Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Viktora Osypchuka, zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, se sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2025, č. j. 12 Co 303/2025-82, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Státního podniku "Dokument", se sídlem Dovnar-Zapolskoho 8, Kyjev, Ukrajina, jednajícího v České republice prostřednictvím Státního podniku "Dokument", odštěpného závodu, se sídlem Michelská 1552/58, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal žalobu proti vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhal obstarání a vydání cestovního pasu a občanského průkazu na své jméno. Vedlejší účastník mu během soudního řízení cestovní pas vydal, a stěžovatel proto vzal žalobu zpět.
2. Obvodní soud řízení zastavil, protože v řízení nebyla dána pravomoc českých soudů (I. výrok). Obvodní soud nepřiznal žádnému účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení. Tento závěr odůvodnil tím, že české soudy sice nemají ve věci pravomoc, ale tato skutečnost nemusela být stěžovateli od počátku zřejmá (II. výrok).
3. Městský soud změnil toto rozhodnutí tak, že vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 6 150 Kč. Zastavení řízení totiž z procesního hlediska jednoznačně zavinil stěžovatel, protože podal žalobu, k jejímuž projednání nemají české civilní soudy pravomoc (I. výrok). Městský soud zároveň přiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 200 Kč, protože byl v odvolacím řízení úspěšný (II. výrok).
4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu. Rozhodnutí podle něj porušuje jeho právo na ochranu slabší strany, právo na respektování autonomie vůle, právo na spravedlivý proces a právo být slyšen (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr opírá o následující námitky:
a) Městský soud chybně posoudil otázku procesního zavinění na zastavení řízení.
b) Městský soud se dopustil řady procesních pochybení. Rozhodl bez jednání a v rozporu s jeho jinými senáty, své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nepoučil stěžovatele o odlišném právním názoru a dezinterpretoval petit jeho žaloby.
c) Městský soud nezohlednil, že stěžovatel vystupuje vůči vedlejšímu účastníkovi jako spotřebitel a že se žalobou domáhal soukromoprávního úkonu. Odmítnutí pravomoci českých soudů znamená nutnost se obrátit na ukrajinské soudy, které mu však kvůli ruské agresi nemají možnost poskytnout ochranu v plném rozsahu.
d) Ačkoli jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši, případ má ústavní intenzitu. Jde o systémovou otázku, která je rozhodována nejednotně a týká se stovek dalších osob. Celková výše nepřiznaných nákladů v obdobných sporech přesahuje stovky tisíc korun. Městský soud se navíc dopustil řady protiústavních pochybení.
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, které mu uložilo povinnost zaplatit částku 9 350 Kč (náklady prvostupňového řízení ve výši 6 150 Kč + náklady odvolacího řízení ve výši 3 200 Kč). Podle Ústavního soudu je tato částka z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 331/24
, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).
6. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, pokud věc neprovází mimořádné okolnosti (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nálezy
sp. zn. I. ÚS 2552/24
, bod 37; IV. ÚS 3502/20, bod 20).
7. Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi, které podali stěžovatelé ve stejné situaci, týkaly se typově shodných či podobných případů a obsahovaly shodnou nebo velmi podobnou argumentaci. Veškeré projednatelné ústavní stížnosti přitom odmítl jako zjevně neopodstatněné a důvody pro prolomení bagatelnosti v těchto věcech neshledal (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 3009/25
, body 4 až 7; IV. ÚS 2929/25, body 6 až 7; II. ÚS 2935/25, body 6 až 10; II. ÚS 2993/25, body 6 až 7; I. ÚS 3307/25, body 5 až 7).
8. Ústavní soud nenašel důvod, proč stěžovatelovu ústavní stížnost posoudit jinak. K předloženým otázkám se totiž již dříve opakovaně vyjádřil a jeho závěry plně dopadají i na tento případ. Ústavní soud přitom nepovažuje za účelné odůvodnění svých dřívějších rozhodnutí opakovat, a proto na ně v podrobnostech odkazuje (zejména usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2929/25
, body 6 až 7; II. ÚS 2935/25, body 6 až 10; I. ÚS 3307/25, body 5 až 7).
9. Ústavní soud dodává, že rozhodoval i o ústavních stížnostech vedlejšího účastníka proti nákladovým rozhodnutím jiných senátů městského soudu, které mu přiznaly jen část požadovaných nákladů. Všechny tyto stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podrobnější odůvodnění těchto usnesení lze přitom přiměřeně vztáhnout i na stěžovatelův případ (zejména usnesení
sp. zn. II. ÚS 2781/25
, body 8 až 15; I. ÚS 2920/25, body 6 až 9; III. ÚS 2800/25, body 9 až 14).
10. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu