USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, č. j. 10 To 90/2024-534, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 9 T 4/2024-476, uznal obviněného P. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v nočních hodinách přesně nezjištěného dne s největší pravděpodobností v období let 2016 až 2017, v místě bydliště na adrese XY, okres XY, poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, jejíž věk znal, přiměl, aby s ním šla spát do ložnice, kde si musela ulehnout do manželské postele, kam k ní přilehl nahý, a zneužívaje toho, že neměla náležitý náhled na protiprávnost jeho jednání, smyslu jeho jednání nerozuměla a účinnou obranu nebyla schopna vyvinout i pro celkové ztuhnutí těla, neboť byla jeho jednáním zcela zaskočena, za účelem svého sexuálního uspokojení, nejprve uchopil její ruku, kterou si přiložil a přidržoval na obnaženém penisu, a přestože začala plakat, jí následně vysvlékl pyžamové kalhoty a po roztažení nohou olizoval na jejím přirození, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání se u poškozené postupně začaly projevovat stupňující se psychické obtíže, které nejméně na podzim roku 2022 vedly k plnému rozvoji do současné doby přetrvávající posttraumatické stresové poruchy v závažné formě, pro kterou byla po dobu více jak 6 týdnů podstatnou měrou negativně ovlivněna kvalita jejího každodenního života, když zejména trpí úzkostně depresivní symptomatikou, panickými atakami, strachem z lidí na ulici i v interiéru, kdy se zamyká ve vlastním pokoji, aby někdo neznámý nevstoupil dovnitř jako tenkrát obviněný, častým úzkostným ohlížením se na ulici za mnohými muži, v nichž mnohdy „vidí“ jeho, stupňující se emoční nestabilitou, genderovou dysforií, začala se i sebepoškozovat a mít suicidální ideace a disociativní projevy, kdy ke korekci jejích obtíží byla nezbytně nutná jednak hospitalizace na psychiatrii a jednak dlouhodobá medikace antidepresivy, anxiolytiky a neuroleptiky a poškozenou i nadále aktivně využívaná psychoterapeutická péče.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv částku 500 000 Kč a za ztížení společenského uplatnění poškozené nezletilé částku 500 000 Kč a dále nahradit škodu ve výši 23 200 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 10 To 90/2024-534, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené a nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a částku 23 200 Kč na náhradě škody. Se zbytkem uplatněných nároků odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že dovoláním napadl výrok o vině, trestu i náhradě škody. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Ze stejných důvodů brojí i proti výše specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
5. Ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. podal obviněný, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, rovněž žádost o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, konkrétně žádá o odložení vykonatelnosti výroku o trestu a povinnosti nahradit škodu.
6. Obviněný primárně namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, konkrétně výrok o náhradě škody, je neurčitý a nepřezkoumatelný. Za výrazně závažnější pochybení považuje skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o odvolání do výroku o vině a do výroku o trestu. Způsob rozhodnutí, jímž odvolací soud konstatoval, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn, resp. takový výrok podle něj trestní řád nezná. Proto se dovolatel táže, jakým způsobem bylo o této části odvolání rozhodnuto, tedy je přesvědčen, že v rozsudku odvolacího soudu absentuje výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
7. Dále obviněný, přestože trvá na své nevině, namítl ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku, protože byl odsouzen za trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Tuto právní kvalifikaci nezměnil ani odvolací soud, který konal veřejné zasedání 14. 1. 2025, tedy v době účinnosti novely z. č. 166/2024 Sb., která zavedla do trestního zákoníku nový trestný čin sexuálního útoku § 185a tr. zákoníku. Podle dovolatele odvolací soud nereflektoval změnu trestního zákoníku v právní kvalifikaci jednání obviněného a tím porušil pravidla uvedená v § 2 a § 3 tr. zákoníku o užití pozdějšího zákona, je-li pro pachatele příznivější.
8. Podle dovolatele je naplněn i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se odvolací soud nevypořádal s absencí důkazů, rozpory mezi provedenými důkazy vzájemně ani rozpory mezi důkazem a chybně učiněným závěrem soudu prvního stupně o informaci získané z důkazu. Obviněný má za to, že rozsudek odvolacího soudu trpí závažným nedostatkem relevantního odůvodnění. Podle dovolatele došlo oběma soudy k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, protože skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Obhajoba je přesvědčena, že nebyly provedeny všechny dostupné a navrhované důkazní prostředky, čímž byla porušena i rovnost zbraní.
9. Dovolání bylo doplněno dokumentem psaným samotným obviněným, v němž namítá neschopnost Policie České republiky, soudů prvního i druhého stupně vypořádat se s důkazním břemenem, důkazy, doplněním dokazování, kdy obviněný žádal přibrání alespoň 3 znalců, kteří by se vyjádřili k jeho osobě i osobě poškozené, provedení konfrontace, rekognice, vyšetřovacích pokusů a rekonstrukce, a jiných důkazů. V tom spatřuje (zkráceně řečeno) porušení a potlačení práv obviněného v přípravném řízení a upření řádného a spravedlivého procesu.
10. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze napadený dovoláním a současně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2024, č. j. 9 T 4/2024-476, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
12. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že dovolací argumentaci obviněného ohledně absence výroku vrchního soudu lze formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně je nedůvodná, protože odvolací soud vyčerpal v celém rozsahu vše, co bylo předmětem jeho rozhodování. Státní zástupce s pomocí judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že výrok o částečném zamítnutí podaného odvolání z povahy věci vůbec nepřichází v úvahu.
13. Dovolací argumenty, které obviněný formálně správně podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce opět shledává věcně neopodstatněnými. Podle něj totiž jednání obviněného spočívající v olizování přirození poškozené je s odkazem na účel normy, jazykový výklad, komentářovou literaturu a judikaturu jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží. Tedy nelze dát obviněnému za pravdu a překvalifikovat jeho trestnou činnost na pouhý sexuální útok podle § 185a tr. zákoníku. Pokud jde o nemajetkovou újmu, státní zástupce připustil nedokonalé odůvodnění této části rozhodnutí, nicméně podle jeho názoru není namístě do výroku o náhradě nemajetkové újmy jakkoliv zasahovat, protože základ nároku poškozené byl zjištěn bez jakékoliv pochybnosti a výši přiznaného nároku nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem.
14. Státní zástupce neshledal důvodnou ani dovolací argumentaci podřazenou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy obviněný namítal, že absentují pádné usvědčující důkazy a soudy se nevypořádaly s podstatnými rozpory mezi nimi. Obviněný též namítá vadu opomenutých důkazů, protože odvolací soud zamítl jeho důkazní návrhy. Argumentaci obviněného považuje státní zástupce spíše za vlastní hodnocení důkazů, podle kterého nebyla verze prezentovaná poškozenou, dle níž došlo ke znásilnění, prokázána tak, aby mohl být uznán vinným, a tím pádem nelze tuto argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod. Obhajobou navrhované důkazy považoval odvolací soud za nadbytečné, a proto je zamítl. Své rozhodnutí řádně odůvodnil. Státní zástupce nepovažuje neprovedení nadbytečných důkazů za vadu podřaditelnou pod jakýkoli dovolací důvod.
15. Státní zástupce neshledal v podaném mimořádném opravném prostředku žádné relevantní námitky, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [příp. i jiným než navrženým způsobem podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. K uvedenému je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Zákonný požadavek vztahující se k oprávnění podat dovolání k Nejvyššímu soudu, tedy výhradně prostřednictvím obhájce podle ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování [§ 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Obhájce je totiž osobou znalou práva tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a s rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i takovým obviněným, který nemá potřebné právní znalosti. Zároveň povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a aby byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265d (Oprávněné osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212.].
25. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného označené jako „Doplnění dovolání ve smyslu ustanovení § 265a až 265s tr. řádu“, nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byly zrušeny výroky o nárocích poškozené a nově o nich bylo rozhodnuto tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozené částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a částku 23 200 Kč na náhradě škody. Se zbytkem uplatněných nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, procesní a právní povahy, které směřují do výroku o vině a náhrady škody a nemajetkové újmy.
28. Pokud obviněný v dovolání uvádí, že své dovolání směřuje proti výroku o trestu, pak je třeba uvést, že ve vztahu k tomuto výroku obviněný de facto žádné námitky neuvedl, vyjma skutečností uvedených pod bodem 82. dovolaní. Jeho jediná námitka v tomto směru o nepoměru uloženého trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a přiznané náhrady na nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč se nepochybně předmětem dovolacího přezkumu ze žádného dovolacího důvodu (i pro absenci další náležité argumentace) stát nemůže.
29. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomenout, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, když dovolání obviněného se prakticky shoduje s jeho námitkami uplatněnými již před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat.
30. Lze zrekapitulovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který spatřuje v absenci důkazů, rozpory mezi provedenými důkazy vzájemně i rozpory mezi důkazem a chybně učiněným závěrem o informaci získané z důkazu. Dovolatel je také přesvědčen, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo. Podle něj skutková zjištění obou soudů a jejich závěry o vině nemají oporu v provedeném dokazování, konkrétně uvádí rozpory mezi výpověďmi poškozené o průběhu skutku (pro účely znaleckého zkoumání, výslech v přípravném řízení, u terapeuta), o jejích mezilidských vztazích, rozpory mezi závěry vyvozenými z výpovědí jiných svědků (učitel S.). Svědci vypovídající ve prospěch obhajoby byli označeni za nevěrohodné (např. syn obviněného, pan T., kamarád obviněného). Naopak přátelé, sourozenci a rodiče poškozené podle soudu zaujatí a nevěrohodní nejsou. Podle obviněného je právě poškozená, která vypovídá různě, u které dle znaleckého posudku nelze z jejího psychického stavu vysoudit, zda k té události došlo či nikoliv, která je emočně nestabilní, která byla šikanována, respektive má problémy v rodině, nehodnověrným svědkem.
31. Dále byla podle dovolatele porušena i zásada presumpce neviny § 2 odst. 2 tr. ř., která je úzce spjata se zásadou in dubio pro reo a porušena byla i zásada pravdivého zjištění skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. S tím podle dovolatele souvisí i porušení zásady rovnosti zbraní, když navrhl řadu důkazů, které odůvodnil, přesto byly odvolacím soudem zamítnuty. Některé důkazy nebo návrhy na doplnění dokazování byly soudem přehlíženy nebo bagatelizovány. Dovolatel významnou část svého podání věnoval jednotlivým důkazním prostředkům, důkazům z nich vzešlých a jejich vlastnímu hodnocení (např. výpovědi svědkyň T. a V., znalecké zkoumání poškozené a obviněného).
32. S ohledem na zjištěný skutkový a procesní charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.
33. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
34. Bylo již konstatováno, že z obsahu dovolaní lze dovodit, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, ve vztahu, k nimž uplatňuje první alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tj. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a třetí alternativu, tj. neprovedení podstatného důkazu, to opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.
35. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.
36. Tyto námitky předně nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
37. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Tyto námitky spočívají ve snaze obviněného zpochybnit spáchání skutku, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin znásilnění, a to s odkazem na skutečnosti vyplývající zejména z výpovědí poškozené o průběhu skutku, ale i jiných svědků, ze znaleckého posudku obviněného z odvětví psychiatrie a sexuologie (srov. hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně bod 41. a následující rozsudku soudu prvního stupně). Cílem dovolatelovy argumentace je zpochybnit tyto usvědčující důkazy a přesvědčit dovolací soud, aby přisvědčil jeho vlastním skutkovým a právním závěrům, zcela odlišným od závěrů soudů prvního a druhého stupně, které jsou naopak ve vzájemné shodě.
38. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu přitom nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. V této trestní věci soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny důkazy, které provedl v hlavním líčení, zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, každý důkaz jednotlivě a poté i v jejich souhrnu podle § 2 odst. 6 tr. ř.
39. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže založil vinu obviněného na výpovědi poškozené AAAAA, která i přes časový odstup opakovaně popsala jednání obviněného a lze ji považovat za věrohodnou, což potvrzují jednak znalecké posudky, které na poškozenou byly vypracovány, a také výpovědi svědků z řad spolužaček a zaměstnanců školy. Výpověď BBBBB (pseudonym), z níž vyplývá ohledně věrohodnosti poškozené opak, stojí osamocena a je zjevně vedená snahou chránit svého otce. Jednání obviněného, kterým byl uznán vinným, je z dalšího pohledu potvrzováno znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a sexuologie, z něhož vyplynula zvýšená reaktivita na homosexuální i dětské objekty (malé holčičky). Byly též zjištěny rozpory mezi výpovědí BBBBB a jeho matky Š. N. ohledně její přítomnosti a účasti na hlídání dětí v době, kdy probíhaly přespávací návštěvy poškozené. Pokud jde o výpověď přítele obviněného, i ta byla vedena snahou obviněnému pomoct.
40. Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, neboť soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatele tak není pochyb.
41. Nejvyšší soud tedy může k takto pojaté dovolací argumentaci obviněného uzavřít, že tato není argumentací ve prospěch obviněným dovozovaného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě spíše vyjádřením nesouhlasu dovolatele se závěry, které soudy učinily, když zároveň předkládá vlastní hodnocení důkazů a z toho vlastní rezultující skutkové a právní závěry. Tomu však nemůže Nejvyšší soud přisvědčit z důvodů výše rozvedených, a naopak považuje skutkové námitky dovolatele za nedůvodné.
42. K další námitce obviněného, že v odvolacím řízení byly odmítnuty důkazy navrhované obhajobou s lehkou poznámkou o tom, že by snáze bývaly byly důkazy připuštěny v prvostupňovém řízení, uvádí Nejvyšší soud následující.
43. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu třetí varianty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
44. Nejvyšší soud upozorňuje, že nelze ztotožňovat procesní postup spočívající v odmítnutí provedení důkazu, který považuje soud za nadbytečný, se situací, kdy nejsou nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V této trestní věci odvolací soud odmítl provést důkazy navrhované obhajobou, protože je shledal nadbytečnými (viz bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Nadbytečnost je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
45. Platí to o to více, pokud těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Není možné vyhovět obhajobě, aby odvolací soud prováděl doplnění dokazování, když po řádně provedeném dokazování soudem prvního stupně, se takový postup jevil nedůvodným a nadbytečným, v některých případech by navíc byl zbytečně traumatizující. Jiná situace by nastala, kdyby odvolací soud nedůvodně zamítl nový důkazní návrh obhajoby podložený racionálními argumenty z hlediska vztahu takového důkazu k rozhodným skutkovým zjištěním. Pak lze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, což ovšem není záležitostí projednávané věci.
46. Nejvyšší soud po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových a procesních námitek obviněného nezjistil ani dovolatelem namítané porušení zásady materiální pravdy, principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
47. Soudy v projednávaném případě předně respektovaly princip presumpce neviny. Je tomu tak proto, že všechny orgány činné v trestním řízení vinu obviněného dokazovaly, v potřebné míře ji zjistily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/2008), přičemž soudy se s náležitou pečlivostí zabývaly i obhajobou obviněného, jíž neuvěřily z důvodů, které vysvětlily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/2008).
48. Pokud jde o výhrady obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala (viz výše v tomto usnesení).
49. Obecně lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor.
50. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění neshledal důvodným.
51. Přestože obviněný i v rámci dovolacího řízení trvá na své nevině a zpochybňuje skutkové závěry soudů v jimi zjištěné podobě, uplatnil současně dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci něhož namítá nesprávné právní posouzení skutku pokud jde o výrok o vině, respektive jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pokud jde o výrok o náhradě nemajetkové újmy.
52. Pokud jde o námitky proti výroku o vině, obviněný své argumenty opírá o změnu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 166/2024 Sb., jímž byl do trestního zákoníku přijat nový trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, a to s účinností od 1. 1. 2025. Vrchní soud jako soud odvolací tuto změnu podle obviněného nedůvodně nereflektoval, přestože veřejné zasedání o odvolání proběhlo dne 14. 1. 2025, tedy již v době účinnosti přijaté změny trestního zákoníku. Tím podle dovolatele porušil § 2 a § 3 tr. zákoníku, podle nichž má být pro posouzení trestnosti užito pozdějšího zákona, je-li to pro pachatele příznivější. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatňuje toliko námitky právní povahy.
53. Podle dovolatele (zjednodušeně řečeno) skutek uvedený v obžalobě naplňuje definici pojmu pohlavní styk, avšak jiný pohlavní styk, než je soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Podle obviněného představuje pohlavní styk sexuální praktiku zasahující sexuální integritu oběti méně intenzivním způsobem, než soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Jde tedy o techniku, která je vyčleněna do nového trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Tvrzení, že se nejedná o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží opírá o vybranou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 535/2009, sp. zn. 7 Tdo 399/2021, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, sp. zn. 8 Tdo 775/2014) a vybrané pasáže důvodové zprávy k zákonu č. 166/2024 Sb. (viz zejména bod 22. dovolání).
54. Obviněný tedy konkluduje, že ze strany Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího došlo k pochybení, neboť skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, protože v projednávaném případě, pokud připustí, že se skutek stal, se nejedná o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Nová právní úprava podle § 185a tr. zákoníku (sexuální útok), která lépe odpovídá skutku popsanému v obžalobě, je pro dovolatele navíc příznivější, a tedy měla být v dovolatelově trestní věci použita.
55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.].
56. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného sice pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, nejedná se však o námitky opodstatněné.
57. Při posouzení opodstatněnosti uvedených námitek obviněného vycházel dovolací soud ze skutkového stavu tak, jak byl úplně a správně zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a zjišťoval, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na takto zjištěný skutkový stav.
58. V obecné rovině platí, že právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti, stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě v souvisejících mimotrestních právních předpisech. Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, které učinily soudy v napadeném rozhodnutí.
59. Z hlediska právních závěrů v projednávané trestní věci je přezkoumávanou a posuzovanou sexuální praktikou olizování přirození devítileté poškozené, k němuž došlo při celkovém ztuhnutí těla a pláči poškozené, po vysvlečení pyžamových kalhot a roztažení nohou obviněným, čemuž předcházelo jednání obviněného spočívající v uchopení, přiložení a přidržování ruky poškozené na obnaženém penisu dovolatele, vše za účelem jeho sexuálního uspokojení (viz skutková věta soudu prvního stupně). Nejvyšší soud si je vědom ustupování některých autorů komentářové literatury [srov. např. ŠČERBA, Filip. §?185 (Znásilnění). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 8.] od významu intenzity zásahu do psychické a fyzické integrity oběti, nicméně záměrně uvádí i okolnosti, za kterých k sexuální praktice došlo, neboť mají nemalý význam pro právní kvalifikaci skutku a není možné omezit hodnocení pouze na praktiku spočívající v „olizování přirození“, když obviněný současně či bezprostředně používal i jiné sexuální praktiky vedoucí ke stimulaci jeho sexuálního pudu, které následně rozvinul až do orálního styku s přirozením poškozené.
60. Pro účely dovolacího přezkumu z pohledu uplatněné dovolací námitky je tedy třeba uvedené sexuální praktiky blíže vymezit tak, aby bylo možné určit správnou právní kvalifikaci, tedy zda se bude jednat o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, a tedy půjde o trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo zda půjde o jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku a bude se jednat o nový trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku.
61. Předně je třeba akcentovat, že pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (stejně jako pojmy pohlavní styk a soulož), respektive jejich výklad, zůstaly i po výše uvedené novelizaci beze změny. Důvodem zavedení tohoto pojmu do trestního zákoníku byl vývoj v chápání sexuálního násilí. Cílem bylo rozšířit definici sexuálních praktik, které mohou být považovány za stejně závažné jako klasická soulož, a tím poskytnout komplexnější ochranu obětem sexuálních trestných činů. Zákon č. 144/2001 Sb. mimo jiné stanovil, že pro naplnění skutkové podstaty nebyla vyžadována jen soulož, ale i jiný obdobný pohlavní styk, který zahrnuje například orální či anální sex. Aktuální trestní zákoník č. 40/2009 Sb., pak přinesl pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, neboť nejde o „obdobný pohlavní styk jako soulož“, ale o provedení pohlavního styku obdobným způsobem.
62. Pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží znamená takový pohlavní styk, při jehož provedení dochází k obdobné situaci jako při spojení pohlavních orgánů muže a ženy, tedy při souloži. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, které má podobně citelný negativní dopad do sexuální oblasti oběti jako soulož, přičemž intimní sféra oběti je intenzivně zasažena i blízkostí fyzického kontaktu. Pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží tedy musí být srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Taková situace je simulována jiným mechanismem (např. jazykem, prsty nebo jiným předmětem), který je schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby šlo o skutečnou soulož. Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, eventuálně další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1834–1849). Smyslem srovnatelnosti je posouzení případů, které nejsou explicitně pokryty zákonem, ale svou povahou odpovídají zamýšlenému účelu právní úpravy. Nemá se jednat o shodný nebo stejný způsob pohlavního styku jako je soulož, ale o praktiku, která je přirovnatelná, ekvivalentní, příměrná, rovnocenná, komparovatelná nebo adekvátní souloži. Z tohoto úhlu pohledu lze pod pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, i s ohledem na účel, pro který byl do trestního zákoníku vložen, podřadit mimo jiné i orální pohlavní styk, ať už tzv. felaci – vkládání penisu do úst či jeho sání, ale též cunilinctus – olizovní genitálií ženy.
63. Konstantnost tohoto výkladu dokládá i odborná literatura. „Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci – zasunování nebo sání pohlavního údu muže či cunilinctus – dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem), anální pohlavní styk (coitus analys), anilingus (lízání a jiné dráždění jazykem v anální oblasti) …“ [viz ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. § 185 (Znásilnění). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328, marg. č. 3.]. Obdobně pak „… v rozhodovací praxi soudů (jsou) kladeny souloži naroveň i tzv. orální pohlavní styk, tj. vkládání penisu do úst, resp. jeho sání (felace), resp. olizování genitálií ženy (cunilinctus), dále zasunování pohlavního údu do konečníku (anální styk) (srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T. RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 1012).
64. I judikatura je v tomto ohledu konstantní. Již v roce 2007 Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, uvedl, že za jiný obdobný pohlavní styk lze považovat jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Příkladmo uvedl orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu či olizování ženských rodidel) nebo anální pohlavní styk. Stejně k vymezení jiného obdobného pohlavního styku přistoupil Nejvyššího soud v dalším svém usnesení ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009.
65. Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010, byl tento znak vymezen s odkazem na judikaturu, která jej definovala jako aktivity srovnatelné se souloží, např. orální pohlavní styk (tzv. felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk. Cunilinctus je definován jako stimulování genitálií ženy jazykem či ústy. Z rozhodnutí vyplývá, že jde nepochybně o jednu z forem jiného obdobného pohlavního styku srovnatelného s „klasickou“ souloží.
66. Všeurčující je pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, podle něhož charakter obdobného pohlavního styku dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Konkrétně jsou zde uvedeny případy, kdy pohlavní orgán muže je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., ale také techniky, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy do pohlavního orgánu ženy je zasouván nějaký předmět. Zjednodušeně řečeno, jde-li o pohlavní styk, při němž je ve hře pohlavní orgán jedné strany, jde o obdobu soulože. Do kategorie „prostého“ pohlavního styku pak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí podřadil jednání, které směřuje k sexuálnímu uspokojení, směřuje proti intimním partiím těla, ale je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.
67. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje orální pohlavní styk, ať už felace či cunilinctus.
68. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, zase vyplývá, že jde-li o pohlavní styk, kdy zároveň dochází k aktivní stimulaci (dráždění) genitálií jedné ze zúčastněných stran, jedná se o styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.
69. Z poslední doby lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 714/2022, podle kterého lze olizování genitálií bez dalšího považovat za situaci, kdy je klasické spojení pohlavních orgánů muže a ženy simulováno jiným mechanismem (v daném případě nahrazoval jeden z pohlavních orgánů jazyk obviněného) a vyvolává také podobné účinky. Olizování genitálií poškozené Nejvyšší soud podřadil pod orální pohlavní styk, s odůvodněním, že je i v odborné literatuře uváděn jako typický příklad jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.
70. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje jednání obviněného, které spočívalo mimo jiné v olizování přirození poškozené, s výše uvedeným výkladem hodnocené formy pohlavního styku, pak nelze dojít k jinému závěru, než že se bez pochybností jedná o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
71. Za právně významnou lze označit i tu skutečnost, že před posuzovanou sexuální praktikou v podobě lízání jejího přirození, za účelem svého sexuálního uspokojení uchopil její ruku, kterou si přiložil a přidržoval na obnaženém penisu. Je skutečností, že se sice nejedná o vynucenou manuální masturbaci, jak je standardně popisována v odborné komentářové literatuře nebo judikatuře jako „akt simulující pohyb tření, k němuž dochází při souloži, kdy je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy, resp. akt, kdy pohlavní orgán muže namísto spojení s pohlavním orgánem ženy je této vkládán do ruky za účelem tření“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012), která je neoddiskutovatelně považována za pohlavní styk srovnatelný se souloží, přesto je toto jednání s ní srovnatelné, a to jak způsobem provedení, tak i intenzitou. Byť poškozená neuváděla pohyb penisem nebo jeho tření, tedy klasickou masturbaci, lze hovořit o jiné stimulační technice, která je s ohledem na okolnosti a další průběh skutkového děje srovnatelná s klasickou masturbací, přičemž účelem konání obviněného bylo jednoznačně uspokojení jeho sexuálního pudu zneužívaje k tomu strnulou poškozenou.
72. Nejvyšší soud si je vědom, že výše uvedená jiná stimulační technika se sexuálním podtextem se v recentní ani starší judikatuře explicitně vyjádřená neobjevuje a jedná se spíše o specifikum tohoto případu, nicméně s ohledem na to, že výčet sexuálních praktik a technik je pouze demonstrativní, lze tuto techniku zařadit mezi ty dříve vyjmenované. Uvedená stimulační technika je srovnatelně závažná a obviněný sledoval své sexuální uspokojení, které vyvrcholilo olizováním přirození strnulé/paralyzované překvapené plačící nezletilé poškozené, která se nacházela v cizím domě s cizím nahým mužem v noci bez možnosti jakékoli pomoci. V kontextu všech těchto okolností není pochyb o charakteru kombinovaných sexuálních praktik, které obviněný použil vůči poškozené a které každá samostatně naplňují znaky jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží. Některé z nich jsou popsány v judikatuře a dlouhodobě podřazeny pod tuto kategorii pohlavního styku (lízání přirození ženy, tzv. cunilinctus), jiné jsou specifické tomuto případu, avšak srovnatelné se souloží (přidržování ruky poškozené na penisu obviněného).
73. Nelze ani odhlédnout, že pro obě uvedené sexuální praktiky si obviněný úmyslně vytvořil podmínky a zneužil další okolnosti ke spáchání skutku popsaného ve skutkové větě rozhodnutí, tedy že nezletilou přiměl, aby s ním šla spát do ložnice, přiměl ji, aby si lehla do manželské postele, kam k ní přilehl nahý, a zneužívaje toho, že neměla náležitý náhled na protiprávnost jeho jednání, smyslu jeho jednání nerozuměla a účinnou obranu nebyla schopna vyvinout i pro celkové ztuhnutí těla, neboť byla jeho jednáním zcela zaskočena.
74. Nelze tedy přisvědčit názoru obviněného, který své protiprávní jednání považuje za jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a pokud by tedy podle něj mělo být jeho protiprávní jednání prokázáno, pak že by mělo být kvalifikováno jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Právní kvalifikace zjištěného skutku učiněná oběma nižšími soudy je tedy na straně jedné správná, na straně druhé je dovolací argumentace obviněného v tomto směru neopodstatněná.
75. Kromě výše uvedených námitek směřovaných proti výroku o vině obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v rámci jeho druhé varianty (dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) uplatnil námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy z rozsudku Vrchního soudu v Praze. Přestože je možné s určitou mírou tolerance argumenty obviněného formálně přiřadit pod uvedený dovolací důvod, nejedná se však o argumentaci věcně opodstatněnou.
76. Podstata této argumentace obviněného je (s určitou mírou zjednodušení) založena především na tom, že odvolací soud dostatečně konkrétně, určitě a přezkoumatelně neodůvodnil výrok o náhradě škody (zjevně míněn výrok o náhradě nemajetkové újmy – viz dále v tomto rozhodnutí) zejména v tom směru, že soud výši náhrady nemajetkové újmy neurčil na základě objektivně zjistitelných kritérií, konkrétních úvah a své závěry znalecky nepodložil, a toliko paušálně poukázal na jiná rozhodnutí soudů v obdobných případech, to však bez jejich bližší specifikace.
77. S ohledem na takto pojatou dovolací argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud v prvé řadě konstatovat, že pokud obviněný výše uvedeným způsobem zpochybňuje přiznaný výrok o náhradě nemajetkové újmy, pak ve své podstatě žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Současně pak je možno označit některé jeho námitky za nepřípustné, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Nejvyšší soud však také současně, a to k uvedené výhradě obviněného o „kvalitě“ odůvodnění uvedeného výroku ze strany odvolacího soudu, musí na straně druhé připustit, že odůvodnění rozsudku vrchního soudu nepochybně mohlo být v otázce zdůvodnění předmětného výroku a především výše přiznaného nároku na nemajetkovou újmu podstatně pečlivější a preciznější, a to jak v otázce skutkových okolností zakládajících nárok poškozené, tak i zejména v otázce odpovídajícího hmotněprávního posouzení.
78. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za nutné zrekapitulovat, že soud prvního stupně zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv poškozené částku 500 000 Kč a dále za ztížení jejího společenského uplatnění částku 500 000 Kč. Dále pak podle stejného ustanovení obviněného zavázal k náhradě škody v částce 23 200 Kč. Odůvodnění jednotlivých nároků se pak věnoval v bodě 52. (náhrada škody), v bodě 53. (náhrada nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv) a v bodě 54. (náhrada nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění).
79. Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného postupem podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené AAAAA částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a dále částku 23 200 Kč na náhradě škody, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a s celým nárokem na ztížení společenského uplatnění odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř., se pak soud věnoval v bodech 12. a 13. odůvodnění rozsudku.
80. Je tak zřejmé, že předmětem dovolací argumentace obviněného a v návaznosti na to i předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, se tak mohly stát pouze výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a o náhradě škody. Tato skutečnost je Nejvyšším soudem zdůrazňována s ohledem na obsah dovolání obviněného pod body 71. až 76., kde obviněný do určité míry směšuje důvody a argumenty, pro které odvolací soud na straně jedné obviněného zavázal zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv částku 200 000 Kč, zatímco v případě nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění poškozené tuto odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ono směšování argumentace obviněného se týká otázky nutnosti podložení jednotlivých uvedených nároků na nemajetkovou újmu znaleckým zkoumáním poškozené (k této otázce se Nejvyšší soud vyjádří v další části svého rozhodnutí). Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že výrok o náhradě škody se předmětem dovolacího přezkumu stát nemohl, neboť proti tomuto výroku obviněný konkrétní námitky nevznáší.
81. K výhradám obviněného o chybějící „logické a srozumitelné argumentaci, na jejímž základě by bylo možno ověřit správnost či důvodnost přiznané výše“ (viz bod 76. dovolání) Nejvyšší soud předně uvádí, že základ nároku poškozené byl nepochybně zjištěn zcela spolehlivě, o čem svědčí již odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 53.). Provedeným dokazováním v této trestní věci bylo prokázáno, že obviněný zjišťovaným protiprávním jednáním nikoliv zanedbatelným způsobem zasáhl do osobnostní sféry poškozené, a že toto jeho úmyslné jednání bylo v příčinné souvislosti s uvedeným následkem. Soudy nižších stupňů přitom měly v rámci svého rozhodování o nároku poškozené dostatečné podklady pro přiznání tohoto nároku, a to včetně jeho posouzení z hlediska povahy, intenzity, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku. Jak je z dovolání obviněného zřejmé, tuto skutečnost přitom obviněný konkrétní právní argumentací ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu (při opětovném připomenutí ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.) de facto ani nezpochybňuje.
82. Pokud jde o výši přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv, pak přes již uvedenou absenci pečlivějšího odůvodnění uvedeného nároku poškozené co do jeho výše, nelze považovat onu přiznanou částku za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem a ze stejného důvodu pak nelze přiznat opodstatněnost dovolací argumentace obviněného. Prakticky jediným argumentem obviněného k této otázce je jeho poukaz na to, že uvedené rozhodnutí soudu o tomto nároku poškozené není znalecky podložené. Tento závěr pak obviněný konfrontuje s tím, že odvolací soud v další části návrhu poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení jejího společenského uplatnění právě s odkazem na nutnost znaleckého posouzení poškozené nevyhověl.
83. Je skutečností, že při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013). Jakkoliv se v té otázce uplatní postup, kdy soud tuto výši určí podle své úvahy, platí také, že i tato úvaha soudu podléhá hodnocení. Základem analýzy je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
84. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy v projednávaném případě nevybočily z hledisek, která vyplývají ze zavedené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V této trestní věci soudy dostatečně prokázaly existenci protiprávního jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozené, a že v příčinné souvislosti s ním vznikla nemajetková újma. K částce ve výši 200 000 Kč pak soudy zjevně dospěly zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, nízký věk poškozené a vysokou společenskou škodlivost u tohoto zvlášť závažného zločinu (znásilnění dítěte mladšího patnácti let), při zohlednění toho, že obviněný se stíhaného jednání na poškozené dopustil z pozice její blízké osoby. Přihlédly i ke způsobu provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé a sekundární viktimizaci poškozené.
85. Pokud pak obviněný namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru stanovení nemateriální újmy, lze k této námitce uvést, že předmětem uvedeného výroku byla náhrada újmy v oblasti osobnostních práv, tedy újmy na přirozených právech poškozené podle § 2956 NOZ, kterou se rozumí morální újma a duševní útrapy prožité zejména během útoku, popřípadě přetrvávající i po činu. Podle tohoto ustanovení se přitom nevyžaduje, aby v důsledku duševních útrap vznikla škoda na psychickém zdraví například v podobě posttraumatické stresové poruchy, u které by odškodnění poškozené nepochybně co do prokázání jejího důvodu i výše vyžadovalo znalecké zkoumání. Rozsah morální újmy a duševních útrap přitom nelze zjistit znaleckým zkoumáním poškozené, ale vyplývá ze skutkových okolností vztahujících se k samotnému průběhu činu. Tyto okolnosti zjišťované v této trestní věci pak poškozené přiznanou výši nároku nepochybně odůvodňují, přičemž tato výše odpovídá i jiným přiznaným nárokům poškozených v obdobných trestních věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 640/2019, ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016). Platí to o to více, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, či ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4655/2015). V posuzované věci přitom s ohledem na zjištěné okolnosti a závažnost zásahu nelze o zjevné nepřiměřenosti hovořit.
86. Lze tedy uzavřít, že přiznaná výše nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv v částce 200 000 Kč je přiměřená jak výše uvedeným zákonným požadavkům, tak ji lze považovat za přiměřenou prožitým útrapám poškozené. Nejvyšší soud je dokonce toho názoru, že by se dalo s ohledem na okolnosti věci a jiné obdobné případy uvažovat i o vyšší částce tohoto nároku. Proto byly i tyto námitky obviněného posouzeny jako neopodstatněné.
87. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou, v rámci které obviněný namítl, že odvolací soud se nevypořádal s celým jeho odvoláním. Tuto argumentaci však nebylo možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť nejde o případ chybějícího nebo neúplného výroku. Je totiž nutno připomenout, že soud druhého stupně k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, načež nově rozhodl o povinnosti zaplatit poškozené nemajetkovou újmu a nahradit škodu. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo částečně vyhověno, nebyl by důvod rozhodovat zvláštním výrokem o této zbývající části odvolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, nebo ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020, s konečnou platností tuto otázku vyřešil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, ve kterém konstatoval, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami].
V. Způsob rozhodnutí
88. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu