U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené
JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2,
proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, o 1.392.500 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 379/2013, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 22. září 2015, č. j. 29 Co 196/2015-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 17.182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky
JUDr. Dagmar Žilkové.
1.392.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Zcela tak vyhověl žalobě, jíž se
žalobkyně domáhala vydání uvedeného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud žalovaného v souladu s § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze
dne 12. 12. 2013, č. j. 13 C 379/2013-18, vyzval, aby se k žalobě vyjádřil a
případně vylíčil rozhodné skutečnosti na svou obranu, zároveň jej poučil o
následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaný tak ovšem včas
neučinil, pročež bylo podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. ve věci
rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 29 Co
196/2015-129, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Krajský soud shledal, že v dané věci byly splněny podmínky pro
vydání rozsudku pro uznání, přičemž nelze přitakat tvrzení žalovaného, že
projednání bránila překážka věci zahájené, neboť ji vylučuje odlišný předmět
dotčených řízení. Jako nedůvodné odmítl i ostatní jeho námitky ať už stran vad
žaloby, či lhůty stanovené pro vyjádření. Okolnosti uvedené v žalobě považoval
za beze zbytku odůvodňující uplatněný nárok, a k délce lhůty připomněl, že
zákon nerozlišuje dny pracovní, dny pracovního klidu a svátky, pročež jsou
irelevantní výtky žalovaného, dle nichž do běhu lhůty zasáhly vánoční svátky.
Postup okresního soudu, jenž shora zmíněným usnesením vyzval žalovaného k
vyjádření a sdělení podstatných skutečností, byl zcela v souladu s příslušnými
ustanoveními o. s. ř., pročež krajskému soudu nezbylo než napadený rozsudek
potvrdit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon krajského soudu od ustálené judikatury soudu
dovolacího v konkrétně jmenovaných procesních otázkách souvisejících zejména s
aplikovatelností kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. Současně namítá,
že by naznačená právní otázka měla být vyřešena jinak. Zprvu brojí proti
procesnímu postupu soudu, jenž měl primárně směřovat k odstranění vad žaloby,
případně ke spojení všech sporů, jež jsou proti žalovanému žalobkyní vedeny, v
jedno řízení. Domnívá se, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání
výzvy podle § 114b o. s. ř., neboť žalobu považuje za neprojednatelnou, pročež
ani nemohla nastat fikce uznání nároku. Upozorňuje přitom na konkrétní
rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahující závěry, od kterých se měl odvolací soud
při posuzování podmínek nutných k vydání rozsudku pro uznání odchýlit. Vedle
řečeného pak Nejvyššímu soudu předkládá úvahu, dle níž by vytyčená otázka měla
být řešena jinak, neboť kvalifikovanou výzvu, na základě níž lze (v případě
pasivity strany, jíž je určena) vydat rozsudek pro uznání, není možné použít
jako první opatření ve věci, jelikož již ze samotné podstaty sporu je zřejmá
existence odlišného stanoviska protistrany (zde žalovaného). Postup, jenž byl
využit i v nyní projednávané věci, tak považuje za způsobilý porušit právo
účastníka na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítá neústavnost dotčených
ustanovení o. s. ř., v jejichž intencích bylo soudy rozhodováno, přičemž
upozorňuje na řízení probíhající před Ústavním soudem, jehož předmětem je právě
posuzování ústavní konformity § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst.
3 o. s. ř. V dovolání závěrem napadá i výroky o náhradě nákladů řízení a
zpochybňuje pravdivost prohlášení žalobkyně o jejích majetkových poměrech.
Konečně pak s ohledem na vše uvedené Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené
rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, eventuálně aby je společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně ztotožňujíc se s názory soudů obou
stupňů, jež postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. i
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhuje proto, aby dovolání
žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo rozhodováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
K otázce, za jakých okolností je namístě vydání usnesení dle § 114b odst. 1 o.
s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí. V souladu s nimi
lze shrnout, že k uplatnění kvalifikované výzvy přistupuje soud především
tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu se zřetelem na předpokládané množství
odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné a nastala-li situace,
v níž by bez znalosti stanoviska žalovaného nebylo možné připravit první
jednání tak, aby při něm mohlo být o věci rozhodnuto, tedy vyžaduje-li to slovy
zákonodárce povaha věci (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). V případě pasivity žalovaného, jenž na
takovou výzvu nereaguje, pak ve sporu nastupuje fikce uznání uplatněného nároku
ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a soud následně rozhodne ve prospěch žalobce
rozsudkem pro uznání. Přitom již ovšem nezohledňuje, zda jsou žalobní tvrzení
podložena důkazy, či jestli dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost
nároku, nebo zda se v žalobě uvedené požadavky snad jeví nedůvodnými (srovnej
mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo
906/98). Popsaným způsobem nemůže soud postupovat toliko tehdy, trpí-li žaloba
vadami, jež brání jejímu projednání, nebo nejsou-li splněny podmínky řízení,
jejichž absence by musela vést k zastavení řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2156/2014). V nyní
projednávaném sporu ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by nebyly splněny podmínky
pro rozhodnutí věci popsaným způsobem, což nemohou zvrátit ani žalovaným
vznesené námitky. Za vady žaloby, jež by řečený postup soudů vylučovaly, totiž
nelze považovat jím odlišně líčené skutkové okolnosti, či výtky namítající
neúplnost žaloby, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(reprezentované mimo jiné i rozhodnutími, na něž odkazuje sám dovolatel)
postačí, jako se tomu stalo i v posuzovaném případě, vylíčí-li žalobce alespoň
takové rozhodné skutečnosti, jimiž bude vymezen předmět řízení po skutkové
stránce, přičemž z nich však nemusí být patrna důvodnost uplatňovaného nároku
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo
180/2004, či jeho usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). V
dané věci byla rovněž splněna podmínka, dle níž musí uplatňovaná žalobní
tvrzení odpovídat požadovanému nároku, pročež se jeví nepřípadným poukaz
žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo
4194/2008. Vedle řečeného není možné přitakat ani dovolatelovu mínění o
neurčitosti žalobního žádání, neb žalobkyně uvedla přesnou finanční částku
(1.392.500 Kč s příslušenstvím), jíž se domáhá, což je zcela v souladu s
judikaturou dovolacího soudu (srovnej zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, jakož i dovolatelem zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003).
Bez významu lze shledat i tvrzení dovolatele o neexistenci uplatňovaného
nároku, neboť v dané procesní situaci již nemůže být úspěšným zpochybňování
uznaného nároku ze skutkového hlediska, a to ani před soudem odvolacím, natož
pak v řízení dovolacím (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007). Dovolává-li se dále žalovaný odklonu
odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, a ze dne 30. 11.
2007, sp. zn. 28 Cdo 3047/2006, je nutné poukázat na podstatný rozdíl mezi
zmíněnými řízeními a nyní projednávanou věcí, a to především v aktivitě (resp.
v současném sporu pasivitě) žalovaného, což vede k nepoužitelnosti tam
vyslovených závěrů v dané věci. Nepřiléhavým je nutné rovněž označit odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004, jenž
řeší skutkově zcela odlišný spor, v němž byla fikce uznání nároku vyloučena pro
rozpor jednání účastníků se zákonem. Se zřetelem na shora uvedené je tedy
zřejmé, že se odvolací soud při posuzování věci od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu nikterak neodchýlil.
K návrhu dovolatele, aby otázka použitelnosti kvalifikované výzvy dle § 114b
odst. 1 o. s. ř. byla posouzena jinak, při němž naznačuje možnou neústavnost
příslušných norem o. s. ř. a upozorňuje na v době podání dovolání probíhající
řízení u Ústavního soudu, jehož předmětem tyto právě jsou, jeví se předně
vhodným připomenout, že ani případné zrušení dotčeného ustanovení by nemohlo
mít vliv na již nabytá práva a povinnosti, o kterých bylo rozhodnuto
pravomocným rozsudkem (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015). Ústavní soud nadto ve svém nedávném nálezu
ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, shledal ustanovení § 114b odst. 5 ve
spojení s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř. ústavně konformním. V citovaném
nálezu současně vyzdvihl funkci institutu kvalifikované výzvy i fikce uznání
nároku, jež vedou k vydání rozsudku pro uznání. Zdůraznil zároveň, že uvedené
nikterak nezasahuje do autonomie vůle žalovaného, avšak je důsledkem jeho
pasivity ve sporu. Vzhledem k účelu, jejž tento institut plní, pak nemůže být s
to narušit právo účastníka na spravedlivý proces. V souvislosti s řečeným lze
poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu akcentující názor, že rychlý postup
soudu nemůže, v případě respektování procesních pravidel, zasáhnout do práva na
spravedlivý proces, či být v rozporu se zásadou rovnosti stran, pakliže sleduje
cíl projednat věc bez zbytečných průtahů (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, či ze dne 25. 2. 2010, sp.
zn. 22 Cdo 2877/2008). Dovolací soud tudíž ani v nyní souzené věci neshledal
důvodu se od citovaných závěrů jakkoliv odchýlit.
Brojí-li pak dovolatel proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o jeho povinnosti
k náhradě nákladů řízení, předkládá dovolacímu soudu toliko skutková tvrzení,
jimiž rozporuje prohlášení žalobkyně o jejích majetkových poměrech, avšak
opomíjí ve vztahu k uvedenému sdělit, v čem konkrétně spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., čímž nevyhovuje
požadavku kladenému na něj ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., což brání
projednání podání v dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
S ohledem na shora vyslovené je tedy možné uzavřít, že žalovaný v dovolání
nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo lze pohlížet jako na
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 13.900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy
žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.182 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu