Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společnosti STEELMAT spol. s r. o. se sídlem Těchobuzice 1, 412 01 Litoměřice, právně zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2010 č. j. 29 Cdo 1267/2010-157, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a AGROFERT HOLDING, a. s. se sídlem Pyšelská 2327/2, 149 00 Praha 4, zastoupena JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem AK Voršilka - Stránská - Pazdera, se sídlem Opletalova 4, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy uvedla, že dovoláním ze dne 13. 8. 2007 napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007 č. j. 3 Cmo 303/2006-114, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005 č. j. 48 Cm 155/2002-68. Přípustnost dovolání stěžovatelka dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako dovolací důvody uvedla, že soudní řízení, které předcházelo konečnému rozhodnutí ve věci, bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.
s. ř."], a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. stěžovatelka namítala, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze všech stěžovatelkou uplatněných námitek, čímž porušil zásadu dvouinstančnosti řízení. Stěžovatelka poté podrobně zrekapitulovala námitky, kterými hodlala zpochybnit skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně, jimiž se však odvolací soud řádně nezabýval a ve svém rozhodnutí se s nimi nevypořádal.
V případě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. stěžovatelka namítala nedostatek aktivní legitimace ve sporu, neboť plněním ze strany třetí osoby nedošlo ke splnění závazku původní žalobkyně BAGS, s. r. o. vůči stěžovatelce, pokud stěžovatelce nebyla známa existence smlouvy o půjčce mezi původní žalobkyní a společností Agropol, a. s. a ona sama se s původní žalobkyní a onou třetí osobou na takovém splnění závazku nedohodla. Nejvyšší soud ČR její dovolání odmítl, přičemž uvedl, že "k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, jestli je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto". Nejvyšší soud se při posouzení přípustnosti dovolání odmítl zabývat stěžovatelkou namítanými vadami odvolacího řízení a nedostatky skutkových zjištění. Stěžovatelka napadla výše citované usnesení v pořadí první ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 15. 3. 2010 pod sp. zn. IV. ÚS 2117/09 tak, že Ústavní soud předmětné usnesení dovolacího soudu zrušil pro nerespektování čl.
89 odst. 2 Ústavy a z důvodu porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší soud po zrušení svého rozhodnutí usnesením ze dne 19. 5. 2010 č. j. 29 Cdo 1267/2010-157 dovolání znovu odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka v nynější (druhé) ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud svým druhým rozhodnutím pominul závěry, vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu, neboť svým rozhodnutím nepřípustným způsobem (opět) zúžil možnost podat dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.
Dovolacímu soudu v souvislosti s odmítnutím dovolání vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou, že odvolací soud porušil své povinnosti, pokud se řádně nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami; dovolací soud se nezabýval ani jejím tvrzením o nesprávném právním názoru odvolacího soudu k jí vymezené otázce, kterou považuje po právní stránce za zásadně právně významnou. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud současně rozhodl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o náhradě nákladů spojených s právním zastoupením stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka žádá, aby jí byly přiznány náklady řízení za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem v rozsahu dvou úkonů právní služby podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif po 2 100,- Kč a dvě náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. po 300,- Kč, to vše zvýšené o 20% DPH, celkem tedy účtuje částku 5 700,- Kč. Stěžovatelka žádá, aby v případě vyhovění ústavní stížnosti byla povinnost hradit stěžovatelce náklady řízení uložena Nejvyššímu soudu.
Stěžovatelka v průběhu řízení vznesla námitku podjatosti soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky, o níž bylo rozhodnuto dne 27. 12. 2011 tak, že tento soudce není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2512/10 vyloučen.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřila i vedlejší účastnice řízení, která poukázala na insolvenční řízení, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 2152/2011 na majetek stěžovatelky, přičemž insolvenčním správcem stěžovatelky byl jmenován JUDr. Přemysl Kamenář.
K obsahu ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvedla, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle názoru vedlejší účastnice respektuje závazný názor Ústavního soudu uvedený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/2009 a podle jejího názoru není důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
V další části svého vyjádření vedlejší účastnice nesouhlasí s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatelky, které jsou podle jejího názoru pro rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání irelevantní.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření i od insolvenčního správce stěžovatelky - JUDr. Přemysla Kamenáře, který sdělil, že nepodá návrh na pokračování v řízení o předmětné ústavní stížnosti. Toto své stanovisko sdělil jednateli stěžovatelky L. Z. a poučil ho o možnosti podat návrh na pokračování v zahájeném řízení. V replice k vyjádření insolventního správce jednatel stěžovatelky žádá, aby v řízení o předmětné ústavní stížnosti bylo pokračováno.
sp. zn. IV. ÚS 2117/09 , a je tedy důvod pro opětovný zásah Ústavního soudu proti druhému rozhodnutí Nejvyššího soudu, či nikoli. Jinak řečeno, jde o posouzení, zda Nejvyšší soud postupoval správně (tedy v intencích zrušujícího nálezu Ústavního soudu), pokud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud ve zrušujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 dovolacímu soudu uložil, aby v řízení o dovolání "vyšel z výkladu pojmu právní posouzení a pod jeho zorným úhlem posoudil námitky stěžovatelky, týkající se procesního postupu odvolacího soudu".
Ústavní soud tak dal najevo, že považuje dovolací námitky za nikoli zpochybňující správnost zjištění skutkového stavu, ale za námitky naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud v souvislosti s právem na dovolání, tedy uplatněním mimořádného opravného prostředku, konstatoval, že toto právo sice není ústavně zaručeno (srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III.
ÚS 298/02 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, usnesení č. 18, str. 381 a násl.), ovšem pokud je zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, je nezbytné, aby se na řízení o něm vztahovala ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem, tj. nejenom Listinou, ale také Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jestliže existují určitá omezení práva na přístup k dovolacímu soudu, ať již ve formě textu zákonného ustanovení nebo jsou dovozována soudy jejich interpretací, vždy je nutné je posoudit z hlediska proporcionality k ochraně lidských práv a svobod.
Tyto požadavky, vyslovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, Nejvyšší soud v tomto druhém rozhodnutí, napadeném nynější ústavní stížností, respektoval. Dovolací soud své úvahy o přípustnosti dovolání posoudil podle závěrů zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 tak, že zatímco v prvním případě, nálezem Ústavního soudu zrušeném usnesení, zcela vyloučil možnost posoudit dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nyní takovou možnost připustil, ovšem za splnění předpokladu procesně výkladové významnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu reflexi rozhodování Nejvyššího soudu na řadu nálezů Ústavního soudu, kterými se Ústavní soud vyjadřoval k problematice přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, tj. před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud při posuzování otázky, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., připustil ve své judikatuře výjimečné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (např. usnesení ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/200 a řada jiných), přičemž uvedl, že se tak může stát jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy (např. usnesení ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2456/2005 a ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3574/2006).
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu, že namítaná vada, resp. vady řízení musí být takového charakteru, aby byla (byly) potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelkou předestřená otázka týkající se možné vady řízení by tedy měla být takové povahy, aby splňovala podmínku, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je v rozhodovací praxi odvolacími soudy nebo soudem dovolacím řešena rozdílně. Předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vždy spjat se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolací přezkum se tak otvírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu, neboť jiné otázky, zejména otázku správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání nezakládají.
Protože stěžovatelka uvedenými dovolacími námitkami nepředestřela dovolacímu soudu žádnou otázku, která by měla ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, ať již v rovině hmotného či procesního práva, byl dovolací soud nucen konstatovat, že správnost těchto námitek nemohl přezkoumávat s ohledem na nepřípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pouhé tvrzení, že řízení je postiženo vadou, samo o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že úvahu dovolacího soudu, jestli se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat; jiný závěr by byl možný jen za situace, v níž by taková úvaha odporovala rozumným a logickým myšlenkovým konstrukcím a představovala by svévoli v rozhodování dovolacího soudu. Takové zásadní vybočení z rozhodovací praxe dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
V projednávané věci je tedy zřejmé, že dovolací soud postupoval ve smyslu závěrů Ústavního soudu, uložených mu výše označeným zrušujícím nálezem. Odmítnutím dovolání stěžovatelky tak nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze všech důvodů výše vyložených proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu lze rozhodnout na návrh stěžovatele, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení v řízení před Ústavním soudem vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu