Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Mušky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 30 Cdo 2584/2021-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 22 Co 259/2020-440 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. července 2020 č. j. 9 C 394/2008-399, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práva svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 C 394/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 5. 8. 2008 domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 1 092 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 4. 3. 2009 stěžovatel změnil žalobu tak, že se nedomáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nýbrž náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice spočívajícím v délce vkladového řízení, která přesahovala 7 let.
Podle stěžovatele bylo vkladové řízení nesprávně a nezákonně přerušeno, nejprve dne 14. 8. 2000 na dobu 60 dnů o doplnění návrhu o doklad, že bylo dne 16. 2. 1999 od kupní smlouvy odstoupeno po právu, posléze dne 30. 10. 2000 do ukončení sporu ohledně platnosti úkonu spočívajícího v odstoupení od smlouvy. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-venkov ze dne 3.
5. 1999, kterým byl návrh na vklad zamítnut, nikdy nenabylo právní moci, tudíž chybí zákonný předpoklad vzniku nároku, a to zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost. Změnil-li stěžovatel svá žalobní tvrzení tak, že se domáhá nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup, jde o nárok, který nebyl předběžně projednán u příslušného správního úřadu, což je podmínka stanovená § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud dovodil, že katastrální úřad neměl přerušit vkladové řízení, nýbrž měl pouze vyznačit poznámku a o vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy rozhodnout v řádné zákonné lhůtě. Městský soud však dospěl k závěru, že nárok stěžovatele ve vztahu k částce 205 488 Kč byl zcela promlčen počínaje měsícem říjnem 2003, co do částky 886 512 Kč pak považoval žalobu za předčasnou, neboť nebyl nárok předběžně projednán podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem ze dne 13.
3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele z části odmítl (ohledně částky 205 488 Kč), zčásti rozsudek Městského soudu zrušil (ohledně částky 886 512 Kč), zrušil také rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil závěry obsažené v rozsudku městského soudu v otázce promlčení nároků stěžovatele za správné, jde-li však o splnění podmínky předběžného projednání nároku ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 zákona č.
82/1998 Sb., dovolací soud poukázal na svou judikaturu, podle které zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je sice obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, jde však o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Při jednání dne 2. 5. 2012 vzal stěžovatel žalobu co do částky 20 219 Kč s příslušenstvím zpět. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 9 C 394/2008-95 obvodní soud řízení co do částky 20 912 Kč s úrokem z prodlení zastavil, co do částky 865 600 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl.
Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 22 Co 294/2012-134 rozsudek obvodního soudu co do částky 713 032 Kč s úroky z prodlení potvrdil, co do částky 152 568 rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že co do částky 713 032 Kč za dobu od 1. 9. 2000 do 13. 8. 2005 je nárok stěžovatele promlčen, ohledně částky 152 568 Kč s příslušenstvím obvodnímu soudu uložil doplnit dokazování, zda byl byt v prvním nadzemním podlaží předmětné nemovitosti v rozhodném období prázdný či nikoli.
Městský soud opětovně dovodil vznik odpovědnosti státu z důvodu nesprávného postupu katastrálního úřadu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém vkladovém řízení poznamenaném průtahy způsobenými tím, že v zákonné lhůtě katastrální úřad vlastnické právo stěžovatele k nemovitostem nevložil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1964/2013-185 rozsudek městského soudu a rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 713 032 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem městského soudu, že nárok stěžovatele uplatněný u soudu dne 14. 8. 2008 je v uvedeném rozsahu promlčen. Nálezem ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12
Ústavní soud zrušil první větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73, rozsudek městského soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 (tedy zamítavé rozsudky ohledně částky 205 488 Kč představující náhradu škody za období od března 1999 do srpna 2000 nepřiznané z důvodu promlčení nároku). Rozsudkem ze dne 11.
5. 2015 č. j. 9 C 394/2008-259 obvodní soud žalobu v částce 1 071 088 Kč s příslušenstvím zamítl. Obvodní soud vyšel z toho, že v předmětném vkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu pro jeho nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť vlastnické právo stěžovatele nebylo v zákonné lhůtě vloženo, stěžovatel však neprokázal vznik škody, když časový úsek mezi datem vkladu vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí a datem, k němuž se podařilo stěžovateli skutečně prostor pronajmout (období od 4.
9. 2006 do 29. 11. 2007) činí 15 měsíců, v uvedeném období stěžovatel prostor nepronajímal, přičemž stěžovatel sám v řízení tvrdil, že nabyl pouze tzv. holé vlastnictví bez reálné možnosti užívání předmětného domu.
Rozsudkem městského soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Co 313/2015-293 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 5957/2017-327 odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19
zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 5957/2017-327, rozsudek městského soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Cdo 313/2015-293 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. 9 C 394/2008-259. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že stěžovateli nepřísluší nárok na náhradu škody za ušlý zisk za období do konce roku 1999, neboť v tomto období stěžovatel nemohl zamýšlet předmětný byt pronajmout a tak mu nemohl ani ujít zisk z nájemného. Ústavní soud však odlišně posoudil nárok stěžovatele za ušlý zisk v období od 1.
1. 2000 do okamžiku povolení vkladu. Ústavní soud vyšel z toho, že od 1. 1. 2000 by při pravidelném běhu událostí byl byt v prvním nadzemním podlaží volný právně i fakticky a stěžovatel by již byl veden v katastru jako vlastník nemovitosti, v níž se byt nachází, a mohl by s ním naložit podle svého uvážení, např. jej pronajmout. Podle Ústavního soudu úmysl stěžovatele pronajmout byt v prvním nadzemním podlaží, který byl podle zjištění obecných soudů fakticky prázdný, není zpochybněn ani tím, že byt začal stěžovatel pronajímat až téměř 15 měsíců poté, co byl zapsán jako vlastník.
Podáním ze dne 26. 3. 2020 vzal stěžovatel žalobu co do částky 109 488 Kč (představující náhradu ušlého zisku za období od 1. 4. 1999 do 31. 12. 1999) zpět.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 15. 7. 2020 č. j. 9 C 394/2008-399 obvodní soud řízení co do částky 109 488 Kč s příslušenstvím zastavil (I. výrok), žalobu stěžovatele v částce 961 600 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 5 700 Kč (III. výrok). Obvodní soud se neztotožnil se závěrem městského soudu, který shledal nesprávný úřední postup katastrálního úřadu v tom, že vkladové řízení přerušil rozhodnutím ze dne 30.
10. 2000 podle § 29 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění do 31. 12. 2005 (dále jen "správní řád"), do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 239/2000. Podle obvodního soudu byl naopak katastrální úřad povinen řízení přerušit v souladu s pokynem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 5. 2000 č. j. 35 Ca 56/99-17, který pro něj byl závazný ve smyslu § 250r zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o. s.
ř."). Pokud by takto katastrální úřad nepostupoval, dopustil by se nesprávného úředního postupu. S ohledem na skutečnost, že vkladové řízení bylo přerušováno několikrát, a to právě pro chování účastníků kupní smlouvy, zejména prodávající, která od smlouvy odstoupila, přičemž právě stěžejním a pro řízení nejdelším úsekem bylo přerušení vkladového řízení z důvodu probíhajícího sporu u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 239/2000, nepovažuje obvodní soud celkovou délku vkladového řízení za nepřiměřenou, neboť katastrální úřad vždy reagoval na kroky účastníků, přičemž úkony vkladového řízení činil v přiměřených lhůtách a nelze mu tak vyčítat průtahy či nečinnost.
Obvodní soud stejně jako dříve městský soud považuje za rozporné s dobrými mravy samotné chování stěžovatele, který získal rodinný dům o dvou samostatných bytech s pozemkem v lukrativní brněnské čtvrti za kupní cenu ve výši 1 700 000 Kč (tedy hluboko pod tržní cenou), přičemž původní vlastnice (v době uzavření kupní smlouvy ve věku 77 let) se stěžovatelem dohodla zaplacení kupní ceny bez inflační doložky ve splátkách po 10 000 Kč, což představovalo dobu splácení přes čtrnáct let. Pokud se nyní stěžovatel na státu domáhá ještě náhrady škody v částce 961 600 Kč přesahující polovinu kupní ceny s odůvodněním, že nemohl jeden z bytů v předmětném domě pronajímat, ač byl jinak fakticky volný (nikoli však právně), a že se tak jedná o škodu vzniklou nepřiměřenou délkou vkladového řízení, ačkoli tato délka byla zapříčiněna v důsledku sporu účastníků vkladového řízení o platnost odstoupení prodávající od zjevně nevýhodné kupní smlouvy, je obvodní soud přesvědčen, že přiznání této částky stěžovateli by bylo v silném rozporu s dobrými mravy (v této souvislosti obvodní soud připomíná, že jenom na nájemném za období od 1.
12. 2007 do doplacení kupní ceny v roce 2013 získal stěžovatel částku cca 812 500 Kč, o kterou se mu tak snížila fakticky kupní cena za předmětné nemovitosti, čímž se i zvýšil nepoměr plnění podle kupní smlouvy, která se tak obsahem přiblížila spíše darování).
4. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 22 Co 259/2020-440 rozsudek obvodního soudu ve II. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 288 000 Kč s příslušenstvím, jinak se rozsudek potvrzuje (I. výrok) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku ve výši 1 296 Kč (II. výrok). Městský soud neshledal nesprávný úřední postup vedlejší účastnice v rámci vkladového řízení od jeho zahájení, tj. od 25.
1. 1999 do 30. 10. 2000, kdy postup Katastrálního úřadu Brno-město i Krajského soudu Brně ve věci sp. zn. 35 Ca 56/99 byl plynulý, odpovídající složitosti věci a též neurčitosti úkonů účastníků vkladového řízení. Přerušení vkladového řízení dne 17. 2. 1999 na dobu 30 dní, dne 11. 3. 1999 na dobu 30 dní, jakož i dne 19. 4. 1999 na dobu 30 dní, byla v souladu s § 29 odst. 1 správního řádu, nebyla zde žádná nečinnost vedlejší účastnice. Městský soud souhlasí s obvodním soudem, že katastrální úřad postupoval v řízení správně, pokud řízení o vkladu přerušil svým rozhodnutím ze dne 30.
10. 2000, když byl vázán závazným právním názorem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 5. 2000 č. j. 35 Ca 56/99-17. V tomto směru městský soud (v jiném složení senátu 22 Co) přehodnotil své nesprávné předchozí právní závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 5. 11 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51, jakož i v rozsudku ze dne 27. 9. 2012 č. j. 22 Co 294/2012-134. Městský soud však nesouhlasil se závěrem obvodního soudu o celkové přiměřenosti délky vkladového řízení. Městský soud měl za to, že délka vkladového řízení ve svém celku byla nepřiměřeně dlouhá, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nepřiměřenost délky vkladového řízení byla způsobena nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 239/2000, pro které vkladové řízení bylo dne 30.
10. 2000 přerušeno a jehož výsledek byl stěžejní pro další postup katastrálního úřadu v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatele. S odkazem na závěry nálezu ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19
, podle něhož byl v období od 1. 1. 2000 nárok stěžovatele na ušlý zisk v základu po právu, neboť stěžovatel z důvodu neskončení vkladového řízení nemohl předmětný byt pronajímat, městský soud při připočítání 15 měsíců na opravu přípojek uzavřel, že pokud vklad vlastnického práva stěžovatele měl být proveden vedlejší účastnicí nejpozději ke dni 4. 6. 2003 nebýt nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky vkladového řízení), stěžovateli vznikala škoda - ušlý zisk ode dne 4. 9. 2004, a to až do konce stěžovatelem požadované doby spojené s faktickým skončením vkladového řízení, tj. do 4. 9. 2006, tedy po dobu 24 měsíců. Stěžovateli tak nepřiměřenou délkou vkladového řízení po dobu od 4. 9. 2004 do 4. 9. 2006 vznikla škoda - ušlý zisk v částce 288 000 Kč, na jehož náhradu má nárok vůči vedlejší účastnici.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2584/2021-465 odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, od níž se městský soud neodchýlil, identifikoval-li dílčí průtahy katastrálního úřadu ve smyslu nečinnosti se závěrem, o kolik se v jejich důsledku prodloužila celková délka řízení a kdy tak bylo možno, nebýt průtahů, očekávat skončení řízení a provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele. Za situace, kdy se stěžovatel domáhal náhrady ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích (nikoliv z titulu nezákonného rozhodnutí), tedy v tom, že vkladové řízení neskončilo dříve, nebylo na místě kromě nečinnosti hodnotit správnost dílčích postupů, včetně vydaných rozhodnutí, která se případně posléze ukázala jako nesprávná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí nerespektují závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 , ze kterého jednoznačně vyplývá, že stěžovateli má být za období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006 právo na náhradu škody soudem přiznáno. Obvodní soud přesto rozsudkem ze dne 15. 7. 2020 žalobu stěžovatele opět v celém rozsahu zamítl pro údajnou absenci nesprávného úředního postupu, tyto závěry sice korigoval městský soud, i ten však, přestože ve svých předcházejících rozhodnutích pochybení katastrálního úřadu opakovaně konstatoval a vytýkal obvodnímu soudu nesprávné právní posouzení v této otázce, dospěl k závěru, že postupu katastrálního úřadu v dané věci nelze nic vytknout, pouze že celková délka vkladového řízení byla nepřiměřeně dlouhá a došlo tak na straně státu k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Napadená rozhodnutí proto považuje stěžovatel za překvapivá, nepředvídatelná a tudíž protiústavní. Stěžovatel zdůrazňuje, že podmínkou pro přerušení vkladového řízení katastrálním úřadem je existence sporného řízení vedeného u příslušného soudu, v dané věci však bylo vkladové řízení zahájeno dne 25. 1. 1999 a až do 30. 10. 2000 žádné soudní řízení, které by mělo být důvodem pro přerušení vkladového řízení, nebylo mezi účastníky vedeno. Bezmála dva roky tedy trvalo, než byly v rámci vkladového řízení naplněny podmínky pro přerušení řízení v souvislosti s právním úkonem odstoupení od smlouvy. Pokud by katastrální úřad v dané věci postupoval od počátku správně, bylo by vkladové řízení ukončeno provedením vkladu ve prospěch stěžovatele ještě v průběhu roku 1999, a stěžovateli mělo být přiznáno právo na náhradu škody za období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že by v roce 1999 hypoteticky postupoval stejně jako v roce 2006, a provedl by rekonstrukci přípojek - jde o skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že pokud vklad vlastnického práva stěžovatele měl být proveden vedlejší účastnicí nejpozději ke dni 4. 6. 2003 (nebýt nepřiměřené délky vkladového řízení), stěžovateli vznikala škoda - ušlý zisk ode dne 4. 9. 2004, a to až do konce stěžovatelem požadované doby spojené s faktickým skončením vkladového řízení, tj. do 4. 9. 2006, tedy po dobu 24 měsíců. Při posuzování počátku doby rozhodné pro výpočet ušlého zisku vycházel městský soud z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1549/2013), ze které vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 239/2000 bylo zahájeno dne 18. 10 2000 a pokud by nedošlo k nepřiměřené délce soudního řízení, řízení by mělo skončit nejpozději po 2,5 letech - tuto dobu shledal městský soud adekvátní po zvážení složitosti dané věci po procesní i skutkové stránce, následně ze strany Katastrálního úřadu Brno-město došlo ke vkladu vlastnického práva stěžovatele v období 1,5 měsíce, tedy nebýt nepřiměřené délky soudního řízení, vklad vlastnického práva by Katastrální úřad Brno-město provedl do dne 4. 6. 2003. Městský soud dále vycházel ze závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 141/19 , ve kterém Ústavní soud uvedl, že platí, že "se stěžovatel mohl rozhodnout pro opravu přípojek již v období od 1. 1. 2000 do dne 4. 9. 2006. Lze vyjít z toho, že tato oprava by trvala shodnou dobu, tedy téměř 15 měsíců, a že stěžovatel by v této době byt nepronajímal a neměl příjem z nájmu. V tomto ohledu tak obecné soudy mohou snížit jeho požadovaný nárok za ušlý zisk vůči státu; stěžovatel ostatně sám v ústavní stížnosti výslovně připouští tuto alternativu a uvádí, že by byt mohl být pronajímán nejpozději od dubna 2001". Městský soud s ohledem na výše uvedený závěr Ústavního soud připočítal k časovému úseku končícímu 4. 6. 2003 dobu patnácti měsíců a dovodil, že stěžovateli vznikal ušlý zisk ode dne 4. 9. 2004.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, jenž se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť městský soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.
12. Nesouhlasí-li stěžovatel s délkou období, za které mu byla náhrada škody městským soudem přiznána, a namítá, že ve skutečnosti provedl rekonstrukce přípojek v období září 2006 až prosince 2007, a po tuto dobu přišel o zisk z nájemného, nelze než odkázat na jeho tvrzení uvedené v ústavní stížnosti ze dne 14. 1. 2019 ve věci sp. zn. II. ÚS 141/19 , kdy uvedl, že: "I pokud by se stěžovatel, stejně jako v roce 2006 rozhodl realizovat nejdříve rekonstrukci přípojek, která však nebyla nezbytně nutná, i v takovém případě by byt v prvním nadzemním podlaží pronajal nejpozději od 1. 4. 2001". Uvedené tvrzení, včetně skutečnosti, že rekonstrukce přípojek byla provedena v roce 2006, vzal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 141/19 v úvahu, a dovodil, že jde-li o období od 1. 1. 2000 (odkdy byl předmětný byt právně i fakticky volný) do 4. 9. 2006 (okamžik vkladu stěžovatelova vlastnického práva do katastru nemovitostí), z hlediska nároku na náhradu škody lze z tohoto časového úseku vyloučit dobu 15 měsíců, po kterou by stěžovatel prováděl rekonstrukci přípojek. Lze usuzovat, že Ústavní soud měl na mysli, že by stěžovatel přistoupil v tomto časovém úseku k provedení rekonstrukce přípojek (po vkladu stěžovatelova vlastnického práva do katastru nemovitostí, došlo-li by k němu bez průtahů), tak jako k němu došlo v období září 2006 až prosinec 2007 (po vkladu stěžovatelova vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 4. 9. 2006). Závěr Ústavního soudu, že obecné soudy mohou v uvedeném rozsahu snížit požadovaný nárok stěžovatele na ušlý zisk vůči státu, městský soud ve svém napadeném rozhodnutí respektoval, a nelze mu proto z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Uvedené platí i pro napadené usnesení Nejvyššího soudu, který ke shodné námitce stěžovatele uvedl, že městský soud, vázán žalobou, hodnotil důvodnost nároku na náhradu ušlého zisku stěžovatele pouze za období do 4. 9. 2006.
13. Nejvyššímu soudu je nutno přisvědčit také v tom, že závěr, že stěžovateli mělo být přiznáno právo na náhradu škody za období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006, z nálezu sp. zn. II. ÚS 141/19 nevyplývá (jak tvrdí stěžovatel i v ústavní stížnosti), neboť Ústavní soud se vyjadřoval toliko k otázce ušlého zisku v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, existenci samotného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu) však nijak nehodnotil, když závěr o jeho existenci pouze převzal z tehdejších napadených rozhodnutí obecných soudů. Z nálezu proto nelze seznat závazný právní názor pro řešení otázky, v jakém konkrétním postupu katastrálního úřadu či soudů lze či nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž ani pro závěr, odkdy by stěžovatel mohl pronajímat byt, nebýt nesprávného úředního postupu.
14. Jakkoli Ústavní soud v závěru citovaného nálezu uvádí, že v uvedeném období (od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006) stěžovateli ušel zisk z nájemného v důsledku nesprávného úředního postupu, je nutné přihlédnout k tomu, že v bodě 32 nálezu Ústavní soud konstatuje, že "Obecné soudy shledaly, že ze strany katastrálního úřadu skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu. O povolení vkladu mělo být rozhodnuto ihned a katastrální úřad neměl vyčkávat rozhodnutí ve sporu o platnost odstoupení od kupní smlouvy. Dospěly však k závěru, že stěžovateli nevznikla škoda v podobě ušlého zisku". Ústavní soud se tedy při svém rozhodování zabýval tím, zda stěžovateli vznikl nárok na náhradu ušlého zisku, nikoliv tím, zda přerušení vkladového řízení katastrálním úřadem představuje nesprávný úřední postup, neboť tuto otázku měl za obecnými soudy vyřešenou, a při stanovení doby, od níž stěžovateli náleží nárok na náhradu ušlého zisku, z tohoto jejich závěru vycházel. Skutečnost, že městský soud posléze (po vydání citovaného nálezu) v novém složení senátu svůj předchozí právní závěr ohledně správnosti postupu katastrálního úřadu změnil, se pochopitelně v nálezu, na jehož závěrech stěžovatel staví svou argumentaci, nemohla projevit.
15. Uvedený postup městského soudu, který nejdříve zastával stanovisko, že probíhal-li soudní spor o určení platnosti odstoupení od smlouvy, nebylo správným úředním postupem katastrálního úřadu přerušení vkladového řízení, později však tento svůj právní závěr přehodnotil, a souhlasil s obvodním soudem, že katastrální úřad postupoval v řízení správně, pokud řízení o vkladu přerušil svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2000 na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 30. 5. 2000 č. j. 35 Ca 56/99-17, nemůže založit ani překvapivost napadených rozhodnutí.
16. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci vedlejší účastnice setrvale zastávala stanovisko, že katastrální úřad nepochybil, když přerušil řízení o vkladu do vyjasnění otázky, zda bylo od kupní smlouvy platně odstoupeno či nikoliv, a k tomuto jejímu právnímu názoru se stěžovatel mohl vyjádřit, což také činil, nelze proto z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
17. Právní závěr, že katastrální úřad byl povinen řízení přerušit v souladu s pokynem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 5 2000 č. j. 35 Ca 56/99-17, ostatně zastával i obvodní soud v napadeném rozsudku. Na věci nic nemění, že rozhodnutí, na něž je obvodním soudem (v bodě 46 rozsudku) v této souvislosti odkazováno, byla vydána až poté, co bylo zahájeno vkladové řízení. Předmětná rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně byla vydána v roce 2000, tedy v době, kdy probíhalo vkladové řízení a kdy došlo k jeho přerušení z důvodu zahájení řízení u Městského soudu v Brně. Šlo o ustálenou judikaturu, podle které není na katastrálním úřadu, aby řešil mezi účastníky sporné otázky, a dojde-li k situaci, kdy o platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva bylo zahájeno řízení před soudem, tj. orgánem, který má pravomoc o této otázce rozhodnout, pak katastrální úřad v souladu s § 29 správního řádu řízení o povolení vkladu přeruší a vyčká rozhodnutí soudu [viz obvodním soudem taktéž citované usnesení ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 11/99 (U 44/15 SbNU 261)].
18. V dané věci došlo po zahájení vkladového řízení (dne 29. 1. 1999) k jeho přerušení dne 17. 2. 1999 na dobu 30 dnů za účelem vyjádření stěžovatele ke zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva a k odstoupení od smlouvy ze strany Karly Trávníčkové, dne 11. 3. 1999 rozhodl katastrální úřad o přerušení řízení a vyzval účastníky k upřesnění, jakých konkrétních práv se domáhají, aby byla zapsána vkladem, a dne 19. 4. 2000 přerušil řízení na dobu 30 dnů a vyzval účastníky k vyjádření, zda by uzavřeli kupní smlouvu i v případě, že věcné břemeno nevzniklo vzhledem k vadám, které ujednání o věcném břemeni má, když právní úkony ve vztahu k věcnému břemeni jsou neurčité.
Dne 3. 5. 1999 Katastrální úřad Brno-město rozhodnutím ze dne 3. 5. 1999 návrh na vklad práva vlastnického a práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí zamítl s poukazem na neurčitost dotčených právních úkonů, když se nejedná o dva samostatné úkony, ale úkony vzájemné. Katastrální úřad při svém rozhodnutí nepřihlížel k odstoupení od smlouvy, neboť k tomuto úkonu došlo až po podání návrhu na vklad, tedy po 25. 1. 1999. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2000 č. j. 35Ca 56/99-17 rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když neshledal správným závěr, že nemovitosti, k nimž se má právo odpovídající věcnému břemeni vázat, nejsou ve smlouvě o zřízení věcného břemene náležitě popsány při zohlednění kontextu obsahu listiny, z níž je zřejmé, že smlouva o zřízení věcného břemene je vázána na nemovitosti uvedené v čl.
1 smlouvy. Soud taktéž neshledal správným postup katastrálního úřadu, pokud nepřihlížel k odstoupení od smlouvy ze strany Karly Trávníčkové ze dne 16. 2. 1999, neboť odstoupila-li prodávající podle svého tvrzení od smlouvy, má pro rozhodnutí katastrálního úřadu určující význam zjištění, zda k takovému odstoupení došlo či nikoliv. Katastrální úřad Brno-město rozhodnutím ze dne 14. 8. 2000 řízení podle § 29 odst. 1 správního řádu přerušil a vyzval účastníky k doplnění návrhu o doklad prokazující, že bylo dne 16.
2. 1999 paní Karlou Trávníčkovou odstoupeno od smlouvy ze dne 25. 1. 1999 po právu. Dne 18. 10. 2000 byla katastrálnímu úřadu doručena kopie žaloby Karly Trávníčkové proti stěžovateli o určení platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy opatřená prezenčním razítkem Městského soudu v Brně. Katastrální úřad Brno-město rozhodnutím ze dne 30. 10. 2000 řízení podle § 29 odst. 1 správního řádu přerušil do doby skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně (toto řízení bylo pravomocně ukončeno dne 20.
7. 2006).
19. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy nepochybily, když v souladu s ustálenou judikaturou, kterou v napadeném rozsudku obvodní soud citoval, neshledaly nesprávným postup katastrálního úřadu, který v průběhu vkladového řízení rozhodnutím ze dne 30. 10. 2000 řízení přerušil s ohledem na zahájení soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně na základě žaloby o určení platnosti právního úkonu odstoupení Karly Trávníčkové od smlouvy ze dne 25. 1. 1999, neboť mezi účastníky panoval spor o platnosti tohoto úkonu, který katastrálnímu úřadu nepřísluší posuzovat. Tvrdí-li stěžovatel, že správně mělo být vkladové řízení ukončeno již v roce 1999, a měl mu být přiznán nárok na náhradu škody za období od 1. 1. 2020 do 4. 9. 2006, protože soudní řízení vedené u Městského soudu v Brně bylo zahájeno až 18. 10. 2000, Ústavní soud konstatuje, že v důsledku v předchozím odstavci popsaného postupu katastrálního úřadu (řada přerušení vkladového řízení, které měly soudy za souladné s § 29 odst. 1 správního řádu) vkladové řízení v době podání žaloby Karlou Trávníčkovou k Městskému soudu v Brně stále ještě probíhalo. Za této situace katastrálnímu úřadu, který byl mimo jiné vázán rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2000 č. j. 35 Ca 56/99-17, nezbylo než vkladové řízení přerušit za účelem zjištění, zda bylo Karlou Trávníčkovou odstoupeno od smlouvy ze dne 25. 1. 1999 po právu.
20. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu