Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Jeřábka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Cdo 3951/2023-169, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2023 č. j. 44 Co 5/2021-149 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 235 C 19/2019-65, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal zaplacení peněžité částky jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem městského soudu ve věci sp. zn. 213 C 3/2015 spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Následně usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 235 C 19/2019-64 připustil soud na návrh stěžovatele rozšíření žaloby o peněžitou částku jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou probíhajícího kompenzačního řízení. Městský soud napadeným rozsudkem o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 213 C 3/2015 rozhodl tak, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 213 C 3/2015 stěžovateli přiznal (výrok I.) a částečně jej zamítl (výrok II.), dále zamítl nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou za probíhající řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení. Pokud jde o kritérium významu předmětu řízení poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uvedl, že civilní řízení nepatří mezi významná řízení a vzhledem k výši požadované částky neměl za to, že by se nejistota stěžovatele ohledně jejího získání mohla zásadněji projevit na ekonomickém fungování, či psychice stěžovatele. Soud tak neshledal žádné okolnosti, které by na základě tohoto kritéria měly vést ke zvýšení či snížení základní přiznávané částky. Délku probíhajícího řízení městský soud za nepřiměřenou nepovažoval.
3. Po prvním, částečně Nejvyšším soudem zrušeném usnesení, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu ve výroku I. v části potvrdil a částečně žalobu zamítl (výrok II.) a ve výroku II. jej potvrdil (výrok III.). Stěžovateli dále o 30 % navýšil zadostiučinění stanovené podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřeně dlouhé probíhající kompenzační řízení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech. Vzhledem k délce právě probíhajícího řízení je zřejmé, že jeho délka není přiměřená a z toho důvodu považoval 30 % navýšení jako adekvátní.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit nemůže. Zvolenou formou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci § 31a zákona č. 82/1998 Sb. zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci dáno není. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Krajský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přiměřenost délky probíhajícího řízení zhodnotil za pomocí všech kritérií upravených v § 31a odst. 3 a v návaznosti na závěr, že tato délka přiměřená není, navýšil požadované zadostiučinění za řízení sp. zn. 213 C 3/2015 o procentní podíl.
Zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení a nejde o uplatnění nového, dalšího nároku. Stejně tak se krajský soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při úvaze o navýšení kompenzace z důvodu délky probíhajícího řízení zohlednil skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti požadovat navýšení kompenzace v kompenzačním řízení sp. zn. 213 C 3/2015. Zohledněním této skutečnosti se krajský soud nedopustil nepřípustného aktivismu.
5. Stěžovatel směřoval své výhrady primárně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Dovolání jím bylo posouzeno jako nepřípustné mimo jiné s argumentem, že pouhý nesouhlas stěžovatele s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost nezakládá. Stěžovatel však napadal způsob, jakým krajský soud k přiznanému zadostiučinění dospěl.
6. Nejvyšší soud nerespektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Poměřování kritérií podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. má probíhat odlišně, přísněji, při posuzování délky kompenzačního řízení s ohledem na rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. 10092/13 a praxi Nejvyššího soudu. Kdykoliv se vyskytnou průtahy v řízení o náhradě újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky běžných řízení, je od státu vyžadována zvláštní pečlivost a v případě průtahů by měl orgán, který posuzuje výši kompenzace, uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody. Řízení by v zásadě nemělo trvat déle než rok a půl na jednom soudním stupni a déle než dva roky na obou stupních (srov. rozsudky ze dne 27. 9. 2011 ve věci CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, č. 41107/02, § 39 a 22405/03 a ze dne 26. 11. 2013 ve věci Francesco Quattrone proti Itálii, č. 13431/07, § 33). Nelze vycházet pouze ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. Cpjn 206/2010, ale je třeba použít kritéria tvrdší. Otázka rozdílů posuzování újmy způsobené kompenzačním řízením oproti tzv. běžným řízením v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla.
7. Nejvyšší soud se odchýlil i od nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23 . Volba prostředků nemůže jít žalobci nijak k tíži, pokud v původním řízení nepodá návrh na navýšení kompenzace a místo toho vede na sebe navazující řízení.
8. Nejvyšší soud se navíc nevypořádal s námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když stěžovatel vytýkal, že "odvolací soud vůbec neuvedl, v co ono údajné zhodnocení předmětného kritéria vyústilo a jak se promítlo do konečného rozhodnutí o věci samé". K této otázce stěžovatel v dovolání navíc uvedl argument o nepřípustném aktivismu soudu, přičemž v konkrétním řízení se neuplatní zásada, že soud je povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel v dovolání neformuloval samostatnou procesně právní otázku, u níž by též specifikoval příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání. Stěžovatel však v dovolání formuloval hned dvě rozhodné otázky i s odkazem na relevantní judikaturu. Další námitky stěžovatele Nejvyšší soud neřešil nebo zcela pominul.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Napadá-li stěžovatel rozsudek městského soudu i co do výroku I., dále v části potvrzujícího výroku II. a v části výroku IV. rozsudku krajského soudu, kterou mu byla přiznána částka 14 398 Kč s příslušenstvím, je zjevně neoprávněným stěžovatelem. Jde totiž o rozhodnutí v jeho prospěch. Ve zbytku je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Podstatou posuzované věci je zejména vliv nepřiměřené délky kompenzačního řízení na výši přiznaného zadostiučinění. Druhou klíčovou otázkou je, zda obecné soudy nevybočily z ústavněprávního rámce, pokud nepřiměřenou délku probíhajícího řízení zohlednily procentuálním navýšením požadovaného zadostiučinění za řízení sp. zn. 213 C 3/2015.
12. Pokud jde o první výše zmíněnou otázku, soudy vliv této skutečnosti posuzovaly podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž dospěly k závěru, že význam předmětu řízení je pro stěžovatele standardní, neboť zvýšený význam předmětu řízení stěžovatel neprokázal. Nejde ani typově o řízení, u nichž se zvýšený zájem presumuje (srov. bod 18. napadeného rozsudku krajského soudu). Závěr krajského soudu přitom odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2207/2022 a ze dne 16.
11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). V této souvislosti stěžovatel poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která mají být s praxí Nejvyššího soudu v rozporu. K této otázce se již Ústavní soud vyjadřoval, přičemž v nedávném nálezu ve vztahu k rozsudku ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. 10092/13 uvedl, že Evropský soud pro lidská práva pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení.
Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu (srov. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23
, bod 36.). Ani v právě posuzované věci nemá Ústavní soud za to, že je třeba na výše uvedených závěrech cokoliv měnit.
13. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1565/23
, bod 48., uvedl, že "je namístě zodpovědět při respektování zákona a judikatury (včetně judikatury ESLP) relevantní otázky, které mají obecným soudům pomoci při posuzování případné újmy způsobené kompenzačním řízením a při stanovení odpovídající satisfakce, zejména se zaměřením na rozdíly oproti "běžným", tj. nikoliv kompenzačním, řízením." Stěžovatel z nálezu dovozuje, že otázka rozdílů při stanovení výše náhrady způsobené kompenzačním řízením oproti "běžným", tj. nikoliv kompenzačním řízením, je v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou a Nejvyšší soud měl pro posouzení této otázky jeho dovolání připustit.
Zatímco v posuzované věci jde o zvýšení náhrady v průběhu kompenzačního řízení, citovaný nález řešil případ, kdy obecné soudy vůbec nepřiznaly peněžní zadostiučinění vzhledem k tomu, že stěžovatelce bylo již v původním kompenzačním řízení přiznáno z důvodu jeho délky zadostiučinění navýšené. Stěžovatel přitom nevymezil okolnosti, které by v právě posuzované věci ospravedlňovaly navýšení peněžního zadostiučinění, a pouze obecně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k nepřiměřené délce kompenzačních řízení.
Jak bylo již výše dovozeno, pouhá okolnost, že jde o náhradu za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, nepředstavuje vyjádření zvýšeného typového významu. Stěžovatel sám přitom jiné okolnosti opodstatňující navýšení základní částky přiznávaného zadostiučinění nevymezil. V této otázce tak Nejvyšší soud ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.
14. Ani druhá výše zmíněná otázka (tj. zda obecné soudy nevybočily z ústavněprávního rámce, pokud nepřiměřenou délku probíhajícího řízení zohlednily procentuálním navýšením požadovaného zadostiučinění za řízení sp. zn. 213 C 3/2015) opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. I v nálezu sp. zn. III. ÚS 1565/23
Ústavní soud uvádí, že žalobce může prostředek nápravy nepřiměřené délky trvání kompenzačního řízení uplatnit již v průběhu kompenzačního řízení, nebo může žádat o zadostiučinění přímým, procesně samostatným, nárokem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1565/23
, bod 39.). Z judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že případné navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. např. rozsudek ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, bod 41., nebo usnesení ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3532/2018). Ústavní soud tak neshledal, že by obecné soudy nepřípustně zasáhly do stěžovatelových ústavně chráněných práv, když mu stále zůstává možnost domáhat se svého nároku v samostatném řízení.
15. Stěžovateli lze dát za pravdu, že volba prostředků nápravy újmy, která žalobci vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením, mu nemůže jít nijak k tíži (srov. sp. zn. III. ÚS 1565/23
, bod 39.). Nelze však odhlížet od skutečnosti, že Ústavní soud uvedený závěr vyslovil ve vztahu k uplatňovanému (samostatnému) nároku za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, nikoliv navýšení zadostiučinění v řízení původním. Stěžovateli tak uvedené navýšení kompenzace nejde k tíži, protože přiznáním navýšení není dotčena možnost domáhat se přiznání nároku v samostatném řízení. V takovém případě se závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1565/23
plně uplatní.
16. Námitky stěžovatele týkající se ostatních vad spočívající v nedostatečném, resp. nesprávném vypořádání jeho ostatních námitek, neshledal Ústavní soud relevantní. Nejvyšší soud při vypořádání stěžovatelových námitek nevybočil z ústavněprávního rámce a v tomto ohledu je vypořádal v dostatečné míře. Stejně tak námitka týkající se nepřípustného aktivismu soudu ústavněprávní dimenze nedosahuje. V tomto ohledu lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu v napadeném usnesení (ani stěžovatel neuvádí konkrétní důvody, pro které by se závěry Nejvyššího soudu v posuzované věci neměly uplatnit).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti popsané v bodu 7. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu