Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Michala Bartoně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1. KAMENICE DEVELOPMENT, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, 2. KaiserJET Capital, a. s., sídlem Březinova 1237/15, Brno, a 3. Glamour, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno zastoupených Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2023 č. j. 28 Cdo 2585/2023-560, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2022 č. j. 70 Co 54/2020-484 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2019 č. j. 39 C 116/2018-297, ve znění opravného usnesení ze dne 4. srpna 2022 č. j. 39 C 116/2018-403 a doplňujícího rozsudku ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 39 C 116/2018-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. Davida Paula Stapletona, 2. Mary Anderson Eirich Kohn, 3. Michaela Paula Kohna, 4. Eugenie Nicole Karen, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, New York, Spojené státy americké, a 5. Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 39 C 116/2018 Ústavní soud zjistil, že žalobci (Bettina Stapleton, Thomas Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michael Paul Kohn) se domáhali původně vůči šesti žalovaným, posléze čtyřem z nich, určení, že jsou podílovými spoluvlastníky konkrétních pozemků. Tvrdili, že spoluvlastnické právo nabyli na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. 3239/92/74-RBD, avšak nabyté vlastnické právo nelze zapsat do katastru nemovitostí, neboť navrhovaný vklad nenavazoval na dosavadní zápis v katastru nemovitostí (v důsledku kroků žalovaných nebo jejich právních předchůdců). Správkyně konkurzní podstaty podniku Brněnské cihelny, s. p., provedla soupis konkurzní podstaty, jejíž součástí byly i sporné pozemky, s poznámkou "ke všem shora uvedeným pozemkům byl uplatněn restituční nárok". Žalovaní (jejich právní předchůdci) nabyli v konkurzním řízení tyto pozemky na základě kupních smluv, posléze i vkladem do kapitálu obchodních společností, přičemž původní převody byly schváleny tehdejším Krajským obchodním soudem v Brně. V průběhu řízení před městským soudem vstoupila do řízení na straně žalovaných Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny (dále jen "AOPK").
3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Vyšel z toho, že převod pozemků v konkursním řízení na RNDr. Annu Kokolusovou byl proveden v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť na pozemky byly uplatněny restituční nároky.
4. Stěžovatelky v odvolání zpochybňovaly řádné a včasné uplatnění restitučních nároků a tvrdily dobrou víru RNDr. Kokolusové a nabytí vlastnického práva vydržením. V průběhu odvolacího řízení zemřela žalobkyně Bettina Stapleton, na jejíž místo v řízení nastoupil první vedlejší účastník. Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I v upřesněném znění, změnil výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil dokazování zejména o důkazy vztahující se k dobré víře kupujících a jejích právních nástupců a o vědomí správkyně konkursní podstaty o uplatněném restitučním nároku. Uvedl, že se v dané věci neuplatní závěry soudů v tzv. kauze Alreo (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. č. j. 20 Co 318/2007, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 a usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 762/11
). Vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017
sp. zn. Pl. ÚS 10/16
a uzavřel, že kupní smlouvy uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty a RNDr. Kokolusovou či obchodní společností Megatech, s. r. o. (jedna z původních žalovaných) jsou neplatné, byly uzavřeny v rozporu s § 5 zákona o půdě a § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, protože správkyně konkursní podstaty věděla o uplatněném restitučním nároku, přesto nemovitosti sepsala do soupisu konkursní podstaty, poté prodala, ač neuložila žalobcům podat vylučovací žalobu, a žalobci nemají jen nárok na vydání výtěžku zpeněžení, ale na vydání nemovitostí.
5. Po vydání rozsudku krajského soudu zemřel žalobce Thomas Karen, na jeho místo nastoupil správce pozůstalosti Vratislav Pěchota (viz usnesení krajského soudu ze dne 26. 4. 2023 č. j. 70 Co 54/2020-528).
6. Stěžovatelky podaly v rozsahu výroků, které se jich týkají, proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
7. Stěžovatelky tvrdí, že soudy odmítly poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu, které jim mělo svědčit jakožto nabyvatelkám sporných pozemků. Pozemky nabyly (resp. jejich právní předchůdkyně) na základě tří kupních smluv řádně uzavřených se správkyní konkurzní podstaty (tj. úřední osobou), se souhlasem konkurzního soudu (tj. s důvěrou v akt státu) a v dobré víře, že právní titul je platný. Restituenti jednali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a své nároky v insolvenčním řízení neuplatnili zákonným způsobem a v zákonné lhůtě. Soudy porušily právo na soudní ochranu, neboť jejich rozhodnutí jsou výrazem libovůle, nevypořádaly se s rozhodnými argumenty, vadně posoudily otázku neplatnosti kupních smluv i dobré víry stěžovatelek a jejich právních předchůdkyň. Obecné soudy podle stěžovatelek postupují tak, jakoby vlastnické právo nabyté na základě restitučního zákonodárství bylo postaveno před vlastnické právo kohokoliv jiného a jakýkoliv výklad činí obecné soudy vždy ve prospěch restituentů, ačkoliv pro takový postup není závazné pravidlo, či precedens. Stěžovatelky považují za nespravedlivé, aby nesly následky jednání státu a byly za takové jednání "trestány".
8. Stěžovatelky nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kupní smlouvy (a navazující převody) jsou neplatné pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Správce konkursní podstaty není osobou povinnou podle uvedeného ustanovení, což plyne jak z daného ustanovení, tak mj. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Podle ustálené judikatury platí, že se ten, na koho správce konkursní podstaty převedl při zpeněžování majetek, který byl (v souladu se zákonem) sepsán do konkursní podstaty a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává vlastníkem takového majetku, i kdyby vyšlo později najevo, že převedený majetek náležel v době zpeněžování někomu jinému (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 394/2002).
9. Závěr obecných soudů, že pozemky byly sepsány do konkursní podstaty v rozporu s § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, zpochybňují stěžovatelky tvrzením, že nebyla prokázána vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích a nebylo ani prokázáno jejich řádné a včasné uplatnění. V průběhu celého řízení odkazovaly na rozhodnutí obecných soudů ve věci Alreo, v nichž byl formulován závěr o zachování vlastnictví majetku nabytého z konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení náležel někomu jinému. Na základě tohoto závěru zůstává restituentovi právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 je lhostejno, z jakého důvodu vylučovací žaloba nebyla podána, a střet včas nerealizovaného nároku třetí osoby na vyloučení jejího majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením, musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku.
10. Stěžovatelky nesouhlasí s postupem obecných soudů při hodnocení dobré víry právnické osoby, která má kolegiální statutární orgán. Původní nabyvatelka pozemku RNDr. Kokolusová, u níž soudy shledaly narušení dobré víry, byla členkou dozorčí rady. Řadou odkazů na judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stěžovatelky podporují svůj náhled na význam pravomocného usnesení konkursního soudu a důvěru v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. Podle stěžovatelek se obecné soudy dostatečně nevěnovaly možnosti dobrověrného nabytí vlastnického práva.
11. Porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelky též v nedostatečném odůvodnění rozsudků městského soudu a krajského soudu i v závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejich dovolání.
12. Původní soudce zpravodaj Josef Fiala zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.
13. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že všechny otázky předestřené stěžovatelkami byly Nejvyšším soudem vypořádány a žádná z nich přípustnost dovolání založit nemohla. Za totožných skutkových okolností Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 232/2023-796 odmítl dovolání druhé stěžovatelky. V nynější věci jde o stejný okruh účastníků řízení, obdobné skutkové okolnosti i právní posouzení, jakož i shodnou stížnostní argumentaci. Liší se pouze označení pozemků. Ústavní stížnost směřující proti usnesení č. j. 28 Cdo 232/2023-796 (a proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího) odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením
sp. zn. I. ÚS 1338/23
. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl.
14. Krajský soud odkázal na své rozhodnutí a jeho odůvodnění. Konstatoval, že jde o složitý případ, který je třeba posoudit komplexně. Poukázal též na spis Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 27 K 30/97, z něhož je zřejmé, že správkyně konkursní podstaty postupovala v rozporu se zákonem. Obsahem spisu je řada podání, v nichž byla upozorňována na tuto skutečnost, upozornění však nedbala. Stěžovatelé byli již v samém prvopočátku informování o uplatněném restitučním nároku. Kauzou Alreo, jakož i otázkou dobré víry, se odvolací soud zabýval dostatečně, přičemž odkazuje na body 10 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku.
15. Městský soud zaslal vyžádaný spis, přičemž se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
16. Vedlejší účastníci David P. Stapleton, Vratislav Pěchota (správce pozůstalosti Thomase Karena), Mary A. E. Kohn a Michael P. Kohn ve společném vyjádření považují napadená rozhodnutí za správná, respektující ustálenou judikaturu a vykládající právní předpisy ústavně konformním způsobem. K žádnému zásahu do ústavních práv stěžovatelek nedošlo. Upozorňují, že mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkami již proběhl spor týkající se stejné lokality, jen odlišných pozemků, a odkazují na závěry usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 232/2023-796, resp. Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1338/23
. Navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně ji zamítl.
17. Vedlejší účastník Jan Halouzka sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout.
18. Žalovaná Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila. Na základě poučení ve výzvě se proto má za to, že se vedlejšího účastenství v řízení o ústavní stížnosti vzdala, a proto s ní Ústavní soud dále nejednal.
19. Na základě usnesení městského soudu ze dne 28. 3. 2024 č. j. 59 D 237/2023-858 se stala právní nástupkyní Thomase Karena dědička Eugenie Nicole Karen.
20. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelkám na vědomí a k případné replice. Stěžovatelky v replice setrvaly na již uplatněné argumentaci.
21. Po zániku mandátu původního soudce zpravodaje Josefa Fialy dne 17. 12. 2025 byl změnou rozvrhu práce (č. Org. 64/25 ze dne 18. 12. 2025) určen novým soudcem zpravodajem Michal Bartoň.
22. V průběhu řízení před Ústavním soudem zanikla původní třetí stěžovatelka - obchodní společnost Incanto, a. s. Ústavní soud proto usnesením ze dne 8. 1. 2026 č. j.
-104 rozhodl tak, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s nástupnickou obchodní společností Glamour, a. s., jako třetí stěžovatelkou. Po doložení právního zastoupení jí byla soudcem zpravodajem zaslána vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků řízení na vědomí a k případné replice. Třetí stěžovatelka možnost repliky nevyužila.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
24. Rozporují-li stěžovatelky některé skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno při hodnocení důkazů namítat pouze v případě extrémních excesů, tedy pokud je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Uvedená pochybení Ústavní soud neshledal.
25. Ústavněprávní ochrana vlastnického práva vyplývající z čl. 11 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy nezahrnuje právo uspět ve sporu o vlastnické právo před obecnými soudy. Skutečnost, že jako vlastníci byli určeni vedlejší účastníci, bez dalšího neznamená, že bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelek. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelky nositelkami vlastnického práva nikdy nebyly.
26. Ústavní soud se již zabýval stížnostmi proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově i právně obdobných případech (jejichž účastníky řízení byli totožní restituenti) týkajících se však jiných pozemků (viz usnesení ze dne 7. 9. 2023
sp. zn. II. ÚS 2287/23
, ze dne 27. 9. 2023
sp. zn. I. ÚS 1338/23
, ze dne 19. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 2947/23
, ze dne 11. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 1987/24
). Ústavní soud tedy již opakovaně posoudil námitky obsahově shodné s námitkami nyní vznesenými, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. To se týká jak stěžovatelkami zpochybňovaného výkladu § 5 odst. 3 zákona o půdě, tak pozice správkyně konkursní podstaty (usnesení III. ÚS 2947/23, zejm. bod 12), tvrzené absence dobré víry stěžovatelek, včetně posuzování dobré víry u právnických osob, resp. kolektivních orgánů (tamtéž, zejm. body 15 a 17). Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod se od závěrů citovaných usnesení jakkoli odchýlit. Není nezbytné je podrobně opakovat a v podrobnostech na ně proto odkazuje.
27. K námitkám týkajícím se porušení práva na spravedlivý proces v nyní posuzované věci Ústavní soud dodává, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích argumentací stěžovatelek zabývaly dostatečně a podrobně a své závěry logicky zdůvodnily. Krajský soud doplnil potřebné dokazování ohledně tvrzené dobré víry stěžovatelek. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč dovolání přípustné není a jeho rozhodnutí nevykazuje jakékoli ústavní vady.
28. Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelek, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002, resp. že nezohlednily argumentaci stěžovatelky vyplývající z tzv. kauzy Alreo (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4062/2010-442, usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 762/11
). Nejvyšší soud výslovně v napadeném usnesení uvedl (bod 15 napadeného usnesení), že rozhodnutí vydaná v kauze Alreo se týkají věci s odlišným skutkovým základem.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu