Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Vladimíra Kořána, zastoupeného JUDr. Janou Burleovou, advokátkou, sídlem B. Václavka 923/3, Slaný, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 sp. zn. 28 Cdo 2936/2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2017 sp. zn. 19 Co 10/2017-55, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Zdeňka Kincla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (žalobce) se v předmětném řízení domáhal částky 123 852 Kč s tím, že ji zaplatil stěžovateli (žalovanému) na základě smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce, která byla následně rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou, a stěžovateli tím vzniklo bezdůvodné obohacení. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") ve věci vydal platební rozkaz ze dne 1. 12. 2015 č. j. 22 C 67/2015-7 (doručen dne 28. 4. 2016) v němž stěžovateli uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho podání písemně vyjádřil ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ho poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Stěžovatel podal prostřednictvím své právní zástupkyně dne 12. 5. 2016 proti platebnímu rozkazu odpor, který však neodůvodnil. Dodatečně pak přípisem ze dne 25. 5. 2016 sdělil, že žalovaný nárok neuznává a že jelikož k žalobě nebyly přiloženy listiny, na které je v ní odkazováno, není možné podat bližší vyjádření. Okresní soud poté dle § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozsudkem pro uznání ze dne 13. 7. 2016 č. j. 22 C 67/2015-29 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 123 852 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 19 Co 10/2017-55 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodujících skutečností. Vyslovil, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaný se ve lhůtě 30 dní k žalobě bez vážného důvodu nevyjádřil.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2936/2017 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud přitom (mimo jiné) uvedl, že dle jeho ustálené judikatury nelze vydat usnesení s výzvou dle § 114b o. s. ř. a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení, ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. 28 Cdo 504/2016). Namítal-li však dovolatel, že v řešené věci nebyly k žalobě připojeny důkazy, kterých se žalobce dovolává, a rozsudek pro uznání neměl být vydán, nelze mu dát za pravdu. Údajná absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů prokázat rozhodné skutečnosti) nepředstavují vady působící neprojednatelnost žaloby ve smyslu § 43 o.
s. ř., je-li v návrhu vylíčen skutkový děj v rozsahu, který umožňuje individualizaci žalovaného nároku (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1540/2008 a ze dne 11. 5. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, eventuálně jeho rozsudek ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2813/2014). Povinnost tvrzení i povinnost důkazní může totiž žalobce splnit také dodatečně, v průběhu přípravy jednání či během řízení před soudem prvního stupně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2006 sp. zn. 33 Odo 85/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 25 Cdo 49/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3215/2014). V judikatuře se ustálil názor, že žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle § 114b o. s. ř., jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní.
Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3163/2013 a ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Pakliže tedy žalovaný ve svém přípisu ze dne 25. 5. 2016 neuvedl než to, že se žalobou nesouhlasí a nemůže se podrobněji vyjádřit, neboť žalobce nepředložil soudu listinné důkazy, kterých se dovolává, je zřejmé, že tím požadavkům § 114b o.
s. ř., jak jsou vykládány v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nedostál.
5. Stěžovatel uvádí, že při nahlédnutí do spisu po doručení platebního rozkazu jeho právní zástupkyně zjistila, že k žalobě nebyly připojeny listinné důkazy, na které je v ní odkazováno. Ustanovení § 79 odst. 2 o. s. ř. přitom stanoví, že "žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichž se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické podobě." Není přiměřené požadovat po žalovaném, aby se musel vyjadřovat k něčemu, s čím neměl možnost se seznámit. Soud tak rozhodl rozsudkem pro uznání postupem dle § 153a odst. 3 o. s. ř., ač pro to nebyly splněny podmínky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Nutno zdůraznit, že problematikou předmětné právní úpravy obsažené v § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 a shledal ji ústavně konformní. Přitom mimo jiné uvedl: "Žalovaný do vlastních rukou (náhradní doručení je vyloučeno) obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec.
Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. (...) Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Dále musí, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či do tří dnů od výzvy soudu.
Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení."
9. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud považuje za korektní požadavek, že žalovaný musí na doručený platební příkaz reagovat určitým kvalifikovaným způsobem, tedy že podaný odpor musí splňovat určité kvalitativní náležitosti. Posouzení splnění těchto náležitostí je na obecných soudech, přičemž do jejich hodnocení, jak již naznačeno, Ústavní soud zásadně nezasahuje.
10. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy své závěry podrobně odůvodnily a vysvětlily, proč stěžovatelem podaný odpor nezbytné nároky nesplňoval. Ani stěžovatel nenamítá, že tento odpor neobsahoval jakákoliv tvrzení zpochybňující důvodnost žaloby, ač byl řádně poučen, že v případě podání odporu je nezbytné, aby vylíčil rozhodující skutečnosti na svoji obranu, jakož i o tom, jaké jsou následky nevyhovění dané výzvě. Požadavky v tomto směru soudy kladené přitom nejsou, jak vyložil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, nijak zvláště vysoké, a odpovídají jeho dlouhodobé judikatuře.
Soudy se také vypořádaly s poukazem stěžovatele na to, že k žalobě nebyly přiloženy listinné důkazy, když vysvětlily, že žaloba byla i tak projednatelná, a že byla formulována jasně a vycházela ze skutkových tvrzení, která musela být i před jejím podáním stěžovateli velmi dobře známa. Z okolností případu se nejeví přesvědčivé tvrzení stěžovatele, že se měl vyjadřovat k něčemu, s čím neměl možnost se seznámit. Stěžovatel byl stranou smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce, z jejíž neplatnosti žaloba vycházela.
11. Případný je i poukaz soudů na to, že stěžovatel byl v řízení od počátku zastoupen advokátem. Tento aspekt akcentoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2648/17 , týkajícím se rovněž případu odporu, který byl soudy shledán nesplňujícím požadavky na potřebné odůvodnění. V něm uvedl: "Pokud by stěžovatelka řádně využila svých procesních práv, měla možnost svá práva hájit. V projednávané věci nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem."
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu