Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky České insolvenční v. o. s., IČ 28810341, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014 č. j. 21 Cdo 2603/2014-104, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. března 2014 č. j. 23 Co 86/2014-79 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. ledna 2014 č. j. 12 EXE 123/2011-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 19. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zcela zastavena exekuce pro částku 2 500 000 Kč, vedená proti povinným Štefanu Klimekovi a Janě Klimekové, jež byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 20. 1. 2011 č. j. 12 EXE 123/2011-6 (výrok I), stěžovatelce jako oprávněné bylo uloženo zaplatit povinným na náhradě nákladů řízení 36 154,80 Kč (výrok II) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok III), přičemž soudní exekutor byl vyzván, aby sdělil soudu výši nákladů exekuce ve lhůtě 15 dnů (výrok IV).
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku II potvrzeno (výrok I), ve výroku III pak bylo změněno tak, že se soudnímu exekutorovi nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II), a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit povinným náklady odvolacího řízení ve výši 18 077 Kč (výrok III).
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výrokům odvolacího soudu (I a III), z nichž každým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v době podání návrhu na nařízení exekuce (dne 20. 1. 2011) nemohla předpokládat neplatnost exekučního titulu - rozhodčího nálezu, neboť až Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 9. 2012
sp. zn. III. ÚS 1624/12
(N 164/66 SbNU 433) vyslovil, že obdobně formulované rozhodčí doložky jsou neplatné, stejně tak učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2012, do té doby judikoval jinak, přičemž ona nemohla takovou změnu judikatury předvídat. V této souvislosti odmítá názor krajského soudu, že by zastavení exekuce zavinila, s tím, že postupovala s vynaložením řádné péče. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že to byl okresní soud, kdo pochybil, když nařídil exekuci na základě nicotného exekučního titulu, přičemž tvrdí, že žádný z účastníků nemohl zmíněný vývoj judikatury předpokládat a na tuto skutečnost procesním úkonem reagovat, a je-li to kladeno jen k její tíži, došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014
sp. zn. I. ÚS 3819/13
.
6. Kromě toho stěžovatelka poukazuje na své legitimní očekávání, neboť dle svých slov nemohla ani při vynaložení veškerého úsilí předpokládat, že dojde ke změně rozhodné judikatury a v důsledku toho k zásahu do její majetkové sféry, a to uložením povinnosti nahradit druhé straně náklady řízení. Takový postup má být v rozporu i se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dodává, že povinní nezpochybnili existenci svého závazku, že jejich splnění musela vymáhat prostřednictvím soudního exekutora a že nyní bude muset vymožené plnění vrátit a uhradit náhradu nákladů právního zastoupení, přičemž obecné soudy svými rozhodnutími v podstatě schválily obohacení povinných na její úkor. Takovému jednání ale nelze dle názoru stěžovatelky poskytnout ochranu. Závěrem se stěžovatelka odvolala na svou argumentaci uplatněnou v odvolání i dovolání.
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Předně je třeba uvést, že ač se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost žádné námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí neobsahuje, takže ani není zřejmé, jakým způsobem mělo k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, dojít. Vzhledem k této skutečnosti Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněný návrh.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatelka argumentuje v podstatě tím, že nicotnost exekučního titulu nemohla v době podání návrhu předvídat a že tudíž nemohla ani zavinit zastavení exekuce (§ 89 věta první exekučního řádu). Z tohoto důvodu mají být závěry obecných soudů, vycházející z opačného názoru, nesprávné. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost soudních rozhodnutí ani v meritu věci, natož pak, jde-li (jako je tomu zde) toliko o akcesorické rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010
sp. zn. III. ÚS 2525/10
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], přičemž žádné pochybení v rovině ústavnosti zjištěno nebylo. Obecné soudy při interpretaci (relevantních) ustanovení § 89 věty první exekučního řádu a § 271 o. s. ř., a jejich aplikaci na stěžovatelčinu věc, postupovaly zcela "standardně", tj. v souladu s ustálenou judikaturou a názorem právní doktríny, jež vycházejí z toho, že při rozhodování o zastavení exekuce uplatní princip tzv. procesního zavinění, podle něhož je třeba zkoumat, zda oprávněný zachoval při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že při podání návrhu dostatečnou míru pečlivosti zachovala, přičemž poukazuje jak na judikaturu Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Ve své podstatě tak jen opakuje námitku, kterou uplatnila ve svém odvolání a kterou se krajský soud zabýval a vypořádal, když poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze (již) ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 45/2010) ve spojení s tím, že stěžovatelka byla při podání návrhu na nařízení exekuce zastoupena osobou práva znalou. Nadto se daný požadavek, jak bylo výše zmíněno, vztahuje nejen na samotné podání návrhu, ale i na další průběh exekuce, přičemž stěžovatelka stran jeho splnění nic neuvádí.
14. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu