Tzv. materiální vykonatelnost notářského zápisu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 23. října 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12
ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti výroku I, části výroku II (jímž byl potvrzen výrok III usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. 9 EXE 1768/2011) a výroku III usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 54 Co 387/2012 a proti výroku III usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. 9 EXE 1768/2011, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení exekuce ohledně smluvní pokuty a úroků a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce 21 829,50 Kč.
Odůvodnění
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil shora uvedené výroky rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho exekuční věci.
2. Na základě stěžovatelova návrhu Okresní soud v Třebíči v záhlaví identifikovaným usnesením výrokem I nařídil exekuci podle notářského zápisu s přímou vykonatelností sepsaného JUDr. Jitkou Holcmanovou, notářkou ve Zlíně, dne 30. 6. 2010 pod číslem N 159/2010 NZ 150/2010 k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce; ústavní stížností napadeným výrokem III současně zamítl návrh na nařízení exekuce podle téhož notářského zápisu ohledně smluvní pokuty ve výši 0,08 % za každý den prodlení z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě výrokem I změnil usnesení soudu prvního stupně v části jeho výroku I tak, že zamítl návrh na nařízení exekuce v části týkající se úroku ve výši 11 % ročně z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení a rovněž úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 200 000 Kč za období od 1. 2. 2011 do zaplacení; výrokem II potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve zbylé části, jakož i ve výroku III ohledně smluvní pokuty, a výrokem III uložil stěžovateli povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce před soudy obou stupňů 21 829,50 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při hodnocení vykonávaného notářského zápisu postupovaly přepjatě formalisticky, neboť nerespektovaly [ve smyslu závěrů nálezů sp. zn. I. ÚS 557/05
ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99) a II. ÚS 3381/10
ze dne 3. 8. 2011 (N 138/62 SbNU 167)] v něm projevenou autonomní vůli jeho účastníků, a tím zasáhly [s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 690/01
ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)] i do jeho legitimního očekávání, neboť mohl mít důvodně za to, že v dané věci bude postupováno stejně, jako činí jiné soudy ve věcech obdobných.
5. Podle stěžovatelova názoru je závěr o nedostatku povinného určení doby plnění ve smyslu požadavku stanoveného ustanovením § 71b odst. 2 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění, výrazem opomenutí ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ze kterého dovozuje, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti lhůtu k plnění obsahovat nemusí, což stěžovatel dokládá tvrzením, že jinak vyznívající rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2169/2009 nebylo občanskoprávním kolegiem přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
6. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že předmětný notářský zápis je materiálně vykonatelný i v těch částech, obecnými soudy hodnocených opačně, kde je deklarována povinnost povinného zaplatit jak úrok z půjčky za období od l. 2. 2011, tak smluvní pokutu, jakož i zákonný úrok z prodlení, neboť z notářského zápisu se bez pochybností podává, jaké částky může v exekučním řízení po povinném počínaje dnem l. 2. 2011 požadovat.
7. Obecným soudům stěžovatel pak vytýká, že nikterak nepřihlédly k jím předestřené ústavněprávní argumentaci a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ní nevypořádaly. Konstatuje též, že rozhodovací praxe obecných soudů není jednotná. II.
8. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti dal najevo, že v odvolacím řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že napadené rozhodnutí respektuje i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
9. Podle Okresního soudu v Třebíči je napadený výrok III ústavně konformní a souladný s tehdejší i stávající soudní praxí, což má za doložené odkazy na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4114/12
, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2737/2004 a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, pročež jím základní práva stěžovatele být zasažena nemohla.
10. Vedlejší účastník (povinný v exekučním řízení) se k ústavní stížnosti nevyjádřil. III.
11. S ohledem na ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu (ve znění novelizace provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se Ústavní soud nedotazoval účastníků řízení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve věci rozhodl bez ústního jednání, neboť neshledal jeho konání potřebným, jelikož by nepřineslo objasnění věci nad rámec, jejž mu poskytl obsah ústavní stížnosti, jejích příloh a vyjádření účastníků řízení. Na skutečnost, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v řízení neprováděl dokazování.
13. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odtud sice neplyne garance rozhodnutí "správného", pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva a procesní postupy, k nimž se obecné soudy uchýlily, založily porušení některého základního práva stěžovatele anebo jsou výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy či neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Porušení tohoto článku je způsobilé implikovat porušení i dovolávaného čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; rozhodné legitimní majetkové očekávání je pak dotčeno tehdy, jestliže stěžovateli svědčila tzv. dostatečně určitá pohledávka.
16. S částí odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, ve které uvedl, že "aplikace notářských zápisů se svolením k jejich přímé vykonatelnosti představuje radikální zásah do práv a povinností účastníků dotčeného občanskoprávního vztahu v tom, že se do budoucna již nepředpokládá řešení sporů (zde o zaplacení peněžitého plnění) cestou nalézacího soudního (či jiného obdobného) řízení. Právě z důvodů posledně uvedeného je zapotřebí klást zvýšené nároky zejména na formálně obsahovou náplň takového zápisu, jež má svojí povahou v navazujícím exekučním řízení nahrazovat právě autoritativní rozhodnutí soudu (či jiného obdobného orgánu) o platební povinnosti subjektu, bez možnosti pozdějšího soudního přezkumu takového exekučního titulu", se lze bezpochyby ztotožnit.
Tomu ostatně korespondují i obecně zastávané doktrinární přístupy (srov. Petr Bílek, Ljubomír Drápal, Miloslav Jindřich, Karel Wawerka: Notářský řád a řízení o dědictví, 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 268) a k příbuzným názorům se přihlásil i Ústavní soud, jmenovitě v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10
(N 138/62 SbNU 167, bod 15). Okolnost, že věřitel nemusí k získání exekučního titulu "absolvovat" nalézací řízení, je adekvátně kompenzována požadavky zvýšené míry nároků na dodržení formálních náležitostí notářského zápisu, které tím nelze vnímat - samy o sobě - jako "svévolné" popření principu "autonomie vůle" (k němuž se upínal i stěžovatel), nýbrž jako požadavky rovněž opodstatněné (práva povinného adekvátně šetřící) pro ustavení předpokladů exekučního uplatnění předmětného titulu; z povahy věci se coby přirozený korektiv pro jejich formulaci klade podmínka, aby v něm zakotvené povinnosti byly reálně vymožitelné.
17. Oproti tomu názor, že princip "autonomie vůle" se prosazuje i ve sledovaných souvislostech, vyjádřil Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10
, ve kterém mj. konstatoval, že rovněž ve vztahu k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti "má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady" [srov. též nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 1470/12
(N 197/71 SbNU 343) a mutatis mutandis nález sp. zn. III. ÚS 3660/11
ze dne 14. 3. 2012 (N 53/64 SbNU 667)]. I zde se tak uplatní ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v daném případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04
ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)].
18. Tato "materiální" výkladová zásada se však uplatní přirozeně jen v těch "formálních" mezích, jež jsou pro vykonatelnost notářského zápisu stanoveny zákonem, resp. v jeho "rozumné" (věcně přiléhavé) judikatorní interpretaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2737/2004); jinak řečeno, v jednotlivých případech je zásadou směřovat k optimálnímu vyvážení obou - protisměrně působících - principů.
20. Ve vztahu k úrokům z prodlení vyjádřil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005 názor, že jejich obsahová spjatost s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem) a doba trvání povinnosti dlužníka (povinného účastníka) platit úroky z prodlení mají z procesního hlediska za následek, že lze přisoudit úroky z prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (čemuž je tak zjevně proto, že v budoucnu splatné úroky představují opětující se plnění ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.).
21. Jestliže z toho plyne, že tomu odpovídajícím způsobem formulovaný soudní výrok zakládá nezpochybnitelně exekvovatelné plnění, pak se logicky nevylučuje, aby stejný důsledek byl přenesen do poměrů titulu nyní posuzovaného (notářského zápisu), neboť z hlediska podmínky řádně stanovené doby plnění zde není relevantní rozdíl. Nelze logicky ani věcně dovodit, aby notářský zápis (jakožto jeden z exekučních titulů) nemohl obsahovat právo (nárok), jejž soud (sledující rovněž vydání exekučního titulu) na základě ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. svým rozsudkem přiznat může. Je proto namístě uzavřít, že určení doby plnění "do budoucna" v těchto případech na újmu požadované určitosti stanovení doby plnění není, a tím ani na újmu materiální vykonatelnosti notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti ve smyslu požadavků ustanovení § 71b odst. 2 písm. e) notářského řádu.
22. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že formulace doby plnění v případě úroků z prodlení "do zaplacení" není dostatečným určením doby plnění podle označeného ustanovení notářského řádu, pak toto ustanovení nejenže interpretoval "extrémně" ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní judikatury (viz bod 13), nýbrž i v kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k "autonomii vůle", jak byly též shora zaznamenány (v bodech 17 a 18); odvolací soud ostatně nikterak neodůvodnil, proč by takto vyjádřená povinnost dlužníka nebyla způsobilá být standardními nástroji exekučně vynucena.
23. Není spolehlivého důvodu, aby totéž neplatilo i pro úroky "smluvní", o nichž odvolací soud rozhodl shodně, neboť konstrukce obou dotčených nároků jsou obdobné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3836/2013).
24. Jinak vyznívající, a odvolacím soudem odkazované, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2169/2009 nepředstavuje (nadto) dominantní judikatorní tendenci.
25. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, vymezené výše v bodu 13, tedy bylo - výrokem I usnesení odvolacího soudu - porušeno.
26. Očividným důsledkem tohoto závěru je pak úsudek, že byl porušen i čl. 11 Listiny, neboť podmínka "legitimního očekávání", předznamenaná v bodu 14 shora, je zde splněna; obsah notářského zápisu pro stěžovatele "dostatečně určitou pohledávku" představuje nepochybně.
27. Oproti názoru stěžovatele však neobstojí tvrzení o porušení též čl. 38 Listiny, a to zcela zjevně; ostatně stěžovatel zde nepředkládá jakkoliv relevantní argumentaci.
29. Závěr obecných soudů o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti v části obdobně stanovené doby plnění smluvní pokuty aproboval (opakovaně) Ústavní soud již v jiných stěžovatelových věcech (srov. usnesení o odmítnutí jeho ústavních stížností ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2950/11
, ze dne 12. 6. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2750/11
a ze dne 27. 6. 2012
sp. zn. I. ÚS 2951/11
; viz též usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2166/12
; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
30. V těchto rozhodnutích Ústavní soud stěžovateli též vysvětlil, proč neobstojí představa, že by nedostatek určení lhůty k plnění mohl být překlenut aplikací ustanovení § 40 odst. 2 exekuční řádu. Zde postačí připomenout, co je uvedeno v bodu VIII stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, že lhůty k plnění podle tohoto ustanovení se uplatní jen pro tituly vydané v občanském soudním řízení. Ostatně totéž se podává z ustanovení § 274 odst. 1 o. s. ř, neboť tam zakotvená výluka pro vyjmenované tituly (včetně notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) se váže sice výslovně k ustanovení § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř., ustanovení § 40 odst. 1 a 2 exekučního řádu má však použití očividně obdobné.
31. V této části (směřující proti výroku II usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III soudu prvního stupně) je proto ústavní stížnost návrhem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněným.
33. Současně zrušil i výrok III napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť jako náhradověnákladový výrok má povahu výroku závislého.
34. Ve zbývající části - směřující proti jeho výroku II, jakož i výroku III usnesení soudu prvního stupně - Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.