proces v důsledku ledabylého přístupu žalobců, a zpochybnila argumenty vrchního

soudu k naplnění materiální stránky trestného činu, především jeho zmínku o

mezinárodním přesahu skutku. Vrchnímu soudu v Praze obviněná dodatečně ještě

vytkla vadu v zákonném pojmenování trestného činu ve výroku rozsudku, v němž

scházelo slovo „společník“. Považovala to za záměrné vynechání, protože soud si

byl vědom vlastnického vztahu obviněných k obchodním společnostem a pouze jako

osoby v jejich statutárních orgánech je mohl uznat vinnými. V textu repliky k

vyjádření nejvyššího státního zástupce obviněná na více místech kritizovala

činnost státního zastupitelství, především dozorové státní zástupkyně a

státnímu zástupci, který vypracoval replikované vyjádření, opakovaně vytýkala

neznalost dané trestní věci, jež se projevila v opisování argumentace (s mírnou

modifikací) z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo

1482/2016. Závěrem obviněná připomněla potřebu chránit základní práva

obviněných i v dovolacím řízení a požádala Nejvyšší soud, aby přihlédl k jejím

argumentům obsaženým v replice.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

49. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální

podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a

opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

50. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na

rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z

taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §

265b odst. 2 tr. řádu. Současně je třeba, aby konkrétní námitky vždy obsahově

odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu a nebyl dovolatelem tvrzen jen

formálně, jinak je zpravidla takové dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1

písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5

Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

51. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opřeli svá dovolání o

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a obviněná D. Š. kromě toho

uplatnila ještě dovolací důvody uvedené pod písmeny e) a h) téhož ustanovení.

52. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně

uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem

trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem

jiných právních odvětví. To znamená, že k naplnění tohoto důvodu dovolání může

dojít, jestliže skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného

trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může

spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují podklad k závěru o

tom, zda je zjištěný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin

jde. Stejně tak jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit tehdy, pokud

byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,

než jaké na ni dopadalo. Tento dovolací důvod však nespočívá v případném

procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá

použití norem hmotného práva, ale na skutek, který sám předkládá po vlastním

hodnocení či jen interpretaci provedených důkazů, přičemž jde o odlišné

skutkové závěry, než jaké učinily soudy. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být

založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková

zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu

provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný

prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných

rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí soudní instancí

povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého

stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.

53. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dopadá na

případy, v nichž bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle

zákona nebylo přípustné, tzn. že byl naplněn některý z obligatorních důvodů

nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 4 tr.

řádu nebo v § 11a tr. řádu. Tento důvod dovolání tedy spočívá v tom, že

příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení

trestního stíhání [podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1,

§ 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr.

řádu] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé,

např. odsuzující rozsudek.

54. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže

obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat

dvě alternativní pochybení soudu spočívající buď v uložení druhu trestu, který

zákon nepřipouští, nebo v určení takové výměry trestu, která je mimo trestní

sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006, aj.). Byl-li

uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby

stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu

napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že

neodpovídá hlediskům stanoveným v § 23 odst. 1, § 31 a § 33 tr. zákona (resp. v

současnosti v § 38 a 39 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku). Stejně tak není

možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje

možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 40 odst. 1 (mimořádné

okolnosti případu nebo poměry pachatele; nyní § 58 odst. 1 tr. zákoníku), či

odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu;

nyní § 58 odst. 2 tr. zákoníku). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit

z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti, ať

již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným,

za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené.

Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem,

směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu názor, že se cestou dovolání nelze

domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek

určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném

snížení trestu odnětí svobody. Pokud byl pachateli trestného činu uložen

peněžitý trest, námitka jeho zřejmé nedobytnosti odpovídá dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, tj. že byl

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. rozhodnutí č.

9/2018-I. Sb. rozh. tr.).

b) K dovolacím námitkám

55. Obvinění ve svých dovoláních předložili značné množství výhrad, z

nichž mnohé se obsahově překrývaly a tvořily argumentační podklad pro více z

nich. Nejvyšší soud se proto vyjádří k jednotlivým námitkám vždy v určité části

odůvodnění tohoto usnesení a tam, kde se dovolací výhrada obviněných opakovala,

tak z důvodu stručnosti pouze odkáže na příslušnou část usnesení, v níž ke

stejné námitce již zaujal stanovisko. V podstatě obvinění namítali promlčení

trestního stíhání, vady popisu skutku a zmatečnost napadeného rozsudku,

porušení jejich práv na spravedlivý proces, nenaplnění znaku úkoru a prospěchu

(popř. výhody), protože oba následky byly způsobeny pouze jim samotným, neboť

to byli oni, kdo vlastnil všechny prodávající i kupující obchodní společnosti.

Dále byli oba obvinění přesvědčeni, že ohledně F., si popis skutku protiřečí,

neboť tato obchodní společnost u jednoho dílčího útoku stála na straně

poškozených subjektů a u jiných dvou dílčích útoků se ocitla na straně

zvýhodněných (resp. těch, jimž byl transakcemi opatřen prospěch). Ohradili se,

že nebyla objasněna povaha informace, kterou měli svým jednáním zneužít, a že

jednotlivé obchodní společnosti si ve skutečnosti nekonkurovaly, také

zpochybnili naplnění materiální stránky trestného činu nebo existenci úmyslu

ochránit majetek před hrozícím konkursem, jak jim soudy kladly za vinu.

Současně obvinění vytkli orgánům činným v trestním řízení neschopnost

formulovat v průběhu trestního řízení jasně tzv. druhý úmysl trestného činu

zneužívání informace v obchodním styku, vady v provádění dokazování a v

hodnocení provedených důkazů zejména přijetím závěrů znaleckého posudku

zpracovatele Česká znalecká, a. s. Rovněž soudům vytkli, že nevyhověly jejich

návrhům na doplnění dokazování, a to vše podle přesvědčení obviněných vedlo

soudy k nesprávným skutkovým zjištěním.

56. Na tomto místě je možné předeslat, že pokud některé námitky

obviněných obsahově odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud je

posoudil jako zjevně neopodstatněné. Převážná část jejich výhrad podřazených

pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se však s tímto

důvodem míjela, neboť se týkala výlučně procesního postupu Vrchního soudu v

Praze v odvolacím řízení, event. Krajského soudu v Hradci Králové v rámci

hlavního líčení. Takové námitky nespadají nejen pod uplatněný dovolací důvod,

ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně vyjmenovány v §

265b odst. 1, 2 tr. řádu.

b) 1. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128

odst. 2 tr. zákona

57. Trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zákona (v současnosti trestný

čin zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku) se

dopustil ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo

účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo

podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odst. 1 (tedy v úmyslu opatřit

sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch) uzavřel nebo dal popud k uzavření

smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Citované ustanovení postihovalo tzv. selftrading, tj. obchodování ve svůj prospěch - na sebe – v souvislosti se

zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech a chránilo

zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích, zejména v oblasti konkurence

v obchodní činnosti (srov. Šámal P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 747). Nejedná se však o tzv. blanketní ustanovení, to znamená, že k trestní odpovědnosti pachatele se

nevyžaduje porušení jiné normy, proto není třeba, aby při páchání tohoto

trestného činu muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu § 65 tehdy

účinného ObchZ. Jde o ustanovení s normativními znaky včetně těch, které

charakterizují porušení zákazu konkurence včetně postavení pachatele, typu

jednání a specifického úmyslu (srov. rozhodnutí č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských

subjektů může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty

oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání

trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají ve stejném nebo

podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu

(srov. č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Nevýhodná je taková smlouva, která

jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci před druhou, přičemž nemusí

vždy jít o finanční prospěch. Nevýhodnost uzavřené smlouvy může mj. spočívat

již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla zbavena majetku sloužícího k

jedině reálně fungujícímu podnikání a tím jí bylo znemožněno i podnikání samo,

anebo se nevýhodnost může projevit v nižší smluvní ceně, popř. v tom, že byl

majetek prodán nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti kupní ceny,

takže organizace, na jejíž úkor byla smlouva uzavřena, nemůže své závazky

hradit ani z prostředků získaných uskutečněným prodejem (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, uveřejněný v časopise

Právní rozhledy 6/2000, str. 265). Není nutné, aby se určitá smlouva přímo

týkala předmětu činnosti těchto organizací, který je jim společný, může jít o

jakoukoli smlouvu, která by byla uzavřena tak, že by jednu z organizací (nebo

více z nich) znevýhodnila (rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud

v usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 685/2009, mimo jiné konstatoval,

že k naplnění zákonného znaku „na úkor“ u trestného činu zneužívání informací v

obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.

zákona může dojít tím, že pachatel na

podkladě smlouvy vyvede majetek a zaměstnance z obchodní společnosti, což

vyvolá omezení nebo dokonce ukončení možnosti podnikání konkrétního

podnikatelského subjektu. Nevýhodnost takto uzavřené smlouvy, resp. souboru

smluv, pak spočívá mimo jiné v tom, že jeden ze subjektů byl takovými smlouvami

zbaven majetku, který používal k podnikání, a svých zaměstnanců, čímž mu bylo

znemožněno i samotné podnikání. Podle usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5

Tdo 1638/2011, existence protiprávního následku u trestného činu zneužívání

informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona může spočívat i ve

změně majetkové struktury subjektu, na jehož úkor pachatel jednal. Takovým

následkem je proto i zjevná nevýhodnost nájemní smlouvy, kterou pachatel

uzavřel poté, co nemovitý majetek poškozené osoby vložil do základního kapitálu

nově založené obchodní společnosti, v níž současně působil v době spáchání

činu. Přitom pro právní kvalifikaci tohoto skutku není z hlediska základní

skutkové podstaty rozhodné to, zda poškozený subjekt poskytl druhé smluvní

straně plnění či nikoli. Čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému

výhodu nebo prospěch, jež mohou být materiální i nemateriální povahy, mohou mít

jakoukoli podobu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4

Tz 2/2000), zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy

jako např. zlepšení postavení na trhu nebo hmotný zisk (srov. Šámal P., Púry,

F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001,

str. 746 až 747). Trestným činem opatřené výhody mohou záležet například i v

tom, že kupujícímu byla poskytnuta možnost splátek kupní ceny, ač jiní zájemci

by zaplatili celou kupní cenu najednou (srov. rozhodnutí č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.). Kromě tzv. druhého úmyslu (nebo také úmysl přesahující objektivní

stránku či dolus coloratus) je vyžadováno úmyslné zavinění.

58. Z uvedeného výkladu je zjevné, že k trestní odpovědnosti za trestný

čin podle § 128 odst. 2 tr. zákona není nutné, aby pachatel zneužil určitou

neveřejnou informaci, jejíž konkretizace se obvinění domáhali ve svých

dovoláních. Ustanovení § 128 tr. zákona upravovalo dvě samostatné skutkové

podstaty v odstavcích 1 a 2. Znalost neveřejné informace, k níž se pachatel

dostal díky svému postavení v obou společnostech, se předpokládala pouze u

skutkové podstaty podle prvního odstavce. V posuzované trestní věci bylo

obviněným za vinu kladeno jednání, v němž odvolací soud spatřoval trestný čin

podle skutkové podstaty uvedené v § 128 odst. 2 tr. zákona, proto neměl důvod

zabývat se neveřejnou informací, s níž eventuálně mohli obvinění nakládat, a

zahrnout ji do popisu skutku a svých úvah. Tato námitka obviněných tudíž

postrádá opodstatnění, neboť míří na jiný skutek a odlišné právní posouzení,

než jaké učinil odvolací soud.

b) 2. Popis skutku ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty § 128

odst. 2 tr. zákona

59. Pro lepší představu a vypořádání se s výhradami obviněných, které

skutkové okolnosti, jež jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě napadeného

rozsudku, odpovídají znakům skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona,

Nejvyšší soud znovu shrne skutek popsaný ve výroku o vině. Trestné jednání

obviněných naplňující znaky pokračujícího trestného činu zneužívání informací v

obchodním styku spočívalo podle Vrchního soudu v Praze v podstatě v tom, že

obvinění K. Š. a D. Š. v úmyslu vyvést z obchodních společností D., A., F., a

A., které tvořily ekonomicky spjatou skupinu E. nacházející se v hlubokém

ekonomickém propadu, majetek a fungující podnikání, majetek ochránit a v

podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech,

uskutečnili majetkové transakce mezi obchodními společnostmi, jež měly stejný

předmět činnosti a v jejichž orgánech vždy působili oba obvinění. Svůj záměr

realizovali tak, že dne 30. 6. 2000 byly převedeny ve výroku rozsudku uvedené

nemovitosti z obchodní společnosti D., na I., [bod 1)], z obchodní společnosti

A., na I., [bod 3)], z obchodní společnosti F., na I., [bod 4)], z obchodní

společnosti A., na I., [bod 5)], ve dnech 2. 10. 2000 a 29. 12. 2000 prodala

obchodní společnost D., obchodní společnosti F., skladové zásoby, zásoby

náhradních dílů, servisní materiál a soubor strojů, zařízení, dopravních

prostředků, inventář, drobný majetek [body 6) a 2)] a dne 2. 1. 2001 byly z

obchodní společnosti D., převedeny na obchodní společnost D., zásoby skladů č.

10, 11, 12, 15, 19, 20, 21, 23, 30, 01 [bod 7)]. Uvedenými transakcemi obvinění

podle závěrečného shrnutí v tzv. skutkové větě zbavili podnikatelský subjekt E.

majetku včetně toho, který sloužil k jedinému fungujícímu podnikání, tím

znemožnili samotné podnikání, plnění závazků, přičemž majetek nadále užívali k

podnikání ve svých nezatížených obchodních společnostech I., a D., a současně

tím obchodní společnosti I., opatřili prospěch.

60. Z formulace skutkových zjištění a zejména z tzv. právní věty výroku

o vině a použité právní kvalifikace je nepochybné, že odvolací soud považoval

jednání pod body 1) až 7) za dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu

podle § 128 odst. 2 tr. zákona. Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 v

ustanovení § 89 odst. 3 definoval pokračování v trestném činu jako jednání,

jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou

skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem

provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obdobně

pohlíží na pokračování v trestném činu i trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 v

ustanovení § 116, podle něhož se pokračováním v trestném činu rozumí takové

jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i

v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným

nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v

předmětu útoku. Ke všem dílčím útokům vymezeným ve výroku o vině rozsudku

Vrchního soudu v Praze se vztahuje uvozovací a závěrečná společná část popisu

skutku. V tomto souhrnném textu je vyjádřena subjektivní stránka včetně tzv.

druhého úmyslu, znak prospěchu a úkoru, jež všechny byly zpochybněny obviněnými

v jejich dovoláních a k nimž se Nejvyšší soud stručně vyjádří níže (srov. body

65. až 74. tohoto usnesení). Samotnému popisu skutku je možné vytknout některé

nedostatky, ale z pohledu možností dovolacího přezkumu bylo pro Nejvyšší soud

důležité, že nejsou takové povahy, aby vyvolaly potřebu kasačního rozhodnutí v

dovolacím řízení. Přitom Nejvyšší soud zohlednil, že většina nejasných

vyjádření tzv. skutkové věty ve výroku o vině je doplněna v příslušných částech

odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně v rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, pokud se s nimi vrchní soud ztotožnil a

odkázal na ně v reakci na některé odvolací námitky obviněných.

61. Pokud vrchní soud zahrnul vyjádření znaku úkoru souhrnně ve vztahu

ke všem dílčím útokům, bylo již nadbytečné popisovat úkorný důsledek právních

jednání obviněných jednotlivě u útoků pod body 2), 4) a 5), a to tím spíše, že

u ostatních útoků tak soud neučinil. Skutečně se výrok o vině stal méně

přehledným a důvodně může vyvolávat otázky, zda se závěrečné shrnutí pod bodem

7) výroku skutečně vztahuje i na všechny předcházející skutky, resp. útoky

označené 1) až 6). Nicméně zejména s ohledem na posouzení trestné činnosti jako

jediného skutku v hmotněprávním smyslu, je třeba vnímat, že tzv. dovětek se

skutečně týká všech bodů výroku o vině. Rovněž lze souhlasit s obviněnými, že

„ekonomicky spjatá skupina E.“ nemohla být podnikatelským subjektem s právní

subjektivitou, a vrchní soud tento pojem použil v tzv. skutkové větě výroku o

vině nevhodně. Působí totiž zavádějícím způsobem, a to přesto že od počátku

trestního řízení byl tento pojem běžně zmiňován nejen orgány činnými v trestním

řízení, ale také řadou svědků (srov. např. výpověď J. K. na č. l. 648 tr. spisu, případně u hlavního líčení na č. l. 6347 tr. spisu, dále výpověď J. R. na č. l. 713 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení dne 27. 7. 2016 na

č. l. 6312, nebo M. H. na č. l. 644 tr. spisu, jež byla čtena u hlavního líčení

dne 26. 7. 2016, č. l. 6294 tr. spisu). Nakonec lze ale zmínit, že i samotní

obvinění například sami hovořili stejně, jak je zaznamenáno na č. l. 263 nebo

336 tr. spisu. V kontextu skutkových okolností je zcela zřejmé, že jde v

podstatě o zjednodušený náhled na podnikání personálně i ekonomicky propojených

obchodních společností, jejichž konkrétní výčet se však v průběhu trestního

řízení měnil. Vrchní soud v Praze za součást této ekonomicky spjaté skupiny

považoval D., A., F., a A., což zcela jednoznačně vyslovil v úvodu popisu

skutku ve výroku o vině. Sám vrchní soud v bodě 51. svého rozsudku vysvětlil,

že v určitých ohledech nestálý pojem E. představoval pro soud určité

zjednodušení popisu skutku. Vrchní soud ho užil proto, aby přiblížil okolnosti

páchání trestné činnosti, jež se týkala všech v úvodu popisu skutku

konkretizovaných obchodních společností, současně tím byla vyjádřena i jejich

spolupráce v podnikatelském sektoru. Kromě formálních vztahů mezi jednotlivými

podnikatelskými subjekty, jak o nich vypovídali obvinění, kdy zejména obchodní

společnosti vlastnící nemovitosti tyto pronajímaly D., byly běžnou praxí

„neformální“ převody finančních prostředků mezi těmito obchodními společnostmi

navzájem, což ve své výpovědi uvedl svědek F. K. (srov. č. l. 733 tr. spisu,

která byla čtena u hlavního líčení konaného dne 29. 7. 2016, č. l. 6338). Samozřejmě to vše bylo možné zejména z důvodu personální propojenosti všech

uvedených subjektů, neboť vždy v jednom z nich vykonával funkci statutárního

orgánu alespoň jeden ze spoluobviněných. Pokud se tedy vrchní soud vyjadřoval k

ekonomickému propadu E. nebo k událostem, jež se tohoto neformálního uskupení

dotýkaly (byla zbavena majetku a bylo jí znemožněno podnikat a plnit závazky),

z kontextu tzv.

skutkové věty spolu s příslušnými částmi odůvodnění rozsudku

vrchního soudu vyplývá, že se tyto vlastnosti či události vztahovaly vždy k

jednotlivým obchodním společnostem D., A., F., a A. Rozhodně nelze konstrukci

popisu skutku chápat tak, že E. byl samostatným subjektem vystupujícím jménem

obchodních společností v právních vztazích. Ostatně taková představa by

vylučovala naplnění skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona, jež

naopak kromě dalšího vyžaduje, aby pachatel byl podnikatelem, společníkem,

členem orgánu, zaměstnancem nebo účastníkem na podnikání alespoň dvou různých

samostatných subjektů – podnikatelů – se stejným nebo podobným předmětem

činnosti. Pro lepší přehlednost i pochopení stíhaného jednání tedy bylo žádoucí

opakovaně v popisu skutku vyjmenovávat jednotlivé obchodní společnosti, což

vrchní soud neučinil, namísto užívání označení neformálního uskupení E. Nejedná

se však o vadu, jež by mohla vyvolat pochybnosti o vyjádření nezbytných

skutkových okolností, které by neodpovídaly zvolené právní kvalifikaci, resp. byly v rozporu s požadavky kladenými na popis skutku v § 120 odst. 3 tr. řádu. Citované ustanovení vyžaduje, aby výrok o vině označoval trestný čin, jehož se

tento výrok týká, a to mimo jiné uvedením místa, času a způsobu spáchání,

popřípadě uvedením jiných skutečností, tak, aby skutek nemohl být zaměněn s

jiným, dále musí obsahovat všechny zákonné znaky včetně těch, které odůvodňují

určitou trestní sazbu. Veškeré zákonem vyžadované náležitosti posuzovaný popis

skutku v zásadě obsahuje, byť není perfektní, jak již bylo a níže ještě bude

připomenuto, rozhodně jej však nelze označit za zmatečný či zcela

nesrozumitelný, resp. nepřezkoumatelný, jak na něho nahlíželi obvinění.

62. Nejvyšší soud považuje shodně s obviněnými za další nedostatek tzv.

skutkové věty chybějící výčet zcizovaných movitých věcí u dílčího útoku pod

bodem 7) výroku o vině. V tomto ohledu není uvedená část popisu skutku

dokonalá, avšak stále je natolik dostačující, aby se mohla ve smyslu § 2 odst.

5 tr. řádu stát podkladem pro určení odpovídající právní kvalifikace. Skutkový

stav věci musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v

rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Ve srovnání s dřívějším

dodržováním zásady tzv. objektivní pravdy došlo v důsledku novelizace trestního

řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád,

s účinností od 1. 1. 1994, k určitému omezení intenzity a rozsahu objasňování

trestného činu. Platí, že orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný

skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede

ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní

povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané

rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §

1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 33). Z hlediska

trestní odpovědnosti obviněných za trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zákona

byl zásadní převod movitého majetku z D., jejímž majoritním akcionářem byla

obchodní společnost Ch., a jejímž předsedou představenstva byl obviněný a

obviněná zastávala pozici členky představenstva, na D., jejímiž jedinými

společníky i jednateli byli oba obvinění. V důsledku této transakce nemohla

nadále tyto movité věci D., ke svému podnikání užívat (byť i teoreticky) a

kupní cena nebyla uhrazena, byla údajně vyrovnána zápočtem pohledávek. Posledně

uvedený údaj sice v popisu skutku schází, ale je vysvětlen v bodě 27.

odůvodnění rozsudku, popřípadě na str. 42 odůvodnění rozsudku krajského soudu.

Jednoznačně se jednalo o pro D., úkorný obchod, neboť byla zbavena majetku,

který mohla i později využívat při podnikání, anebo jej zcizit zájemci, který

by za něj zaplatil odpovídající kupní cenu, to znamená, že by obchodní

společnost přinejmenším získala finanční prostředky, jež by mohla využít ke

svým podnikatelským aktivitám. Takový jednostranně nevýhodný obchod by se

neuskutečnil, nebýt postavení obviněných ve statutárních orgánech obchodních

společností vystupujících na prodávající i na kupující straně. I bez

konkrétního označení převáděných movitých věcí, což by na druhou stranu

bezpochyby vedlo k rozšíření popisné části výroku o vině, nevznikly v tomto

směru pochyby o správnosti v použití odpovídající právní kvalifikace stíhaného

jednání (blíže ke znakům skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2

tr. zákona srov. bod 57. tohoto usnesení). Jinými slovy, vyjmenování všech

movitých věcí, které byly předmětem posuzované obchodní transakce, by samo o

sobě nepřispělo k jinému výsledku trestního řízení, ani k takovému, jaký by si

představovali obvinění.

63. Obvinění spatřovali nedostatky v popisu skutku prakticky od počátku

trestního stíhání, zejména vytýkali chybějící vyjádření subjektivní stránky a

tzv. druhého úmyslu, který byl formulován a doplněn až v usnesení o zahájení

trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012. V napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze

podle obviněných použil již zmíněný pojem ve vztahu k samostatnému subjektu E.,

který v předchozích popisech skutku nebyl používán, a proto došlo podle

obviněných k porušení zásady totožnosti skutku. K této výhradě, byť nemá

hmotněprávní povahu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že

totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat jen o skutku, pro který byla podána

obžaloba. Dále je třeba upozornit na to, že je třeba odlišovat popis skutku od

pojmu skutek. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, a popis

skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve

vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v

trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní

stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Zásadní

je, aby v průběhu trestního řízení byla zachována totožnost skutku, která však

neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání,

skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem ve výroku o vině v

napadeném rozsudku musí být plná shoda, postačí totožnost jednání nebo

následku, a to i částečná (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Ustálená soudní

praxe zastává stanovisko, že totožnost skutku bude zachována také za

předpokladu, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném

následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c)

jednání nebo následek (popř. obojí) jsou v případech uvedených pod písmenem a),

b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech,

jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti, charakterizující jednání nebo

následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Z tohoto

hlediska nejsou považovány za podstatné ty skutkové okolnosti, které

charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. Šámal,

P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722 až 2723; č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., nebo str. 17

usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 32/2014 Sb. rozh. tr.). Od

začátku trestního stíhání to byli právě obvinění, kdo působil současně v

orgánech obchodních společností se stejným předmětem činnosti, mezi nimiž byly

uzavřeny po celou dobu trestního stíhání stejné kupní smlouvy úkorné pro

prodávající a výhodné pro kupující.

Na tyto okolnosti zásadní pro právní

kvalifikaci skutku nemůže mít vliv ani vrchním soudem poněkud nevhodně užitý

pojem „ekonomicky spjatá skupina E.“, popřípadě „podnikatelský subjekt E.“,

který byl převzat z předchozích stadií trestního řízení a skutečně, jak

upozorňují obvinění, vnesl do popisu skutku z určitého úhlu pohledu

nesrovnalosti, jimiž se Nejvyšší soud zabýval již v bodě 61. tohoto usnesení. Totožnost skutku tedy s ohledem na výše uvedené zachována byla, neboť

nepochybně obsah sporného pojmu E. vyplývá z dalších skutkových okolností a

není pochyb o tom, které z obchodních společností, v nichž se obvinění

angažovali, zahrnuje.

64. Je pouze logické, že nároky na preciznost popisu skutku stoupají v

průběhu trestního řízení, během něhož je řada okolností upřesňována na podkladě

výsledků vyšetřování, resp. dokazování. Ústavní soud např. zdůraznil, že v době

rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu nelze po orgánech činných v trestním

řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností,

jež předmětný trestný čin charakterizují, neboť trestná činnost v tomto stadiu

trestního řízení nemusí (a často ani nemůže) být prokázána a ve skutkové větě

popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u podané

obžaloby. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání rozhodování v rámci

přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných práv jednotlivců

považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k

tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno. Z

hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného

činu ve skutku tak v této fázi trestního řízení postačí základní skutečnosti

vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Například Ústavní

soud ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, poměrně

přehledným způsobem vysvětlil svůj postoj k otázce přípustnosti ingerence do

rozhodování orgánů činných v přípravném řízení, přičemž možnost zásahu do

přípravného řízení Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním

způsobem. To má v dané věci význam v souvislosti se stížnostmi obviněných na

vady usnesení o zahájení trestního stíhání, jež podle jejich názoru měly

způsobit neúčinnost daných právních úkonů a také vést k promlčení trestního

stíhání. Ohledně znaku úmyslného zavinění není pochyb, že ve vztahu k trestnému

činu podle § 128 odst. 2 tr. zákona nebyl původně zřetelně vyjádřen, pokud však

bylo uvedeno, že D., (a další prodávající obchodní společnosti) obvinění

zbavili majetku sloužícího k jejímu podnikání, jasně to vypovídá o tom, že se

nemohlo jednat o nahodilé jednání, ale naopak šlo o cíleně úkorné jednání

směrem k prodávajícímu subjektu a zrcadlově k tomu o jednání záměrně

přinášející prospěch kupující straně, což implikuje současně přítomnost či

naplnění tzv. druhého úmyslu. Formálně perfektně skutek popsán sice v

usneseních o zahájení trestního stíhání nebyl, což však nemělo vliv jak na

zachování totožnosti skutku, tak ani na reálně probíhající trestní stíhání, o

čemž obvinění v dovoláních také pochybovali. K námitce promlčení trestního

stíhání se Nejvyšší soud vyjádří samostatně v další části tohoto usnesení

(srov. body 83. až 86.).

b) 3. Opatření výhody, resp. prospěchu

65. Obvinění se snažili zpochybnit naplnění jak znaku objektivní stránky

trestného činu spočívajícího v opatření výhody nebo prospěchu, tak znaku

způsobení úkoru. Na podporu svých argumentů poukazovali na neexistující reálnou

konkurenci jednotlivých obchodních společností a rovněž na své vlastnictví

všech zúčastněných obchodních společností. Podle jejich přesvědčení tak

prospěch směřoval k nim samotným, na druhé straně také jen oni mohli pocítit

úkor z posuzovaných transakcí. K tomu citovali rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh.

tr., dále nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10,

resp. nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09. Ani tyto námitky však

neshledal Nejvyšší soud důvodnými.

66. Znak prospěch, resp. výhody, který má pachatel trestného činu podle

§ 128 odst. 2 tr. zákona v úmyslu opatřit sobě nebo jinému (a případně také

skutečně opatřený prospěch), evidentně s ohledem na předchozí výklad ke znakům

této skutkové podstaty nemusí být vyjádřen určitou finanční částkou, nemusí

dokonce ani mít materiální povahu. Z posledního odstavce popisu skutku z

rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že úkor prodávajících obchodních společností

byl v této trestní věci vlastně opakem prospěchu (či výhody), který v důsledku

jednotlivých kupních smluv získaly kupující obchodní společnosti. Jestliže tedy

prodávající subjekty byly zbaveny určitého majetku, který jim sloužil (klidně

mohl sloužit pouze teoreticky) k podnikání, a v důsledku toho přišly o možnost

využít ho při svém provozu či realizaci podnikatelské činnosti, pak naopak

kupující obchodní společnosti získaly prakticky bez ekonomického opodstatnění

možnost s nově nabytým majetkem nakládat mj. i při svých podnikatelských

aktivitách, v čemž jednoznačně tkvěl jejich prospěch (resp. výhoda), jež jim

byla opatřena obviněnými protiprávním zneužitím jejich postavení v

prodávajících a zároveň i v kupujících obchodních společnostech.

67. Porušení zákazu konkurence obecně upraveného v § 65 ObchZ, který

dále odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech, přitom nebyla, ani

podle nové právní úpravy není, nepřekonatelnou podmínkou naplnění znaků

skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zákona. Výše citované rozhodnutí

publikované pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr. jednoznačně stanoví, že ke

spáchání tohoto trestného činu není nutné, aby si podnikatelské subjekty se

stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí a

jež uzavřely pro jednu z nich nevýhodnou smlouvu, na trhu reálně konkurovaly.

Proto bylo nadbytečným zkoumat případnou skutečnou aktivitu jednotlivých

obchodních společností v rozhodné době, jak požadovali obvinění K. Š. a D. Š..

Není ani pravdou, jak tvrdili, že by jediným stejným předmětem činnosti, byť i

jeden předmět je z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zákona

dostačující, všech obchodních společností byla koupě zboží za účelem jeho

dalšího prodeje a prodej. Obchodní společnosti D., a F., měly v obchodním

rejstříku v letech 2000 a 2001 zapsáno celkem 5 shodných předmětů činnosti, a

to koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, hostinská činnost,

opravy motorových vozidel, prodej nenahraných nosičů zvukových nebo zvukově

obrazových záznamů a prodej a půjčování nahraných zvukových a zvukově

obrazových záznamů, silniční motorová doprava. Pro celkové chápání posloupnosti

skutkového děje lze doplnit, že v listopadu roku 2000 založená D., která v

lednu 2001 nakoupila zásoby skladů od D., měla v době uzavření smlouvy zapsaný

jako předmět činnosti pouze koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a

prodej, avšak další dva předměty činnosti (opravy silničních vozidel a opravy

karoserií) byly zapsány do obchodního rejstříku již v květnu roku 2001. Nicméně

pro účely zkoumání okolností naplňujících objektivní stránku trestného činu

spočívající ve znaku stejného nebo podobného předmětu činnosti na určité

smlouvě participujících podnikatelských subjektů je stěžejní, že v době

uzavření každé ze smluv označených v popisu skutku pod body 1) až 7) výroku o

vině měly vždy dotčené obchodní společnosti alespoň jeden shodný předmět

činnosti. Bez vlivu na naplnění tohoto zákonného znaku již byla okolnost, zda

takový předmět činnosti v rozhodné době skutečně realizovaly. Soudy obou stupňů

posoudily zjištěné skutečnosti správně a nelze nic vytknout jejich závěru o

naplnění znaku shodnosti předmětu činnosti obou smluvních stran vyjmenovaných

kupních smluv, tj. u prodávající a kupující obchodní společnosti.

68. Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za vhodné předchozí výklad

doplnit o úvahy ohledně možného soutěžního vztahu mezi právnickými osobami,

které vystupovaly ve sporných obchodních vztazích. Spisový materiál

nezpochybňuje tvrzení obviněných o vzájemné kooperaci obchodních společností

D., F., A., a A. Tyto fungovaly společně do ukončení činnosti IPB, a. s.,

ostatně D., byla zakladatelem zbývajících tří obchodních společností a také

jejich jediným akcionářem. V personální rovině je spojovaly osoby obviněných,

kteří byli v jejich statutárních orgánech, avšak současně původně vlastnili

akcie D., a to nejprve pouze obviněná prostřednictvím D., v letech 1997 a 1998

pak každý z obviněných nabyl 145 kusů akcií D., (srov. č. l. 602, 606, 610 a

614 tr. spisu) z celkových 625 kusů. Dne 14. 4. 1999 převedl D., na Ch., 319

kusů (z celkových 625 kusů) akcií D., na základě smlouvy o úplatném převodu

cenných papírů založené na č. l. 595 tr. spisu. Nutno podotknout, že platnost

této smlouvy byla obviněnými zpochybněna, avšak Vrchní soud v Praze jasně vyšel

z toho, že způsobila následek změny vlastnického práva k 319 kusům akcií,

jejichž majitelem se stal Ch., a Nejvyšší soud byl v dovolacím řízení

skutkovými zjištěními soudu druhého stupně vázán (viz níže body 91. až 96. tohoto usnesení). V tu dobu (v polovině roku 1999) byl připravován projekt

sloučení jmenovaných obchodních společností, měla vzniknout jedna nástupnická

obchodní společnost D. Na tento projekt se obvinění v rámci své obhajoby

opakovaně odvolávali, v podstatě tvrdili, že se nedopustili ničeho nezákonného,

když tento projekt dokončili s tím rozdílem, že ho realizovali jinou než

původně zamýšlenou formou. Záměru sloučit D., F., A., A., do jediné nástupnické

D., odpovídá mj. i notářský zápis ze dne 29. 6. 1999, NZ 150/99, N 157/99,

veřejně dostupný ve Sbírce listin obchodní společnosti F., (nyní R.), o konání

mimořádné valné hromady F., na níž byl odsouhlasen záměr zrušit tuto společnost

a sloučit ji s nástupnickou D. K revokaci tohoto rozhodnutí o sloučení s D.,

došlo oficiálně na mimořádné valné hromadě uskutečněné dne 27. 10. 2000, o čemž

byl sepsán notářský zápis NZ 341/2000, N 372/2000. Obvinění tedy již nadále

neměli zájem pokračovat ve sloučení, jak o něm bylo původně uvažováno. Rozhodli

se však zjevně pokračovat v podnikání, k němuž hodlali využít různý majetek

obchodních společností, v nichž dosud působili. To neznamená, že by se hodlali

distancovat od všech obchodních společností, jichž se mělo původní sloučení

týkat, pouze si vytipovali určitý majetek, který z nich převedli na jiné

obchodní společnosti, v nichž také působili. Do té doby probíhala kooperace

mezi A., D., F., a A., v podstatě tak, že ty, jež vlastnily nemovitosti, je

pronajímaly D., avšak s výjimkou samotné D., která vlastnila pozemky a

autosalon v XY a která také tyto nemovitosti využívala k podnikání, dále A.,

sice vlastnila pozemek – štěrkové parkoviště – ale nepronajímala ho. Sama

obviněná popsala shodně fungování těchto obchodních společností na stranách 52

a 53 svého samostatného dovolání.