8 Tdo 968/2024

8 Tdo 968/2024-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 3 To 31/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 95/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 3 T 95/2023, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od 2. 7. 2022 do 1. 9. 2023 v Krnově, okres Bruntál, ani nikde jinde, ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dcer AAAAA (pseudonym), ročník XY, a BBBBB (pseudonym), ročník XY, ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona, a byl tak povinen činit pro obě dcery celkovou částkou 5.000 Kč, přičemž v tomto období nikde nepracoval, když byl zaměstnán pouze jeden měsíc, a poté pracovní poměr o své vůli ukončil, také nebyl veden ani jako uchazeč o zaměstnání v evidenci úřadu práce, čímž se zbavil možnosti získat pravidelný příjem, a své potřeby uspokojoval z příjmů z neoficiálních brigád a tím, že se nechával živit příbuznými, a o nezletilé nikterak nepečoval a platby výživného takto nenahrazoval, v důsledku čehož na výživném dluží A. P., k jejímž rukám měl výživné hradit, částku 70.000 Kč.

2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 3 To 31/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž připustil, že výživné neplatil. Jeho výše byla na nezletilou AAAAA, nar. XY, v částce 3.000 Kč, a BBBBB, nar. XY, částkou 2.000 Kč, stanovena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 25 P 64/2016, jenž nabyl právní moci dne 23. 1. 2019. Byla jím schválena dohoda rodičů uvedených dcer, mimo jiné ohledně jeho povinnosti přispívat na výživné v uvedené výši, avšak pozbyl účinnosti okamžikem obnovení soužití s matkou nezletilých A. P. v roce 2020. Později nebylo výživné stanoveno, resp. nebylo o něm rozhodnuto, a proto nemohl soud z takto neúčinného rozhodnutí vycházet. O nezletilé se však starala jeho matka, které byly děti svěřovány na hlídání za úplatu, čímž probíhala úhrada výživného. Soudy však tento způsob péče nehodnotily ani jej nedaly do kontextu s výší vyživovací povinnosti obviněného. Matka nezletilých jednala v trestním řízení účelově ve snaze získat další finanční prostředky a prohloubit odcizení svých dcer s obviněným. S ohledem na to, že zjištění popsaná v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí jsou podle obviněného kusá, a odvolací soud neuvedl, na základě čeho učinil závěr, že v době od 2. 7. 2022 ničím nepřispěl na výživu nezletilých, ačkoli tak byl povinen činit, nebyla věc řádně objasněna a nebylo respektováno jeho právo na obhajobu, zejména pokud žádal o úpravu výživného.

5. Obviněný v dovolání rovněž namítal nedostatečné objasnění subjektivní stránky, protože ačkoli soudy shledaly, že jednal úmyslně, tak tento svůj závěr téměř neodůvodnily, neboť se vyjádřily velmi stručně. Zejména se nevypořádaly s tím, že se na výživě svých dcer chtěl podílet, a částečně tak činil financemi a péčí své matky, a tento jí zprostředkovaný podíl na výchově a výživě dcer mohl dosahovat výše soudem neurčené povinnosti hradit výživné. Rovněž tato skutečnost mohla mít význam pro závěr, že jednal nedbalostně ve smyslu § 16 tr. zákoníku. Vytýkal též nedostatečné objasnění celkové výše dlužného výživného, jíž se soudy nezabývaly a v rámci předběžné otázky ji nezkoumaly, ani nevysvětlily, jak k celkové částce dlužného výživného 70.000 Kč dospěly.

6. Závěrem obviněný dodal, že s ohledem na princip ultima ratio měla být tato záležitost projednávána před civilním soudem, avšak soudy se principem subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vůbec nezabývaly, přestože jeho případ je specifický, když se se svými dětmi chce setkávat a jeho matka je finančně zabezpečuje úplatou a péčí.

7. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 3 To 31/2024, i rozsudek Okresního soudu Bruntále ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 3 T 95/2023, zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně (§ 265h odst. 2 tr. ř.) shledalo, že dovolání je důvodné, a to zejména s poukazem na nutnost posoudit výši výživného jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. s ohledem na reálné výdělkové poměry povinného a jeho majetkové poměry, což odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).

9. Státní zástupkyně se neztotožnila s tím, že soudy obou stupňů pro závěry o vině obviněného vyšly ze zjištění, že majetkové poměry obviněného se od právní moci opatrovnického rozsudku nezměnily, a že ve věci, v níž rozhodoval v jiné věci obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 3 To 303/2022, bylo rozhodnuto o obdobném jednání obviněného týkajícím se stejné výše výživného. Nesprávnost tohoto postupu státní zástupkyně spatřovala v tom, že soud nezkoumal všechny rozhodné skutečnosti, neboť při posuzování schopností a možností rodiče podle § 913 obč. zákoníku nejsou rozhodné jeho skutečné výdělečné a majetkové poměry, ale jeho reálné výdělečné, popřípadě i majetkové, poměry dané mimo jiné jeho fyzickým stavem a dalšími okolnostmi. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na neúčinný opatrovnický rozsudek a žádné jiné zjištění ohledně pracovních možností obviněného nepřijal, pouze poukázal na nezměněnou situaci u obviněného od posledního odsouzení pro obdobnou trestnou činnost. Pouze rámcově zkoumal stav faktických příjmů dovolatele, jeho výdaje však neřešil, přičemž se nezabýval ani odůvodněnými potřebami nezletilých dcer. Neposoudil majetkovou situaci dovolatele a vůbec neověřil příjmy dosahované osobami na shodném pracovním trhu při zohlednění nabídky míst, na které mohl obviněný dosáhnout. Tyto nedostatky se promítly i do porušení pravidel stanovených § 125 odst. 1 tr. ř., neboť odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy. Chybným shledala i výrok rozsudku uvádějící u obou nezletilých souhrnnou částku, kterou byl obviněný povinen na své dcery platit, ač je třeba specifikovat uvedenou částku ke každému dítěti zvlášť.

10. Nepřisvědčila však námitkám obviněného, že výživné nehradil s ohledem na to, že mu matka dětí bránila ve styku s dcerami, státní zástupkyně poukázala na to, že okolnost, že rodiče nezletilého dítěte se nedohodli na úpravě styku s dítětem, popřípadě že jeden z nich brání takovému styku, nezpůsobuje bez dalšího zánik vyživovací povinnosti a nevylučuje trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 123/2013). Rovněž povinnosti obviněného plnit vyživovací povinnost nezbavuje to, že na výživu dcer přispívala jeho matka ve formě peněžitých plateb a měla možnost se s vnučkami stýkat, protože výživné ve smyslu § 910 obč. zákoníku je zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte, nikoho jiného, a tuto povinnost není možné přenést na jinou osobu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 530/2017).

11. S ohledem na uvedené pochybení týkající se rozsahu provedeného dokazování státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Protože se věc vrací soudu prvního stupně, nepovažovala za vhodné vyjadřovat se k námitkám obviněného směřujícím proti subjektivní stránce a společenské škodlivosti, protože by v daném stadiu řízení byly předčasné.

12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jehož reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel. IV. K přípustnosti a důvodům dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

14. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud má možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které dovolatel dovolání opřel, protože je pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle uvedeného důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.

17. Přestože podstatou posuzovaného důvodu je hmotněprávní stránka věci, tento formální požadavek daný zákonodárcem je možné prolomit, pokud by bylo zjištěno, že nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K námitkám obviněného

18. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s formálním vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že nedošlo, pokud jde o stanovení výše vyživovací povinnosti, k objasnění rozhodné skutečnosti určující pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a výhradami, že u něj nešlo o úmyslné zavinění, a že jde o případ, v němž by měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, dostál podmínkám § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože tím brojil proti hmotněprávním závěrům. Protože obviněným označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, Nejvyšší soud posuzoval, zda jde o výhrady opodstatněné.

19. Podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Takto vymezený přečin zahrnuje dvě samostatné skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění, a proto musí být v rozhodnutí soudu jednoznačně stanoveno, o kterou z nich se v daném případě jedná. Rozlišení těchto dvou skutkových podstat má význam nejen pro posouzení společenské škodlivosti činu, ale je zároveň určující i pro další právní následky, např. pro zařazení obviněného do typu věznice, apod. [srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejněný pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.)]. Odlišení těchto skutkových podstat založené na tom, o jakou formu zavinění se jedná, zda úmyslnou nebo nedbalostní, pro soud znamená povinnost ve svém odsuzujícím rozhodnutí nejen výslovně v právní větě stanovit, které z těchto dvou nabízejících se zavinění je v konkrétním případě jednáním pachatele naplněno, ale rovněž i ve skutkových zjištěních uvést takové konkrétní okolnosti, které jím zjištěnou formu zavinění dokládají. Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, nebo ze dne 7. 10. 2007, sp zn. IV. ÚS 434/2007).

20. Objektem přečinu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu podle ustanovení § 910 a násl. obč. zákoníku. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).

21. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou v § 910 až 923 obč. zákoníku, podle nichž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 obč. zákoníku). Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě (§ 912 obč. zákoníku). Podle § 913 obč. zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1).

Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odst. 2). V § 914 obč. zákoníku je stanoveno, že je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

Podle ustanovení § 923 odst. 1 obč. zákoníku platí, že změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.

22. Výživné (na rozdíl od vyživovací povinnosti) není zákonem výslovně definováno, je podle soudní praxe vykládáno jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost.

Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů [srov. rozhodnutí č. 5/1969 Sb. rozh. str.]. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr.

zákoníku není trestní soud vázán rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení, jímž byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, nýbrž je povinen vycházet primárně z vlastních zjištění učiněných v předmětném trestním řízení. Ačkoli vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., rozhodnutí soudu vydaná v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině zcela pominout, ale musí je zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr.

ř. [srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.]. Na takto zjištěném základě pak musí soud posoudit, zda obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost [viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010].

23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze zjistit, že soudy uvedená pravidla respektovaly a v souladu s nimi postupovaly. Je potřeba poukázat na to, že soud prvního stupně pro objasnění viny obviněného vyšel z důkazů vymezených v bodech 1. až. 4. odsuzujícího rozsudku. Jde zejména o výpovědi obviněného a svědkyně A. P., matky nezletilých, a listinné důkazy, z nichž lze připomenout hlavně zprávy k finanční situaci rodiny A. P. (č. l. 25 až 28 spisu), finanční šetření, zprávy o pověsti a přehled exekucí obviněného (č. l.

29 až 51 spisu) a další, které soud provedl při hlavním líčení postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. V bodě 5. rozsudku soud prvního stupně uvedl, že po vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že vina obviněného je prokazována mimo uvedeného i jeho doznáním, přičemž je potvrzována výpovědí svědkyně A. P. a listinnými důkazy. Vypořádal se i s obhajobu týkající se toho, že opatrovnický rozsudek pozbyl účinnosti okamžikem, kdy obviněný s A. P. obnovili společné soužití, neboť poukázal na to, že jde o zákonnou povinnost vyživovat své děti, a tedy neplyne pouze z opatrovnického rozsudku, nýbrž ze zákona, konkrétně z § 910 až § 915 obč. zákoníku.

Konstatoval, že předmětný opatrovnický rozsudek skutečně pozbyl účinnosti v roce 2020, avšak když páchání činu v této věci počíná druhou polovinou roku 2022, nepovažoval za potřebné zjišťovat, kdy přesně ono soužití počalo a jak dlouho trvalo, protože je nesporné, že se tak stalo před žalovaným obdobím. Z tohoto důvodu zamítl důkazní návrhy obviněného, kterými mělo být prokázáno jeho tvrzení o trvání společného soužití již od roku 2018. V rámci své povinnosti stanovit výši dlužného výživného vycházel soud prvního stupně z toho, že se majetkové poměry obviněného podle jeho vlastních slov od právní moci opatrovnického rozsudku nezměnily, což soud doložil i závěry, jež opíral o skutečnosti vyplývající z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.

11. 2022, sp. zn. 3 To 303/2022, jenž se týkal obdobného jednání, za předcházející období. Vzhledem k vlastním výsledkům dokazování však učinil závěr, že od objasňování uvedené věci u dovolatele nedošlo k žádné změně majetkových poměrů, a proto shledal, že není důvod pro změnu jeho vyživovací povinnosti, a to mimo jiné i s ohledem na výpověď A. P., která uvedla, že od 2. 7. 2022 neplatil obviněný ničeho, což bylo v souladu i s tvrzením obviněného.

24. K odvolání obviněného se věcí zabýval i odvolací soud v bodech 10. až 21. přezkoumávaného usnesení se závěrem, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje vady, které by byly důvodem k jeho zrušení, protože soud prvního stupně rozsah vyživovací povinnosti hodnotil jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a správně, s ohledem na zjištěné poměry, se s výší výživného vypořádal, když postupoval též v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. Nutné je však podotknout, že odvolací soud navíc při veřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 vyslechl obviněného k jeho aktuálním poměrům a provedl listinné důkazy označené v protokole o veřejném zasedání na č. l. 105 spisu, tudíž je zjevné, že poměry obviněného i aktuálně prověřil. Připomněl, že obviněný neplatil výživné záměrně, neboť když pracoval dříve, než je nyní vymezené páchání trestné činnosti, brigádně v Rakousku s možným výdělkem 30.000 Kč měsíčně, této možnosti zanechal. Pokud tvrdil, že se tak stalo kvůli tomu, aby vykonal trest obecně prospěšných prací, odvolací soud poukázal na to, že z tohoto trestu však obviněný dosud vykonal minimum, jen 22 hodin. Zdůraznil přitom, že obviněný je zdráv a schopen práce. Neplacení výživného tudíž činil z vlastní vůle. Brigádně pracoval, aby se vyhnul exekuci svého příjmu. Odvolací soud se zabýval také poměry v rodině matky nezletilých, která byla zaměstnána jako poštovní doručovatelka s měsíčním příjmem cca 23.000 Kč, nyní je nezaměstnaná, na společnou domácnost přispívá její současný partner, tedy poměry na straně matky se zhoršily, a přitom za uplynulou dobu došlo ke zvýšení nároků nezletilých dcer.

25. Nejvyšší soud na podkladě skutečností plynoucích z provedeného dokazování i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neshledal důvody pro to, aby vyhověl dovolání obviněného či státní zástupkyni, protože v jejich postupu nezjistil vytýkané vady. Nelze se ztotožnit s tím, že by soud nesplnil povinnost řešit výši výživného jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a ani s tím, že by rozhodnutí soudů byla nepřezkoumatelná anebo jejich odůvodnění neodpovídala podmínkám § 125 či § 134 tr. ř., byť lze konstatovat jistou stručnost zejména co do obsahu provedených důkazů. Úvahy soudu prvního stupně by bylo možné rozvést květnatějším a obšírnějším způsobem, ale to samo o sobě neznamená, že by rozhodnutí, pokud jinak splňuje požadavky § 125 tr. ř., nemohlo obstát. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 176/2000, nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2710/2014, či ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/2016).

26. Rozsudek soudu prvního stupně z hledisek § 125 odst. 1 tr. ř. obsahuje úvahy o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Obdobně odvolací soud respektoval pro zpracování odůvodnění přezkoumávaného usnesení pravidla podle § 134 tr. ř., neboť uvedl skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, navíc sám i dokazování doplnil, uvedl úvahy, jimiž se soud prvního stupně řídil při hodnocení provedených důkazů, a zvážil i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obě posuzovaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná a rozvedená odůvodnění obsahují dostatek podkladů pro závěr o správnosti učiněného rozhodnutí.

27. Soudy pro své závěry vycházely z tvrzení obviněného a svědkyně A. P. o jejich majetkových poměrech a stručně, přičemž v potřebném rozsahu, posuzovaly rozhodné odůvodněné potřeby oprávněných (nezletilých dcer). S ohledem na soudy učiněná skutková zjištění je nutné zdůraznit, že shledaly, že obviněný pracovat mohl, neboť byl zdráv a neměl žádné zdravotní omezení, naopak jen on sám se rozhodl pro to, že si bude vydělávat pouze brigádně. Navíc sdělil, že z vlastní vůle ukončil pracovní poměr (bezdůvodně) a výživné na své dcery podle svého záměru nehradil. Připustil, že čím horší měl životní poměry, tím méně se mu chtělo pracovat a záměrně nepracoval. V evidenci uchazečů o práci nebyl veden, a trvalý pobyt má hlášený na Městském úřadu v XY (na adrese XY).

28. Uvedený rozsah dokazování je podle Nejvyššího soud dostačující, protože se soudy pracovním možnostem obviněného a jeho uplatnitelnosti na trhu práce věnovaly, a to i s ohledem na fakt, že obviněný se na základě vlastního rozhodnutí na trhu práce ani uplatnit nechtěl, neboť mu podle zjištění soudů jinak objektivně nic nebránilo. Nesnažil se ani evidovat jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce (srov. úřední záznam Policie České republiky a zprávy Úřadu práce na č. l. 33 až 35 spisu). V obsahu spisu jsou též podklady pro závěr o jeho majetkové situaci a jeho exekucích. Tato majetková situace obviněného nicméně nepramení z nemožnosti či neschopnosti pracovat, ale je důsledkem jeho nechuti a odmítání se do pracovního poměru zařadit.

29. Uvedené svědčí pro závěr o vině obviněného, a to i s ohledem na nutné úvahy podle § 9 odst. 1 tr. ř., neboť soudy nižších stupňů se při posuzování výše výživného, jak je shora uvedeno, poměry obviněného v rámci předběžné otázky zabývaly. Neopíraly se toliko o předchozí zjištění vyplývající z civilního rozsudku ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 25 P 64/2016 (č. l. 55 spisu), jak tvrdí státní zástupkyně a obviněný v dovolání. Soudy nižších stupňů aktuálně zjišťovaly poměry obviněného, které srovnávaly s předchozími zjištěními soudů, a odvolací soud obviněného dokonce k jeho rodinným poměrům opakovaně vyslechl. K situaci nezletilých dcer byla vyslechnuta jejich matka A. P. a byly provedeny konkrétní listinné důkazy. Podstatná byla zejména výpověď samotného obviněného, který uvedl, že „jej to prostě nebaví, nechce platit“. S tím korespondují i všechna soudy učiněná zjištění. Při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti coby předběžné otázky soudy ověřily odůvodněné potřeby nezletilých i majetkové poměry a současně schopnosti a možnosti obviněného pracovat, přičemž braly do úvahy, že se vzdal bez důležitého důvodu zaměstnání, a tedy i výdělečné činnosti, zdravotní stav a další faktory (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 5/1969 Sb. rozh. obč., a č. 42/2012 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012). V této souvislosti zjistily, že obviněný je zdravý, způsobilý pracovat a nic mu neznemožňuje si práci sehnat. Pracovat však nechce. Z tohoto důvodu se jeví požadavky na doplnění dokazování požadované státní zástupkyní ve vyjádření k dovolání za přehnané, neboť výdělkové poměry obviněného byly dostatečně objasněny. Soudy, aby mohly vycházet z předchozích rozhodnutí, svá aktuálně učiněná zjištění konfrontovaly s údaji v soudních spisech, které měly k dispozici, a zcela důvodně shledaly, že za dobu od roku 2018 se zásadně poměry na straně obviněného nezměnily, protože nevyvíjí téměř žádnou snahu si práci sehnat, naopak se nechává zaopatřovat svými příbuznými. Soudy v tomto směru učiněné závěry jsou plně korespondující s pravidly stanovenými pro řešení předběžných otázek v obdobných situacích.

30. Pro správnost postupu soudu lze jen zmínit, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím civilního soudu. Trestní soudy v této věci zcela správně podle výsledků vlastního dokazování shledaly, že v mezidobí od předchozích rozhodnutí (byť neúčinných) nenastaly odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly nebo o nich nevěděl (srov. rozhodnutí č. 42/2012 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010).

31. Nejvyšší soud k námitkám obviněného rovněž připomíná, že okolnost, že rodiče nezletilého dítěte se nedohodli na úpravě styku, popřípadě že jeden z nich brání takovému styku, nezpůsobuje bez dalšího zánik vyživovací povinnosti a nevylučuje tak trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 123/2013). Vyživovací povinnost ve smyslu § 910 obč. zákoníku je zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte a tuto nemůže přenést na jinou osobu. Zmíněnou povinnost totiž občanský zákoník ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou. Zájem společnosti je nejen na zabezpečení výživy či zaopatření dětí, ale také na tom, aby tuto svoji zákonnou povinnost plnili rodiče dětí a nepřenášeli ji, ať už z jakéhokoliv důvodu, na jiné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 530/2017).

32. Vše svědčí o tom, že soudy nevyšly z opatrovnického rozsudku bez dalšího, což je jasně patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. a 15. usnesení odvolacího soudu). Veškeré jejich závěry mířily primárně k tomu, že obviněný ve své výpovědi vymezil, že se jeho poměry od doby, kdy bylo rozhodnuto civilním rozsudkem s právní mocí ke dni 23. 1. 2019, nezměnily, vyjma doby, kdy po určitý čas žili s matkou nezletilých ve společné domácnosti. Rozhodný byl zcela neměnný postoj obviněného, jenž vědomě a chtěně nehradil v rámci výživného nic, což doznal ve své výpovědi. Z uvedených důvodů je plně postačující pro závěr soudů nižších stupňů prohlášení obviněného, že se jeho majetkové poměry od roku 2018 zásadně nezměnily, což se však podává i z dalších již provedených důkazů, a tudíž soudy nižších stupňů mohly výši vyživovací povinnosti určit v souladu s předchozími závěry jiných soudů, a to u nezletilé AAAAA ve výši 3.000 Kč a u nezletilé BBBBB ve výši 2.000 Kč, celkem tedy ve výši 5.000 Kč. Odkaz soudů nižších stupňů na rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 8. 2022, sp. zn 1 T 35/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 5 To 303/2022, jimiž byl obviněný J. H. odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za období od 25. 12. 2020 do 1. 7. 2022 pak nesloužil jako podklad pro stanovení výše výživného, neboť soudy s ohledem na toto odsouzení dovozovaly závěr, že se osobní, majetkové a výdělkové poměry nemění.

33. Nedůvodná je též námitka obviněného o nedostatečném objasnění toho, že měl uhradit na výživném celkem částku 70.000 Kč, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že doba, po kterou nehradil výživné, byla stanovena na základě vzájemně se nevylučujících tvrzení matky nezletilých a obviněného, stejně jako záznamů obsažených ve spise. Z těchto důkazů se jasně podává, že obviněný nic neplatil od 2. 7. 2022 do 1. 9. 2023, kdy došlo k doručení návrhu na potrestání (viz § 12 odst. 11 tr. ř., srov. bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Výše dlužného výživného v částce 70.000 Kč je součtem výše výživného 2.000 Kč na nezletilou BBBBB a 3.000 Kč na nezletilou AAAAA po dobu čtrnácti měsíců (28.000 Kč + 42.000 Kč). K tomuto jednoduchému matematickému výpočtu lze dospět z výsledků provedeného dokazování bez nutnosti provádět další důkazy. Tvrzení obviněného, že mu matka nezletilých bránila ve styku s jeho dcerami, není rozhodné pro závěr o tom, že je jako otec podle zákona povinen svou vyživovací povinnost plnit, a to bez ohledu na postoje matky nezletilých dětí, případně to, zda se s nimi může stýkat, protože placení výživného nemůže obviněný podmiňovat stykem se svými dcerami, respektive si jej nemůže vynucovat tím, že pokud mu nebude umožněn, tak nebude výživné platit. Rovněž skutečnost, že matka obviněného jeho dětem finančně přispívala, ho nemůže jeho povinnosti děti vyživovat zbavit, je osobní povinností, kterou nelze přenést na jinou osobu, a navíc neschopnost rodiče plnit svou zákonnou vyživovací povinnost nelze přičítat k tíži tohoto dítěte, jež podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má základní právo na rodičovskou výchovu a péči (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/2007, nebo rozhodnutí č. 17/1997 Sb. rozh. tr.).

34. S ohledem na všechna ve věci učiněná skutková zjištění Nejvyšší soud uzavřel, že soudy nižších stupňů provedly dokazování, jímž objasnily všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro závěr o vině obviněného. Potřebná zjištění vyplývají z provedených důkazů a mezi nimi a právními závěry není extrémní nesoulad, byť lze připustit, že rozsudek soudu prvního stupně mohl být detailnější (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Soudy se rovněž objektivně vypořádaly s obhajobou obviněného a jím navrženými důkazy a respektovaly, že důkaz provedený v trestním řízení je jediným prostředkem, jímž stát prokazuje spáchání trestného činu obviněným, jenž odůvodňuje uložení trestu, přičemž tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19, či ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, aj.).

35. Při správnosti učiněných skutkových zjištění Nejvyšší soud posuzoval, zda se soudy správně vypořádaly se subjektivní stránkou obviněného, případně se zásadou ultima ratio, protože skutkový stav nevykazující obviněným ani státní zástupkyní uváděné nedostatky je dostatečným podkladem pro posouzení právních výhrad, jež obviněný uplatnil na podkladě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž po obsahové stránce nenaplnil, protože není možné přisvědčit, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou.

36. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně závěr o formě úmyslu výslovně konstatoval ve výroku svého rozsudku. V odůvodnění uvedl, že šlo o úmyslné jednání, avšak konkrétní formu nevysvětlil (viz bod 6. rozsudku). Odvolací soud tento nedostatek odstranil tím, že uvedl, že šlo o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 21. usnesení odvolacího soudu). K těmto závěrům Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jedná ten, kdo chce způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, což odpovídá chování obviněného, který, ač neměl žádné vážné zdravotní omezení, pro které by byl práce neschopen, naopak byl zdráv, raději pracoval pouze brigádně, případně podle jeho výpovědi z vlastní vůle ukončil pracovní poměr v podstatě bezdůvodně (srov. body 2., 5. rozsudku soudu prvního stupně). Placení výživného se takto vyhýbal, a tudíž je opodstatněný závěr, že nechtěl svým nezletilým dcerám na jejich výživu nic hradit. Pokud odvolací soud shledal, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odpovídá tento závěr všem zjištěným skutečnostem, jenž vyplynul též z výsledků provedeného dokazování a zejména z postojů obviněného, z nichž logicky jeho úmysl vyplynul (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po řádně provedeném dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). V té souvislosti není žádný prostor k tomu, aby Nejvyšší soud přisvědčil tvrzení obviněného, že mohl jednat pouze z nedbalosti, což by však žádným způsobem neovlivnilo jinak správnou právní kvalifikaci, protože přečin podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je možné podle jeho zákonného vymezení spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti. O nedbalost však za konkrétních okolností panujících v této věci nešlo.

37. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje závěr o zavinění obviněného za správný a dodává, že o přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. Přímý úmysl zahrnuje i případy, když pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 339).

38. Všechna popsaná zjištění plynoucí ze závěrů uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně svědčí o tom, že obviněný jím spáchaným činem naplnil všechny formální znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v jeho tvrzení o přepínání trestní represe, že postačovalo řešení této otázky prostřednictvím občanského práva. Z jeho dosavadních postojů je totiž zjevné, že by tento jiný prostředek k jeho nápravě nevedl, a tedy se podle názoru Nejvyššího soudu nelze opírat o princip ultima ratio. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

40. Jednání obviněného se nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, naopak s ohledem na úmyslnou formu jeho zavinění a vědomou snahu nepracovat a nevydělávat si na vlastní živobytí a nehradit výživné, je možné konstatovat, že u něj jde o závažnější formu tohoto trestného jednání, které má negativní dopady na výživu a zajištění všech potřeb jeho nezletilých dcer, stejně jako jejich matku, neboť na ni klade zvýšené nároky na plnění této povinnosti. Výrazná je zde laxnost, se kterou obviněný přistupuje ke svému životu, plnění svých zákonných povinností a výživě jeho nezletilých dětí, čímž přímo ohrožuje jejich materiální zabezpečení a vývoj, a to i vzhledem k jejich relativně nízkému věku. Ze všech výše uvedených důvodů jde o jednání společensky škodlivé a trestněprávní postih za jeho spáchání je zcela na místě, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že obviněný se jej dopouští opakovaně a dosud uložená sankce nevedla k jeho nápravě ani změně v jeho přístupu k jeho povinnostem otce.

41. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shledal, že výhrady obviněného směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace vznesené na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou důvodné, a že byl naopak zcela opodstatněně uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to i se zřetelem na materiální stránku tohoto trestného činu, protože jde o čin společensky škodlivý, za jehož spáchání je třeba uplatnit prostředky trestního práva. VI. Závěr

42. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl důvodnost jím vznesených námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17.12.2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu