Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Juřiny, advokátka, sídlem Krausova 605/6, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 24 Cdo 446/2025-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 18 Co 249/2024-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 7 C 176/2017-127, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. května 2024 č. j. 7 C 176/2017-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") dne 31. 7. 2017 domáhal proti "dědicům a právním nástupcům" po Michalu Marešovi, zemřelém dne 13. 10. 2016 (dále jen "zůstavitel") zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za poskytování právní pomoci, současně stěžovatel požádal o přerušení řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po zůstaviteli vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 D 1509/2016.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 26. 7. 2018 č. j. 7 C 176/2017-18 řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přerušil do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 D 1509/2016, neboť v uvedeném řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
4. K návrhu stěžovatele na pokračování řízení obvodní soud usnesením ze dne 14. 9. 2021 č. j. 7 C 176/2017-34 rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaných neznámých dědiců po zůstaviteli pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, vedlejší účastnicí (dále též jen "stát"), neboť dědické řízení bylo skončeno. Na základě zjištění, že usnesením obvodního soudu ze dne 26. 8. 2021 č. j. 26 D 1509/2016-522 bylo rozhodnuto o vydání majetku nepatrné hodnoty státu a o zastavení řízení. Obvodní soud dovodil, že práva a povinnosti, o něž v řízení jde, převzal stát, a tedy, že povaha věci dovoluje v řízení pokračovat, a proto rozhodl podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o pokračování v řízení se státem.
5. Obvodní soud poté usnesením ze dne 2. 11. 2022 č. j. 7 C 176/2017-60 řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil, neboť ze spisu obvodního soudu sp. zn. 26 D 1509/2016 bylo zjištěno, že majetek nepatrné hodnoty v dědickém řízení po zůstaviteli byl vydán vedlejší účastnici, když všichni v úvahu připadající dědicové dědictví odmítli.
6. Výše uvedené usnesení obvodního soudu o zastavení řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 18 Co 40/2023-78 potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že stěžovateli bude po právní moci tohoto usnesení vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 28 416 Kč (výrok III.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastnice (ani jiná osoba) neodpovídá za dluhy zůstavitele, neboť zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. Uzavřel proto, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, a že obvodní soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, pokud řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.
7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 č. j. 24 Cdo 3516/2023-106 usnesení obvodního soudu společně s potvrzujícím usnesením městského soudu o zastavení řízení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud oba obecné soudy zavázal svým právním názorem, že za daných okolností v projednávané věci měly soudy namísto rozhodnutí o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. žalobu stěžovatele zamítnout z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace. Nejvyšší soud dodal, že podal-li stěžovatel předmětnou žalobu v době, kdy ještě nebylo skončeno pozůstalostní řízení po zůstaviteli, nevzal náležitě v úvahu, že podle § 643 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen "občanský zákoník"), platí, že přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel mohl vyčkat pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu o potvrzení nabytí dědictví, na základě kterého by měl jistotu, zda a kdo je právním nástupcem zemřelého dlužníka (zůstavitele), a kdo tak na sebe převzal povinnost poskytnout věřiteli plnění, a právě proti takovému dědici (dědicům) zůstavitele se žalobou domáhat zaplacení své pohledávky, kterou měl vůči zůstaviteli.
8. V záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu, ve znění doplňujícího usnesení, byla žaloba, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 28 416 Kč.
9. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Obvodní soud vyšel ze skutkového zjištění, že žádný jiný majetek zůstavitele po vydání usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení zastaveno, nebyl dodatečně projednán, jakož i zjištění, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.), a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s. Z uvedeného obvodní soud dovodil právní závěr, že zůstavitel nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, a proto bylo namístě žalobu zamítnout.
10. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že závěr městského soudu (jakož i obvodního soudu), že vedlejší účastnici nesvědčí věcná pasivní legitimace ohledně stěžovatelem uplatněného nároku, je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v projednávané věci v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy žalobu ohledně jím uplatněného práva k pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení věcně neprojednaly a neprovedly jím navržené dokazování o dalším majetku zůstavitele. Stěžovatel dále poukazuje na to, že závěr Nejvyššího soudu není v souladu s § 189 odst. l z. ř. s. a odporuje závěrům (aplikovatelným i za účinnosti rozsudku ze dne 5. 9. 2024 sp. zn. 24 Cdo 1772/2024) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 857/2004. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle § 175h o. s. ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli (zpravidla zůstavitelův věřitel), totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle § 175h o.
s. ř. pro něj není závazné (§ 159a odst. l a 4 o. s. ř.), a může proto v řízení o své žalobě tvrdit a prokazovat, že rozsah, popřípadě cena zůstavitelem zanechaného majetku byla vyšší, než bylo zjištěno v řízení o dědictví. Pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle § 175h o. s. ř.) není pro účastníka jiného řízení (zejména zůstavitelova věřitele) závazné a soudu nic nebrání v tom, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda dědictví po zemřelém bylo podle § 175h o.
s. ř. zastaveno, ale jen v případě, že zůstavitel skutečně nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Soud tedy z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle § 175h o. s. ř. vychází v jiném řízení, jen nebude-li zjištěno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty.
12. Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že obvodní soud by se měl v dalším řízení zabývat zjišťováním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku a provést k tomu dokazování a z provedených důkazů teprve vyvodit odpovídající skutkové a právní závěry pro řešení otázky odpovědnosti za dluh zůstavitele vůči věřiteli, uplatňujícímu pohledávku, kterou vůči zůstaviteli měl, a na základě toho o žalobě rozhodnout. Takový postup vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, podle kterého otázku pasivní věcné legitimace bude možné vyřešit a rozhodnout o ní až poté, co soud provede navržené dokazování. V opačném případě rozhodnutí Nejvyššího soudu a obecných soudů o formálním zamítnutí žaloby v dané věci pro údajný nedostatek věcné pasivní legitimace vedlejší účastnice poškozuje nejen zůstavitelovy věřitele v bránění jejich právu na uspokojení pohledávek z aktiv pozůstalosti, ale i právo vedlejší účastnice, jíž by připadla do majetku částka 1 178 047,10 Kč, neboť tato by mu zbyla z vydaného dlužníky bezdůvodného obohacení výtěžku z dražby 1 910 000,00 Kč do aktiv pozůstalosti po uspokojení pohledávek zůstavitelových věřitelů v součtu 731 952,90 Kč. Uvedené rovněž svědčí o věcné pasivní legitimaci vedlejší účastnice ohledně stěžovatelem uplatněného nároku. Nejvyšší soud se tak při řešení předložených otázek odchýlil od své rozhodovací praxe a jeho závěry v předmětné věci odporují příslušným zákonným ustanovením.
13. Protože nedědili jiní zákonní dědicové, mohlo podle stěžovatele dědictví přejít pouze na vedlejší účastnici, která se tak stala právním nástupcem zůstavitele a nositelem tohoto hmotného práva. Mohla-li vedlejší účastnice bez potvrzení připadnutí dědictví z titulu odúmrti převzít vydaný nepatrný majetek 10 011 Kč, pak na ni mohlo přejít i předmětné majetkové právo zůstavitele k pohledávce. Z toho vyplývá, že vedlejší účastnici svědčí pasivní věcná legitimace ve sporu se stěžovatelem. Vedlejší účastnice tedy jako právní nástupce zůstavitele a nositelka předmětného hmotného práva má podle § 1634 občanského zákoníku postavení zákonného dědice.
14. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v předmětné věci byl ÚZSVVM ustanoven správcem pozůstalosti podle oddílu 4 z. ř. s. Soud zjišťoval všechny v úvahu přicházející dědice a teprve když všichni dědictví odmítli, vstoupila do dědického řízení vedlejší účastnice. K zastavení pozůstalostního řízení podle § 154 oddílu 3 z. ř. s. tedy již nebyl důvod. Soud měl pokračovat v řízení podle oddílu 4 z. ř. s. a rozhodnout podle § 183 písm. c) z. ř. s. o připadnutí pozůstalosti státu proto, že nedědí žádný dědic a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic, když navíc zůstavitelem zanechaný majetek s jeho pohledávkou na vydání výtěžku 1 910 000 Kč z dražby bytové jednotky představuje o tuto částku vyšší cenu dědictví, která tak převyšuje pasiva dědictví 731 952,90 Kč a dědictví není předlužené.
15. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel je advokát, a proto v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.) nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Obecné soudy stěžovateli přisvědčily v tom, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o pozůstalosti po zůstaviteli podle § 154 odst. 1 z. ř. s. zastaveno a nepatrný majetek byl vydán státu analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s., není pro účastníka jiného řízení (v projednávaném případě pro stěžovatele) závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení pozůstalostního řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (například proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o pozůstalosti. Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013). Městský soud se proto ztotožnil s postupem obvodního soudu, který se v předmětném řízení nezabýval okruhem žalobních tvrzení o dalším majetku zůstavitele.
18. Nejvyšší soud s odkazem na své předchozí kasační usnesení vydané v předmětné věci přisvědčil závěru městského soudu (jakož i obvodního soudu), že zamítavé rozhodnutí o žalobě stěžovatele vychází ze skutkového zjištění obvodního soudu, že žádný jiný majetek zůstavitele po vydání usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení zastaveno, nebyl dodatečně projednán. Bylo-li pozůstalostní řízení po zůstaviteli zastaveno pro nepatrný majetek podle § 154 odst. 1 z. ř. s., a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s., je tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu § 1634 občanského zákoníku.
19. Nebylo-li státu potvrzeno připadnutí dědictví z titulu odúmrti ve smyslu § 1634 občanského zákoníku podle § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s., ale pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno podle § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek byl vydán státu analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s., nemá zůstavitel v projednávaném případě žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti. Není zde tedy žádná osoba, která by byla nositelem hmotného práva (tedy stěžovatelem tvrzené povinnosti), o kterou v řízení jde, a proto vedlejší účastnici nesvědčí věcná pasivní legitimace ohledně stěžovatelem uplatněného nároku. Nejvyšší soud proto přisvědčil městskému soudu (i obvodnímu soudu), že námitka stěžovatele, že pohledávka zůstavitele na vydání bezdůvodného obohacení v předmětné věci přešla podle § 1634 občanského zákoníku na vedlejší účastnici, není důvodná.
20. Nejvyšší soud současně připomněl, že v řadě svých rozhodnutí dovodil, že dědické právo, jako titul k dědění, definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (srov. § 1475 odst. 1 občanského zákoníku) vzniká smrtí zůstavitele (srov. § 1479 odst. 1 občanského zákoníku). Dědic však nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 občanského zákoníku).
Právní úprava dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví. Předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli) musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto. Nejvyšší soud se v návaznosti na to náležitě vypořádal se všemi podstatnými námitkami stěžovatele (blíže viz body 3 až 6 napadeného usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, a proto na odůvodnění jeho napadeného usnesení Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěru ve věci jednajících soudů, že vedlejší účastnici nesvědčí pasivní věcná legitimace ohledně stěžovatelem uplatněného nároku, a proto bylo namístě žalobu zamítnout, Ústavní soud neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu