8 Tdo 958/2025

8 Tdo 958/2025-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněné B. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 14 To 108/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 204/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 2 T 204/2024, byla obviněná B. Š. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v počtu 30 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, celkem tedy ve výši 15 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným J. H. škodu ve výši 500 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Hradec Králové, Pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, se sídlem Hořická 1710/19a, Hradec Králové, částku 13 879 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ode dne 26. 11. 2024 do zaplacení.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 14 To 108/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 8. 3. 2024 kolem 13:30 hodin na zahradě u domu na adrese XY, okres XY, nezabezpečila a nedostatečně dohlížela na jí svěřeného psa plemene Německý ovčák, slyšícího na jméno „Denny“, RFID: 945000002253087, o výšce v kohoutku 70 cm a ve stoje na zadních tlapách po kořen čenichu asi 120 cm, majitele L. Š., aniž by si ověřila, zda se poblíž oplocení pozemku nenacházejí další osoby, se znalostí jeho povahy, chování, velikosti a poslušnosti jej vypustila na oplocenou zahradu sousedící se zahradou přiléhající k domu na adrese XY, oddělenou drátěným plotem o výšce kolem 90 cm, v horní části vyztuženým ocelovým lanem, kde jej nechala volně pobíhat, aniž by nad ním měla nezbytnou kontrolu, čímž porušila prevenční povinnost vyplývající z § 2900 občanského zákoníku, kdy pes Denny zaútočil na J. H., která se nacházela na sousední zahradě těsně u plotu, tak, že předními tlapami naskočil na hraniční plot a zakousl se J. H., která zrovna v předklonu zvedala ze země shrabané listí, přes mikinu a triko do levé paže nad loktem, čímž jí způsobil jednu rozeklanou ránu na laterodorsální straně dist. paže vpravo o velikosti přibližně 5x7 cm zasahující hluboko do tučného podkoží, jednu ránu distálně o velikosti přibližně 2x2 cm a jednu povrchovou ránu o velikosti přibližně 1x3 cm, které si vyžádaly lékařské ošetření ve Svitavské nemocnici dne 8. 3. 2024 v podobě zavedení drénu a šitím všech ran bez hospitalizace a vystavení pracovní neschopnosti, s pravidelnými kontrolami až do 25. 4. 2024 a postupným odstraňováním drénu a stehů, v důsledku čeho byla omezena v obvyklém způsobu života zejména první 3 týdny, a to bolestivostí, otoky, omezenou hybností levé ruky spočívající zejména nemožnosti ji pokrčit v kloubu, sevřít prsty a nemožností cokoliv v levé ruce udržet, sníženou sebeobslužností a péčí o domácnost, v čemž byla odkázána na pomoc dcery J. Z., a dále jí byla způsobena škoda poškozením oděvu v celkové výši 500 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 14 To 108/2025, podala obviněná B. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

5. Konkrétně dovolatelka namítla, že nebylo prokázáno, že poškozenou kousnul pes Denny, který jí byl synem svěřen k hlídání. Sama poškozená psa neviděla a toliko slyšela zvukové projevy psa a cítila bolest ruky. Ani nikdo jiný jej neviděl. Zdůraznila, že z dokazování vyplynulo, že na místě, kde mělo k újmě na zdraví poškozené dojít, je plot vyspravený tzv. kari sítěmi, tedy takovou podobou sítě, jejíž konce jsou ostré. Skutečnosti, že k újmě na zdraví poškozené nemuselo dojít kousnutím psa, podle dovolatelky nasvědčovalo i to, že na oděvu, který měla, se nenacházely žádné biologické stopy psa (sliny), ruka byla poškozená jen z jedné strany, kdy na druhé straně absentoval jakýkoliv znak tlaku proti ruce (např. hematom), v neposlední řadě i to, že způsob poškození vykazoval známky průniku ostrého předmětu, což nemohly být psí zuby i vzhledem k tomu, že poškozená na sobě měla nejméně dvě vrstvy látky.

Podle dovolatelky jsou provedené důkazy ve zjevném rozporu s tím, jak ke zranění poškozené mohlo dojít. Ostré hroty plotu by vznik poranění poškozené vysvětloval lépe. Soudům vytkla neprovedení jejího důkazního návrhu v podobě vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k prokázání způsobu vzniku poranění, který nemohl být nadbytečný, když by mohl prokázat, že zranění poškozené nemohla vzniknout způsobem, z nějž soudy vycházely.

6. Nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřovala obviněná v absenci znaku porušení jakékoliv povinnosti, která by zakládala její trestní odpovědnosti i v případě, že by se skutek stal tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku. K tomu uvedla, že psa venčila na uzavřeném oploceném pozemku ve vlastnictví jejího syna, přičemž pes neopustil oplocený pozemek. Uvedené dovolací důvody existovaly již v řízení před soudem prvního stupně, proto je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajské soudu v Hradci Králové (správně Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích) ze dne 4. 6. 2025, č. j. 14 To 108/2025-244, a celý rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 T 204/2024-227, a dále postupoval ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně zdůraznil, že dovolatelka opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy obou stupňů správným a dostačujících způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. S ohledem na opakovanost výtek směřujících proti dokazování a skutkovým zjištěním státní zástupce odkázal na str. 2–6 usnesení odvolacího soudu, kde jsou tyto otázky ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně řešeny, a to včetně související problematiky právní kvalifikace. Soudy přitom dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina prokázána bez důvodné pochybnosti. Soudy se zároveň dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněné. Se skutkovými závěry soudů se státní zástupce plně ztotožnil, proto na ně v dalším odkázal. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle státního zástupce shledat existenci zjevných rozporů. Soudy podle něj zcela správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědků včetně poškozené či z objektivních důkazů listinných, zejména z lékařských zpráv. Nesouhlasil, že výpověď poškozené je jediným, osamoceným přímým důkazem. Její výpověď je podle státního zástupce podpořena dalšími důkazy, a to včetně důkazů přímých. Dovolatelce nepřitakal, ani naznačovala-li vadu opomenutých důkazů, když z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (srov. bod 17. rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu) vyplynulo, že inkriminovaný důkazní návrh nebyl přehlédnut, byl naopak jako nadbytečný, resp. irelevantní, zamítnut. Nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu jsou přitom uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu. Soudy tudíž v tomto směru nepochybily.

9. Státní zástupce považoval za správnou i právní kvalifikaci jednání obviněné, která byla ze strany soudů řádně a logicky zdůvodněna. Soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů po právní stránce konstatovaly existenci nedbalostního zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví či porušení důležité povinnosti. Nad rámec úvah obsažených v přezkoumávaných rozhodnutích z hlediska uplatněných dovolacích námitek státní zástupce dodal, že závěry soudů týkající se porušení důležité povinnosti plně odpovídají panující judikatuře, která v souvislosti s nedostatečnou kontrolou psa důležitou povinnost ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku ustáleně shledává. Současně platí, že takovou povinnost lze porušit i na soukromém oploceném pozemku; institut důležité povinnosti totiž není vázán na veřejné či veřejnosti přístupné prostory. Poznamenal, že negativní účinek chování zvířete se může snadno projevit též za hranicí oplocení či pozemku, aniž by zvíře jako takové oplocení překonalo nebo pozemek opustilo.

10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelka uplatnila důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II.

§ 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. první alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zamítnuto poté, co soud druhého stupně na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka formulací vytýkaných vad odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát.

Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněné zaměřené proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, které mají být ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nad to měly být nedůvodně neprovedeny podstatné důkazy.

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz zejména str. 5–6, body 18.–20.

rozsudku soudu prvního stupně, str. 2–3 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitka, již obviněná uplatnila ve svém dovolání, je opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, a soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost opakovaně zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanou námitkou proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

16. Pouze ve stručnosti tak lze k námitce dovolatelky, že nebylo prokázáno, že zranění poškozené způsobil pes jejího syna, Denny, kterého v jeho domově hlídala, poznamenat, že provedeným dokazováním je uvedené skutkové zjištění doloženo bez jakýchkoliv důvodných pochybností. Nejenže tento závěr přímo vyplynul z výpovědi poškozené, která popsala vzájemné vztahy a opatrnost kolem plotu u pozemku syna obviněné, a to právě z důvodu naskakování jeho psa na tento plot. Vylíčila i daný incident, kdy se po rozhlédnutí, zda není puštěný sousedův pes, sklonila pro listí u plotu, načež uslyšela tohoto psa a zacítila silnou bolest v ruce, upadla na zem, viděla sousedova psa opírajícího se předníma nohama o daný plot a natahujícího se přes něj.

Soud poškozené i přes vědomí nevlídných vztahů s rodinou obviněné zcela uvěřil, a to pro podporu její výpovědi dalšími, byť nepřímými, důkazy, které však společně ve svém celku tvoří ucelený řetězec nenechávající prostor k pochybnostem o vině obviněné. Vedle výpovědí J. Z., zetě poškozené, a J. Z., dcery poškozené, kteří k poškozené přiběhli po útoku a posléze spatřili sousedova psa, který na ně štěkal a dorážel přes plot, jsou podstatné především lékařské a ambulantní zprávy (č. l. 83, 84–91,) potvrzující, že zranění poškozené odpovídá kousnutí psa, resp. tento závěr nikterak nerozporující, a rozvádějící délku léčby a omezení poškozené v každodenním životě.

Stejně tak výpovědi poškozené odpovídá zranění její ruky zachycené na fotografii na č. l. 162, z níž je i naprostému laikovi při pohledu na zachycené zranění zcela zjevné, že toto nemohlo být způsobeno zraněním o ostré konce drátěné sítě plotu, jak tvrdila dovolatelka, ale naopak zcela jednoznačně odpovídá silnému skousnutí psa a jeho tržení, kterým došlo k rozeklaní rány. S tím koresponduje i poškození mikiny, kterou měla poškozená při incidentu na sobě, kde je zjevný otisk psích zubů (viz fotografie na č. l.

94–98). V žádném případě tedy poškození oděvu a povaha zranění poškozené neodpovídá mechanismu vzniku zranění o ostré konce drátěné sítě, z níž je v daných místech tvořen plot. Ani dovolatelkou akcentovaný průnik „ostrého předmětu“ do kůže poškozené zřejmý z fotografie nemůže dříve vyslovený závěr vyloučit, když psí zuby, nadto velkého Německého ovčáka, ostré zpravidla jsou. Stejně nelogické je tvrzení dovolatelky, že psí zuby by daným způsobem nemohly projít několika vrstvami oblečení. Na základě uvedeného není důvodných pochybností o tom, že zranění poškozené bylo skutečně způsobeno kousnutím většího psa.

17. Z uvedených důvodů lze na znalecké zkoumání zranění poškozené nahlížet jako na zcela nadbytečné, když mechanismus jeho vzniku je zcela jednoznačně prokázán výše uvedenými důkazy. Soud prvního stupně proto doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zcela správně zamítl a také přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl v tomto směru veden. Vysvětlil, že tak učinil především s ohledem na lékařské zprávy a ambulantní nálezy, které jsou podrobné a odpovídají i dalším provedeným důkazům (viz bod 17.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, jak se podává z předposledního odstavce na str. 3 odůvodnění jeho usnesení). Soudy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu vymezující kritéria pro odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů, jedním z nichž je právě i zmiňovaná nadbytečnost (viz např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další).

Absenci provedení zmiňovaného důkazu tudíž nelze hodnotit jako tzv. opomenutý důkaz. Žádné pochybnosti nevyvstaly ani o tom, že se jednalo o psa syna dovolatelky, jelikož se v okolí nevyskytoval žádný jiný pes, natož velký, který by byl schopen způsobit zranění daného rozměru. Ostatně i obviněná potvrdila, že pes Denny byl volně vypuštěn na zahradě, která byla s pozemkem poškozené oplocena toliko do výše 90 cm, zatímco pes Denny při postavení se na zadní dosahuje výšky 120 a 130 cm. Z protokolu o ohledání místa činu, včetně fotografií (č. l.

128–132), lze rovněž vysledovat také zřejmé nahnutí plotu směrem na pozemek poškozené z důvodu tlačení na plot ze strany pozemku syna obviněné, což přesně odpovídá naskakování na plot z této strany silným psem. Pokud dovolatelka namítla, že by nebylo možné, aby se pes přes plot v této výši natáhl a zároveň naklonil tak, aby mohl kousnout poškozenou, která měla být v dané době na pozemku za plotem, pak takové argumentaci nelze přisvědčit. S ohledem na míry psa i plotu v dané části pozemku je při ohnutí se poškozenou v blízkosti plotu možnost psa tuto v určitý moment sklonění zcela nesporná.

18. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. Další námitky dovolatelky směřovaly proti právnímu posouzení skutku, když vytýkala, že ani v případě, pokud by se skutek stal tak, jak jej popsal soud prvního stupně, nelze v jejím jednání spatřovat porušení jakékoliv povinnosti. Zopakovala, že psa venčila na uzavřeném oploceném pozemku ve vlastnictví jejího syna, proto jí nelze klást za vinu, že dostatečným způsobem nezajistila, aby jí svěřený pes někoho při venčení nezranil. Dovolatelka tak rozporovala naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku poukazem na absenci znaku „porušení důležité povinnosti“. Nesouhlasem s tím, že je jí „v zásadě kladeno za vinu, že dostatečným způsobem nezajistila, aby jí svěřený pes někoho při venčení nezranil“, zpochybnila i subjektivní stránku přečinu spočívající v nedbalostním zavinění k porušení jí zákonem uložené důležité povinnosti. Tyto námitky jsou tak relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

20. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněná označeného přečinu dopustila v alternativě, že jinému z nedbalosti ublížila na zdraví tím, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona (mimo jiné). Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha důležitých povinností, které mají vztah k ochraně lidského zdraví. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k ublížení na zdraví (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2013, rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu ve formě ublížení na zdraví musí být příčinná souvislost. Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto přečinu vyžaduje nedbalost. Trestný čin je podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

21. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

22. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].

23. V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozená újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku utrpěla (srov. popis jejího zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku, lékařské zprávy na č. l. 83, 84–91). Podle dovolatelky je však sporné, zda tak bylo v důsledku porušení nějaké důležité povinnosti uložené jí zákonem.

24. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že tyto spatřovaly nedbalostní zavinění obviněné v tom, že porušila prevenční povinnost vyplývající z § 2900 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), když i přes jistou předvídatelnost projednávaného incidentu a možnost mu předejít nechala na zahradě syna, která byla v místech sousedících s pozemkem poškozené s ohledem na velikost a chování jeho psa nedostatečně oplocena, volně pobíhat synem jí svěřeného psa Dennyho, který poškozenou přes plot kousnul do ruky, a způsobil jí tak ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsaná zranění, která lze kvalifikovat jako ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr.

zákoníku. Ačkoliv se soud prvního stupně v odůvodnění svého odsuzujícího rozhodnutí porušením důležité povinnosti a zaviněním obviněné zabýval spíše stručně (viz bod 21., 22. odůvodnění rozsudku), odvolací soud jeho úvahy doplnil více než pečlivě, když na str. 4–6 podrobně analyzoval předvídatelnost chování psa Dennyho obviněnou, rozvedl teoretická i judikatorní východiska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007, usnesení tohoto soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1509/2014, usnesení téhož soudu ze dne 19.

6. 2024, sp. zn. 4 Tdo 501/2024) pro závěr o porušení důležité (prevenční) povinnosti zahrnuté vědomou nedbalostí a tyto aplikoval na případ obviněné. Odvolací soud konstatoval zjištění o dřívějším chování psa Dennyho ve vztahu k jiným psům i svému teritoriu, jakož i povědomí o jeho chování na straně obviněné, přičemž dospěl k závěru, že tato mohla projednávanému zranění poškozené předejít, když útok psa na osoby poblíž plotu mohla předvídat. V úvahu vzal i skutečnost, že pes v minulosti člověka nenapadl, avšak konstatoval, že to neznamená, že by taková varianta byla nepředvídatelná, když je obecně známo, že volné pobíhání psů vždy nese určité riziko, neboť psi mají tendenci k netypickému chování.

Upozornil, že v judikatuře soudů se dokonce dovozuje, že ani absolvovaný speciální výcvik poslušnosti psa by neznamenal sám o sobě záruku patřičné kontroly nad psem a nevylučovalo by to zavinění při případném excesu z jeho typického chování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 4 Tdo 501/2024). Uzavřel, že obviněná věděla, že pes by mohl způsobit škodu na hranici pozemku a bez přiměřených důvodů se spoléhala na to, že k takovéto škodě nedojde, čímž naplnila vědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. K tomu zdůraznil, že již při pohledu na chatrné nízké oplocení zahrady se zajištění psa jeví již na první pohled jako zcela nedostatečné a možnost vzniku škody jako reálná.

25. Ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že jednání obviněné bylo porušením prevenční povinnosti vyplývající ze soudem prvního stupně zmiňovaného ustanovení § 2900 o. z., podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. K porušení prevenční povinnosti stanovené občanskoprávními předpisy v případě nedostatečné kontroly psa se vyjadřoval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, v němž konstatoval, že „majitel psa je povinen počínat si tak, aby chováním jeho psa nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Pokud navíc majitel psa ví o tom, že s chováním jeho psa byly již v minulosti problémy, a neučiní nic pro to, aby ke škodě na zdraví jiné osoby nedošlo, bude možno jednání takového majitele psa posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 či 224 tr. zák. (pozn. nyní 148 či 147 tr. zákoníku), dojde-li po útoku psa ke zranění některé osoby.“

26. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007, soud akcentoval, že vlastník či chovatel psa by měl předpokládat, že se pes může projevovat nebezpečným a neočekávaným způsobem, a měl by být proto v každém případě připraven i nepřiměřenou reakci zvířete zvládnout, neboť jeho povinností je zajistit psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob. V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1471/2014, Nejvyšší soud též mimo jiné konstatoval, že základní povinností vlastníka (případně toho, komu vlastník psa svěřil) je zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1509/2014, v němž soud řešil především otázku požadavků na majitele psa v souvislosti s prevencí zabezpečení před možností útěku, vyslovil závěr, že o porušení obecné prevenční povinnosti se jedná i v případě, že chovatel přenechá dohled nad zvířetem jiné osobě (zde platí jen přiměřené použití právních závěrů pro posouzení projednávané věci s ohledem na odlišná skutková zjištění týkající se především porušení prevenční povinnosti vlastníkem psa).

27. V tomto kontextu nutno tedy zdůraznit, že pachatelem trestného činu spáchaného útokem psa proti životu a zdraví člověka může být jak vlastník psa, tak i jeho pouhý držitel, kterému byl pes z jakéhokoliv důvodu svěřen, pokud mohl s ohledem na konkrétní okolnosti případu a znalost psa jeho útok předvídat a předejít mu. V nyní projednávaném případě obviněná psa, který jí byl svěřen, dobře znala, věděla, že s ním byly v minulosti problémy, kdy přeskakoval plot k sousedům, byl agresivní na jejich psa, bylo kvůli němu třeba zpevňovat plot sousedící s pozemkem poškozené, rovněž, jak vypověděla i svědkyně M. B., syn obviněné si nepřál, aby obviněná psa Dennyho vypouštěla na zahradu. Obviněná znala pozemek syna a věděla, že výška plotu je pro zabránění útoku psem Dennym pro osoby blízko plotu na sousedícím pozemku naprosto nedostatečná, přesto jej za dané situace na zahradu, kde jej neměla pod stoprocentním a neustálým dohledem a zejména kontrolou, volně vypustila. Je tedy zjevné, že obviněná si byla vědoma rizik, proti nimž nepřijala žádné preventivní opatření, naopak se nepřiměřeně spoléhala na to, že k žádné škodě nedojde. Nejvyšší soud se beze zbytku ztotožňuje s názorem státního zástupce, že důležitou povinnost uloženou zákonem ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jíž se zde rozumí porušení preveční povinností plynoucí z § 2900 o. z., v souvislosti s nedostatečnou kontrolou psa lze porušit i na soukromém oploceném pozemku, přičemž nepříznivý účinek chování zvířete se může projevit též za hranicí oplocení či pozemku, aniž by zvíře takové oplocení překonalo nebo pozemek opustilo. Námitky dovolatelky tvrdící absenci naplnění znaku porušení důležité povinnosti, jakož i naznačující absenci vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak nemohou obstát.

28. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li zjevně neopodstatněné se zřetelem k důvodům dovolání uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 11. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu