Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti METALIS Nejdek s. r. o., sídlem Závodu míru 340, Nejdek, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 4 Cmo 132/2023-217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 79 Cm 50/2018-173, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 18. 3. 2018 se stěžovatelka jako žalobkyně domáhá na vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 832 790,54 EUR s příslušenstvím z titulu ručení podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech.
4. V průběhu řízení bylo stěžovatelce postupně přiznáno osvobození od soudních poplatků v plné výši, a to usneseními Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 106/2020-93 a ze dne 31. 5. 2019 č. j. 4 Cmo 198/2018-39.
5. Městský soud napadeným usnesením se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané stěžovatelce usnesením vrchního soudu ze dne 11. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 106/2020-93 ji odňal. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že v době, kdy bylo o osvobození od soudních poplatků rozhodnuto, stěžovatelčiny poměry takové osvobození neodůvodňovaly. Podle nových skutkových zjištění, která městský soud učinil, totiž stěžovatelka neuvedla podstatné informace o svých majetkových poměrech, které by již tehdy rozhodnutí soudu nepochybně ovlivnily. Majetkové poměry stěžovatelky tudíž dosáhly výrazných pozitivních změn a umožňují jí splnit poplatkovou povinnost.
6. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzovaném případě se ukázalo, že soud v době svého rozhodnutí neměl (kvůli chybějícím informacím) ani rámcovou představu o celkové hodnotě stěžovatelčina nemovitého majetku, přitom celkové majetkové poměry žadatele jsou pro úvahy soudu při rozhodování o osvobození od soudních poplatků určující. Kromě výše soudního poplatku, povahy uplatněného nároku, předpokládaných nákladů na dokazování apod. je znalost hodnoty stěžovatelčina majetku významná pro závěr, zda je s ohledem na své celkové majetkové poměry schopna platit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně úvahy o tom, zda je schopna si prostředky na soudní poplatek obstarat.
Vrchní soud nepochyboval o tom, že subjekt s nemovitým majetkem v hodnotě stovek milionů korun je schopen si obstarat úvěr k úhradě soudního poplatku ve výši cca jeden milion korun (konkrétně 1 059 102 Kč). Samotná existence majetku takové hodnoty podle vrchního soudu vylučovala (s přihlédnutím ke zcela výjimečným okolnostem pro takové osvobození předpokládaným § 138 odst. 1 o. s. ř.), aby mohla být stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena v celém rozsahu. V současné době stěžovatelka již nedisponuje nemovitým majetkem, jeho převodem na nástupnickou společnost bez jakékoli protihodnoty však významně zpochybnila svoji vlastní tezi o tom, že bez možnosti nemovitosti komerčně pronajímat a chybějících příjmů z nich plynoucích není schopna zajistit své podnikání.
Žadatel přitom nemůže právem po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3318/2014). V současné době již odezněly bezprostřední důsledky pandemie COVID, o které především bylo toto rozhodnutí opřeno. Z předložených výpisů z účtů vrchní soud zjistil, že (i bez vlastnictví nemovitostí) stěžovatelka nadále podniká. Podle stěžovatelkou předložených dokladů poskytla Komerční banka, a.
s., smlouvou ze dne 4. 7. 2023 do výše limitu 1 000 000 Kč stěžovatelce revolvingový úvěr k profinancování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti, tj. do 2. 7. 2024. Peněžní ústav tedy zjevně nemá pochybnosti o stěžovatelčině schopnosti daný úvěr až do uvedené výše průběžně splácet, a to včetně sjednaných úroků. Vrchní soud uzavřel, že z listin, které jsou součástí spisu, je zřejmé, že stěžovatelka je ve složité situaci (včetně okolností souvisejících s cenami energií pro stěžovatelčin provoz nutných), nikoli však takové, aby jí znemožnila soudní poplatek uhradit, případně si prostředky na jeho úhradu obstarat, a to například též s pomocí sesterské společnosti, která vznikla po odštěpení od stěžovatelky a stala se vlastníkem nemovitostí ve stamilionových hodnotách.
7. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka v souladu s vrchním soudem poskytnutým poučením (že proti rozhodnutí vrchního soudu lze podat dovolání) dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odkazem na § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
8. Současně s dovoláním podala stěžovatelka z procesní opatrnosti, zejména s ohledem na nesprávné poučení obsažené v usnesení vrchního soudu, proti napadeným rozhodnutím městského sodu a vrchního soudu rovněž ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3276/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy svévolně hodnotily důkazy a v důsledku toho nesprávně posoudily její majetkové poměry pro účely přiznání osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Závěry soudů tak nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy dovodily, že stěžovatelka zatajila skutečný rozsah svého nemovitého majetku. To ovšem nekoresponduje s obsahem Prohlášení o majetkových poměrech (dále jen "Prohlášení"), které stěžovatelka k prokázání svých majetkových poměrů soudu předložila. Stěžovatelka v Prohlášení uvedla všechny potřebné informace k tomu, aby soud mohl o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků rozhodnout tak, že stěžovatelce se přiznává nárok na osvobození od soudního poplatku v plném rozsahu. Stěžovatelka žádný majetek nezatajila, a proto dovozuje, že oba soudy při posuzování údajného zatajení jejího majetku postupovaly svévolně.
10. Podle stěžovatelky tak nebyla naplněna podmínka pro následné zrušení usnesení o přiznání osvobození. Udělené osvobození od povinnosti platit soudní poplatek podle § 138 odst. 1 o. s. ř., lze podle § 138 odst. 2 o. s. ř. odejmout pouze v případě, že jsou naplněny zákonné podmínky. Protože tyto podmínky v předmětné věci naplněny nebyly, dopustily se soudy obou stupňů svévolného výkladu práva. Stěžovatelka namítá, že u ní v době od vydání usnesení o přiznání nedošlo k takové změně majetkových poměrů, která by odůvodňovala odnětí již přiznaného osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Usnesení o přiznání osvobození nebylo založeno pouze na důsledcích pandemie COVID 19, i když pandemie viru COVID 19 nepochybně přispěla k dalšímu zhoršení finanční situace stěžovatelky. Situace stěžovatelky se opět výrazně zhoršila, když za účetní období roku 2022 dosáhla ztráty ve výši 11 785 475 25 Kč. Soud měl podle stěžovatelky vyčkat na doložení účetní závěrky za rok 2022. Stěžejní pro rozhodnutí o schopnosti žadatele platit soudní poplatek jsou podle stěžovatelky zůstatky na bankovních účtech, které nejlépe odrážely aktuální stav likvidních finančních prostředků. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že zpětné odnětí osvobození od soudního poplatku nemůže být v jejím případě odůvodněno ani změnou jejích majetkových poměrů. Změní-li soud pravomocné rozhodnutí, kterým je vázán, aniž by proto byly splněny podmínky, jde o nepřípustný zásah do principu právní jistoty.
11. Stěžovatelka dále namítá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, na které odkazuje vrchní soud, se zabývalo situací, ve které se žadatel o osvobození od soudního poplatku účelově zbavil majetku předtím, než žádost o přiznání osvobození podal. Z časové posloupnosti však vyplývá, že stěžovatelka se před podáním žádosti o přiznání osvobození účelově nezbavila majetku, ani se o to nepokusila. Stěžovatelka se nemohla účelově zbavit majetku, aby pro sebe získala neoprávněnou výhodu - přiznání osvobození od soudního poplatku, neboť k přechodu majetku došlo až roky po přiznání osvobození. Vzhledem k tomu není možné dovodit, že by odštěpení majetku do společnosti METALIS Property s. r. o. bylo vedeno snahou obcházet zákon a získat pro sebe neopodstatněnou výhodu. Dovodily-li soudy obou stupňů z provedených důkazů, že odštěpení nemovitostí do společnosti METALIS Property s. r. o. bylo vedeno snahou stěžovatelky účelově se vyhnout povinnosti placení soudního poplatku, je tato úvaha nelogická naplňující pojmové znaky svévole soudů při hodnocení důkazů. Stěžovatelka podotýká, že informaci o vlastnictví těchto nemovitostí měl soud od počátku k dispozici z Prohlášení (příp. i z katastru nemovitostí), skutečnost, že hodnota nemovitostí pravděpodobně násobně převyšuje soudní poplatek, tak musela být soudu známa již při vydání rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků.
12. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že úvaha obou soudů o tom, že ze skutečnosti, že stěžovatelka vlastnila nemovitý majetek, je možno usuzovat na to, že má prostředky na úhradu vyměřeného soudního poplatku, nebo že si takové prostředky může bez problému opatřit, je lichá. Oba soudy se dále dopustily pochybení, braly-li pro účely rozhodování o osvobození od soudního poplatku v úvahu nemovitosti, které byly odštěpeny na společnost METALIS Property s. r. o. Tyto nemovitosti totiž již nejsou ve vlastnictví stěžovatelky a s ohledem na časové souvislosti (odstup čtyř let mezi podáním žádosti o osvobození a realizací přeměny) nelze dovodit, že by přeměna mohla být jakkoli vyvolána či realizována ve spojitosti s již přiznaným osvobozením či snad za účelem zbavení se majetku. Podle stěžovatelky proto z tohoto důvodu nelze přiznané osvobození odejmout a stejně tak nelze ani tyto nemovitosti (když stěžovatelka majetek nezatajila) nově posoudit jako způsobilé ručení za případný úvěr. Soud má přitom povinnost při rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku přihlížet pouze k majetkovým poměrům žadatele v době, kdy je nárok žadatele posuzován.
13. Z rozhodnutí vrchního soudu podle stěžovatelky vyplývá, že si může opatřit finanční prostředky pomocí komerčních bankovních produktů. Jde-li o možnost opatřit si finanční prostředky s pomocí společnosti METALIS Property s. r. o., stěžovatelka uvádí, že společnost METALIS Property s. r. o. sice vlastní nemovitosti, které byly odštěpeny z majetku stěžovatelky, většina nemovitostí je však nadále využívána stěžovatelkou k provozování své činnosti, pouze na základě jiného užívacího titulu, a ty zbývající se společnost METALIS Property s. r. o. snaží pronajímat a pokrývat tak náklady spojené s údržbou svého majetku. Stěžovatelka dodává, že soudy jsou při posuzování schopnosti žadatele zaplatit soudní poplatek přihlížet pouze k jeho současným majetkovým poměrům. Uvádí-li tedy vrchní soud, že stěžovatelka si může opatřit prostředky k zaplacení soudního poplatku pomocí zatížení nemovitosti, nebere v úvahu, že zatížení nemovitosti je úkonem, který je časově náročný. Stěžovatelka poukazuje na to, že její finanční situace se od doby, kdy bylo o přiznání osvobození od soudních poplatků, nezlepšila.
14. Stěžovatelka uzavírá, že městský soud a vrchní soud se při hodnocení jejích majetkových poměrů dopustily svévolného hodnocení důkazů. V důsledku svévolného hodnocení důkazů došlo i ke svévolné aplikaci kogentní normy podústavního práva, když soudy přistoupily k odnětí osvobození od soudního poplatku i přesto, že pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Následně soudy vydaly rozhodnutí, která postrádají racionální a logické odůvodnění. Vzhledem k tomu, že usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků není usnesením, kterým by soud nebyl vázán, došlo v důsledku této svévole i k zásahu do právní jistoty stěžovatelky. Při hodnocení majetkové situace stěžovatelky došlo navíc i k dalším pochybením soudů obou stupňů, kdy pouze z majetkových práv stěžovatelky k určitým nemovitostem bylo usuzováno, že stěžovatelka může soudní poplatek zaplatit. Dále soudy přihlédly k bývalému majetku stěžovatelky, tedy k jejím minulým majetkovým hodnotám. Při posuzování nároku stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku naopak nepřihlédly k podstatě vedeného soudního sporu, zejména k tomu, že do nepříznivé finanční situace, která jí v současné době neumožňuje soudní poplatek zaplatit, se stěžovatelka dostala v přímé příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka. V důsledku těchto pochybení došlo k odepření stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na přístup k soudu a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (srov. sub 8) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala objektivně nepřípustné dovolání na základě vadného poučení vrchního soudu o přípustnosti tohoto opravného prostředku, považoval Ústavní soud ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu za včas podanou (srov. sub 8).
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů, které jí se zpětnou účinností odňaly již přiznané osvobození od soudních poplatků.
20. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když může citelně zasáhnout do poměrů některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ).
21. Jde-li o přezkum rozhodnutí o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20 ).
22. Ústavní soud poukazuje na to, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), které je výjimečným nástrojem, je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Jde tedy o to, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197)]. Konstrukce § 138 o. s. ř., je postavena na zkoumání a zjišťování výjimečných a individuálních okolností každé věci, kdy předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to prokazatelně jeho poměry. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 či ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 603/2014).
23. Ústavní soud při zkoumání rozhodnutí soudů o žádosti účastníka o osvobození od soudního poplatku opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů, a přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275), ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02 , ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 249/03 , ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03 , ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 , ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06 , ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09 , ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12 , ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20 , ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21 , ze dne 4. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3066/21 a další]. Případy, kdy Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení soudních rozhodnutí v otázce osvobození od soudního poplatku, jsou výjimečné, neboť Ústavní soud zasahuje jen při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto osvobození, typicky v důsledku absence odpovídajícího či jakéhokoli odůvodnění [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3066/21 a další]. Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
24. Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohla být situace, kdy rozhodnutí obecných soudů vykazuje prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, anebo nevyplývá-li žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
25. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádnou relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obecných soudů o odnětí již přiznaného osvobození od soudních poplatků pro předmětné řízení neuvádí.
26. V nyní posuzované věci se vrchní soud ztotožnil se závěry městského soudu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil důvody odejmutí stěžovatelce osvobození od soudního poplatku v plné výši se zpětnou účinností. Vrchní soud nad rámec toho, co již bylo shora uvedeno (sub 6), vyložil, že těmito důvody byla nová zjištění městského soudu ohledně majetkových poměrů stěžovatelky, která dodatečně vyšla najevo, a ze kterých vyplynulo, že tyto poměry v současné době neodůvodňují setrvání jejího osvobození od soudního poplatku, přičemž ani v době rozhodování o osvobození od soudního poplatku neodůvodňovaly vyhovění takové žádosti v plném rozsahu. V tomto směru je třeba zejména poukázat na body 7 až 11 a zejména shrnující bod 12 usnesení vrchního soudu, ve kterém uvedl, že zjištěné skutečnosti dávají za pravdu soudu prvního stupně v tom, že informace o rozsahu majetku stěžovatelky v době, kdy poprvé žádala o osvobození od soudních poplatků, nebyly úplné. Stěžovatelka soud tehdy informovala o tom, že část svých nemovitostí komerčně pronajímá a část má k dispozici pro své zaměstnance. Stěžovatelce je možno přisvědčit, že komerčně lze pronajímat též nemovitosti určené k rekreaci. V Prohlášení však stěžovatelka sdělila pouze čísla listu vlastnictví, z nichž se podává počet nemovitostí, nikoli však jejich cena. Cenu nemovitostí, které stěžovatelka vlastnila, bylo možné zjistit až ze znaleckého posudku zpracovaného v souvislosti s projektem rozdělení žalující společnosti. Novou informací je nepochybně též skutečnost, že stěžovatelka nemovitosti, o nichž tvrdila, že je v souvislosti s činností svého podniku nezbytně potřebuje, aby mohla využít příjmy z nich plynoucí pro případ výpadku příjmů z hlavního předmětu své podnikatelské činnosti (slévárenství), bez dalšího převedla nově vznikající společnosti, aniž by za ně získala jakoukoli protihodnotu. Tyto závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti náležitě nereflektuje.
27. V souladu s § 138 odst. 2 o. s. ř. přitom předseda senátu přiznané osvobození kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
28. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout, že v nich obsažená úvaha obecných soudů byla založena na výkladu majícím prvky svévole či že by se obecné soudy dopustily jakéhokoliv jiného kvalifikovaného pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv (srov. usnesení ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 581/21 ). Obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatelka splňuje (splňovala) podmínky pro osvobození od soudních poplatků řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházely, a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje.
29. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svůj závěr, že v případě stěžovatelky nebyly splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 a 2 o. s. ř., a to dokonce se zpětnou účinností, řádně odůvodnily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelná a logická [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
30. K námitce stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. na přístup k soudu lze uvést, že právo na osvobození od soudního poplatku za řízení před civilními soudy není Listinou bez dalšího zaručeno, neboť není zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek. Stěžovatelce není možné přisvědčit především v tom, že by jakkoli nepříznivá finanční situace účastníka řízení sama o sobě založila nárok na osvobození. Ta zakládá pouze právo o toto osvobození požádat.
31. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
32. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
33. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu