8 Tdo 943/2024-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného Š. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2024, č. j. 11 To 119/2024-606, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 2/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný Š. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2024, č. j. 1 T 2/2024-570, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků za současného stanovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. O nároku poškozeného H. H. na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. [Týmž rozsudkem byla odsouzena rovněž obviněná S. M.].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný, spoluobviněná S. M. (ta dovolání nepodala) a státní zástupce (v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu) odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 11 To 119/2024-606, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému Š. M. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného a spoluobviněné byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jsou založena na jediném důkazu, a to svědecké výpovědi poškozeného H. H., přičemž podle obviněného je výpověď tohoto svědka toliko neurčité tvrzení, že poškozený někomu předal nějaké částky v hotovosti, jejichž výši si ne vždy pamatuje, nemá k nim žádné doklady a neví přesně kdy a kde je předával.
Obviněný má tak za to, že skutkový stav nebyl bezpečně a bez důvodných pochybností prokázán. Dále uvedl, že k předávkám pod body 5. a 6. výroku o vině poškozený uvedl, že osoby, se kterými jednal či kterým peníze předával, neodpovídaly popisu obviněného, přičemž nebyla ani prokázána jakákoliv souvislost mezi těmito osobami a obviněným. V této souvislosti také uvedl, že není zřejmé, co prokazuje jeho spolupachatelství u jednáních pod body 1. až 14. napadeného rozsudku. Dále poukázal na nevěrohodnost poškozeného, přičemž uvedl, že jeho výpověď byla neurčitá, zmatečná, neustále ji měnil a lhal.
V této souvislosti také konstatoval, že se poškozený k některým otázkám stavěl vyhýbavě, nechtěl se k nim vyjadřovat, byl pravomocně odsouzen za zločin zpronevěry, měnil výši svého nároku na náhradu škody a po dobu hlavního líčení nahlížel do poznámek. Ve vztahu k rekognici provedené dne 19. 10. 2021 uvedl, že poškozený v době, kdy měl mít F. D. v živé paměti, tak za tuto osobu označil různé osoby, které zjevně neměly žádné společné rysy a následně v hlavním líčení, po více jak dvou letech, kdy byl nahlížet do spisu a evidentně si jej i studoval, tvrdil, že F.
D. je stoprocentně obviněný M. V této souvislosti dále uvedl, že rekognice byla provedena v rozporu s trestním řádem, neboť zcela absentovalo odůvodnění, proč byla provedena jako neodkladný a zároveň jako neopakovatelný úkon, přičemž byť soudy nižších stupňů uvedly, že rekognici nepovažovaly za stěžejní důkaz, tak na ni odkazují v rámci dovozování jeho viny. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný svými námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, ale pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, takže jeho námitky jsou pouhou polemikou s rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného směřující proti rekognici provedené v přípravném řízení, jelikož nešlo o důkaz, který se týkal rozhodných skutkových zjištění, soudy nižších stupňů z ní nevyvodily žádné skutkové závěry a poškozený obviněného při hlavním líčení bezpečně poznal. Dále ve vztahu k námitce ohledně věrohodnosti svědka-poškozeného státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně se zabýval hodnocením jeho věrohodnosti, přičemž odůvodnil, proč považoval svědeckou výpověď za pravdivou. V této souvislosti také uvedl, že skutečnost, že bylo svědkovi umožněno při hlavním líčení nahlížet do jeho poznámek, s nimiž byli obviněný i jeho obhájce seznámeni ještě před výslechem tohoto svědka, nemá na věrohodnost jeho výpovědi žádný vliv, přičemž státní zástupce také poukázal na to, že obviněný ani jeho obhájce proti tomuto postupu během výslechu svědka nic nenamítali. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpornesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.
ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.
ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že jediný usvědčující důkaz je výpověď poškozeného; skutkový stav nebyl bez důvodných pochybností prokázán; poukazoval na nevěrohodnost výpovědi poškozeného, na nevěrohodnost jeho osoby; poukazoval na to, že skutky pod bodem 5. a 6. rozhodnutí o vině nebyly prokázány, u skutků pod body 1. až 12. není zřejmé z čeho je dovozováno jeho spolupachatelství; poukazoval na provedenou rekognici; na to, že rekognice byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon; na skutečnost, že poškozený svoji výpověď četl z poznámek, potom co byl již seznámen se spisem atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 8. a 9. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, a zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 10. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (body 8. a 9. rozsudku odvolacího soudu). I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného uvést, že soudy nižších stupňů se podrobně a řádně zabývaly věrohodností svědecké výpovědi a osobou poškozeného, přičemž shledaly, že je věrohodná, v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy a konzistentní.
Naopak lze také poukázat na to, že se soudy nižších stupňů zabývaly i věrohodností výpovědi obviněného, přičemž lze uvést, že obviněného obhajobu, že vezl poškozeného taxíkem a ten mu, aniž by obviněného znal, nabídnul půjčku, správně shledaly jako nevěrohodnou. Pokud pak obviněný specificky poukazuje na body 5. a 6. výroku o vině lze uvést, že je sice usvědčován pouze výpovědí poškozeného, nicméně ta je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, a to výpověďmi svědků L. R., J. V. a také listinnými důkazy, ohledně skutečnosti jaké finanční částky mu půjčili, za jakým účelem a kam je spolu s poškozeným jeli předat atd.
Spolupachatelství obviněného ve vztahu k bodům 1. až 14. výroku o vině je pak prokazováno primárně výpovědí poškozeného, ale také zejména výpovědí svědka R. a listinnými důkazy. Nelze také pominout, že obviněný ve své argumentaci-obhajobě taktně pomíjí, resp. pouze okrajově zmiňuje, ty body výroku o vině, kde došlo k zaslání finančních prostředků prostřednictvím společnosti Western Union na jméno obviněného, a které tak podporují výpověď poškozeného, a naopak poukazují na nevěrohodnost a účelovost výpovědi obviněného.
Pokud obviněný také rozporuje „čestnost“ poškozeného s tím, že byl odsouzen za zpronevěru, lze poukázat na to, že poškozený se dopustil zpronevěry právě proto, aby obviněnému poskytnul finanční prostředky.
Hodnověrnost výpovědi poškozeného je nepřímo prokazována také tou skutečností, že přestože do transakce s obviněným investoval značné finanční prostředky a s předpokládaným výtěžkem se nesetkal, přesto své závazky zaplatil či nadále splácí, a to i s ohledem na svůj věk, a aby svým závazkům dostál i nadále pracuje, když obdobné pozitivní zjištění nelze vztáhnout k dosavadnímu způsobu života obviněného. S ohledem na argumentaci obviněného stran odůvodnění rekognice jakožto neopakovatelného a neodkladného úkonu lze pak mj. také poukázat na to, že nedostatečné odůvodnění neodkladnosti provedeného úkonu ještě samo o sobě neznamená, že by takový úkon byl procesně nepoužitelný.
K tomu je dále nutno podotknout, že se touto problematikou zabýval Nejvyšší soud (též i Ústavní soud) již opakovaně. V této souvislosti lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 5 Tdo 47/2011 (publikované pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr.), podle něhož nebyla-li v protokolu odůvodněna neodkladnost úkonu, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu uvedené v § 160 odst. 4 tr.
ř. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak ani neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08). Co se týče neodkladnosti rekognice, Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné odkázat na závěry publikované v rozhodnutí pod č. 33/2003 Sb., podle nichž rekognice provedená ukázáním osob svědkovi (§ 104b odst. 1, 2, 3 tr.
ř.) má povahu neodkladného úkonu ve smyslu § 158a a § 160 odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, nebo v případě, kdy ty prostředky, které k dispozici jsou, by mohly ohrozit důkazní význam takové rekognice (např. rekognice provedená ukázáním fotografie). Lze také uvést, že dostatečným je i stručné odůvodnění, za účelem ztotožnění podezřelého, aby mu bylo sděleno obvinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 706/2014). Pokud jde o neopakovatelnost, je třeba především konstatovat, že rekognice je z povahy věci úkon v zásadě neopakovatelný, s výjimkou postupu podle § 104b odst. 4 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, rozhodnutí publikované pod č. 54/1990 Sb. rozh. tr. a rovněž i Šámal P. a kol. Trestní řád
I. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1540).
I přes výše uvedená teoretická východiska lze primárně obviněného upozornit na to, že oba soudy nižších stupňů z dané rekognice nevycházely, nepovažovaly ji za stěžejní důkaz, jelikož poškozený obviněného bezpečně poznal „in natura“ při hlavním líčení, přičemž nelze pominout ani tu skutečnost (s ohledem na výše uvedené), že nalézací soud zdůvodnil, že se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon mj. i kvůli věku poškozeného. Nelze také nevidět jistou kontradiktornost argumentace-obhajoby obviněného, který na jednu stranu považuje danou rekognici za procesně nepoužitelný důkaz (z důvodu nedostatečného odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu) získaný v rozporu s trestním řádem, aby na druhou stranu daný důkaz sám hodnotil a vyvozoval z něj pro sebe výhodné skutkové závěry, když tvrdí, že jej poškozený v rámci rekognice nepoznal [pouze pro informaci považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit, že jím uváděné skutečnosti v dovolání pod bodem 16 nejsou pravdivé, neboť ve fotoalbu č. 1 stejně jako fotoalbu č. 2 obviněný vyfocen nebyl a poškozený pouze uvedl, že osoba č. 3 ve fotoalbu č. 1 mu někoho připomíná, ale neví; k fotoalbu č. 2 uvedl, že osoba, kterou popisoval (nyní obviněný) tam vůbec není.
K fotoalbu č. 3 uvedl, že „toho Františka“ (myšleno nyní obviněného) „mi připomíná osoba pod č. 2“ (což skutečně byla fotografie obviněného a k fotoalbu č. 4 uvedl „ta jednička mi někoho připomíná“ (fotografie obviněného) na 70 %. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést k objektivitě jeho tvrzení obviněného (obhajoby). Současně je také ještě vhodné vzhledem k námitce regulérnosti rekognice upozornit na skutečnost, že z listin na č. l. 435-439 mj. vyplývá, že rekognice byla provedena za účasti soudce].
S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že vina obviněného byla dovozena procesně použitelnými důkazy, a tedy i těm námitkám shora uvedeným, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je rozporuplná, nevěrohodná a působí účelově.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu