Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kadlece, zastoupeného JUDr. Davidem Borovcem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2025 č. j. 21 Cdo 1081/2024-395, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel žalobou před Okresním soudem Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2019 z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity, a to na základě rozhodnutí vedlejší účastnice o zrušení jednoho pracovního místa Program Manager ke dni 31. 8. 2019. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2023 č. j. 7 C 356/2019-266 žalobu stěžovatele zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2023 č. j. 23 Co 203/2023-346 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnicí stěžovateli dne 26. 6. 2019 je neplatná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl dovolání vedlejší účastnice proti výroku II rozsudku odvolacího soudu (výrok I) a zároveň rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud důsledně neřídil jeho judikaturou při výkladu posuzovaného rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně.
4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru založené na organizační změně neinterpretoval projev vůle vedlejší účastnice (coby zaměstnavatele), nýbrž jej fakticky nahradil, resp. doplnil. Tím se Nejvyšší soud (jeho senát 21 Cdo) odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto měl věc předložit svému velkému senátu. Jelikož tak Nejvyšší soud (senát 21 Cdo) neučinil, ačkoli k tomu měl povinnost, porušil tím právo stěžovatele na zákonného soudce [odkazuje na nález ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. II. ÚS 2156/18
(N 20/92 SbNU 209)].
5. Stěžovatel si je vědom, že řízení před obecnými soudy neskončilo, je však namístě uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože pokračování řízení vyvolané napadeným rozsudkem by vedlo ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká vážná a neodvratitelná újma. Argumentuje, že by bylo neekonomické takové řízení, na jehož samém konci by bylo shledáno porušení práva na zákonného soudce, přičemž právě zásadu ekonomie řízení Ústavní soud bere do úvahy při posuzování výjimky ze splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti [odkazuje zejména na usnesení ze dne 13. 8. 2024
sp. zn. III. ÚS 2109/24
a nález ze dne 19. 2. 2019
sp. zn. I. ÚS 2832/18
(N 27/92 SbNU 285)].
6. Dříve, než Ústavní soud ústavní stížnost věcně posoudí, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však nepřípustná, a to z následujících důvodů:
8. Výchozím bodem při posuzování přípustnosti ústavních stížností je § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity, která je pojmovým znakem ústavní stížnosti [viz bod 23 a násl. stanoviska pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.)]. Subsidiarita se projevuje ve dvou základních požadavcích: zaprvé v povinnosti stěžovatele vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv, a zadruhé v tom, že Ústavní soud zasahuje až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, jimiž by bylo možné neústavní stav napravit [viz bod 3 a násl. stanoviska pléna ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 (510/2025 Sb.)].
9. Z těchto východisek plyne, že zásadně nepřípustná je ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí, neboť takovým rozhodnutím řízení nekončí a nejde tedy o rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Naopak se jím otevírá prostor pro ochranu práv účastníků v pokračujícím řízení před obecnými soudy [srov. nález ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373) či usnesení ze dne 18. 9. 2020
sp. zn. III. ÚS 2615/20
]. Tento závěr se uplatní i tehdy, je-li soud, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť taková vázanost nezakládá "uzavřenost" daného stadia řízení ani nebrání pozdější ústavněprávní ochraně proti konečnému rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2025
sp. zn. I. ÚS 3254/25
, ze dne 18. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 3239/23
, ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. II. ÚS 4164/18
či ze dne 24. 10. 2018
sp. zn. I. ÚS 3426/18
).
10. V projednávané věci stěžovatel napadá kasační rozsudek Nejvyššího soudu, jímž zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci tedy nebylo vydáno pravomocné konečné rozhodnutí a řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Za této procesní situace nelze ústavní stížnost považovat za přípustnou.
11. Stěžovatel si je této skutečnosti vědom a argumentuje ve prospěch závěru o přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Namítá porušení práva na zákonného soudce s odůvodněním, že ve vztahu k němu Ústavní soud již přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí v minulosti dovodil. Lze mu přitom obecně přisvědčit, že mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván (srov. např. stěžovatelem odkazovaný nález
sp. zn. II. ÚS 2156/18
), kterou měl podle stěžovatele Nejvyšší soud porušit.
12. Ústavní soud připouští, že nepostupuje při posuzování přípustnosti námitky porušení práva na zákonného soudce zcela jednotně. V některých případech byla obdobná námitka shledána jako nepřípustná (např. usnesení ze dne 16. 8. 2021
sp. zn. II. ÚS 2183/21
či ze dne 20. 11. 2015
sp. zn. I. ÚS 3298/15
). Naproti tomu ve stěžovatelem odkazovaném usnesení
sp. zn. III. ÚS 2109/24
Ústavní soud v obdobné procesní situaci a při obdobné argumentaci - že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své rozhodovací praxe a měl věc předložit rozšířenému senátu - připustil ústavní stížnost k posouzení námitky porušení práva na zákonného soudce. Podobně v některých dalších usneseních Ústavní soud vyslovil, že by v případech tvrzeného porušení práva na zákonného soudce připustil alespoň tzv. kvazimeritorní přezkum (např. usnesení ze dne 9. 12. 2025
sp. zn. IV. ÚS 3330/25
, ze dne 14. 8. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1855/25
, ze dne 22. 4. 2025
sp. zn. I. ÚS 1042/25
či ze dne 8. 10. 2019
sp. zn. II. ÚS 2528/19
). Ústavní soud však zdůrazňuje, že závěry těchto usnesení jej nezavazují (čl. 89 odst. 2 Ústavy a contrario) a že se s nimi v projednávané věci neztotožňuje. Uvedená usnesení vycházejí výslovně (pouze) z argumentu procesní ekonomie, podle něhož by bylo neúčelné, aby bylo porušení práva na zákonného soudce shledáno až na samém konci řízení.
13. Argument procesní ekonomií vychází z nálezové judikatury Ústavního soudu, která se týká specifické procesní situace, konkrétně pokynu odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem), proti němuž byla přípustnost ústavní stížnosti dovozena [srov. nález ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833), bod 26 a tam citovanou judikaturu; obdobně Ústavní soud dovodil přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu - srov. nález ze dne 22. 10. 2009
sp. zn. IV. ÚS 956/09
(N 225/55 SbNU 105)]. Taktéž ve stěžovatelem odkazovaném nálezu
sp. zn. I. ÚS 2832/18
, který z této judikatury vychází, šlo o specifickou situaci v kontextu trestního řízení. Závěry těchto nálezů však nelze zobecňovat pro všechny námitky porušení práva na zákonného soudce, které jsou v neskončeném řízení připouštěny pouze výjimečně.
14. Osamocená argumentace ekonomií řízení je nadto použitelná na téměř jakékoli tvrzené porušení základního práva, neboť okamžitý zásah Ústavního soudu by teoreticky mohl urychlit každé řízení. Takový přístup by však zcela popíral koncept subsidiarity ústavní stížnosti. Obecné připuštění ústavní stížnosti v těchto situacích by nadto mohlo mít pro procesní ekonomii kontraproduktivní důsledky: řízení by totiž bylo prodlužováno o další řízení před Ústavním soudem, který by tak teoreticky mohl přezkoumávat řízení a v něm napadená rozhodnutí jak v jeho průběhu, tak na jeho konci, a v případě nedůvodnosti ústavních stížností proti dílčím rozhodnutím taková zabíhání k Ústavnímu soudu celé řízení výrazně prodlužují (srov. přiměřeně bod 27 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st 61/25). Z hlediska postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci přitom není žádoucí, aby Ústavní soud řešil ústavnost věci po jednotlivých fázích, je-li možné celou skončenou věc přezkoumat posléze (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2025
sp. zn. II. ÚS 3207/25
).
15. Připustit ústavní stížnost nelze v posuzované situaci i z důvodu, že posouzení tvrzeného odchýlení se Nejvyššího soudu od jeho rozhodovací praxe by nutně vyžadovalo, aby Ústavní soud nejprve přezkoumával právní závěry v rovině podústavního práva pro účely zodpovězení otázky, zda skutečně došlo k rozporu s dosavadní judikaturou, a teprve následně by bylo možné hodnotit, zda měla být věc předložena velkému senátu a zda nepředložením bylo porušeno právo na zákonného soudce. Takový postup by znamenal faktický meritorní přezkum rozhodnutí obecných soudů ještě před skončením řízení, což je rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom zásadně odmítá jako nepřípustné i stížnosti, které mají k právu na zákonného soudce vztah bezprostřednější a přímější, například v případě rozhodnutí o nevyloučení soudce (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23); tím spíše nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí ohledně tvrzeného odchýlení se vrcholného soudu od jeho judikatury, u něhož je vazba na právo na zákonného soudce vzdálenější a zprostředkovanější.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že samotná námitka porušení práva na zákonného soudce v podobě tvrzeného odchýlení se vrcholného soudu od jeho judikatury nepředstavuje takovou obecnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která by odůvodňovala přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
17. Navzdory závěru o nepřípustnosti neodmítne Ústavní soud ústavní stížnost tehdy, když jsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o Ústavním soudu. Podmínky pro uplatnění výjimek podle tohoto ustanovení však v projednávané věci naplněny nejsou.
18. Pokud jde o výjimku podle písm. a), stěžovatel netvrdí ani z povahy věci (v níž jde o otázku výkladu konkrétního právního jednání) neplyne, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 31. 7. 2018
sp. zn. III. ÚS 4071/17
(N 129/90 SbNU 139), bod 27]. Je především na stěžovateli, aby existenci takového přesahu konkrétně odůvodnil (srov. bod 33 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23), což se však v projednávané věci nestalo.
19. Pokud jde o výjimku podle písm. b), stěžovatel žádné průtahy ani existenci či hrozbu vážné a neodvratitelné újmy nekonkretizuje. Důvod pro uplatnění této výjimky dovozuje pouze z toho, že vedení dalšího řízení na základě napadeného rozsudku by bylo neekonomické a prodlužovalo by celkovou délku řízení, což je argument, s nímž se již Ústavní soud vypořádal výše. Zároveň nejde ani o výjimečný případ mimořádné délky řízení zapříčiněné opakovaným rušením rozhodnutí a vracením věci, jako tomu bylo např. v případě nálezu ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. IV. ÚS 3022/24
. Z veřejně dostupné databáze infoSoud navíc vyplývá, že na den 24. 2. 2026 nařídil odvolací soud ve věci jednání - v řízení tedy jsou činěny konkrétní úkony směřující k jeho brzkému skončení.
20. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele na jeho právech nepoškozuje. Po definitivním skončení řízení před obecnými soudy mu nic nebude bránit podat novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že konečné rozhodnutí zasáhlo do jeho základních práv, včetně možnosti přezkumu ústavnosti závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu [srov. také nález ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373), body 37-39, či nález ze dne 20. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 1200/23
, bod 14].
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2026
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj