Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 975/2024-1661 ze dne 27. listopadu 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 84/2024-1599 ze dne 30. května 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 1 T 12/2023-1548 ze dne 18. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako zaměstnanec obchodní společnosti X (dále také jen "společnost X"), který tuto společnost fakticky řídil a disponoval plnou mocí k jejímu zastupování, osobně nebo prostřednictvím dalších zaměstnanců uvedené společnosti uzavíral smlouvy, zadával objednávky, čerpal služby a přijímal závazky za nákup materiálu (ve skutkové větě rozsudku jsou tyto jeho úkony přesně vymezeny), přestože si byl vědom ekonomické situace a úpadku společnosti X, a tedy i skutečnosti, že tato společnost nebude schopna dostát svým závazkům. Tímto svým jednáním způsobil škodu celkem 3 614 131,85 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého, jakož i na základě odvolání poškozené obchodní společnosti LASER TECHNOLOGY s. r. o., Krajský soud v Brně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody týkajícím se uvedené společnosti a nově v této otázce rozhodl. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení odmítl připojit k věci spis z trestního řízení vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 1 T 50/2023, jak navrhoval stěžovatel v rámci své repliky k vyjádření státního zástupce k podanému dovolání z důvodu údajně zásadních nových skutečností, které z tohoto trestního spisu vyplývají. Má za to, že rozhodná skutková zjištění obecných soudů, určující naplnění znaků trestného činu podvodu, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále podrobněji rozporuje závěry, na kterých podle jeho tvrzení obecné soudy založily svá rozhodnutí.
6. Stěžovatel tvrdí, že nebyl odpovědný za stav společnosti X, ani za nepodání insolvenčního návrhu v době úpadku, neboť tuto odpovědnost může mít jen člen statutárního orgánu, jímž nebyl. Namítá, že úpadek uvedené společnosti, jenž měl existovat nejpozději od 25. června 2018, obecné soudy dovodily ze znaleckého posudku, přestože o naplnění znaků úpadku nemůže znalec rozhodovat. Nebyla podle něj navíc naplněna ani zákonná definice úpadku, neboť i podle závěru znalce společnost nebyla předlužená. Za neprokázaný považuje závěr obecných soudů, že o existenci úpadku společnosti X věděl.
7. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho obhajobou, některé důkazy zcela chybně vyhodnotily a jiné ignorovaly. Odkazuje na svůj návrh na povolení obnovy řízení, který v dané věci podal a který podle něj obsahuje skutečnosti jasně prokazující, že osobou odpovědnou za daný skutek není on, nýbrž P. M., jehož trestní věc je projednávána (podle stěžovatele z nepochopitelných důvodů) v samostatném řízení. Součástí spisu vedeného v tomto jiném trestním řízení mají být podle tvrzení stěžovatele smlouvy prokazující, že P. M. ze společnosti X vyvedl majetek, přičemž kdyby se tak nestalo, společnost by byla schopna hradit své závazky a nevznikla by žádná škoda. Obecné soudy měly podle názoru stěžovatele uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť má za to, že prioritně měla nastoupit odpovědnost podle zákona o obchodních korporacích a až pak případně odpovědnost trestněprávní. Zároveň tvrdí, že odpovědnost podle zákona o obchodních korporacích na něj nemohla dopadat, z čehož dovozuje, že nemohl být odpovědný ani trestněprávně.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozené společnosti LASER TECHNOLOGY s. r. o. a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
12. Jestliže stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl připojit k věci spis z trestního řízení vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 1 T 50/2023, zcela ignoruje důvody, kterými Nejvyšší soud v bodě 25 napadeného usnesení tento postup vysvětlil. Sám stěžovatel totiž uvádí, že tento svůj návrh učinil v rámci repliky k vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Nejvyšší soud ovšem připomněl, že může přihlížet pouze k podáním, která byla učiněna v průběhu dvouměsíční zákonné lhůty pro podání dovolání (viz § 265e odst. 1 trestního řádu), a důvody dovolání lze podle § 265f odst. 2 trestního řádu měnit pouze po dobu trvání téže lhůty k podání dovolání.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání proti rozsudku krajského soudu podal 13. září 2024 a repliku k vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyššímu soudu dne 25. listopadu 2024. Jelikož interval mezi těmito úkoly přesahuje dva měsíce, je nepochybné, že stěžovatel skutečně svůj návrh doplnit dokazování trestním spisem z jiné trestní věci učinil až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Jestliže tedy Nejvyšší soud na takový návrh v souladu s § 265f odst. 2 trestního řádu nereagoval, postupoval způsobem, který Ústavní soud stabilně respektuje [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1706/08 ze dne 19. února 2009 (U 3/52 SbNU 767), sp. zn. III. ÚS 2857/22 ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. IV. ÚS 2294/23 ze dne 12. prosince 2023 či sp. zn. IV. ÚS 3128/24 ze dne 28. listopadu 2024]. Stejně, jako to učinil již Nevyšší soud ve zmiňovaném bodě 25 napadeného usnesení, Ústavní soud připomíná, že pokud podle stěžovatele vyšly (v jiném trestním řízení) najevo nové okolnosti či důkazy, které soudům rozhodujícím v jeho věci nebyly známy, může podat návrh na obnovu řízení (srov. § 278 odst. 1 trestního řádu), což ostatně stěžovatel podle svého tvrzení učinil. Ústavní soud přitom nehodlá předjímat, jak obecné soudy návrh na povolení obnovy řízení vyhodnotí, a nemůže při posuzování ústavní stížnosti přihlížet ke skutečnostem, které nemohly být zohledněny obecnými soudy v napadených rozhodnutích.
14. Namítá-li stěžovatel, že nebyl odpovědný za stav společnosti X, ani za nepodání insolvenčního návrhu v době úpadku, musí Ústavní soud zopakovat to, co v bodě 24 napadeného usnesení připomněl již Nejvyšší soud, totiž že stěžovatel nebyl odsouzen za to, že nepodal insolvenční návrh, resp. že jeho trestní odpovědnost nebyla na podání insolvenčního návrhu nijak závislá. Stěžovatel nebyl trestně postižen ani za to, do jaké ekonomické situace se tato společnost dostala. Jeho odpovědnost za zločin podvodu byla dovozena (jak již bylo uvedeno) ze série jednání přijímajících na uvedenou společnost závazky, které reálně nemohla vzhledem ke své ekonomické situaci dodržet, čímž věřitelům vznikla (v souhrnu) značná škoda. Klíčový prvek této odpovědnosti přitom spočíval v tom, že uvedené jednání uskutečňoval s vědomím velmi špatné ekonomické situace společnosti X, z čehož vyplývalo jeho srozumění s tím, že společnost nebude schopna svým závazkům dostát, čímž věřitelům bude způsobena škoda. Uvedenou námitku proto musí Ústavní soud odmítnout jako irelevantní.
15. V souvislosti se závěrem obecných soudů, že se společnost X nacházela v úpadku a že nebyla schopna splácet své závazky, odkazuje Ústavní soud zejména na bod 24 rozsudku okresního soudu. Z něj vyplývá, že stěžovatel značně dezinterpretuje závěry znaleckého posudku, neboť z posudku vyplynulo, že společnost v úpadku byla, a to z důvodu platební neschopnosti, jak o tom hovoří § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.
16. Brojí-li pak stěžovatel proti uvedenému závěru obecných soudů o jeho vědomosti o ekonomické situaci a úpadku společnosti X, a považuje-li tento závěr za neprokázaný, opět přehlíží argumentaci, o kterou obecné soudy uvedený závěr opřely. Ústavní soud odkazuje na body 23 a 25 napadeného rozsudku okresního soudu, z nichž vyplývá, že zaměstnanci společnosti potvrdili, že stěžovatel o firmě rozhodoval, zastupoval ji vůči dodavatelům i odběratelům, účastnil se firemních porad a měl přehled o pohledávkách a závazcích firmy. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za racionální, a stěžovatel neuvádí nic, čím by ji v konkrétnosti rozporoval.
17. Stěžovatel sice namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, jde však z jeho strany pouze o obecné tvrzení, když stěžovatel nepoukazuje na žádný konkrétní prvek své obhajoby, který měly obecné soudy přehlédnout. Stejně nekonkrétní je ve svém tvrzení, že obecné soudy některé důkazy chybně vyhodnotily a jiné ignorovaly, neboť neuvádí žádný důkaz, který by byl zatížen takovou vadou.
18. Ústavní soud konečně musí konstatovat, že stěžovatel výrazně dezinterpretuje zásadu subsidiarity trestní represe, jež je vyjádřena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Tato zásada omezuje uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených jen na případy společensky škodlivé, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Rozhodně z ní tedy nevyplývá, že má být mimotrestní odpovědnost uplatněna prioritně, tedy vždy, když je to možné, a až následně může být vyvozena odpovědnost trestněprávní, jak tvrdí stěžovatel. Stejně tak nelze ze zásady subsidiarity trestní represe dovodit, že by trestní odpovědnost nebylo možno uplatnit v případech, kdy nevzniká odpovědnost podle jiného předpisu (v daném případě podle zákona o obchodních korporacích.
19. V souvislosti s námitkou stěžovatele, že v jeho případě měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, Ústavní soud dále odkazuje na body 23 a 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka uspokojivě vypořádána. Ani Ústavní soud nenachází žádnou okolnost, která by podstatným způsobem snižovala stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele, a ostatně ani sám stěžovatel v tomto směru nenabízí žádnou relevantní argumentaci.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V části, ve které byl napaden výrok o náhradě škody týkající se poškozené obchodní společnosti LASER TECHNOLOGY s. r. o. obsažený v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu